Den: 1           Středa, 07. května 2014 

Tři naše cestovní kanceláře daly dohromady třídenní výlet do jihozápadní Anglie a daly mi velice slušnou „very last moment“ slevu. Tím mi pomohly nahradit zrušený výlet do Bretaně a Normandie. Po sto minutách klidného letu jsme před půlnocí přistáli na letišti Stansted v hrabství Essex, čtyřicet kilometrů severně od Londýna. Letiště mají Angličané zadarmo. Postavila jim ho americká armáda za II. světové války pro své bombardovací letadla. Pak válka skončila.  Vrátili jsme si čas o hodinu nazpět. Před letištěm na nás čekala průvodkyně Martina, dva řidiči a autobus Volvo pro padesát jedna cestujících. Pět sedaček bude volných. Na celý pobyt mi byly přiděleny sedačky číslo jedna a dvě. Přesun na západ Londýna trval sto dvacet minut. Ve dvě hodiny čtvrtečního rána jsme se ubytovali v nekuřáckém hotelu Ibis řetězce francouzské hotelové skupiny Accor.

 Den: 2         Čtvrtek, 08. května 2014      Oxford, Bath, Wells, Newport

Náš první „pracovní“ den na ostrovech začal o půl jedenácté přesunem do Oxfordu, kosmopolitního „města snové nálady“, osmdesát kilometrů severozápadně od Londýna. Centrum města je převážně vyplněn desítkami různých budov, které slouží čtyřiceti šesti universitním kolejím.  Bez místní university – University of Oxford – by se o tomto městě nemluvilo s respektem po celém světě.  Vystudovalo zde 12 svatých, 89 arcibiskupů, 18 kardinálů a jeden vzdoropapež. Také 8 zahraničních panovníků, 30 zahraničních prezidentů a premiérů a přes padesát nositelů Nobelových cen. Návštěvníkům je zpřístupněná pouze největší a nejaristokratičtější kolej, Christchurch College, která jako jediná na světě má i svojí katedrálu. Tu jsme si také prohlédli. Protože však probíhalo zkouškové období, nepustili nás do kolejní jídelny, proslavené ve filmu Harry Potter.

Po téměř třech hodinách jsme opustili hrabství Oxfordshire a posunuli se o sto kilometrů do údolí řeky Avon v jihozápadní Anglii. Tady to znám, protože přesně před čtyřiceti lety jsem zde byl na jazykovém kurzu v Bell´s School of Languages, umístěné ve městě Bath, známým nejteplejšími geotermálními prameny ve Velké Británii. To už věděli i Římané a tak si zde na čtyři sta let vybudovali římské lázně na léčení různých neduhů.  Po jejich odchodu byly lázně zaneseny čtyřmetrovým nánosem bahna a tím zachráněny. Vzkříšené k životu byly až v 18. století. Stařičkou jednopatrovou budovu své školy jsem neobjevil a to mi pomáhali i dva místní policajti, kteří se její lokalitu snažili vygooglovat na svých mobilech. Podle milé paní, prodávající lístky do místní katedrály, prý už byla tato škola zrušena. Tak mě alespoň pustila zadarmo do kostela.

 Třetím bodem dnešního programu byl Wells v hrabství Somerset. Nejmenší město ve Velké Británii. Nebo spíše největší vesnice. Tři zřídla zasvěcené svatému Ondřeji. A také kdysi obydleno římskými vojáky, protože si potrpěli na čistotu. Zdejším turistickým magnetem je nádherná, mohutná Wellská katedrála ze začátku desátého století, sídlo anglikánské diecézy. Prý je nádherný i katedrální interiér, ale ten zavřeli hodinu před naším příchodem.

 Po mininávštěvě miniměsta Wells jsme pokračovali dvouhodinovou jízdou do knížectví Wales, velšsky: Cymru. Ze tří milionů Velšanů znám akorát jednoho, co se mnou sloužil v Západní Slavoniji a Kačku Zeta-Jones, co dostala jako jediná Velšanka Oscara. Ta ale asi nezná mne. Objeli jsme půlmilionové přístavní město Bristol, přejeli dlouhatánským mostem, který před padesáti lety otevřela osobně královna, zaplatili dálniční mýto a zastavili poblíž dálnice u nočního welského města Newport, velšsky: Casnewydd.  V hotelu Ibis. Po včerejším čísle 426 mám pokoj číslo 326.

 Den: 3          Pátek, 09. května 2014             Stonehenge, Portsmouth

Úplně jsem nepochopil, proč jsme si „odskočili“ přenocovat do Walesu, ale strach mi nedovolil položit průvodkyni tuto otázku.  Přestože jsem si doma zapomněl jakýkoliv budík, probudil jsem se v šest hodin ráno.  V sedm hodin jsme vyráželi zpět do Anglie. Místo Martinou slibovaného nádherného počasí nám pod okny projížděly ve čtyřech proudech auta i náklaďáky a rozbíjely dešťovou vodu. A to nás čekal nejfotogeničtější zážitek zájezdu. Po necelých třech hodinách jízdy se počasí přece jenom umoudřilo. Rušná silnice A303 přes Salisburskou pláň, patřící převážně ministerstvu obrany, rozdělovala na levé straně velké bio-výběhy prasat od velkých pastvin ovcí na pravé straně. No, a kousek za nimi už bylo vidět trs různě velkých kamenů.

Asi dvě stě metrů od silnice se nacházela od roku 1986 kulturní památka UNESCO, komplex menhirů a kamenných kruhů – Stonehenge. Dodnes není jasné, zda je správným překladem „Kamenná šibenice“, nebo „Zavěšený kámen“. To je ale ten menší problém. Dodnes není jasné, kdo byli lidé, kteří tento komplex kamenných kruhů a „koňských podkov“ stavěli přes dva tisíce let (3100-1000 BC, tedy přibližně v době staveb egyptských pyramid) a proč ho vlastně postavili: Pohřebiště? Shromaždiště? Prehistorická observatoř? Posvátný chrám? Kosmický chrám? Nejprve se stavěly kamenné bloky z pískovce, poté několik staletí z modrých kamenů, přivezených ze západního Walesu a pak zase z pískovce, desetkrát těžšího než modré kameny a tvrdšího než žula. A v tom je nepochybně magická síla Stonehenge. Přitahuje, protože se o něm ví tak málo. Přitahuje všechny, kteří chtějí změnit svět. Podle Martiny je v Anglii přes devět set podobných kruhových staveb. Starší a větší megalitický kruh je i v sousedním Avebury, ale jednotlivé bloky jsou od sebe vzdáleny desítky metrů, na ploše o průměru pěti set metrů. Kdo by kolem nich pobíhal?

Od podzimu loňského roku oněch 1,2 milionů návštěvníků ročně přijíždí vozidly a autobusy na obrovské parkoviště, dva kilometry vzdálené od kamenů. Tam jsme zaplatili vstupné a autorizovanými autobusy přijeli k tomu, na co jsme se tak moc těšili. Ze dvaceti metrové vzdálenosti, ohrazené žlutou páskou, jsme si obešli dokolečka pět trilitonů (dva svislé „mužské“ a „ženské“ kameny jako sloupy, na kterých spočívá jeden vodorovný jako překlad), rozestavěných do tvaru podkovy o průměru čtrnácti metrů a dvě desítky samostatných kamenů. Každý asi po padesáti tunách. Vrtkavé počasí se umoudřilo a při procházce nám svítilo slunce, i když foukal pořádný fičák. Viděl jsem Stonehenge.

Krátkým přejezdem jsme se před druhou hodinou dostali do přístavného města Portsmouth na ostrově Portsea (hrabství Hampshire), odděleného od pevniny úzkou zátokou s několika mosty. Významný námořní přístav, který za druhé světové války Luftwaffe téměř celý vybombardovala. Jediné ostrovní velkoměsto Spojeného království. Tady se narodil románopisec Charles Dickens i Růžový panter Peter Sellers. Tady jsou nejstarší suché doky na světě a jedno ze tří základen královského loďstva, Royal Navy. Místo nalodění britských jednotek určených pro invazi v Den D.

 Našim výchozím bodem byly historické loděnice, ve kterých, v různém stavu rozkladu, odpočívají tři lodě: Mary Rose z roku 1511, první opancéřovaná námořní loď HMS Warrior z roku 1860, ale především plachetnicová loď HMS Victory (60×15,5 m, 4 stěžně, 104 děl) z roku 1765. Řadová loď až do 21. října 1815, kdy na její palubě v 13:15 hodin zbloudilá francouzská kulka zasáhla páteř jednorukého, jednookého vice-admirála, čtyřicet sedmiletého Lorda Horácia Nelsona, pátého z jedenácti dětí. Všichni mu říkali, ať se schová, nebo sundá vice-admirálskou uniformu. Měl hodnou ženu a dceru-levobočka Horácii s Lady Emmou Hamilton. Než zemřel, tři hodiny po zásahu, právě po dvou dnech bitvy porazil se svými 27 loděmi u mysu Trafalgar (španělská Andalusie, v okolí města Cádiz) 33 lodí španělsko-francouzské flotily. A neztratil při tom ani jednu loď. Angličané uměli nabíjet svá děla dvakrát rychleji (za 90 vteřin) než jejich protivník. Nelson si přál být pochován v Anglii a tak ho námořníci naložili do sudu s brandy, aby vydržel dvouměsíční plavbu domů.  Ten sud jsme viděli.

V následujících individuálních šesti hodinách jsem si dal k obědu fish-and-chips a prolítl ve městě snad všechno, co se dalo. Začal jsem u 170 metrů vysoké „plachetnicové“ vyhlídkové věži s kavárnou (110 metrů), která silně připomínala sedmihvězdičkový hotel v Dubaji. Nedopátral jsem se, kdo od koho „opisoval“. Jak je mým zvykem, navštívil jsem místní katedrálu. A pokračoval do obchodního centra města, protože jsem potřeboval koupit pro dcery Gap Dream More Eau de Toilette Spray. Jenomže – místní v šest hodin zavírají všechny obchody kromě supermarketů a hospod. Zastavil jsem místní dvacítku, abych se zeptal, proč tomu tak je. „Abychom měli více času na sex“. Tomu jsem rozuměl.

Také narvaným hospodám, protože je pátek. A každý zaměstnaný Angličan dostává každý pátek na svůj účet týdenní výplatu. Od roku 2007 se v hospodách nesmí kouřit a tak postává polovina hostů na zadním dvorku nebo před hospodou. Od dob první světový války se hospody zavírají přesně ve 23:00. Správný hospodský půl hodinu před uzávěrkou zazvoní na zvonek, aby štamgasty upozornil, že bude točit poslední pinty.

Pokračoval jsem v brouzdání po městě a nakonec se zastavil v kavárně pro životabudič. I zde byl plakát, že brzo přijede na deset dní Moskevský státní cirkus. Vstupenky jsou za sedm liber, s voucherem za polovinu. Standardní snídaně stojí 4,95 liber. Zeptal jsem se kavárnice, proč ten cenový nepoměr. „Na cirkus se dívá hodně lidí, ale snídani sní jenom jeden člověk“. Tahle její anglická logika neměla chybu.

Vyčerpali jsme dnešní program a na okraji města se ubytovali v hotelu Ibis Budget. Pršelo a foukal studený vítr.   Dal jsem si dlouhou horkou sprchu. Od Londýna nás dělilo sto dvacet kilometrů.

 Den: 4          Sobota, 10. května 2014            London

Na severním břehu řeky Temže založili roku 43 Římané první větší obec na ostrově – Londinium. Kelťané ji sice po dvaceti letech vypálili, ale znovu byla obnovena a ve druhém století již měla šedesát tisíc Londýňanů.

Po ránu byla ta nejhorší kombinace: déšť, chladno a vítr. Všechno, kromě sněhu a slunce. Hold, nějaké počasí prostě být musí. Před desátou hodinou jsme vystoupili na londýnském Trafalgarském náměstí. Deset hodin před odjezdem do Prahy. Následující čtyři hodiny se s námi Martina organizovaně courala po středu města. Mezitím nám řekla, že 88-letá britská královna patří se svými 300 miliony liber mez 192 nejbohatších Britů. Že pouze Londýn hostil třikrát letní OH (1908, 1948 a 2012). Že ve 33 městských částech Londýna žije každý osmý Brit. Že ve městě je přes sto muzeí, přes padesát divadel, přes sedm tisíc autobusů a přes dvacet tisíc taxíků. Prošli jsme kolem řady „must to see“ budov a přes několik parků. V nejkrásnějším z nich, St. James Park, byla cedule upozorňující za zákaz krmení šesti pelikánů, které věnovala pražská ZOO. Zbytečně. Čeští pelikáni se někam schovali. Na Trafalgar square jsme se rozešli každý svojí cestou.

Dalších šest hodin jsem se coural jenom se Sovákem a „krávou“. Spustil se liják a tak jsem si konečně koupil sběratelskou kšiltovku a vešel do Národní galérie. Vstupné je bezplatné, ale uvítají od každého návštěvníka finanční pomoc ve výši čtyř liber. V šedesáti šesti sálech, kde se nesmí fotit, je umístěno přes 2300 obrazů. Poprvé jsem viděl van Goghovy Slunečnice. Jedny ze sedmi originálů. Galérie měla kdysi dva originály, ale před třiceti lety jeden z nich prodala za 56 milionů dolarů. Vedle byla další lahůdka: Pole s cypřišemi. A vedle i obrazy Goghova přítele Paula Gaugina. Dorazil jsem až do sálu číslo 66, ale – všechny obrazy jsem si neprohlídl.

Downing street je již dávno uzavřená vysokými mřížemi a hlídaná čtyřmi policajty. To, aby turisté nerušili klid rodiny britských premiérů, střídajících se v domě číslo 10.  Kromě Tonyho Blaira. Ten bydlel ve větším domě číslo 11, protože měl čtyři děti a spoustu služebnictva. Kousek vedle byl „ukrajinský stůl“, s britskými, ukrajinskými a také jednou slovenskou vlajkou, vyzývající Jamese Camerona, aby zabránil třetí světové válce. Jedna z ukrajinských „hostesek“ se mě lámanou angličtinou zeptala, zda vím, kde je Ukrajina a co se tam děje. Výjimečně jsem se nepustil do zbytečné diskuse.

Budova britského Parlamentu byla obléhaná stovkami turistů. Na orloji slavné věži Big Ben nesvítila lucernička, takže zrovna neprobíhalo jednání Dolní komory. Oproti české Sněmovně britští poslanci nesmějí číst své projevy z papíru a nesmějí mluvit déle než deset minut. Při hlasování jim nepomáhají žádné elektronické „berličky“. Poslanci opustí jednací sál zelenými dveřmi (pro) nebo červenými dveřmi (proti). Zdržet se nemohou. Aby se pořád necourali ven a dovnitř, přijímají daleko méně zákonů než v Praze. A přitom jim vůbec nevadí, že jenom Britové, Izraelci a Novozélanďané nemají svojí ústavu.

Turistickým bonbonkem je také Westminsterské opatství, gotický chrám Svatého Petra. Tradiční místo křtin, svateb, korunovací a posledního odpočinku anglických panovníků a panovnic. Počínaje prvním anglickým králem Eduardem Vyznavačem, který tento chrám nechal postavit a jako první zde byl v roce 1065 pochován. Jenom Lady Diana Spencerová, „Shy Di“, si prosadila svatbu s princem Charlesem v katedrále Svatého Pavla.

Nebudu popisovat všechno, co jsem viděl. Kdybych obětoval dvacet liber, mohl jsem se po absolvování dlouhé fronty svézt půl hodinu v jednom ze třiceti dvou klimatizovaných kabin (každá pro 25 lidí) 135 metrů vysokého ruského kola „Eye“.  Dal jsem přednost svižné chůzi po nábřeží kolem řeky. Než jsem dorazil k Tower Bridge dvakrát lilo a já jsem si nafotil dvojitou duhu nad řekou a přes devět set jiných hezkých záběrů. Dospěl jsem, nerad, k závěru, že Londýn je více fotogenický než Paříž.

Čas letěl jako zběsilý kůň a tak jsem se vracel na Trafalgar. Při čekání v hloučku na zelenou barvu semaforu jsem vedle sebe zaslechl: „Jestli mě ještě jednou nasere, tak ji zapálím na hranici“. Á, nejspíš dvě české turistky, nebo dvě z 8 841 Čechů, žijících v Londýně. Ještě jsem se zastavil v jednom filmovém studiu, kde mi povolili focení pouze poté, co jsem řekl, že je to pro moji dceru, filmovou producentku.

Před osmou hodinou naše Volvo vyrazilo do přístavu Dover. Kvůli velkým vlnám v Lamanšském průlivu měl trajekt hodinové zpoždění. Ve dvě hodiny nedělního rána podle kontinentálního času jsme vpluli do přístavu Dunquere a pokračovali přes Belgii a Německo. Ve dvě hodiny odpoledne vystoupilo v Plzni pár spolucestujících. O dvě hodiny později jsem odemykal dveře na Letné.