Den: 1-2       Neděle-pondělí, 13.-14. listopadu 2016     Praha, Dháka

„Tati, a proč tam vlastně jedeš?“. „Protože jsem tam ještě nebyl.“

Přihlášku na zájezd „Země bez turistů – Bangladéš“, který se vloni pro nedostatek zájemců nekonal, jsem raději odeslal již v březnu. Kdyby bylo letos hodně „turistů“.

Nejprve zde byli hinduisté. Pak se objevili muslimové. Pak na několik desítek let přijeli Portugalci. Po nich, na téměř dvě stě let se zastavili Britové. Než se v roce 1947 Britové vrátili domů, rozdělili „perlu na královské koruny“, podle Mountbattenova plánu, na hinduistickou Indii s muslimskými apendixy na východě i na západě její hranic, Západní a Východní Pákistán. Mezi muslimy to nedělalo dobrotu. Občanská válka ve východním Pákistánu si vyžádala tři miliony životů. Američané přispěchali na pomoc Západnímu Pákistánu. Všestranná pomoc Indie a Sovětského svazu Východnímu Pákistánu přispěla k tomu, že 16. prosince 1971 se na mapě světa objevil nový stát – Bangladéš.

Země je rozlohou 144 000 km2 (93. na světě) o něco větší než bývalé Československo. Oficiálním počtem svých 158 milionů obyvatel je na 8. místě na světě. Neoficiálně je 180 milionů Bangladéšanů doma a dalších oficiálně 8, neoficiálně 12 milionů v zahraničí.

Jedna z nejchudších zemí světa, na základních potravinách plně soběstačná, měla vloni nejvyšší přírůstek hrubého domácího produktu na světě – 7,2 %. Po Číně je druhým největším exportérem textilu na světě. Po Indii je druhým největším producentem juty na světě. Léky vyváží do 101 států. Loňský vývoz byl 37,4 mld USD a loňský dovoz 40,6 mld. USD. Nedávno jim Rusové začali stavět první jadernou elektrárnu. Nejbohatší Bangladéšan, sedmdesátiletý obchodník se vším možným, Princ Šamšer bin Musa vlastní 56 mld. USD.

Večerní let z Prahy do Istanbulu trval sto třicet minut. V tranzitu jsme přečkali tureckou půlnoc. Za šest a půl hodiny jsme přeletěli Indii ze západu na východ a přistáli v Dháce, hlavním městě subtropické, muslimské Bangladéšské lidové republiky. Příjemných třicet stupňů by nás mělo doprovázet i příští dva týdny. Vízový pracovník mi na letišti Shahjalal Hazrat prsknul do pasu vstupní razítko a s úsměvem přivítal: Vítejte v Bangladéši. Aby ne. To razítko mne stálo padesát jedna amerických dolarů. Řekl jsem mu to. Smál se ještě víc. Dvě pasové fotky nechtěl. Co by s nimi dělal? Dvacet kilometrů z letiště k říčnímu přístavu trvalo téměř dvě hodiny.

Deseti milionové (a víc) frenetické město ucpané dopravou, zejména půl milionem rikšáků, považované za hlavní město všech rikš světa. Těch šlapacích i těch na stlačený přírodní plyn. Ulice připomínají moře barevných rikš, mezi kterými kličkují auta, autobusy, skútry. Přednost v jízdě mají ti, kteří mají silnější klakson. Obdobná masa se pohybuje po chodnících, které od vozovky většinou odděluje pás odpadků všeho druhu. Zdá se, že každý z chodců něco nese. V rukou nebo na hlavě. U zdí stojí nebo sedí žebráci a pouliční prodavači.

Zaparkovali jsme v přístavu a dali si jako rozcvičku hodinovou procházku údajně druhým největším říčním přístavem na světě. Hlava na hlavě. A každý druhý nesl na hlavě nějaký balík. Následovalo mírné zklamání, protože místo koloniálního kolesového parníku na nás čekal trajekt dva roky starý. Kapitán a lodní technik, plus čtyřicetičlenná posádka. K dispozici pro sedm set padesát cestujících. Padesát v kajutách, ostatní v „podpalubí“.

Naše čtrnáctičlenná skupina se zabydlela ve dvoulůžkových VIP kajutách. Dvě tvrdé postele, mezi kterými jednoduchý stolek. Kajutní okno, klimatizace a ventilátor. Pro dvacet kajut byli na chodbě dva záchody a čtyři umyvadla. O půl sedmé večer náš kolos Mother Wessel Bangala vyplul z přístavu na dvě stě osmdesát kilometrovou cestu na jih, jiho-západ. Osmnáct hodin plavby přes široké ramena delty veletoků Ganga, Brahmaputra a Meghna.

Den: 3          Úterý, 15. listopadu 2016        Dháka, Bagerhat, Mongla

Východ slunce jsem sice zaspal, ale na skromné snídani jsem byl včas. Následných šest monotónních hodin plavby jsme si krátili dospáváním, opalováním se, pozorováním řeky, po které pluly velké zelené listy a světle fialové květy říčních hyacintů. A také jsme vykonali exkursi do strojovny lodi a přijetí její kapitánem. V podpalubí jsem si nafotil pětasedmdesáti letou „betelovou“ babču a mladou maminu v čádoru s klukem na rukou. Před třetí hodinou odpoledne jsme se rozloučili s posádkou i s lodí, protože už dál nejede. Přestoupili jsme do dvou malých pramic, které nás převezly na druhou stranu široké řeky a nastoupili do připravených vozidel.

Po třiceti kilometrech jsme zastavili ve starověkém městě Bagerhat (původně: Khalifatabad) na soutoku řek Gangy a Brahmaputry. Jedno ze tří bangladéšských míst na Seznamu UNESCO. Vévodí mu cihlová Mešita Shait Gumbad (Mešita šedesáti kupolí), kterou si nechal postavit turecký generál Ulugh Khan Jahan než v roce 1495 zemřel. Svými rozměry (48,5×32,92m) patří dodnes mezi největší mešity v zemi. Naproti byla skromnější mešita Singair. Nafotil jsem tady také kozu, jak stojí na zadních a okusuje strom. Ve městě je ještě dalších čtyřicet osm mešit.

Po necelé hodině jízdy jsme se ve městečku Mongla, asi sto kilometrů východně od indického města Kalkata, ubytovali na jednu noc v hotelu Pashur. V jeho restauraci jsem si dal kuře masala se třemi plackami a bangladéšské pivo Hunter, které designem plechovky silně připomínalo Foster.

Den: 4          Středa, 16. listopadu 2016

Mangrovy jsou obojživelné stromy. Samotný kmen začíná nad spletí kořenů asi metr nad vodou. K životu potřebují sladkou i slanou vodu, takže rostou v subtropických a tropických oblastech, kde sladké řeky ústí do slaného moře (brakické vody).

Na půl šestou jsem se nechal vzbudit, abych byl v šest hodin na recepci a tím mi neunikl odjezd dodávkami do přístavu, kde na nás čekala loď pro šestnáct cestujících. A její pomocí třídenní lodní výlet přílivovými vodními cestami, blátivými mělčinami, kolem malých ostrůvků, do nitra delty Sundarbans v ústí řeky Gangy. Největší mangrovový prales světa. Podle cestovní kanceláře zde na nás měla čekat největší světová populace bengálských tygrů, krokodýli, říční delfíni, opice, skvrnití jeleni a velké množství ptáků.

Zabydleli jsme se ve svých kajutách, popojeli hlouběji do deštného lesa a vyrazili na první cestu za tygry. V nedaleké vesnici jsme si vyzvedli dva místní vojáky s pětikilovými puškami, pamatujícími časy před II. světovou válkou, a snad i s náboji. Ti nás budou další tři dny hlídat, aby nás nesežrali tygři a abychom se nikde neztratili. Po dvou hodinách jízdy motorovým člunem jsme se, bez tygrů, vrátili ve zdraví na loď. Teda, všichni ne, protože jsem při vystupování šáhl levou rukou na rozpálený výfuk dieselového motoru a spálil si dlaň. Následoval lodní oběd. Odpoledne jsme to zkusili znovu. Tentokrát na pramicích. Ani tato změna taktiky však na tygry nezabrala. Ale viděli jsme pět volavek a tři ledňáčky. Propíchl jsem si opuchlinu nožem od amerického generála a vystříklo z ní spousta vody. K večeři byl kozí guláš, rýže a Hunter. Kapitán zapnul na tři hodiny generátor. Všichni nabíjeli všechno, co se dalo.

Den: 5          Čtvrtek, 17. listopadu 2016     NP Sunderbans

Historické Bengálsko rozdělili v roce 1905 Britové na hinduistické Západní Bengálsko (dnešní Indie) a na muslimské Východní Bengálsko (dnešní Bangladéš). V Indii jsou to prostě Bengálci, zatímco v Bangladéši jsou Bangladéšští Bengálci. Jak jednoduché.

Budíček. Už zase o půl šesté. V šest hodin dvouhodinová jízda na pramici úzkým ramenem Katka kanálu. Kapitán sice neví, kde leží Česká republika, ale ví, že je v deltě dvě stě dvacet kanálů a neztratí se v nich. To je důležité. Třetí pokus seznámit se s tygry. Asi ještě spali. Náhradou byl hezký východ slunce, několik volavek a několik ledňáčků. A v světle hnědém bahně několik tygřích stop. Vrátili jsme se na loď a posnídali. Následoval dvouhodinový osmikilometrový pochod mangrovníkovým pralesem až k pobřeží Bengálského zálivu. Národní park Sunderbans, druhé ze tří bangladéšských položek na Seznamu UNESCO. Zebrovitá třípláž Katka Beach, Jamtala Beach a Tiger Trial. Asi kvůli těžké dosažitelnosti přes pět kilometrů krásných liduprázdných pláží. Nasbíral jsem si devět hnědých dřevitých semen palmy, velkých jako jablko. K obědu byl poživatelný hovězí guláš, rýže a Hunter.

Čtvrtý pokus objevit alespoň jednoho z propagované tisícovky bengálských tygrů jsme vzali pěšmo a jiným směrem. Viděli jsme sedmdesát sedm hladových divokých skvrnitých jelenů a srnek, kterým náš místní průvodce Mohamed nasekal zelené větve. A roj opic, které se nechaly nachytat na burisony. Pak jsme na lodi přesedli na pramici a – s dávkou rezignace – se vydali znovu nějakými kanály. Z Mohameda vypadlo, že cizince doprovází přes deset let a nikdy žádného tygra neviděl. Ale jeho mladší bratr už jednoho živého tygra zahlédl. No, my jsme zahlédli šest volavek a tři ledňáčky. A vynikající večeře: kuřecí špíz, grilovaná ryba, krab, rýže. Dva spolucestující vytáhli domácí pálené nápoje. Náš průvodce věnoval (muslimskému) kapitánovi láhev myslivecké, který se jí dle očekávání zřekl a dal ji do placu.

Den: 6          Pátek, 18. listopadu 2016        Mungla, Khulna

A zase lodí, a zase na člunech a zase pěší pochod pralesem. Přišli jsme na eko-turistickou farmu Karamjal. Po zaplacení vstupného, patnáctkrát vyššího než pro domácí návštěvníky, nás u vchodu za sklem konečně čekal bengálský tygr. Tedy, jeho kostra. Následovaly čtyři vodní nádrže s desítkami krokodýlů různé velikosti. Vedle byli za ohradou desítky skvrnitých jelenů, srnců a srnek, které návštěvníkům zobali z ruky.  Těch tady bylo nejvíce, protože je dnes džuma, svátek. Už jsme si zvykli, že v této exotické zemi jsme pro místňáky za exoty právě my. Takže místo krokodýlů a srnek se raději fotili na mobily s námi. Největší zájem byl o nejmladší účastnici Jarku, protože má sto osmdesát dva centimetrů a trojky prsa. Mne si vybral jeden mladý homosexuál, obejmul kolem ramen a pětkrát cvaknul mobila. Pak mi řekl: You are very sexy.

Vrátili jsme se do města Mungla a prošli místním trhem. Nadešel dvouhodinový „silný zážitek“. Přesun šíleným autobusem bez tlumičů do třicet kilometrů vzdáleného města Khulna. Odměnou nám byla výborná večeře v klimatizované restauraci hotelu Castle Salam. Ale v něm jsme se neubytovali. Následovala totiž devítihodinová noční dech beroucí jízda veřejným autobusem do tři sta sedmdesát pět kilometrů vzdálené Dháky.

Den: 7           Sobota, 19. listopadu 2016     Dháka, Chittagong, Rangamati

Vzdálenost ze západního města Khulma do východního města Rangamati je vzdušní čarou asi dvě stě kilometrů. Jenomže – žádná silnice takhle nevede. To by musela vést desítkami mostů přes ramena delty a také přes mangrovníkové porosty. Takže jediné řešení je to vzít sedmi set kilometrovým „obloukem“ přes Dháku a Chittagong.

O půl osmé ráno nás uvítalo autobusové nádraží hlavního města. Rikšami jsme ho za necelou hodinu objeli na jeho druhý konec, lehce posnídali vajíčka s plackou (co jiného?) a nasedli do dvou vozidel (co jiného?). Za necelých sedm hodin jsme z nich vystoupili o dvě stě šedesát čtyři kilometrů dále ve městě Chittagong. Na půl hodinu si vydechli, vyčůrali se a pokračovali dvě zbývající hodiny do města Rangamati. Ubytovali jsme se v hotelu Green Castle a tím vyčerpali sebe i dnešní program. Společné večeře zrovna nemusím. Čtrnáct lidí se rozhoduje, co si dá a co si nedá. Nejlépe každý něco jiného. A po jídle následuje zdlouhavé vyjednávání, kdo a za co zaplatí. V místním obchodě jsem si koupil sýrový chléb, místní pivo a na pokoji číslo 405 jsem k nim přidal 454 gramů pražské výběrové šunky v konzervě.

Den: 8          Neděle, 20. listopadu 2016    Rangamati

Od půl sedmé ráno focení na střeše hotelu: tři televizní a vysílací věže a spousta vran. Vypral jsem si dlouhé kalhoty, vestu a tři košile. Pak vypli proud. Místo vajíčkové snídaně jsem se raději motal po ulici a fotil si lidičky, zejména školáky v uniformách, spěchající do školy. Pak jsme vyfasovali tři mladé policajty ve starých kanadách a zbrusu nových uniformách, kteří nás dnes budou všude doprovázet.

Nasedli jsme na otevřenou loďku se stříškou a vyrazili na plavbu kolem největšího (umělého) jezera Kaptail (11 200 km2) s hydroelektrárnou (230 MWh). První zastávka byla v budhistickém klášteře Rajbana Vihara z roku 1972, kde byla mumie jeho devadesát tří letého zakladatele, ale ten se nesměl fotit. V jídelně jsem objevil postaršího mnicha, který jako by z oka vypadl Dalajlámovi. Smál se tomu. Asi jsem tu podobu neobjevil jako první. Poradil jsem mu, ať přijede do Prahy. Že ho přijme ministr kultury. Smál se ještě více.

Následovala zdvořilostní návštěva království Čakma. V nízké budově Úřadu vlády kde se vybírají hlavně daně a vydávají potvrzení, jsem se dozvěděl, že království má 700 000 poddaných. Nad úředníkem visela fotografie krále Raja Devasish Roy (narozen 9. dubna 1959), který vládne od 25. listopadu 1977. Se ženou a třemi dětmi bydlí v Dháce. Občas se přijede podívat na své království. Dnes tady nebyl.

Kolem několika neobydlených ostrovů jsme dorazili na místo, kde měl po písčité stěně padat vodopád. Nepadala ani kapka, protože je období sucha. Tak jsme se posunuli dál a navštívili dvě vesnice menšinového etnika Čakma. V první vesnici žilo přes tisíc pět set lidí docela rušným životem. Navštívil jsem místní školu, kde děti ze mne měli radost a učitelka se zlobila, protože ji prý narušují výchovný proces. Po půlhodině plavby jsme zastavili u pidi-vesnice se dvanácti rodinami. Zašel jsem za starostou Subalem Charmou. Nabídl mi čaj a hezky jsme si popovídali. Rozloučili jsme se než by po mně žádal humanitární pomoc.

Vesničku nedaleko od Rangamati, údajně plnou prostitutek, jsme si asi každý představovali jinak. „Uličku lásky“ tvořilo asi dvacet hliněných, plechových chatrčí, oddělených od vody úzkým hliněným chodníkem. Chatrče se tvářily jako čajovny nebo prodejny potravin. Živá „lákadla“ byla v zadních částech. Podle bordelmámy je jich tam přes dvě stě, za přijatelnou cenu. Loděmi z města se sem sjíždí zejména městská omladina.

V průběhu další hodinové plavby jsem tři naše policajty učil vyplňovat sudoku. Jeden z nich ho pochopil a měl z toho velkou radost. Tak jsem mu věnoval knížku sudoku a on mi věnoval svojí policejní kšiltovku. Oba jsme byli spokojeni. Další hodinu jsme se loudali přístavními uličkami města Rangamati a za tmy se rikšami vrátili do hotelu. Prošel jsem se znovu hlavní ulicí s obchody a hledal mladé lístky dvouděložného jutovníku, za vlády egyptských faraonů jedna z hlavních potravin. Přidává se do zeleninových salátů, polévek a k masu. Nikde je neměli. Nejméně pět kluků mne srdečně zdravilo, že prý se známe od včera.

Den: 9          Pondělí, 21. listopadu 2016               Bandarban

Průměrně se Bangladéšané, z nichž je 65 % gramotných, dožívají věku 71,23 let. Do důchodu chodí muži v šedesáti a ženy v padesáti sedmi letech. Pokud pracují ve státní správě. Ostatní nedostávají žádný důchod a tak mohou jít do penze, kdy chtějí.

Při snídani jsem se z místního plátku dozvěděl, že bangladéšský ministr zdravotnictví vyzval Donalda Trumpa, aby vydal vrahy, kteří 15. srpna 1975 zavraždili prvního bangladéšského prezidenta, jehož starší dcera je již druhé funkční období bangladéšskou premiérku. To by snad DT mohl udělat. Za pár let bude Bangladéšanů stejný počet jako Američanů.

Po snídani nás čekal devadesáti kilometrový přesun na jiho-jiho-západ. Z Rangamati do Bandaranu. Patnáct kilometrů od indických hranic. Po monotónních mangrovech se naskytly krásné přírodní scenérie hodné fotografování. První zastávka byla u místního Golden Gate. Měřil něco přes sto metrů, široký dva metry a pouze pro chodce. A platilo se vstupné. Tak jsme se po něm prošli tam a zpátky a pokračovali v jízdě. Už na nás čekal další budhistický klášter.

Oběd jsme vynechali a spěchali do města Bandaran. Cestou jsme narazili na vojenský check-point, který je oficiálně „úřadem asistence pro cizince“. Místní zřízenec si opsal údaje z našich pasů. Něco jsme mu podepsali a pak nás před svojí jednomístní kanceláři, na silnici, všechny pohromadě vyfotil kompaktem pro služební evidenci.

Ve městě Bandaran jsme se zabydleli v hotelu Green Prairie. Dostal jsem zajímavý pokoj, který měl jednu celou stěnu, do hlučné ulice, prosklenou. Klimatizace je tak hlučná, že se ani sám neslyším. O půl páté jsme vyjeli na nedaleký Tiger Hill pozorovat západ slunce. Na kopci se již mačkalo přes sto místních turistů. Všude kolem, široko-daleko byl bílý opar, takže z focení moc nezbylo.

Den: 10        Úterý, 22. listopadu 2016        Bandaran-Cox´s Bazar

Kulatá placka z vody a mouky, kterou známe z indické kuchyně jako „čapátí“, se v Bangladéši jmenuje „ruti“, pokud je vařená ve vodě nebo „porota“, pokud je smažená na oleji.

Již deset dní mi vrtalo hlavou, proč všude, ve velkých i malých městech, na ulicích, budovách, stromech visí barevné bannery, transparenty, plakáty s fotografiemi různého počtu různých politiků. A každý z nich „zastřešovala“ společná fotografie prezidenta a premiérky. Přestože jsou oba ze stejně politické strany Awami League (Lidová strana), zasmál jsem se při představě společného portrétu Zeman+Sobotka. Místní průvodce mi vysvětlil, že se neblíží žádné volby, ale že je to tradice mít na očích místní radní. Hmmm.

Dopoledne jsme věnovali návštěvě horské vesničce Faruk Para, ve které žije sto rodin kmene Bauum. Vesnice má svůj kostel, školu plnou dětí i desítky krámků. Nejspíš žije ze tkaní barevných látek a jejich prodeje. V každém druhém domě nějaká dívka nebo žena seděla na zemi a tkala. Osmdesát čtyřletá babča Zung Sian už netkala, jenom se vyhřívala před svým domem, a tak jsme si chvíli povídali.

Následovala vyjížďka asi deset kilometrů za město na kopec, na kterém před deseti lety postavili budhistický pozlacený templ, kolem kterého byly červené sádrové sochy šestnácti Buddhů. Každý z jiného státu. Na parkovišti bylo pět vojenských vozidel napěchovaných vojáky s helmami a samopaly. Uvnitř totiž zrovna byla delegace indických tajných služeb. Tak jsme těch deset minut počkali. A pozorovali létající žluto-černé otakárky.

V jednu hodinu nám odjížděla městská autobusová linka sto kilometrů na jih, do jediného přímořského letoviska v Bangladéši – Cox´s Bazar. S nejdelší písečnou pláží na světě (přes sto dvacet kilometrů). Údajně nejnavštěvovanější místo v zemi. Po páté hodině jsme se s rikšami na chvíli zastavili na nafocení západu slunce nad písčitou pláží a před šestou hodinou se zabydleli v hotelu Bashati Bay Resort. Náš první hotel „evropského“ typu: výtahy, malá lednice, v koupelně skutečná sprcha, ručník, osuška, plazmová televize. Ložnice a příjímací místnost, každá se svojí klimatizací, propojené stěnou z mléčného skla, cca 40 m2. A menší balkon.  Bangladéšský kolorit vytvářelo, jako i dříve, zaprané postelové povlečení a na přikrytí nepovlečená umělohmotná deka.

Den: 11         Středa, 23. listopadu 2016                 Cox´s Bazar

Dvacet kilometrů západně od hranic s Barmou. Ne zrovna bengálsky znějící název města, (pojmenovaného podle britského diplomata Hirama Coxe), založili koncem 18. století budhističtí uprchlíci ze sousedního Arakanského království (v roce 1974 přejmenováno na Rakhinský stát, severozápadní část Barmy).

První posnídaňovou aktivitou byla návštěva velice živého rybího trhu na okraji města. Na zemi vyložené v různě velkých hromadách tuny ryb různé velikosti a zbarvení. A čluny přiváželi další a další. Pak už následovali jenom návštěvy různých templů.

Dvacet kilometrů na jih (nejjižnější bod našeho výletu), ležel spokojený pozlacený Buddha. Sto stop na délku a čtyřicet šest stop na výšku. V následujícím templu nebylo nic moc k vidění. Podle programu tu měl stát dřevěný barmský klášter, ale ten byl v roce 2012 vypálen při budhisticko-muslimských nepokojích. A teď tady stála taková betonová vzdušní krabice. Naproti hráli kluci vášnivě kriket a v koutě právě porcovali podříznuté tele. I další templ se tvářil jako výjimečný a velice důležitý. Zejména stovky let starý, tlustý strom. Pak jsme se vrátili na hotel s vyhlídkou, že po obědě pojedeme rikšami a motorovým člunem na nějaký ostrov, kde je jiný templ.

Moje vnitřní já se rozhodlo pro individuální program. Rikše mne odvezla na onu nejdelší pláž na světě. Měl jsem sice plavky na sobě, ale … Od začátku se ke mne přidávali coby doprovod místní mladíci, žhaví uplatnit svých deset anglických slovíček. Především: odkud jsem. Česko, Československo. Nic. Tak jsem si s nimi udělal společnou dvoukilometrovou procházku po pláži a nafotil několik stovek hezkých fotografií. Kluky, hrající fotbal a jiné kluky, hrající kriket. A hezkou mladou ženu, Rattri Mahjabin, čvachtající se ve vodě, která mne požádala o FB. A hezké záběry slunce zapadajícího nad Bengálským zálivem.

Na kuře s rýži jsem si zašel na Hlavní třídě do jedné velké, prázdné restaurace. Večeře mi chutnala, ale … Naproti mně se usadil majitel restaurace, za ním stál kuchtík a u vedlejšího stolu na mne koukalo pět kluků z personálu.

Den: 12        Čtvrtek, 24. listopadu 2016    Cox´s Bazar – Chittagong

Nastal čas začít se přibližovat k letišti v Dháce. Poslední útrpná pětihodinová jízda místním autobusem, potřebná k překonání sto šestnácti kilometrů dělících Cox´s Bazar od severně ležícího města Chittagong. Největší bangladéšský přístav při ústí řeky Karnaphul do Bengálského zálivu. V době svého zdejšího „hostování“ mu Portugalci říkali Porto Grande de Bengala. Během druhé světové války bylo město důležitou základnou spojenců při bojích s Japonci v Barmě. V roce 1971 zde byla vyhlášená nezávislost země. Druhé největší město v zemi. Přes čtyři miliony obyvatel. Šestnáct tisíc lidiček na km2. Průmyslový pupek země: rafinérie, ocelárny, doky, cementárny, automobilky, chemičky, farmaceutické závody. Tohle město rozhodně není bezpečné a rozhodně nepatří mezi turistické destinace.

Zavazadla jsme nechali v hotelu Golden Inn a rikšami se odvezli do přístavu. Přesedlali jsme do dvou motorových člunů a hodinu brouzdali mezi krásnými dřevěnými bárkami. Znovu jsme nasedli na rikše a na jinou hodinu zajeli do hlavní městské tržnice. V úzkých uličkách mezi stánky se mezi sebou mačkali lidé i rikše. Nejlevnější ovoce – banány, chlebovníky a papáje byly domácími produkty. A také betelové listy. Netrefili jsme se do období manga. Granátové jablka jsou z Číny, červené víno z Austrálie, bílé víno z Indie.

Den: 13        Pátek, 25. listopadu 2016       Chittagong-Dháka

Dopoledním překvapením bylo dvacet kilometrů od města vzdálené jedno z největších vrakovišť lodí na světě. Prý se zde ročně ručně rozmontuje po posledního šroubu více než sto zaoceánských lodí z celého světa. Naposled jsme usedli do něčeho, co pluje po vodě, a objeli několik rozmontovaných lodí. Kromě kormidelníka jsme měli s sebou i jeho pomocníka, který nepřetržitě vyléval z děravého člunu vodu.

Letadlem bychom přesun z Chittagongu do Dháky zvládli za třicet pět minut. Tři české spoluorganizátorské cestovní kanceláře se ale rozhodly pro osmi hodinovou variantu místním vlakem. Další silný cestovatelský zážitek. Naštěstí jsme seděli. Desítky místňáků stálo v uličkách a jiní, podle zvuku, na střechách vagonů.

Kousek od dháckého nádraží jsme se za tmy naposled ubytovali a dostali osobní volno.

Den: 14        Sobota, 26. listopadu 2016     Dháka

Poprvé jsme dostali v hotelové restauraci ke snídani také máslo. Svým spolucestujícím, od ženy středního věku s francouzskými holemi až po sedmdesát osmi letou ženou, jsem dal od sebe pokoj na celý den a vyčkal, až pro mne přijede bílá limuzína a v ní major v záloze Mahfuz Rahman, většinový majitel čtyřhvězdičkového hotelu na druhém konci města. Jako civilista pracoval se mnou osm let v UNMIK misi na Kosovu. Takže – shledání po osmi letech. Jemu přibylo břicho, mně ubylo vlasů.

Projeli jsme kolem moderní budovy, ve které zasedá jednokomorový Parlament. Tři sta nepřímo zvolených poslanců, kteří pak v přímé volbě vyberou na padesát rezervovaných míst ženy. O kousek dál jsme zastavili na náměstí, kde právě probíhala manifestace. Několik set žen a dívek naslouchalo vystoupení, věnovanému boji proti násilí na ženách a dívkách.

Mahfuz si každý den udržuje fyzičku odpoledním hodinovým hraním golfu v exkluzivním Kulmita Golf Club, kde doživotní členská legitimace stojí 38 000 USD. Přisedli jsme si ke stolu s trojicí dvouhvězdičkových generálů a dali kafé. Od jednoho z nich jsem se dozvěděl, že mnohopočetná bangladéšská armáda nemá ve třiadvaceti členné vládě svého ministra obrany. Řídí ji přímo předsedkyně vlády. Náčelník štábu je jediný čtyřhvězdičkový generál v zemi. A pak jsou tři tříhvězdičkoví generálové. Za svůj zájem o jejich armádu (o čem jiném si povídat?) jsem byl odměněn kšiltovkou golfového klubu.

Vyjeli jsme východně od Dháky. Mahfuz ukázal na zelenou louku. Architekt, který navrhoval město Sydney, tady navrhl model čtyřmilionového města Purbachal Model Town, které by mělo stát za několik let. Včetně sto čtyřicet tři podlažního mrakodrapu. Mahfuz zde vlastní pozemek (100×70 m), jehož cena se pak ztrojnásobí, asi na šest milionů USD.

Vrátili jsme se do Mahfuzova hotelu, srdečně se rozloučili a jeho řidič mne vrátil přes celé město do našeho hotelu. Už na mne čekal fotograf Rony, se kterým se znám asi dva měsíce přes Facebook. Pozval mne na večeři a pochlubil se mi pytlem různých fidlátek do ateliéru a stovkami svých fotek na mobilu. Pak nás sezval do jídelny průvodce Honza a zeptal se na hodnocení zájezdu. Po chvíli ticha jsme se rozešli na pokoje dobalit svá zavazadla. Za další půlhodinu jsme byli na letišti a přemýšleli, co dělat tři hodiny do odletu letadla. Půl hodinu před půlnocí jsme vyletěli na západ.

Den: 15        Neděle, 27. listopadu 2016     Istanbul-Praha

Po osmi a půl hodinách letu proti času jsme před pátou hodinou istanbulského času přiletěli na jeho letiště. Přesun zbývajících tisíc pět set patnáct kilometrů do Prahy trval necelé dvě hodiny. Nic jsem neztratil, nic jsem nerozbil. Nejmladší ze dvou dcer mne odvezla na Letnou.

Následovala „klasika“: napuštění horké vody do vany, naházení špinavého prádla do pračky, přetažení padesáti gigabajtů fotek do počítače, přečtení došlé pošty. Oba senegalské baobaby jsou pořád naživu.