Pátek, 29. ledna 2016

Po ránu jsem si vyžehlil košile a kapesníky a podíval se na internet. Objevil jsem, jak vydělat, tedy – ušetřit osm tisíc korun. Když si v centru města Budapešť rezervuji poslední volný apartment, 28 m2, na čtyři noci a nezaplatím za něj 9 631 korun. V Budapešti jsem byl naposled ještě před pubertou. Prý je to město s největším počtem termálních lázní na světě. A – všichni tam mluví maďarsky. Zakliknul jsem objednávku na příští úterý a pak další objednávku na autobusovou jízdenku do a zpět.

Den: 1.           Úterý, 02. února 2016

Ve tři hodiny ráno budíček, v pět hodin ráno odjezd žlutým autobusem přes B-rno a B-ratislavu, po sedmi hodinách jízdy, do B-udapešti. V osmém ze dvaceti tři obvodů hlavního města kdysi lidového Maďarska je můj Street Smart City studiový apartment pro dvě osoby. Jenom ho najít. Podle avíza byl svazek klíčů zastrčený za venkovní žaluzií, v levém rohu. Peníze za ubytování mám nechat uvnitř mikrovlnné trouby, která je na lednici.

S nikonem jsme vyrazili do ulic. Bez cíle a bez mapy. To miluji. Ulice doleva, ulice rovně, ulice doprava. Intuitivně. Kolem restaurace Praga, kolem restaurace, kde čepují žatecké pivo, kolem restaurace Františka Vláčila s postřižínským pivem. Podél dunajské promenády s hotely Sofitel, Intercontinental a Marriott jsem došel k prvnímu z deseti divů města. Řetězový most. Po jeho pravé straně jsem se prošel z části Pešť do části Budín. A po jeho levé části se vrátil z části Budín do části Pešť. Zamračená obloha začala po čtvrté hodině černat. Po několika dotazech u místňáků jsem se dostal zpět na svojí ubikaci.

Den: 2.           Středa, 03. února 2016

„Budapešť je bohatá na kulturu, pálivá jídla, cikánskou hudbu, čardáš a tokajské víno. Metropole leží na bublající půdě. Celkem 123 různých pramenů léčících různé neduhy těla. Město má něžnou duši, silnou imperiální minulost a jeho obyvatelé se nebojí hledat v něm kus vlastního štěstí.“.

Hezké sluneční počasí má být až zítra a pozítří. Po půlhodinové chůzi jsem se zase ocitl před vlastním domem. Tak jsem se podíval do mapy. Druhý pokus se podařil. Dorazil jsem do stoleté třípodlažní Velké tržnici, která se teprve probouzela. Nevím sice proč, ale koupil jsem si kilo nádherných škvarek. Přes Dunaj jsem zahlédl na kopci Gellért další městský symbol – Citadela. Nejblíž k ní byl Most Svobody.  A za ním jeskynní kostel a v něm tři oltáře. Také sto let starý, vytesaný do pískovce. Vstupné jako třicet deko škvarek. Pak jsem vyklusal několik stovek schodů a slíbil si, že omezím kouření. Na mramorové tyči držela Bohyně vítězství nad hlavou velkou ratolest. Obranné opevnění na kopci nechal postavit František Josef I. Za druhé světové války zde sídlili fašisté a po druhé světové válce sovětští vojáci. Do roku 1961. Nikým nehlídán jsem vešel do neveřejného prostoru a objevil hrůzu, která zbyla ještě po jedněch i druhých vojácích. Pak mne objevili dva sekuriťáci, kterým jsem se dušoval, že bylo otevřeno a že jsem vůbec nic nevyfotil. Já?

V báglu jsem měl s sebou ručník a plavky. Autobusem a metrem jsem se dopravil na severovýchod města, do největších veřejných lázní v Evropě. Přes sto let starých. V létě pojmou denně až šest tisíc lidí. Neoklasicistické Széchenyiho termální lázně. Otevřené denně šestnáct hodin. Nejlevnější vstupenka (na celý den) stojí v přepočtu téměř pět set korun. Tři venkovní bazény s teplotou až 38 stupňů, ve kterých se chrochněli desítky nadšenců. Uvnitř podélní žluté budovy byli další bazény s termální vodou, obsahující třetinu Mendělejevové tabulky, vyvěrající z hloubky  1 246 metrů. A snad deset par a saun různých teplot a různých esencí.  Když jsem po čtyřech hodinách opouštěl tento objekt, venku už pršelo a vydrželo pršet do pozdního večera. Pro dnešek jsem skončil.

Den: 3.           Čtvrtek, 04. února 2016

Po desáté hodině dopoledne mne probudil mladý, sympatický hipík, „výběrčí daní“. S úsměvem jsem mu vytkl některé drobné nedostatky v bytě a tak jsem mu navrhl patnáct euro za noc. Oba jsme souhlasili. Z auta přinesl chybějící žárovku. Slíbil (někdy) připevnit záchodové prkýnko.

Někde jsem vyčetl doporučení na projížďku tramvají 4 nebo 6, přes dva mosty, po bulvárech s historickými budovami. A vystoupit na Markétin ostrov (Margit Sziget). Na „Ostrov volného času“ se dá přijet z pravobřežního Budína nebo z levobřežní Pešti jedním nebo druhým mostem. V létě, když je všechno zelené, tady může být hezky. Teď to byl ale holo-ostrov s chátrajícími budovami i venkovními bazény. Místní mini-zoo nabízelo tři koně, deset čápů a osm srnek. Kolem ostrova (nejspíš z evropských fondů) je nová 5,3 kilometrů dlouhá vyasfaltovaná cesta, rozdělená pro chodce (bílý) a pro běžce (červený asfalt). Tak jsem si ji v klídku prošel.

Znovu jsem nasedl do tramvaje, která právě přijela a někam jela. Už zase mne upoutal varující piktogram s přeškrtnutou cigaretou a přeškrtnutým hamburgerem. A pod tím uvedená pokuta pro bezlístkovce: šest tisíc forintů na místě nebo šestnáct tisíc forintů složenkou (11 HUF – 1 CZK). Vystoupil jsem na konečné a vyšplhal na nedaleký kopec. Kromě spousty zahraničních turistů tam stáli vedle sebe z bílého mramoru vytesaný Matyášův chrám a Rybářská bašta. A hotel Hilton. Nádherný výhled na Pešť, který „nelze nikdy dokonale zachytit na žádné pohlednici“. Turistický marketing.

Po setmění jsem se rozhodl pro loudání po levostranném nábřeží nočního města. Barevně nasvícené budovy vypadaly daleko zajímavěji než přes den. Nejvíce se mi líbila bílá novogotická budova Parlamentu se 691 místnostmi, hlídaná čtyřmi venkovními policajty. A přes Dunaj středověký Budínský hrad, na kterém po třicet šest let sídlili také čeští králové Vladislav a Ludvík. Podnulová teplota a pořádný fičák u toho nemuseli být. Po třech hodinách jsem si v teple prohlížel fotky na počítači.

Den: 4.           Pátek, 05. února 2016

Před obědem jsem se na ulici zeptal mladé trojice, kde je Szoborpark. Pohřebiště soch sovětských a maďarských politických papalášů. Prý daleko, třicet kilometrů za městem. Zvolil jsem náhradní alternativu: Városliget. Dozvěděl jsem se, že mám jet čtyři stanice tramvají a pak dva kilometry pěšky po Andrássyho aleji. Na její začátku byla impresivní třípatrová rohová budova Muzea teroru. Po její obvodu, na úrovni očí, byly umístěny desítky porcelánových fotografií lidí, odstraněných v padesátých létech., po kterých následovali léta „gulášového socialismu“ Jánose Kádára. Maďaři měli hodně smůly ve dvacátém století. V obou světových válkách stáli na špatné straně. A ani do slovanského Východního bloku příliš nezapadli. Alej končila u sloupového Náměstí hrdinů, za kterým byl rozsáhlý park s umělým jezerem, plný soch a sousoší. Na jeho okraji bylo městské ZOO a městský cirkus. Po parkovém zhlédnutí jsem přidal procházku diplomatickou čtvrtí, připomínající královské Vinohrady. Sovákovi se to sice nebude líbit, ale nakonec jsem si přece jenom koupil čínskou sběratelskou kšiltovku.

Ugrofinská maďarština je melodicky zajímavý jazyk, ve kterém snad nic není převzato z jiných jazyků. I policie není policie, ale: rendoseg. A „dobrý den“ je „jónapot kivánok“.  Nejslavnější maďarský básník Sándor Petofi byl slovenského původu. Nejslavnějšími maďarskými sportovci byl boxer László Papp a fotbalista Ferenc Puškáš. Ale ti neměli slovenské kořeny. A také vynálezce a sochař Erno Rubik, který objevil geniální kostku (1974), kterou teď vyrábí Číňané pro celý svět.

Večer jsem pocítil v krku „bramboru“ a tak jsem si uvařil čaj a začetl se do Jeruzalema od Selmy Lagerlofové. Zítra budu spát ve své posteli.

Den: 5.           Sobota, 06. února 2016

A večer budu spát ve své posteli. Po snídani jsem vyrazil na svojí poslední tříhodinovou procházku městem. V tržnici jsem nakoupil nějaké domácí uzené produkty.

Venku jsem se jednoho z turistických nadháněčů zeptal, proč je na dveřích úplně každého obchodu, až do rozměru A4, cedulka zákazu kouření. Prý před dvěma lety se konalo referendum a Budapešťáci si to tak těsnou většinou odhlasovali. Cigarety lze koupit jedině ve specializovaných obchodech, do kterých z venku není vidět. Ještě nikde jsem neviděl na chodnících tolik vajglů jako tady.

Po obchodní Váci utca jsem byl zase u některého ze třinácti mostů. Hliníkově-skleněná hrůza na dunajské promenádě pod názvem Velryba bude brzo další obchodně-administrativní ozdobou města. Naproti jsem si poklábosil ve vstupní hale se školníkem Korvínské university. V maďarštině: Corvinus Egyetem. Tím jsem ale propásl šanci vyfotit si nejkrásnější maďarskou vysokoškolačku, která kolem nás prošla. V jedné z úzkých uliček jsem zahlédl zavřenou největší synagogu ve městě a vedle ní kavárnu Tel Aviv. Tak snad už jsem viděl v tomto městě skoro všechno. Zbytek forintů jsem v Penny Market vrazil do láhve zeleného čaje na cestu a do deseti hořkých čokolád s burákovou náplní. Ty se nikdy neztratí.

Zbalil jsem si svá fidlátka a naposled vešel do nejstaršího metra na evropském kontinentu. Proto v něm nejsou turnikety, ale dva zřízenci, kteří ovšem procházející cestující nijak zvlášť neobtěžují. Hrdě jsem jim ukázal svojí druhou štípnutou jízdenku. Tu první jsem si štípnul v úterý. Pět set padesát kilometrů na autobusové nádraží Florenc jsme ujeli zase za sedm hodin. Docela příjemná poznávačka byla u konce.