Den: 1   Sobota, 8. února 2014                      Praha-Hurghada

Balení těch pár cestovních fidlátek tři dny po návratu z Kuby mi zabralo ranní půlhodinu. Pak jsem si hrál na počítači solitaire a čekal na příjezd taxíku. Po druhé hodině odpolední jsme vyletěli, za čtyři hodiny přistáli na letišti v Hurghadě, posunuli si čas o hodinu napřed a společně s průvodcem Hassanem odjeli autobusem do hotelu Three Corners Empire.  V hotelové restauraci ještě něco zbylo k jídlu. Kousek od hotelu jsem si vyměnil sto usd za sedm set egyptských liber a hned jsem si koupil litrovou láhev sprite. Po návratu mě před pokojovými dveřmi čekala sedmilitrová láhev vody.

Ahlan wa sahlan – Srdečně vás vítáme v Egyptě.

Hassan nás již cestou z letiště upozornil, že zítřejší odjezd do největšího afrického města a jejího pyramidového okolí začíná brzo ráno, takže se máme jít brzo natáhnout a ve dvě hodiny ráno bude budíček, následovaný autobusovým odjezdem.  To se raději vyspím v autobusu. Do půlnoci jsem si povídal s místními prodavači. Ve dvou místních hospodách, místní chlapi potahující z vodních dýmek, sledovali na velkých obrazovkách fotbal španělské ligy.

Otevřel jsem si studijní literaturu o historii přechodného bydliště a zapnul počítač.

Sjednocením Horního (lotos) a Dolního (papyrus) Nilu před pěti tisíci lety se začala psát historie Egypta. Ve škole mi nejspíš uniklo, že prvních 2700 let si vládli Egypťané sami prostřednictvím 31 dynastií. Až do roku 332 BC. Dalších 2200 let jim vládli cizáci. Až do roku 1952. Řekové – 302 let, Římané – 365 let, Byzanti – 245 let, Arabové – 977 let, Turci – 365 let a Britové – 70 let.

Egypt si prošel archaickou dobou, Starou říši, přechodným obdobím, Střední říši, přechodným obdobím, Novou říši, přechodným obdobím a pozdní dobou. Zlatým věkem byla pro zemi pět set let trvající Nová říše. Poslední egyptský král Nechtharehbe z 30. dynastie se nechal porazit Peršany, kteří se však z vítězství radovali jenom dvacet let. Pak je domů poslal Makedonec Alexander Veliký a sám získal titul faraona. A bylo po dějinách starověkého Egypta.

Novodobé dějiny země začaly svržením krále Farúka I. A (23. července 1952) vyhlášením Egyptské republiky. Hlavami státu byli postupně generál Muhammad Nadžíb, plukovník Gamál Abd an-Násir, generál Anvar Sádát (zavražděn v roce 1981) a generál Muhammad Husní Mubarak. Pak přišlo jaro 2011 a nový boj o vládnoucí koryta. Hledá se nový generálský kandidát za prezidenta.

Tohle jsem vyčetl, než ve dvě hodiny ráno zazvonil pokojový telefon.

Den: 2   Neděle, 9. února 2014                      Káhira

Mezi 02:30 a 22:30 jsme trávili jedenáct hodin v autobusu. Tolik času jsme potřebovali na dvakrát 480 kilometrů z Hurghady do Káhiry a zpět.

Káhira – Big Mango (když může být New York – Big Apple).

První zastávkou v hlavním městě bylo světlehnědými vojenskými OT-72 obklíčené Muzeum egyptské archeologie. Růžová budova z roku 1901. V jejich dvaceti místnostech je rozmístěno na sto dvacet tisíc exponátů, z nichž je – podle Hassana – pouze jedna kopie. Rosetská deska, která pomohla v roce 1798 francouzskému egyptologovi Champolionovi rozluštit hieroglyfy. Originál je k vidění v londýnském muzeu. Nejstarším exponátem je čedičová deska z roku 2960 BC. A nejmenším exponátem je 7,5 cm slonovinová soška krále Cheopsa (Chufua). Na rozdíl od Cheopsove pyramidy, která je největší, ale není v muzeu. První ze dvou královen, které vládly starému Egyptu, byla Hatšepsut. Za svých dvacet jedna let kralování si vysloužila také místo v muzeu. Aby se neředila královská krev s nekrálovskou, od Tutanchamona po 24. dynastii se králi ženili se svými sestrami.

Půlhodinovým přesunem jsme se dostali na periférii města, do provincie Gíza. Její hlavní město Gíza splynulo s Káhirou ve dvouměstí se 16 miliony obyvatel. Tisíce stavebních dělníků pokládalo třicet pět let jeden pětitunový kvádr vedle druhého. Další kvádr na další kvádr. A když těch kvádrů bylo přes dva a půl milionů o váze patnácti milionů tun, tak byla Cheopsova pyramida dokončena. Nejstarší a jediný zachovalý z původních sedmi divů světa. Tehdy byla vysoká 146 metrů, včetně desetimetrového zlatého zakončení. Dnes má o sedm metrů méně a nikdo neví, kam se ona zlatá špička poděla.

V průběhu tisíce let si egyptští králové postavili celkem 108 pyramid, „domů na věčné časy“. Zejména na severu země, kde tenkrát stál Memphis, egyptské hlavní město. Než pochopili, že jim je pyramidoví zlodějíčci vykrádají a tak se rozhodli pohřbívat se ve skalách na jihu země. V Údolí králů. Než pochopili, že jim je zlodějíčci také vybílí.  

Třetí zastávka byla na místě bývalého vápencového lomu, kde stála dvacet metrů vysoká a sedmdesát tři metrů dlouhá Sfinga, se čtyřmetrovým obličejem. Její tvář představuje krále Chefrena, před jehož pyramidou leží. Král měl, sfinga nemá nos. Ten jí pravděpodobně urazili muslimští Mameluci, protože pro ně představovala symbol pohanství.   

Kvůli zaplacenému programu jsme se ještě zastavili v Institutu Abu Simbel na výrobu papyrusu. Tím jsme ho pro dnešek vyčerpali a užívali si téměř šest hodin zpáteční jízdy do Hurghady. Pokus o předpůlnoční drink piňakolády v hotelovém baru skončil fiaskem. Hnědý egyptský rum se nedal pít. Stejně jako místní gin, brandy nebo vodka.

Den: 3   Pondělí, 10. února 2014                  Karnak, Luxor

Vstávali jsme ve čtyři hodiny ráno, opustili Hurghadu a vyrazili mikrobusem ke slavnému Údolí králů. Dvě stě devadesát kilometrů podél Nilu na jih. Dobrou náladu nám pokazila pět let existující skutečnost, že se v Údolí králů nesmí fotit. Asi zapracovala místní pohlednicová lobby. Na rozdíl od nás si několik domácích návštěvníků vesele fotilo na mobily. Některým pomáhali i místní hlídači. Nejspíš zapracovala egyptská libra.

V Údolí je 62 hrobek, ze kterých je polovina s neurčeným nebožtíkem. Všechny jsou ale vykradeny. K jedenácti z nich je návštěvníkům umožněn přístup. Ovšem, za stolibrový lístek může navštívit pouze tři hrobky. Pak se musí koupit nový lístek. Jedinou nevykradenou hrobkou je hrobka bezvýznamného faraona Tutanchamona z 18. dynastie, syna královny Nefertiti, který se nedožil devatenácti let. A jeho dvě děti ještě méně.  Jeho hrobku však zachránil Ramsese V., který si svojí hrobku postavil na jeho a tím zmátl zloděje, takže jí v roce 1922 mohl objevit Howard Carter a tím se stal nesmrtelným.  A proto k její návštěvě byla potřebná další stolibrová vstupenka.

Před obědem jsme se ještě zastavili u Chrámu královny Hatšepsut. Nádherný chrám, ovšem z osmdesáti procent nový, což si vyžádalo dvacet let usilovné práce polských restaurátorů za peníze UNESCO. Ty čtyři pětiny chrámu, včetně výzdob, zničil královnin nevlastní syn, faraon Hotmos III., protože ho dlouho nenechala vládnout. 

Lodí jsme se přesunuli ze západního na východní břeh řeky Nil, kde na nás čekalo půlmilionové město Luxor (Hrady). Řeky přejmenováno na Théby. Hlavní město celého Egypta v období Nové říše, dnes hlavní město guvernorátu Luxor. „Největší muzeum světa pod otevřeným nebem“, neboť se zde nacházejí staroegyptské chrámové komplexy Karnak a Luxor.  

Karnacký chrámový komplex (tři navzájem kultovně i stavebně propojené chrámy) rozprostírající se na severním okraji města Luxoru, je svojí rozlohou největším chrámovým komplexem v Egyptě.  Založil ho Senusret I. kolem 1950 př. n. l. Jeho nástupci ho postupně dostavovali a rozšiřovali po dalších tisíc pět set let. V Amonově chrámu je také 116 nejvyšších opěrných sloupů na světě. Každý z nich 21 metrů. Kdysi zde bylo 22 obelisků. Dalších 26 sloupů je o něco menších. Dnes pouhé tři. Jeden obelisk věnoval faraon Ramsese II. francouzskému králi Ludvíku XVI (náměstí Svornosti v Paříži). Jiný obelisk, bez věnování, si odvezli napoleonovští vojáci (náměstí Republiky v Římě).

Po páté hodině jsme se v Luxoru nalodili na třípatrovou výletní loď Royal La Terrasse se 65 kajutami, 2 apartmány a plnou penzí. V osm hodin jsme vypluli po životadárné řece rychlostí 17 km/hod. do 90 kilometrů vzdáleného města Edfo. 

Den: 4   Úterý, 11. února 2014                       Edfo, Kom Ombo

Po snídani jsme nasedli do připravených kočárů tažených koňmi a projeli 120-ti tisícovým, téměř prázdným městem na jeho okraj, ke druhému největšímu egyptskému chrámu.  Hórův chrám v Edfo zasvěcený bohu Hórovi. Má nejdokonaleji zachované barevné malby a nástěnné reliéfy. V některých reliéfech si místní ptactvo vyklovalo desítky hnízd. Současní Egypťané je však trumfli a na hlavním nádvoří, na sloupy i na zem, rozsázeli desítky odporných světel a reproduktorů, uložených do světle hnědých plechových krabic. A občas zde pořádají noční světelní show pro cizince. Také zpátky na loď jsem v kočáře seděl vedle kočího a na mne se tiskl jeho šestiletý syn Abdul. Na konci jízdy jsem mu dal místní libru, nevěda, že on si mezitím z mé kapsy vybral posledních sto liber v bankovkách.    

Po desáté hodině vyplula Royal La Terrasse k pomalé šestihodinové cestě, kterou jsme (kromě oběda s jahodami) trávili převážně v horizontální poloze. V kajutách nebo na horním otevřeném patře, kde je restaurace, menší bazén a desítky ratanových opalovacích lehátek. Počasí nám přálo. Po obou stranách široké řeky jsme míjeli zejména palmové a olivové háje. Místy vyčuhovaly začátky Saharské pouště.

Před čtvrtou hodinou jsme zakotvili ve městě Kom Ombo (Zlatý kopec) na východním břehu Nilu, kde začíná Horní Egypt. A hned jsme vyrazili do terénu. Ke chrámu, pocházejícímu hlavně z Ptolemaiovského období (362 let) Menší části byly dostavěny za nadvlády Římanů, kteří ho používali jako nemocnici. Chrám byl zasvěcený dvěma bohům: Harverovi se sokolí hlavou a krokodýlímu bohovi Sobekovi. Jediný chrám v Egyptě zasvěcený dvěma bohům, často nazýván „dvojitým chrámem“. Chrám byl postaven na místě zničeného chrámu z 18. dynastie a sám byl téměř srovnán se zemí zemětřesením v roce 27 BC. Třešničkou návštěvy bylo muzeum asi dvaceti nabalzamovaných krokodýlů různých velikostí, vypadajících jako ze šedého cementu.  

Následovaly tři hodiny lodního sešupu (55 km) na jih. Z města Kom Ombo do města Asuán, „Brány černé Afriky“, kde v průměru prší několikrát za deset let.  

 Den: 5   Středa, 12. února 2014                Asuán

Ranní odjezd autobusem na periférii města Asuán, ke chrámu Philae, zasvěcenému bohyni lásky, čistoty a mateřství Isis na ostrově Agelika. Dá se poznat (bohyně) podle kravských rohů na hlavě. Když zde ve 30. letech minulého století postavili Britové na Nilu první přehradu, voda do „půl pasu“ zaplavila chrám (13. dynastie). Dalších padesát let se k němu jezdilo jenom na člunech. V roce 1972 se UNESCO a 48 zemí rozhodlo chrám z vody „vyzvednout“ a přemístit o dvě stě padesát metrů dál, na ostrov Igelika. Rozebrání kvádrů a jejich smontování na novém místě trvalo přes osm let. Pak jsme se ve městě Asuán zastavili ve vzorkovně  64 druhů esencí pro světové značky. Například esence Pět tajemství je pro Chanel 5, Arabská noc pro Georgio Armani, Ali Baba pro Dior a Tajemství pouště má prý účinky jako viagra. Poté jsme se zastavili ve směnárně, abych si doplnil odebrané šušníky.

Deset procent z 90 milionů Egypťanů představují Núbijci, žijící kdysi dávno v bohaté říši Kúš. Od města Kom Ombo, kde prý začíná černá Afrika, až po súdánské hranice. Jsou o hodně tmavší, muži mají často kudrnaté vlasy a barví si je henou. Jeden z nejznámějších zpěváků v zemi a bývalý ministr obrany jsou Núbijci. Dále jejich společenský vliv nesahá. Lodí jsme se svezli po Nilu do jednoho z jeho mrtvých ramen, kde byla núbijská vesnice. Spíše „Potěmkinova vesnice“ pro zahraniční turisty. Většina Núbijců se živí především zemědělstvím.

Po poslední večeři na lodi bylo pro nás připraveno hodinové vystoupení núbijského hudebně-tanečného tělesa (jeden zpěvák, čtyři bubeníci, pět tanečníků. Bez jediné Núbijky. Líbily se mi dvě písně. Jedna měla refrén „jaaare o-baba, jaaare o-baba“ a druhá „duuu-lu, duuu-lu, du-lu-lu“.       

Den: 6   Čtvrtek, 13. února 2014                   Asuán, Hurghada

Asuán od Hurghady dělí po silnici 700 kilometrů. Náš dnešní program.

O dvacet let později zjistili Britové, že přehrada na Nilu z roku 1925 nebude do budoucna postačovat. A tak připravili projekt nové přehrady, o kousek dál. A sehnali na ně peníze u Mezinárodní měnové banky. Jenomže přišel 23. červenec 1952 a egyptského krále zaměnil egyptský prezident. Od konce vlády faraonů si Egypťané zase začali vládnout. Prostřednictvím svých generálů. Kromě toho druhého, ten byl jenom plukovníkem.  Gamál Násir, který v roce 1956 znárodnil Suezský průplav. A bylo po slíbené zahraniční půjčce na novou přehradu.  Po několika letech přemýšlení se nové peníze na stavbu egyptsko-sovětského přátelství našly v Kremlu. Pomáhaly i ostatní státy RVHP. Od ledna 1960 do ledna 1971. Pak byla zpuštěna největší vodní elektrárna na světě, Asuánská přehrada, a bylo dost elektřiny pro všechny. Uměle vytvořené jezero zaplavilo přes čtyři tisíce núbijských vesnic a bylo po zásluze pojmenováno po duchovním otci Gamálu Násirovi. Jezero je fakt velké, desetkrát větší než Praha.

Za příplatek deseti euro nás průvodce Hasan odvezl na půl hodinu k oné novodobé chloubě Egypta. Pak jsme se ještě zastavili na půl hodinu na trhu s kořením ve městě Assuán. Poté jsme už skutečně vyrazili saharskou dálnicí na sever. V Hurghadě jsme byli po osmi hodinách jízdy, se dvěma přestávkami, ještě před večeří a zabydleli se na dvě noci ve stejném hotelu, jako minulou sobotu a neděli. Hotel Three Corners Empire se 356 pokoji a dvěma pomalými výtahy.

 Po večeři jsem se prošel městem. Kromě prudících prodavačů mě zastavil také postarší pán, který, podle vizitky, je oblastním manažérem novin „Red Sea Human Rights“. Pozval mě na kafé. Prý pomáhá okradeným lidem (rozuměj: zahraničním turistům) vrátit jejich věci. Řekl jsem mu, že tuto činnost běžně vykonává místní policie. Víc o lidských právech nevěděl. Doporučil jsem mu vygooglovat si www.unhchr.org a vrátil se do hotelového baru.

Den: 7   Pátek, 14. února 2014                       Hurghada

Po ránu jsem se přešel krátkou uličkou k hotelové pláži. Palmy se prohýbaly pod větrem a na chráněnou pláž se valily bílé vlny. Tady si asi moc nezaplavu. Hotelová restaurace o velikosti tělocvičny připomínala u snídaně spíše vývařovnu pro bezdomovce z „Východu“, kteří již týden nejedli. Čaj, káva i džusy se podávaly v plastikových kelímcích. Ze střechy hotelu jsem si všiml dvou bílých věží, zakončených kopulemi a křesťanskými kříži. Kousek od hotelu. U hlavního vchodu, který hlídali dva vojáci a pět policajtů, stálo, že jsem před Katedrálou svatého Šenouda (diecéze orthodoxních Koptů, Rudé moře). Uvnitř před oltářem seděla v lavicích asi stovka muslimských dětí a s malým zájmem sledovala svého učitele, nad kterým na dvou velkých obrazovkách běžel nějaký animovaný biblický film.

V hotelové hale nám Hassan řekl, že autobus na letiště odjíždí zítra v pět hodin odpoledne a někam se vzdálil. Než jsme pochopili, že ho už víckrát v životě neuvidíme. Odpolední nudu jsem zaháněl čtením a luštěním křížovek. Nemám neoprenové oblečení. Na večer slibované núbijské tanečnice se nedostavily, tak jsem se jenom coural již známými ulicemi a povídal si s již známými prodavači. A vrátil se do hotelového baru. I když se to nedá pít.    

Den: 8   Sobota, 15. února 2014                    Hurghada-Praha

Litr nekvalitního benzínu stojí dva, litr kvalitního stojí pět liber (15 Kč). Místní drožkou jsem se odvezl na druhý konec města. Do obchodní čtvrti, která začíná rybím trhem a jachtami. Obchody otvírají až v poledne a tak jsem si je poklidně prohlížel bez opakovaných „odkud jsi?“ a „jak se jmenuješ?“. Je tady i KFC a McDonald. A všechny nápisy obchodů jsou tříjazyčné: arabské, anglické a v azbuce. Ruština je zde prostě „in“. Například (v azbuce) „Elysee Dvorec“, nebo v restauraci na stolech upozornění, že je „rybka k pivu“. A co teprve nápis: „Santa Claus – Děd Moroz“. Na konci obchodního korza jsem zahlédl velký portrét tatíčka Masaryka a Václava Havla („Muž, který změnil národ“). Zavřená restaurace Praha s velkým ručně psaným sdělením na skleněných dveřích: „Silvestr. Moc se na Vás těšíme. Přijďte, bude sranda. Marcela“. Její majitelkou je čtyřicetiletá pražanda Marcela, vdaná za místního Egypťana, se kterým má dvě děti a tuto restauraci. Vedle je prodejna suvenýrů Bratislava, protože se za Egypťana vdala i dívka z Bratislavy.   

Hotelový internet ne a ne naskočit a tak mi zase vrátili peníze. Mladé holce z naší skupiny zbylo pět šušníků a tak mě poprosila, ať jí pomohu něco domů usmlouvat. V obchodě si vybrala suvenýr za padesát šušníků. Prodavač se nejprve upřímně smál, pak dlouze poslouchal můj příběh o chudé studentce z Čech, a pak souhlasil. Mojí negociační výhodou bylo, že to byla hezká holka. Před hotelem už čekal autobus na letiště. Čtyřhodinový let trval pět hodin, protože proti nám foukal silný vítr. Před halou ruzyňského letiště nestál ani jeden žlutý taxík. Po půl hodině čekání jsme si do jednoho nasedli tři. Starší pán na Hradčanskou a mladá holka z Nigérie do hotelu ve Smečkách. Řidič chtěl po každém z nás po tři stovky. Ukecal jsem ho na dvě, bez účtenky. Takhle levně jsem ještě z letiště nejel. V bytě jsem nejprve nastavil teplotu ze dvanácti na dvacet stupňů.