Den: 1.             Úterý, 12. dubna 2016          Praha-Dakar

Země terangy. Poslední sčítání lidu z roku 2011: na 196 000 km2 se nachází přes třináct milionů obyvatel, převážně muslimů. „Senegal“ znamená „Naše loď“. Symboly Senegalu jsou baobaby a lvi.

Jak někdo řekl, Afriku musíte milovat nebo nenávidět. Nic mezi tím. Po 128 dnech se do ní vracím.

Nenávidím vstávání ve tři hodiny ráno. Zase jsem naletěl pokynům cestovky být na letišti dvě hodiny před odletem. Těch pár desítek cestujících bylo odbaveno za deset minut. Pak jsem se už jenom procházel uvnitř a vně ruzyňské letištní haly. Jako dvě a dvě dvojice policajt+voják. V průběhu sedmi hodinového letu do Boa Vista na Kapverdských ostrovech jsme v charterovém letadle měli k výběru jedno ze dvou teplých jídel: kuře s rýží nebo kuře s noky. Někteří cestující vystoupili a jiní se k nám přidali na zbývající hodinový let do nejzápadnějšího hlavního města Afriky. I v Dakaru zvěčnili letiště podle svého bývalého prezidenta Leopolda Sedara Senghora.

Měl jsem si vzít raději s sebou francouzskou konverzaci místo zbytečného Přestáváme kouřit. Se senegalským pasovým pracovníkem jsem prohodil prvních pár francouzských slovíček. Na hodinkách jsme si vrátili čas o dvě hodiny. Ty jsme pak projeli autobusem kolem Dakaru na jih země, do rybářské vesnice La Somone, kde se nachází naše ubytovna. Hodně hvězdičkový (all inclusive) Royal Decameron Baobab Resort, složený z desítek přízemních afrických bungalovů, umístněných v botanické zahradě. Dlouhé pláže pod nosem a několik barů. Dostal jsem se na číslo 3303. Prostorný pokoj s prosklenou stěnou do zeleně a manželská postel, posypaná ibiškovými květy. Wifina, plochá televize, klimatizace. Před pokojem malá terasa se stolkem a židlemi. Nahodil jsem své oblíbené (téměř se rozpadající) tričko z Havaje, (nerozpadající se) kraťasy, vzal nikona a při slunečných pětadvaceti stupních provedl první průzkum pláží. Většina hostů ležela na lehátkách pod slaměnými slunečníky. Pár se po kotníky čvachtalo ve vodě. Voda Atlantického oceánu byla lehce ledová. Prý bude teplá v srpnu-září.

Obrovská otevřená jídelna pod slaměnou střechou nabízela k večeři luxusní výběr předkrmů, krmů i pokrmů místní, francouzské a italské kuchyně. Na pět stolů byla jedna číšnice. Nabral jsem si několik plátků čerstvého tuňáka, několik francouzských sýrů a několik mořských ježků, ve kterých bylo takové malé oranžové nic a jedlo se to malou lžičkou. Zbytek prvního dne jsem zasvětil gin-tonikové spanilé jízdě při poslechu folkového zpěváka.

Den: 2.                 Středa, 13. dubna 2016        Růžové jezero (senegalské „Mrtvé moře“)

Růžové jezero (Pink Lake, Lac Rose, Retba), senegalské „Mrtvé moře“. Třicet kilometrů severo-východně od Dakaru, na rozloze tří kilometrů čtverečních s maximální hloubkou tří metrů. Až do roku 1970 bylo obyčejným jezerem. Při obrovských suchách se jezero vysušilo. A když se znovu naplnilo, byla v ní voda slanější než v izraelském Mrtvém moři. Zvláštní zbarvení vody způsobují mikroorganismy, tj. pigment, který na slunečním světle produkují. Podobná jezera jsou kolem ázerbájdžánského Baku, saudsko-arabského Jeddahu a v západní Austrálii.

Ze čtyřicítky turistů ze včerejšího letadla se nás pět rozhodlo vyrazit na třídenní okruh Senegalem. Starší sympatičtí manžele Bobo a Zdena z Třeboně, veselé podpadesátnice Zuzana a Monika z okolí Prahy. Já. Do autobusu Transit nasedli také průvodce Alouine a řidič Sila. Český průvodce by byl při účasti alespoň dvaceti zájemců. Kolektiv si mne zvolil za překladatele. Po dvou hodinách jízdy jsme minuli Dakar a pokračovali na severovýchod. Zaparkovali jsme v hotelu Chez Salim a přesedli do nákladního terénního vozidla s řadou sedadel na korbě. Stařičká vojenská simca, přemalovaná před hodně lety již se odlepující pískovou barvou.

Vydali jsme se písčitými dunami po stopách slavné Rallye Paris-Dakar. I když – v Paříži naposled startovala před patnácti lety a v Dakaru naposled končila před devíti lety. Senegalské vládě se občas nelíbí, že v názvu přesto zůstal název jejich hlavního města. Pařížským radním je to jedno. Tak jsme se loudali po dunách a ženské nadšeně hýkaly, když jsme sjížděli prudce dolů. Zastavili jsme na místě, ze kterého bylo vidět nalevo oceán a napravo Růžové jezero. A na jiném místě, kde až do roku 2007 byla cílová páska rallye. V jedné pouštní vesnici jsme pozdravili nejstaršího obyvatele a vyslechli si přednášku starosty o vesnických problémech s vodou, elektřinou a všude kolem se povalujícími PET lahvemi a igelitovými pytlíky. Pak se nám náklaďák na pobřeží oceánu odporoučel. Řidič zamobiloval pro jiný náklaďák a my jsme se mezitím procházeli po pláži a sbírali pro papoušky sépie různých velikostí. Po návratu na hotel jsme se ubytovali a šli naobědvat. Jídlo sice skromnější než v našem domovském Decameronu, ale ubytování v afrických kruhových domcích (i s wifinou) mile potěšilo. A žádné stovky spolubydlících. A jako bonus jsme měli velký bazén jenom pro sebe.

Po koupací pauze jsme konečně vyrazili k nedalekému Růžovému jezeru. Přes hodinu jsme se motali místním sběračkám soli. Mladé ženy ze sousedních zemí (Mali, Mauretánie, Guinea, G-Bissau) kde jsou ekonomické podmínky ještě horší, vynášely z člunů na hlavách tuny soli. Ani jeden chlap. Radost byla na ně pohledět. Za 25 kg pytel soli překupníci zaplatí tisíc franků (1,3 Euro). Přesunuli jsme se na jezerní růžovou „pláž“, ale po náročném dnu nás to spíše táhlo k bazénu.

Den: 3.                 Čtvrtek, 14. dubna 2016      Lumpoul

Přesunový den plný zážitků začal zastávkou na místním trhu v mangové vesnici, kde se prodávalo samé mango. Sedm jsem si jich koupil. Následovala malá výrobna palmových stolů, židlí a postelí. O něco dál (myslím, že jsem si o to řekl) srdečné přijetí v místní vesnické škole. Přestože všichni Senegalci mluví doma wolofštinou, od třetí třídy základky se vyučuje výlučně ve francouzštině. Říkal to Alouine. Žákům jsme rozdali spoustu bonbonů. Zapěli nám senegalskou lidovou píseň a my jsme jim zapěli Okolo Hradce.

Dorazili jsme na okraj pouště a přesedli z klimatizovaného autobusu na otevřenou korbu náklaďáku, který zastavil uprostřed spousty písku ve stanovém kempu Duch Pouště. Bez televize, bez wifiny, bez elektřiny. Na každý stan (cca 30 m2), s vlastním venkovním záchodem a sprchou, připadly dvě petrolejky. V kuchyni se pohybovala matka se třiadvacetiletou dcerou Fetu, která měla 186 centimetrů a velký horní předkus. Ale jinak byla hezká a pořád se smála. Tak jsem ji asi stokrát nafotil.

Hlavním bodem programu byl trekking po písčitých dunách a pozorování západu slunce, které však bylo v oparu, takže moc stínů neházelo. Prošli jsme kolem skromnějšího kempu, který měl záchodové mísy volně umístněné v „přírodě“. Asi deset metrů od sebe. Po deseti kilometrech (přeháním), jsme se vrátili na stanovou základnu, kde už na mne čekala Fetu se sexy topem. Tak jsem ji znovu stokrát nafotil a ona si hned všechny fotky stáhla do svého mobilu. Asi bude modelkou.

Den: 4.                Pátek, 15. dubna 2016         Lumpoul – Saint Luis

Ze sedmi senegalských objektů na seznamu světového dědictví UNESCO nás dnes čekali dva.

Po snídani jsme se přiblížili deset kilometrů od hranic s Mauretánií a zastavili na ostrově, kde ústí řeka Senegal do oceánu a kde stála první francouzská osada v západní Africe. Tak ji pojmenovali po Ludvíku XIV. – Saint Luis. Vyváželi se odsud otroci, včelí vosk, kůže a ambra. Po osmdesáti šesti letech přestalo být hlavním městem Senegalu, který získal autonomii v rámci Francouzského společenství a šoupl hlavní město do Dakaru. V Saint Luis jsme poobědvali vynikající místní rybu, na poště nakoupili známky a spěchali k dalšímu UNESCO bonbonku.

Djoudj National Bird Sanctuary. Ptačí rezervace v deltě řeky Senegal. Po Kanadě a Rusku třetí nejvýznamnější ornitologická rezervace na světě. Nedotčená příroda, slibující přes čtyři sta druhů exotického ptactva, včetně plameňáků a pelikánů. Nasedli jsme do motorového člunu ke tříhodinové pozorovatelské expedici. Po první půlhodině, kdy počet shlédnutého ptactva dosáhl třináctky, naše počítání zamrzlo. Kde nic, tu nic. Žádní plameňáci a zbylých 386 druhů ptáků. Jenom hnědá voda, rákosí a mangrovníky. Smutní jsme se další dvě hodiny vraceli do Saint Luis.

Podle našeho průvodce dominantou města je starý palác guvernéra Luise Faidherbe a kovový most guvernéra Luise Faidherbe od Gustava Eiffela, který spojuje ostrovní historickou část města v koloniálním stylu s pevninou. Při projížďce drožkou starými ulicemi jsem si více než domy s dřevěnými stropy, dřevěnými okenicemi a balkony s kovanými železnými balustrádami všímal živý pouliční ruch. Nikon si přímo lebedil na břehu řeky, kde se nakládali a vykládali, prodávali a kupovali čerstvě vylovené ryby. I když se to některým babkám nelíbilo. Návštěvy Národního muzea letectva jsme se zřekli a přesunuli se ke spánku na pokraj města do hotelu hotelu Cap Saint Louis. Ve své chýši jsem měl elektřinu, televizi i wifinu. Asi deset metrů od hotelového bazénu. Také v tomto hotelu snad kromě personálu a nás nebyl nikdo jiný.

Den: 5.              Sobota, 16. dubna 2016       Saint Luis-La Somone

Viděli jsme, co se dalo a tak nás čekala dlouhá cesta domů, do civilizace. Aby to pro nás nebyl šok, zastavili jsme v izolované vesnici Dahar Mai s asi stovkou obyvatel. V té bych nechtěl bydlet.  Ve městě kůže si ženské nakoupily, po pečlivém výběru, boty na několik sezon dopředu. Vysušené jezero, kde několik žen klacíky rozklepávalo vrstvu soli, než se zase jezero naplní vodou. Také jsem si chvíli klacíkoval. Asi by to nebyl můj koníček. Zbytek cesty nás doprovázela písčitá bouře. Místňáci se zahalenými hlavami připomínali chodící mumie.

Návrat do hotelu Decameron byl jako návrat do jiného světa. Všude plno lidí, všude lidské zvuky. Když jsem zjistil, že pár lidí se spokojeně čvachtá v oceánu, nebylo co řešit. Při asi 30 stupních na slunci měla příjemně teplá voda o pár stupňů méně. Při procházce k laguně jsem zahlédl Marii, nejkrásnější ženu Senegalu. Na rukou držela půlročního syna. A také dva pouštní Tuarégy. Při večeři jsme si znovu roztáhli žaludky a před půlnocí jsem se podíval do hotelového diskoklubu.

Den: 6.            Nedělí, 17. dubna 2016        La Somone

Den zaslouženého nicnedělání. Dopoledne naše cestovatelská pětka navštívila nedalekou vesnici, aby si její ženská část dokoupila různé „hadříky“. Odpoledne patřilo barovému povalečství a koupání v oceánu. S místními převozníky jsem na zítra domluvil lagunovou projížďku. Prostě – neděle.

Den: 7.             Pondělí, 18. dubna 2016      La Somone

Čtyři parťáci se ke mně nadšeně připojili a společně jsme přes dvě hodiny brouzdali motorovým člunem kolem laguny. Je prý zvykem, že afričtí prezidenti věnují nějaké nemovitosti vlivným „západním“ prezidentům. Zastavili jsme u jednoho pobřežního, již se rozpadajícího, kuželovitého domu, který předchozí senegalský prezident věnoval svému francouzskému kolegovi Sarkozimu. Ten tady ale nikdy nebyl. Kousek dál byl nějaký strom, na který se věšeli propíchlé mušle s tajným přáním. Plameňáky jsme zase neviděli, ale tisíce jiných ptáků ano. A na pláži nádhernou nafouklou jedovatou ježovku fugi.

Pár hodin před odletem ze Senegalu přece nebudu v hotelu. Vybral jsem se do vesnice, kde mi údajný bratr nabízel na večer svoji sestru a zastavil se v muslimské mateřské školce, kde si na mne pár dětí šáhlo a paní učitelka (metresse) mi napsala svůj e-mail, abych ji poslal fotky a sehnal sponzory. Po lehké večeři (tuňákové plátky, krevety, avokádový salát a čerstvé špargle) nám animační tým jihoamerických dívek předvedl módní přehlídku.

Den: 8.              Úterý, 19. dubna 2016          La Somone – Praha

Ranní procházka po pláži při východu slunce, spojená se sběrem zakroucených mušlí a různě velkých hvězdic. Z vesnice si to k oceánu šinula mladá žena s velkým hrncem na hlavě. A vylila do vody všechny stolice za uplynulou noc. V deset hodin jsme naposled nastoupili do autobusu. Směr – letiště. Za dvanáct euro jsem si v tranzitní prodejně koupil dvě sazenice baobabu. Jeden má vyrůst do dvou metrů a druhý do osmi metrů. Za šest hodin, před půlnocí, jsme přistáli na Ruzyňském letišti. Byl to príma výlet. Asi si z těch pěti tisíců fotek udělám útlou fotoknihu. Ne ze všech.