Den: 1.              Sobota, 20. června 2015

Po nedávných silných zážitcích v Íránu, kde jsme se většinou pohybovali mezi prvním a pátých tisíciletím před Kristem, jsem se potřeboval dostat zpět do současnosti. Tedy – mimo diskuse o tunelování tunelu Blanka, nebezpečí nájezdu emigrantů, uzávěrkách na D-1 nebo déčkových celebritách, které i v padesáti vypadají na dvacet (v horším případě na třicet) let.

Po sto čtyřiceti minutách odpoledního letu jsme rolovali na letišti v Eivisse, hlavním městě Pityuských ostrovů. O třicet minut později jsem si vybaloval svých pár plážových „švestek“ na pokoji s balkonem, wifinou a hlavně – klimatizací. Sto metrů od hotelové pláže. Nahodil jsem tričko, kraťasy a vyrazil na první průzkumnou cestu okolím. Nejprve jsem narazil na sympatickou čtyřicítku ze San Francisca a pak na nudistickou pláž s hojnou účastí, ale postarší klientelou. Stometrovým tunelem jsem se dostal do staré části města s přístavem. Moc lidí v ulicích nebylo. Nejspíš si užívají v tom vedru odpolední siestu a připravují se na noční aktivity. V KFC jsem snědl kopec kuřecích stehen, vypil galon koly a dorazil se zmrzlinou. S novou sběratelskou kšiltovkou jsem se vrátil na pokoj, který se mi vychladil na osmnáct stupňů.

Den: 2.              Neděle, 21. června 2015

Milion místních ostrovanů, žijících na jednom procentu rozlohy Španělska, bydlí ve Středo-zemním moři. My je házíme do jednoho pytle, do Baleárských ostrovů (151 ostrovů a ostrůvků).  Oni se ale dělí na obyvatele samotných Baleár (Mallorca, Menorca) a obyvatele Pityuských ostrovech (Ibiza, Formentera). Od včerejší soboty do příští soboty si budu všímat zejména Pytyusany. V pěti okresech ostrova Ibiza žije na území o něco větším než je Praha asi sto třicet tisíc místňáků. Ti se v letní sezoně dělí se statisíci turisty z celého světa o dvě stě deset kilometrů pláží a o 2 948 slunečních hodin v roce.  Aby se rozlišil název hlavního města od stejnojmenného ostrova, tak pro něj místní používají katalánský název – Eivissa. Nádherné písčité i skalisté pláže jsou kolem celého pobřeží ostrova. Noční život, plný restaurací, kaváren, barů a diskoték je především v Eivisse.

Prý „absolutní turistickou nutností“ je UNESCO čtvrť z 16. stol. – Dalt Vila, oddělená od města renesančními hradbami. V poledním vedru jsem vyšplhal až na její vrchol, kde byla (zamčená) katedrála sv. Marie Sněžné. Starými, úzkými uličkami jsem se vrátil do hotelu a na dvě hodiny vyměnil kraťasy za plavky. Nic lepšího mne nenapadlo.

Jídelní návyky ve městě jsou posunuty o dvě-tři hodiny. Snídaně začíná v deset hodin, oběd ve tři hodiny odpoledne a večeře mezi desátou hodinou a půlnocí. Nejspíš za to může denní vedro a noční život. Zatím jsem se nespálil a tak jsem před půlnocí vyrazil posoudit, jak se změnila diskotéka-bejvalka s tou dnešní. Těch skutečných diskotékových prostor, velikostí mezi basketbalovým a fotbalovým hřištěm, je na ostrově sedm-deset (Paradis, Amnesia, Privilege, El Divino, Pacha, Space, Eden). Z praktických důvodů jsou umístěná mimo lidská obydlí. Údajně největší diskotéka v Evropě, Privilege, s kapacitou až deset tisíc trsajících, je patnáct kilometrů od hlavního města. A tak mé rozhodnutí padlo na diskotéku Pacha nedaleko přístavu.

Vstupenku jsem si koupil v pouličním předprodeji a tím místo 60 euro zaplatil „jenom“ 48 euro. Tolik stojí i můj jeden nocleh v hotelu. „Dvoudenní“ diskotéka, jako i ostatní na ostrově, začíná ve 23:59 hodin a končí v 06:00 hodin. DJ-předskokan hraje do 01:30, DJ-host do 03:30 a DJ-ikona do 06:00 hodin. O půlnoci byl obrovský sál ještě prázdný. Štamgasti přichází teprve o půl čtvrté ráno. První šok, u vchodu: nesmí se fotit foto-aparátem. A tak jsem svého nikona musel nechat za tři euro v úschovně. Dvě třetiny klubu jsou pro VIP hosty (tj. o dvacet euro dražší vstupné). Ti mohou v boxech také sedět. Ostatní, většina, si mohou sednout tak akorát na záchodě. Doplňování tekutin není žádná láce: třetinka vody nebo piva – 10, panák stoličné – 15, koktejl – 20 euro. Těch barů jsem napočítal dvanáct a dalších sedm na terase pro kuřáky. Poměr přítomných (asi tisícovka) podle pohlaví nebyl důležitý, protože si každý trsá pro sebe. Krok-dva vlevo, krok-dva vpravo. Občas zamávat rukama nad hlavou. Na víc nemáte prostor. Povídat si spíše rukama, protože basové reproduktory víc nedovolí. Ze silného kulturního zážitku jsem se vrátil na hotelové kutě v pět hodin ráno. Začínalo svítat.

Den: 3.              Pondělí, 22. června 2015

Dnes by se máma dožila devadesáti let.

Původně jsem chtěl jet někam úplně jinam, ale první městský autobus na zastávce jel na Platja de ses Salines, dvoukilometrovou pláž s dunami, „kde tráví volné chvíle všechny známé osobnosti“. Našel jsem si „svojí“ (nic moc) mini-pláž a za hodinu se lehce připálil. Pak jsem si nafotil poslední horu mořské soli na ostrově, protože se už netěží a vrátil se na hotel k odpolednímu klidu.

Den: 4.              Úterý, 23. června 2015                                                  

Snad kvůli jejímu názvu, při snídaní jsem se rozhodl navštívit nedalekou vesnici Jesús, kde se v místním kostele nachází „nejvzácnější umělecké dílo celého souostroví“. Kostel zavírali o půl druhé odpoledne. Půl hodinu před mým autobusovým příjezdem. V afektu jsem si naproti v supermarketu koupil kilovku mandlového másla. Nevím, k čemu je. (Večer jsem si vygoogloval, že „máslo obsahuje neuvěřitelné množství nutrientů a proto je velmi populární mezi sportovci. Díky obsahu nenasycených a polynenasycených tuků je mandlové máslo velmi zdravé.“).

Ani dnes jsem nikam nespěchal. Vrátil jsem se sedm kilometrů pěšky (v tom vedru to nebyl nejlepší nápad) na okraj hlavního města, na bíle písčitou pláž Talamanca. Kromě koupání jsem se zastavil ve vyhlášeném Harbour Club, kde si připravoval svá fidlátka sympatický Holanďan Paul, alias DJ Eyes.Pod. Bude vystupovat zítra o půl čtvrté ráno. To už budu spát.

Den: 5.              Středa, 24. června 2015                                                

Po snídaní jsem obeplul kousek ostrova na severovýchod a vystoupil v Es Canar (Punta Arabí), kde je největší a nejstarší Hippy Market (široko-daleko). Stovky stánků, připomí-najících „květinové děti“ šedesátých let. Několik brnkajících hudebních těles. A také pár černochů, prodávajících hodinky a sluneční brýle. Lidí jak na Václaváku, pohodová atmosféra. Čekal jsem převahu pamětníků. Převažovala kategorie 18-35 let. Přes dvě hodiny jsem se procházel křížem-krážem a za dvacku si pořídil dvoulůžkové indické hippisácké prostěradlo. Třeba se někomu bude líbit. A pak si v přístavu zašel na oběd do rybí restaurace a lodí domů. V podvečer jsem se procházel hlavními ulicemi města a večer jsem bloumal po městském lidu a jeho lákadlech.

Den: 6.              Čtvrtek, 25. června 2015

Téměř již zdomácnělý na ibizském ostrově. Je čas podívat se na ostrov Formentera, „Karibik Středozemí“. Hodina lodní jízdy. Ve formenterském přístavu la Savina už čekal za dvě euro „Pirát z Karibiku“.  Další autobus jel do hlavního města ostrova – San Francesc Xavier až za půl hodinu. Na mrňavém ostrově o rozloze 82,8 km2 se všichni kromě mne přesouvají MHD, vozidly, motocykly nebo na kolech. Zvolil jsem pěší variantu. A začal čtyřmi kilometry do hlavního města, ve kterém bylo náměstí s bílým kostelem a několik ulic se suvenýry. Klidně bych dál pokračoval autobusem, jenomže jsem zjistil, že MHD se pohybuje jenom jedním směrem. Ve směru hodinových ručiček. Já jsem se pohyboval v protisměru. Těch 694 automobilů, které mi nechtěli zastavit, si budu dlouho pamatovat.  Alespoň jsem cestou viděl několik neturistických zajímavostí. Místní hřbitov s hrobem stoleté Francesky, psí boudu se solární střechou, jediný helipad na ostrově, který nemá letiště a černou kozu. Na radu místní holky s krásným úsměvem jsem to vzal šílenou „zkratkou“, kamenitou cestou mezi poli, kam prý turisté nechodí. Rozumím. Minul jsem městečko Sant Ferran  a kolem solního jezera Estany Pudent doputoval do živého turistického města Es Pujols. Vedle sebe bylo několik písčitých pláží, oddělených lávovými poli.  Bylo načase si zaplavat. Pak jsem byl pět kilometrů od přístavu a sedm minut od odplutí mé lodi. Další bude za dvě hodiny. Zázraky se dějí. Vedle mne zastavil zaprášený starý citroen. Usměvavý starší řidič, Kolumbijec. Řekl, že na ostrově bydlí pět let, má tři děti a že tu loď stihneme. Měl pravdu.

Na rohu jedné ulice v ibizském přístavu seděl neoholený, zarostlý Gerhard, ročník 1943. Kdysi dělal průvodce v mezinárodních vlacích. Jednou prý profrčel i Prahou, na cestě do Istanbulu. Vedle něj na krabici bylo vystaveno dvacet originálních popelníků, vyrobených z plechovek od coly, fanty, 7UP. A na cedulce napsáno, že je bez práce, nemá rodinu, nemá kde bydlet a nemá žádné peníze. Při pokecu v angličtině jsem mu nabídl dvě cigarety. Vzal si jednu. Abych mu udělal „obchod“, koupil jsem si od něj jeden popelník, prodávaný po jednom euro a dal mu dvoueurovou minci. Jednoeurovku mi vrátil.

Den: 7.              Pátek, 26. června 2015

Poslední plný den na Ibize byl náročný, ale stál za to. V jedenáct hodin jsem vyrazil na nejdelší pláž ostrova. Platja d´en Bossa. Její tři kilometry jsem si prošel s následujícím podpůrným programem: 12:00 – litr chladné sangrie, 14:00 – litr chladné sangrie, 16:00 – litr chladné sangrie. Mezitím jsem se posouval z jednoho konce pláže na druhý (a zpět), a každou půl hodinu se ochladil (?) v kávově teplé vodě. Pláž široká deset až dvacet metrů je nabušená jednou luxusní restaurací vedle druhé.  Jedna z nejluxusnějších patří ruské klientele. Dvoulehátko s baldachýnem zde stojí 100 euro na den. Většina byla obsazená. V restauraci Bora Bora hrál místní DJ asi stovce svalovců, předvoji blížící se Pride Parade. Kousek dál mi přátelští černoši nabízeli dva gramy marihuany za dvacet euro.   Pak jsem potkal bolívijskou rodinku. Táta držel na rukou jednoroční dceru Giulii, jejíž tvář měl vytetovanou na své levé hrudi. Za dvě stě euro. S vytetováním druhého dítěte by nemusel být problém. Ale kam z těmi dalšími?

Za těch sedm dní jsem si nemohl nevšimnout zajímavý psí fenomén. Jak v ulicích měst, tak i na plážích jsou psi hodně populární. Z deseti jejich majitelů je osm ženského rodu, jejíchž věkový průměr („paniček“) nepřekračuje třicítku. Na plážích je ještě nižší. Převažovala nepřímá úměra mezi velikostí prsou a velikosti psa. Zajímavý objev.

S pohodovým městem jsem se rozloučil baleárskou palleou mixto a procházkou živými ulicemi starého města až dlouho po půlnoci. Je zvláštní, že jsem na ostrově nikdy neměl obavu, přes den nebo v noci, že se mne někdo pokusí okrást nebo nějak napadnout. A nikdo nikdy nikam nespěchal. Tínejdž by řekl: brutální relax. Podle mne: absolutní pohoda.

Den: 8.              Sobota, 27. června 2015

Poslední snídaně na kryté terase hotelové restaurace. Po sedm dní beze změny: káva, pomerančový džus, banán, croissante, dva opečené toasty, plátek šunky, plátek sýra, kelímek másla, kelímek džemu. Velkou pusu Marii José, majitelce hotelu, která už mezitím prodávala pokoje za dvojnásobní cenu. Na obou ostrovech jsem viděl, co se dalo a tak jsem se vrátil zpět do Prahy. Ale klidně se sem zase jednou vrátím.