Den: 13 Čtvrtek, 20. listopadu 2014 Tegucigalpa
Rozporuplný Honduras. Hornatá země se sedmi miliony obyvatel. Pořád v podvědomí jako symbol chudoby a korupce. Čtyřicet chráněných oblastí a dvacet národních parků, na jejichž udržování nejsou peníze. Zahraniční turisty zajímají úchvatné mayské památky v Copánu a bílé pláže honduraských ostrovů v Karibiku.
V sedm hodin odjezd po dálnici (34 km) do hlavního města Tegucigalpa („Stříbrné kopce“), zkráceně Tegus, 1,4 mil. obyv., 990 m n.m., ležícím na řece Rio Choluteca. Zdeněk se vylekal silného deště a tak jsem měl tři hodiny courání městem jenom pro sebe. Dešťová houpačka: od několika vteřin bez deště po liják, který vyhnal všechny lidi z ulic. Pouliční obchody a stánky byli stejné jako v jiných městech Centrální Ameriky. Levné místní ovoce, levné čínské PVC zboží, místní suvenýry. Koupil jsem si za babku několik kilogramů mandarínek a liči. Vyfotil si místního policajta s policejním deštníkem. Od jednoho mladého prodavače jsem dostal na památku cédéčko s místní hudbou. Na rušné ulici jsem našel mokrou hrací kartu – pikového krále. Naposled jsem na ulici v Ekvádoru našel srdcovou dámu.
Při odpoledním pokračování po dálnici přes hornaté vnitrozemí s převažujícími borovicovými a dubovými lesy jsem dočetl knihu Sabiny Berrmanové: „Žena, která se ponořila do srdce světa“ a hned jsem ji nezištně nabídl ostatním, abych ji nemusel tahat domů. Po setmění zaparkování v kempu Pulhapanzak. Všude kolem hučela ve tmě neviditelná voda.
Den: 14 Pátek, 21. listopadu 2014 Puhlapanzak
Před šestou hodinou probuzen hukotem vody. Jenom hned nebylo jasné, zda je to nezničitelný déšť nebo vedle hučící vodopád. Vyhrabal jsem se ze svého pelechu a zjistil, že je to obojí. Jak říkají sedláci, rozhodující bude devátá hodina. Pět minut před devátou vylezlo slunce a tak nic nebránilo vypnout počítač a zajít se podívat na čtyřicet metrů vysoký vodopád Pulhapanzak. Docela hezký, i když až tak velká přírodní pecka to není. A protože je v kempu i čistý bazén, následovalo i další příjemné povyražení. Ve vesnici mají hezký barevný hřbitov. Na jednom hrobě velké ošklivé kačátko. Odjezd ve dvě hodiny. V supermarketu jsem si pořídil krabicovou litrovku merlotu a plastickou litrovku čistého extraktu z rostliny noni. Nevím ani proč. Tu noni.
A další přesun vpřed a další noc u benzínky. Moje opakovaně získané „regionální“ zkušenosti ukazují, že benzínky lze rozdělit podle hlavních kritérií od „de lux“ po „de fuj“. Prodejna: otevřená x zavřená. Wifi: existuje x neexistuje. Záchod: otevřený x zavřený. Světlo: svítí x nesvítí. Prkýnko, toaletní papír, voda: je x není.
Den: 15 Sobota, 22. listopadu 2014 Copán
Sedmdesát kilometrů od benzínky, deset kilometrů před hranicí s Guatemalou, se nachází světové kulturní dědictví – Copán, „město stél“, nejslavnější mayský archeologický komplex v Hondurasu. Uprostřed ruin Velké náměstí s osmi ohromnými stélami (613-738), zobrazující vládce Copánu. Mezi místní skvosty patří také šedesát tři schodů Schodiště hieroglyfů (743) a druhé největší pelotové hřiště ve střední Americe (731). K patnácti usd jsem přidal sedm usd za vstup do Museo Regional de Arqueologia Maya, kde byla spousta originálů z města Copán, který měl v rozkvětu téměř třicet tisíc obyvatel.
Ve tři hodiny odpoledne bylo před námi 472 kilometrů napříč Hondurasem. Rozpálený hraniční přejezd, kdy vnitřní teploměr v autobusu ukazoval 38,4 stupňů (klimatizace nefunguje, protože žádná není), jsme zvládli před setměním za dvě hodiny. Půlnoční neplánovanou zastávku jsem využil k pozorování hvězdné oblohy. Na autobusu totiž Pavel a Pavel opravovali prasklé těsnění do chladiče. Rozeznal jsem jenom souhvězdí Orion. V jednu hodinu ráno jsme zastavili u nějaké benzínky, ale všem to bylo jedno, protože všichni spali a dva chrápali.
Den: 16 Neděle, 23. listopadu 2014 NP Tikal
Náš poznávací výlet se přehoupl do své druhé poloviny a zrovna se nacházel ve své páté navštívené zemi. My obdivujeme a fotíme mayské památky, koloniální budovy, katedrály, bílé pláže. Místní obdivují a fotí naší pojízdnou multifunkční krabici.
Divoká Guatemala, „Země věčného jara“, leží v sytě zelené krajině hor, údolí a úrodných nížin. Bohatá přírodním, kulturním i historickým bohatstvím. Polovinu populace tvoří domorodci (indigenos), potomci legendárních Mayů, a polovinu tvoří mesticové – mocná, zámožnější společnost, tzv. ladinos.
Po mnoho staletí byla Guatemala srdcem starobylé mayské civilizace, prokvétající šest set let (300-900 AC). Později se Mayové přesunuli na mexický Yucatan. V lesích Peténu zanechali zříceniny kamenných měst, z nichž dnes je nejznámější Tikal.
Národním symbolem je pták quetzal. Takový zeleno-červený „papoušek“ s dlouhým ocasem z peří. Podle něj se jmenuje i místní měna, guatemalský quetzal (GTQ), kterému říkáme důvěrně „kecal“. Do jednoho amerického dolaru se vejde sedm a půl kecalů.
Po miniaturní snídani na benzínce jsme to měli už jenom hodinu ke vchodu do Národního parku Tikal, kde už na nás čekala usměvavá pokladní s barevným lístkem za sto padesát kecalů (20 usd). Protože zříceniny kamenného města Tikal uprostřed džungle jsou jedinečnou památkou na seznamu UNESCO, dostali jsme osm hodin na individuální prozkoumání území šestnácti km2 deštného pralesa s doporučeným deseti kilometrovým okruhem. Na počátku klasického období mayské civilizace byl Tikal důležitým, hustě osídleným (přes sto tisíc tikalských Mayů), náboženským, kulturním a obchodním centrem. Kolem nás měli skákat opice, na stromech vyhlížet barevní papoušci. Tukani a dalších tři sta druhů ptáků mělo přelétávat sem a tam. Všichni byli v tom šíleném vedru někde zalezlí. Zkrácenou verzi prohlídky v poklusu jsme se Zdenkem zvládli za dvě hodiny.
Po večeři před autobusem mladší Pavel vytáhl z autobusového záchodu kytaru a s hlasovou podporou přítomných prošel repertoárem táborových ohňů. Zkrácenou verzí, protože na tisíce naslouchajících mayských moskytů byli naše repelenty téměř zbytečně.
Den: 17 Pondělí, 24. listopadu 2014 přesun
Třetí Pavel, učitel v důchodu, z malé vísky pod Řípem, se přiznal, jak dosahuje, přes svou pověstnou línost, dobrých výsledků v ranním cvičení. Umyje si zuby, oholí se, začne chodit po bytě a hlasitě si nadávat: „Ty jedna svině líná, koukej se hýbat“. Prý mu to pomáhá a jeho ženě to nevadí.
V šest hodin ráno snídaně a pět set kilometrů zpět ze zajížďky do Tikalu. K obědu na poloostrově u jezera Isobal se v rozvařeném autobusu po pátý nebo šestý krát objevila bramborová kaše z prášku a plátek skákajícího salámu. Věnoval jsem oběd Zdeňkovi a zašel do nejbližší místní restaurace, kde jsem si objednal nejdražší jídlo. Tapado. V kokosové omáčce plavaly dvě jezerní ryby, šest velkých krevet a půlka kraba. Pak jsem se vykoupal v jezeře a také pokoušel naučit jednu místní dívku základům plaveckého stylu prsa. A zase jsme nasedli a jeli dál. Po míchaných vejcích k večeři jsme se dívali na zajímavý německý film „Lola běží o život“. Nocleh na benzínce na jiho-západním okraji hlavního města Ciudad de Guatemala.
Den: 18 Úterý, 25. listopadu 2014 Antiqua Guatemala, Panajachel
Hodinový přesun z Ciudad de Guatemala do Antigua Guatemala. Z dnešního hlavního města Guatemaly do bývalého hlavního města Guatemaly.
Nejstarší člen výpravy, traktorista Jarda, se otevřeně podělil o šokující zprávu, kterou každý z nás tak trochu tušil. V „hotelbusových ložnicích“ máme blechy. Nejstarší členka výpravy Jana, které máme říkat Žanet, to potvrdila. Prý má poštípané celé stehno. A hned ho chtěla ukázat zájemcům. Nebyli. Údajně blechy přinesl rentiér, exhibicionista Radko, který včera někde hladil místní čtyřnohou kočku.
Podle turistických průvodců je Antiqua Guatemala jedním z nejkrásnějších měst Střední Ameriky, ležící v objetí tří vulkánů. Od svého založení (10. března 1543) bylo po dvě stě třicet let hlavním městem. Následky dvou silných zemětřesení byly odstraněny. Po katastrofálním třetím zemětřesení (29. července 1773) se hlavní město přemístilo do Guatemala City. Dnes je Antigua na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Zrekonstruovaný živý skanzen, ve kterém se snaží tisíce potomků Mayů prodat své rukodělné výrobky z látky, kůže, dřeva, kamene. Se Zdenkem jsme město prošli křížem-krážem za čtyři hodiny. Nasedli do taxíku a vrátili se 45 kilometrů zpátky do dnešního hlavního města.
Čtyřmilionová aglomerace Ciudad de Guatemala je největším městským útvarem ve Střední Americe. Dříve zde leželo mayské město Kaminaljuvu. Na hlavním náměstí je bílý Prezidentský palác, majestátní Katedrála a uprostřed zelený park, ve kterém stovky lidí zahájilo oslavu Vánoc. Nechyběl ani umělý sníh a ledové kluziště, na kterém bylo všude volno, kromě mantinelů, kterých se přidržovali místní bruslaři a posouvali opatrně do kolečka.
V podvečer jsme zaparkovali na pokraji turistické vesnice Panajachel, deset metrů od břehu 128 km2 jezera Lago de Atitlán, jednoho z nejpozoruhodnějších míst střední Ameriky. Na velké nepokosené louce prázdného hotelu Tzanjuyu Bay. Vedle nádherného hnědě metalízovaného autobusu, stejně velkého jako ten náš. Jenomže v této pojízdní rezidenci bydlel jeden člověk. Penzionovaný námořní kapitán Bob z Bostonu, který přijel na již několikátou svatbu svého kamaráda s dětství. Tentokrát si, v pátek, bude brát guatemalskou manželku. Prý není ani mladá, ani hezká, ale je strašně bohatá. Bob mě provedl svojí pojízdnou ubytovnou.
Sedadlo v bílé kůži s palubní deskou, včetně televize, jako v kosmické raketě, obyvák, ložnice s královskou postelí a velkou plazmovou televizí, sprcha, toaleta, pračka, sušička, kuchyňská linka, knihovna, spousta technických vychytávek.
Za zmínku stojí první (nejspíš i poslední) pozvání Pavla a Pavla (nejspíš z kdysi našich peněz) na večeři do místní restaurace. Opečená ryba z místního jezera, rýže a zeleninová obloha. Předraženou třetinku piva si už platil každý sám.
Den: 19 Středa, 26. listopadu 2014 Lago de Atitlán
Po řadě hektických přesunových dnech konečně celý den na jednom místě. Láhvově zelené jezero Lago de Atitlán obklopené brčálově zalesněnými kopci, kterým vévodí vrcholy trojice třítisícových sopek – Tolimán, Atitlán a San Pedro. O půl jedenácté jsme se vydali motorovou lodí na pětihodinovou projížďku jezerem s hodinovými zastávkami ve třech mayských vesnicích, prosperujících z turistického ruchu. Než jsem se otočil v první vesnici, Zdeněk si koupil vysněné pončo, které se mu už po pěti minutách nelíbilo. Vypadal v něm jako reverend. Prý ho někomu doma výhodně prodá. Na třetím ostrově jsem ho pozval na kafé. Vedle seděla hezká Asijka. Zeptal jsem se ji, zda je z Japonska. Usmála se, že je. Zeptal jsem se jí, zda je z Kyota. Další úsměv. Byla z Kyota. Zdeněk nevěřil. Ukázala nám japonský pas.
Den: 20 Čtvrtek, 27. listopadu 2014 přesun
Při ranním volnu na koupání v jezeře Atitlán, Zdeněk zadal důvod k vášnivé diskusi, protože ho od rána bolelo břicho. Menší část diskutérů se klonila ke včerejším velkým vlnám při dvouhodinové jízdě lodí po jezeře. Větší část označila za původce ananas, který si Zdenek koupil před týdnem, snad v Nikaragui, a pořád si ho někde ve svém bivaku syslil.
Místo koupání jsem zašel naposled na trh utratit poslední šušníky. Vybral jsem si pár mayských čelenek (praktických do fitnessu nebo na treking) a platil dvěma bankovkami. Prodavač začal jednu z nich pomalu rozlepovat. Falešná bankovka. Musel jsem doplatit v dolarech. Po návratu k autobusu jsem ji ukázal Bobovi. Nabídl mi za ní deset pravých amerických dolarů.
Vyrazili jsme několik set kilometrů k mexické hranici. Guatemalskému migračnímu pracovníkovi každý odevzdal svých posledních deset kecalů za výstupní vízum. Na mexické straně je do sedmi dnů pobytu vstupní vízum bezplatné. Podle ukazatele jsme od hlavního města Mexika vzdálení 1.364 kilometrů. Následující čtyři hodiny za vydatného deště a silného ochlazení jsme vyjeli na úroveň Sněžky a přespali v „divočině“ Národního parku Lagunas de Montebello ve státě Chiapas.
