Den: 10.       Pátek, 10. června 2016                                    

Charles Aznavour, Aram Chačaturjan, William Saroyan a Kim Kardashian. Ve světě asi nejznámější čtyřka s arménskými kořeny. Ani jeden z nich se nenarodil v Arménii, ale v Paříži, Tbilisi, Kalifornii a v Los Angeles.

Oficiálně má vnitrozemská Arménie na svém území 3,2 milionu obyvatel. Neoficiálně žije dalších 7,5 milionů Arménů ve sto dvaceti zemích světa. Zejména v Rusku, USA, Francii a Belgii. Diaspora má dodnes hlavní vliv ve své mateřské zemi.

Z oficiálních 29 900 km2 je nutno odečíst 10 700 km2, které si přivlastnila „Náhorně-Karabašská Republika“, „mezinárodně“ uznaná Abcházií, Jižní Osetií a Podněstřím. A – 5 500 km2 je ve vlastnictví „ázerbajdžánské“ Nachičevanské autonomní republiky.

Na jerevanské vlakové nádraží jsme přijeli v 06:50 hodin. Na minutu přesně. Venku nás čekalo nádherné slunečné počasí a vyzáblý řidič v černých lakýrkách, který nás odvezl do zadního dvora pětipatrové obytné budovy ve středu města. V několika bytech se místní rodiny dočasně přestěhují jinam, pokud se objeví zahraniční turista. Říkají tomu Center Hostel. Průvodce Marek, málomluvný Tonda a já jsme dostali na dvě noci byt v pátém patře bez výtahu i s jeho majitelem, diabetickým důchodcem, který spí na lůžku v kuchyni.

Čekal nás seznamovací den s hlavním městem Arménie. Dvě stě metrů od nás, na náměstí Andreje Sacharova, byla u vchodu budovy velká cedule: Velvyslanectví České republiky. O kousek níž velké kruhové náměstí Republiky, kterému dominovala budova Opery a dlouhá budova z červených cihel, ve které sídlí některé z patnácti arménských ministerstev. O několik ulic dále jsme si vyměnili „tvrdou“ měnu za místní „měkkou“ měnu – drams. Zjednodušeně: tisíc dramsů má padesátikorunovou hodnotu. Následovala bohatá arménská snídaně v restauraci. Dva taxíky nás odvezli do Materadanu, Muzea písemnictví, se spoustou zachovalých písemností. Přes třináct tisíc ručně psaných knih v arabštině, arménštině, perštině, gruzínštině, řečtině, latině i v staroslověnštině.

Na jednom kopci byly ruiny pevnosti Erebuni (782 před Kristem), objevené při vykopávkách teprve v roce 1950. Třešničkou je Chrám boha Chaldi, rozuměj jeho ruiny. První osídlené místo budoucího města Jerevan. „Erebuni“ prý znamená „vítězství“ a postupně se přetavilo v „Jerevan“.

Jiné dva taxíky nás vyvezli na jiný kopec s krkolomným názvem. V roce 1967 tady arménská diaspora zafinancovala Památník genocidy s podzemním muzeem. Různě známé osoby, především evropští politici, zde vysazují mladé jedle a vedle nich své „identifikační“ měděné cedulky. Jedna jedle těsně vedle další jedle. Poměrně vysoká již byla jedle českého knížete Karla Š. Ruský prezident V. Putin zde byl v roce 2001. Jeho předchůdce B. Jelcin o rok později, tak si alespoň na cedulku nechal vyrýt: „První ruský prezident“. Dojemný text si nechal vyrýt papež Ján Pavel II. Řada jmen mi nic neříkala. Například: XY, vedoucí delegace italského parlamentu, apod. Nejčerstvějším přírůstkem do lesní sbírky byl půlmetrový stromek, který zde předevčírem zanechal Miloš Zeman. Při hlavním nadzemním památníku byl ještě jeho květinový věnec. Podzemní muzeum bylo velice emotivní se stovkami černobílých fotografií.

Ono to bylo asi tak: na konci vzájemné války (1878) si Turci a Rusové rozdělili území Arménie na Západní Arménii (připadla Turkům) a Východní Arménii (připadla Rusům), později Arménskou SSR, dnešní Arménskou republiku. V letech 1890-1922 dochází v Západní Arménii ke dlouhodobé genocidě Arménů, údajně jejich násilnému přesunu do Východní Arménie. Kritické byly roky 1915-1917, kdy zahynulo přes jeden milion Arménů. Dnes není turecká Západní Arménie obydlena ani Turky ani Armény, ale převážně Kurdy. Ani o sto let později se řada států jasně nevyslovila, zda tento nelidský „přesun“ považuje za genocidu. Patří mezi ně i ČR. Jenom si nerozházet dobré vztahy s Tureckem. Na rozdíl od zemí jako Rusko, Francie, Německo, Slovensko, ap.

V podvečerním volnu jsem bloumal po starém městě s řadou širokých bulvárů. „Růžové město“, protože většina starých domů je postavena z turfu, narůžovělé sopečné vyvřeliny z blízkého okolí. Hodně se mi líbila na židli sedící „stoletá“ babča, která pozorovala pouliční cvrkot. Měla na pravé straně prsou černobílou fotografii, když ji bylo osmnáct a na levé straně nějaké válečné vyznamenání. Ale nechtěla se nechat vyfotit. Tak jsem ji v sousedním květinářství koupil jednu bílou růži. Stařena byla dojatá a já jsem si mohl pořídit pár fotek. Jmenovala se Jepraksija a narodila se v roce 1924. Od jiné ženy jsem se dozvěděl, že rčení „za vším hledej ženu“ je v Arménii modifikováno na „za vším hledej Arména“.

Den: 11.        Sobota, 11. června 2016           

Dnes na nás čekal stokilometrový okruh kolem hlavního města, na kterém jsme posbírali dva ze tří UNESCO skalpelů. První zastávka byla u zachovalého Chrámu sv. Matky Boží z roku 618. Jedna z nejstarších dochovaných křesťanských staveb na světě. Postavený na místě dřevěného křesťanského kostela z let 301-308. Nejspíš jednoho z prvních, které zde byly postaveny poté, co Arménie jako první země na světě, v roce 301, přijala křesťanství jako své státní náboženství.

Kousek dál je „Vatikán“ arménské apoštolské církve – Ečmiadzin (UNESCO), padesáti tisícové město. Sídlo arménského „papeže“, „Jeho Svatost, Nejvyšší Patriarcha a Katolikos Všech Arménů“. Dnešní Katolikos se jmenuje Karegin II. Je hodně malý a je mu pětašedesát let. Zrovna mu opravují rezidenci. Stejně jako hlavní chrám.  V rozlehlém komplexu je spousta církevních budov a prodejna suvenýrů. V místním muzeu je jedno ze čtyř zachovaných kopí, kterým byl probodnut Ježíš Kristus. Další jsou v Itálii, Polsku a v Rakousku. V roce 2001 se zde obejmul papež Jan Pavel II. se svým arménským protějškem, o čemž svědčí také jejich pískovcová podoba ve vstupní bráně. Hned vedle ní je budova semináře, kde právě probíhaly zkoušky mladých kněží. Několik z nich se nervozně procházelo po chodbě. Chtěl jsem je trochu uklidnit a tak jsem si s nimi půl hodinu povídal o všem možném. Jako pozornost mi věnovali velkou barevnou fotografii katolikose Karegina II., jeden sladký koláč a bylinkový čaj.

Třetí zastávkou bylo archeologické naleziště, antický Zvarthnoc (UNESCO, v tandemu s Ečmiadzinem) z desátého století. Za jeho kruhovými sloupy měla čnít biblická Ararat. Tu jsme však neviděli, protože byla zahalená v oparu. Zašel jsem do muzea, kde jsem – nerad – probudil na lavičce spící děžurnou poté, co jsem trochu hlasitě zařval: zdravstvujte.

Poněkud neobvyklou památkou je klášter Garni v údolí řeky Azat, zasvěcený bohu slunce Heliovi z prvního století našeho letopočtu. Jediná helénistická pohanská památka v Arménii, která po příchodu křesťanství nebyla zničena. Klášter se totiž líbil sestře krále Trdata III., tak jí bratr udělal radost.

Poslední zastávkou byl v údolí Azat napůl vysekaný ve skále a napůl postavený z velkých vápencových kvádrů klášter Geghard (UNESCO) z 3. století. Vrchol arménské středověké architektury. Asi nejhezčí arménský klášter, i když hlavní kaple je ze 13. století. V jedné ze tří hal teče i svatý pramen živé vody, ale bylo kolem něj milion dětí. Nějaká školní výprava. Tak jsem si užíval barevné sluneční paprsky, které se přes horní okno prodírali do hlavního chrámu. Byla zde také jedna svatba a jedno křtění asi tříleté holčičky, která u toho strašně plakala. A na dvoře si mladý muž pouštěl drona. Někde tady, podle legendy, by měl být také jeden z trnů Kristovy trnové koruny, ale ten se zatím nenašel.

Po návratu do Jerevanu jsme se zastavili na Vernisaš, otevřeném blešáku, kde jsem si pořídil arménskou sběratelskou kšiltovku. Pak začalo pršet. Vrátili jsme se na ubytovnu a postupně sledovali tři fotbalová utkání z Francie.

Den: 12.       Neděle, 12. června 2016          

Při výjezdu z Jerevanu jsme zastavili na jeho okraji a v dáli si nafotili biblickou horu Ararat. Udělali jsme dobře, protože jsme ji už kvůli mrakům víckrát neviděli.

Klášter Khor Virap znamená „Hodně hluboko“, protože kdysi tady bylo vězení. Hodně hluboká jáma, ve které byl po třináct let vězněn Řehoř Osvětitel, zakladatel arménské apoštolské církve. Kostel ze 7. století byl zničen a na jeho místě stojí kostel ze 17. století. Cestou k němu jsme procházeli kolem otevřeného hřbitova se zajímavými hroby. Jeden z nich byl celý vysypaný hnědými kamínky obsidiánu, tak jsem si vzal jeden na památku. Měli jsme tady mít krásný pohled na legendární horu Ararat. Ale neměli.

Konečně programová změna. Ve vesničce Areni jsme navštívili testovací místnost vinařského závodu Areni, degustovali sedm bílých i červených vín a pět likérů. V nedaleké jeskyni byly prý nalezeny šest tisíc let stará zrníčka vinné révy.

Projeli jsme divokým údolím ke klášteru Noravank, kde se nachází nejfotogeničtější chrámový komplex v Arménii. Dvoupatrový chrám Matky Boží. K hornímu chrámu se lezlo po venkovních půl metrů širokých schodech bez zábradlí. Mám se rád. Jeden z deseti arménských „must to see“.

O sto kilometrů dál byl klášterní komplex Tatev, ke kterému v roce 2010 nechala arménská diaspora postavit dvousměrnou 5 752 metrů dlouhou lanovku „The Wings of Tatev“. V jednom bodě projíždí zelené údolí ve výšce 320 metrů. Při rychlosti 37 km/hod. lanovka zvládne přesun dvaceti pasažérů za dvanáct minut. Svojí délkou se tato lanovka dostala do Guinessovy knihy rekordů a začala svým investorům tvrdě vydělávat.

Den: 13.       Pondělí, 13. června 2016

Třináctý den výletu, třináctý červnový den. Odlehčující program před zítřejším náročným a dlouhým přesunem. Asi patnáct kilometrů od jihoarménského města Goris (25 000 obyvatel) leží ve skalách tisíc let staré jeskynní městečko se šíleným názvem, protože pět souhlásek za sebou, Khndzoresk. Jako už mockrát na Kavkazu, také tady je široký rozptyl číselné informace. Takže: městečko mělo mezi pěti a dvaceti tisíci obyvatel, mezi tří a deseti kostely, mezi dvěma a sedmi školami. Údajně fungovalo do začátku padesátých let. A bylo na druhé straně útesu. Takže jsme museli nejprve sejít dolů 402 dřevěných schodů, pak projít 165 metrů dlouhým řetězovým mostem a pak se štverat nahoru. Do dnešní „nové“ vesnice Khndzoresk jsme nedošli, ale vychutnávali jsme si spoustu děr ve skalách a krásnou přírodu. Pak jsme těch 402 schodů vyšlapali nahoru a vrátili se do Gorisu. Po řadě předchozích šašlíků jsem ochutnal žingialovhats, karabašské národní jídlo. Docela symbolicky, protože jsme od karabašských hranic asi dvacet kilometrů. Velká dvoudílná tenká placka, do které byla naložena řada různých zelených bylinek. Vynikající chuť. A to jsem masožravec.

Pak bylo pět hodin místního času a ve Francii nastoupilo Španělsko proti ČR. Při zapadajícím slunci jsem ještě vyběhl do středu města. Do sbírky domácí gruzínské čačy a domácího gruzínského koňaku jsem si na místním trhu dokoupil domácí arménskou vodku, vyrobenou z moruší, dvakrát pálenou. Ochutnal jsem tři různé vzorky a pak vzal ten poslední. Majiteli hotelu, údajně jednomu z důležitých místních mafiánů, jsem dal pár námětů, jak zlepšit jeho hotel. Pozorně naslouchal a pak se mne zeptal: koňak nebo vodka. Za chvíli mi jeho recepční přinesla karafu vodky a černé olivy.

Den: 14.       Úterý, 14. června 2016

Arménie asi nikdy nebyla „maminčiným mazlem“, i když byla rozlohou v Sovětském svazu nejmenší svazovou republikou (1,3 promile rozlohy SSSR). A ani moře na ní nezbylo. Takže arménským mořem je jezero Sevan, které leží ve výšce téměř dvou tisíc metrů a je dvakrát větší než Praha. A má nádherný horský ambient. Úžinou je jezero rozděleno na Velký a Malý Sevan. Napájí ho dvacet osm řek a vytéká z ní jedna řeka. Jezero přežilo svojí klinickou smrt, když ve třicátých letech („poručíme vodě, ohni“) začala výstavba vodních kaskád, které za dalších třicet let vysály z jezera čtyřicet procent vody. V šedesátých letech byly vybudovány dva mega-tunely (20 a 40 km), kterými byla do jezera přivedená voda z řeky Arpan.  A tak dnes může půlka nedalekého Jerevanu trávit horké letní víkendy u svého „moře“.

Den, nabitý řadou menhirů, kamenných křížů-khačkarů, kostelů, kostelíků, klášterů, hřbitovů a nádherné horské přírody.

Zdálky to vypadalo jako arménský zmenšený Stonehange, ale byla to pouze turistická imitace pro 223 menhirů, které byli na druhé straně. Místu se říká Zoraths Karer (Zpívající kámen). Oproti anglickému Stonehange jsou zdejší kameny mrňavější (1-3 metry) a méně uspořádané. Také jsou staré hodně tisíc let. A za sebou mají nádherný pohled na zasněžené velikány. To anglický Stonehange nemá. Průsmyk Selim nás vyvezl na nejvyšší arménský bod našeho výletu – 2 410 m n.m., kde byla krátká zastávka u kamenného karavansaraje. Noclehárna pro unavené lidi i zvířata na bývalé Hedvábní stezce.  Skupinka debužírujících místňáků nás srdečně pozvala na šašlik s vodkou. Zase to zůstalo na mne.

Pod názvem „Khachkars of Noratus Village“ se na okraji vesnice Noratus nacházel rozlehlý hřbitov, zvláštní symbiózou stovky let zvětralými osmi stovkami khačkarů-kamenných křížů s desítkami současných hrobů. U jednoho z hrobů, kde měl pochované své rodiče, postával snad padesátiletý chlap. Než jsem si ho vyfotil, vytáhl s plastického sáčku plastickou lahev a dva plastické hrníčky. Oba je vrchovatě nalil domácí vodkou a zavolal na mne, abych si s ním připil. Neměl jsem na vybranou. Podle náhrobního kamene zemřeli téměř stejně jako mojí rodiče.

Foto zastávka u neznámého kostelíka s khačkary, kolem kterého se spokojeně pásly krávy. Foto zastávka u kláštera Hairavank (9. – 13. století), protože s pohledem na jezero Sevan. Foto zastávka u kláštera Sevanavank (9. století), protože na poloostrově (kdysi ostrově) jezera Sevan. Ranní večeře na břehu jezera Sevan, kde jsme si dali vynikající místní rybu i když to nebyl endemický pstruh sevanský, který by nás vyšel na tisíc korun za kilo a zrovna ho neměli. Tak jsem si udělal radost a koupil za deset dolarů dvoukilový zelený skleněný „měsíční“ kámen z jezera.

V devět hodin večer, i když ještě za světla, jsme konečně vyčerpali dnešní program a zabydleli se v hotýlku Mkhitar Gosh ve vesnici Gošavank, jediném místě zájezdu bez internetu.

 

Den: 15.       Středa, 15. června 2016

Prostě jsem se už zase probudil v šest hodin ráno. Slunce bylo venku a pod našim balkonem teče někde hlasitý potok, který není vidět. Dnes máme potkat dalších pět až sedm kostelů a klášterů. Všechny z nich jsou z 8.-13. století. Následně zničené, poškozené, vypálené Turky, Mongoly nebo Peršany. A poté v 18.-19. století opravované. Většinou jsou umístněné na izolovaných místech, co nejvýše postavených.

Vzal jsem si foťák a hodinu procházel neturistickou vesnici Gošavank. Od jednoho ještě spícího domu ke druhému. A fotil arménskou realitu. Rozpadající se domky, zastaralé žigulíky, obdělané zahrádky, pár ječících kohoutů, pastevci, vyhánějící kravky na pastvu. A všude kolem nádherná divoká příroda.

Kolem dvou ruských katolických vesnic Lermontovo a Violetovo, kam utekli ruští katolíci za carevny Kateřiny, jsme se zastavili u rozpadajícího se kláštera Kobayr, který zrovna tři dělníci opravovali a pak u místního včelaře, který zde žije šedesát pět let, jednou týdně zapne rádio a jednou za dva týdny (střídá se s manželkou) do kostela. Tam se všechno dozví.

Hezký, obnovený klášter Odzun, 5. – 7. století, jsem si zapamatoval, protože v jeho areálu byla kamenná stéla s hvězdou, srpem a kladivem. A mile upovídaný pop.

Osaměný kostelík na ruinách kláštera Horomayr na vysoké skále. Další do naší sbírky.

Sto třicet kilometrů severně od Jerevanu jsme dostali v poledne hodinové volno ve sto-tisícovém městě Vanadzor (kdysi: Kirovakan), značně poškozený při zemětřesení v prosinci 1988. Epicentrum bylo v sedmnáct kilometrů vzdálené vesnici Spitak, smetené z povrchu. Moskva tenkrát nepovolila žádnou mezinárodní pomoc a uváděla necelých třicet tisíc mrtvých. Později byl tento počet téměř zdvojnásobený. Na Kavkazu se ve 2. světové válce nebojovalo. Přesto ve městě stojí památník obětem Velké vlastenecké války. Tak jsem se na to zeptal místního staříka, který u památníku venčil svojí vnučku na koloběžce. Vysvětlil mi, že také oni museli do války. Že J. V Stalin stanovil nespravedlivé kvóty pro odvedence: Rusko 1:14, Arménie 1:6 a Karabach 1:3. To jsem netušil.

Klášterní komplex Sanahin („starší než ten druhý“, UNESCO). Dodnes jsou zachované tři chrámy, budova akademie, knihovna a zvonice. Z městečka Sanahin jsou dva bratři Mikoyanové. Arťom Mikoyan, letecký konstruktér byl spoluautorem řady slavných stíhaček MiG a v městě má svoje muzeum. Jeho starší bratr Anastáz, politicky činný za éry Stalina i Chruščova, spolupachatel Katyňského masakru, v rodném městě nemá žádné muzeum.

Alaverdi, město v údolí, které kdysi mělo 25 000 obyvatel a prosperující fabriku na zpracování měděné rudy. V nezávislé Arménii fabrika živoří a počet obyvatel se smrknul na čtvrtinu. Ne zrovna výjimečný úkaz v zemi.

Namlsaní hezkým Sanahinem jsme byli upozorněni průvodcem, že nás za chvíli čeká ještě hezčí klášterní komplex – Haghpat, deset kilometrů od gruzínských hranic. „Dvojče“ s Sanahinem na seznamu UNESCO. Nelhal. Vrchol religiosní architektury, jejíž jedinečný styl se vyvinul ze směsi prvků byzantské církevní architektury a tradiční lidové architektury kavkazské oblasti. Klášter zahrnuje osm budov obklopených opevněnými hradbami. Po hodinové prohlídce jsme se zabydleli v nedalekém rodinném hotelu Qefo, snad nejhezčím při našem putování. Před večeří jsem si pořídil foto seriál západu slunce nad jediným kouřícím komínem fabriky s majestátným horských pozadím.

Den: 16.       Čtvrtek, 16. června 2016

Marceli, je čas se vrátit domů. Už se mi ty stovky kaplí, kostelíků, kostelů a klášterů prolínají jeden přes druhý. O jejich názvech nemluvě. Přesto jsem využil jednu z posledních příležitostí a při východu slunce ještě jednou se zašel podívat do kláštera Haghpat. Pak se zatáhlo a začalo pršet.

V deset hodin dopoledne jsme měli do Jerevanu 168 kilometrů a do Tbilisi 92 kilometrů. Rozjeli jsme se do Tbilisi. Třicet kilometrů před hranicemi jsme zastavili doopravdy u posledního arménského kláštera Akhtala, s nedávno propadlou kopulí a s nejkrásnějšími a nejzachovalejšími freskami v celé Arménii.

Poslední hodinu na území Arménie nám náš průvodce konečně kápl božskou. Současný arménský prezident je kritizován, že je až příliš pod vlivem diaspory, především té za Velkou louží. Mladí, vzdělaní lidé utíkají ze země. Země ekonomicky upadá. Stejně jako většina kostelů a klášterů. A většina přístupových cest je v dezolátním stavu. Kdo může, staví a přistavuje hotel, hostel nebo ubytovnu a čeká na turistický boom. Export arménského koňaku ji nezachrání. Ani nostalgie po „tenkrát“.

Pět minut nám trvala pasová a celní kontrola na obou stranách, protože Arménie má s Gruzií bezvízový styk. S Ázerbájdžánem a s Tureckem má uzavřené hranice. V poledne jsme byli zase v Gruzii a o hodinu později v našem starém známém hotelu U Gomi 19 v Tbilisi. Dvě hodiny jsem sbíral fotky ze starého města a povídal si s místňáky. Jednoruký veselý dědek, který mne před synagogou pořád zval na vodku. Šedesátiletá podivínská žena, sedící na židli a drbající za ušima dvě malé koťata. Prý se jmenuje Babočka (ukázala mi obrázek motýla), Madonna nebo Kristýna. Koťata se jmenují Bengo a Gišera. Předvedla mi krmení mladší Gišery mlékem injekční stříkačkou. V obrazové galérii Palitra (spíše dvou malých místnostech) jsem se seznámil s dvacítkou zajímavých obrazů arménského Žida Niko Kherkeladze, 58 let. Jako jediný Gruzín, v roce 2010, získal za své obrazy v Paříži Cenu Louvre, která se uděluje jednou za deset let. Dostal k ní i třicet tisíc euro. To mi řekl jeho syn Elizbar. Slíbil jsem mu dát několik fotek obrazů na svůj facebook. Nakonec jsem si ještě vyfotil nejhezčí prodavačku v celém Tbilisi. Večer jsme při gruzínském červeném víně sledovali denní porci fotbalových utkání z Francie.

Den: 17. – 18.        Pátek, sobota 17. – 18. června 2016

Jednou k tomu muselo dojít. Poslední den našeho výletu. Ze tří gruzínských položek na seznamu UNESCO nám zbyla poslední – historické památky v Mcchetě. Kousek za městem. Přesun v pořadí: pěšmo, metrem, místním autobusem.

Město Mccheta byl ve starověku po osm set let hlavním městem Gruzínského království a místem rozvoje ranního křesťanství. Dodnes je sídlem gruzínské pravoslavné církve. Dominantní je Katedrála Sveticchoveli, dnes druhá největší katedrála v Gruzii, ve které byli korunování a, později, pochovávání desítky gruzínských monarchů. Vrchol středověké architektury na Kavkaze. Nádherné barevné fresky.

Za vzorné chování nám průvodce ještě přihodil dva kostelíky, včetně Jvari – „Matky všech gruzínských kostelů“. Odjezdem v 13:45 jsme zakončili náš oficiální výletní program a vrátili se do tbiliského hotelu.  Proč jsme na letiště přijeli po třídě G. Bushe staršího o více než tři hodiny dříve než plánovaný odlet letadla „další den“, ve 02:35 hodin, jsem nepochopil. V hale nebylo co uklízet. Při letu do Istanbulu, při transitu v Istanbulu, ani při letu do Prahy se nic zvláštního nestalo. Na Ruzyňském letišti všichni mluvili česky.