Pondělí, 8. dubna 2013

Vypadá docela blbě nazvat den odjezdu od pražského Hlavního nádraží jako Den 1, když naše dva přeplněné autobusy se pohnuly hodinu před půlnocí. Přemýšlím, co mne zlákalo 15. února k zakoupení tohoto výletu, bez jedné koruny za dva tisíce korun: Kostnice? Bern? Luzern? Návštěva sýrárny a čokoládovny? Zasněžené Alpy? Asi ta láce a pár hodin pryč z Letné. Pětina spolucestujících byla ruskojazyčná. Posadili mne do uličky vedle dvanáctiletého ostýchavého „Kolju“. Ještěže jsem měl s sebou Cit slečny Smilly pro sníh od Petra Hoega. Naší průvodkyní byla bývalá televizní novinářka Hanka. Čtyřicátý devátý ročník. Malá, subtilní, sympatická.

Den: 1          Úterý, 9. dubna 2013

Před devátou hodinou jsme se v německém Meersburgu naložili i s autobusem na místní trajekt a dvacet minut pluli přes Bodamské jezero do švýcarské Konstanz alias Kostnice. Hodinová návštěva staré části města byla věnována nejprve na Hussenstrasse (Husova ulice) nafocení Domu rektora Karlovy univerzity, kněze, kazatele, myslitele a reformátora Jana Husa (bydlel zde dvacet pět dní u vdovy Fídy Pfisterin). Poté jsme starými ulicemi pokračovali k bludnému kamenu, který byl v roce 1862 položen na místě, kde byl Mistr 6. (14.) července 1415 upálen, protože ho podrazil císař Zigmund Luxemburský, zaručující mu bezpečný návrat do vlasti. O kámen se dělí se svým přítelem, spolupracovníkem Jeronýmem Pražským, který se přiznal k Husovým naukám a byl také upálen. Na stejném místě, 30. května (7. června) 1416.

Po hodinovém přesunu na západ jsme se dostali do Schaffhausenu, hlavního města nejsevernějšího ze dvaceti šesti švýcarských kantonů. V roce 1944 zde americké letectvo omylem vybombardovalo klášter Allerheiligen ze 12. století. Další hodinu, za vytrvalého deště, jsme obdivovali Rheinfall, největší vodopády v Evropě. Délka 150 metrů, spád 23 metrů, průtok 600 m3/s. Nagoogloval jsem si konkurenty: Niagarské vodopády (1.200 m, 52 m, 5.900 m3/s) a Viktoriiny vodopády (1.800 m, 120 m, 1.400 m3/s). Tam ale nemůžete z Prahy autobusem. I tak to však byla hezká podívaná.

Třetí turistickou atrakcí dnešního dne se mělo stát „medvědí“ město Bern. Hlavní město osmi milionové Švýcarské konfederace, která vznikla v sobotu, 1. srpna 1291. Sto let po založení Bernu. Budova předsedy vlády zde neexistuje, protože – Švýcarsko takovou funkci nezná. Prohlídku města jsme proto začali ve středu města u Zytglogge (Hodinová věž), zvonici s orlojem (proti Praze spíše orlojčátkem), kde se prý každou hodinu objeví medvědi, tančící na lidové písně a kohout zakokrhá. Prošli jsme se (spíše proběhli) po Marktgasse, nejhezčí ulici Bernu, na které je několik ze sta městských různobarevných kašen. A také dům, kde během svého osmiletého pobytu vymyslel Albert Einstein teorii relativity. V Bernu bydlel také V. I. Lenin a Casanova. Ale ti zde žádnou teorii nevymysleli. Kvůli zdejšímu nepříznivému počasí, především v zimě, mají staré ulice svá podloubí (údajně o celkové délce šesti kilometrů), ve kterých se to hemží obchody, restauracemi a kavárničkami. A do hodně obchůdků se vchází přímo z ulice po deseti-patnácti schodech do „suterénu“. Pozor na hlavu. Nezakrývám jisté zklamání nad Medvědím příkopem na břehu řeky Aare, kde se mělo povalovat až osm desítek medvědů (medvěd je ve znaku města). Byli tam jenom dva. Malý a velký.  Oba spali.

Blížila se šestá hodina a my jsme se těšili na osobní volno se sýrovým či čokoládovým fondeau, například. Ve svém prospektu cestovka slibovala: „Přespíte v příjemném rodinném hotelu u centra Bernu.“. Jenomže: prd, prd.  Průvodkyně nás zahnala do autobusu a ten nás vezl téměř tři hodiny po zacpané dálnici (230 km) do jižní Francie. V nějakých francouzských prdelovicích jménem Sochaux, daleko od civilizace (takže večeře z přivezených zásob) jsme byli ubytování v PVC hotelu Premiere Classe, pro „baťůžkáře“, kde byly ledové pokoje a pouze studená voda, protože někde poblíž bylo rozbité potrubí. To bylo nespisovných výrazů. Protože však jeden hotelový nocleh v hlavním městě drahého Švýcarska stojí více než náš zájezd, jednalo se o promyšlený marketingový podraz, který měl nalákat co nejvíce domácích (a ruských) důvěrčivých klientů. Protože jsem měl třílůžkový ajnclík, tak jsem si vzal i deky dvou nepřítomných. Elektrický mini-radiátor po dvou hodinách mírně zvýšil pokojovou teplotu a já jsem se utěšoval, že už v neděli se budu čvachtat ve vyhřátých vodách Indického oceánu.

Den: 2          Středa, 10. dubna 2013

V šest hodin ráno byl budíček, v sedm „francouzská snídaně“ a hurá: tři hodiny zpět do Švýcarska. Hlavními magnety měly být: „Potěšíte jazýček v sýrárně a čokoládovně.“. Za 17 CHF. Při vchodu do sýrárny nám dvě dívenky v lidových krojích věnovali informační letáček v češtině a do plastiku zalité tři mini-kousky sýra o celkové váze 0,045 kg. Demonstraci výroby tvrdého sýru Gruyere s dvě stě padesátiletou tradicí představovalo několik ilustračních panelů a místnost, ve které byly tři obrovské měděné kádě (prázdné) a dva tucty velkých nádrží, do kterých jeden tmavší pracovník, celý v bílém, naléval hadicemi kravské mléko. Sýr má rezavou barvu a bohatou škálu chutí: od různého ovoce až po ořechy. Degustace jednotlivých sýrů neměla chybu: na panelu byl název ingredience a před ním kovový váleček, ze kterého po zmáčknutí čudlíku vycházela příslušná vůně. Alespoň jsem se dozvěděl, že k vyprodukování 25 litrů mléka musí místní stračena sníst 100 kg zeleně a vypít 85 litrů vody. Ze 12 litrů mléka se vyrobí 1 kilo sýru. Na konci tohoto zážitku byla prodejna různých suvenýrů a také různě starých sýrů, 20-25 CHF/kg.

O čtyři kilometry dál byla velká bílá betonová budova s nápisem Nestlé a za ní budova s nápisem Cailler. Světově věhlasná čokoládovna, kde byla „vyrobena první čokoláda na světě“. Také tady jsme ale viděli pouze „showroom“ pro zvídavé turisty. Upřímně, i těm šlo hlavně o degustaci čokolády, aby se jim vrátila cena vstupenky. Dvaceti minutová projekce (kterou jsme vynechali, protože prý je na Facebooku), pět velkých žoků různých druhů kakaových bobů, tři žoky s oříšky a jedna „výuková“ výrobní linka. Odměnou nám byla závěrečná ochutnávka čokoládových bonbonů typu „jez, kolik sneseš“. Tady jsme se zdrželi nejdelší dobu.

Následoval dvouhodinový přejezd překrásnou vysokohorskou oblastí centrálního Švýcarska, zapsanou v seznamu UNESCO. Na chvíli jsme zastavili v lyžařském středisku Jaunpass (1508 m), plném sněhu, bez jediného človíčka. Vedle, v oblasti Interlaken, někteří šťastlivci viděli čtyřtisícovky Jungrau, Monch a snad i Eiger. Sjeli jsme serpentýnami dolů, kde už se všechno zelenalo. Kromě černo-bílých krav.

Vjeli jsme do posledního bodu našeho programu, malebného městečka Luzern na řece Reuss, mezi jezerem a slušně vysokými horami. V kantonu Luzern. Hodinovou návštěvu jsme začali procházkou po Kapellbrucke, Kaplovém mostě, nejstarším zakrytém dřevěném mostě na světě (170 metrů) z roku 1332, částečně zničeným požárem před dvaceti lety. Žháře dodneška nevypátrali. Obešli jsme několik náměstí, vešli do několika kostelů, vylezli na městské hradby a už zase jsme seděli v autobusu. Desítkami různě kilometrových tunelů jsme profrčeli kolem Lichtenštejnského knížectví, na chvíli vjeli a vyjeli do a z Rakouska, a přes Německo se vraceli domů.

Den: 3          Čtvrtek, 11. dubna 2013

V jednu hodinu ráno jsme překročili německo-české hranice. Na benzínce už měli dnešní noviny. Někoho jsme vysadili v Berouně. Řidič se loudal prázdnými silnicemi. Přesto jsme byli (po padesáti čtyřech hodinách) před půl pátou opět ve výchozím bodě našeho „dostihového“ zájezdu. Zapnul jsem počítač a napsal brněnské cestovní kanceláři srdečný e-mail.