Kvůli dvou-ostrovnímu souostroví, představujícímu tři desetiny celkového povrchu třicáté největší země na světě, které v dubnu 1964 fúzovali s kontinentální Tanganikou, se země oficiálně jmenuje Sjednocená tanzanská republika. Milion a čtvrt sunitských muslimů těchto dvou korálových ostrovů tvoří dvě a půl procenta mateřské Tanzanie. Ostrovy Unguja a Pemba. Unguja má dokonce i svého prezidenta a svůj jednokomorový parlament. Původní, svahilský, název ostrova „Unguja“ je méně známý než arabský název „Zanzibar“ (Pobřeží černochů).
Den: 1 Středa, 25. listopadu 2015
Půl hodinu po půlnoci jsme vylétli z Ruzyňského letiště. Technické mezipřistání v Hurghadě. V 09:03 nám kapitán letadla oznámil, že jsme právě přeletěli rovník. Šest stupňů severněji od „hřebíčkového“ ostrova Zanzibar. Po přistání jsme na letišti zaplatili padesát dolarů za vstupné vízum. Po hodině jízdy autobusem jsme na hotelové recepci zaplatili jedenáct dolarů pobytové taxe za jedenáct noclehů.
Pokoj číslo 17, velký jak malá tělocvična. Vévodí mu king-size postel. A v rohu ještě jedno jednolůžko. Dřevěný balkon pod střechou s vyhlídkou do ibiškové zahrady. Čtyřhvězdičkový rodinný hotel Samaki s velkým bazénem, sto metrů od oceánu. Po prvním africkém obědě jsem nahodil kraťasy a vyrazil na rekognoskaci dlouhé bílé pláže, až do rybářské vesnice. Cestou jsem navázal několik užitečných kontaktů a vrátil se do hotelu na večeři. Švédské stoly s bohatým výběrem všeho, kromě vepřového masa. Dal jsem si kuře a smažené plátky zelené papaje.
Při seznamovacím setkání jsme se od průvodkyně Romany dozvěděli, že místní pivo Kilimanjaro je lepší než místní pivo Zanzibar. Že vyvážet místní škeble je zakázáno, ale zatím si je skoro všichni odvezli domů. Že ostrov nedávno objevili také Rusové, ale podle recepčního je patnáct ruských turistů horších než sto padesát českých turistů. Že zejména blondýnky se nemají koupat v bazénu po osmé hodině večerní, kdy se do vody sype chlor. Mohli by jim vlasy zezelenat. Že „Hakuna matata“ znamená „žádný problém“ a „Hakuna pesa“ znamená „nemám peníze“. Nejfrekventovanějším slovem je pozdrav „Jambo“ (džambo).
Den: 2 Čtvrtek, 26. listopadu 2015
Ráno, ještě před snídani, se objevila mladičká Aša, moje pokojská. Prý mi bude uklízet třikrát denně. Asi to myslela vážně. Řekl jsem jí, že mi stačí jednou denně. A myslel jsem to vážně. Pak jsem se seznámil s hotelovým elektrikářem, protože zlobilo dálkové ovládání klimatizace. Půl hodinu se šťoural se šroubovákem v krabici a pak vyměnil baterie v ovládači. Oba jsme z toho měli radost, i když kontrolka i nadále nesvítí.
Po ránu silný odliv posunul oceán o pět set metrů od včerejší pláže. Na jeho místě se objevily políčka s mořskými řasami. Výhodný exportní artikl pro farmakologii i kuchyně na celém světě. Desítky mladých dívek i starých žen (neviděl jsem jediného muže) přivazovalo mladé řasy na provazy, upevněné na kolících. Odpoledne je zaplaví voda a do příštího úplňku vyrostou o dalších pár centimetrů. Šest set kilo řas se prodává nákupčím za padesát USD. Také zde nenávidí fotografování, takže všude kolem mne znělo: „no photo“. Některé po mne házely řasy, jiné si zakryly tvář a jiné pokračovaly v sazení, ale otočily se ke mně pozadím.
Protože jsem s touto zajímavou dvouhodinovou exkurzí nepočítal, tak jsem se nenamazal opalovacím krémem. Výsledky se nesmlouvavě dostavili. Po kalamarové večeři jsem se vydržel chvíli dívat na kulturní vložku dvanácti vyskakujících Masajů. V baru jsem navázal přátelství s barmankou Sarah a vyzvedl si dvě lahve tonicu na rozředění pražského bífitru.
Den: 3 Pátek, 27. listopadu 2015
Po včerejším kontaktu s tropickým sluncem jsem se probudil rudý jako krocan. Bylo jasné, že se dnes nepřidám k půldennímu výletu na sever ostrova, odkud lodí na zanzibarský „Bora-Bora“. Místo toho jsem se čvachtal v hotelovém bazénu, kousek od svého pokoje, ve kterém měla voda třicet stupňů. Dlouho jsem nevydržel a vyrazil na průzkum vesnice Uroa se dvěma tisícovkami sunnitských muslimů a čtyřmi mešitami. První byl kulturní dům, velká dřevěná stodola s barem a velkým obrazem Boba Marley. Pak jsem zavítal do místní školy: 175 žáků, 24 učitelů, 6 učeben. Právě končila výuka společným sezením všech žáků a všech učitelů na dvoře, pod košatým stromem. Se svým „vyučovacím“ koníčkem jsem si neškrtl.
U jednoho domu posedávala parta mladíků. Jeden z nich měl na hlavě kšiltovku největší politické strany na ostrově, CCM i s portrétem jejího předsedy a presidenta Zanzibaru. Ali Mohamed Shein. V obchodech se kšiltovka neprodává. Masově se rozdávala před 25. říjnem letošního roku, kdy byly celostátní volby. Ostrovní výsledky byli anulovány kvůli údajné manipulaci s hlasovacími lístky. Dohodli jsme se na jednom dolaru. Dal jsem si ji na hlavu a pak už mne všichni vesničané zdravili. Mezi prvními byl i nejstarší dědek ve vesnici. Uměl jenom svahilsky, tak mne poplácal. Já jsem ho také poplácal. Naletěl jsem na cedulku, ukazující na místní ZOO. Dvě holky mne do něj doprovodily. Na pokaděném dvorku pobíhali dvě malé „něco“, podobné na divoká prasata. Jejich majitel byl zrovna v mešitě. Jedna z holek souhlasila s focením za pět set místních šušníků (šest Kč).
Při odpolední siestě jsem brouzdal po dopoledních vesnických fotkách. V podvečer jsem se seznámil s dalším hotelovým řemeslníkem. Neodtékala mi voda v umyvadle.
Hodinu před půlnocí začala na pláži v hotelovém klubu Makelele diskotéka. Moc nás nebylo, ale při několika skleničkách červeného vína to bylo příjemné zakončení dne.
Přítomen byl také čtyřčlenný štáb TV Prima, který zde natáčí dokumentární film.
Den: 4 Sobota, 28. listopadu 2015
Jednou z turistických atrakcí Stone Town, i když není na seznamu UNESCO, je dům, ve kterém žila hudební ikona Faruk Bulsara, známý ve světě pod jménem Freddie Mercury. Jeho perští rodiče pocházeli z indického státu Gudžarát. Syn se jim na Zanzibaru narodil jenom proto, že jeho otec zde zrovna sloužil v britské koloniální správě. Od svých devíti let studoval Freddie osm let v Indii. Když mu bylo osmnáct let, rodina se natrvalo vystěhovala do Anglie. O pět let později FM spoluzaložil skupinu Queen. Dne 21. listopadu 1975 vyšlo skupině další elpíčko Noc v opeře a na ní fenomenální skladba, kterou složil FM – Bohemian Rapsody. Zemřel předčasně a tím se stal hudební legendou. Jeho popel byl rozprášen na břehu Ženevského jezera, kde stojí jeho třímetrová socha od české sochařky Ireny Sedlecké.
Velký výlet přes malý ostrov. Dvě pecky: hlavní město ostrova a farma s ovocem, kořením a rostlinami. Celodenní akce začala hodinovým přesunem z východního pobřeží, na kterém leží náš hotel, na západní pobřeží, kde leží hlavní město Zanzibar City. Dav padesáti Čechů, Moravanů, Slováků a jeden Polák nebyl zrovna malou skupinkou, ale držel se docela pohromadě. Z nezajímavého půlmilionového města jsme se zaměřili na jeho historickou část – Stone Town, na seznamu UNESCO. Největší živé svahilské město na světě. Přes tisícovka domů postavených z korálových kamenů.
Na místě, kde byl – až do roku 1897 – největší trh s otroky na východoafrickém pobřeží, stojí anglikánský kostel. Pod vysokým stromem je Memoriál otrokům. Betonová díra, ze které vykukuje pět kamenných otroků, spojených mezi sebou na krku řetězy. Za dešťové přeháňky jsme proběhli úzkými uličkami (papasi) se vzácnými dřevěnými vyřezávanými dveřmi. Zvenku, protože dnes v chatrném stavu, jsme se podívali na Palác divů, postaveném v roce 1883 se třemi unikáty: vodovod, elektřina a elektrický výtah. Palác byl nepoškozen, včetně svých křišťálových lustrů, ani při britského bombardování města v průběhu nejkratší války na světě, která trvala třicet osm minut.
V průběhu hodinového rozchodu jsem zakoupil tucet pohledů se známkami, nahlédl do prázdného jediného katolického kostela ve městě a pozval na pivo barmana v jazzovém klubu. Následoval kolektivní oběd v luxusní hotelové restauraci na pobřeží oceánu. Odjezd na tzv. spicy tour, prohlídku farmy se dvaceti čtyřmi druhy ovoce, zeleniny a hlavně koření: skořicovníky, hřebíčkovce, pepřovníky, muškátovníky, vanilkovníky, mangovníky, chlebovníky, pomelovníky, zázvorovníky, kávovníky, ananásovníky….
Večer byl v hotelu Africký den. Ten je každou sobotu. K bohatému výběru afrických jídel bušili v rohu otevřené jídelny do bubnů různých velikostí tři místní muzikanti.
Den: 5 Neděle, 29. listopadu 2015
Neděle pro mne nezačala vůbec dobře. Zapnul jsem počítač a místo ikonek „start“ a „internet“ se objevilo varování: „Kritická chyba. Nabídka Start a Cortana nefungují“. Nevím, co je Cortana. Na recepci mi poradili, ať si vezmu taxík za padesát dolarů a zajedu do hlavního města, kde v hotelu Hilton je indický ajťák. V tom vedru to nebyl můj sen. Zavolal jsem mu a vysvětlil můj problém. Doporučil mi aktivovat výchozí bod. Našel jsem ho. Po dvaceti minutách se počítačový software vrátil do pozice, kdy jsem počítač, pět hodin před odjezdem na Zanzibar, koupil. Přišel jsem ale o některé nahrané programy.
Rudá barva na mně zhnědla a tak jsem odpoledne vyrazil na hotelovou pláž nachytat další bronz a zaplavat si v přílivové vodě, plné rostlinných naplavenin. Subtilní barmanka Sarah má vždycky velkou radost, když si sednu v baru s neskutečně pomalým wifi signalem. V půlhodinových intervalech mi nosí sklenku studené koly. Večeři s velkým náskokem dominovali plátky z grilovaného mečouna. A po něm zase kvanta ananasu, papáje a manga. Úplně jiné chuti, než znám z Kauflandu nebo Tesca. Večer v hotelovém klubu Makelele.
Den: 6 Pondělí, 30. listopadu 2015
Světovou proslulost Pobřeží černochů založil v polovině 19. století ománský sultán Sajjid Said, který dal příkaz místňákům vysadit za každou palmu dva hřebíčkovce kořenné, které v dospělosti dosahují až patnácti metrů. Obchod se začal rozmáhat a dnes se tady pěstují tři čtvrtiny světové produkce hřebíčku, z toho tři čtvrtiny na ostrově Pemba. Tento hornatý ostrov s bílo-bílými korálovými plážemi je známý také černou magii a nedávno objevenými obrovskými zásobami ropy a plynu.
Po ránu jsem na pláži okukoval východ slunce. Je čas zase nastavit tělo slunci. Po snídani jsem nasedl do turistického autobusu, který sliboval silný celodenní zážitek. Koupání a šnorchlování na jihozápadních atolech Paradise, Safari Blue a Kvale. Vedla k nim hodina jízdy po silnici a hodina člunem po oceánu. Na Kvale jsme pod palmovou střechou poobědvali krevety, ježka, kalmary a jiné plody moře. Vyvrcholením byl grilovaný humr. Při šnorchlování sice nebylo vidět zrovna moc různobarevných ryb, ale spousta rozmanitých korálů je nahradila. Na rozdíl od čtvrtka jsem si dnes připálil hlavně nohy. Záda se mi už začínají lehce loupat.
Den: 7 Úterý, 1. prosince 2015
Sedmý den výletu. Den klidu a pokoje. Upravoval jsem několik set fotografií, které jsem nafotil včera brzo ráno na hotelové pláži. Hanka, učitelka jógy od Liberce, za šestnáct minut předvedla šest různých asán. Odpoledne jsem se pustil do čtení knihy Já čarodějka, kterou napsala Sandra, dcera předválečného herce Raula Schránila a bývalá členka pražského divadla Semafor.
Při západu slunce se Hanka rozhodla naučit místní děti pořádkumilovnosti. Od masajů sehnala velký pytel a vyzvala vesnické děti, aby ho naplnili plástovými lahvemi, rozházenými po pláži. Byla nadšená nadšením dětí pro tuto zábavu. Pak děti někam odnesli vysypat plný pytel. Když se dlouho nevraceli, šli jsme se za nimi podívat. Na chodníku místo nich byly všechny lahve vysypané a – prázdný pytel. Zesmutnělá Hanka řekla: Zítra to s nimi zkusím znovu.
Den: 8 Středa, 2. prosince 2015
S pondělním focením jogínských poloh jsem se moc nevytáhl. Bylo to moc „mužské“ vidění. A tak jsem dostal druhou šanci. Pak jsem se vykoupal v odlivové vodě.
Když ji bylo šestnáct let, moc si přála stát se modelkou. To by ale musela na týdenní přípravný kurz do hlavního města, daleko od rodné vesnice. Rodiče nesouhlasili a dětský sen se rozplynul. Po šestnácti letech, dnes odpoledne, si splnila svůj sen. Při lehce ustupujícím slunci, na hotelové terase. V Zanzibaru. Pro několik set fotografií si postupně vyměnila čtyři různé, různobarevné letní šaty, do kterých se opíral oceánský větřík. Také já jsem byl modelingovým focením nepolíbený. Ale řada fotek se povedla.
Den: 9 Čtvrtek, 3. prosince 2015
Po snídani jsem domluvil s místním taxikářem přijatelnou cenu za odvoz na jihozápad ostrova, do jediného národního parku na ostrově – Jozani-Chvaka Bay National Park, pět tisíc zalesněných hektarů. Průvodce za deset dolarů nám řekl, že je zde spousta flory a fauny. Flory prý uvidíme hodně, ale z fauny jenom opice, pár ochočených vyhublých krav a mravence. Nejprve jsme prošli lesním porostem s dominujícími stromy červeného mahagonu. Za ním na nás čekalo několik desítek z 2 357 endemických opic, guaréza červená zanzibarská (Red Colobus Monkey). Neviděli jsme žádnou endemickou žábu mob bakarii, ani žádného endemického ptáka fisher´s tuaraco. O kilometr dále, poblíž pobřeží, byl mangrovníkový les. Vrátil jsem se na hotel, poobědval a vzal ručník na hotelovou pláž. Na vedlejším lehátku se na zádech opalovala krásně snědá Italka, porušující zákaz „nahoře bez“. Moc jí to slušelo.
Den: 10 Pátek, 4. prosince 2015
Celodenní plážové povalečství. Další komentář je zbytečný.
Den: 11 Sobota, 5. prosince 2015
Výlet do východní Afriky utekl jako voda. Zítra se Sovák a já vracíme na Letnou.
V pět hodin ráno jsem čekal na pláži na žlutý východ slunce. Začalo se zvedat o hodinu později. Nahoru vylítlo jako kometa, za dvě minuty.
Dopoledne jsem se byl rozloučit se sympatickou vesnicí Uroa. Přestože před domy a mezi domy bylo rozsypáno nejméně desetkrát více plastických lahví, než je počet obyvatel. Ve třech přízemních domech byly církevní třídy a v nich odděleně holky ve tmavomodrých šatech a kluci v růžových košilích. A v každé třídě učitel s dlouhým prutem na udržení disciplíny. V jedné třídě nebyl přítomen pedagogický dozor a žáci a žákyně si pozpěvovali. Chopil jsem se neviditelné taktovky a začal je dirigovat. Až jsem se zpotil. Ale k oboustranné spokojenosti to fungovalo. V plážové tržnici ještě pořád čekali na první bárky s dnešním výlovem ryb. V místní ZOO, kde byly stejné perličky a asi šest malých „něco“, nepřibyl žádný nový exemplář. Kšiltovka největší politické strany na ostrově opět zabrala a lidičky byli ke mne vstřícní.
V podvečer poslední čvachtání v Indickém oceánu. Rozuměj – tři sta metrů od břehu voda po kolena. Protože je sobota, při večeři nám znovu hráli tři bubeníci v rámci Afrického večera. Mnohahodinové pivní loučení s klubem Makelele.
Den: 12 Neděle, 6. prosince 2015
Ze Zanzibaru je do Los Angeles vzdušní čárou 16 135 km. Do Tokia 11 292 km. Do Paříže 7 034 km. Ve dvě hodiny odpoledne místního času nás od Ruzyně dělilo 6 703 km. Šťastlivci, sedící na levé straně boeingu viděli špičku Kilimandžára. Technická přestávka v keňské Mombase a další v egyptské Hurghadě. Půl hodinu před půlnocí jsme prošli ruzyňskou celní kontrolou. Kamarád, co sbírá mušle, z nich bude mít jistě radost.
Nádherný tropický odpočinkový výlet. Jedinou černou tečkou byla skutečnost, že moje sběratelská kšiltovka zůstala na svém domovském ostrově. Pokoj číslo 17. Na zrcadle.
