Portugalské sopečné souostroví Madeira („Ostrovy dřeva“) v Atlantickém oceánu leží 200 kilometrů severně od Kanárských ostrovů, 600 kilometrů západně od Afriky, 1000 kilometrů jihozápadně od Lisabonu a – 3350 kilometrů od Prahy. Jednotlivé ostrovy jsou vrcholy podmořských sopek. Neobydlené ostrovy znali Féničané, Římané i Řekové, ale nejevili o ně zájem. Teprve před 600 lety, v roce 1418, mořeplavec Joao Goncalves Zarco za vlády portugalského prince Jindřicha Mořeplavce je náhodou objevil a začal osídlovat hlavní ostrov portugalským lidem. A dnes jich je tady přes čtvrt milionů.

Den: 1 Pátek, 20. dubna 2018 Praha-Funchal
Přímý let z Prahy do Funchalu („Fenykl“) v přeplněném letadle Boeing 737, zvaném „dobytčák“, trval čtyři a půl hodiny. Bezplatně jsme dostali deci studené vody v papírovém kelímku. Ve čtyři hodiny místního času na nás v hale čekal sympatický průvodce Pavel ze Šumavy, zvaný Krakonoš. Uvítal nás a upozornil, že se po ostrově budeme přesouvat výhradně místní hromadní dopravou. A tak jsme se natěsnali do žlutého autobusu a s řadou zastávek ujeli dvacet kilometrů do města za téměř dvě hodiny. Ubytování v penzionu Zarco je skutečně uprostřed historické části stotisícového hlavního města. Z pokoje koukám oknem do malého dvorku. Kolem postele je půlmetrová mezera. Stolek se židlí. Mini-koupelna. Ale hlavně – slušný internetový signál.
Nás všech dvanáct souhlasilo, že se zúčastníme seznamovací večeře v nedaleké restauraci. Jeden manželský pár, otec s dospělou dcerou, matka s dospělým synem a pět samostatných žen zralého věku. K jídlu jsem si objednal místní pivo a místní rybu „tkaničku“, vylovenou dnes ráno v místních vodách z hloubky dvou tisíc metrů. A k ní hranolky, smažený banán a maracuji jako oblohu. Přemýšlel jsem, jak se loví ryby ze dvoukilometrové hloubky.

Den: 2 Sobota, 21. dubna 2018 FUNCHAL
„Staneme se svědky neobyčejné události – dva dny budeme spolu s ostatními ostrovany prožívat jedinečný „Květinový festival“, jeden z nejvýznamnějších svátků roku na Madeiře. Při této úchvatné podívané budou v záplavách orchidejí, strelícií, anturií, kal a desítek dalších květin ulicemi města tančit za doprovodu muziky stovky vyšňořených tanečníků a tanečnic oděných do neuvěřitelně barevných květinových kostýmů.“
Všichni místňáci nás ujišťovali, že si ze svého života nepamatují, aby na Festival květin pršelo. Až dnes. Takže dopolední ukládání květin naděje a míru místními dětmi na Katedrálním náměstí bylo zrušeno. A také odpolední průvod, kterého se mělo zúčastnit na tři tisíce účinkujících a desítky tisíc přihlížejících.
Pavel zaimprovizoval s programem. Zvolil „mokrou“ variantu, tedy návštěvy zejména „suchých“ objektů. A tak jsme začali na místním trhu se spoustou květin, ovoce, zeleniny a ryb. Poté jsme to vzali po uličce Rue de Santa Maria. Kdysi ulička v centru města s padající omítkou. Před deseti lety přišli místní radní na geniální nápad. Na požádání majitelů domů jim místní umělci namalují na vchodové dveře něco hezkého (dívky, kočky, apod.). Nápad zabral a dnes je tato ulice plná restaurací a turistů.
Vinařský závod Blandy´s. Anglická rodina si v roce 1819 koupila na Madeiře široké lány půdy, na kterých začala pěstovat vinnou révu. V roce 1840 pak odkoupila od místních františkánů jejich klášter a přebudovala ho na vinařský závod. Další zastávka při putování mokrým městem, spojená se skromnou degustací.
Prošli jsme se po nábřeží. Přesvědčili, že se v oceánu vůbec nikdo nekoupe, zašli na Katedrální náměstí, na nějaký vyhlídkový kopec, vešli do jednoho kostela, shlédli tři ze čtyř obranných pevností a pak do největšího supermarketu ve městě, kde jsme si dali pozdní oběd „na váhu“.

Den: 3 Neděle, 22. dubna 2018 Funchal
Císařovna Sissi (Alžběta Bavorská) si na ostrově léčila tuberkulózu a má pomník nedaleko funchalského kasina.
Karel I. Rakouský. V letech 1916-1918 poslední císař rakouský, král český (Karel III.), apoštolský král uherský (Karel IV.), markrabě moravský atd. V listopadu 1921 emigroval společně s manželkou Zitou a osmi dětmi na ostrov Madeira. O pět měsíců později, ve svých třiatřiceti letech, tady zemřel na zápal plic a je dodnes pochován v kapli kostela Panny Marie na vrchu Monte.
Návštěva pomníku Sissi u kasina nebyla v programu. Od rána se na nás usmívala zamračená obloha a déšť se spouštěl, kdy se mu zamanulo. Kromě mne měli všichni nepromokavé bundy, pláštěnky nebo deštníky. Po snídaní jsme vyjeli MHD do 700 metrů n. m., kde se v kostelíku nacházela hrobka Karla I. Habsburského a před kostelem jeho socha. Pár set metrů od něj se nacházela na svahu kopce jedna ze třinácti nejkrásnějších botanických tropických zahrad na světě. Dodnes je soukromým majetkem anglické vinařské rodiny Blandů. Nejsem až tak velký znalec „kytiček“, ale v téhle zahradě mi utekly dvě hodiny jako nic. MHD nás vrátilo do starého města. V sympatické restauraci, kterých jsou tady desítky, jsem si dal grilovaného lososa s oblohou a místní pivo.
Teď, anebo až za rok. Obloha se neumoudřila, ale déšť si dal říci. Takže ve čtyři hodiny odpoledne byl na hlavní promenádní ulici zahájen Květinový festival. Jinak by sem už asi zahraniční turisté přestali v dubnu jezdit. Několik stovek plastických sedadel na několika tribunách bylo rozprodáno mezi „západní klientelu“, pamatující konec II. světové války. Dvouhodinový průvod byl sestaven převážně z barevně oblečených tancujících mladých maminek a jejich malých ratolestí, které měli spoustu květin na hlavách i kolem pasů. Mihlo se i několik květinových alegorických vozů.

Den: 4 Pondělí, 23. dubna 2018 Santana
První portugalští osadníci brzy zjistili, že jih s příjemným subtropickým klimatem nemá dostatek vody pro zemědělství. Na severu a severozápadě ostrova však prší skoro každý den. Příčinou jsou mraky postupující v malé výšce nad oceánem od severu a narážející na ostrov, jehož hory dosahují výšky kolem 1800 m. Portugalci proto začali budovat kanály-levády, jimiž vodu ze severu převádějí na jih. Nyní je na ostrově kolem čtyř tisíc kilometrů levád a čtyřicet kilometrů levádových tunelů. Tyto vodní kanály mají šířku 20-100 cm a hloubku 50-100 cm. Téměř po celé délce kanálů vedou chodníčky o šířce 30-100 cm, sloužící pro jejich udržování. Dnes hlavně jako turistická atrakce pro různě dlouhé a různě fyzicky náročné pochody.
I náš průvodce Pavel, který jezdí na Madeiru již patnáct let, kroutí nevěřícně hlavou. Takové počasí ještě nezažil. Měli bychom začít jedním ze slíbených tří treků, ale od rána je zase zamračeno a poprchává. A prý to bude přes den ještě horší. Tak nám po snídaní vybral tu nejkratší trasu: sedm kilometrů a převis 500 metrů.
V osm hodin ráno jsme meziměstským autobusem vyrazili k nejsevernějšímu bodu ostrova v našem programu. Městečko Santana (8 800 obyvatel) je od Funchalu vzdáleno vzdušní čarou šestnáct kilometrů. Jenomže se k němu musí přes hory a kopce, samá zákruta. A tak to bylo podle řidiče padesát kilometrů za dvě hodiny. Cestou přes vavřínové lesy jsme toho moc neviděli, protože pět metrů od autobusu byla jenom šedá mlha. Hlavním lákadlem pro turisty je v Santaně nejspíš sedm replik „typických domečků se slaměnou střechou“, ve kterých se prodává předražené občerstvení, místní krajka, květiny a jejich cibule.
Prošli jsme asi kilometr na okraj městečka. Kolem silnice rostlo divoké mango, avokádo, anona. Hluboko pod námi velké bílé vlny narážely na černou kamenitou pláž. Vedle ní bylo několik obdělaných políček a asi dvacítka domků. Napravo bylo vidět snad padesátimetrový vodopád. Byli jsme na začátku přírodní rezervace při útesech Rocha do Navio. Vedle nás byla zastávka kabinové lanovky, která dnes nepojede ani dolů ani nahoru, protože fouká příliš silný vítr. Přímo pod námi bylo tisíc mokrých kamenných schodů vedoucích na pláž o tři sta padesát metrů níž. Pavel nám doporučil, abychom se přidržovali řetězů, nikam nespěchali a raději se dolů nedívali. Vítr foukal pořád, průtrž mračen se střídala s drobným deštěm. Jak se říká: dolů je to o kloubech, nahoru o plících. Obojí dostalo zabrat. Takhle jsem si začátek výletu nepředstavoval.

Den: 5 Úterý 24. dubna 2018 Ribeiro Frío.
Zdá se, že se počasí začíná umoudřovat. Kromě MHD nás dnes čekal další levádový „pochoďák“, sedmnáct kilometrů s 350 metrovým převisem. Také dnes nám Pavel doporučil teplé oblečení, pláštěnky, pevnou obuv, jídlo a pití.
Vyjeli jsme na kopec Ribeiro Frío a začali prohlídkou pstruží farmy. Šest bazénů plných pstruhů různého věku. Poté jsme šlapali necelé dva kilometry lesem a došli se podívat na slíbenou „skvostnou vyhlídku Balcoes s úžasnými výhledy na centrální horský masiv.“. Nepodívali jsme se. Před námi bylo obrovské jednolité bílo-šedé plátno mlhy. Tak jsme alespoň nakrmili svými zbytky ze snídaně desítky endemického madeirského poddruhu pěnkav a vrátili se k pstruhům.
Následovala příjemná čtyřhodinová levádová, chodecky nepříliš náročná procházka vřesovcově-vavřínovým pralesem se zelenou florou a několika malými vodopády. Na konci cesty udělal Pavel výjimku a naložil nás do dvou dopravních taxíků, protože nás vyšli finančně stejně jako MHD, ale v hotelu jsme byli za půl hodiny.

Den: 6 Středa, 25. dubna 2018 Ponta do Furado
K miniaturní penzionové snídaní za dvě euro si už téměř každý nosí do hotelové jídelny něco navíc. Sýr, šunku, vejce, ovoce.
Dnes si pro nás cestovka vymyslela „pokus na větrném a barevném mysu Ponta de Sao Lourenco dosáhnout kopce Ponta do Furado, nejvýchodnějšího cípu ostrova.“. Místním autobusovým ploužákem jsme za hodinu dosáhli letiště. V průběhu další hodiny jsme projeli městečkem Santa Cruz, kde se právě běžel pouliční maraton, městečkem Machico, kde mají autobusové nádraží, dvě fotbalová hřiště a jedinou pláž na ostrově. A ještě městečkem Canical, kde mají velrybí muzeum.
Cestovka nelhala. Všude kolem nás šílený studený fičák, nad námi zatažená obloha. Na velkém parkovišti vystoupilo z aut a autobusů několik set nadšených turistů, převážně oblečených do zimních nepromokavých bund, s trekovými holemi. A dobrou náladou. To nebyl můj případ. V sandálech, kraťasech a zelené tenké promokavé bundě. Před námi ve tříkilometrové vzdálenosti skutečně čněl kopec Ponta do Furado. Slepičím krokem se turistický had pomalu posouval po úzkém chodníku vedoucím nahoru-dolů. Nejdůležitější bylo nenechat se silným větrem odfouknout z chodníku. Asi po kilometru byla první, prý nejhezčí, vyhlídka. Na několik vysokých skal ve vodě, do kterých narážely bílé vlny oceánu. Tak to jsem ještě zvládl a otočil se směrem k autobusové zastávce.
Ve dvě hodiny jsem byl individuálně zpátky ve Funchalu, kde bylo téměř dvacet stupňů a snad poprvé i slunečno déle než pět minut. Prošel jsem si městskou nábřežní promenádu, plnou lidí a maminek s kočárky, protože dnes slaví Portugalsko výročí Dne nezávislosti, z jejího jednoho konce na druhý. Zastavil jsem se v Pavilonu orchidejí.
A zastavil jsem se také před komplexem: hotel CR 7, restaurace CR 7, muzeum CR 7, který 22. července 2016 slavnostně otevřel předseda madeirské vlády. A bronzová socha třicátníka v trenýrkách. Nejspíš všechno bylo jeho soukromým majetkem. Nejslavnější rodák ostrova Cristiano Ronaldo dos Santos Aveiro, 185 cm/80 kg, ofenzivní záložník, nosící ve fotbalovém týmu Real Madrid už deset let dres číslo 7. A také „majitel“ desetiletého syna Cristiana Ronalda Juniora, kterého mu porodila neznámá severoamerická přítelkyně a nechala ho v plném právním opatrovnictví otci. Pak žil CR přes pět let s ruskou top-modelkou Irinou, kterou v roce 2016 vyměnil za hezkou Španělku, protože trvale bydlí v Madridu.

Den: 7 Čtvrtek, 26. dubna 2018 Cabo Birao
Spisovatel (Nobelova cena za literaturu 1953), historik, žurnalista, voják, malíř a 62 let člen Dolní komory Parlamentu. Ministerský předseda Spojeného království ve výslužbě navštívil na tři týdny městečko Câmara de Lobos a namaloval tady i několik obrazů. Winston Churchill.
Pohled na oceán z nově vybudované prosklené vyhlídkové terasy nemůže trvat celý den. Přestože se jedná o nejvyšší útes v Evropě – Cabo Birao (580 metrů), což potvrzuje i místní cedule. A tak jsme z městského autobusu vystoupili o půlhodinu dále a před námi byl další dvouhodinový levádový trekový pochod po Vereda da Levada do Norte. Téměř rovinka podél vodních kanálů procházejících již zelenými vinicemi. Počasí nám téměř přálo. Nepršelo a nefoukal vítr. Pohled z vyhlídky, zejména na obdělané políčka půl kilometrů pod námi byl milý.
Když už jsme se dostatečně dlouho nakoukali, čekal nás sešus do městečka pod námi – Camara de Lobos. Rozuměj: tisíc osm set třicet dva hliněných nebo kamenných mrňavých schodů. Před vstupem do městečka byl vinařský závod Henriques & Henriques, kde byla spousta obrovských dřevěných sudů. Nejstarší byl asi 700 litrový sud s vínem Moscatel z roku 1978. Na uvítacím stole bylo sedm druhů vyráběného vína, ze kterých si každý host mohl tři skleničky ochutnat bezplatně. Ale – nikdo to nepočítal.
Kromě vyhlídky se městečko pyšní také tím, že tady pobýval Winston Churchill. Má tady i restauraci, ale ta byla zavřena. Tak jsme se vrátili do hotelu. Následovala rozlučková večeře, výměna telefonních čísel a e-mailových adres.

Den: 8 Pátek, 27. dubna 2018 Funchal
Na dvě etapy, přímým a nepřímým letem, odletěli ke svým rodinám všichni účastníci našeho zájezdu. Kromě mne. Na příští tři noci jsem se měl přesunout do hotelu Monte Carlo, někde v horách. Na nezištnou radu majitelky pensionu Zarco jsem souhlasil prospat jednu noc u ní v „doopravdickém“ pokoji s vyhlídkou do ulice a pak dvě noci v nedalekém apartmánu, kam prý většinou jezdí Angličané a Francouzi. Den jsem proflákal touláním po ještě neviděných částech města.

Den: 9 Sobota, 28. dubna 2018 Funchal
Při třech autobusových jízdách na východ ostrova jsem si na periférii Funchalu všiml obrovskou bronzovou sochu visícího Ikara, alias raněného Anděla, alias Oběšence. Tak jsem k němu těch šest kilometrů kolem nábřeží prošel. Na Letenské pláni (místo J. V. Stalina) by zanikl, ale malému náměstí krásně dominoval. Sochu vytvořil místní sochař Ricardo Velosa a slavnostně ji do života uvedl 24. září 2004 madeirský předseda vlády. Vrátil jsem se na hotel, sbalil své saky-paky a potřetí se přestěhoval. Na dvě noci do nedalekého apartmánu. Dvě okna do živé ulice, dvě velké postele, vana, kuchyňka. A kolem postele i záchodové mísy více než půl metru.
Odpoledne jsem si nafotil na kolonádě Red Bull soutěž vzpěračů mužů, okatého hodně černého kluka ze Senegalu a okatou hezkou holku z Madeiry, která měla Canon.

Den: 10 Neděle, 29. dubna 2018 Levada do Norte
Původně jsem plánoval na dnešek dvanáctikilometrový „nejpitoresknější levadový pochod“ na ostrově, Rabacal. Jenomže – všechny místní agentury ho již měly prodaný.
Tak jsem vzal zavděk levádovým pochodem po jihu ostrova. Já jako benjamínek a tři americké manželské páry. Místní průvodce snad myslel, že jsou z jiné planety a tak se pochod změnil v padesátimetrové přískoky, při nichž jim široce popisoval každý list, každou kytku, každý strom. A do toho dával k dobru zážitky s babičkou, mámou a bratrem. A Američané do toho: neuvěřitelné, nádherné, zajímavé. Několik minut jsme čučeli na jednu skálu, než jsem pochopil, že čekáme, zda se neobjeví ještěrka. Neobjevila se. Asi po dvou loudavých kilometrech po rovince jsme si dali pětiminutovou přestávku, při které Američané půl hodiny pojídali připravené hotelové sendviče s džusem. Po další hodině jsme zakončili náš „půldenní“ pochod v nějaké restauraci, kde si Američané dali pivo nebo kávu a pochvalovali si tento dechberoucí výlet. Ještě, že bylo docela hezké počasí. Po návratu do města jsem se naobědval v Mekáči a pak sledoval na hlavní třídě prohlídku vozidel veteránů.
V různé dny v různých obchodech jsem si na památku pořídil dvě litrovky 50% rumu z cukrové třiny, dvě litrovky 20% likéru z maracuje, litrovku 25% místní speciality Poncha (rum, med, citron, maracuja) a litr medu z cukrové třtiny. A asi kilo různých květinových cibulí. Také dva litry báječného vína Ruby, ale ty jsem po večerech vypil, protože jsem tušil možné problémy s nadváhou zavazadla.

Den: 11 Pondělí, 30. dubna 2018 Funchal-Praha
Od rána je zatažená obloha, teplota kolem patnácti stupňů. V mém apartmánu neodtéká voda v umyvadle a dveře od lednice vypadávají. V televizi jsou reklamy nebo americké béčkové filmy. Je čas se po jedenácti dnech znovu vrátit na Letnou. Na letišti Cristiana Ronalda jsem postavil kufr na váhu. Povolená váha byla patnáct kilo. Zřízenec koukal nevěřícně na váhu, já jsem koukal nevěřícně na něho. Dvacet kilo. Přesně. Chvíli ticha jsem přerušil anglickými slovy: „Dárky. Čtyři děti, sedm vnoučat.“. Poprvé se zasmál. Asi má také hodně dětí. Byl to zajímavý výlet.