Den: 1                      Pondělí, 17. ledna 2011

Tentokrát jsem zvolil „trojkový“ systém: tři trička, tři košile, troje kalhoty, troje plavky, troje slipy, tři knihy, tři velké čokolády, apod. Dva nikony (digitál a zrcadlovka), jeden notebook a jednu MP4. Deset kilo. Chartrový Boeing 737, zvaný dobytčák, se vznesl z Ruzyně o půl desáté večer. Seděl jsem v uličce.

Den: 2                      Úterý, 18. ledna 2011

Po čtyřech hodinách letu jsme v egyptské Hurgádě doplnili kerosin a posunuli čas o hodinu. Po dalších pěti hodinách jsme provedli totéž na letišti ve hřebíčkovém Zanzibaru. Předtím nám ale kapitán letadla sdělil, že jsme právě přeletěli rovník (06:20) a o půl hodinu později, že na pravé straně se díváme na zasněžené pahorky Kilimandžára. Kolem dopolední desáté hodiny jsme rolovali na letišti v Mombase, 480 km jižně od rovníku.

Čekala nás delegátka Markéta a třicet dva stupňů. Autobusem jsme objeli město Mombasa a já jsem vyfasoval v kouzelném Reef Hotel pokoj číslo 125, na přízemí. S vlastní terasou do velké zahrady, plné magnóliových stromů a kokosových palem a tří velkých bazénů s dvěma bary a končící bílou pláží. Nefungoval dálkový ovládač klimatizace, zásuvka a jedno světlo. Za pět minut se objevil hotelový technik, vyměnil baterie, zásuvku a pootočil zářivkou.

Přes hejno pouličních opic jsem se dostal do nedalekého supermarketu Nyiali Makumatt. První keňské šilingy jsem vrazil do kšiltovky, galonu vody a několika mangových džusů.  Ve svém velkém pokoji mám sice velkou dvoupostel s baldachýnem (moskytiérou) a malý televizor, ale nemám lednici. Před večeří jsem se na hodinu odvážil do kávově teplé vody, 28 stupňů. Docela romantická večeře v plážové restauraci, protože při svíčkách, takže ani moc není vidět, co je na talíři. Ale bylo to eatable. Po večeři hrál k tanci místní big-band. Hlavní klientela je zde holandská, německá a polská, několik Maďarů a česká menšina. Znovu jsem zavolal technika, že mi nefunguje klimatizace, protože je na pokoji pořád kolem třiceti. A je jasno: klimák funguje, když ho zapnu pokojovým klíčem. Vyplnil jsem dvacet křížovek a poprvé usnul v černé Africe.

Den: 3                      Středa, 19. ledna 2011

Jeden dolar se vyměňuje za 75, jedno euro za 100 keňských šilingů. Všechny bankovky (1000, 500, 200, 100, 50) mají na líci tvář prvního presidenta Mzee Jomo Kenyattu. Nejhezčí je ale „stříbrný“ jednošiling, i když si za něj nic nekoupíte a dostanete ho jenom v bance.

Ráno, kolem půl sedmé, bylo v pokoji „studených“ dvacet dva stupňů, venku – ve stínu – třicet. Se zrcadlovkou jsem si šel vyfotit na pláž východ slunce a odliv Indického oceánu. V nedaleké rybářské vesničce jsem si vyfotil asi dvacítku rybářů. Jeden mě zahlédl a zvolal: „Nemůžete nás fotit bez našeho souhlasu“. A zbytek unisono zvolal: „It is true“. Hezčí začátek dne jsem si nemohl představit. Tak jsem šel posnídat: míchaná vejce, slaninu, fazole, rajčata, ananas, meloun, mango, papáju a džusy. Jedním croisanem jsem začal venku krmit mrňavou zelenou opici a za chvíli tu byla celá její početná rodina. To ne. Vzal jsem si knihu, MP4 a vyhlédl suprové místo v zahradě, pod širokým stromem magnólie, s velkými bílými květy. A také jsem se namazal opalovacím krémem, 30. Boy mi přinesl lehátko s matrací a tmavomodrým ručníkem.

Přílivy a odlivy moře podél rovníku se střídají každých šest hodin. Kolem jedenácté jsem si chtěl zaplavat a moře bylo o pět set metrů dál než včera, až za korálovou bariérou. Tak jsem si najmul „kapitána“ Makiho (tady je každý místní rybář „kapitánem“) a ten mě hodinu provázel po zbytcích moře, ukazoval mi různé malé ryby, kraby, ježky, vajíčky morén a jiné mořské ptákoviny. Maki má také dvojmotorový člun, tak jsme se dohodli příští týden vyjet na lov tuňáků. Poté jsem se seznámil s místním Martinem, který „vynechává“ zahraniční zprostředkovatele a tím nabízí různé zájezdy za téměř poloviční slevy. V poledne jsme měli, osm Čechů přes CK ESO, setkání s delegátkou Markétou, která se snažila hlavně prodat místní výlety. Martin měl pravdu a tak jsem si u něj objednal tři akcie a zlanařil jsem na ně i další z naší skupiny. A spokojeně jsem usnul pod svojí magnólií. Od pěti jsem se hodinu chrochtal v přílivovém moři.

Nabídka jídel na večeři byla zase široká. Domácí menu, takže ani jejich anglické překlady mi nic neříkali. U velkého bazénu si asi dvacet Masajů v národním oblečení rozložilo různé tretky bez většího prodejního úspěchu. Dal jsem se do řeči se 26-letým Sambou, který již zabil lva. Řekl, že v Keni jsou tři miliony Masajů a čtvrt milionů v Tanzanii. Převážně „polygamičtí“ křesťané: dvě až osm manželek, dvě až čtyřicet dětí. O jednotě však nelze mluvit, protože jsou rozděleni do padesáti různých podkmenů. V keňské vládě mají ministra kultury, ale ten je skrz-naskrz zkorumpovaný.  Masajské dívky, ve věku 14 let, se prodávají ženichům za osm krav (prý i mně by nějakou vybral), nebo za 300 USD za kus, takže za necelých 50.000 korun. Pak nám Masajové zatancovali tři lidové tance, při kterých monotónně vyskakovali, ale hodně vysoko, a pořád opakovali dvě-tři slova. Nakonec jsem se rozhodl zafinancovat studium Sambovy dvanáctileté sestry a koupil jsem si od něj podlouhlou olejomalbu, na které je milion Masajů. Ze sto dolarů jsme se dohodli na polovině a prý si budeme dopisovat: mitiakilamaton@yahoo.com.

Den: 4                      Čtvrtek, 20. ledna 2011

Před snídaní jsem si byl zaplavat v zahradním bazénu. Po snídaní nás, pět Čechů, nasedlo do nisanu na okružní jízdu na nedaleký ostrov, 13,5 km2, na kterém se nachází, spojeno dvěma mosty, druhé největší město Keně a největší přístav na východoafrickém pobřeží – město Mombasa.

Z jednoho milionu Mombasanů je 70 % muslimů. Pozůstatek dvěstěleté nadvlády Osmanských Arabů nad městem (1698-1895) poté, co odsud vyhnali Portugalce, kteří zde byli na stoleté návštěvě, zahájené Vasco de Gama. Keňu včetně Mombasy si vzali pod svůj protektorát na necelých sedmdesát let Britové. Budiž jim ke cti, že v roce 1905 definitivně zrušili otroctví v Keni, výhodný obchod Ománců.

A pak už byl 12. prosinec 1963 a Keňané si zvolili nezávislou republiku a Jomo Kenyattu jako svého prvního prezidenta na dalších patnáct let. Dominantu města tvoří na rušné čtyřproudé Moi Avenue dva páry obřích plechových sloních klů, které vymysleli a postavili britští vojáci jako uvítací symbol v roce 1952 při příjezdu právě zvolené anglické královny Alžběty. Portugalci po sobě zanechali vojenskou pevnost Fort Jesus, kterou navrhl italský architekt.

Ve starém mombaském přístavu nebylo nic zajímavého. Žádné skvosty jsme neobjevili ani při pěším okruhu starým městem coby „klasickou ukázkou arabské a svahilské architektury“, spíše rozpadlé nízké domy. Také místní zeleninová tržnice měla daleko do haly 22 v Holešovické tržnici. V tomhle vedru jsme raději ani nešli do haly „masitých produktů“.  Docela zvláštní byla návštěva místní manufaktury na výrobu dřevěných suvenýrů. V desítkách plechových „stanů“ otesávalo na tři tisíce dělníků různé více či méně šílené výrobky. Sám jsem si pár z nich zakoupil. Po návratu jsem si četl pod magnólii, opaloval se před magnólii a několikrát si byl zaplavat v moři. Již třetí den mě uhání Mmaa Asma Sudi, 23-letá hezká Keňanka, nejstarší ze sedmi dětí v rozvedené rodině, abych se u ní na plážovém „massage salon“ nechal namasírovat. Nakonec jsem souhlasil s půl hodinou za 125 korun. O dost jí protáhla, protože jsem pořád mluvil. Už se těší na pokračování a prý mi udělá také manikúru a pedikúru. Ani mi moc nevadilo, že dnes od 08:00 do 20:00 byla celá Mombasa, včetně našeho hotelu bez proudu a vody. Ještěže má hotel svůj generátor, ale klimatizace byla nefunkční. Dnešní večerní gala program patřil keňským tanečníkům, kteří předváděli tance různých afrických států.

Den: 5                      Pátek, 21. ledna 2011

Vstávat ve čtyři hodiny ráno, na dovolené, není žádnou výhrou. Ale – tisíce zvířat mě čekalo. V pět hodin čtyři Češi, já, Martin a řidič, vyrazilo v nisanu s otevřenou střechou sto kilometrů na východ. Do národního parku Tsavo East o rozloze 13.748 km2 (prý jako Izrael). Vstupné pro (bohatého) cizince je 60 USD, pro (chudého) Keňana tři dolary.

Očekávaný masový špalír zvířat různé barvy a velikosti se nekonal. Při naší čtyřhodinové safari jízdě se postupně objevovali hnědí sloni, Rotchildové žirafy, žirafí antilopy, kočkodani diadémoví, tři gepardi, Thomsonovic gazely, dvě hyeny skvrnité, jeden pakůň žíhaný a desítky mohutných červených staveb terminů. Africký buvol, leopard, lev, černý a bílý nosorožec snad budou při dalším výletu. Tigři nebudou vůbec, protože v Africe nežijí.

Po obědě jsem projevil zájem o návštěvu místní školy ve městě Voi. Martina to trochu zarazilo, ale prý si na školním dvoře můžeme udělat pár fotek. To mě ale podcenil. Vešli jsme do 8G třídy, pozdravil jsem místní učitelku a představil se dětem jako jejich nový učitel. Smáli se a měli z toho velkou radost, než jsem je začal zkoušet: jméno keňského prezidenta, jméno keňského premiéra, kdo je Angelina Jolie, Madona a Beatles. S těmi Beatly jsem to přepískl, ale všechno ostatní věděli a vzorně se hlásili, takže jsem je vyvolával. Pak jsme se v rámci protokolu šli představit řediteli školy. Naší sympatickou blondýnku jsem mu představil jako ředitelku české školy (stejně mi nerozuměla) a on jí srdečně zmáčkl ruku. Vychválil jsem jeho chytré žáky a on nám hned podstrčil knihu čestných hostů. Ve škole je 1.200 žáků v bílo-modrých krojích (1. – 8. třída) a 30 učitelů. Žáci nesmí nosit do školy mobily, protože je zneužívají při zkouškách a také se dívají na porno, přiznal ředitel. Na závěr jsme se ještě podívali na první třídu, místní školní potěr.

Cestou do Mombasy jsem s Martinem trochu poopravil program a zastavili jsme v Mamba Village – největší krokodýlí farmě v Keni, deset tisíc krokodýlů. Od pulců po šestimetrového stoletého, 800 kg vážícího Big Daddy a jeho dvě, 36 a 37 leté, manželky. Za mlada prý sežral v řece osm lidí, tak ho raději odchytli. Ochutnali jsme po jednom krokodýlím špízu, chutnajícího jako žvýkací kuřecí maso. V pět hodin jsme pozorovali krmení krokodýlů smradlavým hovězím masem a také Big Daddyho, který dostává jídlo už jenom jednou týdně, v pátek. Po večeři mi vděční soukmenovci zaplatili u baru několik různých panáků. Prý pro ně návštěva školy byla silnějším zážitkem než safari.

Den: 6                      Sobota, 22. ledna 2011

Nejfrekventovanější svahilská slova v Keni jsou: Jambo (džambo) nebo Salama–Ahoj, Karibu–Vítejte, Habari–Jak se máte?, Asante–Děkuji, a Hakuma matata–Žádný problém.

Dnešní poklidnou hotelovou sobotou otřásly dvě události: 1. Do hotelu přijela skupina asi dvaceti japonských turistů staršího data. 2. Na vzdálenější části pláže, cca 200 m od hotelu, kolem třetí hodiny odpoledne, mohutný černoch přiložil mačetu na krk českého turisty, strhl mu zlatý řetízek z krku, vzal pár peněz a podvodní fotoaparát Sony. Asi 35-letý kluk z Paskova (je tady s manželkou, byli se mnou na obou výletech, nemluví anglicky, ráno jsme si povídali na pláži) si chtěl jít udělat podmořské snímky. Byla však odpolední siesta a tak nikdo na pláži. Prý mě pak hledali kvůli tlumočení s místní policií, ale nenašli. Já jsem byl zalezlý pod svojí magnólii, četl, luštil, pospával. V poledne jsem zahájil svůj šestihodinový „přílivový projekt“: fotil jsem ze stejného místa každou hodinu vracející se moře. Projekt se povedl. 

Den: 7-9           Neděle-Pondělí-Úterý, 23. – 25. ledna 2011 

Nevidět Národní park Masai Mara je jako nevidět v Praze Hradčany. Keňská část proslulého tanzanského Národního parku Serengeti, tradiční území kočovných válečníků a pastevců Masajů. Z 1.672 km2 rezervace má třetina status národního parku. A touhou každého zahraničního turistu je vidět zvířecí „Velkou pětku“.

Za 800 USD jsem trávil v Národním parku Masai Mara 52 hodin, z nichž 20 hodin v landroveru s otevřenou střechou křižujíc široké planiny porostlé akáciemi s širokou plochou korunou, nekonečné kopcovité pastviny, háje, přejíždějíc několikrát řeku Mara River a podél desítek masajských usedlostí. Na střeše auta jsem měl v pohotovosti oba nikony a pořád jsem je zahlcoval dalšími snímky. Jiříkovo vidění, šílená koncentrace divokých zvířat.

Na půl cestě dvouhodinového letu českou L-410 (z roku 1978) z Mombasy na air-strip Olkiombo, vyštěrkovanou polní dráhu, jsme se potkali s nejvyšší horou Afriky – Kilimandžaro. Zejména na zpáteční cestě byla výborná viditelnost a tak hezké fotky. Obrovský rozdíl oproti NP Tsavo East je v tom, že zde džípy jezdí mimo vyasfaltované cesty. Ppřímo ke zvířatům. Téměř na dotyk. Wooooow nadšení z prvních vyfocených stád různých druhů gazel a zeber, jelenů, divokých sviní a hyen se za dvě hodiny stalo rutinním obrázkem. Po osmi hodinách jízdy prvního dne jsem měl na svém kontě první tři zvířata z „Velké pětky“:

 (1) africké buvoly (syncerus carrer), (2) africké slony (loxadanta africana), jejichž stádu vládne matriarchát a po dvouletém těhotenství se rodí stokiloví cvalíci, později dorůstající do šesti tun, protože 300 kg potravy denně, a (3) několik skupin mladých lvů (Leo panthera), kteří se rodí již po 15 týdnech a sní toho daleko méně než sloni. Tahle trojice se vyskytuje hodně a nepatří mezi hlavní skalpy.

V sedm hodin jsem se ubytoval v Olumara Camp, v jednom z jedenácti tzv. stanů, spíše stodol s koupelnou, záchodem, sprchou a velkou terasou přímo nad řekou. V celém Národním parku není pravidelný proud a tak má každý hotel a tábor svůj generátor a svojí čističku říční vody. My jsme měli proud hodinu ráno a pět hodin večer. Podle různých příruček přenocování v kempu uprostřed divočiny mělo být doprovázeno „zvuky africké noci, monotónním cvrkotem cikád, chraptivým štěkotem paviánů či sípavým chechotem hyen“. Po obě noci jsem z toho vůbec nic neslyšel, spal jsem jako mimino.

Také druhý den jsem z džípu téměř nevylezl. Jenom na obědní piknik pod stromem na široké planině za neskrývaného zájmu poblíž stojících buvolů. Pro řadu zvířat je snad místním adrenalinovým sportem přebíhat před autem. Do svého fotoalba jsem si doplnil důstojně chodící pětimetrové téměř černé žirafy, několik pštrosů, odněkud někam se honící prasata bradavičnaté, pakoně i dva africké zajíce. Naše šílené ježdění s pořád telefonujícím masajským řidičem bylo nakonec odměněno fantastickým pohledem na (4) mladého leoparda (Panthera pardus), nejkrásnější kočkovitou šelmu v Keni, který byl deset metrů vpravo od nás přilepený na zemi, číhající na stádo gazel, snad sto metrů nalevo. Nás si vůbec nevšímal. Slyšet mohl jenom cvakání fotoaparátů. Najednou  jeho nebo nás ucítily gazely a rozprchly se do všech stran.

O hodinu později jsme narazili na mladého lva se zakrvavenou hubou, spokojeně chroustajícího gazelu. Zvuky lámajících kostí bylo slyšet až v autě. Při přejíždění řekou Masai jsme se zase zastavili při početné rodině hrochů, spokojeně troubících, nadechnout a ponořit. Na druhém břehu se povalovali dva krokodýli. Různí různě zabarvení ptáci jenom doplňovali divokou přírodu.

A přišel třetí, poslední den mého safari dobrodružství. A pořád mi chyběl pátý skalp. Jenomže černých nosorožců je v tomto parku pouhých 21 kusů, tedy jeden za 70 km2. Vyrazili jsme v šest hodin ráno a vyfotili si východ slunce. Mezi námi, ten snímek je stejný všude na světě: ostré slunce různé velikosti a pod ním všechno-cokoliv úplně černé.

Řidič zběsile telefonoval ze dvou mobilů a sháněl informace z jiných vozů. Pak jenom řekl: „možná bude dnes váš šťastný den“ a rozjel se k tanzanské hranici. Za deset minut osm jsme ho uviděli: jednotunového, dvourohého majestátného samotáře (5) černého nosorožce (Diceros Bicirnis), dosahujícího rychlosti až 60 km/hod. Byl od nás dost daleko, takže to bylo na 24x zoom digitál, a utíkal „přes kopečky“, ale i ta minuta pozorování za to stála. Smůlu mělo asi deset džípů, které se mezitím sjely z různých stran.

Na zpáteční cestě do tábora jsme se rozloučili s tisícovkami již důvěrně známých zvířat. Všechny jsem je narval do 889 snímků, kromě domicilovaných krav Masajů. Ty se smějí fotit jenom se souhlasem náčelníka kmene, který vybírá za každé povolení tisíc šilinků (13 USD). No, takové stračeny máme i v Česku. Nejsou tak vychrtlé a mohou se fotit i zadarmo. Při zpátečním letu do Mombasy jsem si znovu nafotil Kilimandžáro a pak se po třech dnech znovu ponořil do slané vody na hotelové pláži. Úspěšné safari jsem při večeři oslavil dvěma půllitry nejpopulárnějšího místního piva Tusker a vyprávěl a přeháněl ostatním členům českých cestovek v hotelu.

Den: 10     Středa, 26. ledna 2011

Po snídaně jsem si zakoupil šedesátistránkový místní deník Daily Nation, vzal si k němu u zahradního baru kafé a dozvěděl se, že včera zvolili Juma Kwayera novým předsedou Keňského svazu novinářů, že na seznamu FIFA rozhodčích jsou také dvě ženy z Keni, že krabička místních cigaret Sportsman stojí asi 16 korun, že herečka Lydia Nyambura je konzervativní dívkou a že ve 12:00 bude 34 a v 18:00 28 stupňů. Méně důležité zprávy jsem přeskočil.

Odpoledne jsem zavolal generálního manažera hotelu, že mi od prvního dne nefunguje klimatizace, díky čemuž už znám celý personál recepce i všechen technický personál. Přišel ke mně na pokoj v kravatě, konstatoval, že skutečně chybí freon, což vím od 19. ledna. Slíbil okamžitou nápravu a večer panáka whisky u baru. Ani freon ani manažera jsem však už ten den neviděl. Dočetl jsem šílený doják „Nepřestávej snít“, v originálu Imagine, od americké chrličky Jill Barnettové. Knihu s dopsaným „blbost“ jsem nechal na recepci pro další české a slovenské cestovatele.

Den: 11       Čtvrtek, 27. ledna 2011

S plážovým dohazovačem zájezdů Martinem jsem se domluvil na návštěvě jeho bydliště v nedaleké „vesnici“ –  jednoho z největších slumů v Keni, přes 10.000 lidí. Připojil se k nám i jeden mladý český pár. Vyzbrojili jsme se pěti kilovými pytlíky s bonbony a lízátky, připraveni na to nejhorší.

První zastávkou byla obrovská skládka smetí, na které pět chlapců vybíralo všechno z kovu a plastu a mezi nimi vyhrabávalo cokoliv poživatelného asi dvacet hubených krav a koz, nad kterými kroužily desítky vran. Pak jsme začali prolézat úzkými uličkami a připadali si jako ve středověku. Před domy posedávali mladí i staří, pobíhaly polonahé děti. Nasadili jsme vstřícnou taktiku a všem jsme rozdávali přinesené sladkosti. Jenomže malé děti lízali lízátka přes obal a tak jsme jim je museli rozbalovat. Tím jsme si je „koupili“ a neměli problém s focením. Byli v nadšení, když jsem jim pak ukázal jejich snímek na displeji.

V krejčovské dílně šil chlápek na ručním stoletém stroji Singer, v obuvnické dílně vyráběl chlápek z ojetých pneumatik podrážky na boty, dámské kadeřnictví slibovalo totální proměnu hlavy, na jedné chýši bez oken (ty tady nemá nikdo) a bez dveří byl nápis „hotel“. Prošli jsme i kolem několika „supermarketů“ a „hospod“.

Navštívili jsme dvě „předškoly“, kde děti čistě oblečené ve školních uniformách a rozdělené do tříd podle věku: 2-3 roky a 4-5 let, a dvě školy s 1. – 4. třídou. První předškola byla v prostorách místní církve. Velká místnost, rozdělená paravány na čtyři sekce, kde dohromady 140 dětí. A každé dítě žadonilo o bonbon. Vzal jsem hrst a rozhodil mezi ně. Po mně to opakovala i paní ředitelka. Stejný postup jsme zvolili i v ostatních školních zařízeních. Odpoledne jsem trávil na pláži.

Po večeři vystupovalo pět mombaských tyčolezců na sedmimetrové tyči. Následovala africká diskotéka se skutečným DJ. Coby sběratel místní hudby jsem za ním zašel, řekl mu: „I like African disco“ a měl jsem vyhráno. Za chvíli jsem mu přinesl dvojitou lampu Jameson whisky a 4GB flešku. Whisky vypil a na flešku mi nahrál v MP3 867 disko skladeb z celé Afriky. Mohu hostovat v Roxy klubu.

Den: 12         Pátek, 28. ledna 2011

Mým snem byl lov královských tuňáků na pravé rybářské lodi. Tak jsem včera odpoledne na pláži umluvil další čtyři Čechy, abychom zaplnili loď jenom pro sebe. Nikdo z nás raději ani nesnídal a v 07:30 jsme nadšeně stáli před naší kocábkou s jedním „kapitánem“ a jedním „rybolovcem“. Čekaly nás čtyři hodiny Mobi Dickova dobrodružství. Nálada výborná a už v 54. minutě jsme vylovili prvního tuňáka, rozměrem spíše kapříka, ale byl náš. Slušný začátek. Je přece sezona tuňáků a na zádi lodi jsme měli v pohotovosti šest prutů a hbitého starého rybářského vlka.

Jak jsme pluli více na oceán, rostly také vlny a upadalo naše nadšení. Nezabralo ani objevení důmyslného „záchodu“ v zadní, zakryté části lodi: plastická židle s vyříznutým středem, v něm plastická nádoba a na ní položený velký trychtýř. A plastický barel s vodou. Tuňáků kroužilo kolem nás jistě nejméně milion, ale všichni se nám vyhýbali. Na další dvě hodiny jsme upadli v tichou letargii, já si na chvíli zdřímnul. Teď už to vypadalo spíše na Hemingwayova Stařce na moři. K té jedné tuňákové chudince se už žádná jiná nepřidala. A to jsme měli slíbené grilování výlovu přímo na hotelové pláži. To by bylo závistných pohledů. Nebylo.

Okamžikem radosti bylo zjištění, že jsme otočili a vracíme se na pláž, kam jsme dorazili s hodinovým zpožděním. Paní se nejvíce těšila na záchod, její muž na whisky a my zbývající na hotelový bazén, kde to nebude tak házet. Také z nás se stali mořští vlci.  Úlovek jsme věnovali posádce. Odpoledne jsem si byl naposled zaplavat v moři a k večeru pozoroval pět rybářských kánoe, plných nalovených ryb. To přijde jednomu líto. Na recepci jsem našel vzkaz, že zítra odjíždíme od hotelu v devět hodin a letadlo o půl jedné.   

Den: 13           Sobota, 29. ledna 2011

Odlet domů nebyl až tak jednoduchý jak se původně zdálo. Polední odlet (12:30) se posunul na večerní odlet (19:30), čímž jsme vlastně vydělali půl den na koupání. Přes spekulace, že budeme přistávat v Džibuti, jsme nakonec přece jenom tankovali v Hurgádě.

Den: 14          Neděle, 30. ledna 2011

Na Ruzyni letadlo zarolovalo ve čtyři hodiny ráno, venku bylo mínus třináct stupňů. Vyměnil jsem si 30 USD na 540 korun a přijel domů taxíkem. V bytě bylo plus deset stupňů.  Na dvakrát jsem vypral všechno „keňské“ prádlo. V poledne bylo v bytě sedmnáct stupňů. Holky mě pozvaly do restaurace na večeři. Po návratu bylo  přijatelných 22 stupňů.