„S varováním přišli vědci v Jižní Koreji, jedné z digitálně nejvyspělejších zemí světa, kteří řeší problém závislosti dětí a dospělých na internetu, z níž se nyní stává první stadium digitální demence. To s sebou přináší zhoršení poznávacích schopností objevující se jinak u lidí, kteří utrpěli poranění hlavy nebo jsou duševně nemocní. 30. června 2013“.

Já to tedy risknu. Snad si mých několik příštích zápisků z jižní polokoule i přesto přečtete.

Ekvádor je (283 560 km2) o kousíček menší než Burkina Faso a má (15 468 000) o pár tisíc lidí více než Burkina Faso. To jenom, abych nezačínal obligátním: ve tři hodiny ráno mě probudilo telefonické buzení a dva ze tří nastavených budíků, odjel jsem drožkou na letiště Václava Havla, kde si potřásl rukou s devíti spolucestujícími na další tři týdny. Jedenácti hodinový let Boeingem 777-200 Pacifikem, Karibikem a rovníkem proběhl v pohodě až na to, že můj příjemný irský soused, bývalý dostihový žokej, při čekání na záchod zkolaboval a složil se na zem. Po chvíli se probral a poděkoval, že jsem se o něj postaral. Bude mu osmdesát, létá po světě a navrhuje dostihové překážky.

Den: 1     Úterý, 2. července 2013      Quito

Jenom Barče nedorazil kufr. Vrátili jsme si hodinky zpět o sedm hodin a autobusem odjeli z čerstvého letiště, které v únoru 2013 otvíral ekvádorský prezident, o čemž pouhé dva dny svědčila i bronzová deska. Nedokončené, již nyní nevyhovující letiště, 40 km od města. Bez neexistující příjezdové dálnice kritizováno jako největší novodobý „tunel“. Tak s tím nechtěl mít Rafael Correa nic společného. Krátce po středoevropské půlnoci jsme se ubytovali v rodinném hostelu  Quito Antiquo. Mám pokoj č. 304 a klíček č. 201. Koupelna je tak mrňavá, že již předem se musíte rozhodnout, kterou stranou do ní vejdete. Uvnitř už se neotočíte. Záchodová mísa je 34 cm vysoká. Kolaterální problém vedle pozitivní skutečnosti, že na pokoji funguje internet.

Jak jinak u CK Livingstone, sympatická třicítka Martina nás pozvala do recepce na uvítacího dvojitého panáka místního třtinového rumu a podřimujícímu auditoriu popsala, na co všechno se můžeme do 21. července těšit. A že Ekvádor má hodně nafty, taxíky jsou levné a kdybychom se ji ztratili, tak máme ukázat taxikářům vizitku hotelu, protože oni umí jenom španělsky, kečuánsky nebo šuársky.

Zašel jsem se ještě před spaním (máme jít spát co nejpozději, kvůli srovnání se SEČ) podívat na nedaleké náměstí, kde to žilo kavárenským a barovým životem. Snad každý dvacátý byl policajt, v uniformě nebo ve tmavém obleku s vysílačkou v uchu. Prý, aby se zahraničním turistům nestalo nic špatného. V jednom baru jsem si dal docela dobré místní pivo a platil, jako i všichni kolem, americkými dolary. Po ekonomické krizi přijal Ekvádor v roce 2001 za svojí měnu spolehlivý USD. A jako i na Bahamách, mince jsou pod obojí: americké i ekvadorské. Stejné velikosti. Ekvadorská jednodolarová mince má stejnou velkost jako česká desetikoruna.

Den: 2     Středa, 3. července 2013       Quito

Po dnešní sedmi hodinové procházce městem mám dojem, že jsme viděli všechno zajímavé, co hlavní město Quito nabízí. Především za krásného slunečného počasí (což nebylo zrovna dnes) krásný výhled na šestnáct sopek-vrcholů. Nejprve jsme se taxíky vyvezli na kopec Panecillo (bochníček chleba), vyhlídku ve výšce 3 035 metrů, které dominuje stříbrnými pláty obložená asi třiceti metrová socha Panny Marie, vítězně zašlapující do země pravou nohou draka a – jako jediná na světě – okřídlená. I přesto, že město bylo v oparu, jsme zahlédli v 40 kilometrové vzdálenosti sopku Cayambe (5 790 m), jedinou celoročně zasněženou sopku na rovníku a také jedinou právě sluncem osvětlenou sopku Cotopaxi (5 897 m), o které se tvrdí, že je ze všech ekvádorských sopek nejvíce sexy. Poté jsme sjeli do centra města, které se hemží koloniálními stavbami, třemi desítkami klášterů a kostelů. Do sedmi z nich jsme se podívali. Pouze do jezuitského kostela La Compania de Jesús z roku 1605, nejvíce vyzdobeného ekvádorského kostela (použito sedm tun zlata) se platilo vstupné a nesmělo se fotit. S tím jsem neměl problém.  Fotit se smělo na Náměstí nezávislosti (místní „Václavské“ náměstí) i na Náměstí Svatého Františka (místní „Staromák“). Barče odpoledne přivezli kufr.

Těmito několika úvodními větami se rozloučím na dalších pět dní. Zítra brzo ráno opouštíme Quito, které leží ve zvukomalebné provincii Pichincha, nad kterou ční aktivní sopka Pichincha  a odlétáme do provincie Galapagos, kde se budeme přesouvat mezi ostrovy a stravovat i spát na lodi Darwin, která nemá internet.

Den: 3  Čtvrtek, 4. července 2013  ostrovy Beltra a Santa Cruz

Vstávání ve čtyři ráno se snad stává mým vynuceným koníčkem. Jinak bych ale zaspal výlet do Ráje zvířat, na souostroví Galapágy. Po snídani jsme v pět hodin projeli prázdným Quitem na mezinárodní letiště Marescala Sucre, pravé ruky jihoamerické osvoboditelské ikony Simona Bolivára.  Na Galapágy se nesmí vozit žádné čerstvé potraviny, zejména maso. Jeden český turista proto před celní kontrolou zapíchl štricli lovečáku do velkého letištního květináče s umělou květinou. Když se po pěti dnech na Galapágach vrátil, spěchal ke květináči a zklamaně konstatoval: „Kurva, někdo mi ho sežral“.

V narvaném Airbusu 320 jsme po půlhodině mezi-přistáli v největším ekvádorském městě Guayaqil a pak už pokračovali na galapážský ostrov Beltra. Na neobydleném ostrově Beltra (14 km2) si v průběhu II. světové války postavili Američané vojenskou leteckou základnu pro kontrolu území, převevším kolem Panamského průplavu. Střelbu z lehkých zbraní si nacvičovali do suchozemských leguánů, až je na tomto ostrově všechny vyhladili.

Na prvním ekologickém letišti na světě, který si potřebnou elektřinu vyrábí z voltaických článků, jsme zaplatili vstupní taxu 100 USD a autobusem se odvezli ke své rodinné jachtě Darwin s osmi palandovými kajutami a šestičlennou posádkou, které velí komandanto Augusto a mrňavý číšník se jmenuje Lenin. Na lodi je zákaz nošení obuvi (kromě domácích pantoflí s bambulkou). Na ostrovech je  obuv a pití povoleno, jídlo a kouření zakázáno.

Za parťáka jsem do kajuty, na horní lůžko, vyfasoval dvaadvacetiletého vídeňského Pražáka Davida. Měří 198 centimetrů a má boty číslo 50. V jiné kajutě je jeho otec Martin ještě o čtyři centimetry vyšší, ale s botami jenom číslo 47. Jeho manželka je normální. Doma ještě nechali 182 cm dceru, protože se bude brzo vdávat za 205 cm ženicha, učitele náboženství. Davidovi jsem se přiznal, že chrápu, on se přiznal, že mluví ze spaní a stali se z nás kamarádi.

K obědu bylo čerstvé rybí filé se spoustou zeleniny. Než jsme vyrazili na moře, udělal jsem s komandantem obchod. Odkoupil jsem od něj (po smlouvání za 15 UDS) jeho  kšiltovku. Po celý pobyt na lodi on i jeho posádka mi neřekli jinak, než „ commandante“.

Přeplavili jsme se na ostrov  Santa Cruz. Druhý největší na souostroví ze čtrnácti ostrovů, které mají nad 10 km2 a jeden ze čtyř obydlených ostrovů.  Pouze ostrov Santa Maria má však pitnou vodu. Obyvatelé ostatních ostrovů chytají vodu v době dešťů nebo odsolují mořskou vodu. Doprovázela nás asi desítka kormoránů nádherných. Při „mokrém“ výstupu z člunu jsme zjistili, že tahle „rovníková“ voda je hodně studená. Začali jsme dvouhodinovou procházkou ostrovem, nabitou  pozorováním místního osazenstva, jak jinak – endemického.  Pak jsem si poprvé v životě oblékl neoprén, nasadil brýle se šnorchlem a začal si užívat podmořský život. Chvíli jsem honil hejna různobarevných ryb, chvíli hědé karety.  Do přístavu nás doprovodily dva dvoumětroví žraloci.

Den: 4     Pátek, 5. července 2013      ostrov Santa Fé

Před snídaní jsem se nabídl kuchtíkovi Lupovi za jeho pomocníka, za symbolický jeden dolar. Moc mě ale k práci nepouštěl. Ke snídaní volské oko a čerstvý džus ze stromových rajčat. Po nich tří hodinová procházka po ostrově  South Plaza, který jako jediný není sopečného původu, tzv. bílá polštářová láva. Všude se povalovali desítky lachtanů, kteří na rozdíl od tulenů mají uši (i když mrňavé),  umí se vztyčit a rozmnožovací orgány mají venku. Strašně smrděly a bečely. Asi je nemám moc rád.  Sympatičtější mi byli leguáni: suchozemští i mořští. Různých barev, velikostí a ocasů.

Ostrov o rozloze 1000×200 metrů byl pokryt kosmatníkem, který podle sezony mění barvu od zelené, přes žlutou po tmavě červenou. A také desítkami kaktusů-opuncií, které mají  kmeny, čímž se pozná, že mají za sousedy některého z 22 druhů leguánů, kteří by jinak jejich plody sežraly. A tak musejí leguáni nervozně čekat, dokud plody spadnou na zem. Příroda je mocná čarodějka. Nad námi poletovali zdánlivě běžní rackové. Ovšem jsme na Galapágach, a tak i tito jsou endemičtí. Jediní na světě, kteří umí lovit ryby i v noci. Ze čtrnácti druhů pěnkav jsme zahlédli pěnkavu kaktusovou, která sice není úplně endemická, ale i tak moc hezká. Vrátili jsme se na loď a provedli tříhodinový přesun na ostrov Santa Fé. Místo odpoledního spánku jsme se raději věnovali dvouhodinovému šnorchlování. Pak jsme se převlékli do suchého a vyrazili na dvouhodinový monitoring ostrovem. Lachtani, ještěři. Ještěři, lachtani. Ale také hrdlička galapážská, lesňáček žlutý, trnatec chudokvětý a rostlina kopál vonný, který se dříve používal v kostelích do kadidel. Jenom endemickou rýžovou myšku ne a ne uvidět.

Dalším členem naší výpravy je sympatická Barča, pracující v Centrální evropské bance v Luxemburku, které se ztratil a našel kufr. Přiznala se, že jeden její známý o ní prohlásil: „My víme, že jsi šílená, tak proč to tajíš.“. Ale jinak je to príma holka.

Den: 5     Sobota, 6. července 2013      ostrov Espaňola

V osm hodin jsme se při zatažené obloze vylodili na pláži Gardner Bay na ostrově Espaňola, nejstarším ostrově Galapág. Neobydlený, bez pitné vody. A hned jsme si do zbírky mohli připsat a nafotit káně galapážské, nejvýše postaveného živočicha v potravinovém řetězu, největšího predátora na souostroví, kde jich je asi 250 kusů.  Samička je větší než samec. Žijí v matriarchátu. O jednu samici se stará 3-7 samců a ona pak vrhne 2-3 vajíčka ročně. Pochopitelně, desítky spících lachtanů, občas jenom odhánějících mouchy. A také drozdci, tzv. posmívající se ptáci, kteří zde žijí v rodinných klanech.

Počasí se vyčasilo a tak byl čas na půlhodinové šnorchlování mezi čtveřici sympatických žraločích mláďat. Na lodi jsme se doplnili kávou a přesunuli ke skalnatému Gardner Islet s nádherně modromodrou vodou. Zašnorchlovali jsme si ve skalnaté jeskyni a pak si hráli s různými rybičkami. Bylo asi 12:30 hodin (čas oběda), kdy mě hnědá kulatá ryba tvaru házenkářského míče, kterou jsou si přehazoval z jedné ruky do druhé, najednou – kousla. Prý i ostatní slyšeli, jak jsem zaječel. Odnesl to prsteník na levé ruce. Krve jak z vola. Tedy, pár kapek se skutečně objevilo. Na lodi jsem dostal řadu rad, co s tím. Pak už byl náš oběd a dvouhodinový odpolední klid.

A další kupa zážitků na jiném neobydleném ostrově, Isla Punta Suaréz. Při „suchém“ vylodění nás na molu čekali stovky leguánů mořských, povalujících se jeden na druhém a krásně zbarvených do temnorudé nebo zelené barvy.  Hlavně je nezašlápnout. Jsou sice i na dalších ostrovech, ale všude jsou jinak zbarvení. Podle místní potravy. Udělali jsme si dvouhodinovou procházku napříč ostrovem.  Zcela nečekaně jsme byli najednou svědky on-live procesu páření mladého páru terejů. Přímo na naší stezce, málem jsme jim do toho mluvili. Patnácti vteřinovou kopulaci jsme ocenili silným potleskem.  Asi čtyřicet centimetrů vysokí ptáci terejové se dělí na červenonohé, modronohé a maskovací. Tihle byli modronozí.

O sto metrů dál bylo hnízdiště fregatek se sousední startovací plochou. Fregatky sice nádherně létají, ale těžko se zvedají ze země. A tady měly ideální podmínky, rychlost větru kolem 18-20 km za hodinu.

Den: 6     Neděle, 7. července 2013      ostrov Floreana

Prvním náhodným návštěvníkem Galapág byl panamský kněz. A protože ostrov bez sladké vody, nazval ho Ďábelským. Pak se zde střídali korzáři, piráti i velrybáři. V roce 1832  si Ekvádor  přivlastnil souostroví, v roce 1959 byl na 97% území vyhlášen Národní park Galapágy.

O půl osmé ráno, ještě před snídani jsme se vylodili na olivínové pláži ostrova Floreana (oficiální název je Isla Santa Maria), prvního obydleného ostrova. U Vyhlídky Baronessy, odkud byl docela hezký výhled na okolí a docela dojímavý příběh „baronesy“, která přijela na ostrov se třemi milenci a ještě se rozdávala za různé materiální a finanční blaha připlouvajícím námořníkům. Na jiné části ostrova jsme si vlezli do lávového tunelu, dlouhého přes šedesát metrů, na jehož konci byla tma a jezírko s mořskou vodou, ve které jsme si zaplavali. Obdobné lávové tunely jsou po desítkách na každém ostrově (nejdelší je na Santa Cruz, šest kilometrů), ale pouze náš vede do moře.

Společně jsme se vyfotili před sudem, do kterého od roku 1793 vkládali námořníci poštu, bez známek, do celého světa. A když přijeli jiní námořníci, tak do sudu přihodili své dopisy a vybrali z něj ty, které byly poblíž jejich domovů a pak je předali doručiteli. V naší skupině je čtyřčlenná rodina z Texasu, kteří si vybrali asi dvacet pohledů pro Texas. Do Čech nebyl žádný.

Ještě před obědem následovalo poslední, zato nejhezčí šnorchlování našeho zájezdu. Kolem souboru skal Devil´s Crown, které omýval natolik silný proud, že jsme se pouze nechali unášet a pozorovali život pod vodou. Desítky různobarevných rybích hejn, dva žraloci, pětice rejnoků zlatých a několik lachtanů, kteří kolem nás kroužili. Když pluli přímo na nás, měli nádherné ocelově modré fosforeskující oči.  A nesmrděli a nemečeli.

K obědu nám kuchtík Lupo připravil ekvádorské jídlo: syrový marinovaný tuňák na limetce, cibuli a koriandru. Rychlostí sedmi námořních mil (jedna míle má 1 850 metrů) jsme se pět hodin přesouvali na jižní cíp ostrova Santa Cruz. Na závěrečné plavbě nás doprovázena asi stovka delfínů, která kolem lodi cvičila spartakiádu. Vyskakovaly z vody a různě se přeskupovaly. Pak je nahradila asi desítka černých fregatek. Přímo nad naší lodí. Po osmé hodině večerní jsme připluli do největšího města Galapág, přístavu Puerto Ayoro (19 000 obyvatel). Kromě plných barů a mše v Jehovistickém kostele  toho nebylo moc k vidění.

Den: 7     Pondělí, 8. července 2013       Santa Cruz, Quito

O půl sedmé ráno byla poslední snídaně a po ní těžké loučení se sympatickou šesti člennou posádkou. Kolem čtyř ostrovů jsme za čtyři dny napluli dvě stě padesát kilometrů a viděli strašně moc, převážně endemického. Nad zemí i na zemi. Chvílemi jsem si už i já připadal jako „endem“. Srdečně jsem obejmul komandanta a předal mu zpět velení lodi.

Přistáli jsme na ostrově Santa Cruz a vyrazili do Vědeckého centra Charlese Roberta Darvina. Konečně se nám splnil i další sen a seznámili jsme se s desítkami želv sloních, které se dělí na čtrnáct poddruhů, dožívají věku 120-150 let a váží 200-250 kilogramů. Vydrží až rok bez pití a jídla a tak si je korzáři odváželi na lodích jako živé konzervy a málem je vyhubili. Byly zde také jabloně, které snášeli toxické jablka („Sněhurčino jablko“), které mohly bez újmy trávit pouze želvy sloní. A červené a černé mangrovníky. A svícnové kaktusy.

Pak jsme se místní lodní dopravou přesunuli na výchozí ostrov Beltra a austobusem na letiště.  Mile mě překvapila profesionalita místních celníků, kteří skutečně objevili těch pár šutrů, skořápek a lastur o váze jedné libry, které jsem měl v zavazadle. Musel jsem je vyndat. Sepsali jsme předávací protokol, do kterého místo „Slovakia“ napsali „Slovenia“ a přátelsky jsme se rozloučili.

Dvouhodinový let našlapaným boeingem s několika turbulencemi a už jsme byli zase na kontinentu. Vrátili čas o hodinu, projeli ucpaným Quitem a byli jsme zpět ve svém hotelu. Dostal jsem klíč číslo 201 a pokoj číslo 304.  Vyhodil jsem ven všechny věci z báglu, aby se okysličily, majitelce hotelu předal košile k vyprání a vyrazil do nočních ulic. V části města, kde bydlíme je údajně 807 restaurací. Moc tomu číslu nevěřím, ale nepočítal jsem je.

Den: 8     Úterý, 9. července 2013      Quito

Ještě za kuropění jsme opustili Quito a vyrazili na sever, do horských mlžných lesů. První zastávkou byla geobotanické rezervace Pululahua, kde na dně obrovského zeleného kráteru žije šedesát zemědělských rodin. O kousek dál byla soukromá orchideologická rezervace El Pahuma. Jedna orchidea vedle druhé, z nichž 1710 endemických.  Orchideje od velikosti špendlíkové hlavičky až po vzrostlé stromy. Viděli jsme helikónie, které jsou opylovány kolibříky i orchideje z čeledi drákulových. Kratší trek k vodopádu, asi 40 m vysokému. K obědu jsem si dal údajně největší ekvádorskou lahůdku. Morče na grilu. Za dvacet dolarů. Nijak jsem nemohl objevit maso. Tak jsem si dal ještě grilovaný kuřecí steak a po něm jsme zajeli k jedinečnému „rovníkovému“ muzeu-skanzenu indiánské historie. Na velkých barevných panelech byl detailně znázorněn rituál, kdy indiáni kmene Šuarů („Lovci lebek“) usekávali nepříteli hlavu, stáhli kůži z hlavy, zašili oči a rty, naložili do čtrnácti rostlin, pak nasypali horký písek a uvařili v kotli. Výsledný produkt – minihlava („tzantza“) se zmrskla asi na velikost pomeranče (kočičí hlavy) a tu pak nosili jako alumet na krku nebo na napichlý na kopí. Na chvíli jsme mohli vidět i skutečnou tzantzu jednoho z náčelníků Šuarů, asi 70-80 letého starce, kterému ji vypreprarovali pro budoucí pokolení. Tento rituál byl oficiálně zakázán jenom před šedesáti lety. Ale kdoví, zda se dodržuje. „Nelhat, nekrást, nebýt líný“ („Amalulja, Amarelja, Amasua“). To jsou tři základní pravidla Šuarů.

Kousek dál byla na zemi široká červená čára, označující „střed světa“. Dostali jsme za úkol postavit syrové vajíčko špičkou na hlavičku hřebíku. V 16:22 se mi to povedlo a dostal jsem barevný certifikát. Za rohem čněl třiceti metrový Mitad del Mundo, monument se zeměkouli na svém vrcholu, označující střed světa. Jeho deseti metrový originál (tzv. ten pravý) je umístěn o několik kilometrů dál ve středu jedné vesnice. Těch středových a rovníkových čar začínalo být na mne trochu moc. Cestou zpět do Quita jsme měli štěstí na sluncem osvětlenou, respekt budící sopku Cotopaxi (5.900 m),  nejvyšší aktivní sopku na světě.  Při svém druhém loučení s hlavním městem jsem se loudal po již známých uličkách barovo-restaurační části La Mariscal.  Je zde i dlouhá „Perlovka“, ale v ní jsem nebyl.

Den: 9     Středa, 10. července 2013     vesnice Chugchilan

O půl deváté ráno jsme opustili Quito na příštích deset dní. Pohodlným autobusem jsme po Panamericana dálnici vyrazili nejprve na jih, podél Aleje sopek. Pak jsme se ztočili na západ do kantonu Sigchos a ve stejnojmenném městě poobědvali vyběhané grilované slepice, které byly podle jídelníčku kuřecím steakem. Pokračovali jsme desítkami prašných serpentýn malebným údolím do vesnice Kankhalo, kde jsme navštívili místní školu a vyvolali rozruch mezi obyvateli, protože to není zrovna turistická destinace. Dalších dvacet pět kilometrů a byli jsme v pidi-vesničce Chugchilan (sto obyvatel), 3 200 m n.m., kde jsme se zabydleli v hostelu „Mamá Hilda“ podle 68-leté indiánské majitelky mamy Hilda (www.mamahilda.com).

Nafotil jsem si pohřební průvod, kde nosič kříže a dvě děti vedle něj se mi začali krásně smát do objektivu. Na náměstíčku byl veřejný internet. U deseti počítačů seděla místní mládež. Všichni měli zapnuto na Facebook. Ke společné večeři jsme měli polévku s pidikuličkami obilniny kinoa (merlík), údajné rostliny budoucnosti pro vysoký obsah proteinu. A grilované kuře s bramborovou kaší. Místní teplotu vzduchu ve tříkilometrové výšce, i když  poblíž rovníku, jsem s přivezeným oblečením trochu podcenil. Plnooblečený jsem usínal pod čtyřmi dekami při deseti stupních.

Den: 10  Čtvrtek, 11. července 2013 Quilotoa, Riobamba

Probuzen před šestou hodinou drkotáním zubů jsem použil „cibulový efekt“ a oblékl si všech šest košil a navrch zelenou teplákovou mikinu z Havaje.  Po lehké snídani jsem srdečně obejmul mámu Hildu a věnoval jí na její revma 200 ml konopné masti Cannaderm. Tak mě dvakrát políbila. To se nezapomíná.

Dnešní programový jídelníček nabízel tři dopravní prostředky k dosažení stejného cíle – kráterového jezera Quilotoa (3 898 m). Pěšmo, autobusmo nebo koňmo. Můj výběr byl jednoduchý a stál dvacet pět dolarů. Již na začátku cesty jsem s bílým Palomo (mužská Holubice) udělal tichou dohodu. Já mu nebudu mluvit do řízení a on mi nebude mluvit do focení. A fungovalo to. Z výchozích 3 200 m jsme se nejprve spustili na 2 800 m a pak se vyšplhali přes kilometr nahoru, do výšky 3 908 m. Cestou jsme se dvakrát zastavili. Jednou v místní škole a podruhé jsme se oba vyčůrali. Po třech hodinách jízdy (12,6 km) za nádherného počasí jsme před polednem docválali k zelené perle uprostřed vyhaslé sopky Quilotoa. Šílený fičák a nádherný pohled na smaragdovou hladinu jezera. Poděkoval jsem svému koňskému parťákovi za nevšedný sportovní výkon. Jenom zafrčel a už se vracel domů ke své majitelce mamá Hildě.

Naobědvali jsme se a dlouhým údolím kolem malebných andských vesniček jsme po sto padesáti kilometrech přijeli přenocovat do dvouset tisícového města Riobamba.  Cestou jsme se ještě zastavili ve vesnici Tigua, kde byla galérie světoznámého (v Ekvádoru ho zná hodně lidí) výtvarného umělce Alfréda Toaquiza s velice osobitým stylem. Olejem maluje obrazy i dětské židle. Zrovna byl na turné v USA a tak nás přijala jeho manželka. V Riobambě jsme se ubytovali v hotelu „Tren Dorado“ (www.hoteltrendorado.com). Vyfasoval jsem  pokoj Guallabamba prošel se živým večerním městem a z výběru jídel „kuře nebo kuře“ jsem si objednal kuře.

Den: 11     Pátek, 12. července 2013      sopka Chimborazo

Velehory Andy, dlouhé téměř osm tisíc a široké až pět set kilometrů, se táhnou přes sedm jihoamerických států. Zhora dolů. Nádhernou, majestátní, dechberoucí  vysokohorskou scenérii lze pozorovat z devadesáti jedné šestitisícovky. Čtrnáct z nich (i když žádná v Ekvádoru) je vyšších než šest a půl kilometrů. A přesto při vstupu do Národního parku Chimborazo je velká tabule, která hlásá, že nejvyšší hora Ekvádoru (6 310 m) je nejvyšší horou na světě. Protože od zemského středu je vysoká 6 384 687 metrů, což je o  2 220 metrů více než má Mt. Everest.  Tak to nám ve škole zatajili.

Čekal nás další zážitkový den. Podle Martiny bude nahoře ještě větší kosa. Je to vlastně jedno, protože jsem měl už bágl prázdný a všechny košile a mikinu na sobě. Po osmé hodině jsme opustili zvukomalebné město Riobamba a vybrali se vstříc Chimborazu. Počasí nám znovu přálo. Z různých vzdáleností a světových stran jsme si fotili cílovou horu. A o hodně blíž i desítky pasoucích se zrzavých vikuní, které mají nejjemnější vlnu na světě. Společně s guanako milují vysoké hory a patří do skupiny neochočeného poddruhu velbloudích tvorů. Moc se proto ani nestýkají s lamami a alpakami, které jsou ochočeným poddruhem.

V 09:09 jsme dosáhli (autobusem) výšku 3 930 m. V 09:20 jsme zastavili, protože z autobusu vytekla zelená chladící kapalina. V 09:45 jsme dorazili ke vstupní bráně Národního parku Chimburazo, 4 365 m. Poslední, dvanácti kilometrový úsek, jsme překonali v 10:40 a nacházeli se ve výšce 4 830 m, kde byla první občerstvovací horská chata s horkým coca čajem za jeden dolar. Po pravé straně se „vynořovala z mystického oparu And“ majestátní Chimburazo, před námi dvoukilometrový pochod s převisem dvě stě výškových metrů k nejvýše položené budově-chatě v Ekvádoru, Refugio Edward Whymper, kde Martinina GPS 60CSx ukazovala 5 043 m, a kde byl coca čaj také za jeden dolar. Výchozí stanice pro ty, kteří si troufnou za šest-osm hodin vyšplhat až na oněch 6 310 metrů. To rozhodně nebyl náš případ.

Dvoukilometrová chůze nebyla žádnou procházkou růžovým sadem, ale téměř hodina pomalého výstupu. Krok za krokem a pořád dýchat. Chvílemi se mi motala hlava, chvílemi žaludek. A čím výše, tím větší mlha. Trochu mě znejistil oddíl ekvádorských pionýrů, kteří kolem mě profrčeli, vesele se smáli a ještě si povídali vtipy. A o něco později místní rodinka se dvěma pudlama, oblečenýma do barevných kalhot, kteří si to snad spletli s Václavákem. Pár minut před polednem jsem stanul na nejvyšším místě svého života. Na cigaretu jsem neměl ani pomyšlení. Při zpáteční cestě jsem se konečně i já začal usmívat. Hůř už nebude. Další úsek cesty záležel na autobusu. Odbočili jsme ze silnice Panamericana a projeli dlouhým zeleným údolím Colorado, kde se pěstují blumy, pomeranče, mandarinky, jablka a hrušky. Z polední pětitisícovky jsme se propadli na osmnást set metrů a ubytovali v hostelu Chimenea, pokoj číslo 9 (www.hostelchimenea.com) v lázeňském městečku Baňos de Aqua Santa, proslaveném jako město Panny Marie posvátné vody. Martina nás provedla večerním městem s orientačními body za zítřek. U stánku jsem si koupil třílitrovku čerstvé šťávy z cukrové třtiny a v supermarketu špekáčky, anglickou slaninu, několik sýrů a hodně čokoládových oplátek. Příprava na Amazonku.

Den: 12     Sobota, 13. července 2013      městečko Baňos

Z široké programové nabídky kaňoning, rafting, jumping, treking, biking, sleeping pro dnešní odpočinkový den, jsem si nestandardně zvolil návštěvu ekozoologické zahrady svatého Martina. Zejména proto, že celou noc krásně propršelo a přestalo až nad ránem.  A ty tři hodiny jsem nelitoval. Zahrada se jenom hemžila různou zvířenou. Mrňavá opička kotúl veverkovitý prý umí, s mládětem na hřbetě, přeskočit až deset metrů širokou řeku. Početná rodinka pekari páskovaného nijak neoslnila. Jaguár (panther) vypadal smutně. Opicím chápanům vlnitým se říká „pavoučí“. Vyváděli jako spidermani. Opička capuchino vyvolala chuť dát si v Ekvádoru konečně dobrou kávu. Jediným druhem medvěda v Jižní Americe je bylinožravý medvěd brýlnatý. Viděli jsme dva. Je známo, že v Jižní Americe nekrouží mrchožraví supi. Mršiny proto místo nich požírají kondoři: krocanovití, havranovití a královští. Ovšem zážitkem byl, téměř na dotek, pohled na tři majestátné kondory andské, s rozpětím křídel až tři metry, které má Ekvádor ve státním znaku. V oblasti Paramo je hodně populární dravý pták karančo, i když více chodí než lítá. Nadšeně jsme se přivítali se starými známými želvami sloními z Galapág. Závěr naší návštěvy patřil desítkam pestroparevných papoušků.

Počasí se vyčasilo, vylezlo i sluníčko. Vrátil jsem se do města, prohlížel „turistické“ obchůdky a rukama-nohama si povídal s místními. Asi dvě stě metrů od našeho baráku jsou proslavené termální lázně s hnědou siřičitou vodou teplou 38 stupňů, nad kterými ční čtyřicetimetrový vodopád. Když jsem z vyhlídky viděl, že ve dvou bazénech jsou s igelitovými čepicemi na hlavě v průměru dva Ekvádorci na čtvereční metr, pomyslel jsem si, že nemusím mít všechno. Po pěti minutách ale ve mně zvítězila hravost a tak jsem mezi ně na hodinu skočil. Vrátil jsem se na náměstí do kostela, kde zrovna probíhala mše. V momentě, kdy jeptiška vepředu hrála na kytaru a plný kostel, včetně kněze, zpíval a tleskal.

Na půl šestou nám Martina připravila na terase hotelu soutěžní degustaci místního ovoce. Téměř jsme si neškrtli. Babako, takso, marakuja, pepino, stromové rajče, papája, guayaba, maranchída. A něco na „či“, ale ani Martina si nemohla vzpomenout na jeho název. Ve dvě hodiny ráno si prý vzpomněla. To jsme už ale všichni spali.

Den: 13      Neděle, 14. července 2013    Baňos, Lago Agrio

Třináctý den výletu.  Určený pro celodenní (380 km) převoz do Amazónie. V ranních 06:47 zamávala naším hostelem nějaká tlaková vlna. O hodinu později místní rádio oznámilo, že si aktivní stratovulkán Tungurahua (5 023 m), asi osm kilometrů od města Baňos de Aqua Santa „upškl“. Znovu po čtrnácti letech. Příjezd od Quita byl uzavřen až do zjištění následků. Naštěstí jsme již byli na cestě opačným směrem.  Sjížděli jsme „Cestu vodopádů“ a zastavovali každých patnáct minut u nějakého jiného vodopádu. K jednomu z nich („Nevěstin závoj“) jsme se svezli přes řeku Pastaza lanovkou, k jinému („Ďáblův kotel“) jsme si udělali menší trek. Bylo pod mrakem, chvílemi poprchávalo. Najednou jsme zastavili v jedné vesnici, před kterou orientační ukazatel hlásal bílé na zeleném: „Moravia“. Na návsi seděli tři kluci „Moraváci“. Řekl jsem jim, že jsme „sousedé“.

V poledne jsme zastavili ve městě Tena. Než nám v restauraci mořských potvor s názvem Kamikadze připravovali krevety na česneku, zašli jsme si do místní tržnice, kde jsem ve 12:50 za prodejní cenu třiceti centů utrhl červenou hlavičku krásně vypasené, šťavnaté housence palmové (moc se jí to nelíbilo, mrskala s sebou a málem mě kousla), strčil do pusy, rozžvýkal a pozřel. Vysoký obsah proteinů byl dlouhý asi pět centimetrů a tlustý dva centimetry. Světložlutý. Pak jsme se vrátili do restaurace a snědli oběd. Kvůli srovnání nás Martina ve vedlejším městě zavedla na místní trh, kde jsem měl možnost pojíst housenku palmovou, upečenou na uhlí. Lehce posolenou. Chutnala lépe než živá. Domů vozit nebudu ani jednu.

Až do půl osmé jsme podřimovali v autobusu, který nás vezl desítkami serpentýn, nahorů-dolů, do města Lago Agrio (alias Nuvea Loja), hlavního města severovýchodní provincie Sucumbios, hraničící s Kolumbií. Za tmy jsme se ubytovali v nejlepším hotelu ve městě, „Gran Colombia“, kde mám v dřevem obloženém pokoji číslo 506 poprvé také velkou plazmovou televizi, lednici, dvě velká zrcadla, klimatizaci a wifinu. Podle Martiny je to docela „divoké“ město, tak jsem se alespoň prošel po jeho hlavní ulici a zakoupil zásoby vody.  A protože je třináctého, tak jsem si při otvírání láhve se sodovkou polil noťase a znehybnil klávesnici „Enter“.

Den: 14     Pondělí, 15. července 2013      oblast Cuyabeno

Na Janinu e-mailovou radu jsem si hned poránu koupil počítačovou myš. Po téměř třech autobusových hodinách, o sto kilometrů dále východním směrem, jsme už skutečně byli v tom doopravdickém pralese, největší džungli na světě. Severovýchodní provincie Sucumbíos, kanton Cuyabeno, Národní park Cuyabeno, řeka Cuyabeno. Na zastávce jsme dostali oběd a příjemného Indiána Jakobse z kmene Kečua, našeho průvodce Amazonii. Jacobs (Jakub) znamená v kečuánštině „voda“. Nasedali jsme do desetimetrových šedých motorových kánoí a přes tři hodiny nasávali místní prales. Klidná hnědá říčka Cuyabueno se vlévala do mohutnější Aquarico, ta do ještě mohutnější Napo, která do nejmohutnější Amazonky.

Po dvaceti kilometrech jízdy jsme byli konečně „doma“, v dřevěném srubovém táboře Siona Lodge (www.sionalodge.com) na zalesněném břehu jezera Laguna Grande. Má dva hlavní a pět obytných dvousrubů. Vaří se na plynových bombách, proud ze solárních panelů je k dispozici čtyři večerní hodiny. Můj srub s manželskou postelí a obrovskou baldachýnovou moskytiérou se jmenuje Tapir. Natáhli jsme si plavky a kanoe nás odvezlo do středu jezera, protože třicet metrů od břehu patří kajmanům, rybám a kořenům stromů. Chlapi do vody nesmějí čůrat, protože zde žije nějaká mini-rybka, reagující na moč a pronikající do „hostitele“. Tak jsem si jenom zaplaval a sledoval západ slunce. K večeři byla vynikající ryba. I když asi menší, než ta, kterou na barevné fotce 15×18 cm v jídelně drží všechnolovec Jakub Wágner a dva místní Indiáni, chycenou v našem jezeře. Také bydlel v našem kempu. Na večerní program, místo sledování televize (kde by se tady vzala), jsme znovu vyrazili na černé jezero zahrát si na schovávanou s krokodýly kajmany. Oni se nám schovávali pod hladinou vody a my jsme je hledali rozsvícenými baterkami až jsme narazili na jejich červené oči. Ve srubu se spalo jako v bavlnce, i když celou noc propršelo, což bylo v pořádku, protože zde právě končí dešťové období.

Den: 15     Úterý, 16. července 2013      oblast Cuyabeno

Ještě před snídani nás Jakub vyvezl kolem jezera na pozorování různých probouzejících se ptáků. Jak správně upozornil, jedná se o plaché ptáky a tak jsme je spíše slyšeli než viděli. Jakub ukázal někam do dálky na černou tečku, sedící na stromě (pokud jsme ji vůbec viděli) a řekl její název, například: kondor havranovitý, rybařík, datel krémový, volavka tygrovaná. Prý jsme viděli i pár vzácných ptáků. Při dvou žblunknutích jezerní hladiny jsme se dozvěděli, že to byli poloslepí delfíni říční (delfínovec růžový) s dokonalým echolokátorem na hlavě, kteří mají ve svém jídelníčku přes padesát různých ryb.

Po snídani jsme si obuli erární gumové holinky a loďmo se přesunuli k prvnímu džunglovému pochodu. Při tříhodinové procházce primárním pralesem nás jako první uvítala barevná housenka noční můry. Jakub nás seznámil s několika léčitelskými stromy a dlouhou řadou mravenců stavěčů a mravenců nosičů. Prý je zde na čtvereční kilometr přes pět set druhů ptáků. Ukázal nám také duté stromy. Pokud se ztratíme a nebude svítit ani slunce ani hvězdy, tak do nich pořádně praštíme a někdo nás (snad) uslyší. Po absorbování těchto užitečných informací a docela tvrdých hovězích plátků s rýží k obědu, jsme měli dvouhodinovou odpolední siestu, která příjemně propršela.

Oblékli jsme si pogumovaná ponča a vydali se na kanoi hledat vytouženou anakondu. Měla se nacházet na stromech, asi metr nad vodní hladinou. Nezadařilo se. Pak jsme se měli vydat na lov krvežíznivých piraň, jenomže nedávno správa Národního parku vydala zákaz na jejich výlov, protože hrozilo, že je (zahraniční) turisté vyžerou. Alespoň jsme se znovu vykoupali v jezeře. Při zamračené obloze se západ slunce nekonal. Fascinovaly mě stromy makrolobium uprostřed jezera, na kterých rostou desítky různých rostlin a květin, včetně barevných bromélií. Na jiném „vodním“ stromě, pískové barvy, bez listů, seděl „neviditelný“ pták putu. Měl zbarvení stejné jako strom, vůbec se nehýbal a vypadal jako kus větve. Tedy, pokud jsme se dívali na ptáka a ne na větev. K večeři byly boloňézské špagety. Noční průzkum pralesního hmyzu byl z déšťových důvodů zrušen.

Den: 16     Středa, 17. července 2013      vesnice Puerto Bolívar

A zase celou noc propršelo.  Po ránu jsem se ze dvou důvodů oholil. Aby mi sedmdesáti-letá Věra znovu neřekla, že jsem „takový hezký kluk a neoholený“ a – abych se líbil indiánským děvčatám při dnešní návštěvě jejich vesnice.

Krok za krokem jsme se v kánoi blížili tři hodiny (z nichž polovinu v dešti) k vesnici Puerto Bolívar. Bez velkých fanfár jsme na pár hodin přeskočili z jižní na severní polokouli. Cestou jsme znovu zahlédli řadu zajímavých „teček“ různých ptáků a opic a v 11:40, z metrové vzdálenosti, zavěšenou v kořenech stromu těsně nad vodou i dětskou anakondu.

Ve vesnici, kde žilo asi dvě stě Sionských indiánů, jsme jich viděli asi dvacet, protože ostatní odjeli do nedalekého městečka pro humanitární pomoc. Za tři dolary jsme si vyryli ze země bramborovitou juku, nastrouhali, opekli na rozpálené keramické pánvi a snědli. Poté jsme si dali k obědu přivezené studené kuře, brambory a salát. Viděli jsme také kakaovníkové stromy a rostlinu, s krásnými oranžovými plody, které připomínaly a také se lidově zvaly „kravské vemeno“ a slouží k léčení slepičích nemocí.

Dva objednaní šamani si odjeli pro humanitární pomoc, ale nejmladší ze tří dětí, kabrňákovi Martině, se podařilo sehnat třetího. Malý hubený padesátník, šaman Olmedo, vdovec se dvěma syny, nám za další tři dolary vykládal dvacet minut o svých léčitelských schopnostech. Uznává tři světy: pod zemí, ve kterém žijeme a nad zemí. Nakonec se nabídl předvést na některém z nás pětiminutovou seanci přenášení pozitivní energie. Výlet si žádá své oběti. Nevím, co dělal, protože jsem seděl zády k němu. Jenom jsem slyšel, že celou dobu něco říkal, v sionštině. Prý mi ta pozitivní energie vydrží šest dní.

Na zpáteční cestě jsme po půl hodině vzdali pokusy o objevení lenochoda tříprstého nebo alespoň dvouprstého. Ti z nás, co měli dobrý zrak, zahlédli dvojici delfínů říčních, ptáka putu, káně, tukana, několik papoušků a dva ze čtyř druhů rybaříků. Po večeři se znovu pustil déšť.  Vypustil jsem noční pozorování různých insekticidů v rozbahněné džungli a raději jsem si příjemně popovídal v jídelně s Věrou a její manželem Josefem, bývalým docentem na pardubické univerzitě, signatářem „2000 slov.

Den: 17  Čtvrtek, 18. července 2013  přesun Amazonie-Quito

Přes noc konečně nepršelo, i když do posledních pár hodin v Amazonii nás probudilo pochmurné ráno. Čekal nás „kanoe-autobus-letadlo-autobus“ celodenní návrat do hlavního města Ekvádoru. Při poslední jízdě kánoí se nám konečně podařilo zblízka uvidět dvoumetrovou anakondu. Na stanici Pakajaku jsme se naobědvali, nafotili hejno krásně zelených uránií stěhovavých, nočních motýlů, podobných otakárkovi, létajících přes den a čekali další hodinu na autobus.  Následovaly dvě hodiny v autobusu, dvě hodiny na letišti v Lago Agrio, půlhodina v letadle, dvě hodiny v autobusu, který byl spíše kostitřasem. A byli jsme, již potřetí, v hotelu Quito-Antiqua. Na recepci jsem si potřetí vyzvedl klíč číslo 201 od pokoje 304.  Pod studeno-vařící sprchou jsem konečně ze sebe smyl sedmdesát dvou hodinový amazonský odér.  Na chvíli jsem ještě vyběhl na nedaleké přelidněné náměstí Plaza El Quinde.  Už mám tady i kamaráda, nadháněče do restaurací, místního černocha Pedra.  Pořád se směje.

Den: 18  Pátek, 19. července 2013 města Otavalo a Cotocachi

O půl osmé, s novým autobusem, se vydávame na stokilometrovou pouť na východ od Quita, která ve svém závěru přeskočí z jižní na severní polokouli (již pošesté za našeho pobytu) a skončí ve městě Otavalo (40 000), starodávné historické křižovatce obchodníků z hor, Amazonie i nížiny, v provincii Imbabura.

Před městem zastavujeme u nádherné vyhlídky na město, na jedinou celoročně zasněženou rovníkovou sopku Cayambe (5 790 m) i na velké jezero Lago San Paolo. U benzínové pumpy si fotím místní ceník: Super (92) – 2,00, Extra (87) – 1,48, Diesel – 1,03 USD. Ne za jeden litr, ale za jeden galon (3,785 litrů). Ekvádor totiž překypuje zásobami nafty. Ještě se zastavuji u Juana-Carlose, který v malém domku prodá svou rodinou vyrobené klobouky slamáky, známé po celém světě jako „panamáky“, i když je Panamci nikdy nevyráběli.  Od nepaměti si je jako pokrývku hlavy pletli ekvádorští Indiáni. Jenomže pak si jeden takový klobouk nasadil na hlavu americký prezident Theodor Rooswelt při otvírání Panamského průplavu, fotka obletěla celý svět a – zrodily se „panamáky“.  Tak jsem si jeden také koupil.

Další zastavení jsme si udělali v Parku kondorů, pár kilometrů od města Otavalo, jakémsi domu s opatřovatelskou službou pro hendikepované dravé ptáky. Byli zde jestřábi, káňata (savanní, proužkovaná, šedá i orlí), andští kondoři i mohutný orel bílý se žlutým zobákem. Nejvíce se mi ale líbila ošklivá harpije (harpia harpyja) Olafa, třicetiletá babička, která povila šestnáct mláďat, přestože jí v mládí v Panamě padající strom polámal křídla a nikdy se nenaučila létat. Na závěr nám, v přírodním amfiteátru, nizozemský chovatel předvedl „cirkusové“ představení s několika svými opeřenými svěřenci.

Konečně jsme byli v centru města Otavalo. Dva z nás jsme poslechli upřímně míněné doporučení Martiny a ochutnali v místní tržnici místní specialitu, jednodolarové „ornádo“ z pečeného selete. Při následujícím rozchodu jsem si odskočil vyfotit grafitti vlka a červené Karkulky a pak si užíval pestrobarevný indiánský trh na Pončovém náměstí. Na třech místech hráli vášnivě místní Indiáni s dlouhými vlasy do copů „Člověče, nezlob se“ o docela slušné sázky.

Tím nejposlednějším městem našeho zájezdu se stalo sousední město Cotacachi, město kůže. Desítky „kožených“ obchodů v několika ulicích pokrývalo celou škálu kožené galantérie, až po koňské sedla. Zbylo i pár minut na zajímavý kostel svatého Františka.

Večer jsem se ještě prošel několika sousedními ulicemi kolem hotelu. Většina obchodů je po sedmé hodině, asi z bezpečnostních důvodů, zavřena. Fungovalo ještě holičství, kde holiči i zákazníci byli „Ekvadorští Afričané“ (oficiální název pro místní černochy). Tak jsem si vzpomněl na naše „Indické Čechy“. Naposled jsem se zastavil i na svém oblíbeném náměstí. Před jednou restaurací mne zastavil čtyřicetiletý doktor Zek z Menchesteru, který je v Ekvádoru na stáži. Po chvíli klábosení mne chtěl pozvat na drink k sobě domů a tak jsem raději zvolil pokoj číslo 304 s klíčem číslo 201.

Den: 19     Sobota, 20. července 2013      Quito

Úplně, úplně poslední den v Ekvádoru. Nádherné sluneční ráno. Z quitských 2 850 m jsme se nechali vyvézt lanovkou na 3 968 m městskou vyhlídku. Do výšky 4 020 m jsme již vyběhli sami. Viditelnost přes třicet kilometrů. Pod námi téměř dva miliony Quiťanů, kolem nás Cayambe (5790), Antisana (5758), Cotopaxi (5897) a obě činné Pichinchy. Ani jsem neměl chuť na cigaretu (pozn. autora: vím, co mi chcete poradit).

Bylo to takové symbolické rozloučení s tím vším, co jsme viděli a zažili v této zajímavé zemi. O něco menší než Burkina Faso. S největší biodiverzitou na světě. Na zpáteční cestě do hotelu byl na zdi velký nápis: „Co více Ti můžu dát. Že Tě miluji?“.  Do poledního odjezdu z hotelu na letiště zbývala na zbalení jedna hodina.

Den: 20     Neděle, 21. července 2013      Amsterdam, Praha

I když se dvouhodinovým zpožděným příletem z Quita, přesto nám v Amsterdamu zůstávalo téměř sedm odpoledních „tranzitních“ hodin. Tuto maličkost jsem si koncem června nevšiml a tak jsem byl bez eura. Abych se vůbec dostal rychlovlakem do města, musel jsem si na letišti vyměnit stodolarovku za 66,65 euro. Zloději. Před třetí hodinou, za krásného slunečného třicetistupňového počasí, jsem se ocitl v centru hlavního města Nizozemského království. V arabském světě si dávejte pozor na kapesní zloděje, v Moskvě na šílené řidiče a v biketown na cyklisty. Myslím, že na jednoho pěšáka zde připadá půlka auta a tři cyklisté.

První zastávku jsem si udělal v největší leštírně diamantů v zemi, Gassan, kde při nákupu sebemenšího diamantu dostanete kávu zdarma. Dal jsem si kafe a pokračoval brouzdáním kolem desítek kanálů, plných svátečných lodičkářů a po desítkách mostů, plných cyklistů. Sedm minut před mým příchodem prodali poslední lístek a tak jsem se nemohl podívat do Amsterdam Hermitage. Místním Mont Martrem je nejspíš Rembrandtovo náměstí s dvacítkou „Rembrandtových“ bronzových soch, velkým parkem, plným opalujících se mladých lidí a stánky s obrazy a suvenýry.  Vedle obrovské prodejny Magnum, kde vám na míru obalí v čemkoliv váš nanuk, bylo nádherné secesní divadlo Pathé, které si v roce 1921 postavil Polák Tuschinski. Když jsem řekl, že by se mi tím splní můj životní sen, tak mě mladá uváděčka pustila do hlavního sálu a ještě mi ho celý osvětlila. Budu si hledat jiné sny.

Celý propocený jsem pokračoval v toulání obchodními ulicemi a užíval si spolu s místními naprosto uvolněnou atmosféru tohoto sympatického města. Ještě jsem si nakoupil několik bochánků místního sýru, nanuk s rumem a limetkou za jedno euro a dvě plechovky Cannabis energy drinku. A „dřeváky“ pro Adélku. Zbyly mi čtyři centy. Podle pedometru jsem našlapal 8 693 kroků. Vrátil jsem se na letiště Schipol (čti: Skipol) a začal se těšit na poslední let výletu. Nějaké menší brazilské letadlo (jednadvacet hodin po našem vzletu z quitského letiště) přistálo hodinu a půl před půlnoci v Ruzyni. Dále už to znáte: drožka, Letná, pračka, vana, pošta.  P.S.: Ta káva byla zadarmo i bez diamantů.