Den: 1   Pátek, 19. září 2014   22 km           Marakéš

Dvě ranní zprávy: 1. Skotové si ani po třech stech letech nezaloží svůj vlastní stát, 2. v deset hodin bude čekat před domem žlutý taxík. Po čtyřech týdnech navštívím zase království. Airbusový let Praha-Milán za 75 minut. Tři hodiny v transitu.  Airbusový let Milán-Marakéš za 200 minut. Posun hodinek o jednu hodinu zpět. Po deváté hodině večerní jsme byli v Zemi boží. Berberský překlad města Marakéš. S přídavkem „Červená perla“ kvůli načervenalým hradbám.

Řidič našeho autobusu se jmenuje Said a třetího září se mu narodila dcera. Bude-li příštích patnáct dní řídit bezpečně, na konci výletu mu dáme po dvou doporučených eurech na den. Hotel Amalay, na okraji starého města byl jenom deset minut jízdy. Můj pokoj má klimatizaci, dálkově ovládanou z recepce a televizor, jehož dálkový ovládač je na recepci. A dva napěchované polštáře, na kterých se špatně spí.

V deset hodin jsme se přesunuli na slavné obrovské náměstí Jemaa el Fna (Shromáždiště mrtvých), které je na seznamu nehmotného dědictví UNESCO, protože je na něm pořád kromě spousty lidí také spousta různých kejklířů, předvádějících kdeco, spousta vyprávěčů kdečeho pro dokola sedící lidí kolem petrolejových lamp, několik zaklínačů hadů, psavců dopisů negramotným, prodavače umělých chrupů. Jsou zde i stovky obchodů a desítky restaurací a vývařoven. Společně jsme si vyměnili různé množství eur a dolarů za místní šušníky (1 USD – 8,478 DM). Na dvaceti a padesáti dirhamovém líci bankovky je jenom současný král. Na stodirhamovce je současný král se svým otcem a dědou. Nižší hodnoty jsou v mincích. Po půlnoci jsem zapadl do prvního afrického spánku.

Den: 2   Sobota, 20. září 2014     539 km    Marakéš, Casablanca, Jadida

Vzbudit jsem se nechal na šestou hodinu. Kvůli pomalému procitání a teplé sprše. V sedm hodin byla první společná „francouzská“ snídaně: croissante, lžička másla a lžička džemu. Káva nebo čaj a čerstvý pomerančový džus.

Mezi devíti účastníky zájezdu se ke mne již na pražském letišti hlásili Pražáci Jirka a Jarka. Sympatický pár, se kterým jsem kdysi absolvoval Mauritius a Réunion. Ještě zde seděl další manželský pár z Brna, ženská dvojice, jedna singláčka a jeden singlák. Průvodkyně Katarína s dávnými ukrajinskými kořeny, narozená 1. dubna, stručně proběhla našim nabitým programem. Náš zájezd by se měl táhnout 2 800 kilometrů napříč nejzápadnější africkou zemí. V autobusu pro sedmnáct lidí jsem si za domovské místo vybral dvousedadlo, společně se Sovákem.  Já sedím u okna. Vyrazili jsme na tříhodinovou jízdu na sever. Po čtyřproudové dálnici, rovné jako pravítko. Cestou jsme míjeli spoustu vesnic a vesniček s domy z nepálené cihly, ověšených různě rezavými satelity. Na každém vesnickém kopci měl svojí hrobku nějaký místní svatý. Aby bylo koho slavit. A kolem granátovníků, olivovníků, fíkovníků, broskevníků a hroznovníků. Směrem na sever se barva půdy měnila z vyschlé, nažloutlé na hnědou, úrodnou.

Téměř milionové město Casablanca mám spojené se stejnojmenným filmem. Podle některých kultovní film, podle jiných béčková love story mezi nejkrásnější osudovou ženou Ingrid Bergman a nejcharizmatičtějším cynikem Bogie Bogartem.

Po zaparkování jsme nejprve vyrazili na náměstí Mohammeda V. V každém marockém městě, městečku, vesnici a vesničce, kde mají alespoň jednu ulici, se tato jmenuje po dědečkovi dnešního krále, prvního krále nezávislého marockého království. Bylo na něm několik kejklířů a tisíce holubů. První zastávka byla u bílé katedrály Sacre Couer, kterou si v padesátých letech nechali postavit Francouzi. Kdysi byla vysvěcená, po odchodu Francouzů odsvěcená. Připomínala velkou, vysokou, prázdnou tělocvičnu se dvanácti kulatými sloupy po obou stranách. Někdy se používá na výstavy a koncerty. Po dvě stě šesti od holubů pokaděných schodech jsme vyšplhali nahoru a pokochali se pohledem na zamlžené město. Více tady udělat nešlo.

Protože čas oběda, sedl jsem si na zahrádku restaurace poblíž Goethe Institutu. Přidal se ke mně singlák Ruda, Brňák, kolem šedesáti let. Kdysi hodně cestoval po světě. Před listopadem 1989 se mu narodili tři děti, první byla dvojčata. O devět let později se mu narodili tři „polistopadové“ děti. Sečteno: tři holky a tři kluci. Jeden jeho kamarád pracoval kdysi v Rabatu na ambasádě a prý jsou zde přítulné holky. Tak je tady. Ruda dělal pět let v pražském Metrostavu, pak desítky let v brněnském Zetoru a pak se osamostatnil v zednickém oboru. Dosud lozí po lešeních. A prý čte Bibli, Korán a Lidové noviny. S láskou vzpomíná na porevoluční klausiádu. K obědu jsme si dali chawarmu (hovězí a kuřecí „gyros“) se zeleninou, zalitou majonézou a dvě koly.

Odpoledním silným zážitkem se měla stát pobřežní „impozantní mešita Hassana II (La Moschea Hassan II), „osmý div světa“, jejíž část je omývaná příbojem Atlantického oceánu. Moderní maurská architektura s „francouzským šarmem.“.  Její dvě stě metrů vysoký minaret je nejvyšší v muslimském světě. Stavbu si, asi jako investiční projekt, nechal za třináct let postavit taťka dnešního krále. Stálo ho to osm set milionů dolarů. Několik milionů Maročanů se (ne)dobrovolně zapojilo do veřejné sbírky. Uvnitř, o velikosti čtyř fotbalových hřišť, se na přízemí vejde dvacet a na balkon dalších pět tisíc muslimů. Venku se může natěsnat dalších sedmdesát pět tisíc. To aby se celkový počet pěkně zaokrouhlil.  Mešita je vyhrazená pětkrát denně k modlitbám a šestkrát denně k ziskové činnosti. Zatímco většina kulturních památek v zemi stojí deset-dvacet dirhamů, tahle památka přijde návštěvníka na sto dvacet dirhamů (přes 12 euro).  Nebo za polovic, pokud je skupina nejméně stočlenná. Ale je to jediná mešita, kam mají přístup tisíce zutých zahraničních (křesťanských) turistů. V podzemí je velký prostor pro rituální mytí a na jiné straně podzemní bazén, ve kterém se nejspíš ještě nikdo nekoupal. Všechno je v bílém mramoru. Mešita je pro místní muslimy dost „od ruky“, ale jako investice se jistě za několik let vrátí.

Odbočili jsme z hlavního dálničního tahu Casablanca-Rabat a zajeli do bývalé portugalské pevnosti, přístavu El Jadida. Až tak moc zde toho k vidění nebylo. Místní si už dávno z majáku udělali mešitu a jako turistickou atrakci ukazovali dvě stě padesát let starý podzemní rezervoár na vodu. Právě běží sezona opuncií a tak jsem si  deset oloupaných kusů koupil. Po dalších dvou hodinách, již za tmy, jsme dorazili do staré, rušné části hlavního města marockého království. Na hotelovém pokoji není ani klimatizace, ani televize, takže problém s dálkovým ovládačem je tímto vyřešen.

Den: 3          Neděle, 21. září 2014                 Rabat

Pokud se nepletu, tak v Africe pořád existují čtyři království: středoafrické, lesothské, svazijské a marocké. Po čtyřiačtyřiceti letech francouzského a španělského protektorátu (nejkratší protektorát celé koloniální historie) se 14. srpna 1957 Muhammad V. z dynastie Alavitů prohlásil prvním marockým králem. Ve funkci vydržel necelé čtyři roky. Po jeho smrti se na dlouhých 38 let na trůn usadil jeho syn Hassan II. A když i ten zemřel, tak ho (23/07/99) vystřídal citlivý, stydlivý syn, astmatik a od svých třiatřiceti let generálmajor Muhammad VI. Hlava státu, velitel ozbrojených sil a „vládce všech muslimských věřících“. Má krásnou, o šest let mladší ženu Lalla Salmu. Jedenáctiletý korunní princ Mulaj je však celý táta. Třikrát ročně se král ukáže veřejnosti v televizi. Arabské jaro 2011 přežil bez větších šrámů. Slíbil ženám, že, coby první manželky, musí písemně souhlasit s dalšími manželovými manželkami. A uzákonil berberštinu jako druhý oficiální jazyk.

Obdobně jako Casablanca, ani Rabat nepatří mezi ach-ich-och turistické destinace. Po ránu jsme nasedli do moderní francouzské tramvaje a přesunuli se přes řeku Bou Regreg do staré části města Salé, chráněné hradbami ze 12. století, které tvoří s Rabatem dvouměstí o 1,4 milionech obyvatel. Procházka úzkými uličkami, návštěva hodně staré muslimské školy a židovské čtvrti skončila právě, když se spustil hodinový liják. Využil jsem ho ke kávě a avokádovo-pomerančové šťávě. Než začalo znovu pršet, prošli jsme se kolem rozvalin římské vesnice, La Ville Antique, která zde fungovala od 200 BC do 200 AC, a kolem sousedícího pohřebiště Chellah.

Na jiném místě se nachází Královské mauzoleum, které navrhl vietnamský architekt. Je zde pohřben dědeček, otec a strýc současného krále.  Hned vedle jsou zbylé sloupy po mešitě, která byla úplně vyhlazena v roce 1735 lisabonským zemětřesením. A za ní je nedostavěný 42 metrů vysoký minaret ze 12. století, který měl mít 60 metrů a tím se stát nejvyšším minaretem své doby na světě. Jenomže sultán zemřel a nikdo již minaret nedostavěl. Ve vyhlášené restauraci Magický kohout (Coq Magic) nabízeli kuřata na grilu nebo na roštu. Poobědvali jsme a vrátili se do hotelu, kde mne z podvečerní siesty vyrušilo pouliční skandování asi pěti set místních vysokoškoláků, dožadujících se práce. Pokojný dav se přesunul před budovu parlamentu, kde se k němu přidali další stovky sympatizantů a několik desítek policajtů. Klidnou demonstraci s opakovaným „Allahu Akbar“ a protiamerickými hesly ukončila silná průtrž mračen. Koupil jsem si krásnou tmavomodrou košili XXL. Na pokoji jsem zjistil, že odpovídá našemu M a šel ji vyměnit za červenou.

Den: 4          Pondělí, 22. září 2014  Rabat, Lixus, Tetouan, Chefhaouen

Fotografovat v Maroku lidi je skutečný adrenalinový zážitek. Nikdo z Marokánců se nechce nechat fotit. Zejména ženy. Okamžitě začnou ječet a dávat si před tvář ruce. Už jsem si na ně ale vymyslel různé fígle, z nichž některé i fungují.

Po šesté hodině jsem se probudil do svého prvního marockého „pracovního“ dne. Pořád zamračená obloha. 25,4 stupňů. Dlouhou cestu podél pobřeží jsem si krátil luštěním křížovek. Po dvouhodinové jízdě jsme zastavili u benzínové pumpy, kde nás však (při použití toalet) předběhl autobus plný Jihokorejců. Při výjezdu byl na podstavci totálně zmasakrovaný černý mercedes a za ním velká cedule, vysvětlující, že v tomto vozidle se zabili tři mladí lidé, protože řidič při řízení mobiloval. Prý budou obdobná varování i na jiných místech země.

Další zastávkou bylo pobřežní římské město Lixus, využívané spíše místními obyvateli k plážovým dovolenkám. Obešli jsme si místní trh (suk) a pokračovali na východ. Kolem druhé hodiny jsme vjeli na začátek vápencového pohoří Rif, „brány“ pro vstup z Evropy do Afriky.

Ve čtyři hodiny jsme si z kopce nafotili město Tetouan, které si postavili v roce 1492 arabští uprchlíci z Andalusie.  V době španělského protektorátu bylo hlavním městem španělského Maroka. Město, ve kterém dnes ženy mají velmi špatnou pověst, kde se běžně prodává hašiš (dávka pro deset cigaret za sto dirhamů) a proto je i vysoká kriminalita. Eroticko-drogová destinace zejména pro mladé Španěly i Francouze. Místní používají vlastní, tetouanský dialekt, kterému nikdo nerozumí. Asi proto jsme raději do města ani nezajeli. Projeli jsme kolem velké vodní přehrady, na které bylo obrovskými písmeny napsáno (jako i na každém z dálky viditelném místě): Bůh – Stát – Král. Kolem silnice rostla spousta divokých kaktusů a místní prodavači kolem silnice prodávali výlučně cibuli. Kvanta cibule. Ani průvodkyně nevěděla proč.

Modro-bílé město Chefhaouen (Dva rohy) si v roce 1471 založil berberský kmen. Do začátku minulého století měli do něj křesťané zakázaný přístup. Židé směli.  Dnes má padesát tisíc obyvatel.  Ubytovali jsme se přímo ve staré části, uprostřed pitoreskní Medíny. Malý hotýlek Ras el Maa v maorském stylu, který si před několika lety koupila Španělka Kristína. Provedli jsme dvouhodinovou procházku úzkými uličkami v bílé a modré barvě, plnými nejrůznějších obchůdků. Koupil jsem si krásnou tmavomodrou košili XXL. Byla skutečně rozměru XXL. Na náměstí jsme ještě klábosili při šálku (ono to byla sklenice plná máty) tradičního mátového čaje. Večer jsem se připojil na internet s nejdelším heslem, které jsem kdy psal: F740 A927 8B45 15EC C420 0CED 3B.

Den: 5          Úterý, 23. září 2014       Volubilis, Moulay Idris, Meknés, Fes

Maroko je rozlohou (bez anektovaného území Západní Sahary) o něco menší než Papua Nová Guinea nebo Švédsko a o něco větší než Německo nebo Kongo. Minulý týden zde bylo sčítání obyvatel. Marockých Arabů a Berberů bude asi 35 milionů.

Městské čtvrti se stavbami, budovami a domy, které si Maročané postavili za staletí před příjezdem Francouzů, se zvou: medína. Úzkým, křivolakým uličkám se říká: kasba. Městským čtvrtím postaveným po příchodu Francouzů: nové město (ville nouvelle).

Po třech hodinách autobusové jízdy kolem olivových hájů jsme se na hodinu zastavili v římském sídle Volubilis, na seznamu UNESCO, nejzápadnějším sídle Římanů na africkém kontinentě. Zachovány jedny z nejlepších římských mozaik. V tomto městě žilo kdysi přes dvacet tisíc obyvatel, a padesát dva olivových lisů. Krásně zachovalý Vítězný oblouk – Kanakalova brána z roku 216 BC a také Forum.

Dvacet kilometrů od Volubilis jsme si prohlédli spletité uličky medíny  posvátné vesničky Moulay Idris a neviděli hrob Idrise, zakladatele muslimského Maroka, protože je v mešitě, kam nemuslimové nesmí. Ale viděli jsme zřídka kdy k vidění kulatý minaret. Na místním náměstí jsme si konečně dali k obědu krále marocké kuchyně – tadžín (tajine). Záhadně znějící jídlo byl prostě takový eintopf. Směs masa, brambor a zeleniny (co dům dal) dušená v hliněné nádobě, která se jmenuje – tadžín. Konečně jsem si na místním trhu koupil kšiltovku, ale moc se mi nelíbí.

Oběd jsme vytrávili při přesunu divokou přírodou pohoří Rif do půlmilionového města Meknés s náměstím Hdime, v rohu kterého je údajně nejhezčí vstupní brána v celé zemi. Z téměř tří kilometrů městských hradeb zbylo sedmdesát sedm metrů. Město založil sultán Ismail. Proutník, který měl veliký mezinárodní hárem, s jehož obyvatelkami prý zplodil osm set osmdesát osm potomků. Chtěl postavit marocký Versailles a požádal také o dceru francouzského krále Ludvíka XIV. Ten mu raději poslal velké hodiny, které jsou dodnes v místním muzeu.

Již za tmy jsme dorazili do milionového města Fes, kde prospíme tři noci. V hotelu Bab Boujloud jsem vyfasoval přízemní pokoj č. 1, což je ten nejmenší pokoj v celém hotelu a možná i v celém městě. Přes okno vidím (a slyším) hlavy procházejících lidiček.

Den: 6          Středa, 24. září 2014                 Fes

V angličtině a slovenštině se uvádí jako Fez, ve francouzštině a češtině jako Fes. První ze čtyř marockých královských měst, přes tři sta padesát let. Jsou tři místa, která nejvíce bodují v posledních letech u sedmi milionů turistů při návštěvě Marockého království: Marrakéš, Fes a oázy v saharské poušti.

Po snídani na hotelové terase jsme se vydali ke čtyřhodinové procházce mystickou medínou s labyrintem „devíti tisíc“ uliček. Kdysi to nebylo zrovna bezpečné místo pro cizince, ale dnes už to neplatí, protože prý jsou všude namontovány bezpečnostní kamery a mezi davem se pohybují desítky tajných policistů. Ani jedno, ani druhé jsme neviděli. Přesto jsme se drželi průvodkyně Katky jako štíři. Postupně jsme viděli v provozu řadu tvůrčích a uměleckých povolání: krejčové, kovotepci, mramorotepci, koželuhové (šílený smrad z obrovských kádí), apod. Několik medres a stovky malých krámků s kořením, hadry, obuví, tepanými výrobky, pekárny, čajovny. Neodolal jsem své slabé stránce a vešel do jedné mateřské školy: Dvě učitelky a šest dětí ve školních lavicích. Učitelky se (nešťastně) usmívaly, jedna holčička se rozbrečela. V jednom ze zdejších domů bydlí i naše průvodkyně. Zchátralý dvojdům si koupili před osmi lety za milion korun tři Angličané a další dva miliony vrazili do kompletní rekonstrukce. Od příštího roku ho budou provozovat jako penzion Dar Gzira. Na uvítanou jsme od hostitelky dostali mátový čaj. Pak nás bezpečně vyvedla k hotelu. Naproti jsem si dal k obědu královský kuskus (má se jíst v pátek jako slavnostní jídlo) a pak se přestěhoval v hotelu do většího pokoje.

Po odpolední siestě jsme zajeli autobusem do nového města, kde však nebylo nic okouzlujícího: plno obchodů, velký park a spousta kaváren, před kterými seděli spousty mužů, popíjeli kávu s vodou a monitorovali okolí. Zarážející byla pro mne zkušenost, jak málo z nich kouří. Nejsilnějším zážitkem proto byla  nečekaná ztráta našeho lidového mužíka Rudu. Protože se však vytahoval, že navštívil již 126 zemí, věděli jsme, že se do hotelu, dříve nebo později, vrátí.

Při individuální noční procházce jsem hned vedle hotelu objevil v holičství na křesle sedícího Rudu, kterému zrovna dostřihávali hlavu na mini-ježka. Nepromluvil. K večeři jsem si koupil kilo sladkých hroznů a půl kilo čerstvých datlí. A také kšiltovku, která se mi už líbila.

Den: 7           Čtvrtek, 25. září 2014               Fes

Z Fesu pochází současný premiér i současná královna. Ta vlastní nejluxusnější hotel ve městě, Palais Faraj. Marocký král si sem rád jezdí z Rabatu odpočinout ke své tchýni, protože mu místní podnebí více vyhovuje a prospívá jeho průduškám.

Dnešní ráno připomínalo Deset malých černoušků od Agathy Christie. Na programu byla fakultativní návštěva legendárních marockých lázní Thermes de Moulay Yacub, třicet kilometrů za městem. Z „tlakových“ důvodů se hned odhlásilo pět zájemců. Před nástupem do autobusu průvodkyně Katka přiznala výši vstupného do lázní. Nenastoupili čtyři. Měl jsem celý autobus pro sebe. Bývalé římské lázně – hammam, měly slaně-siřičitou vodu, teplou téměř čtyřicet stupňů. Vyfasoval jsem bílý župan. Kulatý bazén, průměr 20 metrů, hluboký 1,2 metrů. A nikdo uvnitř. Hodinové lebedění. Také jsem objevil vedle vstup do dlouhého tunelu – vaporária, přírodní páry. Udělal jsem kukuč na zřízenkyni a těch sto dirhamů mi na deset minut odpustila.

Oběd jsme měli v nóbl restauraci nového města. Dal jsem si velbloudí burger, který chutná jako hovězí, ale je dvakrát dražší. A zajímavý koktejl: v mléce rozšlehané mandle, vlašské ořechy, datle a avokádo. Návštěva židovského hřbitova v bývalé židovské čtvrti Mellah se moc nepovedla, protože se ještě pořád oslavoval Nový židovský rok a tak nám hřbitov neměl kdo odemknout.  Zbyla jenom malá prázdná synagoga a zpáteční cesta kolem královského paláce. Poslední večer ve Fesu zakončila tříhodinová degustace místního piva Casablanca a osmi druhu marockých růžových vín na terase hotelu. Ne, že by byly špatné, ale …..

Den: 8          Pátek, 26. září 2014                  Ifrane, Azrou, Khenifra

Atlantickému oceánu propůjčilo název pohoří Atlas (které si ho propůjčilo z řecké mytologie), táhnoucí se přes tři severoafrické státy (Maroko, Tunisko, Alžírsko) v délce dvou tisíc čtyři sta kilometrů. Vzniklo při srážce africké a euroasijské desky, dnes rozdělené Gibraltarskou úžinou. V Maroku do Atlasu patří Vysoký Atlas, Střední Atlas, Antiatlas a Rif.

Další dva dny budeme přecházet Vysokým Atlasem, dál od civilizace, takže první ranní cesta směřovala do Carrefour k nákupu pití a jídla. Konec dálnicím. Křivolaké cesty vrásčitou, místy lávovitou, místy měsíční krajinou, postupně narůstající do výšky na úrovni Sněžky. Kombinace jehličnanů a olivovníků. Minuli jsme berberské městečko Immouzer, kde se snad nepěstuje nic jiného než jablka.

V poledne jsme se zastavili ve městě Ifrane (1 380 m n.m.), kde se drží sníh od poloviny prosince do poloviny března (Maročané neumí lyžovat) a kde se nachází, pro marockou elitu i bohaté cizince, nejprestižnější soukromá univerzita v Maroku.  O kousek dál a o něco výš jsme se zastavili v Národním parku Ifrane. A vida – první dnešní úlovky. Dva endemové. Háj, plný endemického cedru atlaského a v něm plno endemických opic makaku berberského. Oprsklých, jako makakové s jinými příjmeními v řadě jiných zemí. A čtyřicet čtyři metrů vysoký vyschlý cedr uprostřed.

Oběd jsme si dali ve městě Azrou, kde mě místní policajt chtěl zatáhnout na policejní stanici poté, co si všiml, že si fotím jejich firemní tabuli. Při kávě se Ruda svěřil, že mu před šesti lety objevili leukémií. Průvodkyně  Katka připustila, že má v sobě trochu židovské krve.

Po dalších osmdesáti kilometrech jsme vjeli do „červeného města“ Khenifra, protože domy postavené z hlíny s vysokým obsahem železa. Odsud pochází tchýně dnešní královny a podle naší průvodkyně také „nejlepší ženský materiál v Maroku“. Na místním trhu jsem si málem oči vyočil, ale nejspíš ten „nejlepší ženský materiál“ sem nechodí odpoledne nakupovat. Zato zde prodávali po dvou dirhamech (pět Kč) různě obarvené, právě vylíhnuté kuřata.

Po dalších sto kilometrech jsme se dostali někam-nikam, uprostřed ničeho, kde se nacházel v loňském roce otevřený, oficiálně čtyřhvězdičkový hotel Angle Atlas. Čtyřicet osm pokojů, velkých jako tělocvičny, bez vany, lednice a mini-baru si postavila Asociace manažerů nafty a plynu. Nejspíš vědí, co tady bude za desítky let. Anebo se jedná o bohapusté praní peněz. V hotelu není restaurace ani bar a – nefunguje internet. Kolem hotelu není široko-daleko žádný obchůdek. Ještěže na zahradě byl velký bazén s osmnácti stupňovou vodou. Na recepci jsem se nechal vzbudit na šest hodin ráno. Slíbili, že mi zaklepou na dveře. Nepojídatelnou krůtí konzervu, kterou nejspíš nikdy žádná krůta ani nezahlédla, jsem rovnou vyhodil do koše a dal si bagetu se sýrem a rajčata. A zalehl ke knížce do postele velké jako hřiště.

Den: 9          Sobota, 27. září 2014                Imilchil, Todra, Timdir

Ruda u snídaní nadával, že mu někdo bušil na dveře v šest hodin ráno. Mne nikdo.

V průběhu dnešního dvanáctihodinového přesunu po diagonále sever-jih Vysokým Atlasem jsme bez dvou kilometrů ujeli tři sta kilometrů. Řadu kilometrů po nezpevněných silnicích, kde se náš autobus choval spíše jako „máslostroj“ z filmu Hej Rup. Po stranách jsme měli pohoří 2900-3100 metrů, kilometry jablečných plantáží a dokonce i paliče dřevěného uhlí na nadcházející zimu. Piknikový oběd z vlastních zásob jsme si dali u jednoho z dvou jezer mileneckého páru Isli a Tislit. Asi to byl Tislit.  Větší zastávka byla ve dvoutisícovém městě Imilchil, kde se jednou ročně sejdou nezadaní mládenci a nezadané dívky ze širokého okolí a dochází k namlouvání a vyjednávání. Prý se na to jezdí dívat už i turisté ze Španělska. Netrefili jsme se do termínu. Jeden z místních mi nabídl ukázat dvacet berberských žen. Následoval jsem ho spletitými uličkami do malého domku, kde ve velkém pokoji byly o zeď opřené různobarevné koberce, utkané berberskými ženami. Vrátil jsem se k naší skupině.

Kolem páté hodiny jsme se prošli šesti sty metrů dlouhou soutěskou Todra, kolem vyschlého koryta řeky Todra s devadesáti metrů vysokýma skálami po obou stranách do vesnice Todra. Tady kolem jsou největší zásoby stříbra v zemi a také oblast největších berberských nacionalistů. Všechno stříbro patří králi, což se jim vůbec nelíbí. A tak sem král raději vůbec nejezdí. Na rozsáhlých holých svazích se několikrát opakoval obrovský nápis „Sahara je naše“. Místo „Bůh, stát, král“.

Kousek dál, již při začínajícím západu slunce, jsme vjeli do opravdické oázy. Území dlouhé čtyřicet osm kilometrů a široké dvě stě až pět set metrů, plné palem a zhruba sto tisíci roztroušenými Berbery.  V nadmořské výšce přes tisíc tři sta metrů. Profrčeli jsme přes městečko Timdir, kde místní ženy jsou oděné do bílých „záclon“ a dorazili zbývajících padesát kilometrů do sousední oázy. Vedle městečka Boumalne Dades nás již čekali v hotelu Tizzarouine (www.tizzarouine.com), představujícím tradiční kasbu. Pokoj má velký vstupní salon se třemi postelemi, spojovací chodbu, třípostelovou ložnici a za ní vstup do vlastní zahrady, obehnané vysokou zdí. A wifina, která je tak pomalá, že žádnou přílohu nelze otevřít. V nobl nealkoholické hotelové restauraci, za berberských zvukových kreací šestice místních hudebníků, jsem si dal kuřecí tadžín a citronovou fantu.

Den: 10        Neděle, 28. září 2014                     Sahara

Olga, vdova po vloni v Himalájích zesnulém horolezci Hrubém, skočila do (ledového) bazénu o pár vteřin dříve než já a tím změnila můj původní záměr. Vyměnil jsem plavky za foťák a začal sekat první snímky východu slunce. V popředí hliněné berberské vesničky, za nimi holé kopce, přecházející v ještě pořád zasněžené třítisícovky. Ranní balzám na oči.  Na snídani se poprvé objevily vajíčka natvrdo, jogurt a Veselá kráva. Několik osob si vyměňovalo zkušenosti o tom, co je nejlepší na zastavení průjmu.

Měníme postroje. Pohodlný klimatizovaný autobus na příští dva „horské“ dny za dva pohodlné klimatizované džípy Toyota Landcruiser Přesně ten samý typ, jaký jsem měl šest let na Kosovu než jsem ho vyměnil za Landrover. Čeká nás jeden z vrcholů putování Marokem – Sahara. Jinými slovy – další celodenní téměř tři sta kilometrů dlouhý přesun po kamenitých nezpevněných horských cestách Vysokého Atlasu, na jehož konci bude nekonečný písek.

Sedím vedle řidiče. Čtyřiadvaceti letý sympatický Berber Hassan III., který má děvče v každém marockém městě. Příští rok se chce ženit a mít „kontejner“ dětí. Představil jsem se mu jako Marcel I. bez „kontejneru“ dětí. Za dvě hodiny drncavé jízdy zastavujeme na lávovém poli ve výšce 2 300 metrů. Když už jsme naklepaní lépe než steaky, dostáváme se, o dvě hodiny později, po asfaltce do vesnice Nkob. Ostré slunce, krásná bleděmodrá obloha s bílými šmouhami a teploměr přes třicet stupňů.

Vstoupili jsme do největší marocké oázy, Oasis de Draa. Další zelená nudle, dvě stě krát jeden kilometr. Převládají datlové palmy, ale k vidění jsou také mandloně, banánovníky, olivovníky a citrusovníky. Ve třiadvaceti vesnicích zde žije kolem dvou set tisíc Berberů. Nejvíce ve městě Zagora. V něm jsme si prohlédli místní trh a dali tadžín k obědu. Oázu protíná tisíc kilometrová řeka Draa, končící v Atlantickém oceánu.

Po další stovce kilometrů jsme zastavili u osmi sedících velbloudů. Aby mne unesl, vybral jsem si toho největšího. Jmenuje se Amlad (Bílý). Nafotil jsem již hodně západů slunce v různých částech světa, ale teď poprvé ze hřbetu velblouda. Také jsem se naučil první dvě berberská slovíčka: uč-uč (lehni) a ut-ut (zvedni se). Abychom mohli vzájemně komunikovat. Nekonečnými písčitými dunami jsme již za tmy dorazili, poblíž vesničky Boumalne Dades, do berberského tábora Caravane de Sud se šestnácti muchajíny, tmavě hnědými jutovými stany (18 m2). V každém z nich blikala jedna spořící žárovka napájená generátorem. Ke společné večeři byl – tadžín. Noční obloha byla plná hvězd, včetně Mléčné dráhy a kolem nádherné saharské ticho a klid. A nikde žádný internet.

Den: 11         Pondělí, 29. září 2014              Tamegroute, Ait Ben Haddou

Slunce vyšlo v 07:12 hodin. To už jsme na něj čekali na nedalekém nejvyšším písečném kopci. Krásně nám nasvítilo okolité vlnité duny i náš tábor. Téměř tři sta kilometrové putování Velkým Atlasem, kolem saharských oáz, Antiatlasem a zpátky do Velkého Atlasu, jsme přerušovali krátkými zastávkami na focení nádherných skalných úkazů.

Katka přidala k dobru zvláštnost saharských berberských kmenů. Zdejší žena může požádat o rozvod, pokud jí manžel nemůže dostatečně sexuálně ukájet. Získá děti a všechen majetek. Samou radostí pak uspořádá velkou veselku. Jenom pro ženy.

Ve vesničce Tamegroute byla nádherná knihovna se čtyřiceti tisíci starými knihami, z nichž nejstarší, z roku 1063, byla psána na gazelí kůži. Poté jsme se prošli ksarem – opevněnou vesnicí a k obědu jsme měli berberskou omeletu a marocký salát. Hanka, korektorka z týdeníku Respekt, posmutněla, protože neměli pivo, které má moc ráda. Další dvě hodiny jízdy. Z řidiče Hassana III. vypadlo, že má rád někdy hašiš, někdy whisky nebo vodku a vždycky hezké holky.

Slyšel někdy někdo o tisícihlavé vesnici Ait Ben Haddou na periférii Vysokého Atlasu? Nachází se zde nejkrásnější ksar v celém Maroku, na seznamu UNESCO. Nic, nic? Americké velkofilmy: Alibaba a čtyřicet loupežníků (1954), Lawrence z Arábie, Indiana Jones, Kleopatra, Asterix a Kleopatra, Gladiátor, Princ z Persie, Bible a dalších šestnáct filmů. Bingo. Všechny tyto filmy se natáčely ve zdejší ksaře. Zrovna zde Egypťané natáčeli film King Tut (Tutanchámon). Zabydleli jsme se o pár sto metrů vedle, v hotelu Etoile Filante d´Or. S internetem. Dvě hodiny při západu slunce jsme se loudali po filmovém fenoménu.

Den: 12        Úterý, 30. září 2014                  Ounila, Ourika, Marakéš

Po páté hodině ranní mne přes otevřené okno postupně probudil kokrhající kohout, zpívající muezzín, mečící ovce a nakonec i vycházející slunce. Po osmé hodině  opouštíme filmovou vesnici. Po dvou dnech v džípech přesedáme do svého klimatizovaného autobusu. Čekají nás „čtyři velbloudí dny jízdy“, tedy něco přes dvě stě kilometrů na severozápad. Zpět do civilizace. Po jedenácti dnech zpět do Marakéše, od kterého nás dělí další kus Vysokého Atlasu. Začínáme údolím Ounila, kolem říčky Ounila, místy s bílými solními břehy.

Před polednem jsme vyšplhali do nadmořské výšky 2260 m, kde na vyhlídce kromě tun fejkovaných fosilií a různobarevných krystalů nabízí místní horalové i specialitu. Černá hliněná divoká prasata různých velikostí. Asi jako matrjošky. Až po šestnáct různých velikostí. Do údolí sjíždíme prý nejkrkolomnějšíma serpentinami v Maroku. Dole si dáváme v jediné restauraci široko-daleko nejdražší tadžín v Maroku.

Asi vrcholem dnešního přejezdového dne bylo údolí Ourika, kterým protékala po velkých balvanech horská říčka Ourika. Nejbližší „vysokohorské“ místo pro bohaté Marakéšany. Turistickou atrakcí bylo šest vodopádů, ze kterých jsme se na tři podívali. Neplést si s Niagarskými vodopády. Asi hodinový „nepálský“ trekking po kluzkých strmých balvanech nebyl zrovna očekáván. I průvodkyně ho absolvovala poprvé. Ale výhled do okolí stál za to.

Cestu do marakéšského hotelu jsme si vylepšili hodinovou zajížďkou k nejvyššímu vrcholu v zemi – Džabal Tubkal (4.165 m). Tedy, na chvíli jsme zaparkovali třicet pět kilometrů od něj a za soumraku se ho snažili co nejvíce přizoomovat. Ruda prý na něj před patnácti lety vylezl. Ale to ještě běhal denně deset kilometrů do práce. Pak už to byly zbývající dvě hodinky od Marakéše.

Hotel Belle Ville se nijak zvlášť nevymyká zdejším „turistickým ubytovnám“. Metrový prostor kolem dvoupostele. Nachází se ale na prestižní adrese. Úzká, rušná ulička, sto metrů od slavného náměstí Jemaa El Fna. Abychom naplnili program CKL, tři z nás na náměstí ochutnali „delikatesu – šnečí polévku“. Usedli jsme kolem pojízdného stánku a do misky dostali za deset šušníků asi šedesát kusů drobných mušlí a jedno párátko. Tím jsme ty černé potvory, téměř bez chuti, vytahovali ven a dávali do pusy. Kromě průvodkyně Katky, která se prý nemůže při jídle dívat zvířatům do očí. S francouzskými šlechtěnými slimáky to nemělo nic společného. Tady je to spíše jídlo chudých nebo „delikatesa“ pro zahraniční turisty. Místo čerstvého pomerančového džusu jsem si dal skutečnou delikatesu. Čaj namíchaný ze zázvoru, hřebíčku, kardamomu, badyánu, skořice a berberské viagry.  Následovalo individuální brouzdání po rušném náměstí.

Den: 13        Středa, 01. října 2014               Marakéš, Essaouira

Město Marakéš (461 m n.m.) je zajímavé také tím, že je hodinu od hor a dvě hodiny od moře. Jeho primátorkou je pomenší, obtloustlá Fatima Mandžeri. Většina místních jsou tmavší pleti. Je zde i hodně černých Afričanů, původem nejvíce ze Súdánu a Senegalu. Kromě milionu domorodců a tisíců bílých turistů je ve městě v těchto dnech také Američan George Clooney. Minulý týden se v Benátkách konečně oženil a svojí izraelskou snoubenku sem přivezl ke svatebním líbánkám. Pracovně se někde tady motá také Američan Daniel Craig. Vybírá si exteriéry pro svoji pátou Bondovku.  Minulý týden zde policisté úspěšně rozkryli širokou síť pornografie.

Měli se rádi téměř padesát let. Pár dní před jeho smrtí se vzali. Zemřel 1. června 2008 v Paříži. Jeho popel byl rozsypán v nádherné čtyřhektarové zahradě, kterou si dvojice koupila v roce 1980 od francouzského malíře Jacquese Majorelle. Jeho partner Pierre Bergé se byl na zahradu podívat před dvěma týdny. My jsme v ní zahájili náš dnešní program. Převažovala v nich typická „majorellova“ modř a spousta různých druhů „tekillových“ kaktusů. V jedné altánové místnosti byla výstava plakátů, které francouzský módní návrhář Yves Saint Laurent maloval koncem každého roku a rozesílal jako péefky svým přátelům a obchodním partnerům. Na každé z nich bylo pokaždé slovo „Love“.

Následovala sto osmdesáti kilometrová dálniční cesta do nejzápadnějšího bodu našeho programu. Než jsme k ní dorazili k cíli dnešní jízdy, zastavili jsme se u stromu, v jehož koruně se „páslo“ dvanáct koz, požírajících argonové oříšky. Pod argoníkem seděl majitel koz a vybíral peníze za focení od nadržených turistů.

Pouštní strom Argania Spinosa se nachází na třech lokalitách světa. Dvě jsou v Maroku a jedna v sousedním Alžírsku. Na jednom hektaru je asi dvě stě padesát těchto „oříškových“ stromů. Bílé nahořklé oříšky jsou obalené v plodu velikosti olivy. Ve třiceti osmi kilogramech tohoto ovoce jsou necelé tři kilogramy oříšků, ze kterých zručné marocké ženy, sedící na bobku, velkými kameny a pak v jednoduchých mačkadlech vymačkají jeden litr argonového oleje. Omlazující elixír (tvář, tělo vlasy), silný antioxidant, přísada s oříškovou příchutí do studených salátů. V ČR po 649 Kč za 100 ml.  Nezaměňovat kosmetický a nekosmetický olej.

Vesnici Essauira si v roce 1760 postavili jako přístav Portugalci a dali ji jméno Mogador. V Perle Atlantického oceánu (na seznamu 10 Nej… v Maroku) jsme kolektivně prochodili všechno, co se dalo poté, co jsme si v přístavní restauraci dali čerstvé plody moře: sardinky, krevety a různé druhy ryb. Ponoření nohou po kotníky v atlantických vodách stačilo k rozhodnutí, že tady se raději koupat nebudeme. Přestože docela hezká široká pláž se žlutým pískem. Zpáteční tři hodiny jízdy do Marakéše, při které jsem si dočetl knížku „Kamarádky z Letné Helena a Klaudie: Velké holky a sex“. Na pokoji mne čekala keramická váza a v ní čtyři čerstvé růže. Žlutá, dvě oranžové a červená. V postranních uličkách kolem hlavního náměstí jsem pořídil pár hloupostí.

Den: 14        Čtvrtek, 02. října 2014             Marakéš

Poslední dny zájezdů jsou pořád trochu jiné než ty před nimi. Celková únava ze zážitků, nostalgie po domově. Ženské si už řekly všechno, co potřebovaly. Dopolední program jsme se prošli k vezírskému paláci Badil, jehož stavba trvala přes sto let. A přes bývalou židovskou čtvrť se vrátili do hotelu. Ruda se nám ztratil. Odpoledne se šest účastnic zájezdu vybralo s průvodkyní Katkou na nákupní „holčičí“ jízdu na „nejbarevnější tržiště v Maroku“, někde na druhé straně města. Horký vítr rozfoukával vzduch zahřátý na pětatřicet stupňů. Najednou jsem zjistil, že to množství podbízivých prodavačů i žebráků a slepců každých několik metrů už nemá ten počáteční kolorit. K večeři jsem si dal jehněčí na švestkách a mandlích. Objevil se Ruda a přiznal, že od včerejšího dne pořád blije. Včera odpoledne si totiž v Essauiře koupil kořeny berberské turbo-viagry. Místo luhování ve vařící vodě Ruda jeden kořen vyžvýkal. Vrátil jsem se do hotelu a začal balit.

Den: 15        Pátek, 03. října 2014    Marakéš-Miláno-Praha

V šest hodin ráno jsme opustili hotel, osmý hotel za uplynulé dva týdny, a z náměstí odjeli na letiště. Pak jsme vystoupili na letišti Malpensa, šedesát osm kilometrů od centra města, které bude v příštím roce hostit světovou výstavu Expo 2015. Sedm hodin čekání v transitu na přípoj do Prahy. Rozhodl jsem se pro transitní úlet. Autobusem a metrem za jeden a půl hodiny. Návrat na letiště v páteční zácpě za dvě hodiny. Prohlídka kousku města – jedna hodina. Prolítl jsem si Dóm, prošel přes Galleria Vittorio Emanuele ke slavné budově Scala a stejnou cestou zpět. Ruda se mi naposled postěžoval, že včera večer konečně sbalil nádhernou Marokánku, předem jí zaplatil a pak jí hnusný recepční nechtěl pustit dovnitř.

Na žádost stewarda jsem si sedl na tři neobsazená emergency místa. Snad abych vyvažoval letadlo.  Na pražském letišti jsem si sedl za řidiče autobusu 119. Než se rozjel, někdo mi zvenku klepal na okno. Mladší dcera. Z autobusu jsem si přesedl do stříbrného kabrioletu a cestou povídal o svých marockých zážitcích. Pivo jsem vynechal a otevřel jsem si doma sedmičku merlotu Roche Mazet 2011. Podle váhy jsem zhubl o dvě kila. Praní nechám na zítra, ať nevzbudím dům.