Den: 1 Čtvrtek, 21. září 2017
V archívu jsem objevil, že jsem na jaře 2013 a 2015 trávil pár dní v rozkvetlé Paříži.
Někdy v červnu jsem si všiml, že na září nemám žádné cestovatelské aktivity a tak jsem si kliknul „výlet na otočku“ do Paříže. CK Vegatour ho nabízela pod názvem: „Paříž –Město zamilovaných“. Je zajímavé, že pouze v češtině je Paříž ženského rodu. Ze čtyřiceti dvou cestujících bylo dvacet mladých párů. A dva řidiči, Petr a Petr. A průvodkyně Mirka, která průvodcuje po západní Evropě dvacet osm let. Nadupaná informacemi, vtipná. Vedle mne si nesedl nikdo. Naproti seděly dvě sympatické dvacítky – lesbičky. Přede mnou dvě Ukrajinky. Záchod se neměl používat.
K německé hranici je to 150, přes Německo 500 a přes Francii 400 kilometrů. Se čtyřmi čůracími zastávkami se to dá ujet přes noc za třináct hodin. Do Paříže odjíždíme v létě, do Prahy se vrátíme na podzim.

Den: 2 Pátek, 22. září 2017 Paříž
Za ranního rozbřesku a zatažené oblohy jsme vystoupili na dvanáct hodin z autobusu.
Ostrov Cité, historický střed Paříže – point zéro (nultý bod) před vchodem do katedrály Notre-Dame. Od tohoto místa se oficiálně měří všechny vzdálenosti od Paříže. Na náměstí již byla spousta turistů a o něco méně vojáků a policajtů. V majestátném interiéru katedrály se nic nezměnilo. Následoval pěší maraton kolem zlomku toho, co střed Paříže nabízí: Centrum George Pompidou, Forum des Halles (bývalé „Břicho Paříže“), náměstí Republiky, Louvre, Champs Elysées, Vítězný oblouk. A také Place de la Concorde, na kterém je Obelisk z Luxoru. Podle Egypťanů jim byl ukraden, podle Francouzů ho od nich dostal darem král Karel X.
Od průvodkyně jsme před Louvrem dostali mapky města a osm hodin osobního volna. Prý ať je využijeme k návštěvám některých ze sedmdesáti muzeí nebo nějak jinak. A také nám prozradila, že: „V podzemí Louvru jsou pošta, obchody, záchody a východy.“ Po květnové návštěvě voskových figurín v Muzeu Madame Tussauds v New Yorku jsem se rozhodl pro srovnání s jejich kolegy v Muzeu Grévin. Je jich tady přes dvě stě. Domácích i zahraničních. Politici, králi, vědci, sportovci, zpěváci, hudebníci. Poslední místnost patřila americkým filmovým hvězdám. Nejspíš kvůli rozvodu byl Brad Pitt několik metrů vzdálený od Angeliny. Kousek dál jsem si dal za šest euro kávu v Hard Rock Café vedle košile Elvise Presleyho.
Různými ulicemi jsem se dostal do čtvrtě Montmartre, semeniště neřestí a šantánů. Prošel se po Pigalle a vyšlapal dvě stě schodů k bazilice Sacré Coeur z bílého kamene. Smíšenina byzantského a románského slohu. Půdorys řeckého kříže. Čtyři malé a jedna velká kupole. Na vrcholu čtyřhranné zvonice je umístěn nejtěžší zvon v Evropě – 18 835 kilogramů. Hlavně, ať není zemětřesení. Pokračoval jsem v loudání, koukání a focení směrem, kde jsem tušil, že je Seina a Náměstí svornosti a Obelisk, u kterého na nás bude čekat v 19:40 průvodkyně a autobus. Nemám rád mapky. Svazují.
Moje intuitivnost při pochůzkách se většinou vyplácí. Najednou přede mnou stála katedrála sv. Magdalény. Chcete-li mít svatbu v Paříži, tak jedině v této katedrále, protože prý Magda přináší štěstí, děti a blahobyt. Z úplně jiných pohnutek jsem vešel dovnitř. Wow. Úplně vepředu, před hlavním oltářem stálo asi sto sboristů, před nimi dvacítka hudebníku a před nimi jeden mladý dirigent. Generálka. Za dvě hodiny tady začne koncert. Amadeus Mozart: Requiem. Asi si mne spletli s doopravdickým fotografem a tak mne nechali fotit krásné detaily zpívajících sboristů i soustředěných hudebníků. Parádní zakončení prvního dne a tak honem vyhledat náš autobus.
Ubytování za 59 euro v sympatickém hotelu Campanile poblíž Bouloňského lesa na západním okraji města. Pohodlná manželská postel, kávovar a otvírající okno.

Den: 3 Sobota, 23. září 2017 Paříž
Mezi světci má Paříž čtyři ochránce. Hlavním patronem města i celé Francie je svatý Diviš, mučedník z 3. století a první pařížský biskup. Svatá Jenovéfa z 5. století je uctívána za to, že svými modlitbami odvrátila útok Attily na město a zachránila tak Paříž před vypleněním. Devátý pařížský biskup Svatý Marcel vyhnal z Paříže draka, který žil v hrobu cizoložnice. Dotykem s ostatky svaté Aurei, abatyše benediktinského kláštera ze 7. století byla ve městě zažehnána epidemie.
Při východu slunce jsme se rozloučili se svým autobusem na kopci s pěti velkými barevnými kruhy. Novinka, oznamující, že po letech 1900 a 1924 bude Paříž zase hostit Letní olympijské hry v roce 2024. Pak jsme spěchali na Martovo pole, na kterém stojí snad nejtradičnější symbol města – Tour Eiffel (324 m). Původně měla stát v Barceloně, které ji Gustav Eiffel nabídl, ale Katalánci ji odmítli. Tak si ji dal konstruktér do šuplíku a vytáhl o několik let později. Do soutěže ke stému výročí Francouzské revoluce. A – vyhrál s koncesí na dvacet let. Před odstraněním její 18 038 ocelových trámů zachránila věž skutečnost, že na její vrchol byla nainstalován rádiový (1925) a televizní (1935) vysílač. Dnes patří věž městu, kterému každý ze sedmi milionů návštěvníků platí sedmnáct euro, aby se lanovkami dostal na plochu ve výšce 276 metrů. Nejprve jsme museli vystát dlouhou frontu a projít třemi osobními a rentgenovými kontrolami. Když jsem začal nahoře fotit, uvědomil jsem si, že nemám na zádech bágl. Zůstal u třetího sekuriťáka, se kterým jsem se trochu zapovídal. Rychle jsem se pokochal pohledem na město a sjel dolů, kde už na mne čekal nešťastný bágl. Jenom jsem musel vyjmenovat pár věcí, které v něm byly. Nemá se ode mne oddělovat.

Od rána byla obloha nad Paříží nádherně modrá. Průvodkyně pronesla hezkou hlášku: „Všechno je hezčí, když je hezky.“. Prošli jsme se podél řeky Seiny a na chvíli zastavili u tunelu, do kterého před dvaceti lety vjela naposledy živá princezna Diana a její Dody. Nové poutní místo pro turisty. V říčním přístavu jsme se nalodili na výletní loď pro tisíc cestujících a hodinu podplouvali snad polovinu ze třiceti osmi pařížských mostů. Nádherné sluneční počasí nemělo chybu. Do centra města jsme se vrátili metrem a před námi byl, pro mne znovu, Montmartre a Moulin Rouge a – bazilika Sacré Coeur. Žádné schody. Za dvě euro jsem se nechal vyvézt lanovkou. V bazilice jsem si nafotil stejné fotky jako včera. Za bazilikou jsem si nafotil krásnou holohlavou, všude potetovanou modelku ve slunečních brýlích. V nedaleké čtvrti umělců se to hemžilo turisty z celého světa a místními umělci připravenými je malovat.
Autobus nás vyvezl k poslední třešničce na našem pařížském dortu. Montparnasse (Hora Bohů). Nikdo z nás nechtěl vyšlapat 1 306 schodů do 56. patra. Raději jsme se za dvacet euro a třicet osm vteřin nechali vyvézt rychlovýtahem. Do 59. patra, kde se nachází panoramatická terasa, „Nebe Paříže“, jsme už vyběhli po svých. Noční Paříž na dlani. I když – za bezpečnostním sklem. Aby návštěvníci neskákali dolů nebo nevyhazovali odpadky. Největší rvačka byla o pár otevřených skulinek, směrujících na Starou dámu. Mně se zadařilo, protože jsem to věděl. Na pouhých deset minut, přesně v devět hodin, začala celá Eiffelovka, rozsvícená oranžovými žárovkami, blikat a já cvakat. Tím CK Vegatour naplnila slibovaný program a zbýval už jen třinácti hodinový bezpečný návrat do Prahy, což se povedlo.

Den: 4 Neděle, 24. září 2017
Po přejezdu na české území nám průvodkyně ještě jednou shrnula všechno to, co jsme za čtyřicet hodin svého pobytu viděli a slyšeli v Paříži. A zakončila slovy: „Nechci slyšet, že jste to neslyšeli.“. Po jedenácté hodině dopoledne jsem se před Hlavním nádražím rozloučil s průvodkyní i oběma lesbičkami a spěchal na Letnou.