Den: 1           Pátek, 15. srpna 2014               Brusel (Bruxelles, Brussels)

Rozhodl jsem se znovu vzdálit z území české legislativy. Pět minut po osmé hodině ranní, po sedmdesáti minutách letu, přistál airbus na bruselském letišti. Čtrnáct minut trvala dvouzastávková jízda vlakem (za 8,5 euro) z letiště na vlakové nádraží Sever. O pět set metrů dále, v sousedství hotelů Sheraton a Hilton jsem se ubytoval ve třípatrové budově s jediným balkonem na prvním poschodí.

Na každém patře jsou tři hubené pokoje do ulice a tři hubené pokoje do dvora. Nekuřácký Royal hotel, řízený pákistánskou komunitou, se mi snažil vyjít vstříc.  Ať si prý kouřím na balkoně. Tedy – až od odpoledne, až se pokoj uvolní.

Obstaral jsem si plán města, strčil do baťohu a zeptal se, kterým směrem je Velké náměstí (Grand Place, Grote Mark), podle některých jedno z nejkrásnějších prostorů v Evropě. Zakoupil jsem si sběratelskou kšiltovku a pár pohledů. Prodavač byl Afghánec z provincie Gházní. Na chvíli jsme se zapovídali. Bylo po desáté hodině a tak mě docela překvapilo, že kromě cukráren a obchodů se suvenýry je všechno ostatní zavřené. Dnešní indický státní svátek v tom  nebyl. Ani dnešní zahajovací den Květinového koberce (Tapis des Fleurs) v Bruselu. Takže, stejně jako v desítce dalších evropských katolických zemí – svátek úmrtí, tj. Nanebevzetí Panny Marie. Přestože o tomto datu bylo služebně rozhodnuto papežem teprve v 7. století.

Nejlepší pohled na plochu o rozměrech 77×24 metrů koberce je prý z balkonu radnice, ke které se táhla desítky metrů dlouhá fronta. Připojil jsem se k japonské skupině, která si ji již vystála, ale byl jsem prozrazen, nejspíš málo šikmýma očima. Třídenní květinová show, s mnohaletou tradicí, se od roku 1971 koná každý druhý rok a pokaždé je zasvěcená nějakému tématu. Předchozí patřila Africe. Letošní koberec připomíná šedesát let od bilaterální smlouvy o migraci Turků do Belgie. Dnes jich zde žije přes 220.000. To je daleko méně než plus-mínus 750.000 různobarevných begonií na koberci. Tři sta begonií na každý čtverečný metr. Každá z nich do neděle vyroste o 4-5 centimetrů. Begonie sice pochází z West Indies, ale jejich největším světovým producentem je právě Belgie, 60 milionů sazenic ročně.

Turista se pozná podle toho, že se právě láduje belgickým kulinářským vynálezem – kostkou waffel s ovocem a šlehačkou, nebo politou čokoládou. A většina z nich se od koberce přemísťuje k Manneken Pis, což je docela mrňavá soška (65 cm) chlapečka na kamenném podstavci, čurajícího od roku 1619 z asi dvoumetrové výšky. Chlapeček se asi deset až dvacetkrát ročně převlíká a použité šatičky (přes osm set) se odkládají v nedalekém muzeu. Pohled na něj sice není zrovna dech beroucí, ale zkuste ho ve svém programu vynechat.

Kousek od něj byla bezplatná téměř liduprázdná prodejní Galérie s desítkami krásných tapisérií. Řada z nich se právě vyprodávala za poloviční cenu. Na kostely jsem měl i neměl štěstí. V jednom právě probíhala mše v angličtině a ve druhém ve francouzštině. To vás ale nepustí dovnitř.  Na zelené ploše před vlakovým nádražím Střed polehávali, popíjeli bezdomovci různých barev. Jeden z nich, co měl dva malé mopsy, Alexe a Elsu, přešel ze srbštiny na češtinu. Je prý z Prahy 10. Vedle něj pospával Rumun s bílým králíkem. O kousek dál mě jiný v ruštině požádal o cigaretu. Po čtyřech hodinách loudání, při kterém bylo zamračeno, svítilo slunce a byla průtrž mračen, jsem se najednou objevil u svého hotelu. No vida, k čemu mapa?

V horizontální poloze jsem si na pokojové posteli přes dvě hodiny brouzdal na internetu a prohlížel první nasbírané foto úlovky. Po šesté hodině a po dalším slejváku, jsem si v sousední pákistánské restauraci dal k jídlu pákistánské kuře se spoustou strouhané mrkve a zelí. A vyrazil znovu do ulic. Na přežití jsem si přibalil také placatici se sicilským fernetem. Budova Burzy, budova Královské opery a další stavební skvosty. Hlavním cílem ale bylo nafocení onoho koberce při západu slunce a pak ve tmě, kdy od deseti hodin byla také pětiminutová světelná show.

Po půlnoci se okolí koberce začalo konečně osvobozovat od turistů a pozvolna doplňovat místní podnapilou omladinou. Zastavil jsem se znovu u čurochlapečka a – byl nahý. Oni mu ty jeho šatičky snad na noc ukládají do skříně. Také jsem zjistil, že má příbuzenství rozházené po celém městě. Kopie různých velikostí a různých materiálů (PVC, čokoláda, beton), čurající i nečurající. Za oknem jedné restaurace dokonce čural pivo s pěnou. A miliony jiných kopií v každé prodejně suvenýrů. Město se od koberce přesunulo do restaurací, kaváren a klubů. Já na delší chvíli také.

Den: 2          Sobota, 16. srpna 2014            Brusel

O pár minut jsem zaspal hotelovou snídani, která se vydávala do devíti hodin. Pro dnešní volný program jsem si vytipoval dvojcíl v severní části Bruselu: Atomium a zábavný park Mini-Europe. Dvanáct stanic metra s jedním přestupem za čtyři euro.

Atomium je v turistických příručkách označován za moderní architektonickou ikonu, postavenou u příležitosti světové výstavy Expo 1958. Po svém zrodu přijímaná se stejnými rozpaky jako Eiffelova věž. A přitom tak jednoduchý nápad. Zjistit, jak vypadá molekula železa a kolik má atomů. A pak ji zvětšit 165 miliard krát. Devět atomů představuje devět aluminiových dutých koulí o průměru osmnácti metrů, propojených mezi sebou průchozími chodbami. Monstrum vysoké 102 metrů, do kterého se dostanete po hodinové frontě na vstupenku za šest euro. To nebyl zrovna můj sen. Nafotil jsem si Atomium ze všech stran. Jako bonus také dva provazolezce, přesouvající se po laně mezi dvěma nejvyššími koulemi. Nedaleko odsud byly v královském parku různé altánky a tenisové kurty Primeros.

O tři sta metrů dál byla za 14,30 euro další turistická atrakce „must to see“ a další hodinová fronta. Nějakým záhadným způsobem si mne fronta nevšimla. Nebo obráceně. Zábavný park Mini-Europe. Na ploše o velikosti asi dvou fotbalových hřišť se nachází kolem čtyř set miniaturních replik (v poměru 1:25) slavných staveb ze všech zemí Evropské unie. Některé státy jsou zde ale hodně „upřednostňovány“.  Téměř u východu z parku je „česká“ maketa Staroměstské radnice a vedle ní „slovenská“ maketa Modrého kostela, zasvěceného sv. Alžbětě Maďarské. U každé z národních mini staveb zní příslušná národní hymna. Podle 64-stránkové brožury, která byla v ceně lístku, je park určen milovníkům historie, entuziastům Evropské unie, těm, kteří si chtějí zavzpomínat na svoji poslední cestu i těm, kteří se připravují na své příští cestování. Přesně v tomto pořadí.

Pět minut před naší schůzkou mi zavolala, že ještě není připravena a tak ji posouvá o hodinu. Pět minut před vypršením lhůty volala znovu. Měla nečekaně dlouhý telefonický rozhovor s matkou, která žije s novým manželem v Americe. V sedm hodin večer jsme se konečně, po jednadvaceti letech, zase shledali. Pořád stejně hezká, pořád stejně roztěkaná, žijící ve svém světě. Jako anglická pracovnice nějaké nevládní organizace se v Kambodži zamilovala do francouzského diplomata Pascala. V únoru 1993 si jeho vybrala za manžela a mne za svatebního svědka. Obřad se konal na břehu řeky Mekong. Od té doby jsme se neviděli. Podle toho, kde zrovna Pascal služebně působil, mu Joanna porodila dceru a dva syny. V Curychu, Casablance a v Paříži. Pascal před osmi lety zemřel na rakovinu. S dětmi, pokud nejsou někde ve světě, bydlí v domku hodinu jízdy jihovýchodně od Bruselu, kde se ukáže jednou za rok. Je nezávislou překladatelkou.

Když Joanna zjistila, že hned nezapadneme do nějaké kavárny, napila se z láhve vody a vyměnila si jehličky za pohodlnou obuv. Procházeli jsme se po uličkách, kde snad nikdy nebyla a pořád jsme si povídali. Konečně jsme si dali na jedné zahrádce pivo. Jmenovalo se Orval. Tmavé, silné. Joanna ještě nikdy neviděla květinový koberec. Tak jsem jí ho ukázal. Lidé se zde mačkali na sebe ještě více než v tokijském metru. Zbytek zrovna večeřel v některé ze stovek natřískaných okolních restaurací. Joannin návrh na večeři v thajské nebo kambodžské restauraci, na belgické půdě, jsem jednoznačně zamítl. Stejně nevěděla, kde jsou, ale prý má plnou tašku příruček a průvodců. O čtyři bloky dál město patřilo zase jenom místním.

O belgické kuchyni se říká, že má francouzskou kvalitu a německou kvantitu. V restauraci Le Chat Noir Joanna objednala místní specialitu – drobné pikantní krevety na salátu. Pak nám vrchní přinesl, každému zvlášť, velký černý hrnec přikrytý menším černým hrncem. Uvnitř bylo jedno kilo a dvacet deko mušlí ve skořápkách (68 kousků), uvařených v celerovo-cibulové šťávě. A k tomu hromada hranolků s majonézou. Biftek to sice není, ale bylo to chutné. A další belgické pivo. Jmenovalo se Kasteel. Rozebrali jsme spoustu zajímavých témat. Chvilkama mluvila i Joanna. Před půlnocí jsem ji doprovodil na poslední metro.

Den: 3          Neděle, 17. srpna 2014             Bruggy (Brugge, Bruges)

Belgie vypadá jako na hrot postavený pravoúhlý trojúhelník. Nahoře bydlí nizozemští Vlámové (Flandřané), dole francouzští Valoni. Jedenáct milionů Belgičanů je dost namačkaných, 365 na každý km2. A 97,4% z nich nebydlí na vesnici. Milují pivo, fotbal, mušle a nejspíš i rozvody – nejvíce na světě. Ze sta manželství si to časem rozmyslí šedesát čtyři párů. V tom má svatý Josef, patron Belgie, docela mezery. A také národní heslo „Jednota posiluje“ se docela míjí účinkem.

Po hodině jízdy expresním vlakem jsem kolem desáté hodiny vystoupil, sto kilometrů západněji, v nejkrásnějším městě Belgie, kterému místní říkají „brúúž“ – Bruggy.  Další „Benátky Severu“. Na seznamu UNESCO. Ročně město navštíví přes čtyři miliony turistů.  Jeden milion z nich se sveze na půl hodinu lodičkami pod některým ze čtyřiceti dvou mostů šestnáct kilometrů dlouhých kanálů. Seděl jsem vedle kapitána bárky a tak jsme si při šesti kilometrové plavbě pod dvaceti mosty mohli hezky popovídat. Za jedním oknem byla figurína Marilyn M., které ventilátor zvedal bílou sukni. Jeden z mostů se jmenuje Bonifác. V centru města žije deset tisíc Flandrů. K dispozici mají dvaadvacet kostelů.

Dalším rekognoskačním cílem byla restaurace „2 Be“ a její Zeď piv. Má asi 12×2 metry a za sklem vystavených neuvěřitelných 1.132 lahví různých druhů belgických piv. A nad nimi poučné myšlenky od světových klasiků. Například: „Pivo je důkazem, že nás Bůh miluje a chce, abychom byli šťastni. Benjamin Franklin, 1706“. Nebo: „Kdo vymyslel pivo, byl moudrý člověk. Plato, 428 BC“. Nebo: „Alkohol je příčinou a řešením všech lidských problémů“. V samotné restauraci nabízeli přes padesát druhů čepovaných piv. Od šesti do jedenácti procent alkoholu. Řada piv má svoje sklenice s vlastním designem. Jenom ty malé „porce“ (0,2, 0,25, 0,3 l) mě trochu mátly. Došlo na intuitivní degustaci.

Druhou nejvyšší věž (122 m) v Belgii má zdejší Mariánský kostel, ale hlavně – uvnitř je nádherná mramorová socha Madony s malým Ježíšem, kterou vytvořil slavný Michelangelo. Dominantou hlavního náměstí je mohutná zvonice Belfort. Vedla k ní hodinová fronta, ochotna zaplatit šest euro a poté vyšlapat 366 schodů nahoru a stejný počet dolů. Nemusím být všude. Lákala mne místní galérie Pabla Picasa s obrazy také od Chagalla, Miró, Degase, Rodina, Matisse a dalších malířských velikánů. I když se většinou jednalo o litografie a drobné díla ze soukromých sbírek. Pak jsem následoval početnou skupinu Japonců. Než jsem zjistil, že všichni spěchají na záchod. Dostal jsem chuť na kotel černé kávy. Mladá sympatická prodavačka mi podala kávu a dvoubarevný účet, na který dopsala: „Julia, xoxo“. Asi to dělá každému zákazníkovi.

Den: 4          Pondělí, 18. srpna 2014           Lutych  (Liége, Luik, Luttich)

Dnešní dopoledne patřilo Bruselu. Místní orloj je hezký, i se zvonečky. Ale v jedenáct hodin žádný z nich nezvonil. Vedle byla veliká bílá socha jinak modrého tatíčka Šmouly, kterého si v roce 1958 vymyslel belgický kreslíř Peya. Jiný Belgičan, Adolphe Sax zase vynalezl saxofon. U trávnaté plochy před Centrálním nádražím stál bezdveřový chromový pisoár pro okolní bezdomovce. Není co zničit, není co ukrást. Asi nejdražší kafé ve městě jsem si dal v malé kavárničce se čtyřmi venkovními stolky, protože je nejblíž, asi sedm metrů, od čurajícího chlapce. Na Velkém náměstí už byly všechny begonie zabalené do velkých igelitových pytlů.

Dostal jsem blonďatou nápovědu, že v jedné zalezlé uličce, na druhé straně od Velkého náměstí se nachází čurající holčička – Jeanneke Pis. To ví málokdo. Nakonec jsem jí našel. Černá soška, snad stejně velká jako kluk, sedící v podřepu a – čurající. Za mřížemi. Je o hodně mladší. Narozená 24. června 1987. Na své webové stránce má napsáno: „Now we´ve got gender equality“. Hm.

Od půl druhé jsem se půldruhé hodiny přesouval courákem na východ země, k nizozemsko-německým hranicím. K jedinému valonskému městu při mém výletu. Podle spisovatele Georgese Simenona se právě zde narodil slavný detektiv Maigret. Ve dvě stě tisícovém městě Lutych (Liége) jsem pobyl čtyři hodiny. Jedinečné futuristické nádraží, které navrhl španělský architekt S. Calavatra. Na velkém nádvoří bývalého Paláce Princů-Biskupů právě nacvičovali operní vystoupení na večerní gala. Vrch Bueren je známý tím, že k němu vede čtyři sta schodů.  Po obou stranách asi patnáct obytných domů. Jeden, někde uprostřed, se zrovna nabízel k prodeji. Místní obyvatelé musí být zřejmě fyzicky hodně zdatní. A co teprve v zimě, když napadne sníh. A jestli pak jim pošťák nosí po těch stovkách schodů každý den čerstvé noviny? Nahoře byl pomník obětem první světové války a údajně panoramatický pohled na město, zacláněný košatými stromy. Vrátil jsem se po čtyřech stech schodech dolů a prošel po nábřeží kolem rozvodněné hnědé řeky Maase. V renesanční budově Františkánů (1665) je Muzeum valonského života. Katedrála sv. Pavla byla otevřena do pěti hodin. Měl jsem patnácti minutové zpoždění.

V sedm hodin jsem byl zpátky na hotelu. Při svém odchodu a příchodu rozebíráme s pakistánským personálem současnou napjatou situaci v jejich zemi, kde už několik týdnů demonstrují statisíce lidí proti korupci. Takhle je to tam ale každých deset-patnáct let. A zase bude na pár let nastolen vojenský režim.

Den: 5          Úterý, 19. srpna 2014               Antverpy (Antwerpen, Anvers)

„Jestliže je úterý, musíme být v Belgii“. Jedna z mála geniálních amerických komedií, plná krásného suchého humoru, které nikdy nezestárnou (1969).

Na cestu jsem si zabalil trička, košile s krátkým rukávem, pláštěnku a zelenou havajskou teplákovou bundu. Se zimním počasím jsem vůbec nepočítal. V devět hodin ráno bylo dvanáct stupňů.  Vzal jsem si s sebou placatici becherovky a rychlovlakem jsem se přesunul k pravému břehu řeky Šeldy při ústí do Severního moře. Téměř půlmilionové Antverpy se uvedly nádherným mohutným starobylým nádražím. Hned vedle bylo na náměstí velké ruské kolo a desítky malých prodejen s tisícovkami diamantových kousků všech možných barev.

Přes třicet tisíc lidí v Antverpách se motá kolem těchto kamínků, které se vozily a vozí z Konga. Tato obrovská africká země byla od roku 1860 soukromým majetkem belgické královské rodiny. Po čtyřiceti osmi letech (1908) přešla do „vlastnictví“ belgické vlády a za dalších padesát dva let (1960) získala konečně nezávislost.

Dnes jsem zvolil sofistikovanou formu prohlídky města. Nasedl jsem do výletního autobusu a za hodinu si objel po jedenácti kilometrové trase celé město. Pak jsem vystoupil a celou trasu si za dalších pět hodin prošel pěšky. A ještě něco přidal. Hned jsem tušil, že tohle město si zamiluji. I přes jazykový handicap. Místní totiž mluví antverpštinou. Zvláštní dialekt vlámštiny. Belgická varianta nizozemštiny.

Hlavní náměstí, obložené cechovními domy, dominantní radnicí, vyzdobenou velkými vlajkami všech států EU a bronzovým sousoším, kde mytologický hrdina drží v ruce useknutou ruku zlého draka. Kousek bokem je Katedrála Panny Marie (Cathedral of Our Lady) s nejvyšší věží v Belgii (123 m). Zkusil jsem požádat o lístek se slevou. Nabídl jsem dva důvody: obyvatel EU a senior. Zabral druhý důvod. Jedna z nejkrásnějších katedrál, které jsem kdy viděl. Zvenku gotická, uvnitř převažující baroko. Včetně tří kousků od Rubense. Stavěla se přes dvě stě let. Někde ve městě je také první mrakodrap, postavený v Evropě (97 m), ale ten jsem nenašel.

Na přelidněném Zeleném náměstí jsem na hlavní poště předal pohledy osobně příjemné blonďaté Tiffany. Pak jsem se prošel po promenádě kolem řeky Schelde k jachtovému přístavu. Ten „opravdový“ přístav je o osmdesát km dále a 75.000 pracovníků v něm ročně vykládá-nakládá přes tisíc pět set lodí. Včetně dvou set „banánových“ lodí, které zásobují banány celou Europu.  Řeku protíná šest tunelů, z nichž jeden je pouze pro chodce. K obědu jsem si dal tureckou jehněčí bagetu, třetinku Westmalle a dostal se do ulice plné skleněných výloh, za kterými se producírovaly hodně málo oblečené dívky. V dolním rohu každé výlohy byla cedulka: „Only safe sex“.  Další hodinu jsem se loudal po historickém centru města, ulici módy, místní Páté avenue, úzkými uličkami. Všude jezdilo plno cyklistů různých věků. Velice tolerantních k chodcům. Počasí si zahrávalo jako v předchozí dny. Mrholení, déšť, slejvák. A chvílemi také sluníčko.

Den: 6          Středa, 20. srpna 2014             Gent (Gent, Gand)

Vzdálená příbuzná současného polského prezidenta Komorowského, šarmantní, elegantní, veřejností velice oblíbená matka čtyř dětí (2001,2003, 2005 a 2008), čtyřicetiletá Mathilde, terapeutka řečových vad. V prosinci 1999 se vdala za introverta, o čtrnáct let staršího prince Filipa. V červenci loňského roku vyměnil princ na královském trůnu svého otce a Mathilde se stala královnou belgické federativní konstituční monarchie. Dnes má narozeniny její druhorozený syn Gabriel Baudouin Charles Maria.

Na půlcestě mezi Bruselem a Bruggy leží třetí největší město Belgie – čtvrt milionový středověký Gent. Před sedmi sty lety druhé největší město Evropy. Hned po Paříži. Větší než Londýn. Na náměstí Sint-Pietersplein „utkal“ v roce 1973 zahradnický mág E. Stautemas gigantický begoniový koberec – 164×42 metrů. Asi proto, že je to jenom každý pátý rok. Příští bude v roce 2016.

První dvě hodiny jsem se loudal z jednoho historického náměstí na druhé, z jednoho historického kostela do druhého. Pak jsem narazil na dvě stě metrů dlouhou a čtyři metry širokou uličku Werregagen straat, jejíž zdi byly do výšky čtyř metrů pomalované lidovými graffiti. V turistických příručkách není uváděná, takže byla liduprázdná a krásně se fotila. Po dlouhém chození jsem si na padesát minut nasedl do lodičky a projel se gentskými kanály. Mladý „kapitán“ byl z nejupovídanějších, i když nevěděl, kolik je ve městě mostů. Ale věděl, který most navrhl Gustav Eiffel. Upozornil nás i na hrad Gravensteen ze 12. století, který vypadá jako z pohádkových knížek. A zná nějakou Ivanu Andrlovou v Praze. Poradil jsem mu, ať si tam příští týden zaletí.

Na oplátku mi „kapitán“ ukázal kousek od kotviště dům, na jehož prvním patře byl v Belgii třetí a nejmenší (46 cm) čurající chlapeček. Šel jsem se na něj podívat zblízka. Sice si drží bimbáska, ale nečurá, protože pod ním není kašna, ale rušná ulice. Kousek dál byly tři dvory středověké sekty bekyní (dříve zde žily jeptišky), které se dostaly na seznam UNESCO. Prolítl jsem jejich muzeum, ale o moc chytřejší jsem nebyl. Chtěl jsem si koupit místní pekařskou specialitu, koláč zvaný mastel, který prý chrání před vzteklinou. Podle jedné pekařky vypadá jako obyčejná kulatá houska z bílé mouky a běžně se neprodává.

Před šestou hodinou jsem vystoupil na centrálním nádraží v Bruselu a zastavil se v katedrále sv. Michaelise a sv. Gudulae, kam mne v pátek kvůli mši nepustili. Právě tady měli před patnácti lety, 4. prosince, královskou svatbu Filip a Mathilde. Poté se spustil šílený půlhodinový liják, který jsem neočekával a tak mi zelená tepláková havajská mikina úplně promokla, přestože jsem měl v báglu nepromokavou větrovku.

V devět hodin mi to nedalo, abych se nerozloučil s nočním multi-kulti hlavním městem Belgického království. Hlavní náměstí bez begonií, plné lidí, vypadalo úplně jinak. Čurající kluk měl pořád plno obdivovatelů. Pět set metrů jinde čurající Jeanneke už nečurala a neměla žádné obdivovatele. Ale hned vedle ní byla snad nejvyhlášenější hospoda Delirium Tremens Pub. V roce 2004 se dostala i do Guinessovy knihy rekordů za největší počet obchodně vyráběných čepovaných piv. Chvíli jsem se v ní zdržel. Postupně jsem ochutnal 8% Barbar Blonde, 5,4% Pink Killer a 8% Chimay Triple. Sice třetinky, ale daly zabrat. Bylo to důstojné rozloučení s Belgií.

Den: 7           Čtvrtek, 21. srpna 2014                        Brusel

Můj poslední den v Belgii. Znám zde dva našince. Martina, který zde velvyslancuje, ale právě je na dovolené v Praze a Maroše, který bude novým eurokomisařem, ale ještě je doma v Bratislavě. A pak ještě Joannu, která se rozhodla zpříjemnit mi svou přítomností poslední belgický den. Esemeskami třikrát změnila místo setkání, než nakonec čekala úplně jinde. Cílem šestihodinové procházky bylo pracoviště euro-poslanců, belgického premiéra, jeho ministrů a bydliště belgických králů.

Na zavřených skleněných dveřích Informačního střediska EU byla cedule: „Zavřeno od 01/8 do 31/08, včetně“. Přes sedm set europoslanců a jejich přes sedmdesát tisíc spolupracovníků si vzalo dovolenou. Mělo to výhodu, protože se nám nikde nepletli. Snad jejich měsíční absenci nějak přežije i těch 507 milionů občanů ve 28 zemích EU.

Prohlídku budov jsme začali u Berlaymontu, sídle Evropské komise, který byl v devadesátých letech na několik let zavřen kvůli vysokému obsahu azbestu. Joanna si neodpustila poznámku, že nový předseda Evropské komise je alkoholik. Pokračovali jsme k budově Rady EU, koutku Andreje Sacharova, budově Willy Brandta. Prošli se Leopoldovým parkem, kolem mešity k Vítěznému oblouku, před kterým začínal čtyřproudový tunel.

Na Lucemburském náměstí, v trávě právě obědvali desítky mladých Belgičanů. Silný argument pro mojí spolucestující, abychom se také najedli, když už jsem odmítl dvě kavárny. To už jsme byli v oblasti belgických institucí: parlamentu, ministerstev a královského paláce. Bezplatný vstup, žádná osobní kontrola. A spousta nádherných místností s obrovskými rozsvícenými lustry. V jedné vitríně byly uloženy troje dobové české noviny stejného data ke stejné události. V Lidových listech z 20. února 1934 bylo v palcových titulcích: „Tragická smrt belgického krále Alberta I. Při slézání skály se zřítil a zabil se. Smrt krále hrdiny sdílí celá Evropa.“  Trochu mě překvapilo, že budovu belgického premiéra hlídá vojenská policie. Prý jsou lepší než civilní policie, smál se empík u brány. Čas letěl jako blázen. Vrátili jsme se do města a prošli kolem zavřeného Židovského muzea, které hlídali dva policisté, protože minulý měsíc v něm nějaký maniak postřílel šest návštěvníků. Joanna si vydindala přestávku na kávu.

Poslední dva kostely, jedna galérie a byl nejvyšší čas popadnout v hotelu zavazadlo a spěchat na nádraží. Pákistánci mi slíbili držet balkónový pokoj kdykoliv budu v Bruselu. Joanna zabulila. Užili jsme si hezký den. Její vlak odjel o osm minut dříve než můj na letiště. V letadle jsem se pustil do čtení knihy Laurie Frankelové: Goodbye for now.

Tenhle výlet se mi líbil. 3.995 fotek, 24 GB. Dva šmouly pro dvě vnučky, dvě sklenice z Delirium tremens, pár pralinek, vafle a husí zauzená šunka. V poštovní schránce byl pohled, který jsem si předevčírem poslal z Antverp. Naplnil jsem pračku špinavým prádlem ….