Den: 21 Pátek, 28. listopadu 2014 San Cristobal
První obyvatelé dnešního Mexika přišli ze Sibiře přes zamrzlou Beringovou úžinu během poslední doby ledové. Objevili Mexiko o dvacet tisíc let dříve, než k němu připlul janovský mořeplavec Cristoforo Colombo ve službách španělských králů. Nejznámějšími z jejich potomků byli Olmekové, Zapotekové, Aztékové a Mayové. Tři tisíc let existující mexická civilizace byla zničena během dvou let (1519-1521). Nastalo tři sta let španělské kolonizace.
V šest hodin ráno nás probudila kosa (v autobusu bylo 14, venku 8 stupňů) a pokračující déšť. Kolem nás bylo někde v lesích Národního parku Montebello 59 malebných lagun různých barevných odstínů a také vápencové jeskyně. V dešti a mlze je nemělo smysl hledat. V poledne jsme došplhali do stotisícového horského města San Cristobal de Las Casas. Pavel a Pavel nakoupili v obrovském supermarketu grilované kuře a přidali k němu rýži. Podle třetího Pavla to je zatím nejsilnější zážitek celého zájezdu. Vzpomněl jsem si na dnešní narozeniny svého svatebního svědka. Snad ho už z nemocnice vyhodili.
Panamský balboa (1:1), kostarický colon (1:500), nikaragujská cordóba (1:26), honduraská lempira (1:20), guatemalský quetzal (1:7,5). Na příštích deset dní budeme potřebovat mexické pesos. K jejich výměně banka v San Cristobal vyžadovala originál cestovního pasu a jeho ověřenou kopii, pořízenou za úplatu v místní měně v nedalekém papírnictví. Ale my ještě žádné místní šušníky nemáme. Kocourkovo. Bez jakýchkoliv dokumentů jsme si raději trochu horším kurzem (1:13) vyměnili peníze ve směnárně. Pak jsme se se Zdenkem procházeli až do tmy po středu města. Navštívili jsme hlavní náměstí, několik kostelů, známé indiánské tržiště a Klub šachistů. Jeho předseda z nás měl radost do chvíle, než zjistil, že šachy hrát neumíme. Od prodavače na ulici jsem si koupil za prvních sto pesos kilo oříšků makadan ve skořápce. Těžké kladivo nebo lehký tank. Prodavač je velkým kladivem rozlouskal za deset minut.
Den: 22 Sobota, 29. listopadu 2014 Cascada de Aqua Azul
Parádní výškový i teplotní sešup. Z města San Cristobal (2.100 m, 12 stupňů), po přespání na benzince (2 311 m, kde ráno 8 stupňů venku, 14 stupňů v autobusu) jsme vystoupili do výšky 2 650 m a v poledne sestoupili do deštného pralese, ke kaskádovým vodopádům Cascada de Aqual Azul ve výšce 261 metrů a 28 stupňů. Sedm kaskád nad sebou i koupání mezi nimi nemělo chybu. Ze stovky nasekaných fotek jsem pak objevil jednu, na které pěna bílé padající vody vytváří tvář muže. Odpoledne jsme se zajeli ke Cascadas de Misol Ha a vykoupali se pod čtyřicetimetrovým vodopádem. Tady Arnold Schwarzeneger natáčel film Predátor.
Dvě autobusové noci v Národním parku Palenque, hotel Maya Bell. Ve velké palmové zahradě, s velkou restaurací a o něco menším bazénem, ale (již pátý den) bez možnosti připojení na internet.
Den: 23 Neděle, 30. listopadu 2014 Národní park Palenque
V celém Mexiku je zákaz fotografování kulturních památek se stativem.
Palenque, obřadné středisko Mayů, obklopené deštným pralesem na úpatí nízkých kopců. Dnes z města osídleného před 1500 lety, nejvíce prosperujícího v letech 600-800 za vlády krále Pacala, z valné části opuštěné za záhadných okolností v desátém století, zbyly jenom ruiny. Nejmajestátnější stavbou, která zůstala, je 23 metrů vysoká štíhlá pyramida, složená z devíti stupňů, v jejíž podzemí byla v sobotu, 15. června 1952, objevena krypta s neporušeným kamenným sarkofágem vládce Pascala. Nejsenzačnější objev v celé historii mayské architektury. Pokud Pascal zemřel ve svých čtyřiceti letech, jak nasvědčuje pohřbená kostra, a ne v osmdesáti letech, jak zmíněno v záznamech. Na lesním palouku pobíhala tlupa nosálů se zvednutými ocasy.
Na prohlídku komplexu jsme dostali devět hodin čistého času. Měl jsem silný dojem, že jsem stejné pyramidy, chrámy, ruiny již viděl v Hondurasu i v Guatemale a tak jsem pořídil 313 fotek za tři hodiny, vrátil se na naší základnu a odpoledne se věnoval slunění a koupání v bazénu. Jako i všichni ostatní.
Den: 24 Pondělí, 1. prosince 2014 Villahermosa
První mexickou civilizací (2300 BC) tvořili Olmekové. Do historie se zapsali také díky tzv. Olmeckým hlavám – třímetrovým kamenným sochám lidských hlav, nosícím „kosmické“ helmy.
Jako každý den, až na pár výjimek, se autobusová snídaně podává o půl sedmé. A až na pár jogurtových výjimek je pořád stejná: čaj, jeden až tři dny staré pečivo, margarín, plátek sýra, dvě osminky rajčete a dva plátky okurky.
Sice zatažená obloha, ale pořád přes dvacet stupů. Přijeli jsme do města Villahermosa, hlavního města státu Tabasco na březích řeky Rio Grijalva. Hlavní atrakcí města je Muzeum ve volné přírodě Parque-Museo La Venta, spojeného se zoologickou zahradou. No, a v tom parku-muzeu jsme se procházeli po vydlážděných cestičkách mezi olmeckými hlavami a dalšími dvěma desítkami artefaktů. V ZOO byla černá puma, levhart, liška, pelikán a hodně barevných papoušků.
Odpoledne jsem si na benzínce koupil od místního farmáře kilo sýru. Podle silniční tabule nám do Mexico City zbývá 674 kilometrů. Zdeněk dal k dobru svůj strašný pracovní úraz, kdy pod ním praskl střed židle a on si napíchl 4×4 cm nohu od židle sedmnáct centimetrů hluboko do konečníku. Půl roku se nemohl pořádně……
Den: 25 Úterý, 2. prosince 2014 Catemaco
Ráno 22 stupňů. Přesun na místní nábřeží Malecon sladkovodního oválného jezera Catemaco v turistické vesnici Catemaco. Černé pláže z lávového písku. Zde někde natáčel Sean Connery film Medicinman (Šaman). Nebyl jsem mezi třemi nadšenci, kteří se jeli fakultativně lodičkou podívat na jezerní ostrov opic makaků červenolících. Představa o desítkách roztomilých opiček skotačících kolem návštěvníků se prý nekonala. Ještěže jsem dal přednost loudání po středu vesnice s několika kostely, desítkami obchodů s místními suvenýry pro chybějící turisty a velkou halou, kde se rozdávala humanitární pomoc.
Odpolední dvouhodinový přesun do státu Tuxtla. Sešli jsme 239 schodů, abychom uviděli pod zataženou oblohou 40×50 metrovou bílou oponu pralesního vodopádu Salto de Eyipantla a vrátili se 239 schodů nahoru. Po páté hodině zaparkování v kempu u karibské divoké pláže, patnáct kilometrů od města Veracrouz. Přes poměrně silný vítr a šedou pláž plnou naplavených chaluh všichni naskákali do slané vody, na kterou jsme již pomalu neviděli.
Den: 26 Středa, 3. prosince 2014 Velacruz
Panamský Pacifik, kostarický Karibik, kostarický Pacifik a mexický Karibik. Když pominu nějaké koupání v jezerech, u vodopádů a ve vodních kaskádách, tak jsme si dnes ráno skutečně naposled, počtvrté, užívali slanou vodu. Na toaletách nesvítilo světlo a netekla voda. Majitel kempu zapnul generátor i vodu, kterou na noc vypnul.
V deset dopoledne jsme v centru půlmilionového města Velacruz v Mexickém zálivu byli na tři hodiny vypuštěni k individuálním toulkám rušným centrem přístavního města, které pořádá druhý největší karneval na světě. Hned po Riu. Teplota k polednímu vystoupila nad třicet stupňů. Do zájezdové sbírky jsem si koupil poslední kšiltovku. Hezkou. Stála jako patnáct plechovek mexického piva. Návštěva místní katedrály, kterou 7. května 1990 navštívil papež Pavel II. Přestože po celé cestě střední Amerikou byla všechna veřejná zařízení, včetně benzínek a kempů hlídaná ozbrojenými hlídači, v tomto městě byl přímo do očí bijící velký počet projíždějících otevřených džípů s policejními nebo vojenskými patrolami. Určitě to nebylo kvůli nám. Na náměstí jsem se sehnul k zemi. Svršková hrací karta. Náš zaparkovaný autobus upoutal pozornost mexického televizního štábu. Něco jsem jim v angličtině řekl na mikrofon. Prý to bude ve večerním zpravodajském vysílání.
Cestou přes Kordillery do tři sta kilometrů vzdáleného města Pueblo, jsme na chvíli zastavili ve výšce 2 621 metrů, o kousek dál si nafotili nejvyšší horu Mexika Citlalhépetl (5 636 m n.m.) a zase se spustili dolů. Při přejezdu městem Pueblo jsme po pravé straně viděli obrovský závod Volkswagen, kde se montují auta pro Latinskou Ameriku. Kdysi také známý Beatle. O něco dál, při západu slunce, majestátně čněla pšoukající sopka Popocatépetl.
Naše „baťůžkářská“ expedice (za 90.000 Kč) znovu zaparkovala na parkovišti prázdného hotelu s jedním záchodem pro ženy a jedním záchodem pro muže, ve kterých bylo i umyvadlo.
Zeptat se na internet, podobně jako řadu předchozích dní, by byla zbytečná, přímo provokující otázka. K večeři měla být již před dvěma týdny opovržená pomazánka ze šesti rybích konzerv, promíchaná s cibulí. Omluvil jsem se, vyšel tři sta metrů od kempu a za necelou stokorunu jsem v KFC povečeřel smažené kuřecí stehno a prso, bramborovou kaši s kuřecí omáčkou, Coleslaw salát a kvantum mirindy. Stůl byl širší než třicet autobusových centimetrů a bylo vidět do talíře.
Den: 27 Čtvrtek, 4. prosince 2014 Puebla, Cholula
Město Puebla, hlavní město státu Puebla, počtem obyvatel větší než Praha, ležící v širokém údolí. Na seznamu UNESCO. V sedm hodin ráno bylo venku pět stupňů, v nevytá-pěném autobusu jedenáct stupňů.
Poprvé jsem vyměnil kraťasy za dlouhé kalhoty. Na prozkoumání jeho historického centra jsme dostali tři hodiny. Kolem nás bylo přes sedmdesát kostelů. Do sedmi z nich jsme vešli, do dalších sedmi kostelů jsme jenom nakoukli.
Město Cholula, sedmdesáti tisícový apendix se třiceti kostely, katedrálou se 49 kopulemi a pestrobarevnými uličkami, tvoří dvouměsto s městem Puebla.
S manželem a dvěma dětmi zde někde žije mladší dcera staršího bratra manželky mého mladšího bratra. Na okraji města je zvláštní architektonický útvar ze seznamu světových „nej“. Nejširší pyramida postavená v dějinách – Pirámide Tepanapa, svým objemem překonávající Cheopsovou pyramidu. Ve 4. století byla vysoká 65 metrů a každá strana základny byla dlouhá 450 metrů. Neudržovaná však v dalších staletích zarostla. Takže na obrovském trávnatém pahorku nelze rozeznat podobu pyramidy. A Španělé na jejich vršku postavili malý křesťanský kostel se zákazem fotografování. Zajímavá informace do televizních soutěží. K večeři fazole a předposlední noc zájezdu na benzínce osmdesát km od Mexico City.
Den: 28 Pátek, 5. prosince 2014 Mexico City
Snídaně se podávala v šest hodin při autobusové teplotě 11 stupňů, téměř 3 000 m n.m., ve které jsme přespali zabalení ve svých spacích pytlech. Chtěli jsme se vyhnout ranní dopravní špičce při vjezdu do hlavního města Mexika – Cuidad de Mexico, roztahujícího se v nadmořské výšce 2 240 m na ploše přes dva tisíce km2. Se svými dvaceti miliony obyvatel jedna z největších lidských aglomerací na světě, soupeřící se Soulem a Tokiem. Město rozparcelované do 310 čtvrtí (colonias). K centru města jsme se blížili řadou víceproudých magistrál, ucpaných vozidly, nad kterými se vznášel jednolitý smog.
Jedním z „must to see“ je návštěva velkého parku Bosque de Chapoltepec (Pahorek kobylek) a v něm umístěného Národního antropologického muzea, svým koncepčním uspořádáním jednoho z nejkrásnějších na světě. Teplota se zase začala blížit třicítce. Jako jediní z výpravy jsme se Zdenkem ušlapali tři kilometry k další turistické atrakci – Zona Rosa. Obchodní ulice, pojmenované nejspíš podle měst, se kterými má Mexico City družební styky. Mezi prvními jsme narazili na ulici Praga. Hlavní tepnou Zona Rosa je pěší Ženevská ulice, kde kombinace luxusních obchodů, různých kejklířů a umělců nabízejících své obrazy.
Další ze silných okamžiků zájezdu. Po osmnácti přespáních v autobusových urnách, z toho sedmkrát na benzínkách, a třikrát v „divoké přírodě“, jsme se ubytovali na normálním pokoji hotelu Conzuel na periférii hlavního města. Velký pokoj, king-size postele, studená i teplá voda, čistý ručník, plazmová televize, záchodové prkýnko. Zjistil jsem, že Zdeněk chrápe jenom v autobusovém chlívku. Jak málo stačí ke spokojenosti.
Den: 29 Sobota, 6. prosince 2014 Mexico City
Den pro hlavní město. Tři stanice metrem k prvnímu záchytnému bodu – Alameda Central, největšímu městskému parku, který byl kdysi aztéckým tržištěm. Před Palácem krásných umění byla řada moderních soch, všechny záhadně „zabalené“ do igelitu. Místní policajt mi rukama-nohama vysvětlil, že se očekává velká demonstrace a tak aby sochy unikly případnému barevnému sprejování. Přes ulici je jedna z nedílných součástí panoramatu města, nejstarší mexický mrakodrap Torre Latinoamericana (30. dubna 1956), vysoký 182 metrů. Proti jiným vyhlídkovým věžím ve světě zde bylo téměř liduprázdno. Asi už zde všichni byli. Nebo je nelákalo neprůstřelné smogové panoráma.
Bylo poledne a venku se snad konaly policejní manévry. Po hlavní obchodní třídě města, Paseo la Reforma, pobíhali zástupy ozbrojených policajtů s velkými štíty a někteří s hasičáky. A mezi nimi se klidně procházeli místní obyvatelé. Tak jsem chvíli přemýšlel: těch dvacet milionů na tak malé ploše má od pondělí do pátku práci, v neděli chodí do kostela. Ale co v sobotu? Co kdyby je napadla nějaká hloupost?
Přešli jsme na Plaza de la Constitución (Náměstí ústavy), kratší název je El Zócalo. Historické centrum města, vyložené pět set let starou dlažbou. Největší náměstí v Mexiku a jedno z největších na světě. Náměstí bylo plné lidí, stánkařů a – policajtů. Na východní straně je dominantní Palacio Nacional. Na místě, kde si svůj palác vybudoval aztécký vládce Montezuma II. Počátkem 16. století, dnes bydlí mexický prezident. Na východní straně je Catedrala Metropolitana, která byla budována přes dvě stě padesát let. Údajně největší barokní katedrála na světě. Nahradila starší katedrálu na místech, kde Aztékové skladovali lebky svých obětí. Prý sám Cortés zde nalezl přes 136 tisíc lebek. V říjnu 1968 na místním stadionu získala Věra Čáslavská čtyři zlaté medaile pro ČSSR a o několik dní později v místní katedrále pro sebe běžce Josefa Odložila za manžela.
Avenida Presidente Masaryk je jednou z nejluxusnějších ulic města, přirovnávaná i k newyorské Páté Avenue. Tady by se Tatíčkovi určitě líbilo. Ulice je pravidelně zveřejňována mezi nejdražšími ulicemi světa.
A protože se blíží konec veselého výletu, Pavel a Pavel nás na naší poslední noc vyvezli padesát kilometrů SV od hlavního města, pár kilometrů od zájezdové „třešničky“, ze které zítra odpoledne vyrazíme na letiště. Poslední psí bouda spaní vyvolalo u všech představu blížící se domácí postele, kde se nedá uhodit hlavou o strop.
Den: 30 Neděle, 7. prosince 2014
V osm hodin ráno jsme vyfasovali pět hodin na světovou archeologickou lahůdku. Teotihuacán („Město Bohů“), po sedm set let nejvýznamnější náboženské centrum celé Střední Ameriky. Vyprahlá náhorní plošina v 2 200 m n.m. Dodnes nikdo netuší, kdo byli, jakým jazykem mluvili a odkud přišli lidé, kteří dokázali postavit toto dokonalé město, ani jak se původně jmenovalo. Nezbyly žádné písemné doklady. Podle různých hypotéz to mohli být Toltékové, nebo Otomíové, nebo Totonaci, nebo někdo úplně jiný. Dodnes nikdo netuší, proč se kolem roku 750 město zhroutilo.
Fascinování Aztékové město pojmenovali na Město bohů. V době největšího rozkvětu se Teotihuacán rozkládal na celkové ploše 25 km2, uspořádané do pravidelné sítě ulic a bloků. Její rozvržení bylo dáno přesným schématem založeným na čtvercích o rozloze 25 m2. Aztékové pojmenovali hlavní tepnu města Cesta mrtvých. Ta se táhla ze severu na jih a zahrnovala asi sto náboženských budov. A dominantní stavby nazvali Pyramidou Slunce a Pyramidou Měsíce.
Pyramida Slunce je třetí největší pyramidou na světě. Po pyramidě v Cholule a po Cheopsově pyramidě v Egyptě. Byla postavena kolem roku 100 ze tří milionů tun kamene, cihel a sutin. Bez použití kovových nástrojů, tažných zvířat anebo kola. Dnes je 70 metrů vysoká, se základnou 222 metrů na všech čtyřech stranách. S několika „kyslíkovými“ přestávkami jsem vylezl na její vrchol, kde už bylo přes sto jiných pokořitelů. Desítky z nich se drželi za ruce, pak je zvedali ke Slunci, něco brblali (ať žije Mexiko, nebo tak nějak) a pak se líbali a objímali.
Pyramida Měsíce na severním konci Cesty mrtvých je sice mrňavější, ale má elegantnější proporce. Je o dvě stě let mladší než Pyramida Slunce. Na tu jsem nelezl. Před Jaguářím palácem jsem si koupil keramického pískacího jaguára, který vydává šílené zvuky. Třeba se to doma někdy hodí.
Postupně jsme se vrátili na kempový palouk a po měsíci vytahali z autobusu na trávu svá zavazadla k „provětrání“ a závěrečnému „přebalení“. O pět hodin později jsme se cestou na letiště ještě jednou rozloučili se sopkou Popocatépetl a hodinu poté, na letišti, i s Pavlem a Pavlem. Na mexickém území jsme prožili 243 hodin a najeli 2 433 kilometrů.
Den: 31 Pondělí, 8. prosince 2014
Devět a půl hodiny letu do Paříže jsem trávil zhlédnutím čtyř filmů. Do Vídně to pak byl už jenom kousek. Popadl jsem kufr a Zdenka a vyšel z letištní haly hledat autobus. Zbývajícím deseti spolucestujícím to trvalo o půl hodiny déle, protože se je, jako skupinu, vybrali rakouští celníci a kompletně je prohledali. Před jednou hodinou úterního rána jsem byl na Letné i se svým spolunocležníkem. V deset hodin dopoledne jsem ho taxíkem odvezl na třetí nástupiště Hlavního nádraží a ujistil se, že mi mává z interiéru vlaku na Pardubice. Tím byl můj hektický úkol splněn.
Kdybych někdy, nedejbůh, po třech krutých lekcích, chtěl znovu do světa s touto cestovkou, tak jim, prosím vás, zavolejte, že se jedná o nejapný žert.
