Začátek cesty, viz: Zimbabwe, Botswana, Namibie.

Den: 18      Pátek, 27. dubna 2012            Namibie-JAR

Ranních dvě stě kilometrů. Jako každý den: směrem na jih. V 11:45 se nám na hraničním přechodu Noordoewer orazítkovali namibijští a pak jihoafričtí pasoví úředníci. Hraniční čáru tvoří řeka Orange.

Po sto kilometrech jsme si nakoupili nové zásoby pití ve městě Springbok. Místní supermarket přetékal místními černochy s plnými pojízdními vozíky. Ze dvou důvodů: dnes je „výplatní den“ (dle zákona poslední pátek-pondělí v měsíci) a dnes je také státní svátek –  Freedom Day, protože v roce 1994 byli poprvé k volbám připuštění černí obyvatelé.

Nelson Mandela si moc přál vyhrát ve všech autonomních provinciích. Avšak provincie West Cape byla silně „bílá“ a tak sem pozval černochy z celé JAR. Téměř milion jich přijelo do okolí Kapského Města a ubydlelo se v improvizovaných chýších, které dodnes představují největší slum v JAR. Mandela skutečně zvítězil a stal se prvním jihoafrickým černošským presidentem, ale svůj sen si nesplnil – v provincii West Cape nezvítězil.

Vesnice Nuwerus má 800 obyvatel, pouze bílých. Nachází se 310 km od namibijských hranic a 360 km od Kapského města. Doplatili jsme si rozdíl a místo stanů jsme se ubytovali v Hadreveld Lodge (pět pokojů), jehož majitelem je Hervik von Nuss (chtěl, abych mu říkal „Vik“), rakouské kníže s rodokmenemm začínajícím v sedmém století. Sedmdesátiletý bodrý stařík, lovec hadů a mormon. Dcera se mu už dva roky toulá někde po thajských budhistických chrámech, ženu má v nemocnici. V JAR žije od roku 1970 a po Evropě se mu vůbec nestýská. Padli jsme si do oka a tak mi věnoval pár semínek sukulentu aloe rozsochaté a pár atlantických kulatých mušlí. Nabídl mi koupit od místní cirkve sousední pozemek, 1000 m2 za 5.000 Euro. Prý nedávno kousek odsud objevili náleziště nafty. Ale, úpřimně, jak často bych sem jezdil. Povídali jsme si přes hodinu, než nás vyrušila večeře, pálivý vepřový bůček se salátem. Zítra dokončíme naší pouť do Cape Town/Kaapstad/Kapského Města, jednoho z nejkrásnějších na světě a trávíme v něm a jeho okolí tři dny. Až do pondělního „prvomájového“ odletu.

Den: 19        Sobota, 28. dubna 2012           Kapské Město

Ráno jsme se rozloučili s knížetem Vikem a naše toyota nabrala jižní směr, což dělá už od pátého dne výletu. Ještě 360 kilometrů a budeme v cíli naší 6 500 km dlouhé pouti po čtyřech státech jižní Afriky.  Od namibijských hranic jedeme po vyasfaltované dálnici N7. Kolem se střídají pastviny s hovězím dobytkem, ovcemi a pštrosy. Vinice, skleníky, obilní lány. Míjíme pohoří Cedrberg. V oblasti Citrusdal jsou nalevo napravo citronové a pomerančové plantáže. Zastavujeme u kuřecí farmy, před kterou je velký poutač pro řidiče: „Drive save, eat save“.

O půl jedné vjíždíme na rovnoběžku „Jih 33 stupňů 50 minut, Východ 18 stupňů a 30 minut“. Začátek největšího města JAR, téměř pěti milionového Kapského Města. Začátek odpočtu našich posledních 80 hodin na africkém kontinentu. Projíždíme kolem dráhy F1 (Velká cena Jižní Afriky, která však již ztratila licenci) a několika pěti hvězdičkových golfových hřišť.

Záměr vyjet na Stolovou horu a slibovaný „nezapomenutelný pohled na město“ se zatím nekoná, protože je hora celá pod mraky. Důsledek teplých větrů z Indického oceánu, které se nad městem tlučou se studenými větry Atlantického oceánu. A tak jsme se jeli ubytovat na tři noci do hotelu Check Inn v části Greenpoint, vyprodaného na řadu měsíců dopředu. Hezké spartánsky zařízené pokoje s nebezpečným třetím lůžkem na zdi, do jehož kovové konstrukce jsem se několikrát praštil. Kousek od nově postaveného fotbalového stadionu, na kterém se hrálo semifinále MS 2010. Na jeho místě stával stařičký stadion, na který jezdil po léta v zimě trénovat oštěpař Ján Železný.

Ve tři hodiny nás Josef vysadil na nábřeží Victoria Waterfront a dal nám osobní volno do zítřejší snídaně. Po téměř třech týdnech života v divoké přírodě to byla příjemná změna. Nábřeží se hemžilo spoustou lidí, obcházejících různé obchůdky, restaurace, prodejny suvenýrů i luxusní prodejny světových značek. Jenom chvíli jsem váhal, zda si nekoupit kšiltovku s číslem 466/64, vězeňské číslo Nelsona Mandely. Pak zvítězil zdravý rozum. Snad jsem neprohloupil, ale vynechal jsem dvouhodinovou návštěvu Akvária dvou oceánů a při pozvolna zapadajícím slunci se raději loudal po nábřeží a nasával místo rybiny člověčinu.  Po různých antilopách a hovězích stejcích jsem si v supermarketu koupil k večeři celé grilované kuře a sedmičku Old Brown Sherry. Něco jako portské víno. Na pokoji jsem se osprchoval a zapnul televizi. 

Den: 20      Neděle, 29. dubna 2012            Kapské Město

Odhadem je Jihoafričanů kolem padesáti milionů, ale výsledky loňského sčítání lidu zatím nebyly zveřejněny. Spojte si povrch Francie, Německa a Itálie a máte rozlohu sto dvanáct let staré parlamentní Jihoafrické republiky s jedenácti úředními jazyky a prezidentem Jacobem Zumou, který vychodil šest tříd a má šest manželek.

Stát se třemi hlavními městy: Pretoria (vláda), Kapské Město (zákonodárná moc) a Bloemfontein (justice). Z Kapského Města do Pretorie a sousedního Johannesburgu je to sice přes 1400 km, ale místní letadla je spojují každých patnáct minut. Zemi na nadstandardní ekonomickou úroveň přivedli britští kolonisté, diamanty v Kimberley a zlato v Transvaalu. Po likvidaci apartheidu a masovém odchodu bílého obyvatelstva to však jde s JAR pěkně z kopce. Podle Josefa, který jezdí do Afriky téměř dvacet let, jsou černoši stejní jako cikáni. A to se považuje za afrikofila.

Od rána bylo chladno a zamračeno. A podle rosniček tak mělo zůstat po celý den. Vilo se objevil se dvěma leukoplasty na čele. Prý se včera večer praštil do „visací“ postele, tekla z něj krev jako z vola a tak musel na pohotovost. Nabídli mu čtyři stehy za 400 USD, což Vilo hrdinsky odmítl. Kolem deváté jsme nasedli na zrekonstruovanou vojenskou kocábku z WWII a vyjeli na hodinovou obhlídku Ostrova lachtanů. Takže známé mekání. Jenom ten smrad nebylo cítit, protože ho silný vítr rozmetal. Naše 90 km cesta na jih k Mysu dobré naděje pokračovala kolem různých zálivů, rekreačních oblastí a pláží pro různou klientelu, včetně homosexuálů. Ze dvou nudistických pláží zbyla jenom jedna. Ta druhá, v Cape Town, obehnaná betonovou zdí, byla úředně zrušena. Jedna starší pani si totiž ztěžovala, že se z okna svého bytu musí dívat na naháče. Přišla k ní komise, ale z okna nebylo přes zeď nic vidět a tak bába musela s pravdou ven. Že na naháče vidí, když se postaví na židli. V poledne jsme si rozdělali oheň a v borovicovém háji upekli vepřové kotlety.

Hout Bay nás Josef upozornil na místní zajímavost: přechod přes silnici má dvě tlačítka. Jedno je pro chodce a druhé je pro – jezdce na koních. Nic proti tomu, že v neobydlených částech po celé JAR nemusíte zastavovat policajtům. Z bezpečnostních důvodů, kdyby to náhodou byli falešní poldové. Jenom na nejbližší policejní stanici nahlásíte, že vás nějací podezřelci zastavovali. Ve dvě hodiny jsme byli na Cape Point se 530 m útesy a dvěma majáky: starým (nefunkčním) s milionem kandel a desetkrát výkonnějším novým majákem.

O deset kilometrů dál už konečně byl Mys dobré naděje.  Opticky další velká skála, ale tahle je opředená různými legendami, včetně té o bludném Holanďanovi. Když portugalský mořeplavec Bartolomej Diaz objevil v roce 1488 v bouřkách tento mys, pojmenoval ho Mysem bouřek. Jeho králi se to však nelíbilo a přejmenoval ho na Mys dobré naděje (Cape of Good Hope). Inu, král. Ovšem, jak všichni vědí, nejjižnějším bodem Afriky je o 300 km jižněji Střelkový mys (Cape Arghulas).  A právě tam je pomyslná čára dvou oceánů.

Před „suvenýrovou“ cedulí se souřadnicemi nás předběhl autobus plný Číňanů a každý si před ní každého vyfotil. O sto metrů dál nějaký bílý stařec nikým nerušený vysypával do oceánu popel z bronzové urny. Posunuli jsme se k další části programu a ve vesničce Boulders navštívili rezervaci s kolonií asi stovky tučňáků afrických. A využili jednu z posledních příležitostí k nákupu místních ptákovin. Podlehl jsem davovému šílenství a koupil dvě antilopí kůže a pět malých vyřezávaných Pigmejů, rodinku. Počasí se začalo nenápadně vyčasovat a tak jsme hnali zpátky do Cape Town, na Stolovou horu.

Ono je to tak: Cape Town má dvě dominanty: nový fotbalový stadion a starou Stolovou horu. Na stadion (pokud se právě nehraje fotbal) nechce nikdo, na Stolovou horu všichni. Jenomže již týden pršelo a lidi měli nakoupené jízdenky přes internet, takže dnes došlo k „přetlaku“. Tak jsme se smutní vrátili přes Nelson Mandela Boulevard, kolem slavné nemocnice, kde Chris Barnard poprvé voperoval umělé srdce, do svého hotelu.

Den: 21       Pondělí, 30. dubna 2012          Kapské Město

Od rána s kratšími přestávkami pršelo, bylo zamračeno, foukal studený vítr a teplota byla pod osmnáct stupňů. V subtropické Africe. Černoši chodili v zimních bundách a čepicích po uši. Výlet na Stolovou horu byl opět bezpředmětný.

První zastávka byla v jednom ze živoucích monumentů zrušeného apartheidu, v obrovském slumu Lange na okraji Kapského Města. Docela síla. To chce vidět na fotkách. Základní škola obehnaná ostnatým drátem, povalující se nemocní psi, odpadky. Jedna korpulentní černoška nám za dvacet randů předvedla pečení beraních hlav a nožiček, i s chlupama – šílený smrad. Na další cestě jsme minuli ještě několik podobných slumů. Zlaté časy, kdy běloši místním černochům postavili ubytovny s vodou, elektřinou a záchodem, posílali černošské děti do škol, platili mzdu i zdravotní zajištění. Každý strůjcem svého štěstí.

Přesunuli jsme se do nejznámější vinařské oblasti Stellenbosch a dali si hodinové volno ve stejnojmenném správním městě. Je zde také jedna ze tří nejprestižnějších univerzit v JAR. Na 20 000 obyvatel připadá stejný počet studentů, domácích i ze zahraničí. Všichni jsou bílí, vyučovacím jazykem je afrikánština. Jazyk, který si vytvořili běloši a od roku 1923 je uzákoněný jako úřední jazyk.

Město Stellenbosch je druhé nejstarší město JAR. Dýchá pohodou, s romantickými domečky v kapsko-holandském stylu. Nahlédl jsem do několika kostelů. V tom posledním právě skončil (bělošský) svatební obřad. Koupil jsem si deník Cape Times, ve kterém byl hlavní titulek „Vítězství pro lesbickou mámu“. Místní lesbička se nechala uměle oplodnit a porodila kluka. Pak žila několik let společně s partnerkou, ale před dvěma lety se rozešly. Nejvyšší soud v Kapském Městě rozhodl, že na dítě mají „obě mámy stejné právo“.

Zlatým hřebem dnešního programu byla ochutnávka vín ve třech různých vinařských farmách: holandské Neethilingshof, hugenotské Simonsig  a italské Fairview. Tradice vinařství spadá do roku 1750, kdy se sem nastěhovalo po Bartolomějské noci na třista rodin francouzských Hugenotů. V oblasti převládá pěstování červeného a barikového vína, které zraje v dubových sudech dovážených z Francie a Maďarska. Všude jsme obdrželi nápojový lístek, ve kterém jsme si zaškrtli pět vín, které chceme ochutnat. Žádné velké porce, ale přesto hlava dostala zabrat. Takže jsem si jenom poznamenal, že na první zastávce jsem ochutnal bílé Chardonnay, červený Merlot a Širaz, slaměný Caracal a Owl Post. My jsme za to zaplatili třicet randů. Když byl tady na návštěvě 21. dubna 1995 Nelson Mandela, měl pití zadarmo a ještě dostal od majitele vinice šek na 150.000 randů. Obdobně jsme postupovali i na dalších dvou zastávkách. Do Kapského města jsme se vrátili za silného deště, takže ze Stolové hory zase prd. Snad zítra. Po večeři jsem si zašel do internetové kavárny. Vzal jsem sebou šest 180 gr čínských masových konzerv, které mi zbyly a rozdal jsem je cestou náhodným ošuntělým bezdomovcům. Získal jsem šest nových přátel. 

Den: 22       Úterý, 01. května 2012         Kapské Město

A je to tady: poslední den našeho výletu na „černé“ Jižní polokouli, kde je podzim místo jara, Velký vůz je obrácený vzhůru nohama, Měsíc při „C“ dorůstá a při „D“ couvá.

Je šest hodin večer. Právě jsem si nechal odbavit zavazadlo (22,4 kg), dostal jsem místo u okna (což jsem nechtěl) a tak sedím na bobku před letištní halou. Dvě hodiny do odletu. Dost času ze sumarizovat dnešní prvomájové zážitky, které začali několikahodinovou procházkou po funkcionalistickém centru Kapského Města.

Když Holanďané založili Kapské město v roce 1652, domácí kmeny Sánů, Krováků a dalších odmítli na ně dělat a raději se přesunuli na sever země. A tak si Holanďané přivezli dělníky z Indie, Malajzie a Mosambiku. První část naší cesty vedla do pestrobarevné malajské části. Kapská provincie definitivně připadla britské koruně v roce 1815. S Bůry vedli tři války a postavili pro ně první koncentrační tábory na světě.  Kolem katedrály Svatého Jiří a sochy Iana Smithe, zakladatele apartheidu, jsme se dostali do zelené části města. Všude pobíhaly vlezlé veverky a málem se nechali drbat za ušima. Než nám Josef vysvětlil, že se jedná o dravá zvířata se vzteklinou. V případě pokousání nutno vzít čtyři injekce, každá po 300 USD. A tak je za ušima nikdo nedrbal. Prošli jsme kolem bílé budovy Parlamentu a bílé budovy prezidentského paláce (při návštěvách prezidenta v Kapském Městě). Vrátili jsme se přes arboretum k podstavci, na kterém stál Brit Cecil John Rhodes (1853-1902), který sem byl vyslán jako neduživé dítě. Společně s bratrem založil firmu na diamanty, DeBeers. Vydělal obrovské peníze a většinu z nich filantropicky vracel do rozvoje země, viz kniha „Tvrdší než diamant“. Zahlédli jsme ginkgo biloba, který není ani listnáčem ani jehličnanem a také ibise hageroše, který je ptákem.

Nenápadná deska jihoafrickému arcibiskupovi Desmonu Tutu, který ještě před Nelsonem Mandelou bojoval za zrušení apartheidu. Oba žili ve stejném městě, ve stejné ulici a oba dostali Nobelovou cenu míru (Desmond – 1984, Nelson – 1993). Tutu se nikdy neoženil, Mandela se o svých 80. narozeninách potřetí oženil – s téměř o třicet let mladší Graça Machelovou, vdovou po Samora Machelovi, bývalém mosambickém prezidentovi. Tím Graça vstoupila do dějin jako jediná manželka dvou prezidentů dvou různých států.

Pokračovali jsme přes dlouhou Adderley street  (obdoba Páté Avenue), až jsme došli k budově Golden Acre, největšímu nákupnímu centru na jižní polokouli.  Jako ohnivá čára jsme prolétli kolem vlakového a autobusového nádraží a dostali hodinu volna na Green Market. V místní kavárně jsem si dal kafé a poté si popovídal s několika prodavači místních olejomaleb, masek, dřevěných i kamenných sošek a jiných atrakcí.

Vyjeli jsme na Signální kopec (Signal Hill) a pokochali se pohledem na přístav i staré město. Zbývalo nám sedm hodin do odletu letadla a posledná chybějící třešničkaStolová hora (Table Mountain), 1 081 metrů, šestkrát starší než Himaláje. Lanovka pro 65 lidí s otáčivou podlahou nás vyvezla za 195 randů a za 4 minuty o 704 metrů výš. Nahoře mlha jako mléko. A tak Josef pravil: „Pojďte, ať vám ukážu, kde co nevidíte“.  Při hodinovém čekání na zázrak jsme zahlédli několik malých chlupatých jezevců, kteří jsou prý nejbližší sloní příbuzní, kteří zde přežili. Nakonec se mraky nad námi smilovaly a na chvíli se roztrhly.

Jako bonus jsme pak měli dvě hodiny na 528 hektarovou nádhernou botanickou zahradu (Kirstenbosch National Botanical Garden).

Den: 23      Středa, 02. května 2012                 Londýn, Praha

Po jedenácti hodinách letu jsme přistáli na londýnském Heathrow a po něm na pražském letišti Václava Havla, kde na mne čekaly prvorozená dcera a prvorozená vnučka. Kromě několika hloupostí a spousty zážitků jsem si přivezl také přes osm tisíc fotek.