Začátek cesty   viz: Mauricius

Den: 9         Neděle, 21. dubna 2013

(10:35-11:15) 231 kilometrový přesun na západ. Z mezinárodního letiště Sira Seewoosagura Ramgoolana na mezinárodní letiště Rolanda Garrose. Z Port Louis do Saint Denis, ze staršího sopečného Mauricia na mladší sopečný Reunion. Z „Afriky“ do „Evropy“. A při přistávání nás zase čekal tropický déšť. Již potřetí jsem letos ve Francii. I když od Paříže jsme vzdálení 9.206 kilometrů. Ostrov Réunion svými 2512 km2 tvoří 1/216. část Francie. Zatoulaný kout Francie je 31,4x menší než Čechy a Morava. Počet koloniálních osadníků i jejich metropolitních příbuzných, přátel a turistů z Francie nedosahuje ani jeden milion duší. Nefrancouzských návštěvníků je zde jako šafránu.

Celníci u nás neobjevili nic podezřelého a tak jsme se autobusem projeli po liduprázdném centru hlavního města. Vynikala zejména Rue de Paris s řadou kreolských budov, ve kterých radnice, muzea, policie, ap. Vystoupili jsme na nábřeží Le Barachois s devíti starodávnými kanóny, restaurací a kavárnou Le Roland Garros a parkem, kde nikdo nehrál pétanque a kterému vévodil na piedestalu rodák z ostrova Roland Garros. Milovník letadel po vypuknutí I. světové války vstoupil do francouzské armády a jako první na světě vykoumal, jak osadit kulomet ke kokpitu stíhačky, aby nezničil listy vrtule. A 1. dubna 1915 sestřelil první letadlo v dějinách aviatiky. Den před svými třicátými narozeninami byl sám v Ardenách sestřelen. A přesto se stal ve světě známým díky tomu, že za mlada pinkal tenis s přítelem, který se stal později prezidentem tenisové asociace a nově postavený tenisový stadion v Paříži po něm pojmenoval.

Ubytování jsme v rozsáhlém a la funkcionalistickém hotelu „Domaine des Mascareignes“ v letovisku poblíž města Saint Gilles, 30 km jihozápadně od hlavního města. Ze 157 pokojů budu na příští týden obývat pokoj číslo 706 na sedmém patře. Je podobný tomu na Mauriciu, ale má menší balkon a od městské pláže ho dělí velký hotelový bazén, dálnice a širší zelený pás. Spím na nemanželské posteli u prosklené zdi s vyhlídkou na vodu, zatímco na té manželské se roztahuje Sovák (ale nevidí na Indický oceán).

Den: 10         Pondělí, 22. dubna 2013

Dnes jsme měli celodenní devítibodový programový fičák po jižní a východní části ostrova. Začali jsme u sympatických vodopádů s nádhernou duhou, i když marketingový název „Cascade Niagara“ byl trochu přehnaný. Výškou, délkou i průtokem. Jedním z okamžitě viditelných rozdílů oproti Mauriciu je zde nedostatek obyvatel indického původu. Proto i buddhistických chrámů je zde po málu. Jeden z nich, liduprázdný barevný Temple Petit Bazar, jsme navštívili.

Protože jsme na „vanilkovém ostrově“, následovala vědecká exkurze do vanilkárny, rodinné vanilkové plantáže, kterou nás doprovázela majitelka Floreance. Dopřála nám hodně vyčerpávající přednášku. A tak jsem se dozvěděl, že toto aromatické koření objevili Toltékové a Aztékové v jihovýchodním Mexiku k dochucování jídel. Ono je to vlastně fermentovaná tobolka některých druhů liánovitých orchidejí rodu vanilla. Španělé jí sice v roce 1521 přivezli do Evropy, kde se stala okamžitě kuchyňskou celebritou, ale neuměli jí pěstovat a upravovat. Samčí a samičí pohlavní orgány se totiž musí mechanicky spojit přesně v den (a pouze dopoledne), kdy je vanilka v květu (obvykle někdy mezi červnem a září). Vanilka sice první 3-4 roky nekvete, ale pak rodí dalších dvacet let. Ze čtyř kilogramů zelených tobolek je jeden kilogram zpracované vanilky (VOC je 400-1000 euro/kg). Teprve v roce 1841 objevil náhodně černošský otrok na Réunionu jak provádět umělé oplodnění a tím i možnost pěstování vanilky mimo Mexiko, kde to za lidi dělají speciální místní včely, ale jejichž vývoz se nezdařil. V padesátých letech 20. století čeští chemičtí koumáci vytvořili vanilkovou náhražku a tím přechodně téměř zlikvidovali trh s přírodní vanilkou. Ta totiž potřebuje dva roky, než je připravena pro vanilkové rohlíčky. Devět měsíců po oplodnění vyroste tobolka, vypadající jako fazole. Po sběru se vloží na tři minuty do 70 stupňové vody a pak zabalí na jeden den do dek a ty do beden (tzv. fermentace). Poté se suší 14 dní na slunci a 30 dní ve stínu. A zase šup do dek a do beden na 30 dní. Umýt ve stostupňové vodě (sterilizace), aby tobolky neshnily. No, a nakonec se tobolky roztřídí (kalibrují) a nejlepší z nich putují na dalších devět měsíců znovu do beden. Vlastně na tom není nic tak složitého. Jenom to chce tobolky, deky a bedny. Na závěr nám Floreance nalila (mně třikrát, protože jsem si od ní koupil nějaké vzorky) vanilkový bourbon.

Na východním pobřeží Réunionu je daleko více dešťových srážek než na západním. A proto se na západním pobřeží „pěstují“ turisté (nádherné pláže) a na východním se pěstuje všechno ostatní: cukrová třtina (ta je zde snad jako plevel), banány, ananasy, liči, česnek, hřebíček, citrony, ap. Z plantáže vedla naše cesta do „marcipánového“ pestrobarevného kostele sv. Anny ve vesnici sv. Anny na řece sv. Anny. Podle recepční z našeho hotelu až 80% názvů vesnic a měst je odvozeno od jmen (snad všech) svatých-Saints: St. Denis, St. Gilles, St. Rose, St. Joseph, St. Philippe, St. Louis a spousta jiných svatých. Ostatní jsou nazvané číslovkami, např. osmá, devatenáctá, apod. nebo podle revolučních otroků.

Po bagetovém obědě jsme se prošli slavným zavěšeným (pověšeným?) mostem nad Východní řekou, který v roce 1894 postavil Angličan, protože Eiffel chtěl moc peněz. Most-nezmar přežil úplně všechny přírodní katastrofy. O několik desítek kilometrů dále zase kostel Notre Dame des Laves přežil v roce 1977 povodeň lávy, která spálila šestnáct okolitých domů, ale jemu se vyhnula. Patronkou kostela je Panenka Marie lávová s modrým parasolem, kterým zastavuje lávu.

Z jihu ostrova jsme se přesunuli kolem bystřiny Citronová sušenka na západ a zastavili u dvou ohromných lávových polí s různým provedením lávy. Od šotoliny přes kravské koblihy až po obrovské kameny. Při posledních dvou zastávkách jsme (kdo a jak) výskali při velkých přílivových vlnách narážejících na skály. Hlavně ve Zlém mysu (Cap Mechant). A nekupujte si chalupu v oblasti Takamaka. Zde snad prší pořád. I když po Austrálii je prý v této oblasti největší ráj pro surfaře. Zejména levotočivé vlny. Projeli jsme i vesnicí St. Joseph, kde se každoročně v září běhá 150 km závod přes hory a doly do hlavního města. Ti nejlepší ho uběhnou za sedmnáct hodin. Zatím mezi nimi nebyl žádný našinec. Na mojí žádost, kterou všichni kvitovali s povděkem, jsme pak zastavili v supermarketu pro první potravinový nákup na ostrově, dva kilometry od hotelu. Poté jsme se všichni setkali v osvětleném hotelovém bazénu.

Den: 11         Úterý, 23. dubna 2013

Pro těch pár lidských výjimek, které nevlastní osobní vozidlo, funguje na ostrově místní doprava, žluté autobusy. Na rozdíl například od dopravy v Brazílii se pokyn cestujících řidiči k zastavení nedává zatažením provázku, ale: tlesknutím. „Celodenní výlet k jedné z nejčinnějších sopek na světě“, 250 erupcí za posledních 300 let. Tak tuhle větu v instrukcích cestovky jsem při balících přípravách dosti podcenil. V šest hodin ráno nás autobus během dvou hodin vyvezl po desítkách serpentýn z mořské nuly na nadmořských 2.263 metrů. Podle průvodkyně Hanky, která zde byla již mockrát, nás mohla čekat některá z variant: deštivo, chladno, zamračeno, slabý vítr, silný vítr, deštivo a chladno a větrno. Máma, tam nahoře, zařídila nádherný sluneční den.

Po příjezdu si všichni nasadili vysokohorskou obuv. Měl jsem na vybranou mezi plážovými crocskami a pohodlnými městskými botami Clarks. Shrnu a zkrátím: čtyřhodinový horský treking obrovským sopečným komplexem začal seběhnutím po 527 kamenných schodech z výšky 2363 na 2231 metrů, na dno kaldery Pas de Belllecombe. Při již připékajícím tropickém slunci následoval necelý kilometr přeskakování různě oválných balvanů sopečného moře. To mi bylo ještě hej. Přeskakoval jsem jako srnka z kamene na kámen a fotil jejich různé geometrické tvary. Také lávovou jeskyni Chapelle de Rosemont a malý sopečný kužel Formica Leo. Teď už jenom ten „kousek“ nahoru, k okraji sopky. Zbývající hodinka skotačení byla po nepříjemné lávové strusce. Pořád proti slunci. Na začátku cesty jsem se zdržel focením a tak jsem ne a ne dostihnout kohokoliv z naší skupiny. Neuvěřitelné. Ti to snad pojmuli jako dostih závodních chrtů. Nebo je trénoval ještě Emil Zátopek. Nebo to bylo tou obuví.

Nakonec jsem vrchol Piton de la Fournaise přece jenom dobyl. Krátký, ale o to intenzivnější finální zážitek z výšky 2496 metrů při pohledu do vnitra sopky (dole to na třech místech čmoudilo) a pár barevných sopečných šutříků do báglu. Říkám si: nahoru je to o plících, dolů o kloubech. Moje trénované nikoplíce to zvládly, klouby na kaučukových podrážkách zradily. Na zpáteční cestě jsem už vůbec nic nefotil. Podle navigace jsme našlapali 12,2 kilometrů s výškovým převisem 568 metrů. Těch závěrečných 527 schodů nahoru k autobusu bylo třešničkou dnešního „celodenního výletu“. Když jsem se pak průvodkyně zeptal, zda si sem mohu zajít i zítra v rámci osobního volna, jenom řekla: „To bude jistě tím sluníčkem“. Alespoň jsme zastavili o kousek dál u vyhaslé sopky, jejíž 235 metrů hluboký kráter vznikl před dvěma tisíci let. V roce 1771 ji objevil Philibert Commerson, pojmenoval po sobě a stal se nesmrtelným. Také proto, že je odsud nádherný výhled na nejvyšší bod ostrova, Piton des Neiges s placatým vrcholem. Následoval jeden z nejsilnějších zážitků dne: vykoupání v chladivé vodě hotelového bazénu. K večeři jsem si usmažil kuřecí steak s modrým sýrem a prolil několika plechovkami místního Bourbon piva s obrázkem doda. Chytla se mne legrační zimnice. Usnul jsem pod dvěma dekami. Nejvíc jsem si spálil uši.

Den: 12         Středa, 24. dubna 2013

Místo plánovaného druhovýstupu na Piton de la Fournaise jsem si dopoledne nasadil domácího zaracha. Zejména při pohledu do zrcadla a z klimatizovaného pokoje na venkovní ostré slunce. Na počítači jsem si pustil „Vintage Point“, následovaný „Vratnými lahvemi“.

K obědu jsem si dal místní čočku s párky a bourbona. Když venkovní teplota padla pod třicet stupňů vyrazil jsem se projít do „pondělního“ supermarketu. Najednou vedle mne zastavil sporťák, dvojice mladých, že mne svezou. Jako u nás. Nakoupil jsem čerstvou bagetu, husí paštiku a baterii dodo piv. Před vanilkovým rumem jsem nakonec dal přednost litrovce 49 stupňového bílého třtinového rumu a přihodil půl litrovku vanilkového sirupu. A koupil jsem si také (nevím proč), poprvé v životě, maniokový prášek, na kterém bylo napsáno, že se „vyznačuje velmi atraktivním látkovým složením jak pro výživu člověka, tak i hospodářských zvířat“. No, nekup to. Zpět jsem se vrátil po pláži, na které bylo i několik zajímavých toplesajd. A povedla se mi fenomenální fotka čtyř černochů. Nastrkal jsem pivo do lednice a zašel si zaplavat do hotelového bazénu. Právě v něm probíhalo něco, ale nevím, jak se to jmenuje. Pod vodou ponořeno deset rotopedů. Na osmi z nich makaly ženy. Fotit jsem nesměl, ale mohl jsem si jeden z nich vyzkoušet. No, nevím. Raději jsem šel ochutnat tu husí paštiku.

Den: 13         Čtvrtek, 25. dubna 2013

Poslední celodenní výlet tohoto zájezdu. Dvojice chlapů z Rychnova nasedla do autobusu a jeden říká druhému: „A znovu do šichty“. Intenzivní slunce nás sledovalo již od rána. Naším cílem bylo po třech hodinách jízdy šílenými desítkami serpentýn dostat do středu ostrova. Na „místo, které člověk nikdy neopustí“. Volný překlad šesti tisícového horského městečka Silaos, které si v roce 1735 založili malgašští uprchlí otroci ve výšce 1.214 m, v divoké přírodě, aby je britští vojáci neobjevili. Nejprve jsme ale zastavili na pobřeží u Les Souffleur (dech, výdech). Jedna dvojice tam zrovna vypouštěla poštovní holuby do oceánu a všude kolem narážely obrovské vlny na skalní útesy a vytvářely tak slušně vysoké gejzíry vody. Prý se tomuto idylickému místu říká také „pobřeží sebevrahů“. Pak jsme ještě zastavili u kostela sv. Kurusona, protože jsem se potřeboval vyčůrat. Následoval mne celý autobus. Jedna paní si vzala kinedryl a sedla dozadu dlouhého autobusu. Některé zatáčky bral řidič nadvakrát, aby se vůbec otočil. Odměnou nám byli hluboké zalesněné útesy a kaňony s horskými říčkami.

Barevné městečko Silaos vypadá jako vysokohorské alpské středisko s řadou bílých kreolských domů. Pyšní se údajně pěstováním nejlepších lentilek na světě (lentile – čočka). Na okolitých svazích pěstují vinnou révu. Ochutnali jsme vyhlášený výsledek. Chutnal jako přeslazené (a předražené) dezertní víno.

Koupil jsem si alespoň skleničku tmavého medu z kryptomerie, místního cypřišovitého jehličnanu. Dominantou města je kostel Panny Marie Sněžné, ve kterém má svůj koutek také socha Jany z Arku. Silaos, bývalé lázeňské místo, je hlavním výchozím bodem ke dvoudennímu treku na nejvyšší štít Réunionu, Piton des Neiges (3.096 m), který jsme krásně nasvětlený sluncem viděli jako na dlani. Tolik času jsme zase neměli a tak jsme si udělali hodinový mini-trek porostem stromů s několika hadovkami smrdutými po několika stech schodech až na panoramatickou vyhlídku Roche Merveilleuse, 1492 m. U ní jsme si vybalili bagety a bourbony a udělali menší pique-nique. Stejnými serpentýnami, opačným směrem, jsme se vrátili na pobřeží a zastavili ve městě St. Pierre, kde jsme ještě stihli otevřenou místní tržnici a já jsem si konečně koupil džínsovou kšiltovku. Se dvěma kapsičkami na drobné. Místnímu přístavu desítek jachet se říká: „přístav radosti“. Nejspíš parkovací poplatky nejsou nijak vysoké. To už byla tečka dnešního výletu a za tmy jsme se vrátili do hotelu.

Den: 14         Pátek, 26. dubna 2013

V deset hodin mi zbývají poslední čtyři plechovky bourbonu a posledních dvacet čtyři hodin do opuštění hotelu. Těžké mraky jsou jenom o pár odstínů světlejší než hladina oceánu. A to jsem plánoval si konečně zašnorchlovat a nabrat réunionský bronz. Máma si nejspíš vzala náhradní volno. Podle programu měl být dnes „odpočinek na slunečných plážích s nabídkou vodních sportů“. Namířil jsem si do Saint Gilles-les-Bains, réunionského Saint Tropéz. Dříve než autobus mi zastavila milá Francouzka. Prý Réunionci remcají, že by raději nezávislost. Blafují, chtějí více peněz z Paříže.

Přístavní městečko je docela hezké, ale téměř liduprázdné. Ještě není hlavní sezóna. Prošel jsem se dalším „přístavem radosti“ a juknul do místního kostela. V restauracích u městské pláže popíjelo několik mladých lidí, protože byly velké vlny a zákaz koupání. Na okraji pláže právě vylovili 138 kg mečouna. Vrátil jsem se do centra města a na zastávce zeptal jednoho pána, zda je to „můj“ autobus do Boucan-Canot. Koupil jsem si jízdenku a pán za mnou také nastoupil. Byl to revizor. Jako malý kluk jsem se těšil, až zatleskám a autobus mi zastaví. Předběhla mne jedna místní Kreolka s velkým zadkem v těsných legínách. To zabolí.

Být na Réunionu a nezaplavat si zní blbě. Svítí-nesvítí, nahodil jsem si speedo na sebe, vodní MP3 na uši, osušku do ruky a vyrazil na pláž. Byl zákaz koupání kvůli velkým vlnám, ale pět plavčíků nad námi bdělo. V šest hodin jsme měli při nádherném západu slunce rozlučkový drink. Na mostě k pláži. Kolem nás profrčel bílý mercedes s novomanžely. Pohnulo se ve mně svědomí a pozval jsem obě průvodkyně do otevřené restaurace na čtyři rozlučková točená piva. Chvilkama mluvily ony.

Den: 15-16         Sobota-neděle, 27. – 28. dubna 2013

Po zataženém včerejšku pálilo od rána réunionské slunce. Městskou pláž, či spíše plážové zahradní restaurace, zaplnila příští sebevědomá generace ostrova. Vidět a být viděn. Teď už doopravdy naposled jsem plaval nad a pod vodou Indického oceánu. Z balkónu jsem si pak nafotil dvacítku akvabelek v hotelovém bazénu, které průvodkyni Hance připomínaly chvílemi spermie a chvílemi rebely. Příjemná holka.

Vždycky dochvilný autobus měl hodinové zpoždění. Letadýlko k našemu přesunu na Mauritius mělo hodinové zpoždění. Před sedmou hodinou opouštíme 21. stupeň jižní rovnoběžky. Po čtyřech tranzitních hodinách v Dubaji se vracíme Boeingem 777, který má hodinové zpoždění, do Prahy. Na letišti si mne vyzvedla dcera Jana a konstatovala, že jsem hezky opálený. Zítra je pondělí. Už zase nemusím do práce.