Pondělí, 09. dubna 2012                                      Praha

Mezi Vánocemi a Novým rokem jsem si objednal u CK Livingstone 42-denní výlet přes sedm jihoafrických států a zaplatil zálohu. Koncem února mi přišla smutná zpráva, že pouze já a jeden Brňák projevil zájem a tak se zájezd ruší. Slzy v očích. Nabídli mi ale zkrácenou verzi: 23 dní a čtyři státy.  O tři kšiltovky méně. Kývnul jsem.

Včera jsem začal brát zájezd trochu vážně (odlet v úterní odpoledne) a začal hromadit svých pár kilo na cestu. V devět večer jsem se konečně podíval na únorových osm stránek Informačního dopisu. To snad nemyslí vážně. Zájezd za osmdesát litrů. A na straně 4. je napsáno: „V přírodě budeme stanovat ve vybavených kempech (12x). Pro noclehy v přírodě je potřeba přibalit si lehký spacák, karimatku, stan“. Nemám, nemám, nemám. Spacák jsem viděl naposled na vojně, karimatku v televizi a ve stanu jsem spal v pionýrském táboře. Začal jsem googlovat. Hlavně ať je to co nejmenší a nejlehší. Dnes v poledne jsem vyrazil do Palládia, do prodejny Sportisimo. Za šest tisíc jsem pořídil kempingový příbor, termo hrnek, ešus, čelovou baterku, Coleman mat, Comfort spací pytel, Coleman Track 2 stan a (nejdražší) Helly Hans bágl (nepromokavý), krásný.

Celková váha: sedm kilo. Doma jsem riskoval, že už to nedám dohromady, ale přesto jsem to všechno rozbalil. Ti magoři ke stanu vůbec nedali návod. Dílčí úspěch – podařilo se mi všechno vrátit do báglu. Bude nás osm a vedoucí. Snad se najde dobrá duše. Jana si přivstala ve čtyři hodiny ráno a dalších třináct hodin podlévala osmi kilovou „velikonoční“ krůtu. A ta plnka. Byl jsem mezi pozvanými hosty.

Den: 1-2       Úterý-středa, 10.- 11.  dubna 2012        Victoria Falls

V deset mi Lenka udělala kafé a Adélka vykládala o silných zážitcích své první zahraniční cesty, do Košic. V Alze jsem vrátil router, který nechce komunikovat s mým počítačem, nebo naopak. V jednu hodinu si mne vyzvedl Speedcars.

Bratislavčan-samotář, starší manželský pár z Plzně, mladý pár z Prostějova, mladý pár Praha-Bratislava a já. Moje osmičlenná rodina pro dalších třiadvacet dní, ke které se zítra u Viktoriných vodopádech v Zimbabwe připojí průvodce zájezdu. V Londýně jsme byli dříve než autem z Prahy do Brna. Vytrpěli přes tři hodiny v tranzitu a za deset hodin přeletěli Boeingem 747 přes celou Afriku (9.084 km) do Johannesburgu. Po svých zkušenostech s „diskriminací“ kuřáků na většině letišť světa jsem objevil nejvstřícnější „smoking lounge“ na světě: cca 300 m2, s barem, čističem bot, několika televizory, místním tiskem a koženými křesly. Patřil místní pobočce Dunhill, která v JAR prodává 24 druhů cigaret, krabičku po dvou dolarech. Celníkům se zalíbil můj kempovací příbor, tak to hráli na „ostrý“ nůž, ale nedal jsem se.

Čtrnáct set kilometrů na sever byl už jenom skok do Zimbabwe.  Na letiště Victoria Falls, kde už na nás čekalo 29 stupňů a sympatický průvodce Josef z moravsko-slovenského pomezí. Řekl, že Afrika je jako olivy: buďto je milujete, nebo nenávidíte. On tráví v posledních osmi letech devět měsíců v roce v Africe jako průvodce. Naložil nás do Toyoty pro deset lidí a zavezl na okraj městečka Victoria Falls do místní cestovky, vedle supermarketu Spar a skromnějšího obchodu Bata, kde jsme si vybrali z nabídky místních adrenalinových atrakcí svůj program za zítra. Já jsem dal přednost letu helikoptérou nad Viktorinými vodopády (138 USD). Kategoricky nám nedoporučil žádné antimalarika.

Ubytovali jsme se na dva dny v nedalekém kempu. Josef je také kuřák a tak jsme společně ubytování v domečku se dvěma velkými pokoji, kuchyňkou, lednicí a koupelnou, kde je vana bez sprchy, takže očista poléváním se z hrníčku. A hned jsme vyrazili na uvítací výlet, dvouhodinovou plavbu Zambezi, čtvrtou nejdelší africkou řekou (Níl, Niger, Kongo), na příjemné lodi se dvěma „kapitány“ a bezplatným pitím alko i nealko. Cestou jsme zahlédli několik ptáků, pár hrochů a o něco více slonů. A západ slunce nad řekou. Po návratu do kempu jsme jednohlasně uvítali Josefovou nabídku, že nám od zítřejší večeře, za dvanáct dolarů na den, bude vařit „plnou penzi“. Čeká nás něco přes sedm tisíc kilometrový přesun do Kapského města. 

Den: 3       Čtvrtek, 12. dubna 2012           Zimbabwe, Victoria Falls

Na území v tropickém pásmu, pětkrát větším než ČR,  žijí 2/3 ze 12 milionového obyvatelstva. Čtyři miliony jsou ekonomickými migranty v sousedních zemích, zejména v JAR.

Dnešní zdevastovaná Zimbabwe, dřívější Jižní Rhodésie, dřívější obilnice nejenom Afriky, je pro většinu Evropanů spojována se čtyřicetiletou vládou  88-letého diktátora dvakrát ženatého Roberta Gabriela Mugabeho (prý má rakovinu prostaty), a ekonomickým kolapsem, který vedl v srpnu 2008 k 11,27 milionů % inflaci a 260 % veřejného dluhu. Výsledek Mugabeho „pozemkové“ reformy –  přerozdělení půdy bílých farmářů z roku 2000. Od té doby Zimbabwe raději nemá vlastní měnu (Němci jim odmítli pořád tisknout nové bankovky) a platidlem je cokoliv, zejména americké dolary a jihoafrické randy. Regionální křižovatka drog. Krajina má 90% světových zásob křemíku a 60% chromu. Kromě jiných vzácných nerostů. Při ranní kávě se Josef zmínil o místních pohřbech pálením. Popel žen se rozsypává kolem kuchyně, popel mužů kolem kraalů (ohrady pro dobytek).

V devět hodin ráno nás, čtveřice odvážných, nasedla do kanadské helikoptéry a vydala se ke třináctiminutovému panoramatickému letu kolem 1700 metrů dlouhých a 107 metrů vysokých Viktoriiných vodopádů. Domorodci jim říkají: „Hřmící kouř“. Následovala dvouhodinová procházka podél stejných vodopádů. Tři zoborožci trumpetoví byli jako bonus. Uprostřed byl pravý tropický deštní prales, což znamenalo, že asi na půl kilometru lilo jako z konve, vodopády byli slyšet, ale ne vidět. Kromě mne promokl do nitky Sovák, cestovní pas, neplatné miliardové bankovky (včetně 100 trilionů, tj. 14 nul), platné americké dolary a foťák. To nevypadalo dobře. Podle Josefa jsme měli velké štěstí, neprší zde každý den.  Pokračovali jsme přes most, který je uprostřed i hranicí mezi Zimbabwe a Zambii. Promočení a vyhladovělí jsme se vrátili do kempu. Rozložil jsem desítky mokrých bankovek na postel pod zapnutý ventilátor. Když vyschli, začali létat po pokoji. Tak jsem je posbíral a za pár těch platných jsem na místním trhu koupil kamennou sošku myslitele, kamennou sošku krále woodoo a návdavkem jsem dostal kamenný milenecký pár. A koupil místní kšiltovku. Myslím, že jsem vyčerpal místo i váhu určenou pro dárky. Před sedmou nás čekala první společná večeře připravená Josefem: kuře chacalaca s rýží (jihoafrická specialita). Ostrá delikatesa všem moc chutnala.

Den: 4      Pátek, 13. dubna 2012        Zimbabwe, Botswana

Rozlohou o kousek menší než největší evropský stát Ukrajina. S méně než dvěma miliony obyvatel (1% jsou bílí) leží v jižní Africe bývalé Bečuánsko, dnešní parlamentní republika Botswana. Přes 70% území zabírá poušť Kalahari. Díky obrovským nálezištím diamantů měla Botswana v létech 1975-1990 nejrychlejší růst ekonomiky na světě. V deltě řeky Okavango (kdo kdy o ní slyšel?) stojí ubytování až dva tisíce USD. AIDS, která zde postihuje 50% lidí v produktivním věku, snížila věkový průměr na 30 let. V nejpoužívanějším jazyce Ndebele se řekne „ahoj“ – „kunjani“ a „děkuji“ je „siyabonga“.

Probudili jsme se po šesté hodiny do elektrického vakua, ale prý se to tady často nestává. Josef na plynové bombě umíchal vajíčka s fazolí, k tomu čaj a kávu. Zjistili jsme, že Josef je vynikající skladatel. Hromadu našich báglů poskládal do perfektních komínků v zadní části toyoty za pár minut.

Po devadesáti kilometrech jízdy kolem řeky Zambezi, přes Národní park Matetsi, jsme překročili hranici Zimbabwe-Botswana, kde jsme museli přes dezinfekční očistu bot. Za chvíli jsme byli v 11.000 km2 nejvyhlášenějším botswanském Národním parku Chobe.  Je zde přes 90.000 slonů, spousta nosorožců, žiraf, antilop (kudu, impala, apod.) a jiné zvěře. Místní vláda to řeší povoleným odstřelem zazobaným cizincům: 30-50 000 USD za jednoho slona, 20-30 000 USD za jednoho hrocha, 2-3 000 za antilopu, apod.

Dnešní program byl rozdělen na dopolední safari „na souši“ a odpolední safari „na vodě“. Obojí po třech hodinách. Mezi nimi byl studený oběd a postavení stanů v Ingida Camp na okraji města Kasane. Se čtyřmi tisíci obyvatel, jedním SPAR, jedním KFC, několika dalšími obchody a velkou věznicí je to největší město v severní Botswaně. Polední teplota byla lehce přes 35 stupňů. Dopolední safari bylo ve znamení potulujících se slonů, žiraf, antilop, hrochů a spousty druhů ptáků: čelka běločelá, ibis posvátný, mandelík nachový, orel bojovný, apod.  Odpolední jízda plechovou loďkou po řece byla sledováním podvečerního doplňování tekutin různé zvěře u botswansko-namibijské řeky a večerního západu slunce.

K večeři byli vynikající steaky z pravé svíčkové. K nim hromada salátu a místní pivo Black label. V prázdném baru jsem si povídal s jeho majitelem, bílým šedesátníkem ze Zimbabwe. Ukázal mi svoji ID Card a řidičák. Obojí velikosti kreditky, ale – z hliníku. Obojí se vydává jednou za život. Takže Robert na fotce z roku 1988 vypadal jako jeho syn. Teplota spadla na 20 stupňů. Spalo se mi docela dobře až na to chrápání ze sousedních stanů.

Den: 5         Sobota, 14. dubna 2012          Botswana, Namibie

Dnešek byl přesunovým dnem – 480 km. Mám podezření, že v autě není freon, protože teplota nepadá pod 31 stupňů. Po 24 hodinách skončila naše 150 km pouť přes Botswanu. O půl desáté mi botswanský celník napsal do sešitku, že v místním jazyce Setwane je „Dumena Rra“ pozdrav pro muže a „Dumena  Mma“ je „Ahoj“ pro ženy. Děkovačka je „Thanki“. Při vyplňování výjezdných formulářů jsem si na plakátu všiml, že botswanský parlament má 78 členů, z nichž šest jmenuje přímo prezident.

Přejeli jsme „mezinárodní“ most Ngoma Bridge a byli v Namibii, která kdysi patřila Němcům. V městečku Katima Mulilo jsme nakoupili zásoby jídla a pití. A zahájili přesun tzv. Capriviho pruhem – 30×200 km území, kteří v roce 1905 vyměnili Němci s Brity za ostrov Zanzibar, aby měli přístup ke své Tanganice. Příroda byla bušová s množstvím rozházených usedlostí místních kmenů a 36 stupňů ve stínu. Najednou jsme zastavili v kůly obehnané usedlosti kmene Kavangů, mix Křováků a černochů. Josef předal starému náčelníkovi darem asi tucet dětských triček. My jsme rozdávali bonbony, hračky, propisky, jednodolarové mince a – fotili. Cesta na západ po rovné asfaltce byla dost fádní. Napravo Angola, nalevo Botswana. Před příjezdem do tábora Rainbow Camp jsme za dva dolary nakoupili nůši mahagonového dříví na podpal.

Na hezkém palouku u řeky Okavanga, hned vedle stromu s destičkou „Dangerous crocodiles“ jsme rozbili stany. Už to umím pod deset minut. Zdánlivě obyčejná široká poklidná řeka Okavanga, pramenící pod nejvyšší angolskou horou, je jedinou řekou na světě, která po svém tisíc kilometrů dlouhém korytu končí širokou deltou v „nowhere“. Vcucává se desítkami ramen do pouště Kalahari v jižní Namibii. K večeři jsme měli další jihoafrickou specialitu Potjie. Josef do kotlíku postupně naložil hovězí kližku, cibuli, mrkev, mini-baklažány, lilek, zelené fazolové lusky, máslovou dýni, žampiony a všechno zalil sedmičkou červeného vína. A vařil to všechno dvě hodiny. Takový Ein Topf. Vynikající. Následoval dvouhodinový monolog Josefa o Africe, historii apartheidu a našeho programu pro další dny.

Den: 6          Neděle, 15. dubna 2012                 Namibie

Většina z nás se probudila zimou. Bylo lehce přes 21 stupňů. Od rána mám s Bratislavčanem Vilom celodenní službu mytí nádobí.

První zastávku jsme měli po 210 km jízdě na západ kolem angolské hranice, ve správním městečku Rundu (10 000 obyv.), kde jsme se předzásobili hromadou masa, zeleniny a pití na další dva dny. Pozůstatkem britské koloniální přítomnosti je tvrdě kontrolovaný zákaz převozu čerstvého masa, ovoce a zeleniny přes okresní hranice. Dnes na jeho dodržování dohlížejí policejně-veterinární kontrolní body.  Naložení jako malý supermarket jsme zastavili u jednoho z nich. Josef doporučil ženským hezky se usmívat a „otevřít své dekolty“.  Kontrolující policajt při slovech „Czech Republic“ se rozzářil: „Austria-Hitler-invasion Czechoslovakia“. Měl krásnou služební kšiltovku „Police of Namibia“ a tak jsem se ho zeptal, jestli mi ji nemůže věnovat, protože jsem jeho český kolega. Nemohl, ale pustil nás dál a veterináři si ani neškrtli.

I když je neděle, žádný kostel jsme nenavštívili, protože většina místních jsou animisté a ti kostely nepotřebují. Po dalších dvou stech kilometrech podél desítek usedlostí a pastvin jsme zastavili v Roys Camp. Cenově byl mimo náš rozpočet, ale byla v něm prodejna různých kousků z pštrosích vajec, vyrobených místními Křováky.

Kolem třetí hodiny jsme na odpočívadle zbodli studený oběd. Kousek za mini-městečkem Grootfontein jsme zastavili u šutru Hoba, největšího meteoritu na světě. Má rozměry 3x3x1 metr a váží přes 50 tun. Obsahuje 82,4% železa, 16,4% niklu a 0,76% kobaltu. Na soukromém pozemku místního farmáře ho objevil v roce 1920 Brit Jacobus Hermanns. V roce 1955 se šutr stal národní památkou a v roce 1987 ho vlastník J. Engelbrecht věnoval pro vědecké účely.

Po třech dnech stabilní teploty kolem 32 stupňů v mikrobusu Josef konečně uznal, že něco není v pořádku s klimatizací.  Po najetých sedmi stech kilometrech jsme  zaparkovali v Sachsen Camp.  Jeho majitel, z východního Německa, se před hodně léty nečekaně dozvěděl, že mu v Namibii zemřel strejda a odkázal mu zdejší kemp. Přestěhoval se sem a narodily se mu zde dvě děti. Dcera bude mít zítra čtrnácté narozeniny. K večeři byl kotel černých fazolí s vepřovým masem a nudle.

Jako dobrovolný kuchyňský pomocný personál se každý z nás začíná nějako „profilovat“: cibulokráječ, masokráječ, vejceroztloukač, kotlíkomíchač, apod.  Začínám Josefovi věřit, že při jednom zájezdu přibrala paní za čtyřicet dní devět kilo a pak mu nadávala, protože nedopla kalhoty na cestu domů.

Den: 7        Pondělí, 16. dubna 2012         NP Etosha

Namibijská republika, „malé Německo v Africe“, je svými 825.000 km2 na 33. místě světového žebříčku. Necelé dva miliony obyvatel představuje nejmenší hustotu zalidnění v Africe. Až do Versailleské smlouvy to byla Německá jihozápadní Afrika. Dodnes je němčina zdejším obchodním jazykem. Všude je vidět německé názvy měst i německé nápisy na obchodech. Tato chudá země je významným producentem diamantů, zlata, stříbra, uranu, mědi, apod.

V šest hodin ráno nás kromě mrazivých 12,4 stupňů a černé tmy probudili také kokrhající kohouti a čtyři štěkající psi pani domácí. Před kempem vycházelo stádo ovcí na pastviny. Důstojně je sledoval pštrosí manželský pár: hnědá samička (sedí na vejcích přes den) a černý samec (sedí na vejcích v noci). Ke snídani byli dva tucty míchaných vajec. Deset minut poté, co jsme vjeli do Národního parku Etosha („Velké bílé místo“), Josef s hrůzou zjistil, že naše dnešní super večeře z antilopy skákavé zůstala v kotlíku. A kotlík v kempu, kam se nevracíme. Zesmutněli jsme.    Následovala čtyřhodinová jízda malým kouskem parku s „unikátní faunou a flórou“, který má 22.000 km2. Pětina připadá na Velkou solní pánev a třetina je uzavřená pro vědecké účely. Začátkem 20. století to byl největší Národní park na světě (přes 70.000 km2), ze kterého si však místní farmáři nelegálně uždibovali a uždibovali. Dnešní NP je proto obehnán 1 700 km dlouhým drátěným plotem. Josef je nejenom kuchař, ale také výborný ornitolog. A tak nám zastavoval téměř u každého ze 300 různých ptáků: jestřáb kukačí, hadilov písař, čáp bělosrstý, čáp marabu, volavka šedá, luněc šedý… Ze čtyřnožců jsme mírně zklamaní viděli jenom spoustu zeber, antilop, pakoňů žíhaných, žiraf dlouhokrkých, šakalů čabrakových… Žádná Big Five.

O půl třetí jsme zbodli studený oběd v Halali Camp (Národní park Etosha), postavili stany a vykoupali se v kempovém bazénu. A zpátky na dvouhodinové safari. Propagační materiály sice mluví o „největší koncentraci zvěře v jižní Africe“, ale my jsme museli mít velkou smůlu: několik stád zeber, antilop a žiraf. A spousta ptáků. A zase se nikdo z Velké pětky nedostavil. Takže nakonec nejlepší zprávou bylo, že náš antilopí kotlík se našel. Zapíjený místním Finest Tafel Lager (asi jako naše smíchovská desítka) byl vynikající, všichni mlaskali.

Se skepsí jsme kolem osmé zašli k „pozorování zvířat u napajedel“, rybník osvětlený oranžovým světlem. Cestou jsem potkal otrávenou holku, která u napajedel proseděla dvě hodiny a viděla pět malých želv. Asi dvacet pozorovatelů s připravenými dlouhými foťáky na stativech si tiše povídalo. Uběhlo pět minut a objevil se tunový majestátný nosorožec. Spokojeně se na nás usmál, napil vodu, nechal vyfotit a zase odešel. Ujeto 240 km.

Den: 8        Úterý, 17. dubna 2012              NP Etosha

Tohle nebyl zrovna nejpovedenější den. Pod zamračenou oblohou a za mírného mrholení jsme opustili kemp Halali a podnikli dvouhodinový okruh kolem Velké solní pánve v NP Etosha. V jedenáct hodin jsme zahlédli v dálce tři tečky. Podle Josefa to byli bůvolci stepní. A pak, společně s dalšími šesti vozidly jsme dlouhou chvíli pozorovali vypelichaného lva, který nás měl na háku a utekl do křoví. Následovaly tři hodiny nic nevidění. Odpoledne jsme u umělého napajedla fotili několikasethlavé stádo zeber. Měly to dobře zorganizované, žádná mačkanice. Nejprve staré kusy, pak mládež. A slunce pořád nikde.

V jižní Africe kromě (státních) národních parků existují také soukromé rezervace a farmy, obehnané drátem, 3-8 000 hektarů, včetně spousty zvířat. Obvykle jsou v nich postavené luxusní kempy s privátním odstřelem zvěře. Jeden z nich jsme navštívili. Bílý majitel nám slíbil silné zážitky a chtěl za ně předem 150 namibijských dolarů. Naložil nás na traktorový přívěs a dva černoši s námi udělali hodinové kolečko, při němž jsme ve tří hektarové oboře viděli tři mladé levharty-čity a ve dvouhektarové oboře ze sto metrové vzdálenosti dva gepardy na stromech. A zblízka jednoho rysa, také v kleci. Podle místních zákonů může být v jedné oboře jenom jeden pár levhartů. Tito tři samečkové, kteří to neví, si nejspíš nikdy v životě nezašoustají. Tak jsme je alespoň nakrmili, přes drátěný plot, pravou svíčkovou.

Po čtyřech stanových ubytováních nás ve městečku Outjo, jižně od NP Etosha, čekal Kai-Oms Backpackers Lodge. Spánek v normální posteli. Před večeří jsem si udělal hodinovou procházku městem, podíval se na místní trh, kostel a hřbitov. Po včerejší antilopě byli ke dnešní večeři grilované svíčkové steaky a zelný salát s olivami. Josefovi bylo trapně za předraženou podívanou a tak dal do placu čtyři láhve jihoafrického vína. Plzeňáci vytáhli domácí slivovici a majitelé kempu domácí třešňovici. My jsme jim zazpívali „Živijo, živijo“ a oni nám něco v afrikánštině.

Den: 9           Středa, 18. dubna 2012               Opuwo

Další přesunový den, téměř pět set kilometrů na severo-severozápad. Kolem NP Atosha do městečka Opuwo, správného střediska oblasti Kaokoland,  nejzajímavější části Namibie.

Cestou jsme se zastavili na místě s desítkami termitišť. Jejich nadzemní část, sloužící jako větrací šachta, dosahuje výšky 4-5 metrů a v průměru mohou mít až 20 metrů. Staví se po několik období dešťů, kdy je půda měkká. Hlavní život až několika milionů termitů se odehrává v podzemních hnízdech: v tisících chodeb a komůrek s pevnou hierarchii: královský pár, bojovníci a dělníci. Královna dosahuje velikosti až 110 mm, dožívá se až 20 let a celý život tráví s manželem v komůrce, protože chodby mají malý průměr. Oba tak jenom žerou a rozmnožují rod. Dělníci i bojovníci jsou vždy sterilní a dožívají se jenom několika týdnů. Nepřátelé termitů jsou hadi, mangusty a ptáci.

V této oblasti žije především pastevecký kmen Hererů, kterých je nyní kolem 60.000. Kdysi jich bylo daleko více, ale kolem roku 1870 vypuklo Hererovské povstání proti Němcům, kteří jim zabírali půdu.  Němci 80.000 Hererů povraždili a zbytek internovali v koncentračních táborech. Vloni žádali Hererové německou vládu o finanční kompenzaci, ale uplynulo už příliš mnoho let. Jejich ženy jsou oblékané ve stylu francouzského dvora Ludvíka XIV., který zde zavedli Němci.

Nad městečkem Opuwo jsme se zabydleli na dvě noci v areálu čtyřhvězdičkového Opuwo Coutry Hotel. Parcela pro pět stanů a zaparkované auto je dvakrát levnější než jednolůžkový pokoj v hotelu. Po večeři jsme se setkali s Mosesem, zástupcem místní cestovky. Je z kmene  Himbů. V severozápadní Namibi je jich devět tisíc, v sousední Angole šest tisíc. Mladík, 34 let, má dvě ženy, se kterými má tři děti. Další čtyři děti má se čtyřmi „girl friends“ z vesnice. Sedm dětí žije spolu. Stan mám postavený pod match tree („sirkovník“), kterého květy používají Himbové na léčení malárie i zimnice. Po odkvětu vypadají jako sirky: červená nožka a zelená hlavička.

Den: 10        Čtvrtek, 19. dubna 2012            Opuwo

Při jedné z pravidelných zastávek na čůrání se Plzeňák pochlubil, že téměř počůral šedo-zeleného hada. Podle Mosesa se jednalo o „pětivteřinovou“ mambu zelenou, druhého nejjedovatějšího hada Afriky.

Zatím nejfotogeničtější den. Ujeli jsme přes 380 km divokou různorodou přírodou po prašných štěrkových silnicích. Jiné už nebudou až do Kapského města, tj. dalších tři tisíce kilometrů. Cílem dnešního výletu byli okouzlující vodopády Epupa Falls, necelých 200 kilometrů od Atlantiku, tvořené z řeky Kunene, jejiž prostředek tvoří angolsko-namibijskou hranici.

Cestou k vodopádům jsme se zastavili u posvátné hrobky náčelníka Himbů, který se dožil téměř devadesáti let. U nohou měl pět a u hlavy šest párů kravských rohů. Projížděli jsme desítkami vádí, suchých koryt protínajících silnici, které jí v období dešťů (prosinec-leden) úplně zneprůchodní. Minuli jsme Holly Fire, posvátnou himbskou horu, na kterou bílý člověk nesmí, protože by se už nevrátil.

V poledne jsme byli u vodopádů. Teplota venku i ve vozidle byla stejná- 38,6 stupňů. Klimatizace pořád nefunguje. Po hodinové procházce jsme zastavili na hodinu v himbské vesnici Okapare („Letiště“). Chlapi byli na pastvinách s dobytkem, ve vesnici zůstaly ženy, dívky a děti. Nesmírně edukativní podívaná. Na chýše i na místní krasavice, oděné pouze v kožených sukénkách, potřené po celém těle směsí rudé hlinky a másla, které si obnovují každý den. Děti do deseti let se poznají podle toho, že holky mají dva copánky přes čelo a kluci jeden copánek dozadu. Holkám se pak přidá deset copánků nalevo a deset copánků napravo. Po první menstruaci ještě deset copánků. Znamená to, že jsou již zralé na sexuální život. Poté jsme se napěchovali do jedné chýše, kde bylo šílené vedro a jedna stydlivá dobrovolkyně, která nám předváděla přípravu na sexuální počin. V kotlíku si nahřála různé bylinky, kterými se pak natírala v podpaží i pod sukni a na hlavu si nasadila koženou korunku. Venku pod stromem sedělo několik žen, dospívajících holek a dětí. Za sladkosti nebo jednodolarové mince se rádi nechávali fotit, což uvítala především mužská část zájezdu.

Na zpáteční cestě jsme nabídli přepravu trojici mladých dívek z kmene Hakaona, ze sousední Angoly, odkud utekli před perzekucí. Takže vlastně – političtí uprchlíci. Nejmladší z nich, asi dvanáctiletá, se bála nastoupit a rozbrečela se. Nikdy v životě neseděla v autě, neviděla tolik bílých lidí (s fotoaparáty a kamerami). Nakonec nastoupila. Svezli jsme je asi deset kilometrů. Napravo jsme za jízdy zahlédli několik stromů endemického lahvovníku. Moses nám vysvětlil místní školní systém.  Rozhodnutím namibijské vlády děti nesmějí chodit do státních škol s copánky. Ani pomalované hlinkou, ani v kožených sukýnkách. Podle Josefa je to jasný pokus o etnické vyhlazení kmene Himbů, za které se místní vláda „stydí“. Do stanového tábora v Opuwo jsme se vrátili před sedmou, vykoupali v hotelovém bazénu a Josef mezitím ugriloval kotlety z antilopy kudu. Přílohou byl zelný salát s černými olivami a plátky avokáda.

Den: 11         Pátek, 20. dubna 2012             Damaraland

Osmihodinový sešup na jih. Z oblasti Kaokolandu do kouzelné oblasti Damaralandu. Celkem 330 kilometrů různobarevným terénem s přírodou měnící se každých dvacet-třicet kilometrů. Občas nám cestu zablokovali stáda kráv, jindy stáda koz nebo antilop. Mihlo se také několik žiraf. Josef nás upozornil na stromy žluté zimnice, než bylo zjištěno, že žlutá zimnice pochází z moskytů a ne z těchto stromů. Klimák v autě pořád nefunguje. V poledne bylo na slunci 52 a ve stínu 48 stupňů.

Hezké byly  zejména desítky stolových hor po obou stranách trasy. Když už jsme nevěděli, kde vlastně jsme, přijeli jsme do stanového Camp Xaragu, založeného Dannie Wesselsem v roce 2002. O šest let později zemřel v kómatu coby těžký alkoholik a diabetik. Postavili jsme stany, vykoupali se v místním bazénu a Josef zatím ukuchtil v kotlíku nudličky z antilopy kudu míchané s antilopou losí, promíchané s mrkví a mini-kukuřici. K tomu špagety a chlazené pivo. Zeptal jsem se opatrně sympatického majitele, „co si myslí o internetu“. V téhle „díře“. Ukázal na internetovou přípojku u baru. Použití zadarmo. A také mi vysvětlil, proč v poušti, kde se to hemží hady a škorpiony, chová ve svém táboře šest koček. Kočky vyžerou myši a tak připraví hady o potravu. Před škorpiony se ale na noc musíme pořádně zazipovat ve stanech.

Den: 12            Sobota, 21. dubna 2012             Uis

Vstup do Namibijské pouště jsme začali u nejvyhlášenějších a nejnavštěvovanějších skalních reliéfů Afriky,  Twyfelfontein („Pomíjivý pramen“). Od roku 2007 vyhlášených za Světové dědictví. Do obrovských žulových kamenů rozsypaných po zemi ve velikém zeleném údolí zdejší kmeny Křováků před 6 000 lety vyrývali různé kresby a rytiny, především zvířat. Věřili, že zvířata se převtělují do lidí a lidé se po smrti převtělují do zvířat. Uctívali především lva (toho směl namalovat pouze šaman), nosorožce, antilopu a žirafu. Proto byli Křováci převážně vegetariáni. Maso jedli jenom při oslavách deště, porodu a smrti. Průvodcem nám byla Žanet (jméno pro cizince) z kmene Damara. Jmenovala se však !Oa-mite. Vykřičníkem se zachycuje jedna ze čtyř „mlaskavek“, které mají Damarové ve své abecedě.

Pár desítek kilometrů dále jsme zastavili u jiné atrakce – Wondergat Organ Pipes, čedičových „varhan“. Až tak velká pecka to zase nebyla. Zlatým hřebem dneška byla odpolední návštěva vesnice kmene Herera, kde ženy nosí „rohaté“ pokrývky hlavy (tradice francouzského královského dvora). Jedna z nich na staré singerce šila panenky představující hererské ženy. Dalších pět je šilo jehlou a nití. Nafotil jsem si osamělého brečícího klučinu. A nejkrásnější místní Hererku, jednadvacetiletou Izoldu. Chodila dvanáct let do školy, má výbornou angličtinu a touží se vystěhovat do nějakého velkého města. Zde žije se třemi mladšími sourozenci ve vesnici bez vody a bez elektřiny, kde si večer svítí jenom svíčkami. Ale mobil měla, i když byl vybitý. Její celodenní práce je prodávání panenek. Tak jsem si od ní jednu koupil. Ne však hererskou, ale himbskou.

Ve tři hodiny jsme vysušení padesáti stupňovým sluncem dorazili do (v roce 1990 uzavřeného) hornického městečka Uis s již vyčerpanými zásobami zinkové rudy. Utábořili jsme se na jeho okraji ve stanovém Brandberg Camp. Pod stromy mimózy a pepřovníku růžového (pepřovník zelený, červený a černý jsou popínavé rostliny). Kemp má snad největší bazén ve střední Namibii, 30×15 metrů. Balada. Majitel je sice mimo Uis, ale na dvoře byla jeho nádherná historická motorka Zundapp. K večeři byla další antilopa s brokolicí a rýži.

Den: 13         Neděle, 22. dubna 2012            Swakopmund

Ve čtyři hodiny ráno jsem se probudil zimou a oblékl na sebe norskou bundu, Bylo 14,2 stupňů. V Africe, na poušti. Ještě před oficiálním budíčkem byli všichni vzhůru a klepali kosu. Bylo 14,8 stupňů, ale už se dralo ven slunce. Za pár hodin jsme mohli jenom vzpomínat na ranní „mrazíky“. Když jsme o půl desáté zastavili u pouličních prodejců polodrahokamů teplota přelézala třicet stupňů. Koupil jsem si turmalín černý, takový kus antracitu.

Kolem masivu Brandberg s nejvyšší horou Namibie Konigstein jsme se dostali na Pobřeží koster, rozuměj vraků ztroskotaných lodí (kvůli útesům a častým mlhám), které se táhne podél celého namibijského Atlantického pobřeží: od Angoly po Jihoafrickou republiku. Snad dvacet kilometrů před pobřežím jsme zahlédli suprovou fata morgánu: bílé auto jedoucí po modré hladině. To auto bylo skutečné a jelo po silnici, kolmé na naší. Modrá hladina však byla pouze odrazem nedalekého oceánu a hry vzdušných tlaků. Pokračovali jsme po solní černé „asfaltce“. Povrchovou sůl navál vítr na prašnou silnici, kde se smíchala s pískem a vysokými teplotami s ním spojila. V době dešťů se díky tomu silnice mění v jedno kluziště.

V poledne jsme byli na  Cross Cape, kde se do roku 1920 těžilo guáno. Nyní je zde největší aglomerace lachtanů v Africe. V době páření (prosinec-leden) až 120 000 hlav. Napočítal jsem jich 27 496 kusů, Plzeňák o čtyři více. Tisíce se jich koupalo v oceánu, které tím měnilo modrou barvu v černou. A další tisíce a tisíce se válelo na pobřeží. Výrazně smrděli a pořád na sebe mečeli. Desítky z nich byli mrtví v různém stupni rozkladu. Lachtani mají čtyři přirozené nepřítele: člověka, hyenu, kosatku a bílého žraloka. Teplota mírně poklesla, ale pořád foukal nepříjemný pouštní vítr. Místo oběda jsme ještě zastavili u vraku angolské rybářské lodi, která zde ztroskotala v roce 2008 a stala se turistickou atrakcí.

Sto kilometrů jižněji jsme přijeli do města Swakopmund (30 000 obyvatel) – „nejjižnějších německých mořských lázní“. Je však neděle a tak bylo město liduprázdné, většina obchodů pozavíraných a v supermarketech byl zakázán prodej alkoholu. Přestože jsme pořád v subtropickém pásmu, přestože zde byly nádherné pláže, koupání bylo jenom pro otužilce (žádného jsem neviděl) zásluhou arktického proudu. Na dvě noci jsme se ubytovali v chatičkách Swakopmund Rest Camp a vyfasovali osobní volno. V šest hodin jsem odnesl pět špinavých košil a dvoje kalhoty do nedaleké čistírny a za dvě hodiny jsem si je vyzvedl vyprané, vysušené a poskládané za hodnotu jednoho piva v místní hospodě. Po sérii různých antilop bylo k večeři vepřové uzené a dušený hrášek. Najeli jsme 206 km.    

Den: 14        Pondělí, 23. dubna 2012      Swakopmund

Podle deníku The Namibian („Still telling it like it is!“) se včera v nigerijském Lagosu konalo vyhlašování afrických „Oskarů“ (African Movie Academy Awards) 2112. Nejlepším filmem se stal jihoafrický „Jak ukrást 2 miliony“, nejlepší herečkou nigerijská Nollywood star Rita Dominic a nejlepším hercem Ghaňan Majid Michel. Filmová akademie vybírala ze 328 filmů z celé Afriky.

Ráno jsme Josefovi dali různé množství amerických dolarů, které nám společně vymění za jihoafrické randy (ZAR), aby zdejší vysoké poplatky byli co nejnižší. Jihoafrický rand až do odstranění apartheidu byl nejsilnější měnou světa, 1 ZAR stál 125 CZK. Dnes se pohybuje kolem 2,7 CZK (1 USD za 7,3 ZAR). Oficiálně s ním můžete platit ve všech sousedních státech. Obráceně to nefunguje.

Bazén v kempu nemají, ale ranní sprcha byla tak silná, že nahradila i skotské masáže.  Asi 30 km severněji od Swakopmundu leží největší namibijský přístav Walvis Bay (50 000 obyvatel, druhé největší město Namibie po hlavním městě Windhoek). Odtud jsme si udělali tříhodinový lodní výlet kolem nedalekého ostrova se 35 m majákem z roku 1915, jedním šakalem čabrakovým a stovkami mekajících lachtanů. Hned po vyplutí se na nás nalepilo hejno pelikánů. Obvykle se rodí čtyři, z nichž přežije jeden. Narodí se černí a postupně změní na bílé 3-6 kg ptáky. Jeden lachtan skočil přímo na zadní část lodi, tak jsme si ho podrbali a vyfotili.

Pak jsme pluli kolem stovek plovoucích světle modrých beden – sádek na ústřice. Do „jedlých“ rozměrů narostou ústřice díky výtečnému planktonu za osm měsíců. Třikrát rychleji než kdekoliv jinde. Exportují se do celého světa: small za 3,50 NAD, medium za 4,00 NAD a large za 4,50 NAD ve velkoobchodních cenách. Zatímco se nám nedařilo zahlédnout delfíny, pomocník kapitána připravil bohatý oběd. Mě nejvíce upoutaly ústřice a jihoafrické šampaňské. Snědl jsem patnáct, vypil tři. A do toho kolem nás vyskakovali delfíni. Mohou plout rychlostí až 60 km a pod vodou vydrží čtvrt hodinu. Samice rodí jedno mládě za 2-3 roky i když mívají sexuální choutky až šestkrát denně.

Do kempu jsme přijeli ve tři hodiny, snědli ovocný oběd a vyrazili po Trans-Kalahari Highway 170 km na východ. Jeden z nejhezčích přírodních výtvorů naší cesty – skalnaté pohoří Velkého a Malého „Špičáku“ („Spitzkoppe“) na rozloze 25 000 hektarů, patřící nepočetnému kmenu Námů. Holý masiv s nejvyšším bodem 1.670 metrů vytvořený před 130 miliony let ze žlutého buližníku (viz Karel Čapek). Někde kolem mělo polétávat 131 druhů ptáků. Na rozdíl od dopoledních oceánských patnácti stupňů bylo na poušti už zase něco přes třicet. Udělali jsme si kratší treking a Josef nás upozornil na keře lampiónu čínského. Toto pohoří je zatím turisticky netknuté. Josef ho objevil teprve před třemi lety a žádná jiná česká cestovka ho nenabízí. Do kempu jsme se vrátili již za tmy. Plzeňáci měli největší radost ze tří obrovských pštrosích vajec, krásně pomalovaných, za 200 dolarů. K večeři jsme měli steaky z antilopy přímorožce. Ujeli jsme 420 km.      

Den: 15        Úterý, 24. dubna 2012         Obratník Kozoroha

Na začátku zájezdu nás Josef důrazně požádal, abychom v Namibii všem místním a především policajtům říkali, že jsme v této zemi s namibijskou cestovkou. Jinak prý nám hrozí razítko do pasu a vyhoštění. Policajty jsme viděli jenom na dálku a Hererové, Himbové, Zambové, Křováci ani Námové se nás na nic neptali.

Den Blbec. Ráno bylo venku pod mrakem, 18 stupňů a píchlé zadní kolo na našem Toyota Quantum. Ke snídani dvě nožičky párků. A konec dvoudenního rozmazlování v chatičkových postelích. Čekají nás tři stanové dny přesunu na jih. Při výjezdu z kempu svítila na palubovce červená lampička. Alternátor v prdeli. V jednom servisu ve Swakopmund nám za tři hodiny slepili ze tří alternátorů jeden funkční. Opravili také klimatizaci, ale tá fungovala necelou hodinu. V jiném servisu nám klučina z kmene Khoi-Khoi (holandsky: Hotentot, „ten, který má dobytek“) zalepil kolo a mohli jsme vyrazit na Trans-Kalahari dálnici. Ve dvě hodiny jsme vjeli do Národního parku Namib Naukluft, v rozpálené poušti si dali k obědu pršut z antilopy a pokračovali dvěma průsmyky. V 16:15 jsme ve výšce 815 metrů dosáhli 23 stupňů a 30 minut jižní zeměpisní šířky a vyfotili se před ceduli „Tropic Capricon“, Obratník Kozoroha.

Zastavili jsme v oblasti Sossusvlei, v populární osadě Solitaire, kde má původní Kanaďan pekárnu s vynikajícími koláči. Kakaovému jsem neodolal. Kolem zkamenělých dun jsme se dostali těsně před magickým západem slunce do stanového kempu v Sesriem („Šest opasků“, protože šest opasků pod zemí je voda) s červeným pískem. Již za tmy s rozsvícenými čelenkami jsme povečeřeli vepřové žebírka na zelenině a těšili se na zítřejší program.  Ve stanu jsem si ještě dočetl třetí ze čtyř románů, které jsem si přivezl do Afriky. Musím si čtvrtý šetřit na dlouhé přesuny.

Den: 16       Středa, 25. dubna 2012          Dead Valey

Brzo ráno jsme vyrazili ke světovému unikátu: k červeným hvězdicovým dunám, vysokým několik desítek metrů. Jediné nepohyblivé písečné duny na světě, na rozloze 70 000 km2, z nichž je 20 000 km2 přístupno. Terénním vozem jsme se odvezli k nejnavštěvovanějšímu a nejfotogeničtějšímu místu Namib pouště – Deadvlei (Mrtvé údolí). Všude kolem samé duny a uprostřed velká suchá plocha s několika vyschlými stromy. Prý tady prší jednou za 10-15 let.

S Bratislavčanem Vilem jsme ve čtyřiceti stupňové teplotě vylezli na jednu z dun a byli odměnění nádherným pohledem na další údolí s pozůstatky vody a s jedinými zelenými stromy na poušti – akacia erioloba, napájená spodní vodou. Rostou na ní plody, které připomínaly vanilkové rohlíčky. Jediná potrava pro místní zvěř.

Posunuli jsme se k Duně číslo 45. Nejznámější, protože nejvyšší duna. Foukal na ní šílený vítr, takže na ní nikdo (kromě nás) nelezl. Podle Vila si tím splnil svůj dětský sen. V poledne jsme se pohli na jih a dvě hodiny nás doprovázel (prý jednou za 10-15 let) déšť. Kolem soukromých farem na karakulské ovce jsme ve tři hodiny zahli ho správného městečka Mariental a po dnešních 400 km se vysušení zastanovali v kempu River Chalets. Bez bazénu, s jednou místností: sprcha, záchod, umyvadlo.

K večeři bylo vepřové s černými fazolemi. Na vedlejším plácku byl mladý šikmooký cyklista. Dal jsem se s ním do řeči. Je mu 28 let. Je z japonské Fukuoky a na cestě světem je od května 2009. Projel na kole asi 50 000 km – Asii, Evropu a od loňského ledna je v Africe. Příští měsíc se vrací do Japonska vydělat si peníze na další cestu: od Aljašky po Patagonii.

Den: 17      Čtvrtek, 26. dubna 2012        Fish River Canyon

Abychom dohnali včerejší „alternátorovou“ časovou ztrátu, vstávali jsme v šest hodin ráno a snídaní snědli za jízdy. Patnáct kilometrů severně od města Keetmanshoop jsme se zastavili v zahradě s desítkami rozházených jedinečných 3-5 metrů vysokých stromů sukulentu aloe rozsochaté (aloe dichotoa), namibijského národního stromu. Má měkké téměř nepoužitelné dřevo, větve používají Křováci na šípy. Dožívá se až 500 let.

ARTP (Ais Richtersveld Transfronier Park) má rozlohu 5.086 km2, z toho 4.420 km2 na namibijské straně a zbytek v JAR. Namibie patřila Němcům až do Versailleské dohody (1919) a poté předána Jihoafrické republice, která se jí držela zuby-nehty (zejména kvůli nalezištím diamantů) až do roku 1992.

V ARTP se nachází Fish River Canyon.  Po americkém Grand Canyonu  druhý největší kaňon na světě. Závisí od parametrů. Obdobný kaňon Modrého Nílu v Etiopii je hluboký 1 000 metrů, ale široký pouze 20 km. Ve Fish River Canyon stejnojmenná řeka vymlela 161 km dlouhý, 27 km široký a 550 m hluboký dvou kaňon. Toss a coin (hoďte si mincí) – radí místní leták. Byly zde, v jeskyni Apollo 11, objevené kostry homo erectus staré dva miliony let. Při kaňonu jsme trávili dvě polední hodiny a nafotili si ho na čtyřech různých místech. Foukal příjemný větřík a teplota byla pod třicet stupňů. Strhující skalnaté útvary, na jejichž dně protéká polovyschlá Rybí řeka. A na několika skalních stěnách roste zakrslá aloe feroa (aloe železitá). Téměř jsme vyčerpali dnešní program a po hodině, kousek od hranic s JAR, jsme objevili v oáze Ai Ais (v sánském/křováckém jazyce: „horký jako pára“) obklopené vysokými skálami, hezký kemp (kombinace luxusního hotelu se zahradou pro stanové návštěvníky) s bonusem – 45 stupňový termální siřičité lázně. Veliký venkovní bazén pro stanaře a luxusní vnitřní bazén s vířivkami přímo proti hotelovým pokojům pro ty solventnější. Nejprve jsme si, na naší africké cestě podvanácté a již naposled, postavili stany, při čem nám asistovalo několik vlah zelených. Pak už jsme se naložili do „revmatického“ bazénu a vychutnávali jeho léčebné účinky. V pět hodin se objevil místní „ceremoniář“ a sundal ze dvou žerdí dvě vlajky: namibijskou vlajku a vlajku OAJ. Zítra, jako každý den, je v sedm hodin ráno – podle zákona pro všechny veřejné budovy – zase pověsí. K večeři byl pikantní svíčkový guláš s bramborama. Všichni šli na kutě, jenom já s Vilem jsme si ještě zašli za pár šušníků do vnitřního termálního bazénu. Najeto 500 km.

Pokračování cesty, viz: Jihoafrická republika