Týden před odletem se do pražské kanceláře CK na Václavském náměstí dostavilo sedm ze dvanácti příštích cestovatelů na čtvrtý největší ostrov světa, posazený do Indického oceánu. Nedostavil se zkušený průvodce, kterému to „na poslední chvíli“ zatrhli doktoři. Prý nás povede neméně zkušený průvodce Marek, který však, stejně jako my, nikdy na ostrově nebyl. Mluví anglicky a chorvatsky. Na ostrově mluví malgašsky a francouzsky. Doporučeno vzít s sebou antibiotika na plicní mor, antimalarika a antibakteriální gel na ruce. Pro tento zájezd jsem udělal poprvé za deset let cestování výjimku. Zřekl jsem se jednolůžkového pokoje (9 800 Kč) a vyhověl tak stejnověkému kuřákovi a rentiérovi Jardovi, se kterým jsme si rozuměli v květnu 2015 na zájezdu po Íránu. Slíbil, že si na pokoji mohu dělat, co chci a jak dlouho chci.

Den: 1. Úterý, 17. října 2017
Krátce po poledni jsme se u vchodu C Terminálu 1 Ruzyňského letiště přesvědčili, že nikdo neschází. Kromě průvodce Marka, který nás bude čekat na ostrovním letišti. Dvě a půl hodinový let do Istanbulu, po kterém následovalo osm hodin čekání v narvaném transitu na další let.

Den: 2. Středa, 18. října 2017 30 km Atananarive
Mezi první a druhou hodinou ranní odlétalo z letiště Mustafa Kemala Ataturka třicet pět letadel. Mezi posledními z nich (01:55) byl i náš airbus. Po pěti hodinách letu přeletěl rovník a pak na hodinu zastavil na ostrově Mauricius, kde vystoupila většina cestujících. Po sto minutách jsme také my vystoupili. Na mezinárodním letišti Sira Seewoosagur Rangoolam. Dvacet tři hodin od vzletu z letiště Václava Havla. Necelých devět tisíc kilometrů vzdušní čárou. Do Madagaskarské republiky jsme byli vpuštěni po zaplacení dvaceti pěti euro vstupného víza. Za tři sta euro jsem dostal lehce přes milion místních šušníků – ariárů. Krásné barevné bankovky, vydané v červenci letošního roku. U východu z letiště na nás čekalo tropické vedro a průvodce Marek.
Po hodině jízdy mikrobusem, který máme na celou dobu pobytu i s řidičem Gabrielem a místním průvodcem „Thierym“, kteří budou také pořád s námi, jsme se ubytovali v novém čistém hotelu Urban, kde dvoulůžkový pokoj stojí 87 euro. Místo večerní procházky městem jsme se zabydleli na hotelové terase s restaurací a ochutnali několik lahví místního piva The Three Horses Beer, alias THB. Dá se pít.

Den: 3. Čtvrtek, 19. října 2017 146 km Tana, Andasibe
Země našeho přechodného pobytu vlastně nemá až tak moc společného s africkým kontinentem. Kromě čtyř set kilometrů Mosambického průlivu, který je odděluje. Před šedesáti miliony let se na ostrově objevili první lemuři. Před dvěma tisíci lety sem připluli první obyvatelé z Indonésie a indického kontinentu. Později dorazili lidé z vnitrozemí Afriky. V 11. století připluli Arabové, v 15. století Portugalci. Po nich Angličané. A do získání nezávislosti (26/06/1960) ostrov šedesát pět let kolonizovala Francie. Až do jejich příchodu existovalo přes šest set let království Imerina s hlavním městem Antananarivo, jehož název si Francouzi zkrátili na Tana.
Vybavení pitím, fotoaparáty, mobily a nadšením pro nová dobrodružství, jsme po báječné hotelové snídaní vyrazili na prohlídku hlavního města. Marek nám připomněl, abychom si nezapomněli vzít s sebou pláštěnky, kdyby pršelo, spreje, kdyby nás napadli moskyti a opalovací krémy, kdyby bylo hodně horko.
Vyjeli jsme na nejvyšší bod města (1 450 m n. m.), pahorek Rova (Královská tvrz), na kterém je i palác krále Andrianampoinimeriny (1745-1810), nejslavnějšího panovníka Madagaskaru, srovnatelného s významem Karla IV. Přestože jeho palác, tedy nízký jednopokojový domek, je nesrovnatelný s Karlštejnem. Pod námi byl fotbalový stadion, budova premiéra a prezidentský palác. A menší jezero, uprostřed kterého byl památník Madagaskarcům, kteří padli v Evropě za první světové války při obraně své koloniální Francie. Sjeli jsme do centra města, podívali se do nejstaršího katolického kostela ve městě a prošli se prý nejnebezpečnější ulicí, na které byla spousta lidí a spousta stánků. Snad každá desátá prodavačka kojila. Nikomu z nás ale nebylo nic odcizeno. Na chvíli jsme zastavili v supermarketu na dokoupení pití, kde jsem si kromě coca-coly koupil i homeopatickou půllitrovku Mandravasarotra, extrakt z madagaskarských rostlin. Třeba se někdy bude hodit.
Naše mise „Za nepoznanými krásami Madagaskaru“ mohla začít. Cestou na východ ostrova jsme navštívili obchod s různými druhy vanilky, jejíž největším producentem na světě je Madagaskar. Byly však drahé a tak jsme si místo nich nakoupili několik láhví místního rumu, který není drahý. Po silnici ucpané kamiony jsme po čtyřech hodinách přijeli do betsimisaracké vesnice Andasibe a zabydleli se v slušně zařízených chatičkách hotelu Le Goyavier. I s wifinou. Při několikahodinové přátelské diskusi padlo za oběť prvních několik rumových láhví. Se spolubydlícím Jardou jsem nepatřil mezi ty, kteří v hluboké tmě vyrazili na noční safari. Dva lemuři a jedna žába za to rozhodně nestáli. Jarda dopil lahev ginu z domova.

Den: 4. Pátek, 20. října 2017 35 km NP Analamazaora
Tropická Madagaskarská republika (do roku 1975 Malgašská republika), ležící na ostrově Madagaskar. Enkláva endemitů. Osmý světadíl. Laboratoř bohů. Domov lemurů (opic), barevných gekonů (chameleonů), majestátních baobabů a usměvavých Madagaskarců (do roku 1975 Malgašanů).
Jeden croissant, kousek veky, kousek másla, káva nebo čaj, sklenka džusu. Tedy – nic moc hotelová snídaně. První programový den v přírodě byl rozdělen na dopolední honění lemurů po státním Národním parku a odpolední návštěvu soukromého parku s „ostrovem přátelských lemurů“, které nemusíme honit.
Národní park Analamazaora má 810 hektarů deštného pralese, ve kterém je údajně přes dvacet tisíc převážně endemických druhů rostlin a osm z jednasedmdesáti druhů lemurů. Včetně třiceti čtyř rodin endemických lemurů indri, kteří se dožívají až padesáti let, váží až deset kilo a mezi stromy umí skoky dlouhé až deset metrů. Dvě hodiny jsme trekovali nahoru-dolu po vydlážděných cestičkách a na pokyn průvodců lezli mezi stromy, v jejichž vysokých korunách bylo vidět tu hlavu, tu ocas, tu nohy vysněných několika opic. Zato dole se to hemžilo turisty z celého světa, dychtivými po jedinečných záběrech. Přes větve a listí to moc nešlo. V tomto pralese, podle místního průvodce, rostou i houby, ale jsou nejedlé. Jedlé houby rostou v eukalyptových lesích.
V příjemné restauraci si polovina z našeho tuctu dala oběd a druhá polovina dojídala zásoby z domova. Sympatická servírka Robin mi poradila jídlo Chateaubrian, steak z neendemické krávy zebu, medium, zalitý houbovo-smetanovou omáčkou, s rýží. Pak jsme se na chvíli zastavili na vlakovém nádraží, kde nebyl žádný vlak a žádný cestující.
Následovaly tři hodiny v soukromém parku Vakona o rozloze dvou hektarů pralesa. Jeho italský majitel žije v Itálii a tak za denní chod parku, včetně hotelu a umělého jezírka, zodpovídá Francouzka Anouk. Program cestovky nelhal. Skutečně kolem nás i po nás začali skákat opice některého ze tří druhů lemurů Kata, hnědí, černo-bílí a bambusoví. Focení bylo o něčem jiném. Dvacet minut jsme si je fotili také z kánoe po umělém kanálu. Součástí parku bylo i několik gekonů a čtyřicet tři povalujících se krokodýlů, z nichž jsme viděli jednadvacet. A také pár druhů vzácných orchidejí a šest chameleonů různých barev. Jakoby to byla odměna za dopolední blbnutí. Slunečno po celý den, bez kapky deště, teplota kolem třicítky.

Den: 5. Sobota, 21. října 2017 360 km
Hold, poznávací zájezd. Snídaně byla v šest hodin ráno. Jedna remcala, že je uvnitř málo místa a šest zbylých žen se k ní přidalo, takže jejich objemné těžké kufry musel řidič Gabriel a místňák půl hodiny vykládat na střechu autobusu. První zastávkou bylo rušné městečko Moranga s památníkem Malgašského povstání proti Francouzům, které pro domorodce nedopadlo vůbec dobře. Francouzi povstání potlačili, dvě stě Malgašů postříleli a stovku prý vyhodili z letadel.
Po kilometrovém výstupu jsme dosáhli vrcholu kopce soukromé rezervace Pyereras Reptiles, kde nás už čekala rodina černobílých lemurů sifaka a krásně se předváděla. Je jich sice strašně hodně druhů, ale teď jsme snad viděli ty nejkrásněji zbarvené gekony na celém ostrově. A také oranžové mini-žabičky.
Devět hodin od snídaně, po pěti hodinách jízdy vykloktanými asfaltkami národní silnice číslo 7, jsme zastavili v restauraci na oběd. Špatná volba. Nepojídatelná, nerozžvýkatelná kachna na červeném víně. Síla. Zachraňovalo to THB.
Fotografická zastávka u jednoho z rýžovišť, které nás doprovázejí všude již od prvního dne. Po šesté hodině jsme dorazili do hotelu Vatolahy ve městě Antsirabe. Hotel prý nabízí saunu, ale musí se nahlásit hodinu předem. A bazén, ale musíte mít plaveckou čepici. Tak jsme raději popíjeli místní pivo a já jsem si čistil dnešní tisícovku fotek.

Den: 6. Neděle, 22. října 2017 336 km Antsirabe, Ambositra
Ostrov Madagaskar se před osmdesáti miliony let odpojil od afrického kontinentu. A každý rok se posouvá o dva centimetry směrem na jihovýchod. Rozlohou je o málo menší než Francie, o polovinu větší než Německo a sedm a půl krát větší než Čechy a Morava. Coby kamenem dohodil, se kolem ostrova nachází sousedé Réunion, Mayotte, Komory, Seychely či Mauricius. Podle OSN v Madagaskarské republice 1. července 2017 žilo 27 128 530 obyvatel, které řídí jednokomorový stočlenný parlament a předseda vlády s deseti ministry.
Celodenní přesun přes náhorní planinu na jih ostrova. Na dvě hodiny jsme se zastavili v lázeňském městě Antsirabe (250 000), s termálními prameny. Madagaskarské Karlové Vary. Před železniční stanicí jsme nasedli na „pousse-pousse“, známých z Thajska jako „ťuk-ťuk“, ale pouze na lidský pohon, k objížďce města. Katolický kostel, hotel Les Thermes, lázeňská budova s bazénem narvaným zejména dětma, dílna na zpracování diamantů a polodrahokamů, jejichž největším odběratelem je – Čína. Za deset euro mi sociálně slabší zaměstnanec nenápadně podstrčil deset různě velkých a různě zbarvených „šutrů“.
Před hotelem Les Thermes byla státní bílo-zeleno-červená vlajka zpuštěna na půl žrdi. Minulou neděli zemřel bývalý madagaskarský prezident, v pořadí čtvrtý. Bylo mu devadesát let. Dnešnímu prezidentovi je padesát devět let. Je podruhé ženatý, má čtyři děti a těší se plnému zdraví.
Protože nás ještě pořád čekal dlouhý přesun, vynechali jsme oběd. Téměř zbytečně jsme zastavili ve městě Ambositra, dřevořezbářském centru ostrova. Jukli do benediktýnské katedrály a prošli se hlavní ulicí, kde většina obchodů zavřená, protože je neděle. Již za tmy jsme přijeli do Národního parku Ranomafana, ve kterém budeme spát třikrát na stejném místě, v hotelu Karibotel. Chatičky na zeleném svahu s vyhlídkou do zeleného údolí. Bez internetu.

Den: 7. Pondělí, 23. října 2017 50 km Ranomafana
Nafta se dováží z arabských zemí, přestože jí je dost v šelfech kolem ostrova. Místní vláda dá nejspíš těžební licenci Číňanům. Zatím bude většina země svítit na solární baterie, vypínat proud, klimatizace bude luxusem a pousse-pousse budou jezdit na lidský pohon.
Ráno všechny rozrušila zpráva, že chatička, ve které spal slovenský Ján a český Honza, přes noc vykradli zloději. Někdy po půlnoci, kdy v ní oba spali a byli zamčeni. Jánovi ukradli euro a drahý fotoaparát. Honzovi euro a mobil. Nic víc.
Při tropickém slunci jsme si dali v národním parku Ranomafana („Horká voda“) čtyřhodinový trek přes čtyři džunglové kopce nadmořských výšek 800 – 1 075 metrů.
Ze tří místních průvodců nás jeden doprovázel a další dva, Emil a Theo, se vytratili někam po 41 600 hektarovém parku. Měli za úkol vyhledávat některého ze šedesáti osmi endemických ptáků, kteří létají pouze v tomto NP, některé ze tři tisíce rostlin, z nichž 98% endemických. Hlavně však vyhledávali stromy, na kterých mělo být až dvanáct druhů lemurů, z nichž sedm denních a pět nočních. No, a pak to mobilem zavolali průvodci, kterému jsme byli v patách. K nevíře jsme na jednom stromě zahlédli i jednoho prťavého nočního lemura přestože bylo pravé poledne.
Myslím si, že náš zájem o místní opice a chameleony už začíná značně opadat. Naopak, narostl hlad. Ve vesnici Ranomafana jsem si objednal v místní restauraci zebu s fazolí, rýži a pivo. Vynikající volba. Před restaurací byl u nízké palmy přivázán kohout, na kterého slunce házelo „zebrovité“ palmové stíny. No vida, další vyfocený endem: kohout zebrovitý.
K mým dnešním nalezeným trofejím patřila velká ulita v džungli, hrací karta piková osma na louce a krásně zakroucený dvacet centimetrů velký přejetý had na asfaltové silnici.

Den: 8. Úterý, 24. října 2017 30 km Antafotenina
Po miniaturní snídaní jsme společně zajeli na policejní stanici, kde měli Jan a Ján sepsat protokol o včerejší krádeži a obvinění proti neznámému pachateli. Pro jistotu byli vězeňsky zadržení oba hoteloví noční hlídači. Za jedním stolem policajt s velkým blokem a propiskou, za druhým stolem velký stařičký psací stroj. Následující dvě hodiny zabralo psaní propiskou do bloku a na volné archy papíru a následné hledání služebního razítka. Jedné místní ženě jsem mezitím pomohl umýt haldu nádobí.
Dvacet kilometrů od policejní stanice byla vesnice Antafotenina, ve které žilo dvě stě obyvatel kmene Tanala. Jednoho z osmnácti madagaskarských kmenů. No, tyto kmeny jsou spíše pozůstatky dřívějších osmnácti království. Než je zdejší Karel IV. sjednotil. Uvítal nás náčelník kmene a jeho dva zástupci. Můžeme chodit po vesnici a povídat si s domorodci. Ale ne o politice. Téměř všichni mluvili jenom svým mateřským jazykem, takže jsme se s nimi nemohli bavit ani o počasí. A volby v ČR by je určitě nezajímaly. V jedné chýši ležela na posteli smutná dívka. Řekla, že je nemocná a že má teplotu. Třeba to nebyl mor, ale raději jsem zůstal venku. Nafotili jsme si spoustu fotek a rozdali spoustu bonbonů bez rozdílu věku. Všichni z nich měli radost.
Naproti vesnici stály tři přízemní budovy a v nich tři třídy místní základní školy. Ředitelka školy nás v ničem neomezovala. Ale kdo by si povídal s dětmi o politice. Pokračovali jsme v rozdávání bonbonů, propisek a sešitů. Vešel jsem do tříd jako první, žáčci povstali, zařvali „bon jour“ a já je požádal, aby nám něco zazpívali. Nadšené děti ke zpívání přidali i mávání rukou nad hlavami a pohupování se v bocích.
Oběd jsme měli ve vesnici Ranomafana. Stejné jídlo a pivo ve stejné restauraci jako včera. Protože nebezpečí výskytu moru, nemohli jsme navštívit místní léčivé termální lázně, místní zahradu orchidejí, ani místní arboretum. Tak jsme se vrátili na hotel. Většina si dala odpoledního šloufíka a poté několik záběrů v hotelovém bazénu.

Den: 9. Středa, 25. října 2017 360 km NP Ipsalo
Všechno je úplně jinak. Majitel hotelu zakoupil v Tananarive zánovní fotoaparát a zánovní mobil a poslal je přes noc taxíkem do našeho hotelu. Vyšlo ho to určitě levněji než dobré renomé podniku. Ján a Jan stáhli žalobu a oba noční hlídači byli propuštěni z policejní stanice. A třeba jim je ještě doma uhradí pojišťovny.
Na pátou hodinu ranní jsme se raději nechali vzbudit telefonem z recepce. Čekal nás dlouhý přejezd na jih s několika poznávacími zastávkami. První z nich byla ve městě Fianarantsoa z 19. století. Kulturní a intelektuální centrum celého ostrova. A také hlavní město vína. „Brána na Jih“. A také „Centrum katolické víry a vzdělání“, ve kterém byl jeden katolický a pět protestantských kostelů. Všechny zamčeny. Většina ulic rozkopaných, dlaždice vytrhané. A dvoumetrový mramorový sloup, na kterém v několika jazycích uvedeno, že se jedná o „jedno ze sta nejohroženějších měst světa“ a cedulky největších zahraničních dárců peněz.
Prohlídka vinařského závodu, spojená s ochutnávkou vína ve vesnici Ambalaya na suchém jihozápadu země, centru vinařství, se nekonala, protože jeho majitel před rokem zemřel a jeho syn o vinice nejevil zájem. „Francouzi nám sice předali znalost základního procesu výroby vína, ale některé finesy svého řemesla si nechali pro sebe“, omlouvají nevalnou úroveň vína domorodci, přestože je zde příznivé klima k pěstování vinné révy. Takže si v obchodech kupují vína z Francie.
Dokladem arabské přítomnosti na ostrově je ve vesnici Anteimoro manufaktura papíru ze stromu avoha (rod Rhopalocarpus). Kmen stromu se nastrouhá, vymočí, vyluhuje a nechá vysušit na slunci. Z papíru se vyrobí obálky, přáníčka (před vysušením posypané kytkami), knihy, sešity, alba. Anteimarové byli až do začátku 19. století jediní, kdo na ostrově ovládali psaní. Arabským písmem. Než byla v roce 1823 zavedena latinka.
V nějaké vesnici jsme dostali patnáct minut na courání po největším dobytčím trhu na ostrově, konaném každou středu. Na rozlehlé ploše postávalo přes tisíc jednohrbých krav zebu a asi stejný počet kupujících a prodávajících. A téměř všichni po mne chtěli cigaretu. Hned prvnímu býkovi se nelíbilo, že si ho chci vyfotit v detailu a tak do mne trknul. Blbec. Od svého majitele proto dostal dvě rány palicí.
Bez většího nadšení jsme se na dalším místě podívali na několik lemurů kata s černo-bílými ocasy, protože nás ještě pořád čekal kus cesty přes pohoří Andringitra podél žulových skal. Prošel můj návrh, abychom zastavili a nafotili si západ slunce.
Po několika kilometrech hrbolatou hliněnou cestou jsme zastavili uprostřed vyprahlé savany na pokraji Národního parku Isalo, poblíž barevných pískovcových hor. Jeden solventní Francouz tady postavil čtyřicet stano-bungalovů, bar, velkou jídelnu a o něco menší bazén a pojmenoval je Satrana Lodge. Vylosoval jsem nám bungalov číslo 123. Čtyřicet čtverečně metrová místnost se šesti okny, přímým východem na terasu se dvěma dřevěnými houpacími křesly. Vnitřní a venkovní soukromá sprcha. 91 euro/noc. K večeři tuňákový salát, grilovaná ryba a čokoládový dort. Pak jsme vyfasovali malé solární kahany, protože hotelový generátor je zapnutý od šesti do deseti hodin ráno a ve stejnou dobu večer. A – zase tři dny bez internetu. Dá se to vydržet.

Den: 10. Čtvrtek, 26. října 2017 20 km NP Ipsalo
Projíždějíc kolem rýžových políček se nám náš dnešní místní průvodce pochlubil, že průměrná roční spotřeba rýže na jednoho Madagaskarce (do roku 1975 to byl Malgašan) je 230 kilogramů, ale on sám sní denně kilo, takže 365 kilo rýže každý nepřestupný rok. Více než Číňani.
Docela slušná bezmasá snídaně ve francouzském stylu. Kolik je ve kterém národním parku denních a kolik nočních lemurů a kolik gekonů už pro nás začíná ztrácet moment radosti a nadšení. Slunce pálilo od rána a před námi byla tříhodinová procházka po suchých i mokrých kamenech kaňonu. K Modrému a Černému přírodnímu jezírku s vodopádem. Protože místní atrakce, tak se do jezírek velikosti našeho bungalového pokoje ani všichni zahraniční turisté nevešli. Nejkrásnější místní domorodka v barevných plavkách však plavala a potápěla se jenom pro můj nikon.
Cestou do hotelu jsme se zastavili na oběd v luxusní restauraci. Dal jsem si obrovský zebu burger s pečenými brambory a dvě láhve tříkoně. V obchodě jsem si koupil za pět tisíc ariarů dvoulitrovku koly. Poté, co jsem se zeptal mladé prodavačky na její jméno (Ariana) a řekl, že je moc hezká, dala mi tisíc ariarů slevu. Dnes byl vzduch ohřátý na třicet šest, včera na třicet sedm stupňů. V hotelu jsem si vlezl do chlorované vody bazénu. K večeři jsem si vybral tuňákový salát, rybu na místním koření a kokosový dort. O půl desáté se spustila průtrž mračen. V deset hodin vypli proud.
Do sbírky nalezených trofejí jsem si přidal dřevěný prak a listovou desítku.

Den: 11. Pátek, 27. října 2017 0 km NP Isalo
Místo celodenního plahočení se po okolité savaně, hledání hrobů kmene Bara a Sakalava ve skalách a stromů Uapaca Bojeri (pojmenované po českém přírodovědci Václavu Bojerovi) jsem si naordinoval relaxační den v bungalovu a u hotelového bazénu. Vyházel jsem všechny věci z kufru, oblečení vyvěsil na terasu k provětrání, něco i vypral. Divil jsem se, jaká teče z košil hnědá voda. Než jsem zjistil, že hnědá voda teče již z kohoutku. Za hodinu bylo všechno vyprané zase suché.
V podvečer jsem se přidal k opakovanému pokusu (po včerejším neúspěšném) zahlédnout v žulových blocích skal, poskládaných jako velké okno, západ slunce. Také dnes bylo zamračeno, ale – co kdyby se stal zázrak. Nestal. Pár hezkých fotek se ale podařilo udělat.

Den: 12. Sobota, 28. října 2017 280 km Ilakaka, Toliara
Na Madagaskaru tvoří desetinu území 21 národních parků, z nichž šest je na seznamu UNESCO. A 26 rezervací s různým stupněm ochrany.
U snídaně jsme sice netušili, ale čekal nás další různými zážitky nabitý den. Před pár lety divoký západ po malgašsku, dnes sympatické městečko Ilakaka (70 000 obyvatel), přetékající hledači safírů a dalších polodrahokamů v místní řece a v okolí. Báječný pohled na stovky domorodců u řeky, z nichž část přesypává přes síta vodní písek (včetně žen a dětí), další pere prádlo (jenom ženy) a mezi nimi lítají děti.

Dvouhodinový pěší výlet po Národním parku Zombitse-Vohibasia, který letos slaví dvacet let své existence. 17 240 hektarů vlhkého opadavého lesa. Dostali jsme čtyři místní průvodce, takže jeden na tři. Vybral jsem si mladou baňatou holku s nápisem Prado na zadku a přibral Jardu a Slováka Jána. Park plný, jak jinak, endemických ptáků, endemických lemurů, endemických baobabů a několika hrobů kmenů Mahafaly a Antandroy. Endemitem výlučně v tomto parku je bulbulec appertův, kterého jsme neviděli, takže vlastně ani nevím, kdo to je a jak vypadá.
Před pátou hodinou, po jeho zdlouhavém hledání po přístavném městě Toliara, metropoli jihozápadního Madagaskaru (150 000 obyvatel), jsme vystoupili v hotelu Victory. Dvě desítky přízemních domků kolem velkého bazénu, obklopeného vysokými palmami. Na pokoji s předzahrádkou překvapila, poprvé, klimatizace, velká lednice, malý trezor a plochá televize. Propocen po cestě jsem skočil do bazénu a pak do restaurace na velkou pizzu Margarita a tři tříhlavé koně.

Den: 13. Neděle, 29. října 2017 26 km Toliara, Ifaty
Toliara (150 000 obyvatel), tisíc kilometrů od hlavního města. „Město slunce“, obklopené suchým trnitým bušem, se nachází pět minut severněji od dvacátého třetího stupně jižní rovnoběžky – Obratníku Kozoroha, na pobřeží Mosambického průlivu. Bydlí zde rybáři z kmene Vezo a chovatelé dobytka z kmene Mahafa, převážně katolíci. A velký počet prostitutek (až 80 % nakažených), protože „Toliara nikdy nespí“.
Jako obvykle, snídaně v sedm, odjezd v osm hodin ráno. Při výjezdu z hotelu nás zastavila ulice plná tančících, skákajících a zpívajících domorodců. Máme štěstí. V těchto dnech právě probíhají rituály famadihana, „Obracení kostí“, které v centrální vysočině praktikují kmeny Merina a Betsileo. Jednou za pět-sedm let vynesou příbuzní z rodinných hrobek kosti na jeden den ven, aby se se svými příbuznými opět radostně shledali. Kosti omyjí, pak si s nimi povídají, zase je zabalí do čistého bílého prostěradla a vrátí je do hrobu.
Na ostrově jsme už viděli téměř všechno, takže nás čekali dva plné dny na bělostných plážích Indického oceánu, dvacet šest kilometrů severně od města Toliara. A cesta se dvěma poznávacími zastávkami. První byla v soukromé rezervaci Reniala, kde se to hemžilo desítkami vzrostlých baobabů a desítkami žijících i rostoucích endemitů.
Při následném přesunu jsem využil právo zařvání: „Stop“ a zastavil autobus při čtyřech různobarevných jezírkách, nalepených vedle sebe poblíž silnice. Světle růžová, tmavě růžová, světlě hnědá a „normální“ barva. Prý je zabarvení způsobeno lososovitými mikroorganizmy. No, to je jedno čím, ale ty louže vypadaly moc hezky.
Popojeli jsme několik dalších kilometrů, nasedli na domácí pirogy a odvezli se do rezervace mangrovů komunity Honky. Dokonalý čas na focení v protisvětle. Posledním bodem dnešního programu bylo ubytování v laguně Ifaty na pobřeží Mosambického průlivu, čtyři sta kilometrů od afrického kontinentu. Název hotelu Belle Vieu nelhal. Do svahu zasazené bungalovy měli jednu elektrickou zásuvku a krásný výhled na moře. Báječná voda k prvnímu vykoupání a oranžový západ slunce, který pak na fotkách vypadal jako tvář nahněvaného muže. Krevety na karí s medem a hromádka rýže. V noci nás navštívila hromada nezvaných komárů, kteří si našli skulinky v moskytiéře. Hajzlíci.

Den: 14. Pondělí, 30. října 2017 10 km Ifaty Laguna
Teplota se držela celý den kolem pětadvaceti stupňů. Někdo zůstal na hotelové pláži, jiný se nechal odvézt na několik hodin do vesnice Mamgily, největší v Ifaty laguně.
Podél dlouhé pláže se střídali hotelové bungalovy s místními slaměnými restaurace-mi. Seznámil jsem se s řadou místních obyvatel a rozdal poslední bonbony. Domorodci bez rozdílu prostě milují focení. Tedy – když je někdo fotí. Udělají pro to jakékoliv opičky. Hlavně jim pak musíte pár těch fotek ukázat. To se teprve spokojeně tlemí.
Odpoledne jsem se na hotelové pláži seznámil se sympatickým Američanem Jamesem z Havajských ostrovů, který na Madagaskaru žije již několik let s ještě sympatičtější místní dívkou kmene Vezu. Potvrdil mi, že Barack Obama se skutečně narodil na Honolulu, kam chodil i do školy. Ale to bylo o hodně let dříve, než jsem na Honolulu chodil já do školy na jazykový kurz.
Dnešní trofeje: na písku pohozená listová dáma a piková desítka.

Den: 15. Úterý, 31. října 2017 0 km Ifaty
Totálně volný den. Každý se může dělat, co chce. Anebo nemusí dělat vůbec nic. Říká se tomu: individuální program. Dopoledne jsem trávil návštěvou nedaleké vesnice Ambulimailaky, ve které je každé úterý Market Day. Proto byla dnes hlavní silnice ucpaná snad všemi vesničany. Prodávajícími a kupujícími. A culícími se na jediného cizince mezi nimi. S velkým zájmem o focení s podmínkou, že se pak podívají na své fotky. Zaujal mne mladík, který měl na stole patnácti palcový počítač, připojený na solární baterie a pouštějící hudební pecky. A kolem něm desítka vyjevených obdivovatelů nové technologie. Internet tady zatím nikdo nemá. Vedle nějaký chlápek přes megafon lákal vesničany na nějakou víru a oni pak sborově vykřikovali: hallelujah, hallelujah. Než zastavil minibus a z něho rozdávali bezplatně rýži.
Do foto sbírky mi přibylo také několik hliněných dívčích a ženských tváří. Když je u nás drahé máslo, kupuje se levnější margarín. Tady, v tropickém slunci, jsou prý drahé opalovací krémy a tak si ženská populace chrání pokožku tváře tím, že si na ni ráno naplatlá speciální hlínu různých barev a večer si ji doma smyje. Na ulicích však vypadají, alespoň pro cizince dost komicky a hodně asexuálně. Ale spíše je to tradice místních kmenů.
V poledne jsem zašel do rybářské vesnice, kde byl nejspíš také Market Day. Zrovna se vracely pirogy, obtěžkané výlovky. Tedy – žádná sláva to nebyla. Převládaly mrňavé rybičky. Místní hliněné i nehliněné ženy je hned vytáhly na pláž a začaly prodávat. Všichni si užívali. A do toho pobíhali nahaté a polonahaté děti.
Počkal jsem, až se ostré slunce trochu uklidní a pak jsem trávil dvě hodiny na naší hotelové bílé pláži. Rybí filé k večeři bylo chutné, talíř barevně načančaný jako od Polreicha, ale – „dětská“ porce.

Den: 16. Středa, 1. listopadu 2017 26 km Ifaty-Toliara
Například: Rusi mají dub, Libanonci cedr, Slováci borovičku, Češi lípu a Madagaskarci mají za svůj národní strom baobab. Pouze jeden z osmi druhů baobabů rostoucích na světě neroste na zdejším ostrově. Ovšem šest zdejších druhů neroste nikde jinde na světě. Baoaby nemají letokruhy ani svojí DNA, takže se jejich věk spíše odhaduje. Ale někteří majestátní dědkové dosahují hodně stovek let.
Při snídaní jsme se dozvěděli, že dnes je na Magadaskaru státní svátek – Všech svatých.
Ranní rozloučení s pláží. Při silném odlivu poslední plavání v metrové vodě po překonání snad dvou set metrů zeleného podvodního koberce. A posledních dvě stě fotek rybářů, jejich žen a jejich spousty dětí, kterým rozdány poslední bonbony. Jednu použitou a jednu nepoužitou lahvičku opalovacího oleje jsem věnoval plážové prodavačce suvenýrů, protože měla nejhezčí dceru na pláži. V hotelu jsem zaplatil svojí část restauračního účtu za dva dny: dvě večeře, dvě piva. Na mého spolunocležníka zbylo: dvě večeře, devatenáct piv.
Zpáteční cestou do města Toliara, naší závěrečné destinace na tomto již známém ostrově, se v pravé poledne zastavujeme ve čtyřhektarovém Arboretu, které v roce 1980 založil švýcarský amatérský botanik Hermann Petignat. Přes devět set rostlin, třicet čtyři druhů ptáků a dvacet pět druhů plazů malých savců. No, není to zrovna moje parketa. V tropickém horku, v době sucha, se procházet mezi vyschlými stromy a rostlinami, téměř bez jediného zeleného lístku. Nejvíce se mi líbili různě velké několik set let staré baobaby. V prodejně suvenýrů nabízeli trička, na kterých bylo zobrazeno pět druhů baobabů – Big Five Baobab. Věděl jsem pouze o africké zvířecí Big Five.
O osm kilometrů dál jsme se ubytovali v osmém hotelu ke své patnácté noci na ostrově Madagaskar. Toliara, Hotel Moringa. Nový, hezký. Klimatizace, lednice, wifi. Naproti máme vchod do kasáren. A volno až do zítřejšího odletu. Tři následující hodiny loudání po středu města měly šťávu. Na malém náměstí zrovna probíhal kulturní Vizfest. Několika stovkám diváků se nejprve předvedli tanečníci a pak velký smíšený sbor zpíval gospelové písně. Zašel jsem si do přístavu, kde to také žilo. A pak se mi na prázdné ulici povedla snad nejdojemnější série fotek. Manželský pár, držící se za ruce. On v bílém klobouku a černých brýlích, ona měla hnědým šátkem zavázané vlasy. V ruce držela zeleno-bílou nákupní tašku. Ročníky 1960 a 1962. Manžel byl slepý. Chvíli jsme si povídali a pak svolili s focením. S černými brýlemi i bez brýlí. Tiskli se k sobě. Ona ho jemně políbila. A oba vyzařovali šťastné úsměvy. Manželce jsem pak podal velkou bankovku. Nejspíš její hodnotu řekla manželovi, on se naposled krásně usmál a obejmul mne. Místní drožkou jsem se vrátil na hotel a několik hodin procházel poslední tisícovkou fotek a zapíjel místním tmavým rumem.

Den: 17. Čtvrtek, 02. listopadu 2017 15 km Toliara-Tanarive
Pokud mi náš řidič každý den po dojetí nelhal, tak s námi bezpečně najel 1 698 kilometrů. Poslední šance nakoupit si domů pár lahví ostrovního rumu. Kdyby ho chtěl v Praze někdo ochutnat. Zbývalo posledních patnáct kilometrů na toliarské letišťátko a dlouhá cesta domů, která začala hodinovým letem do hlavního města. V Tanarive jsme měli čtyři hodiny na vyzvednutí svých kufrů a jejich předání turecké letecké společnosti, která nás odveze do Prahy. Snad poprvé v životě jsem seděl vedle mnišky. Letěla do Istanbulu na nějaký seminář. Při mezipřistání na Mauriciu vystoupila spousta cestujících. Pak šlo o rychlost reakce zbývajících cestujících. Opustil jsem mnišku a bleskově obsadil čtyři prázdná sedadla vedle nás. Pro nadcházející devíti hodinový noční let jsem měl pohodlnou lůžkovou úpravu a pořádně se vyspal.

Den: 18. Pátek, 03. listopadu 2017 Istanbul-Praha
Ještě za hluboké tmy, v šest hodin ráno jsme přistáli na istanbulském letišti. Před námi přes sedm tranzitních hodin. Vyměnil jsem si dvacet euro za turecké liry a po půlhodinové jízdě metrem vystoupil v centru města. A pořád byla tma. Ještě další hodinu. A pořádná zima. Všechno zavřené a domorodci v bundách a čepicích spěchali do práce. Královský palác, mešity i bazary otvírali teprve v devět hodin. Prošel jsem se k zálivu a vrátil do města. Konečně bylo světlo. Posnídal jsem místní burek se sýrem. Tříhodinové šlapání jsem zakončil v Grand Bazaar, kde jsem doutratil liry a metrem se vrátil na letiště. Let do Prahy mi připadal jako směšně krátký. Deset minut po přistání jsem si z dopravního pásu vyzvedl svůj kufr.
Jako téměř každý den opakoval můj spolubydlící, Madagaskar byl fotografický Klondaike. Nevím, kolik on, ale můj nikon nafotil 10 840 záběrů. Tak teď abych je přehazoval vidlemi, mazal, upravoval. Určitě si vydám velkou fotoknihu. A rád budu vzpomínat na tento ostrov, přírodu, spoustu endemických zvířat, ptáků, plazů a spoustu milých lidi. Souhlasím s tím, co bylo uvedeno v letáku naší cestovky: „To vše činí z Madagaskaru destinaci, kterou byste jednou za život měli navštívit.“. No, tak to byla moje sto dvacátá čtvrtá země.