Den: 1-2 Sobota-neděle, 23. – 24. října 2010 Dubai, Kuala Lumpur
Letos jsem byl v Česku nejdále na Barrandově. Na konečné tramvaje číslo dvanáct, Trnkovo náměstí. Raději se toulám po světě. Dnes odpoledne začnu letošní dvanáctý výlet mimo Prahu. A potrvá třicet jedna dní, z nichž „40 % při poznávání unikátní exotické flory a fauny, 15 % ve městech, 10 % koupání a výpravy na pobřežní ostrovy a – 35 % přejezdy a přelety“. Alespoň tak to slibuje cestovka Livingstone.
O půl páté se Boeing 737 zvedl. Po pěti a půl hodině jsme přistáli v Dubaji, posunuli si hodinky o dvě hodiny a další dvě hodiny trávili v tranzitu. Pak nás naložili do Boeingu 777, kterým jsme za sedm hodin přeletěli Indii, tím předběhli čas o čtyři hodiny, a sedli v Kuala Lumpur. Vedle mne seděla novozélandská dvojčata, tak jsme si povídali. Další dvě hodiny na další dvě cigarety a stejným letadlem jiných sedm hodin. A do třetice posun hodinových ručiček o tři díly. Melbourne.
Shrnu: devatenáct hodin letu, pět hodin tranzitu, devět hodin časový posun.
Den: 3 Pondělí, 25. října 2010 Melbourne, Ballarat
Na ospalém letišti v Melbourne byly tři hodiny pondělního rána, ospalí celníci a dva mladí sympaťáci: Marcel Žitník a Marek Wachtl, kteří nás, třinácti člennou výpravu, budou doprovázet. Zatloukl jsem celníkům jednu housku a pár čokolád, ale snad se tolik nestalo. Za půl hodinu jsme byli v hoteli Dolma, Moreland Road, Brunswick, na periférii Melbourne. Usnul jsem kolem páté. To už pod okny řinčely ranní tramvaje a náklaďáky a ječeli ptáci. Probudil jsem se po dvou hodinách. Venku svítilo sluníčko a sálalo deset stupňů. Na recepci si nepálská dívka řekla o deset dolarů za připojení na internet. Pak jsme se domluvili, že pár řádek o šťastném příletu odešlu od ní. Bez poplatku.
V devět hodin jsme vyrazili na první zájezd. Jeli jsme sto padesát kilometrů do vnitrozemí, do městečka Ballarat, s krásnou viktoriánskou architekturou a se 25 hektarovým skanzenem Sovereign Hill z první dekády zlaté horečky, která zde vypukla po objevení zlata v roce 1851. Zaplatili jsme vstupné 37 AUD a dostali dvě hodiny volna, abychom se prošli po hlavní ulici a podívali se na některou z osmnácti „things to see and do“. Mezi tyto atrakce patřila výrobna svíček, výrobna rakví, krytá hala na bowling, místní škola a zlatý ingot za 80.000 USD, za sklem. A ještě osada čínských zlatokopů, kde se asi dvacítka mladých čínských turistů pokoušela vyrýžovat v místní louži plátky zlata. Jak jsem je pozoroval, nebyl to jejich šťastný den.
Přesunuli jsme se sto kilometrů na západ, ke skalnému moři Grampians. Marek nám poradil, abychom si okamžitě všimli barvu jedovatého hada, pokud by nás pokousal. Hned se nám ulevilo. A tak jsme vyrazili do Grand Canyonu na jeho nejvyšší vrchol Pinacle. Dvouhodinové zdolávání tří kilometrové skalnaté stezky. Cestou jsme zahlédli skalní převisy Balconies, mini-vodopád a ledňáčka australského. Další zastávka byla ve městečku Halls gap, 300 km od Melbourne, kde jsme na lesním kriketovém hřišti objevili rodinku klokanů šedých. Ti nejsou chránění a mohou se jíst. Na rozdíl od klokanů stromových. Těch už zbývá jenom pár – nejíst.
Den: 4 Úterý, 26. října 2010 Great Ocean Road, Geelong
Mezi osmou ranní a osmou večerní jsme projeli 480 kilometrů. Začátek byl v obřím kráteru Tower Hill, kde na nás měl podle programu čekat „Ráj koal, klokanů a pštrosů“. Nejspíš o nás nebyli včas informování, takže jsme zahlédli v korunách stromů dvě koalice s dětmi, v křoví jednu ježuru, v kráteru čtyři pštrosy emu, a – žádného klokana. Hm, a to je Austrálie královstvím klokanů a ovcí.
Ale počasí, to nám přálo celý den. Takže jsme se posunuli o sto kilometrů, na začátek 155 km dlouhé pohádkové pobřežní Great Ocean Road. Prý jedné z TOP 5 na světě, a také na seznamu UNESCO. Postupně jsme zastavovali v několika malebných zálivech: Bay of Islands, Bay of Martyrs, a jiných Bay. A také u mostu London Bridge, spojující pevninu s oceánem. Známý tím, že se 15. ledna 1990 sesypal jeho oblouk a na oceánské části zůstali dva turisté. Dva dny je natáčely všechny místní televize, než byli zachránění. Úspěšná akce pomocí helikoptéry stála dva rozvody, protože se jednalo o utajené milence, a to v „přímém přenosu“.
Rychlý oběd jsme si dali v ospalé vesnici Port Campell. Následovala spleť pískovcových fjordů Loch Ard Gorge. Také na seznamu UNESCO. Zejména kvůli homolím v moři, které se původně jmenovaly Dvanáct prasátek. Později – kvůli „nevhodnému“ názvu – byly přejmenované na Dvanáct Apoštolů. Přiznejme si, těch apoštolů dnes zbylo jenom osm. Čtyři z nich, protože z drolivého pískovce, se rozpadli a sesypali do vody.
Vklínil jsem se mezi několik dobrovolníků a za 70 AUD dělal po dobu devíti minut kopilota v takovém prdítku – žluté helikoptéřce (pilot+3) firmy Bell (před odletem nás nejprve zvážili), která objela ve 300 m výšce oněch osm apoštolů. A cvakal a cvakal, protože to byli fakt fofry. Hláškou dne se stala odpověď jedné naší spolucestující na dotaz, jak se jí let líbil: „Nejhezčí byli ty puntíky“. Myslela tím „pasoucí se kravičky“ mezi letištěm a pobřežím.
Profrčeli jsme kolem pláže Bells Beach, surfařském království, jedné z jediných dvou pláží UNESCO. Tou druhou je Wine Glass Bay v Tasmánii. Ovšem největší vlny jsou na Hawaii – 99 stop/33 metrů. I když ne pořád. Nádherné byly také bělostné pláže u Gibsonových schodů. Jenom stromových kapradin a vodopádů, avízovaných v projíždějícím Národním parku Otway jsme moc neviděli. O půl osmé, již za tmy, jsme dorazili do druhého největšího města státu Victoria – Geelong, na jehož periférii jsme se ubytovali v chatkách motelu Riverglen.
Den: 5 Středa, 27. října 2010 Melbourne
Po ránu jsme ujeli 74 km z Geelong do Melbourne, čímž jsme uzavřeli okruh po státě Victoria. „Nejangličtější“ a druhé největší město v Austrálii a věčný rival se Sydney. Kulturní, gastronomické a finanční centrum země. S nejrozsáhlejší tramvajovou síti na světě. Historické tramvaje číslo 35 jezdí zadarmo. A také je to město sportu: OH 1956, tenisový Australia Open, Velká cena Austrálie ve formule 1, kriket, australský fotbal na kulatém hřišti, Melbourne Cup v dostizích, ragby. S jediným handicapem: nemají zde pláže na surfování. Město ve tvaru bumerangu je umístěno v zálivu Port Phillip Bay, který ho odděluje od Tasmánie Bassovým průplavem.
Cestou nám průvodce řekl, že v Austrálii existuje Zákon o povinné účasti všech dospělých ve volbách. Takže se ušetří obrovské peníze za předvolební kampaně. No, snad to není nejdemokratičtější způsob, ale efektivní určitě. Program jsme začali u rodného domku anglického mořeplavce Jamese Cooka, který by měl zrovna dnes 284 let. Kdyby se jich dožil.
Následovala autobusová přehlídka města: královská botanická zahrada, tenisové kurty Roda Lawera, kde se na přelomu leden-únor hraje Australia Open (to je právě léto v rozpuku a teploty někdy 40-50 stupňů), budova Parlamentu, a jiné budovy. V centru města, na Federation Square, hlavnímo náměstí města, poblíž hnědé řeky Jarra, jsme dostali čtyři hodiny volna. Nejblíž byla nejvyšší budova Austrálie – vyhlídková věž Eureka, 297 m, 88 pater, 38 sekund rychlovýtahem. Budova otevřená teprve 25. června 2010. Nádherný pohled na město.
U Eureky se ke mně přidala čtyřicátnice Veronika z našeho auta Kia Grand Carnival. Je z Ústí nad Labem, pracuje v Praze jako chemička a na tuto cestu si šetřila tři roky. Vzali jsme to společně k mostu, na kterém byly na skleněných tabulích všechny země světa, z nichž přijeli, kdy a kolik imigrantů. Byl tam také český a slovenský panel. Pak jsme prolezli historické vlakové nádraží a oblezli několik uliček s různými obchody. Koupil jsem si pár pohledů, hezké tričko, ještě hezčí kšiltovku a dva funkční bumerangy, 14“, pomalované údajně Aboriginci.
Na závěr jsme se podívali do presbyteriánského St. Paul´s Cathedral, který za to skutečně stál. Moc Řeků jsme nezahlédli, ale v Melbourne žije – po Athénách a Soluni – největší řecká komunita. O půl třetí jsme najeli přes sto kilometrů na východ, do městečka San Remo na pobřeží Western Point Bay, ubytovali v místním motelu a vyrazili přes most na Phillip Island s miliony otravných racků a hezkými plážemi. V půl osmé jsme, za 21,20 AUD, seděli a čekali na Pinguine Parade. Místní tučňáci, nejmenší ze 17 existujících druhů, cca 33 cm, váha kolem jednoho kila, měli půlhodinové zpoždění. V menších skupinkách (10-15) vylézali z moře a v přítmí prošli kolem nás do trávy, kde budou hledat potravu pro své děti. Vypadali legračně. Ale byla pěkná kosa a tak jsme se vrátili do motelu. Dnes jsme ujeli 284 km.
Den: 6 Čtvrtek, 28. října 2010 Bairnsdale
Přesun na východ o 504 kilometrů. Po prvních 260 km přejezdu nádhernou přírodní scenérii jsme se zastavili v městečku Bairnsdale. Mají zde kostel St. Mary s renesančními freskami a vynikající fish and chips. Pak jsme najeli na začátek přes tři sta kilometrové Great Alpine Road a po chvíli odbočili přes městečko Buchan do Sněžných hor. Zastavili jsme se ve dřevěné boudě o rozměrech 4×6 metrů – škole z roku 1861. Jeden dřevěný stůl a dvě dřevěné lavice. Tak-tak jsme se do ní všichni natěsnali. A na návrh průvodce, abychom si zazpívali, spustil 68-letý účastník zájezdu (již dříve jsem mu dal přezdívku „všeználek“) první verše Internacionály.
Raději jsme se přemístili k nedaleké Sněžné řece, kde se natáčel, snad před třiceti lety, známý film „Muž od Sněžné řeky“ na hudbu Ennio Moriccone. Voda byla ledová a všude kolem byly žlutě rozkvetlé jarní louky. Rozdělali jsme si oheň a opékali buřty, zatímco všeználek si na chvíli vlezl do vody a pak přijímal gratulace. Ten táborák byl již padesát metrů na území New South Wales, dalším ze šesti států Austrálie. Cestou do městečka Jindabyne jsme viděli hodně krav, několik klokanů, jednoho pštrose emu a jednoho stydlivého ježovce. Ubytovali jsme se v hotelu Jindy Inn, sto metrů od kouzelného jezera.
Den: 7 Pátek, 29. října 2010 Canberra, Goulburn
Přesun 350 kilometrů na severovýchod se dvěma hlavními zastávkami: nejvyšší horou Austrálie a hlavním městem.
Ráno, po necelé hodině jízdy, jsme zastavili v australském „Špindlerově mlýně“ – Thredbo Alpine Village, ve výšce 1.383 metrů. Sedačkou za 29,50 AUD jsme se vynesli do Orlího hnízda (1.930 m), odkud jsme měli čtyři hodiny na šest kilometrovou pouť přes zelenou stezku, přetínanou sněhovými úseky, na nejvyšší horu Austrálie – Mt. Kosciuszko, 2.280 m. Z naší výpravy se to podařilo slovenskému myslivci, všeználkovi (jezdí prý Jizerskou padesátku), jedné ženské a jednomu kuřákovi-mně. Za devadesát minut nahoru, za hodinu zpátky. Uf. Měli jsme kliku na hezké, slunečné počasí (mírně-hodně jsem se spálil) a nádherný rozhled po okolitých polozasněžených kopcích.
Přes Heritage Drive jsme přijeli do města Canberra (v místním jazyce znamená: místo srazů), hlavního města Australského Commonwealthu. Umělé město, které bylo v roce 1901 vyhlášeno hlavním městem nově založeného státu jako geografický kompromis mezi soupeřícími Sydney a Melbourne. Centrální úřady a instituce se sem přestěhovaly z Melbourne teprve v roce 1927. Tolik trvala výstavba nového města na „zelené louce“.
Architekturu nového města navrhl Američan Burley Griffin. Tak po něm pojmenovali umělé jezero před Capital Hill, na kterém se nachází nová budova Australského parlamentu, dostavená v roce 1982, dívající se přes toto jezero na starou parlamentní budovu z roku 1927. Nakoukli jsme do vnitřku budovy v očekávání, že nás bude čekat premiérka Julia Gillard, sympatická bezdětná brunetka, po čtyřicítce, vdaná za kadeřníka, ovšem – byl přece pátek, pozdě odpoledne. A to se město vyprazdňuje od všech poslanců, senátorů, ministrů a všeho druhu úředníků. Až do příštího pondělka. Objeli jsme diplomatickou čtvrť a odjeli devadesát kilometrů po dálnici do města Goulburn, střediska vlnařského průmyslu (ovce merino), s několika viktoriánskými budovami. Nejstarší město v NSW. Ubytovali jsme se v nejšpinavějším hotelu v zemi – Alpine Heritage Motel.
Den: 8 Sobota, 30. října 2010 Grand Cayon, Katoomba
Ještě ráno jsem si myslel, že to bude odpočinkový den průjezdu do Sydney. Programu moc nevěnuji pozornost. Tachometr se přes den posunul o 360 kilometrů. Přes tři hodiny jsme trávili přejezdem Modrých hor, the Blue Montains. Nalevo, napravo se pásly ovce merino, jinde zase černé krávy a sem-tam koně. Pastviny se střídaly s eukapyptovými lesy. A nad námi kýčově modro-modrá obloha.
Před dvanáctou jsme zastavili v Megalon Valley, vyfotili si vodopád Nevěstin závoj a v pravé poledne vyrazili na procházku lesem. Nacházeli jsme se na vrcholu Grand Canyon a tři sta metrů pod námi dno kaňonu. Kdysi jsme tomu říkali čundr nebo vandr, dnes to byl treking středně těžkého stupně. Rozuměj: dvouhodinová krkolomná cesta po kamenech a žulových schodech, občas přes vodu, občas se skloněnou hlavou pod různými skalnými převisy. Celkem šest kilometrů. Všichni měli sebou pití. Já jsem ho nechal v autě, abych se s ním „nevláčil“. Na rozdíl od cigaret, ale na ty jsem neměl vůbec pomyšlení. Hlavně si nevyvrtnout kotník, nebo oba. Pohled na kapradinový prales na dně kaňonu byl úchvatný. Košili jsem měl jako z vany a z kšiltovky mi kapal pot. Obsadil jsem slušné čtvrté místo. Vyměnil košili a zapálil cigárko.
Popojeli jsme přes padesát kilometrů a zastavili v hlavním městě Modrých hor – turistickém středisku Katoomba („Padající voda“), sto kilometrů jižně od Sydney. Já vím, že se opakuji, ale australská příroda se téměř nedá popsat, ta se musí vidět. Stáli jsme na vrcholu Jamison Valley, kde dne 12. února 1954 postávala také britská královna Elizabeth (viz měděná deska), která se také určitě kochala pohledem na útesy Tři sestry a na široké údolí plné eukalyptových stromů. A snad jí také řekli, že v Austrálii je jich celkem 600 druhů, z nichž 245 v NSW.
Nějaký kilometr vedle se nacházel Scenic World s vodopády, bývalými doly na černé uhlí a s nejstrmější kolejovou lanovkou na světě. Délka 450 metrů, vertikální spád 250 metrů, přejezd 80 m tunelem, celkový sklon 52 stupňů. Téměř jako na horské dráze. A to vše za 21 AUD. A k tomu ještě papoušci kakatoo a červené květiny varatah.
Krátce po sedmé hodině jsme vjeli do města Sydney. Prohlédli si sportovní areál, který hostil OH 2000 a ubytovali se v nekuřáckém Sleep Express motelu, kde přespíme dvě noci, takže ideální pro vyprání košil, ponožek a tak. Improvizovanou večeří ze supermarketu Coles byl salát Coleslaw, čedarový sýr, tmavý chléb a mango šťáva. Za pět AUD jsem si na recepci pořídil hodinový přístup k internetu. Recepční byl z Afghánistánu, takže jsem se s ním na chvíli zadrhl.
Den: 9 Neděle, 31. října 2010 Sydney
Po předchozích výstupech a sestupech bylo dnešní poznávání Sydney, jednoho z nejkrásnějších měst na světě, procházkou růžovým sadem. Všechno nejdůležitější je tady na jednom „pětníku“. I když má sto kilometrů dlouhá Sydney 4,2 mil. obyvatel. Tedy o hodně více než 26. ledna 1788, kdy sem dorazila první anglická flotila kapitána Jamese Cooka: jedenáct lodí, patnáct set vojáků, dva a půl tisíce trestanců.
O půl deváté jsme byli vyloženi u jednoho z nových sedmi divů světa: budova Opery. Její otec, dánský architekt Ian Utzon, inspirovaný rozřezaným pomerančem, natáhl rozpočet ze sedmi na sto dva milionů AUD a stavba se protáhla ze tří na čtrnáct let. Utzon byl v polovině výstavby „propuštěn“ a uražený se ani nezúčastnil jejího otevření v sobotu, 20. října 1973. Britská královna – ano. Uvnitř je koncertní sál pro 2.583 posluchačů a největší varhany na světě.
Dostali jsme tři hodiny individuálního volna. Začal jsem v Královské botanické zahradě, kde jsem snadno objevil, protože šílený smrad, několik stromů, na kterých hlavami dolů chrápali desítky flying foxes – netopýrů kaloňů. V zahradě byli i stovky vzácných stromů, včetně sto padesáti letých fíkovníků s obrovskými korunami. O půl jedenácté jsem vešel do šesté největší katedrály na světě – Katedrály Sv. Marie, když právě začínala nedělní mše. Nádherný dřevěný strop. Byl tady také papež Jan Pavel II. A před kostelem ptáci ibisi vybírali odpadkové kontejnery.
Dnes se běžel závod přes sedm mostů, ale ten jsem neviděl. Vešel jsem do kostela sv. Štefana (St. Stephen´s Uniting Church). Zrovna probíhala mše a přítomní tam nádherně zpívali. Kolem nejvyšší budovy v Austrálii, televizní věže (305 m), jsem se vrátil k budově Opery, vedle které je další architektonická celebrita: most Sydney Harbour Bridge („ramínko na šaty“), na jehož výstavbu (1923-1932) se přivezla ocel z Anglie. Dlouhý něco přes dva kilometry a široký 48,8 metrů. Hned vedle je nejstarší čtvrt Sydney – the Rocks s nejstarší budovou a nejstarší ulicí, George street (1788), původně vydlážděnou eukalyptovými kostkami, které si později lidi rozebrali na topení, takže dnes je asfaltová.
V poledne nás Marek naložil do vanu a udělal s námi tříhodinový okruh. Minuli jsme kostel sv. Marka, kde se ženil Elton John s německou modelkou. Také dům č. 53, ve kterém žila Nicole Kidman s Tomem Cruisem a před dvěma lety dům prodala, „rumovou“ nemocnici (než v Austrálii zavedli vlastní peníze, platilo se doktorům rumem), Královský golfový klub, kde roční členství stojí 25.000 AUD a čeká se na něj až deset let, vojenský přístav Woolloomoolloo (vulumulu).
Nejznámější místní pláží je Bondi Beach, kde až do roku 1905 bylo koupání zákonem zakázáno. Dnes je na ní zakázáno jenom kouření. V průběhu OH 2000 se zde hrál plážový volejbal. Písek se musel přivézt, protože zdejší byl příliš jemný. V loňském roce utonulo v Austrálii 56 lidí, převážně cizinců. Včera, u města Perth, napadl žralok ženu a ukousl jí kousek zadku. Říkali to v místní televizi. Do centra Sydney jsme se vraceli přes čtvrť Peddington, známou nejstaršími kasárnami a domy ve viktoriánském stylu s balkonovým zábradlím z ukradených roztavených dělových koulí.
A zase jsme dostali pět hodin volna. Okouknul jsem si Námořní muzeum, prošel se po přelidněném nábřeží Darling Harbour, minul největší IMAX kino na světě (dávali Avatar), snědl velkou porci italské zmrzliny a za 34,99 AUD navštívil nijak zvlášť atraktivní Mořské akvárium. Z vlakového nádraží odjížděl dva kilometry dlouhý vlak Indian Express na lince Sydney-Perth, 3.957 km, pět dní. Zbyl mi ještě čas na napsání pohledů v přístavní kavárně, kde mě obsluhoval mladík z Trenčína.
Den: 10 Pondělí, 01. listopadu 2010 Sydney, Cairns
Australané jsou nejtlustším národem na světě. To bude asi těmi hamburgery, pomfrity a spokojeným, pomalým stylem života. Podle jednoho z našich průvodců jsou hodně líní.
Druhý den v Sydney jsme přejeli most ANZAC Bridge (Australia-New Zealand Army Corps) a pustili se do rybí snídaně ve druhé největší „rybárně“ – Fish Market – na světě (první je v Japonsku). Je to spíše rybí burza, na které se denně prodá holandskou aukcí přes padesát tun ryb. Pro turisty jako jsme my, tam v jedné hale zřídili restaurační pulty. Postupně jsem ochutnal půlku kraba s bramborovou kaší (18,50), tři ustřice (7,50) a šest king krevet (10,50).
Šesti hodinové volno. Nasedl jsem na loď a odvezl se na sever Sydney, do části Manly. Prošel jsem se místním Corso, nahlédl do St. Matthew anglikánského kostela z roku 1865, odkud na jednu z nejslavnějších surfařských pláží. Surfařů na ní bylo hodně, ale vlny jim moc nepřály. Surfování je v Austrálii náboženstvím. V poledne jsem se zastavil v populární restauraci Ivahoe a dal si k obědu steak medium s houbovou omáčkou a místní pivo Toohey´s new. Začalo pršet a tak jsem se lodí vrátil do přístavu. A pořád pršelo. Raději jsem zapadl do Muzea současného umění. V přístavu seděl pomalovaný Aboriginec a hrál na „fujaru“ – didgeridoo (didžeridu), na kterou nesmí hrát ženy, a koupil CD „Dreaming“ domorodé skupiny Koomurri.
Na letiště jsme odjížděli s mírným zpožděním, protože průvodce Marek uvázl v domovním výtahu, když byl navštívit svojí družku a tři děti. Oba průvodci bydlí v Sydney: Marcel je rezidentem, Marek již získal australské občanství (zřekl se českého občanství). Do letadla místní společnosti Blue Virgin jsme nasedli o půl osmé večer. Let na sever, 2.684 kilometrů, s řadou krásných turbulencí, trval tři hodiny. Přeletěli jsme Obratník Kozoroha a přistáli v prázdné hale letiště ve městě Cairns, hlavním městě „dalekého severu“. O hodinu jsme si vrátili hodinky. Příští čtyři noci budeme spát v motelu Cairns Queensland. Bydlím zase s oběma průvodci. Oni v jednom a já ve druhém pokoji. Se společnou obývací místností a terasou do bambusové zahrady.
Den: 11 Úterý, 02. listopadu 2010 QUEENSLAND
Jo, Austrálie je velká země. Je to vlastně země hodně zemí. Melbourne se nachází v mírném pásmu, Sydney v subtropickém a Cairns v tropickém pásmu. Stát Victoria, pak Teritorium hlavního města, poté stát Nový Jižní Wales, a od včera jsme ve „slunečném státu“ Queensland. Prý právě zde je skutečná Austrálie.
Den byl slunečný, teploty kolem třicítky. Někde jsem ztratil své pětidolarové sluneční brýle. Od rána byla Austrálie paralyzována, nikde se nepracovalo, restaurace praskaly ve švech. V 13:30 hodin byl odstartován the Emirates, hlavní závod 150. ročníku Melbourne Cup, kterého se na 3.200 m rovince zúčastnilo 24 koní, v televizi ho zhlédlo přes 600 milionů fanoušků a prosázelo se 300 milionů dolarů po celém světě. Nečekaný vítěz, kůň Americain, získal 3,3 mil. AUD (85 % pro australského majitele, 10 % sebral trenér a 5 % zbylo na jezdce, oba Francouzi). Na dostih se dívalo 120.000 diváků, dámy povinně v kloboucích. Následovala národní ožíračka.
Náš pracovní den začal přesunem po dálnici kapitána Cooka, 75 kilometrů podél nádherných bílých pláží, s cukrovou třtinou po levé straně. Na okraj dešťového pralesa, Mossuman Gorge, Kuku Yalanji, kde nás čekal, za 30 AUD, Herold Wawabuja („Tekoucí voda“), náčelník domorodého kmene. Před třiceti lety se oženil s německou turistkou a má s ní tři děti. Průvodcem „bílých“ turistů je 33 let, mluví šesti z 800 místních jazyků. Prošel s námi asi kilometrový okruh pralesem, každou chvíli se zastavoval a vysvětloval na rostlinách a stromech jak se „lidé dešťového lesa“ za 40 000 let naučili žít v symbióze s přírodou. Mně se líbil mohutný stometrový fík, tři tisíce let starý, zvaný Varhany. Na závěr nás náčelník pohostil černým čajem z pytlíku a zahrál na „fujaru“, které zde říkají „jigi-jigi“.
Přesun několik desítek kilometrů dál do národního parku Kuranda. Nejvíce času jsme trávili v tropickém „hands on“ ZOO: kolem koal, klokanů (na dosah ruky), krokodýlů, motýlů a pytonů (mimo dosah). Chvíli jsme se loudali po obchodech a propásli dostihy. Ve tři hodiny jsme nasedli, za 42 AUD, do nejdelší lanovky na světě. Sedm a půl kilometrů, nad korunami dešťového pralesa, se dvěma zastávkami, včetně vyhlídky na vodopády Barron Falls, na jednoho oprsklého krocana (brush turkey), několik ulysses motýlů, papoušků (noisy cockatoo) a ventilátorové palmy. Dvouhodinový silný zážitek, umocněný společnou cestou v kabině s upovídanou mladou japonskou průvodkyní.
Vrátili jsme se do čtvrt milionového města Cairns a brouzdali po městské kolonádě zálivu Trinity Bay, kolem uměle vytvořené písčité laguny Esplanade a velkého parku s asi tisícovkou místních žen trsajících zombu.
Den: 12 Středa, 03. listopadu 2010 Atherton, Mareeba
Někde jsem vyčetl, že před dvěma sty miliony let se země, dnes známá jako Austrálie, připojila ke spodní polovině jediného kontinentu na zeměkouli – Pangea, která se rozdělila na dva super kontinenty: Laurasie na severu a Gondwana na jihu (200-65 mil. let). Následoval rozpad Gondwany na několik kontinentů (50 mil. let), pouze Austrálie a Antarktida zůstaly ještě pospolu na dalších 10 milionů let. Australští domorodci – Aborigins – si zde spokojeně žili přes 40 000 let, než je před dvě stě lety poprvé začali obtěžovat Britové.
Když celodenní výlet do dešťového pralesa, tak jedině za celodenního deště. Tím se ochladilo a teploty spadly na 20-22 stupňů. Prales se nacházel na lávové planině Atherton, dlouhé přes sto kilometrů. Začali jsme u Cathedral Fig Tree, pět set let starého fíkovníku „velikosti kostela“, 48 metrů vysokého. K obejmutí kmene stačí dvacet čtyři lidí. Vědci vypočítali, že jeho listy váží přes jednu tunu.
Tajemství mohutností fíkovníků je v tom, že se přichytí k hostitelskému stromu, obrůstají ho a nakonec jej zahubí. Pár minut po jedenácté jsme se všichni koukali zbytečně do korun stromů, hledajíc klokana stromového, jednoho z devadesáti žijících kusů na světě, z nichž téměř všichni v Queenslandu. Pak přišel domorodec, zahleděl se a ukázal někam prstem. Byl tam. U jezera Barrine jsme se pokochali unikátními borovicemi kaori pine a posunuli k vodopádům Millaa Millaa. Po hodině se naskytl hezký pohled na Hipipamee, hluboký vulkanický kráter, odhadem dvakrát větší než Macecha.
Planina Atherton má dvě hlavní města: Atherton a Mareeba. V Athertonu jsme zapadli do křišťálové jeskyně. Hezká byla zejména Ametystová místnost. Místní specialitou je zde výroba mangového vína, sladkého jako cecek. K Mareebě jsme se dostali kolem cukrově třtinových, papájových, mangových a banánových plantáží a navštívili Australian Coffee Centre. Objevili jsme ochočeného klokana v kinosálu a vypili Skybury, tu nejlepší kávu v Austrálii.
Jediným místem na světě, kde volně žije pár stovek plachých ptakopysků (platypus) je – Austrálie. Přijeli jsme k několika rybníkům a za šest dolarů nás připustili na patnáct minut k jednomu z nich, ve kterém bylo údajně 36 plachých kousků. Jenomže pod zelenou vodou. Občas v menší, spíše ve větší vzdálenosti se objevily na vodě kruhy a pak na pár vteřin i ptakopysci. Silný pozorovací zážitek. Podívali jsme se také na 18-jamkové golfové hřiště. Golf tam zrovna nikdo nehrál. Golfovou trávu požírali dvě hejna klokanů, co se nesmí jíst.
Silnice do Cairns se na několika místech opravovala. Dopravu regulovali „lízátkáři“ (lolly pop men), traffic control officers. Za hodinu si vydělají 20-25 AUD. Drží na tyči cedulku. Na jedné straně je napsáno „Stop“ a na druhé „Slow“. A nesmí si sednout, takže někteří byli na tyčích spíše zavěšení.
K večeři jsem si dal v Cairns místní rybu se salátem a dvě hodiny bloudil po obchodech. Pořídil jsem si nové pětidolarové sluneční brýle. A také 1,7 kg plechovku – soupravu na výrobu dvaceti litrů tmavého piva Stout, za 9 AUD. Den, 302 kilometrů, jsme zakončili s Marcelem a Markem na hotelové terase chlazenými lahváčemi Carlton draught. Prázdné láhve se zálohují pouze ve státě NSW. Pět centů za láhev.
Den: 13 Čtvrtek, 04. listopadu 2010 Prales Daintree
Dnešek jsme věnovali plně pralesu Daintree (sto kilometrů severně od Cairns), nejstaršímu pralesu na světě (sto padesát milionů let), šestkrát staršímu než Amazonský prales. Před desátou jsme nasedli na menší výletní loď po 120 km řece Daintree v Národním parku Daintree a vydali se pozorovat krokodýly. Náš lodní průvodce David měl v řece kamaráda Tlustého Alberta (Fat Albert), pět metrů a 700 kilogramů, ale už ho dva měsíce neviděl. Podezírá místní farmáře, že ho zastřelili. Jezdili jsme hodinu sem-tam, viděli vodní hady a vodní žáby, ale žádného krokodýla. A je jich zde přes dvě stě. Jenomže když se nadechnou, tak vydrží pod vodou 3-4 hodiny. Navíc, samičky prý se staraly o čerstvá vejce, asi padesát, z nichž přežije do šesti let jedno krokodílče. Jsou morští krokodýly „salties“ a říční krokodýly „freshies“. Alespoň jsme se dozvěděli něco nového.
Pak jsme se zastavili u několika vyhlídek na moře i na pralesy Walu Wugirriga, Alexandra. Nedaleko Cape Tribulation (Mys utrpení) jsme vešli do neturistické části pralesa, dotýkajícího se moře (pouze vyšlapané cestičky) a konečně jsme měli dojem, že jsme těch sto milionů let zpátky: obrovské mangrovníky, liány, krabi, praryby, leguáni. A ještě jsme se zastavili v Daintree Ice-cream Company. Někdo z místních dostal geniální nápad založit si na svém pozemku velkou zahradu různých ovocných stromů, a z nich dělat zmrzlinu. Byla skvělá. Lonely Planet o ní napsala: „This might just be the most scenic ice-cream company ever.“.
Nad městem Cairns se táhl dlouhý hnědý dým. Domorodci vypalovali své lesy.
Nosili je první Britové, když připlouvali ke břehům Austrálie, nosilo je přes dva tisíce hudebníků při zahájení OH 2000. Další ze symbolů tohoto kontinentu: Aussie oilskins coats. Australané jsou příliš líní říkat, že jsou „Australané“ a tak zkracují na „Aussie“ (ozi), něco jako „Amíci“. Tak jsem si jeden plášť koupil.
Den: 14 Pátek, 05. listopadu 2010 Velký bariérový útes
Když už se pořádně spálit, tak jedině při čtyřhodinovém šnorchlování ve Velkém bariérovém útesu (the Great Barrier Reef), mezi 10:00 a 14:00 hodinou, v tropickém pásmu. To, co jsem si vychutnával přes šnorchlovací brýle, bylo „nejméně půl miliardy let“ staré. Útes pokrývá plochu 350.000 km2 a táhne se v délce 2.600 kilometrů, až po nejsevernější bod Austrálie – mys York.
Korály potřebují pro svou existenci teplotu 17,5-28,0 stupňů. Při vyšší teplotě odumírají a jejich barva se šisuje, bělá. Vyjeli jsme katamarem „Ukolu“ pro dvacet lidí (pokud mají 115 AUD) a po dvou hodinách zakotvili na vnitřním okraji útesu. S ploutvemi mi to moc nešlo a tak jsem další čtyři půlhodinové jízdy plaval bez nich. Nebyl jsem na závodech. Jenom jsem pomalu plul a vychutnával si neskutečně barevný svět korálů a ještě barevnějších ryb a rybiček. Byli jsme téměř na mělčině, takže jsem se občas bál neotřít o některý ze 400 druhů korálů a neplácnout některou z 1 500 druhů ryb. Sběratele mušlí zde potěší 4 000 druhů mušlí. Nad námi mělo poletovat 200 druhů ptactva, ale já jsem viděl jenom pár mořských racků. Pozorujíc podmořský svět, ležíc na vodní hladině břichem dolů, jsme se téměř všichni nádherně spálili na zádech.
Den: 15 Sobota, 06. listopadu 2010 Alice Springs
U příležitosti stého výročí města Melbourne (říjen 1934) nechal místní filantrop cihlu po cihle rozebrat domek kapitána Jamese Cooka v jeho rodné Anglii, a ve 253 bednách převézt do Austrálie.
Před polednem jsme nasedli do letadla Boeing 717 a opustili stát Queensland, větší než Německo, Francie a Švédsko dohromady. O něco větší než Severní Teritorium (North Territory), do kterého jsme se po dvou hodinách letu přesunuli, 2 421 km na západ, a vrátili hodinové ručičky o půl hodinu.
Na letišti v Alice Springs nás čekali speciální psi na vyhledávání výbušnin, tropická teplota přes třicet stupňů, a přes milion much. Jo – much. Prý jsou tady všude, lezou do očí, uší a nosů, takže si máme pořídit co nejdříve moskytiéru na hlavu.
První poznávací zastávka vedla do hlavní budovy „Royal Flying Doctor Service of Australia“. Unikátní státní instituce, založená v roce 1939, určena pro rychlé lékařské zásahy na vzdálených místech Austrálie. Dnes má RFDS 22 základen po celé zemi a přes padesát malých letadel se zařízením první pomoci. Ročně zasahují ve 350 000 případech. Další místní specialitou je „School in the Air“ – vyučování dětí „vzduchem“, tj. vysílačkami, na vzdálenost stovek i tisíců kilometrů, na odlehlá místa, kde nelze otevřít normální školu. Při své poslední návštěvě Austrálie se tímto způsobem přihlásila k žákům také britská královna.
V Severním Teritoriu připadají na jednoho obyvatele tři km2. Na chvíli jsme se zastavili v historické telegrafní stanici – dnes již muzeu, Nic moc k vidění. Hezký výhled na dvacet pět tisícové město se naskytl z ANZAC Hill, kde je Memoriál australským vojákům, kteří padli ve válkách v Koreji (1950-1953), Malajsii (1950-1963), Borneu (1962-1966) a ve Vietnamu (1962-1973). Nejspíš tam, kde je potřebovali američtí přátelé.
Naše další zastávka byla u Simpsons Gap. Nádherná scenérie pohoří, které je odděleno Simpsonovou průrvou, a kde zrovna probíhala místní svatba. Pak už jsme zajeli do supermarketu nakoupit něco k jídlu a pití na další dva dny. A ubytovali se v slušné ubytovně „Toddy´s Backpackers“ (Toddyho Baťůžkáři) na pokraji města. Na vnitřní straně pokojových dveří místo obvyklého požárního plánu je cedule: „Přes noc zavřete dveře a okna“. Pokračoval jsem ve čtení zajímavé knihy „Vojenské omyly druhé světové války“ od Kennetha Macksey, protože jsem jí slíbil věnovat průvodci Markovi.
Den: 16 Neděle, 07. listopadu 2010 Rudý Střed
Výjimečně jsme si mohli přispat, program začínal až v devět. Čekají nás tři dny náročných 400-500 kilometrových přesunů po Rudém Středu (the Central Red), jemuž vévodí Alice Spring, pojmenován po Alice, manželce zdejšího prvního telegrafisty, nebo tak nějak.
Skutečná „prdel světa“. Nejbližší další město, Darwin, je vzdáleno přes 1 500 kilometrů. Přeletem z Cairns jsme zase pod obratníkem Kozoroha. Je půl osmé večer, kýčový západ slunce, sedím pod pouštním dubem, na hlavě mám moskytiéru a z klávesnice počítače odháním hnědé mravence. Průvodce Marek kdysi pracoval v Hiltonu jako kuchtík a tak vedle rozdělává oheň: bude klokan-hovězí-vepřové-kuřecí BBQ táborák. Dnes jsme najeli 490 kilometrů.
Dvouhodinové volno v Alice Springs jsme po ránu využili k nákupu moskytiér, návštěvě místních kostelů a pozorování domorodců – „Abíků“. Ti bloumali po městě, posedávali pod stromy, často opilí. Většina z nich špinaví a tlustí, v bundách Niké a Adidas. Ti představují „městskou“ menšinu domorodců. Převážně se jedná o potomky tzv. ztracené generace (lost generation), jejichž předchůdci jako děti byli rozhodnutím australské vlády, v létech 1890-1930 násilně odebrání rodičům na převýchovu u bílých rodin. Před třemi lety se za to australský premiér veřejně omluvil všem domorodcům.
„Přírodní“ většinu tvoří ti, kteří pořád žijí na svém historickém území stylem života, který se za tisíce let téměř nezměnil, a kteří nevyhledávají kontakty s bílými. Platí zde jejich kmenové zákony. V roce 1976 sice získali australské občanství, ale k volbám nechodí. Koho by také volili. Pořád byli a jsou kočujícími lovci, nikdy zemědělci. Vlastně – žijí pořád v době kamenné. Za tisíce let si ochočili jenom divokého dinga a kosatky pro lov velryb. Nepoužívají písmo, všechno si předávají ústně, z otce na syna. A mají tři druhy práva, tzv. tjukulpa: mužské, ženské a společné. Obě skupiny domorodců úspěšně zabíjí alkohol, který do příchodu bílých neznali a nemoci, které přivezli bílí a proti kterým nejsou imunní. Dnes se jejich počet odhaduje na čtvrtinu z původního milionu v roce 1788. Nejspíš pozvolné vymírání.
Polední zastávku jsme měli v Rainbow Valley. Nasadili moskytiéry a pozorovali úchvatné červeno-oranžové pískovcové skály, přibarvené železem. Všechno kolem se zelenalo a zastihli jsme (pěti minutovou) bouřku, která zde byla naposledy před rokem. Udělali jsme si půl hodinovou procházku k Houbové skále, Mashroom Rock. O čtyřicet kilometrů dál jsme si nafotili v Stuarts Well pštrosy, divoké velbloudy a klokany.
Měli jsme štěstí a na dálnici do Darwinu jsme zahlédli jeden „silniční vlak“ – road train. Marcel ho předjel, pravda potřeboval k tomu 180 km rychlost. Pak zastavil a my jsme si udělali pár fotek korábu silnic, dlouhého přes padesát metrů: tahač a čtyři přívěsy. Má 32 rychlostí a na zabrzdění potřebuje dva kilometry. Nikde jinde na světě neexistuje. Nacházeli jsme se asi sto kilometrů severněji od nejdelšího plotu na světě, Dog Fence, 5.300 kilometrů napříč třemi státy (South Australia, NSW, Queensland), postavený v roce 1946 proti divokým dingům, aby nežrali farmářům dobytek. V roce 1989 deště podmyli jeden úsek plotu a dingové sežrali 20 000 ovcí.
Bydlíme v Kings Creek Station, v „pionýrských“ stanech. S elektrickou lampou, zástrčkou a spoustou mravenců. Markovi se večeře povedla na výbornou. Lukulské hody u ohně: jemné masíčko všech druhů, příjemné povídání. Návrh „všeználka“, abychom si v Rudém středu zazpívali nějaké „rudé“ písničky“ neprošel.
Den: 17 Pondělí, 08. listopadu 2010 Kings Canyon, Uluru
Ve stanu sice dosti smrdělo, ale přesto jsem poměrně brzo usnul. Probudil jsem se v pět hodin ráno a koukal na oblohu, ale slibovaný úchvatný pohled na Jižní kříž se nekonal. Obloha byla zatažena. Vyklidil jsem bágl a nechal jenom dvě láhve (3 litry) vody. V šest hodin jsme se přesunuli ke Kings Canyon (Watarrka) a o půl sedmé zahájili mírně obtížný trekking, zdolávajíc 6,5 kilometrový okruh. Měli jsme, už zase, štěstí na počasí: bylo pod mrakem a tudíž žádných 35-40 stupňů. Okruh jsme zdolali za dvě a půl hodiny. Dvě stě fotek nádherných scenérií.
Vrátili jsme se do svého „pionýrského“ tábora (jedna postel za noc – 72 AUD), kde jsme si dali oběd (co zbylo ze včerejších hodů) a vyrazili 300 kilometrů vstříc dvěma Uluru. “Falešný“ Uluru, Mont Conner je třikrát větší a vyšší než opravdový Uluru a o sto milionů let starší, ale nejedná se o monolit, nýbrž o stolovou horu. Po 400 kilometrech jsme byli v hotelovém rezortu Yulara (vřískot, brekot – kvůli vysokým cenám ubytování?). Ubytovali se ve dvouhvězdičkovém baťůžkařském hotelu Outback Pioneer, mám pokoj 832, a hned vyrazili do Národního parku Uluru-Kata Tjuta (kaťaťuta). Třídenní vstupné je 25 AUD. Aboriginské území, které australská vláda vrátila Aborigincům kmene Anangů teprve v roce 1985 s podmínkou, že si ho od nich hned pronajmula na 99 let.
Objeli jsme bizarní monolit Uluru (Ayers Rocks), jeden ze dvou hlavních přírodních celebrit Austrálie, přestože zde naprostá většina Australanů nikdy nebyla, protože se jedná o „velkou skálu“. Uluru je název jezírka na vrcholu skály, který se naplní jednou za hodně dlouhý čas. Žulový monolit je „posypaný“ pískovcem a železem, jedna třetina nad, dvě třetiny pod zemí. Je starý 600 milionů let, vysoký 348 metrů, má sklon 85 stupňů, po obvodu má 9,3 km a zabírá plochu 3,3 km2. A Aboriginci si nepřejí, aby se na něj lezlo. Zabilo se na něm již 38 turistů.
Moc lidí neví ani v samotné Austrálii, ale monolit Uluru není největším v této zemi. Tím je monolit Mont Augustus v oblasti západní Austrálie. Šest krát větší než Uluru, ale je zarostlý a nevede k němu žádná cesta. Od půl šesté jsme byli na jednom ze dvou pozorovacích míst a čekali na známý „západ slunce nad Uluru“, který byl v 18:07 hodin. Monolit tmavnul a tmavnul. Ještěže nám k tomu naši průvodci otevřeli dvě láhve šampaňského. Vrátili jsme se do hotelu. V sedm hodin jsem si dal do společné pro celý hotel lednice dvoulitrovku rajské šťávy a v deset hodin už tam nebyla. Zato protivných much je i tady na kila.
Den: 18 Úterý, 09. listopadu 2010 Údolí větrů, Kata Tjuta
Australané vynalezli „vietnamky“ a trička bez rukávů. Mimo jiné. Píseň „Hádej, Matildo“, kterou kdysi zpíval Milan Chladil, je australská zlidovělá píseň ze sedmdesátých let devatenáctého století a prý je zde populárnější než státní hymna. Dnes byl budíček ve čtyři hodiny. Zajeli jsme na stejnou stranu monolitu Uluru jako včera večer a tentokrát pozorovali „východ slunce nad Uluru“. Bez šampaňského. Byli jsme o hodinu dříve než slunce a foukal silný vítr. V 06:22 hodin vylítlo slunce během jedné minuty a bylo po legraci. Po padesáti kilometrech jízdy jsme byli na startu našeho dalšího trekování, stupeň „difficult“. Okruh přes Údolí větrů (Valley of the Wind) měl trvat 3:30 hodin. Čtveřice z našeho auta jsme to zvládli za 2:10 hodiny, s moskytiérami na hlavách. Jako i včera u Kings Canyon – nádherný ambient.
Údolí větrů je součástí Kata Tjuta, přírodního útvaru složeného ze třiceti šesti homol, „hodně hlav“. Je starý 500 milionů let. Nejvyšší z homol, Mont Olgas má 546 metrů. Všem se nám líbil více než zprofanovaný monolit Uluru. Za úspěšný trekking jsem se odměnil tanduri kuřetem k obědu.
A pak už nás čekal 400 kilometrový návrat do Alice Springs. Cestou jsme narazili na zaparkovaný „dobytkářský“ silniční vlak. Nádhera. Vyzpovídal jsem si sympatického řidiče: tahač Volvo se třemi přívěsy byl dlouhý 44 metrů, má 16-litrový motor, 23 litrů paliva na 100 kilometrů. Kolem sedmé hodiny jsme zaparkovali v hotelu „Toddy´s Backpackers“ a vyfasovali stejné pokoje jako minulou sobotu. Před pokojem na zemi ležel můj porcelánový popelník, který jsem si zde zapomněl.
Zítra po jedenácté se letecky přesouváme na Nový Zéland. Podle průvodců jsme v Austrálii viděli více než 99 % Australanů.
