Jihovýchodní Evropa. Jižní konec Karpatského oblouku. Součást Panonské roviny. Na jihu ohraničen řekou Dunaj, na západě řekou Tisa, na severu řekou Mures, na východě jižními Karpaty. Východní část v Rumunsku, západní část v Srbsku, severní cíp v Maďarsku. Hornatý, romantický, poetický, drsný Banát.

Podle dostupných zdrojů měl podnikatel se dřevem Gyorgy Magyarly z Oravice dvě dcery, Alžbětu a Helenu. A podnikatelský projekt (levně si pronajmout zalesněné území, draze prodat vykácené dřevo), který umístil do zalesněné, liduprázdné pohraniční oblasti Rakouského císařství a pak si ji pronajal od vojenské správy na tři roky. Do „země zaslíbené“ nalákal desítky českých řemeslníků s rodinami. Nejvíce jich přišlo z Plzeňska a Klatovska. První dvě české vesnice byly na světě: Svatá Alžběta (1823) a Svatá Helena (1825). Po třech letech se nabalíkovaný Gyorgy Magyarly vypařil.  Novousedlíci se přihlásili k vojenským pohraničníkům.  V roce 1827 byly založeny další čtyři české vesnice: Bigr, Eibenthal,  Rovensko a Gernik, O rok později vesnice Šumice. Z uvedené „sedmičky“ pro nedostatek vody časem zanikla první založená vesnice.

Boom v počtu českých osadníků drasticky padl o sto dvacet let později, v roce 1948, kdy je nová československá vláda vyzvala k návratu do vlasti a obsazení území Sudet. Další vlna navrátilců proběhla po listopadu 1989. Starý strom nepřesadíš. Banát opouštěli zejména mladí lidé. Při sčítání lidu v Rumunsku se k české národnosti v roce 1992 hlásilo 5 800, v roce 2002 pouze 3 938 osob a v roce 2012 ….

Den: 1.          Úterý, 22. září 2015            Přesun

Týdenní výlet snad bude vypadat jako nějaký úlet, ale přesto jsem se na něj těšil.  Čeští krajánci, Babí léto s muzikou. Moje standartní žádost o jednolůžkový pokoj byla CK Kudrna zdvořile zamítnuta. Spacák s sebou.

Přesun z Prahy do Brna autobusem Student Agency se prodloužil o deset minut. Než dálniční policajti vytiskli složenku na dvě stě korun autobusové stewardce, která nebyla připoutaná. V devět hodin večer nastoupili na brněnském autobusovém nádraží Zvonařka do jiného autobusu se dvěma řidiči také průvodce Vilda (Krakonoš), jeho asistent Petr (Ozzy), osm hudebníků a čtyřicet dva zážitků chtivých turistů z Čech, Moravy i Slovenska. Moje spolusedící vdova Anička z Kysuc, přivdaná do Štemberku i přede mnou sedící Jiřka, která bude mít 8. listopadu narozeniny, vytáhli dvakrát pálené tekutiny. Ne moc vtipně jsem se uvedl jako vyléčený alkoholik a přišel tím o kvalitní materiál. Před půlnocí jsme překročili maďarsko-rumunskou hranici.

Den: 2.         Středa, 23. září 2015          Rovensko

Od osmi hodin ráno jsme se dvě hodiny kolektivně procházeli po historické části města Temešvár, tisíc kilometrů od Prahy. Hezká pravoslavná katedrála a v parku socha vlčice se dvěma vlčaty. Květinový trh a naproti všehochuť tržnice. Před odjezdem jsme se v místním parku pochytali za ruce, zazpívali „Kolo-kolo-mlýnské“ a ve směru hodinových ručiček se seznámili každý s každým. Zapamatovat si přes čtyřicet jmen bylo hračkou.

Další zastávka byla ve městě Rešica. V parku pod širým nebem stálo na dvou kolejích Muzeum čtrnácti parních lokomotiv, které se tady kdysi vyráběli. Nejslavnější, přes sto let stará lokomotiva stála na mramorovém piedesálu.  O přískok dál jsme zastavili při Anině u krasové vyvěračky Bigar s bizarním sedmi metrovým travertinově-mechovým vodopádem. Rozuměj: přes balvan porostlý zeleným mechem padající voda. Několik odvážlivců vylezlo po laně k malé jeskyni.

Kolem šesté hodiny jsme konečně zaparkovali v první „naší“, „poetické“ české vesničce Rovensko. Kdysi dávno tady žilo šest set krajánků. Dnes sedmdesát čtyři, včetně čtyř dětí v jedné rodině. Řada chalup byla opuštěná a a jejich dvorky zarostlé. Zabydleli jsme se v kudrnovské chalupě.  V jednom pokoji čtyři palandové postele, v druhém pokoji čtyři selské postele. Na dřevěné půdě tucet molitanových matrací. Šest lidí dalo přednost přespání ve spacáku na zahradě. Jeden si postavil stan.

Ve dvou směnách jsme dostali k večeři v „hospůdce U Karličky“ (na dvorku manželů Pražských) polévku čorbu a po ní sarmu (v zelném listu zabalené mleté maso s rýží).  V Kulturním domě pak vypukl koncert přivezených muzikantů: Severomoravanky Lucie Redlová a Beata Bocek, doprovázená na kytaře svým švédským přítelem Chrisem a tříčlenná kapela Bombarďáci, včetně Košičana Laca. Hráli a zpívali každý něco jiného a každý s velkým nasazením. Místňáci příliš velký zájem o bezplatnou kulturu zrovna neprojevovali. Dva podroužení místní seladoni se nejprve dvou našich dívek zeptali, zda jsou již plnoleté a poté, zda nechtějí sex. Holky chtěly spát. Před půlnocí jsem se zabalil do svého spacáku a usnul v embryo poloze. Moje postel měla metr šedesát na délku.

Den: 3.         Čtvrtek, 24. září 2015               Gernik

Pro komunikaci s místními orgány se museli Češi co nejdříve naučit rumunský jazyk. Mezi sebou si však udržovali mateřskou češtinu. Jak běžel čas, vytvářeli si také své česko-banátské klony. Například: malé dítě – bejbinko, žehlička – cihlička, holící strojek – mašinka na pucování, deštník – parazol. A také zvukomalebná slovesa: filmovat – vzít do kamery, holit se – pucovat se, močit – chcát, vzkázat – poslat řeč.

Po dvousměnné snídani jsme naložili svá zavazadla do autobusu a společně se vydali po polních a lesních cestách na patnácti kilometrový sestupný přechod z české vesnice Rovensko do české vesnice Gernik (231 obyvatel). Nejdříve po táhlých hřebenech s výhledy na Dunaj a závěrem prudce údolím vodních mlýnků „U Petra“. O šest hodin později jsme se zabydleli na další kudrnovské základně (44 postelí či travnatá zahradní terasa na stanování), blízko hospody „U Ribniku“, s točeným pivem Ursus. Na dveřích jednoho stavění mne zaujal nápis: “Prodej višňovky“. Zaťukal, ochutnal, zakoupil. Vzpomínka na Banát. Dvakrát pálená višňovka bez přísad a konzervantů.

Po večeři se v místní hospodě U Kapličky konal druhý ze série dovezených koncertů s pozváním všech Gerničanů. Asi běžela na ČT1, která se dá tady sledovat, nějaká telenovela, protože až tak moc místňáků se neobjevilo. Následovala další „spacáková“ noc, tentokrát v „dospělácké“ posteli.

Den: 4.         Pátek, 25. září 2015        Svatá Helena

Snídaně byla skutečně bohatá. Po ní jsme měli na vybranou návštěvu místní jeskyně Filipova díra nebo návštěvu místní školy. Na díru jsem nebyl zvědav, na školu – ano. Přízemní nová budova s pěti velkými světlými učebnami. V té nejmenší sedělo ve tmě šest žáčků. Na velkém projekčním plátně jim paní učitelka promítala plazy. Více učitelů ani žáků nebylo. Pak se objevil i mladý ředitel školy a optimisticky dodal, že jsou signály o možném nárůstu žáků. Asi tak za pět-šest let.

Po včerejším pochoďáku dalo osm znavených osob přednost přepravě autobusem do naší dnešní cílové stanice, třetí české rumunské vesnice. Nebyl jsem mezi nimi. Od rána bylo pod mrakem, který nás vydržel doprovázet následujících šest hodin, v závěru doprovázen lehkým deštěm. Sedmnáct kilometrů po polních a lesních kamenitých cestách bylo méně sexy než včerejších patnáct kilometrů. Podle itineráře jsme šli přes voňavé poloniny, bukové lesy, kolem jeskyně Turecká díra a planinou Garina.  Mne se líbila dlouhá rovinka švestkovou alejí, zakončená pěti pětiset litrovými sudy plnými bublajících švestek. Zajímavá byla také osamělá, do morku kosti spálená motorka před jeskyní. Šest kilometrů od Dunaje byla vesnice Svatá Helena (280 obyvatel).

Před kulturním domem došlo k našemu rozebírání svatohelenskými krajánky do jejich domovů. Byl mi přidělen dříve narozený sympatický Václav. Našimi hostiteli pro příští tři noci budou manželé M. Jako většina ostatních také oni mají děti a vnoučata v Čechách a párkrát za rok se těší na jejich návštěvu. Seznámení začalo předáním přivezených dárků (plechovky piva, kakao, káva, becherovka, tužky). Domácí rakije pak navázala nové přátelství.  Následovala fazulová polévka a ovocné knedlíky zalité smetanou.

V osm hodin jsme zabrali všechny dva dlouhé venkovní stoly před místní míchanici obchodu a hospody Prior, známějšího jako „U Štěpničky“ (kombinace prodejny potravin a výčepu s rozlévanou kořalkou a čepovaným českým pivem). Od Vildy, guru našeho zájezdu, jsme obdrželi instrukce za zítřejší zahraniční výlet. A pak už se do pozdní noci pilo, povídalo a zpívalo za doprovodu kytary, mandolíny a ukulele.

Den: 5.         Sobota, 26. září 2015                Srbsko, Češko Selo

Kromě tří jedinců se všichni přihlásili na celodenní fakultativní (300 Kč) výlet do srbského Banátu. Po půlhodině jízdy jsme překročili rumunsko-srbskou hranici, čímž opustili půdu Evropské unie, a proto prošli dvojí celní a pasovou kontrolou.

Sto třicet kilometrů jihovýchodně od Bělehradu, ve městečku Bela Crkva jsme půl hodinu pobíhali bez silnějších zážitků po všeho trochu trhu. O desítku kilometrů dál, na břehu Dunaje, jsme za pět euro poobědvali dvě usmažené dvaceti centimetrové ryby, odnož jesetera, s trochou brambor a srbským pivem.

Třetí srbské zastavení vedlo k banátské české menšině ve vesnici Češko Selo. Na parkovišti nás čekala spousta vyplašených husí a desítka pod stromy se povalujících krav. Před kulturním domem byla o stromy opřená asi dvacítka kol. Na nich přijeli srbští žáci z družební školy v Bela Crkva a zrovna se svými českými kamarády zpívali českou písničku za kytarového doprovodu paní učitelky. Venku se zapovídala česká konzulka z Bělehradu, kterou doprovázel její pes. Za dobrovolné jedno euro jsme si v sousedství prohlédli Muzeum. Vilda nás upozornil, že ve vesnici jsou tři ulice: Havlova, Husova a Masarykova.

Ze srbského Banátu jsme pak spěchali do „našeho“ rumunského Banátu, kde na nás čekala další programová pecka – vatra na bílých skalách vysoko nad širokým Dunajem. Každá hostitelská rodina už věděla, že nás má vybavit bramborami, špekem a nějakou klobásou. Asi dvoukilometrovou stoupavou trasu kolem řady větrníků nám dvojice místních koní na povozu táhla padesáti litrovou bečku piva. Co víc si přát?

Den: 6. – 7.   Neděle-pondělí, 27. – 28. září 2015    Svatá Helena, Brno

Od včasného rána do nočního odjezdu domů bylo zataženo a neúnavně pršelo.

V deset hodin, dvě stě metrů od sebe, byly zahájeny dvě nedělní bohoslužby. Jedna v katolickém kostele (1879), druhá v baptistickém kostele (do roku 1887 evangelický kostel). U katolíků převažovala starší generace, u baptistů zpíval a hrál na různé nástroje mladý sbor. Následovalo kázání kněze na téma Člověk-maketa, které přiblížil na příkladu imitace mobilů. Kdysi je zahlédl ve výloze elektroprodejny v Žatci. Tvářili se jako funkční, ale nebyli funkční. Pointu jsem již neslyšel. K obědu jsme měli slepici s plnkou a hranolky. K večeři jsme měli z oběda zbylou slepici s rýží.

Poslední večer v Banátu se naši muzikantští parťáci pustili v kulturním domě do svého třetího koncertu. Kromě „účastníků zájezdu“ byla přítomná asi dvacítka Svatohelenců. Nepochybně nejsrdečnější atmosféru zakončil kapelník Bombarďáků tancem s nejhezčí vesničankou. Pak nás ještě Vilda naposled v autobusu spočítal a spokojeně si vydechl. Další osud turistické výpravy už byl v rukou dvou řidičů.  Za noční jízdy jsme dopili, co ještě zbylo. A na pár hodin usnuli.

Již za pondělního světla jsme vyplnili dotazníky spokojeného klienta, napsali své e-mailovky a zaplatili řidičům autobusovou konzumní útratu. Před desátou hodinou začalo na brněnské Zvonařce srdečné loučení lidí, kteří se ještě před týdnem vůbec neznali. Několik z nás nasedlo do vlaku. Já pak ještě do metra a do tramvaje.