Den: 1         Sobota, 13. dubna 2013

Když jsem před několika dny mlžil, že „letím do Port-Louis“, netušil jsem, že stejnojmenná destinace je ve Francii, na Falklandách, na Guadelupu a na Mauriciu. A také jsem nevěděl, že letiště Plaisance Airport je na úplně jiné straně ostrova než je Port-Louis.

Za přijatelných 321 korun mě Speedcars odvezl na letiště a ještě jsme s řidičem zajímavě rozebrali systém parlamentních demokracií v různých koncích světa.

Pro další dva týdny budeme jedna velká rodina, složená z průvodkyně Hanky, její organizační asistentky Dášy, jednoho páru ve středních letech a šestnácti členů starších než já. Let probíhal úplně standardně: šest hodin do Dubaje, tři hodiny v tranzitu a šest hodin na ostrov Mauritius (Ile Maurice). Při obou letech přeplněnými boeingy 777-300 společnosti Emirates se nabízeli velké jídelní lístky a malé porce. Ale přepravují až třicet kilo v zavazadle. Kdybych si chtěl přivézt písek nebo mušle z pláží, například.

Den: 2         Neděle, 14. dubna 2013

V jedenáct hodin dopoledne místního času jsme přistáli do větru a deště. Platil cyklonový alert druhého stupně. Při třetím stupni je zákaz vycházení. V hale jsme si vyměnili valutu na místní šušníky: 1 USD za 30 a 1 euro za 42 mauricijských rupií. Autobusem jsme se přesunuli na jihozápadní pobřeží, do vyhlášené turistické vesnice Flic en Flac (prý to znamená „špluch na špluch“). Dostal jsem jeden z nejhezčích pokojů v rodinném hotýlku Chez Pépé na hlavní plážové třídě. Klimatizovaní pokoj má 8 m2 vstupní halu a 25m2 obývací pokoj s kuchyňskou linkou (lednice, plynový sporák, mikrovlnka, minigril, atd.). Jedna manželská a jedna nemanželská postel, sedací souprava, tři velká proutěná křesla a na zdi velká plochá televize. A na chodbě router. Příjemný bude ráno jistě i výhled z velkého balkonu na oceán, který je oddělený jenom úzkým pruhem piniových stromů. Hlavně ať se počasí umoudří.

První cesta nevedla na pláž, ale do nedalekého supermarketu SPAR pro kvanta různých tekutin a něco ke snědku. Abych to měl hned za sebou, prošel jsem se několika otevřenými obchody a pořídil nezbytnou kšiltovku. Pak už nic nestálo v cestě natáhnout si plavky a vyzkoušet koupání s trochu nepříjemným vstupem přes žlutý písek, plný rozdrcených korálů. Hodinka v lehce chladivé slané vodě docela stačila. Dnešní program jsem zakončil sledováním porážky Chelsea na domácím hřišti s Manchestrem City. Asi to nebyl přímý přenos.

Den: 3         Pondělí, 15. dubna 2013

Oproti Číně má ostrov Mauritius pouhých 1 865 km. A ani 1,4 milionů domorodců se zde tolik nemačká. Když není co dělat, mohou si zajít zaplavat, zašnorchlovat nebo zarybařit na 330 km dlouhé pobřeží s bělostnými plážemi.

S podivem tento ostrov neměl nikdy své původní obyvatele. Když ho v desátém století objevili arabští obchodníci, nebylo s kým obchodovat. Ostrov pojmenovali na Dinarobin a vrátili se do vlasti. Teprve o půl tisíciletí později (1512) připlul na ostrov portugalský mořeplavec Pedro Mascarenhas. A nikam nespěchal. Tím se zapsal do geografické historie, protože po něm pojmenovali ostrov i několik sousedních na Maskarenské souostroví (Mauricius, Réunion, Rodrigues a Cargados Carajos). Pak už šlo předávání vlády jako po drátku. Portugalce vyměnili Holanďané, které nahradili na sto let Francouzi a na zbývajících sto padesát let Angličané. Vulkanický ostrov, 800 km východně od Madagaskaru, se 12. března 1968 prohlásil nezávislým od cizinců a o dvacet čtyři let později místní obyvatele vyhlásili Republiku Mauritius.

První mauricijský den jsme věnovali čtyřhodinové procházce po turistických atrakcích dvě stě tisícového hlavního města-přístavu Port Louis na severu ostrova, půl hodinu jízdy od našeho letoviska. Pro zahřátí jsme začali v místní tržnici s širokým výběrem ovoce, zeleniny, ryb a kuřat.

Fenomén ostrova Mauritius netvoří bílo-žluté pláže s přebytkem slunce a cyklonů, ale první poštovní známka, vydaná na jižní polokouli a vyhynulá „slepice“ Dodo.

Teprve po 147 letech, v roce 1993, se poskládalo místní konsorcium šestnácti solventních právních subjektů a za velký peníz v zahraničí odkoupili jednu modrou a jednu oranžovou známku z těch pěti set nezoubkovaných kousků, které 20. září 1847 vyrobil „na koleně“ místní hodinář. Dnes zbylo dvanáct modrých a čtrnáct oranžových. Jednopencová známka Britské Guayany je unikátem. Proto je ještě dražší a přesto (kromě filatelistů) nemá ten zvuk jako „Modrý Mauritius“. Modrý i oranžový kousek papíru jsou umístěny v „Blue Penny Museum“. Ve tmavé místnosti, kde se osvítí každou celou hodinu na deset minut. A nesmí se fotit. Uvidíte, až vám pošlu fotky. V muzeu byla k vidění také historie ostrova a velká mramorová socha milenců Paula a Virgínie (místní Romeo a Julie). Nedaleký trh rukodělných výrobků mi připomínal Fashion Market z minulého týdne v Holešovické tržnici.

K Dodo Gallery jsme se dostali dlouhým podchodem pro chodce, při jehož východu byly desítky čerstvých kytic. Port Louis si ve své krátké historii užil snad všechny přírodní a lidské pohromy a katastrofy: tajfuny, cyklony, povodně, požáry, hladomor, mor, choleru i malárii. Ty kytice sem dali lidé jako projev úcty k jedenácti utonulým v podchodu při posledním silném cyklonu v sobotu, 30. března. Také proto se řada lidí stěhuje z města do vnitrozemí.

Císař Rudolf II. si nechal tuto nelétavou „slepici“ přivézt na svůj dvůr, kde ho nějakou dobu chovali v místní ZOO. A tak Národní muzeum v Praze patří mezi dvacítku muzeí na celém světě, které vlastní pozůstatky živočicha Raphus Cucullatus, i když ani jeden z nich v kompletní kosterní sestavě. Čeština pro něj vymyslela název „blboun nejapný“. Slovo „dodo“ pochází z portugalštiny a znamená „hlupák“. Holandští osadníci mu dali přezdívku “walgvogel” (pták-hnusňák), pro jeho odpornou chuť. Tento obří nelétavý holub (podle DNA analýzy) byl naposled spatřen kolem roku 1662. Zdá se, že ho spíše než lidé vyhubila zdivočelá domácí zvířata, jeho nízké rozmnožovací schopnosti a masové kácení lesů, měněných na třtinové plantáže. Labutí píseň pro holuba. Snad právě proto se stal dodo nehynoucí ikonou tohoto ostrova. Zásluhou nizozemské vlády byla před několika lety zrekonstruována budova Mauricijského institutu, ve kterém je nejdůležitější částí právě Dodo Gallery. Hned u vchodu ve skleněných výlohách je několik stojících dodových koster. A napravo od nich vycpaný daněk. Největší zvíře ostrova, které sem z Jávy přivezli Holanďané.

Hodinové volno jsem využil k procházce koloniálního centra města, obsazeného desítkami bank a zastavil se před budovou Úřadu premiéra naproti nové betonové budově Parlamentu. Trochu mě zdržel budovu hlídající policajt, který ale věděl, že místní vláda má kromě premiéra také dvacet čtyři různých ministrů. Jak s úsměvem dodal: „jeden ministr na padesát tisíc obyvatel“. Povídali jsme si v angličtině coby oficiálním úředním jazyce. Mé dva roky studia francouzštiny na diplomatické akademii a měsíc na jazykovém kurzu v Nice jsou mi totiž naprd pro komunikaci s nejpoužívanějším jazykem, kreolským morisien, i když má za základ francouzštinu. „Dobrý den“ se sice řekne „bonzur“ a „dobrý večer“ je „bonswar“, ale například „jak se máte?“ je „ki maniere“, „prosím“ je „si ouplé“ a „Je t´aime“ je „mo kontan twa“. Líbil se mi mladý motorkář s helmou na hlavě a vlasy tak dlouhými, že je měl raději schované ve žlutém pytli, asi tak na pět kilo brambor. Parkové ulice jsou nadité bustami místních politických celebrit. Čestné místo patří Siru Veerasamy Ringadoo, „Otci vlasti“, prvnímu prezidentovi Mauricijské republiky.

Místní dostihová dráha Cham de Mars (1812) a botanická zahrada Pamplemousses jsou nejstaršími svého druhu na jižní polokouli. Hlavní atrakcí botanické zahrady je několik set druhů palem, vodní lilie a obří lekníny amazonské, které unesou i dítě. A rodinka mega želv obrovských. Snad to nepatřilo mně, ale najednou se jedna z nich začala chechtat a vyplazovat jazyk. Ta fotka se mi moc líbí. Výběh se stádem daňků nejvíce zaimponoval z naší výpravy manželům Daňkovým. Plno komárů nikomu.

Dalším krátkým přesunem jsme se dostali do skanzenu kreolské architektury Domaine Les Pailles, kousek za Port Louis. “Pionýrský“ vláček rychlostí svižné chůze nás provezl kolem různých druhů vysázeného koření až k historickému lisu na cukrovou třtinu, který dnes pro turisty místo volů poháněl dokola místní obyvatel. Vylisovaná šťáva se ve velkých podzemních varnách vařila na černou melasu. A to už byl jenom krůček od destilace třtinového rumu. Ten jsme pak ochutnali a nebyl vůbec špatný.

Již lehce uondaní jsme ještě zastavili v okolí Moka u tradičního kreolského domu Eureka, kdysi patřícího místnímu cukrobaronovi, který si poté odkoupil nějaký bradatý Francouz (seděl za kuchyní a něco tloukl do počítače). Byl to však už jenom kolaterální zážitek. V doprovodu svítící duhy jsme se kolem nekonečných plantáží s dvoumetrovou cukrovou třtinou, po levé straně vozovky (britské dědictví), vrátili k Pepovi (hotýlek Chez Pépé). Asi po hodině, při východu z hotelu, jsem náhodně potkal naše dvě průvodkyně. Prý se zatím jevím jako introvertní nemluvka. Tak jsem se na půl hodinu rozpovídal a Hanka si to chtěla zapisovat. To by mi ještě scházelo.

Začal jsem ukládat do počítače první cestovatelské zážitky. Přitom zmáčknul nějaký blbý čudlík a spojení s internetovým světem zmizelo. Po půlnoci jsem, neptejte se mě jak, spojení úspěšně navázal. Jenomže jsem při tom vypil dvě silné kávy a tak jsem další dvě hodiny poslouchal žblunkání Indického oceánu.

Den: 4         Úterý, 16. dubna 2013

Podle Marka Twaina prý Bůh stvořil Ráj jako obraz ostrova Mauritius. Jenomže stejný Bůh tady nezanechal žádné lidičky. Za nadvlády Francouzů bylo v roce 1776 při sčítání lidu sečteno 33.000 ostrovanů, z nichž bylo 85% otroků. Angličtí kolonialisté tento „pracovní“ problém vyřešili se sobě vlastní noblesou. Navozili sem ze sousední Perly Anglie tisíce Indů pro monokulturní cukrovou třtinu a v roce 1835 formálně zrušili otroctví. A tak je dnes na multikulturním ostrově ze sta obyvatel šedesát šest indického původu, dvacet osm kreolských míšenců, čtyři evropského a dva čínského původu. V hotelové televizi mohu sledovat sedmnáct kanálů, ze kterých je osm indických a jeden v kreolštině.

Tenhle zájezd je pobytově-poznávacím hybridem. Dnešek je pobytový, plážový den. Po ránu sluníčko lehce laškovalo: jakože jó, a pak ne. Odpoledne se umoudřilo a teplota se zafixovala na třicítce. Dopolední plážové nicnedělání jsem přerušil v poledne grilovanými mušlemi na česneku a místním Ti la biere. Odpoledne jsem v místním obchodě objevil suprový růžový letní hadřík pro čtrnáctiměsíční Adélku, jenomže mne prodavačka upozornila, že bude malý i pro šestiměsíční dítě. Na místní poště jsem nakoupil několik známek na pohledy a poklábosil s poštmistrem. V šest hodin jsme měli na pláži seznamovací drink, na který Hanka obětovala dvě sedmičky místního Goodwill rumu, a vysvětlila zítřejší program. Šestice si pak šla zaplavat a ostatní pozorovali souhvězdí Orionu. Rum brzo došel. Zbyla kokakola. Rozutíkali jsme se na večeři po okolitých národních restauracích.

Den: 5         Středa, 17. dubna 2013

Po ranním vykoupání v oceánu a ranní kávě jsem do báglu naházel pití, foťák, šnorchlovací soupravu, plavky a osušku. Tím jsem omylem předběhl dobu. Šnorchlovat na Jelení ostrov jedeme až zítra. Dnes je na programu celodenní putování po centrální a jihozápadní části ostrova. Neměnnými konstantami je zdejších 30 stupňů a tříhodinový posun proti Praze. Naopak, slunce a déšť si dělají, co chtějí. Nejlépe každou čtvrthodinu. Proto místní mají s sebou pořád deštníky: proti slunci nebo proti dešti.

Na začátek jsme si dali kratší pochod kolem vyhaslého sopečného kráteru Jelení díra, nafotili si velkou duhu a souhoří Tři prsa. Další zastávkou bylo čtvrté největší město ostrova Curepipe (80.000 obyvatel). Odsud je i fotbalový mistr země Curepipe Starlight. Ovšem na přelomu března-dubna dostal v prvním kole Ligy mistrů Afriky doma i venku nakládačku 0:3 od Gaborone United. Navštívili jsme manufakturu na výrobu proslavených modelů starých námořních lodí podle původních plánů. Nejdražší byl školní škuner Amerigo Vespucci za 832 euro. V centru města, vedle budovy radnice, městské knihovny, kreolského domu a sousoší Paula a Virginie bylo autobusové nádraží s velkým nápisem „Jan Palach Sud“. Prý je to důsledek politické euforie koncem sedmdesátých let. I když byly v programu, účastníci zájezdu si odhlasovali, že vynechají návštěvu čajových plantáží v Bois Cheri, včetně ochutnávky a raději navštíví rumérii v Chamarel, včetně ochutnávky. Předtím jsme se ale zastavili u hinduistického chrámu na břehu Grand Bassin – Ganga Talao, kterému od roku 2007 vévodí 40 metrová betonová socha Šivy. V rozsáhlém areálu s umělým jezerem byla velká cedule, upozorňující, že: „na tomto svatém místě se nesmí pít alkohol ani jíst nevegetariánské jídlo“. V únoru každého roku se sem schází přes půl milionů místních hinduistů. Mimo mateřskou Indii je to největší shromáždění Indů na světě. Na jiném místě byla mramorová cedule, hlásající: „One Island, Many People, All Mauritians“. Stávající prezident, premiér, většina ministrů i členů parlamentu jsou stejného vyznání. Jenom těch potulných psů je tady méně než ve Varánásí.

Přesunuli jsme se do jediného národního parku na ostrově, Black River Gorges NP. Jeden z místních ředitelů hotelového řetězce si postavil v oblasti Chamarel destilérii na rum, „La Rhumerie de Chamarel“. Do samotného závodu nás sice nepustili, ale provedli nás po prezentační části, zakončené degustací šesti druhů třtinových rumů. Čekal nás stometrový vodopád Chamarel Waterfalls, kde řeky St. Denis a Viande Salée padají dolů dvěma lávovými průtoky, z nichž jeden vytvořený před 8-10 miliony let a druhý před 2-4 miliony let. Posledním dílkem do dnešní mozaiky byla „země sedmi barev“ („Coloured Earths“) velikosti fotbalového hřiště. Vypadalo to jako pestrobarevná ostravská uhelná skládka hlušiny, jenomže o hodně starší, lávového původu. Fe2O3 vytvářel odstíny červené a antracitové barvy, Al2O3 přidal modrou a purpurovou barvu. Při začínajícím soumraku jsme se vrátili domů kolem nádherných scenérií jižního pobřeží.

Den: 6         Čtvrtek, 18. dubna 2013

Na Mauriciu je docela zajímavý způsob číslování espézetek vozidel: čtyři čísla – dvě písmena – dvě čísla. To prý, aby policajti hned věděli, co zastavují. Například: „1967-AG-05“ má vozidlo, zakoupené/zaregistrované jako v pořadí 1967. vozidlo v srpnu 2005. Devadesát procent vozidel má však první ze dvou písmen začínající „Z“, tj. použité vozidlo ze zahraničí. Těmi je zásobuje výlučně Japonsko ze své výroby. Evropská vozidla jsou příliš drahá. Těch deset % připadá na bavoráky, mercedesy a pežoty pro politické papaláše, úspěšné podnikatele a gamblery. I SPZ mají úplně jiné.

Po včerejším hutném programu jsme dnes měli zasloužené leháro. V průběhu hodinové cesty na východní pobřeží jsme téměř nevyšli z tunelu cukrové třtiny. Fakt jí tady mají hodně. A k ní šestnáct cukrovarů a tři rumovary. Cestou jsem si všiml vesnici Queen Victoria s podnadpisem „vesnice tolerance“ a třemi budhistickými chrámy. Do příjezdu k vesnici „Jáma sladké vody“ čtyřikrát sprchlo. Nasedli jsme do dvou rychlých člunů a přibrzdili u kaskád vodopádů v jedné mořské laguně. Na dvou stromech byli pověšení velcí netopýři. Někde uprostřed ničeho jsme na chvíli zastavili, abychom si zašnorchlovali. Jenomže, světoběžníci remcali, že v Rudém moři, ve Velkém korálovém útesu i v Karibiku je daleko více barevných korálů a ryb. Tady bylo barevných jenom pár ryb. Posunuli jsme se na Jelení ostrov (Ile aux Cerfs), kde bylo hodně turistů, bílé pláže, pár vývařoven a prodejen suvenýrů a – nádherné golfové hřiště s osmnácti jamkami. Zatímco se ostatní opékali, prošel jsem se, poprvé v životě, po onom „hůlkovém“ fenoménu. Jak jsem je z povzdáli sledoval, asi se jednalo spíše o solventní hráče, protože moc jim to nešlo. Zatímco oni se přesouvali od jamky k jamce na elektromobilech, já jsem si svobodně vykračoval. Pálící tropické slunce bylo spíše na chlazené pivo. Řekl jsem to jednomu hráči na vozíku. Ten se otočil, z lednice vytáhl ledové pivo a podal mi ho. Dobrý člověk ještě žije.

K obědu na pláži měli sousední Němci grilované langusty. My jsme měli grilovaný kousek mečouna, kousek kuřete a jeden párek. Zato teklo pivo, víno i rum. Jeden z našinců měl včera narozeniny, jiný svátek a dnes měla jedna dvojice výročí hodně let od svatby. Asi hodinu jsem ještě pokračoval v průzkumu pobřeží a sbírání různých korálů a mušlí, kterým vůbec nerozumím. Prý ta velká limenková škeble je dost vzácná. Tak jsem jí hodil do báglu. V půlce zpáteční cesty na hlavní ostrov zjistil náš „kapitán“, že mu došla nafta. Vlečení druhou lodí jsme byli zachráněni.

Večer jsem se na internetu dozvěděl, že dnes bylo v Dobřichovicích u Prahy naměřeno 28,6 stupňů. Takže jediný rozdíl je v tom, že tam mají Berounku a tady oceán. Za chvíli bude půlnoc, venku lije a na pokoji je 28,9 stupňů. Ještěže jsem si nevzal to nové pyžamo s tučňáky.

Den: 7         Pátek, 19. dubna 2013

V 60. letech minulého století, v době studené války, hledaly USA v regionu místo pro svoji novou vojenskou základnu Diego Garcia. Britové nezklamali a ještě před předáním nezávislosti Mauriciu (1968) předali Američanům souostroví Chagos (jižně od Mauricia), které spadalo pod Mauricius po celou dobu britské nadvlády. Asi dvě tisícovky místních byli vysídlení na hlavní ostrov a na Seychely. V roce 2000 britský Nejvyšší soud rozhodl, že toto vystěhování bylo nezákonné. Američané slíbili Mauricijcům vojenskou pomoc v případě napadení třetí stranou.

Průvodkyně Hanka nás po ránu seznámila s programem při poznávání ostrovního jihu a jihovýchodu a poté nám všem předala srdečné telefonické pozdravy od své maminky. Někde byl dříve déšť, někde náš soubor. Začali jsme ve vesnici Vieux Grand Port, kde bylo Muzeum-památník Frederik Henrik, věnován vylodění prvních Holanďanů. Zejména ženy se těšili na návštěvu l´Ylang Ylang, jediné destilérie vonných esencí do parfémů (např. Chanel 5). Jenomže, destilérka je již druhý rok v rekonstrukci a tak jsme místo procházky její zahradou obešli její plot. I tak jsme však zahlédli strom bergamotu (plody vypadají jako grepy), hřebíčku, eukalyptu, chlebovníku a „miliónovou“ palmu. Jednou za sedm let na jejím vrcholu vyroste jeden plod, který se použije na bio-salát, prodávaný za šílenou cenu. Další salát bude až za sedm let.

Minuli jsme dva ostrovy: Kulatý ostrov (který není kulatý) a Hadí ostrov (na kterém nejsou hadi, protože jsou na Kulatém ostrově). Následovala hodinka ve městě Mahébourg se zastávkou v národním muzeu, kde bylo všechno možné, včetně mapy jediné námořní bitvy (1810), ve které napoleonovští Francouzi porazili námořní velmoc Anglii. Společně s mrholením jsme přijeli do Modrého zálivu, Blue Bay. Všude bylo plno dětí, protože do pondělí mají dvoutýdenní prázdniny (nevím, zda zimní nebo letní). Jako ty tři hezké tínejdžerky, které projevily zájem se se mnou vyfotit pro svůj facebook. Naší poslední zastávkou na ostrově byl jeho nejjižnější bod, mys Gris-Gris, s vyhlídkou na divoké pobřežní útesy. Pak jsme měli na hotelu hodinu volna na načančání, protože jsme si odsouhlasili rozlučkový večírek s Mauriciem u švédských stolů na zahradě restaurace, kde nebylo vidět do talíře, obsluhující Kreol vylil celou sklenici piva na záda mému sousedovi a hrála vesnická kapela. Po dvou hodinách jsem se vypařil na pokoj.

Den: 8         Sobota, 20. dubna 2013

Ostrov Mauricius navštíví ročně jeden milion turistů. A to je 42x menší než ČR. Po týdenním pobytu uznávám, že to není jenom dvěma známkami a dvěma neúplnými kostrami dodo. Pokud se netrefíte do cyklónového období, naleznete zde dlouhatánské bílé pláže zalité sluncem a hlavně: naprosto pohodové místňáky. Sympatičtí byli šéf místní policie, poštmistr, prodavačky v krámcích nebo Slovenka, která se přivdala za Mauricijce a je majitelkou našeho hotýlku. Vlastně ani nemohou za to, že si je svět (geograficky) škatulkuje k Africe, se kterou nemají nic společného. Po ránu jsem zvažoval zajet do hlavního města na koňské dostihy, ale zvítězilo rozhodnutí sledovat koně v televizi. V jednom suvenýrovém krámě jsem uskutečnil druhý pokus o zakoupení nějakého trička pro vnučku Adélku. Milá prodavačka, nadržená mi pomoci, chtěla vidět její fotku. Kvůli tričku. Úplně mne zblbla. Koupil jsem malou kšiltovečku „Mauritius“. Bez fotky. A přihodil DVD se dvaceti seggae-reggae hity. Prý od nejlepších zpěváků. Zejména Michel Legris a Gilbert Narainsamy.

Jakoby se počasí chtělo omluvit za předchozí blbnutí, od rána bylo nádherně slunečno. Zvolil jsem cyklický způsob aktivního odpočinku. Přes silnici na pláž, kde 30-45 minut slunění a koupání a pak šup hodinku na pokoj, kde dostihy a plechovka chlazeného piva. Začetl jsem se také do místního čtyřicetistránkového barevného týdeníku. Mauricius podepsal s Monakem dohodu o zamezení dvojího zdanění. V republice neexistuje skutečná demokracie, protože neexistuje, na rozdíl od méně demokratické Libérie a Nigeru, Zákon o svobodě informací. Od 1. ledna došlo na ostrově ke 254 krádežím šperků. Článek: „Národ je zadlužen“ jsem přeskočil a šel si ještě naposled zaplavat několik desítek metrů k Madagaskaru. Piniový háj byl pořád plný domorodců, kteří přešli z obědní na večerní verzi pikniku. Já jsem se při večeři zeptal šesti číšníků, jaké je nejnespisovnější kreolské slovo. Všichni mi ho odmítli říci. Nakonec mi ho na kus papíru napsala hezká pokladní, které jsem předevčírem věnoval svojí poslední margot čokoládu. „Gogote.“ Zítra letíme na „evropský“ Réunion.

 Pokračování viz.: Réunion