Den: 1 Pondělí, 21. března 2016 KYJEV
Za 347 korun jsem se taxíkem přesunul 13,681 kilometrů na Ruzyňské letiště. Za dvě a něco hodiny jsme přistáli na letišti Borispol v hlavním městě Ukrajiny. Maršrutným autobusem a metrem jsem se dostal na Náměstí nezávislosti. Poblíž měl být můj hotel. Zastavil jsem mladého milicionáře s vlčákem a zeptal se na hotel. Jeden z nich by to mohl vědět. Po tři sta metrech jsem se raději znovu zeptal. Byl jsem poslán na opačnou stranu. Zabydlel jsem se na pokoji číslo 508 hotelu Dnipro, Chreščatik 1. Před hotelem stál velký fotbalový míč, pamětník na 14. Mistrovství Evropy 2012, které hostila Ukrajina a Polsko. Za ním ještě větší kruhová budova bez okem, bývalé Muzeum V. I. Lenina. Při zapadajícím slunci jsem vyrazil do stmívajících se ulic.
Nejprve byla Oranžová (ukrajinsky: pomarančeva) revoluce (listopad 2004-leden 2005) dvou Viktorů o prezidentské křeslo. Ve dvakrát opakovaném druhém kole zvítězil opoziční Juščenko nad provládním Janukovyčem. O pět let později, 17. ledna 2005, se zadařilo Víťovi Janukovyčovi. Nestihl ale vyčerpat celý prezidentský mandát, protože v noci, 21. listopadu 2013, začala tříměsíční série masových protestů a občanské neposlušnosti, která se změnila v celoukrajinskou krizi, následovanou krymskou krizi a válkou v Donbasu. Údajně to odneslo sedmdesát sedm obětí. Janukovyč utekl i s nakradenými miliony do ruského Rostova na Donu. Zbývajících čtyřicet tři milionů obyvatel zůstalo na Ukrajině.
Odmítl kandidovat na post dalšího ukrajinského prezidenta a spokojil se s funkcí starosty města Kyjev. Narodil se v Kyrgystanu v rodině sovětského generála. Pět let chodil do místní školy v Mimoni. Společně s bratrem si vydělal těžké peníze v profesionálním boxu a zabydlel se v Německu. Třetí rok má kancelář v centru Kyjeva. Starosta Vitali Kličko.
Na Náměstí nezávislosti zrovna postávaly dvě holky, držící na A-3 papírech fixkou napsané: Kytice Naděždě a Ženy podporují ženy (v angličtině). Čekaly, až si dva filmaři připraví svá fidlátka a udělají s nimi rozhovor. Vděčně se culily také na můj dvoukilový nikon. Prošel jsem se hlavní tepnou, Chreščatikem, a v McDonaldu si dal cheesburger za dvacet korun (1 hrivna – 1 koruna). Vrátil jsem se do hotelu, zaplatil ubytování a na pokoji zapnul přenosný radiátor, protože byla pěkná kosa.
Další tři hodiny jsem se již procházel nočním městem, kde se narodil také Michail Bulgakov, autor románu Mistr a Markétka. A Golda Meirová, pozdější ministerská předsedkyně Izraele. Teplota kolem nuly. Místy ještě leželi zbytky sněhu. Vzal jsem postupně tři hlavní chrámy města: Chrám sv. Žofie („Matka ruských kostelů“), Chrám sv. Vladimíra a Chrám sv. Michala. Barevně nasvětlené vypadali moc hezky. Také budova ministerstva zahraničních věcí a budova ministerstva vnitra. Kousek cesty mne doprovodila jedna bábrlenka a ráda se rozpovídala. Celý její důchod (1 200 grivnů) jde na nájemné (32 m2), takže si přivydělává jako malířka nových bytů. Projel jsem se několika stanicemi metra, které jsou ale výzdobou hodně skromnější než v Moskvě. Mezitím mi malý radiátor docela vyhřál malý pokoj.
