Karla znám téměř čtyřicet let. S jeho sestrou mám dvě dcery. Karel má se ženou chatu na malebném místě v Orlickém Podhůří už  přes třicet let. V pondělí mne pozval, ať se přijedu podívat, kde je ona chajda, zapuštěná na okraji lesa. Před ní spousta malinových keřů a louka, po které ráno pobíhají srnky a řvou ptáci. Na internetu jsem našel, že: „Je to ta nejnádhernější samota, kterou jsem kdy viděla“. Neznámá autorka. Pozvání jsem rád přijal. Na následujících dvacet čtyři hodin jsem do báglu přibalil také čtyři plátky krkovičky na večerní grilování, půllitrovku bulharské rakije a Igora.

V Pardubicích jsem z rychlíku přestoupil na courák, projel stanicemi Pardubičky, Moravany, Uhersko, sedmi dalšími a vystoupil na zastávce bez stanice – Bezpráví.  Tři sta metrů od zastávky jsme měli první záchytný bod pečlivě připraveného programu. Ve venkovní hospodě U Pildy čepoval nefiltrovaného Bernarda Radek alias „Pilda“, bývalý zvukař naší první divadelní scény. Umí načepovat i „mléko“. K pivu za 24 Kč nám jeho žena připravila grilovaný hermelín. Pár set metrů po cyklostezce a pak už zeleným údolím Tiché Orlice. Po obou stranách lesy, kolem rozházené na svazích desítky dřevěných chat i honosných chalup. Minuli jsme dominantní bílou budovu, bývalý mlýn, který majitel nabízí za devět mega a chalupu, vedle které je kamenný sklípek, který zbyl z domu, ve kterém údajně Jan Amos Komenský pracoval na své knize Orbis Pictus. V koutě louky byl zašitý cíl naší cesty. Malá dřevěná chata a deset metrů od ní opravdická dřevěná kadibudka.

Karel tomu říkal Malý poznávací okruh lesem. Zastavili jsme se u sympatického „lesního muže“, výborného kytaristy a znalce psů všech ras. Kolem nohou nám pobíhali Blesk a Aron, dva chundeláči rasy Chodský pes, s nádhernou černou kožešinou a žlutými tlapkami. Prý tuto rasu před třiceti lety vyšlechtil jistý Čech podle zachovalých popisů a Alšových obrázků věrných průvodců Chodů. Abychom si tuto návštěvu ještě dlouho pamatovali, dostali jsme na cestu fernetového panáka.

Při povídání o tom, jak do dvou let usilovné práce přestaví chatu, připravil Karel krkovičkové špízy na tanduri koření, a já je hlídal, aby se při grilování nepřipálily. Poté následoval Velký poznávací okruh lesem a okolím. Ve vesnici Říčky jsme v jediné místní hospodě ochutnali pivo Holba a přesunuli se do Klopot k ochutnávce Velkopopovických kozlů. Vedle stála kaple, kterou jako projev úcty za zázračné uzdravení nechal postavit v roce 1812 Matce boží setník Josef Růžička od pluku Reiner.

Vyhodnocením dne, společně s rozborem situace doma i v zahraničí a dopitím láhve červeného vína a půllitru rakije jsme splnili všechny body programu prvního dne.

Druhý den nebyl na programu žádný poznávací okruh. Karel se pustil do dřevozpracujících aktivit. Abych mu nepřekážel, byl jsem vyvenčit Igora po okolí. Největší radost jsem měl ze snímku, na kterém včela odlétá z opileného bodláku. Poté, co Karel splnil dopolední normu, jsme se lesní zkratkou přesunuli do již známé restaurace v Klopotech na srnčí guláš, který jsem hned pochválil obsluhujícímu kuchtíkovi se žádostí o přidání omáčky. Protější strana však nepochopila, že jsem očekával v omáčce také pár kousků masa navíc. Od velkopopovického kozla jsme se údolím přesunuli zpět k prvnímu záchytnému bodu, Bernardovi z Humpolce „U Pildy“.

To už byl jenom kousek ke vlakové stanici, odkud jsem se po dvaceti čtyřech hodinách vrátil do Prahy.