„Vezme se kus moře, ohradí se a vypumpuje se. I zůstane dno. Holanďan to vysuší, zaseje na to trávu, krávy ji spasou, Holanďan je podojí a udělá z toho sýr.“ Karel Čapek, 1932.

Je to neskutečný, fantastický, neopakovatelný zážitek. Bude i legrace. Tvrdila Hanka. A tak jsem se přihlásil. Jde vlastně jenom o prodloužený víkend.

Plachetnice je loď, vybavená plachtami, připevněnými na stěžních a ráhnech.  Poháněna kinetickou energii větru. Když není vítr, plachetnice neplachtí. A naopak. Bark, briga, brigantina, fregata, jola, karavela, klipr, koga, korveta, galeona, pinasa, skiff, sportboat, šalupa, škuner.  A všechno jsou to plachetnice.

Breesant je písčitá mělčina mezi Ijseelmeer a Wadensee. Po ní je pojmenována jedna z nejkrásnějších holandských tradičních lodí s klasickým plochým dnem, postavena v roce 1905. Dvoustěžňová plachetnice – kliper. Teaková paluba a dřevěné stěžně. Délka: 32 metrů, šířka: 6,0 metrů, ponor: 1,30 metrů, plocha plachet: 400 m2, motor: 153 koní, počet osob: 28, počet kajut: 10, počet sprch: 2, počet toalet: 3. V podpalubí je atraktivně zařízený salon s prostornou kuchyní a barem. Bude legrace.

Přípravu na svojí premiérovou jízdu na opravdické plachetnici jsem vzal nesmírně zodpovědně. V instrukcích stálo doporučení na gumové holínky a na nepromokavé oteplené kalhoty. Krásné khaki zelené gumáky jsem pořídil přes internet z Hodonína. Pro kalhoty jsem zašel do holešovické tržnice. U postarší Vietnamky jsem vynegocioval (ukecal) poloviční cenu. A hned si doma vyzkoušel. Křehký materiál prdnul v rozkroku. Druhý den jsem byl u Vietnamky. „Vy máte málo peněz“, řekla, vzala jehlu a niť a dvakrát trhlinu zašila. Zakoupil jsem homeopatické pilulky Cocculine. Kdyby byly obrovské vlny.

Pátek, 16. října 2015                   Praha-Harlingen

V sedm hodin ráno, na Černém mostě, již čekal Zdeněk s manželkou. Do černé oktávie nabral mne a mojí kajutovou parťačku Alenu, kterou jsem právě poprvé v životě viděl. Neúplná třicítka, neúplných padesát kilo, matka dvou synů. Po telefonu mi řekla, že ji je jedno, s kým bude spát. Téměř tisíc kilometrů jízdy na sever Nizozemska se prodloužilo odpoledními zácpami v severním Německu. Cestu mi trochu pokazil dotaz Zdenka, zda mám s sebou spacák. To mi v instrukcích uniklo. Nemám.

Za tmy jsme dorazili do přístavního města Harlingen. Před místním obchoďákem mne čekala víla Hanka se dvěma osuškami. Doslechla se, že nemám spacák. Ve spleti desítek plachetnic jsme objevili tu svoji: majestátnou Breesant. Někteří z našich dvaceti šesti spolunocležníků ještě nedorazili, jiní už nasávali v přístavních hospůdkách. Palandová kajuta má zrcadlo, umyvadlo, elektrickou zástrčku, odpadkový koš a kulaté okno. S Alenou jsme vyrazili do ulic. Mrholilo a byla docela kosa. Dali jsme si fishburger, nakoukli do několika narvaných hospod a vrátili se domů. Na kuchyňské lince prázdného salonu se tulilo třicetilitrové štěně. Ze začátku teklo hodně pěny. Postupně se začali objevovat další členové zítřejší posádky. Objevil se i majitel lodi a její kapitán Ian a všichni jsme mu řekli svá křestní jména. Poté se do zítra jedlo, pilo a hodovalo. Ke spánku jsem se zakryl dvěma osuškami.

Sobota, 17. října 2015                 D-Day

Tradičně třetí víkend v říjnu. Dvaadvacátý ročník největšího nizozemského závodu historických plachetnic – Brandaris Race. Z kontinentálního přístavu Harlingen do přístavu West Terschelling na západofríském ostrově Terschelling.  Celkem osmdesát plachetnic různého typu a různého počtu stěžňů. Na sedmi z nich bylo přes dvě stě Čechů a Moraváků. Chyběli televizní štáby, protože by to, podle kapitána Iana, nebylo moc zajímavé. Koukat se hodinu a půl na pořád stejné plavidla. A – chybělo to nejdůležitější. Vítr. A pořádný déšť nebo slunce. Bohové nám vůbec nebyli naklonění.  Obloha nebyla tyrkysově modrá, slunce neopíralo své paprsky do napnutých plachet. Bylo zamračeno a voda byla jako žehlicí prkno. Žádné „muž přes palubu“. Gumáky i nepromokavé kalhoty zůstali v kajutě. Organizátoři závodu posunuli startovní čáru.

Byli jsme rozděleni do tří pracovních skupin: příď, prostředek a záď. Začali padat technické, mně nic neříkající, pokyny. Raději abych nepřekážel. Přilnul jsem na zádi k sympatickému kapitánovi a společně jsme rozebírali mně bližší oblasti: nedávné fotbalové utkání Nizozemsko-ČR, nízkou natalitu v zemi, vlnu uprchlíků, popularitu dřeváků a tulipánů. Mezitím se činil i nikouš a cestou posbíral tucty zamračených fotek. Jirka se nám pochlubil se svým devítiměsíčním dronem Čestmírem za třicet táců, který v různých výškách plachtil nad mraky plachetnic a všechno natáčel. To ještě netušil, že v 12:28:38 udělá svůj první a poslední žbluňk do moře. Hodně zesmutněný Jirka jenom pronesl: „Tak, a teď mi nalejte tu slivovici.“. Jedna hodina a dvacet šest minut jízdy nám vyneslo v těžké konkurenci šesté místo. A to jsme ještě cestou poobědvali guláš s rýží.

Vpluli jsme do přístavu, napěchovali se mezi ostatní plachetnice a dostali samostatné volno. S parťačkou jsme probrouzdali několik obchodně-restauračně-kavárenských ulic „brusinkového“ ostrova. Podívali se na nejstarší nizozemský maják. Za pět euro si na neomezenou dobu půjčili pohodlné holandské kola a frčeli podél pobřeží se silným odlivem. Na okraji města byl lunapark oddělený nízkou zídkou od místního hřbitova. Italská večeře na lodi, zbytky z pivního soudku a zbytky přivezených tekutin.

Neděle, 18. října 2015                 Harlingen-Praha

Po ránu jsem si v přístavu zašel do protestantského kostele. Mše začínala za půl hodinu. To už jsme vyrazili nesoutěžně na zpáteční cestu. Chyběl vítr a chyběla i motivace. Nezpravil ji ani pohled na desítku lachtanů, povalujících se na jedné z mnoha mělčin. Dokončil jsem s kapitánem naší včerejší diskusi a jednou mu i pomohl s lanem. Nikdo jiný kolem nás nebyl. V mateřském přístavu Harlingen už na nás čekal Zdeněk a jeho povoz. Nikde žádné zácpy a tak jsme (rozuměj: Zdeněk) zpáteční cestu zvládli za osm hodin. Před půlnocí jsem ještě stihl metro a pak tramvaj.

Od pátečního výjezdu z Černého mostu do nedělního příjezdu na Černý most uplynulo 65 hodin, z nichž jsme 45 hodin trávili v provincii Frísko na severu Nizozemska, včetně osmdesáti šesti minut vzrušujícího závodu. Zůstanou hezké zážitky, stovky fotek, nepoužité galoše, nepoužité nepromokavé kalhoty a dvě osušky, které musím Hance vrátit. Třeba za rok bude všechno úplně jinak.