marcel-na-cestach.czTulák světem: 9 let – 107 cest – 1 094 dní – 125 zemí.

Den: 13        Čtvrtek, 28. dubna 2011           Fidži, Nadi            

Republic of Fiji Islands – 12 stupňů pod rovníkem – pevnina: 18.274 km2 (156). – vodní: 85.726 km2 (1:4,69) – pobřeží: 1.129 km – 332 ostrovů, z nichž 110 neobydlených – výsledek vulkanických aktivit pře 150 miliony let – 2000 km severovýchodně od N. Zélandu  – dřevo, ryby, zlato, měď – 883.125 lidiček (159.) – měna: 1 USD – 1,65 fidžijský dolar FJD – fidžijština, angličtina.

Fidži se osvobodilo od Britů 10. října 1970 a na sedmnáct let zavedlo království. Pak následovaly čtyři státní převraty vedené armádou, která dodnes přímo či nepřímo vládne zemi. Současným premiérem je vůdce dvou převratů Commadoro (brigádní generál) Frank Baiminarama. Parlamentní volby z roku 2006 byly anulovány, protože zvítězila strana Indo-Fidžanů. Další volby se raději nekonají, za což Fidži vyloučena z několika mezinárodních organizací.

Nejdůležitějším slovem na Fidži je „Bula“, tedy „Ahoj“. Na ulicích, v obchodech, na plážích. Všichni domorodci se na vás usmějí a zabulují. A co teprve až jim odbulujete. Dnešní původní program: desetihodinová jízda katamarem (místní tramvají) podél dvanácti ostrovů poblíž města Nadi, se 24 zastávkami (který blbec to dal do programu), se naštěstí kvůli špatnému počasí nekonala. Přispali jsme si a v poledne jsme se autem porozhlédli po městě, ve kterém jsme do zítra: na největší budhistický chrám Sri Siva Subramaniya Swami Temple Nadi na Fidži a na největší muslimský komplex Fiji Muslim League Nadi Jaame Masjid na Fidži.

Na hlavní třídě jsem si koupil Bula Fiji kšiltovku a hezkou dřevořezbu, kterou jsem usmlouval ze 145 na 40 fidžijských dolarů. Asi po dvou stech metrech mě doběhl prodavač, mladý kluk, že ho majitel obchodu právě vyhodil, protože mi prodal zboží pod cenu. Možná blufoval, ale vypadal dost nešťastně. Pokračovali jsme návštěvou padesáti akrové botanické zahrady Sleeping Giant zakomponované přímo do tropického pralesa, se 160 druhy orchidejí a desítkami tropických rostlin a stromů. Po dalších dvaceti kilometrech jsme si prohlédli městečko Lautoka se 30.000 obyvateli, druhé největší na Fidži. Nic zvláštního jsem tam neobjevil.

 Den: 14       Pátek, 29. dubna 2011              Fidži            

Celou noc propršelo a také ráno pršelo. Po snídaně jsem si byl zaplavat a už se jelo 50 km na jihovýchod, na „nejkrásnější pláž na Fidži“ – Natabula beach, místo našeho noclehu. Přestalo pršet. Ubytovali jsme se ve dvou ze dvaadvaceti doškových chaloupek „bure“ hotelového rezortu Yatule, ochladili v místní vodě a vyrazili na celodenní výlet.

Nejprve jsme narazili na budhistický chrám Višnu a poté na stohlavou vesničku Malomalo. Chopil se mne tucet osmi-dvanácti letých kluků, a ukázal mi celou vesnici. Vděčně pózovali všude, včetně kazatelnice místního kostela. Na oplátku jsem je naučil říkat „strčprstskrzkrk“. Projeli jsme vesnicí Volivoli a zastavili na kuřecí oběd ve městečku Sigatoka, známého nedalekým Sand Dunes National Park, prvním národním parkem na Fidži. Melírované vlnité duny, z bílého a černě-lávového písku, desítky metrů vysoké, byly většinou zarostlé trávou, kapradinami a nízkými stromy. Zvažovaly se na pláž s otevřeným mořem a nádhernými vlnami. Na konci parku jsme prošli mahagonovým lesíkem. Za dvanáct dolarů jsme se pak podívali na pár velkých kamenů, při nichž nám místní průvodce vysvětlil, že zde v létech 1875-76, v Kai Colo válce, Tonžané porazili Fidžijce a na tomto místě je strašně mučili. A velkým polenem nám to názorně předvedl.

Pro zlepšení nálady jsme se přesunuli do pětihvězdičkového hotela Warwick Resort (400 USD za jednu noc) a zúčastnili dvacetiminutové show: chození po rozpálených kamenech. Následně jsme se rozšoupli, za padesát dolarů se aktivně zúčastnili fidžijské večeře a vzpomínali na časy vanuatských slepic s rýží. V rámci animačního programu nám místní lidový soubor zatancoval a zazpíval. Opustili jsme krátkodobý přepych a vrátili se do svých „bure“. Před půlnoci hrála v sousedním hotelu Intercontinental živá hudba, zpívalo se karaoke a asi dvacet Australanek bulilo při přímém přenosu britské královské svatby. Tomáš nečekaně dostal od své snoubenky SMS s krátkým textem: „Kdy si mě konečně také vezmeš?“.

Den: 15        Sobota, 30. dubna 2011                       Suva         

Pokud (a to většinou) jsme na prázdných plážích, tak se  z praktických důvodů  koupeme v moři bez plavek. Zatím to jenom jednou nevyšlo Tomášovi, který trčel dvacet minut ve vodě, než jsme odlákali náhle se objevivší holku, která začala shrabávat mořskou trávu. Po ranním mořském čvachtání následovala královská snídaně – dvě smažená vejce. Kvůli lepšímu vytrávení jsme se prošli po pláži asi pět set metrů a přebrodili se na nedaleký malebný ostrov plný divokých koz. Pak jsme se vydali na dvě stě kilometrovou pouť podél korálového pobřeží do hlavního města  Suva (80.000 obyvatel). Cestou jsem si rozečetl Roberta Baera: „Nevidět zlo“, knižní předlohu k filmu Syriana – „pravdivý příběh pěšáka ve válce CIA proti terorismu“.

V jedenáct hodin nás zastavil policejní radar, protože místo povolených 80 naměřil 96 km/hod. Když však policajt viděl „bílého“ turistu, řekl jenom „Bula, bula“ a pustil nás dál. A tak jsme dál zastavili ve vesničce Lomary, kde stály vedle sebe dva katolické kostely: původní z roku 1904 (mimo provoz) a nový, z roku 2006, se zajímavou architekturou, financovaný a dodaný „na klíč“ japonskou vládou. Na jeho vchodových dveřích byla vývěska, že „psí poplatky na rok 2011 činí 13,20 fidžijských dolarů“.

Ve městě Suva jsme si nejprve udělali okružní jízdu. Zastavili před prezidentskou rezidenci, hlídanou vojákem v sukni a s pěti vyznamenáními na prsou, z nichž tři byly za mise OSN, ale nesměl mluvit. Odpoledne jsme zabrzdili u Národního stadionu, kde právě probíhalo finále fidžijských středních škol v atletice. Kluk zaběhl sto metrů za 10:43 vteřin a další den byl na titulní straně Fiji Times. Následovaly dvě hodiny osobního volna. Narychlo jsem zbodnul oběd v KFC, abych měl více času. Nebylo kam spěchat. Pár obchodních ulic v centru města poblíž přístavu a slevy před nadcházejícím Dnem matek. Architektonicky zajímavá byla katolická katedrála Svatého srdce, ve které probíhala svatba Fidžijanky Melody Leong s Australanem Warrenem Petersenem. A tak jsem se odploužil zpátky do svého Yatule rezortu. V jedenáct večer jsme se vrátili do města Nadi, odkud vyletěli ráno, v 01:30 hodin. Neděle, 1. května. Po 75 minutách letu z Melanésie do středu Polynésie, na Samou, jsme přistáli v 04:15 místního času. Sobota, 30. dubna, protože jsme přeletěli datovou linii. Místo jedenácti hodin před Prahou jsme byli najednou třináct hodin za Prahou. A to na příštích šest samojských dní.

Den: 15        Sobota, 30. dubna 2011 (podruhé) Samoa, ostrov Savai´i  

Stát:  Samoa – hlavní město: Apia –  střed Polynésie – pevnina: 2.831 km2 (177)., vodní: 237.170 km2 (1:83.77) – dva  hlavní ostrovy (Savaii, Upolu) a několik malých, neobydlených – terén: vulkanický, skalnatý – obyvatel: 193.160 (184.), 68/km2 – měna: tala (1 USD – 1,65 tala) – jazyk: samoánština, angličtina – parlament: 60 poslanců – vláda: 14 ministrů (tři ženy), dvě hlavní politické strany.

Dvě soboty v jednom dni.  Juro se porozhlédl po Faleolo, mezinárodním letišti samojského hlavního města Apia a měl jasno. „Na Samoji dostaneš občianku, keď vážíš najmenej sto kilo“. Pronajmuli jsme si Toyotu Hiace pro 15 osob, zajeli k nedalekému přístavu a převezli se trajektem z ostrova Upolu (150.000, včetně 50.000 ve hlavním městě) na ostrov Savai´i (45.000), do Salelologa přístavu. Slunce hezky připékalo. Projíždějíc vesničkami podél dvě stě kilometrového asfaltového okruhu nás upoutalo velké množství různých kostelů. Prý jich je zde 300-400. Nejspíš nejvíce na počet obyvatel i na čtvereční kilometr. Dům, dům, dům, dům, kostel.

V létech 1904-1906 byly na ostrově erupce místní sopky. Zastavili jsme na velkém lávovém poli, pak u trosek kostela, kterým se prohnala láva a místním hřbitovem, celým pod lávou kromě jednoho hrobu a to místní panny, zemřela ve 45 letech. Při odchodu jsme narazili na mladý pár, sezónní brigádníci z N. Zélandu, kteří si sem přijeli užívat vydělaných peněz. Oba Češi.

Nakonec jsme dorazili do chýšového tábora ve vesnici Manasa. Každý jsme vyfasovali svou chýši na kůlech-fale, sedm metrů od přílivového okraje moře, „provoněných šplícháním příboje“. Uvnitř jedna postel s moskytiérou a jedna zářivka. Po obědě na nás promluvila starší dvojice. On v 1968, ona v 1986 opustila Československo a seznámili se v Austrálii. Nyní patří mezi trojici Čechů trvale bydlících na Samoi. Zeptali se, co dělá Klaus. A byli překvapeni, že prezidentuje.

Odpoledne jsme si zaplavali ve sladkovodní přírodní nádrži se dvanácti obrovskými želvami. Plavaly kolem nás a nechávaly lechtat. Krmili jsme je kousky papáje.  K večeři jsme měli sladké brambory a masové čufty. K tomu tři čtvrtě litrovou láhev místního piva Vailima. A ještě jsme se před tmou stihli vykoupat ve slané mořské vodě. Jenom Juro remcal, že tady není žádný noční život. A Tomáš zmizel na celé odpoledne, protože se zamiloval do mladé Samojky, svobodné matky se dvouletou holčičkou. Doma ho čeká snoubenka. Na obloze svítil Jižní kříž, Velký vůz vzhůru nohama a Mléčná dráha. V sousedním fale zpíval Ir Maďarce na kytaru písně od Beatles.

Den: 16         Neděle, 01. května 2011           ostrov Savai´i

 Ostrov Savai´i je největším a nejvyšším ostrovem v Polynésii. Mimo Nový Zéland a Havaj. Má 1.694 km2. Sopečný ráj Tichomoří. Většina jeho obyvatel žije v pobřežních vesničkách. Samojská společnost je založená na hlubokých rodinných vztazích a na čtyřech socio-kulturních principech: láska, služba rodině a komunitě, respekt a disciplína.  „Talofa“ je samojské „Ahoj“.

Není nad zahájení Prvního máje ve vlnách jižního Pacifiku. Z teplé vody pozorovat okolní domorodá obydlí zapuštěná do palmových hájů a nasvěcená vycházejícím sluncem. Po několika dnech jsem se znovu oholil. Snídaně byla hubená, ale měli jsme slíbený jako bonus bohatý oběd. Mezi devátou a jedenáctou jsme navštívili bohoslužby v pěti různých kostelích dvou nedalekých vesnic. Všichni vesničané byli oblečení do sněhově bílých šatů. Chlapi a kluci s barevnými kravatami, ženy a dívky s hezkými klobouky. Zatímco dospěláci brali mše vážně, děti se nám radostně culily do objektivů. V jednom z kostelů nejprve vyšli muži, pak ženy. Mládež zůstala na after-party a zpívala téměř beatové písně. Při obědním švédském stolu Juro pronesl další moudro: „Najlepšie je byť zdravý, jebnutý a bohatý“. Po odpolední relaxaci jsme si udělali trekový výstup na sopku Matavanu, celou zarostlou stromama, s malou vyšisovanou cedulkou: „Pokud spadnete dolů, nikdo vás nebude zachraňovat“. K večeři jsme si koupili u benzínky teplé pivo, protože schované ve vypnuté lednici. Již dva roky platí na Samoi zákaz nedělního prodeje alkoholu. Důvod: muži se v neděli opili a nechodili do kostela. Juro mě prosil, abych to neříkal nikomu na Slovensku.

Den: 17         Pondělí, 02. května 2011         ostrov Savai´i

Ráno jsme se rozloučili s vesnici Manasa a vydali na východ ostrova. V lávové jeskyni Peapea Cave nás měli očekávat tisíce netopýrů, ale s dvěma slabými baterkami jsme viděli sotva před sebe. Zastavili jsme u zrezavělého torza bývalé americko-samojské fabriky na zpracování mahagonového dřeva. Mahagon došel, šrot zůstal. Také zde projíždějící vesničky byly v modelu: kostel, dům, dům, dům, dům, kostel, dům….

A další místní rarita: výšlap, 92 dřevěných schůdků, na vrchol Giant tree. Poté přechod řetězovým mostem na vedlejší věž. O kousek dál byly obvodové zdi katolického kostela, zničeného v únoru 1990 obrovským cyklónem. Nechali jsme si zavazadla v Falealupa, nejzápadnějším ubytovacím zařízení na světě. Narychlo jsme se okoupali (ve stínu 34 stupňů) a jeli se přes dešťový prales podívat na nejzápadnější cíp zeměkoule – Cape Mulinou. Lávové pobřeží s bušícími vlnami Pacifiku. V šest hodin jsme si pronajali skořápku s novozélandsko-samojským rybářem a zajeli na „visit the island and watch the last sunset on the Planet“, poslední západ slunce na této planetě. Večeře v táboře byla překvapivě chutná. Zalehli jsme do svých fale. Kousek od pacifických vln. Na rákosové podlaze matračka, nad ní moskytiéra, jedna slabá zářivka a všude kolem spousta drobných mravenců.

Den: 18        Úterý, 03. května 2011              ostrov Savai´i    

Podle Vládi jsme měli nejdelší spánek na zeměkouli. Já tedy ne, protože jsem vstal už v šest hodin ráno. Zvedl jsem hlavu a „na dotek“ šplouchaly korálové vlny, za nimiž se pomalu dralo ven červené slunce. Naposledy jsme si krásně zašnorchlovali a usedli ke snídani: dvě vajíčka natvrdo, dva sladké lívance, ananas, dva banány, papája a mandarínka.

Následovala snad druhá největší pecka zájezdu (po aktivní sopce Yasor na vanuatském ostrově Tanna). “Talofa Lava – the best browhole in the world”. Desítky chrlících mořských gejzírů podél vulkanického pobřeží. Divoké vlny otevřeného oceánu narážely do vulkanických děr, kde se tlačily jako v pístu a poté každá sedmá vlna tryskala ven, asi deset-dvacet metrů vysoko. A to byl odliv. Jura chrochtal blahem, a že si tam postaví domek.

Při dalším programu jsme se rozdělili. Zatímco naši dva polo-maratonci s Honzou dali přednost dvouhodinovému treku ke zříceninám Pulemelei, údajně největší pyramidy Pacifiku a největší polynéské stavby, já s Jurou jsme dali přednost koupání v tůních kouzelného sladkovodného studeného jezírka Afu-A-Au s vodopády, obklopeného vysokými lávovými stěnami porostlými břečťanem.  Plánovaný přesun trajektem na sousední samojský ostrov Upolu se odkládá na zítřejší ráno, protože nás ve frontě předběhla jiná auta. Vedoucího Vláďu to docela mrzelo a tak nás ubytoval ve čtyřhvězdičkovém hotelu Savaiian Hotel. Sice bez písčité pláže, ale s výhledem na sousední ostrovy Manono, Apolina a Upolu. A na mě byla řada na jednolůžkový pokoj s lednicí, klimatizací, normální postelí, koupelnou, normálním záchodem a fungující wi-fi.

Den: 19        Středa, 04. května 2011            ostrov Upalu, Apia

Budíček v šest hodin. Druhý pokus přetrajektovat se na samojský ostrov Upalu, 1.125 km2, se povedl. Nabitý program jsme začali koupáním v nádherné tyrkysové vodě, v níž se v roce 1950 koupal také Garry Cooper při natáčení tehdejší “love story” – “Návrat do Ráje” (Return to Paradise), podle něhož se dodnes pláž jmenuje. Místo, kde se natáčela 19. a 20. série CBS realita show “Survivor” byla procházkou tropickým stálozeleným pralesem.  Profrčeli jsme kolem tichomořské speciality – dvoje kánoe, každá pro 54 veslařů. V poledne jsme měli hodinu volna v hlavním městě Apia a tak jsem si pořídit samojskou kšiltovku a nějaké pohlednice.

Docela hezkou vilu ke smrti si v Apii postavil skotský spisovatel Robert Louis Stevenson, autor desítek dobrodružných románů, z nichž u nás známý Ostov pokladů. Nyní je z vily kultovní museum, do kterého jsme nakoukli.

Následoval šílený architektonický útvar, ovšem s vynikající akustikou, který navrhl kanadský architekt íránského původu a zakomponoval do nádherné sedm hektarové tropické zahrady. Budova slouží jako “Dům rozjímání” víry Bahá´y´tláh (baháismus). Jakási podivná církev vymyšlená Íráncem Bahá v polovině 18. století. Zeptal jsem se na možnost členství. Musím se nejprve přihlásit na pohovor. Hezký byl pohled na 80 metrový vodopád Papapapaitai Falls, zatímco zklamáním byla další zastávka – u vodopádu Togitogiga, protože vyschlý pramen vody a tak nic dolů nepadalo. A zase: nalevo-napravo samý kostel. Samojská kostelománie.

Ve čtyři jsme dorazili do vesnice Saleapaga, ve které je náčelníkem Zdeněk, jehož jsme s jeho družkou Zdenkou potkali v sobotu a kteří nás pozvali na kachnu-knedlo-zelo. Kachna byla pořád v mrazáku a tak jsme dostali sklenku slivovice. Kachna bude zítra na snídani. Alespoň jsme si hezky popovídali. Podle náčelníka se místním nesmí nic věřit. Jsou líní a nechtějí dělat (také proto, že 40% musejí odvádět církvím a 30% vesnici), raději pijí coca colu a stravují se ve fastfood. Hlavní přínos peněz je od příbuzných ze zahraničí a státní dotace od sousedů: Austrálie, NZ, Japonsko i EU. Správná ženská má zde 150 cm přes zadek a chlap 150 cm přes pupek. Nejrozšířenějšími nemocemi jsou abnormální obezita, vředový diabetis a rakovina kůže. Každý týden na ostrově utone 20 dětí, protože neumí plavat. Na Samoi ve skutečnosti vládne náčelnická aristokracie. Děti pře zahájením školy jdou povinně do kostela a výuku končí společným modlením. Mrtví se pochovají do betonových hrobů před svým barákem. Nejpozději do deseti let se jejich kosti vykopou a přenesou do skromných hrobů na volné místo do džungle. Mezi mladými roste kriminalita, drogy i AIDS.

Bez kachny jsme se ubytovali ve fale táboře pár metrů od moře a zašli se vykoupat. Po dlouhé době nebyla k večeři slepice s rýží, ale – langusta. A hrála a tancovala nám k tomu vesnická skupina. Jánošík balil (nebo to bylo obráceně?) majitelku našeho kempu, která podle Jura měla měkké prsa, tvrdé bradavky a hodně kilo. Prý to zkoušel z vědeckých důvodů. My ostatní jsme podobné ambice neměli.

Den: 20        Čtvrtek, 05. května 2011          ostrov Upalu   

 Při zemětřesení poblíž sousední Tongy a následném tsunami 29. září 2009 bylo úplně zničeno dvacet vesnic na ostrově Upalu, včetně domu samojského premiéra Tuilaapa Sailele Mailielegaoi. Zahynula také Anita, 30-letá studentka medicíny a dcera majitelky našeho kempu, která ho po Anitě pojmenovala.

Před šestou hodinou ráno jsem se otočil ve svém fale na břicho a pozoroval nedaleký skalnatý zalesněný ostrov, oddělený reefem od pevniny. Ještě před sto léty na něm bylo leprosárium. Pak jsme se posunuli do zatím pouze na papírech existujícího “českého” Frangipani Resort majitelů Danny a Denise, čili Zdenka a Zdenky. Oba byli vzhůru, ale ani teď nebylo cítit kachní opar. Tak jsme vyzkoušeli jejich soukromou pláž. Šnorchlování de-lux, protože proud podél pobřeží, takže stačilo ležet na vodě a dívat se jako ve zpomaleném filmu na spousty hnědých korálů s bledě modrými hlavičkami a mezi nimi plovoucími různobarevnými rybkami. A stal se nejspíš mikrovlnný zázrak. Po Zdenkové slivovici nám Zdenka položila na stůl talíře s opečeným kachním stehnem, zelím a osmi knedlíky ze sladkých brambor. Podle profesora Honzy mělo být více kmínu, ale přesto to byl dobrý začátek dne.

Jeli jsme podél jižního pobřeží a pak přes turisticky panenské vnitrozemí na sever, do Apie – hlavního města státního útvaru, který není ani republikou, ani královstvím. Zemí vládne tvrdou rukou ministerský předseda a na jeho návrh schvaluje samojský parlament Hlavu státu (Head of State). Nejprve jsme se zajeli podívat na budovy starého a nového Parlamentu, pak ke dvěma hrobkám dvou samojských králů.

Bez předchozího ohlášení a přesto bez byrokratických průtahů jsme vykonali exkurzi v místním pivovaru Vailima (voda na dlani). Vyfasovali jsme gumovou obuv, igelit na hlavu, pecky do uší, bílé brýle a hezkou mladou sládkovou. Slad a ječmen se dováží z Austrálie. Závod postavili v roce 1978 Němci, kteří ho později věnovali samojské vládě, která ho prodala australskému Foster´s. Tím jsme navštívili polovinu samojského průmyslu. Tou druhou polovinou je závod na kabeláž pro japonské automobilky, nejspíš joint-venture.

 V dobré víře jsme se chtěli podívat na religiozní palác Mormonů. Narazili jsme však na tvrdý odpor, protože: nejsme členy Mormonské církve (sekty), neprošli jsme interview, nemáme osobní kartu a neschválil nás jejich biskup, nad kterým je prý v americkém městě Salt Lake City, stát Utah, nejvyšší představitel – Prorok. Tak nějak si tuto církev vymyslel a 6. dubna 1830 oficiálně založil coby “The Church of  Jesus Christ of Latter-day Saints” George Albert Smith. A napsal k tomu dvoudílnou slátaninu své vlastní “Bible” – Doctrine and Covenants a Pearl on Great Price.

 Ubytovali jsme se v Apia Central Hotel a dostali volno až do zítřejšího odletu na Tongu. V šest večer byla Apia vylidněná a všechny obchody pod zámkem. Jediné kino ve městě promítalo “Fast and Furious 5” a “Unknown”. V devět se objevil spokojený Jura a “prášil” o tom, jak sbalil v baru hezkou místní jednadvacítku a její dvě kamarádky. A kolik jeho peněz propily.