Den: 1.          Pátek, 31. března 2017

Na světě je přes dva a půl milionů geokeší a téměř sedm milionů geokešerů. Nejhůř se hledá keška na dně Mariánského příkopu poblíž ostrova Guam, asi deset kilometrů pod hladinou Tichého oceánu. V Čechách je padesát tisíc keší a dvacet pět tisíc kešerů.

V 10:40 jsme na parkovišti poblíž Brna nabrali devět moravských kešerů různého věku a velikosti. Prý se na tento výlet připravovali celý rok. Asi jsem ztratil brýle na čtení. V 13:00 jsme nabrali v Ostravě čtyři nové cestující a já jsem našel brýle na čtení. Kešeři v oranžových „firemních“ tričkách někam vyběhli a za deset minut se vrátili s huronským řevem. Našli kešku. Pak ji pomocí řady různorodých alkoholických nápojů oslavovali přes celé Polsko. Sympatická parta z Tišnova. V 19:40 jsme byli na polské straně polsko-ukrajinské hranice a o dvě hodiny později na její ukrajinské straně.

Den: 2.         Sobota, 01. dubna 2017

„Černobyl – Cesta, kterou vám budou všichni přátele závidět.“

„Jedná se o výlet do zakázané zóny, nikoli do přímořského letoviska“.

Dvě cestovní kanceláře, dva různé názory. První CK je ukrajinská, druhá CK je naše.

Ročně navštíví černobylskou oblast asi osmnáct tisíc domácích i zahraničních zvědavců, tedy – v průměru padesátka každý den. Nejvíce jich asi bylo v loňském dubnu. U příležitosti 30. výročí od soboty, 26. dubna 1986, kdy v 01:23 hodin ráno došlo na čtvrtém reaktorovém bloku k dosud největší havárii jaderné elektrárny. Ještě minutu předtím nikdo ve světě netušil, že existuje nějaký Černobyl. Ke vstupu je potřebné zvláštní povolení, jehož počet je limitován. Kdysi existovalo Ministerstvo pro Černobyl. Pak oblast přešla do kompetence Ministerstva pro mimořádné události. Dnes patří pod Ministerstvo ekologie a životního prostředí.

V šest hodin ráno jsme si na parkovišti poblíž města Kyjev vyměnili peníze. Jedna česká koruna za jednu ukrajinskou hrivnu. A nakoupili alko i nealko pití, cigarety, čokolády a další potraviny. Popovídal jsem si s mladým pumpařem. Jeho plat (2 700 hrivnů) a invalidní příplatek (1 200 hrivnů) pokrývá režijní náklady za byt, který má v osobním vlastnictví. Plat jeho ženy slouží k nákupu denních potřeb. Mají dvě malé děti. Přesedli jsme na místní („nereguljarni“) soukromý Neoplan s místním průvodcem Serjožou. Zbylo nám sto čtyřicet kilometrů jízdy na sever.

Po dvaceti sedmi hodinách spanilé jízdy Praha-Černobyl (1 413 km) náš autobus zastavil před vchodem do zakázané černobylsko-pripjaťské zóny, která se dělí na vnější zónu (30 km okruh) a vnitřní zónu (10 km okruh). Od 2. května 1986 rozhodnutím sovětské vlády tato zóna zahrnuje 2 600 km2. Nejkontaminovanější oblast na světě. Vojenský KPP – kontroľno-propusknij punkt. Vyslechli jsme si dvacet pokynů (zákazů a příkazů), jak se chovat od vjezdu do výjezdu ze zóny a pak jsme to slavnostně na papíře ztvrdili dvěma svými podpisy a ukázali platné cestovní dokumenty. Kromě nás se ve vnitřní zóně nachází 5 000 a ve vnější zóně 2 000 pracovníků, kteří tady, za dvojnásobek průměrného platu, pracují na směny 2×15 dní anebo 4+3 dny.

Dvaceti osmi účastníkům našeho zájezdu se splnil jejich dětský „černobylský“ sen. Ubytovali jsme se v jednom ze tří hotelů-ubytoven ve vnější zóně a dostali teplý oběd. Následovaly čtyři hodiny se čtyřmi zastávkami na různých místech v obou zónách. Rozdělili jsme se do dvou skupin a přibrali dva další průvodce. Již předem jsme byli upozorněni českým průvodcem na tři varianty pohybu. 1. Zakázaná místa, převážně budovy, která jsou skutečně zakázaná místa, protože je v nich vysoký stupeň kontaminace nebo hrozí sesuv budov. 2. Zakázaná místa, kam nás může místní průvodce pustit na vlastní zodpovědnost. Pokud nebude na blízku žádný policajt, budeme se držet pohromadě a nebudeme mluvit ani kouřit. 3. Oficiálně povolená místa pro prohlídku, asfaltové cesty.

Začali jsme na Memoriál náměstí, kde byl památník „Těm, kteří zachránili svět“, věnovaný vojákům, požárníkům a těm, kteří první dny po explozi zajišťovali likvidaci následků a evakuaci obyvatel v tisícovce autobusů, která začala po 36 hodinách. Radiace byla patnáct tisíc krát vyšší než přípustná hranice. Naproti, v parčíku stály ve dvou řadách „dopravní“ cedule s názvy 96 ukrajinských a 30 běloruských měst a vesnic, které bylo nuceno opustit téměř dvě stě tisíc lidí. O tři měsíce později se vrátili na pár hodin pro své osobní doklady.

Při asi tříkilometrové procházce jsme vcházeli, procházeli kolem prázdných bytových jednotek, zničených škol, prodejen, skeletů kulturních domů, nemocnic, restaurací. Prostě – po mrtvém městě. Vlastně ani ne. Vše, co vytvořil člověk, bylo nenávratně pryč. Vše, co stvořila příroda – žilo. Jarní tráva se zelenala, jarní květiny rostly, stromy přerůstali torza domů. Po ulicích běhaly smečky psů. Jenom lidé se odsud vytratili.

A pak jsme, asi ze vzdálenosti dvou set metrů, pozorovali ony čtyři jaderné reaktory: první, zpuštěný do provozu v roce 1977, v roce 1996 provoz ukončen, druhý (1978/1999), třetí (1981/2000) a čtvrtý reaktor (1983/1986).  Na 85% byly dokončeny také pátý a šestý reaktor. Celkem mělo být postaveno deset reaktorů. Místo čtvrtého reaktoru, jsme viděli obrovský stříbrný sarkofág (247x160x108 metrů) z betonu a speciální ocele, nedávno dokončený, údajně za dvě miliardy dolarů, který by měl vydržet dalších padesát let.

Poslední zastávka byla u zábavního parku s autodromem, houpačkami, prolézačkami a velkým Ruským kolem, který měl být slavnostně otevřen na 1. máje 1986. Už nebyl.

V místním marketu jsem si pořídil jednu sběratelskou kšiltovku a tři půllitrovky vodky. Dvacet minut před pátou hodinou jsme asi měli výjimku, protože velká cedule, že alkohol se prodává v době 17:00-19:00. Před obchodem byla smečka psů. Někdo ze skupiny jim hodil párek a měli jsme „hot dogs“, tedy – „gorjačije sabaki“. Naše hotelová večeře byla chutná, zalévaná některým z deseti různých druhů piv z hotelového baru. Zaujala čtvrtlitrová láhev (lahvička) Chernobeer za sto hrivnů (tolik stojí v obchodě půllitr dobré vodky) s pelyňkovou chutí. Na zadní straně bylo napsáno: Made in Slovakia. Na baru byla cedulka: Alkohol se podává v době 17:00-21:00. V deset hodin večer se hotel „Desjatka“ hermeticky uzavřel. Ne, wifina tady nefungovala.

Den: 3.         Neděle, 02. dubna 2017

Černobyl (pelyněk) – město, deset kilometrů od běloruských hranic, založené v roce 1193. V 19. století zde převažovalo židovské obyvatelstvo, v sedmdesátých letech minulého století zde žilo deset tisíc obyvatel. Pak padlo v Kremlu rozhodnutí o výstavbě jaderné elektrárny V. I. Lenina nedaleko tohoto města.

Pripjať (přivázat, např. koně nebo kozu ke sloupu). Poblíž řeky Pripjať, uprostřed březových lesů, oficiálně 4. února 1970, započala výstavba prvního z plánovaných deseti jaderných bloků. A výstavba 13 414 bytů pro 49 360 pracovníků a jejich rodin. A také 15 mateřských školek, 5 škol, 1 nemocnice, 3 kliniky, 25 maloobchodů, 27 kaváren a restaurací, 10 tělocvičen, 3 kryté bazény, 2 sportovní stadiony, 35 dětských hřišť, atd. Bylo to vzorové město mladých. Přestože žili v „utajení“. Pošta jim chodila na adresu neexistujících ulic v Kyjevě. Sídliště získalo status města teprve v roce 1979, takže jaderná elektrárna, tři kilometry vzdálená, nese jméno po již existujícím Černobylu. Po rozpadu SSSR se z ní jméno vůdce revoluce vymazalo.

Slavutyč – náhradní město, postavené padesát kilometrů východně od Černobylu, kam byla po 26/04/1986 přesídlena většina obyvatel Pripjati. Teoreticky se mohou vrátit za 25-30 let na místa, kde jsou látky s krátkým časem rozpadu. O něco později na místa zasažená americiem (400 let rozpadu) nebo plutoniem (několik set tisíc let).

Před snídaní jsem se prošel sousedními ulicemi s přízemními dřevěnými domy. Některé byli obydlené, většina však byla prázdných, zarostlých, rozpadlých. Nasbíral jsem si několik rádio aktivních šišek a několik rádio aktivních kamínků. Pozdravil jsem ženu na kole a ona mi odpověděla: Dobrý den a zdraví. Spěchala do práce.

Ke snídani byli tři volská oka a dvě palačinky. Před námi šest průzkumných hodin ve vnější i vnitřní zóně. Programovým bonbónkem byla návštěva města Černobyl II, postaveného v roce 1970, rozděleného do dvou částí: bytovky pro čtyři tisíce vojáků s rodinami a – tajný vojenský radarový systém DUGA, který prý mohl vidět i za horizontem. Radarová anténa se skládala ze dvou sousedících konstrukcí, vypadajících jako obrovské dvaceti patrové lešení: 400 x 150 m a 200 x 100 metrů.

V zelené vodě umělého jezera, které plnilo chladící funkci pro reaktory, se proháněly desítky ryb a mezi nimi i jeden z údajně sedmi metrových sumců. V obrovské výrobní hale, která byla oficiálně závodem na výrobu magnetofonových pásek, se vyrábělo něco tak utajeného, že i náš průvodce Valerij, jinak vědecký pracovník v černobylském ústavu pro jaderný výzkum, věděl jenom jeho osm čísel. A vedle stál kdysi oranžový veliký japonský buldozér, kterému chtěli Sověti přidělat dálkové ovládání, na vyklízení zamořených oblastí. Nezadařilo se. A tak byli nasazení tzv. biomechaničtí roboti, tedy – lidé v ochranných oděvech. Viděli jsme i vesničku Kopači, přesněji: rozpadající se budovu školky, protože celá vesnice byla zlikvidována a zakopaná pod zem. Zatímco dozimetr, který si naši kešeři vypůjčili za deset euro, ukazoval převážně hodnoty 1-2, u tzv. červeného lesa povyskočil na hodnoty 6-7. A to měřili z projíždějícího autobusu. Do výčtu všeho možného, co kdysi bylo funkční, jsme ještě navštívili požární stanici, policejní stanici s celami pro zadržené, kotelnu, nemocnici, před kterou stála rezavá gynekologická židle, kino, řídící centrum elektrárny, sportovní sál s vybledlým nápisem „Siľnyje-Smelyje-Lovkije“ a několik fotografií V. I. Lenina. Tečkou na závěr expedice byla procházka mládežnickou bází (pionýrský tábor). Asi osmdesát přízemních chatiček uprostřed březového háje. Tady ukazovala radiace hodnoty 5-6.

Ve tři hodiny odpoledne jsme usedli k hotelovému obědu: boršč, kuřecí závitek, rýže. Čekala nás dlouhá cesta k pražskému Hlavnímu nádraží. Obdobně jako včera jsme při přechodu z vnitřní do vnější zóny prošli rentgenovou kontrolou. Postavili se do kovového rámu, přiložili ruce na vyznačené místo a čekali, až se rozsvítí zelený nápis „čisto“.

V Černobylské oblasti jsme trávili necelých dvacet devět hodin. V Kyjevě jsme zatleskali místním průvodcům a řidiči, předali jim obálku se „všimným“ a v supermarketu Tesco utratili své poslední šušníky. Na překonání vzdálenosti z Kyjeva do Prahy jsme potřebovali dvacet čtyři hodin. Předpůlnoční překročení ukrajinské hranice trvalo jednu hodinu.

Den: 4.         Pondělí, 03. dubna 2017

Od ranní tmy (01:30) do ranního rozbřesku (07:30) jsme čekali šest hodin na vpuštění do Polska. Před námi byly kompletně „rozebrány“ lidé i zavazadla čtyř autobusů z republik ex-SSSR. Při nějaké benzínové pumpě si kešeři potřetí zalovili a byli šťastní jako malé děti.

Zbývajících dvanáct hodin nám poměrně rychle uteklo také díky zhlédnutí následujících filmů: 60 sekund, Holka s prknem, Probudím se včera, Špion bez minulosti I. a II.

Jsem docela na rozpacích, jak tento zájezd-exkursi hodnotit. Ještě dva dny před odjezdem mi dcera radila: Tati, zruš to. V sobotu, 26. dubna 1986, jsme byli pátý rok v Afganistanu. Netuším, zda mi tuto cestu bude někdo závidět. Nebylo to přímořské letovisko.