Den: 12 Středa, 27. dubna 2011 Kiribati, Vánoční ostrov
Docela pecka. Ani USA, ani Rusko, ani Čína, ale pidi Kiribati se „roztahuje“ přes všechny čtyři hemisféry: severní, jižní, západní i východní. Republiku (Ribaberikin) Kiribati tvoří tři skupiny korálových ostrovů: 16 atolů Gilbertových ostrovů, osm atolů Ploenixových ostrovů a osm atolů v Line Islands a vápencový ostrov Banaba.
Tahle mikronéská republika má neuvěřitelných 811 km2 souši, 3,6 milionu km2 oceánu a 110 tisíc Kiribaťanů. Název Kiribati je místní zkomoleninou anglického jména Gilberts. Obdobně jako ostrovy Kiritimati jsou zkomoleninou jména Christmas Island, protože ho všudeplavec James Cook objevil na Štědrý den roku 1777.
Kiritimati (Vánoční ostrov) má 388 km2 se 150 kilometrovým obvodem. Plus-mínus 7.000 obyvatel bydlí ve čtyřech vesnicích: Tabwakea, London, Banana, Poland. Místní ekonomiku tvoří: ryby, kopra, mořské řasy. K místní zvěřině patří: prasata, drůbež, psy, mačky a několik koní. Na bezpečnost ostrova dohlíží 15 policajtů. Na davy turistů čekají tři skomírající hotely. Místní se hlásí k protestantům, katolíkům, evangelikům a mormonům. Pro mrtvé je k dispozici jeden hřbitov. Jedinou silnici, cca 50 km, postavili Britové, když zde začátkem padesátých let odzkoušeli vodíkovou bombu.
Z fidžijské Nadi jsme odlétali minutu před půlnocí. Tři tisíce kilometrový let do Mikronésie, při kterém jsme přeletěli rovník na sever, trval 4:15 hodin a o dvě hodiny jsme si posunuli hodinové ručičky, takže na International Cassidy Airport – trávnaté ploše zakončené nízkou budovou bez elektrického proudu – jsme přistáli právě, když vycházelo první (nejvýchodnější) Slunce na zeměkouli.
Začal devítihodinový pobyt na největším atolu světa a také nejizolovanější prde.. světa. Před letištěm stáli dva pickupy patřící honosně znějícímu hotelu Captain Cook Hotel. Na jeden naložili pět Australanů (pro které přijeli) a na druhý jejich zavazadla a nás (pro které nikdo nepřijel). Hotelová manažerka nám za sedmdesát dolarů na osobu poskytla auto na projížďku ostrovem a hotelový katamárek (šest osob) pro plavbu mezi atoly a přistání na dvou „ptačích“ ostrovech: Motu Tapu a Cook´s, kam jsme se dostali po vykloktané silnici kolem kokosových palem.
Vesnici Banana jsme neviděli, ale ručně psaný název vesnice ano. Chvíli jsme se zdrželi ve vesnici Londonu na místním trhu a na poštovním úřadě, kde jsem pořídil šest pohlednic, pošťáka naučil nalepit po dvě známky na každou z nich a pak jsem si je hned orazítkoval. Vedle „pošty“ byla „celnice“ a „daňový úřad“. Nakoukli jsme také do kostela sv. Terezy, který vypadal jako tělocvična s obrovskými okny, bez jediné židle. Jenom ten míč chyběl. A branky.
Jediné letadlo, Boeing 737-700 fidžijské Air Pacific, mezipřistává na zdejším ostrově jednou týdně, ve středu, na lince fidžijská Nadi-havajské Honolulu. A stejný den je i zpáteční let. Jiné spojení se světem neexistuje. Alespoň tady není přelidněno turisty. Tak jak se ty pohledy mají dostat do střední Evropy?
Konečně bylo tropické slunce a na obou „ptačích“ ostrovech s nádhernými bělostnými plážemi jenom miliony ptáků rybaříků. Samičky seděly v přízemních křovinách a na stromech na vajíčkách. Nad nimi byla tmavá obloha samečků, kteří na nás rozčíleně nalétávali a šíleně řvali. A všude bylo od nich pořádně nasr… Hitchcockovi „Ptáci“, šuviks. Na žádném z ostrovů nebyla (kromě nás) ani noha. Přírodní rezervace, na které se nesmí nic přivézt a ani nic odvézt. Prý se někdy turisté snaží hodit do svých baťohů ptačí vajíčka. Proto byl řidič naší loďky také „očkem“, které se pak mezi námi různě motalo. Po čtyřhodinovém silném ornitologickém zážitku jsme se alespoň s chutí vykoupali.
Nepodařilo se nám uvidět místní solní důl ani nejvyšší bod ostrova, Joe´s Hill, s jeho třinácti metry. Na zpáteční cestě na letiště jsme se podívali na základní školu Tennessee school, kterou zde postavila USAID, a poklábosili s místními žáky. Letiště nemá přistávací věž (kvůli jednomu letadlu jednou týdně), hodinu před příletem letadla místní zřízenec nahodí generátor. A jiný zřízenec se nám podíval do baťohů. Náš Boeing z Honolulu se samonaváděl prostřednictvím GPS. Nejsilnější zážitek z ostrova teprve přišel. Úchvatný pohled na desítky různobarevných lagun z okénka zvedajícího se letadla. Opustili jsme Mikronésii, přeletěli rovník, tentokrát ze severu na jih, a lehce po půlnoci přistáli v Melanésii. Docela zajímavý jednodenní fakultativní výlet, i když stál dost set dolarů.
Jenom pro pořádek: oni jsou v Oceánii dva Vánočné ostrovy. Ten druhý je zámořským územím Austrálie, asi pět set kilometrů jižně od indonéské Jakarty.
