Pondělí, 09. dubna 2012                                      Praha

Mezi Vánocemi a Novým rokem jsem si objednal u CK Livingstone 42-denní výlet přes sedm jihoafrických států a zaplatil zálohu. Koncem února mi přišla smutná zpráva, že pouze já a jeden Brňák projevil zájem a tak se zájezd ruší. Slzy v očích. Nabídli mi ale zkrácenou verzi: 23 dní a čtyři státy.  O tři kšiltovky méně. Kývnul jsem.

Včera jsem začal brát zájezd trochu vážně (odlet v úterní odpoledne) a začal hromadit svých pár kilo na cestu. V devět večer jsem se konečně podíval na únorových osm stránek Informačního dopisu. To snad nemyslí vážně. Zájezd za osmdesát litrů. A na straně 4. je napsáno: „V přírodě budeme stanovat ve vybavených kempech (12x). Pro noclehy v přírodě je potřeba přibalit si lehký spacák, karimatku, stan“. Nemám, nemám, nemám. Spacák jsem viděl naposled na vojně, karimatku v televizi a ve stanu jsem spal v pionýrském táboře. Začal jsem googlovat. Hlavně ať je to co nejmenší a nejlehší. Dnes v poledne jsem vyrazil do Palládia, do prodejny Sportisimo. Za šest tisíc jsem pořídil kempingový příbor, termo hrnek, ešus, čelovou baterku, Coleman mat, Comfort spací pytel, Coleman Track 2 stan a (nejdražší) Helly Hans bágl (nepromokavý), krásný.

Celková váha: sedm kilo. Doma jsem riskoval, že už to nedám dohromady, ale přesto jsem to všechno rozbalil. Ti magoři ke stanu vůbec nedali návod. Dílčí úspěch – podařilo se mi všechno vrátit do báglu. Bude nás osm a vedoucí. Snad se najde dobrá duše. Jana si přivstala ve čtyři hodiny ráno a dalších třináct hodin podlévala osmi kilovou „velikonoční“ krůtu. A ta plnka. Byl jsem mezi pozvanými hosty.

Den: 1-2       Úterý-středa, 10.- 11.  dubna 2012        Victoria Falls

V deset mi Lenka udělala kafé a Adélka vykládala o silných zážitcích své první zahraniční cesty, do Košic. V Alze jsem vrátil router, který nechce komunikovat s mým počítačem, nebo naopak. V jednu hodinu si mne vyzvedl Speedcars.

Bratislavčan-samotář, starší manželský pár z Plzně, mladý pár z Prostějova, mladý pár Praha-Bratislava a já. Moje osmičlenná rodina pro dalších třiadvacet dní, ke které se zítra u Viktoriných vodopádech v Zimbabwe připojí průvodce zájezdu. V Londýně jsme byli dříve než autem z Prahy do Brna. Vytrpěli přes tři hodiny v tranzitu a za deset hodin přeletěli Boeingem 747 přes celou Afriku (9.084 km) do Johannesburgu. Po svých zkušenostech s „diskriminací“ kuřáků na většině letišť světa jsem objevil nejvstřícnější „smoking lounge“ na světě: cca 300 m2, s barem, čističem bot, několika televizory, místním tiskem a koženými křesly. Patřil místní pobočce Dunhill, která v JAR prodává 24 druhů cigaret, krabičku po dvou dolarech. Celníkům se zalíbil můj kempovací příbor, tak to hráli na „ostrý“ nůž, ale nedal jsem se.

Čtrnáct set kilometrů na sever byl už jenom skok do Zimbabwe.  Na letiště Victoria Falls, kde už na nás čekalo 29 stupňů a sympatický průvodce Josef z moravsko-slovenského pomezí. Řekl, že Afrika je jako olivy: buďto je milujete, nebo nenávidíte. On tráví v posledních osmi letech devět měsíců v roce v Africe jako průvodce. Naložil nás do Toyoty pro deset lidí a zavezl na okraj městečka Victoria Falls do místní cestovky, vedle supermarketu Spar a skromnějšího obchodu Bata, kde jsme si vybrali z nabídky místních adrenalinových atrakcí svůj program za zítra. Já jsem dal přednost letu helikoptérou nad Viktorinými vodopády (138 USD). Kategoricky nám nedoporučil žádné antimalarika.

Ubytovali jsme se na dva dny v nedalekém kempu. Josef je také kuřák a tak jsme společně ubytování v domečku se dvěma velkými pokoji, kuchyňkou, lednicí a koupelnou, kde je vana bez sprchy, takže očista poléváním se z hrníčku. A hned jsme vyrazili na uvítací výlet, dvouhodinovou plavbu Zambezi, čtvrtou nejdelší africkou řekou (Níl, Niger, Kongo), na příjemné lodi se dvěma „kapitány“ a bezplatným pitím alko i nealko. Cestou jsme zahlédli několik ptáků, pár hrochů a o něco více slonů. A západ slunce nad řekou. Po návratu do kempu jsme jednohlasně uvítali Josefovou nabídku, že nám od zítřejší večeře, za dvanáct dolarů na den, bude vařit „plnou penzi“. Čeká nás něco přes sedm tisíc kilometrový přesun do Kapského města. 

Den: 3       Čtvrtek, 12. dubna 2012           Zimbabwe, Victoria Falls

Na území v tropickém pásmu, pětkrát větším než ČR,  žijí 2/3 ze 12 milionového obyvatelstva. Čtyři miliony jsou ekonomickými migranty v sousedních zemích, zejména v JAR.

Dnešní zdevastovaná Zimbabwe, dřívější Jižní Rhodésie, dřívější obilnice nejenom Afriky, je pro většinu Evropanů spojována se čtyřicetiletou vládou  88-letého diktátora dvakrát ženatého Roberta Gabriela Mugabeho (prý má rakovinu prostaty), a ekonomickým kolapsem, který vedl v srpnu 2008 k 11,27 milionů % inflaci a 260 % veřejného dluhu. Výsledek Mugabeho „pozemkové“ reformy –  přerozdělení půdy bílých farmářů z roku 2000. Od té doby Zimbabwe raději nemá vlastní měnu (Němci jim odmítli pořád tisknout nové bankovky) a platidlem je cokoliv, zejména americké dolary a jihoafrické randy. Regionální křižovatka drog. Krajina má 90% světových zásob křemíku a 60% chromu. Kromě jiných vzácných nerostů. Při ranní kávě se Josef zmínil o místních pohřbech pálením. Popel žen se rozsypává kolem kuchyně, popel mužů kolem kraalů (ohrady pro dobytek).

V devět hodin ráno nás, čtveřice odvážných, nasedla do kanadské helikoptéry a vydala se ke třináctiminutovému panoramatickému letu kolem 1700 metrů dlouhých a 107 metrů vysokých Viktoriiných vodopádů. Domorodci jim říkají: „Hřmící kouř“. Následovala dvouhodinová procházka podél stejných vodopádů. Tři zoborožci trumpetoví byli jako bonus. Uprostřed byl pravý tropický deštní prales, což znamenalo, že asi na půl kilometru lilo jako z konve, vodopády byli slyšet, ale ne vidět. Kromě mne promokl do nitky Sovák, cestovní pas, neplatné miliardové bankovky (včetně 100 trilionů, tj. 14 nul), platné americké dolary a foťák. To nevypadalo dobře. Podle Josefa jsme měli velké štěstí, neprší zde každý den.  Pokračovali jsme přes most, který je uprostřed i hranicí mezi Zimbabwe a Zambii. Promočení a vyhladovělí jsme se vrátili do kempu. Rozložil jsem desítky mokrých bankovek na postel pod zapnutý ventilátor. Když vyschli, začali létat po pokoji. Tak jsem je posbíral a za pár těch platných jsem na místním trhu koupil kamennou sošku myslitele, kamennou sošku krále woodoo a návdavkem jsem dostal kamenný milenecký pár. A koupil místní kšiltovku. Myslím, že jsem vyčerpal místo i váhu určenou pro dárky. Před sedmou nás čekala první společná večeře připravená Josefem: kuře chacalaca s rýží (jihoafrická specialita). Ostrá delikatesa všem moc chutnala.

Den: 4      Pátek, 13. dubna 2012        Zimbabwe, Botswana

Rozlohou o kousek menší než největší evropský stát Ukrajina. S méně než dvěma miliony obyvatel (1% jsou bílí) leží v jižní Africe bývalé Bečuánsko, dnešní parlamentní republika Botswana. Přes 70% území zabírá poušť Kalahari. Díky obrovským nálezištím diamantů měla Botswana v létech 1975-1990 nejrychlejší růst ekonomiky na světě. V deltě řeky Okavango (kdo kdy o ní slyšel?) stojí ubytování až dva tisíce USD. AIDS, která zde postihuje 50% lidí v produktivním věku, snížila věkový průměr na 30 let. V nejpoužívanějším jazyce Ndebele se řekne „ahoj“ – „kunjani“ a „děkuji“ je „siyabonga“.

Probudili jsme se po šesté hodiny do elektrického vakua, ale prý se to tady často nestává. Josef na plynové bombě umíchal vajíčka s fazolí, k tomu čaj a kávu. Zjistili jsme, že Josef je vynikající skladatel. Hromadu našich báglů poskládal do perfektních komínků v zadní části toyoty za pár minut.

Po devadesáti kilometrech jízdy kolem řeky Zambezi, přes Národní park Matetsi, jsme překročili hranici Zimbabwe-Botswana, kde jsme museli přes dezinfekční očistu bot. Za chvíli jsme byli v 11.000 km2 nejvyhlášenějším botswanském Národním parku Chobe.  Je zde přes 90.000 slonů, spousta nosorožců, žiraf, antilop (kudu, impala, apod.) a jiné zvěře. Místní vláda to řeší povoleným odstřelem zazobaným cizincům: 30-50 000 USD za jednoho slona, 20-30 000 USD za jednoho hrocha, 2-3 000 za antilopu, apod.

Dnešní program byl rozdělen na dopolední safari „na souši“ a odpolední safari „na vodě“. Obojí po třech hodinách. Mezi nimi byl studený oběd a postavení stanů v Ingida Camp na okraji města Kasane. Se čtyřmi tisíci obyvatel, jedním SPAR, jedním KFC, několika dalšími obchody a velkou věznicí je to největší město v severní Botswaně. Polední teplota byla lehce přes 35 stupňů. Dopolední safari bylo ve znamení potulujících se slonů, žiraf, antilop, hrochů a spousty druhů ptáků: čelka běločelá, ibis posvátný, mandelík nachový, orel bojovný, apod.  Odpolední jízda plechovou loďkou po řece byla sledováním podvečerního doplňování tekutin různé zvěře u botswansko-namibijské řeky a večerního západu slunce.

K večeři byli vynikající steaky z pravé svíčkové. K nim hromada salátu a místní pivo Black label. V prázdném baru jsem si povídal s jeho majitelem, bílým šedesátníkem ze Zimbabwe. Ukázal mi svoji ID Card a řidičák. Obojí velikosti kreditky, ale – z hliníku. Obojí se vydává jednou za život. Takže Robert na fotce z roku 1988 vypadal jako jeho syn. Teplota spadla na 20 stupňů. Spalo se mi docela dobře až na to chrápání ze sousedních stanů.