Mezi Prahou a Moskvou je denně osm leteckých spojení. Tak to rozhodně není případ leteckých spojení mezi Prahou a Prištinou. Asi také proto, že Srbsko dodnes nepovoluje mezinárodní přelety nad svým územím do „Autonomní oblasti Kosovo a Metohija“. A na Kosovo létá hlavně kosovsko-albánská diaspora a stovky dobře placených zaměstnanců různých mezinárodních organizací (EULEX, OSCE, KFOR, USAID, apod.).
Při vyhledávání spojení se mi líbila nabídka slovinské letecké společnosti Adria se čtyřiadvaceti hodinovou zastávkou v Lublani.
Den: 1 Pondělí, 19. září 2016 Ljubljana
V drobném letadle Bombardier CRJ 200, kam se nevejdou ani spoluzavazadla, jsme byli na letišti (Letališče Jožeta Pučnika Ljubljana), dvacet šest kilometrů severně od Lublani, za šedesát pět minut. Od staršího řidiče šatlu jsem se dozvěděl, že ke dvacet pěti kilometrům mořského pobřeží, které Slovinsko vlastní, je to z Lublani sto kilometrů. Povídali jsme si chorvatsky, protože slovinština má téměř úplně jinou slovní zásobu. Zastavili jsme na rohu „Dvorakova ulica“ a „Slovenska ulica“. O kousek dál bylo moje Ethno studio. Tři hodiny odpoledne, venku slunečno a přes dvacet stupňů.
Republika Slovinsko je se svými 20 273 km2 153. zemí a se svými 2 063 000 obyvateli na 144. místě na světě. Součástí federativní Jugoslávie se stala 19. února 1944 a nezávislou na federativní Jugoslávii se stala 8. října 1991. Pro Fraňa Tudjmana a Slobu Miloševiče nebyl tento národnostně čistý prcek (2% Chorvatů, 2% Srbů) tolik důležitý.
Sympatické hlavní město Lublaň (300 000 obyvatel), působící provinčním dojmem, má své historické centrum, v němž se mísí baroko s art nouveau v několika ulicích kolem řeky Lublanice. Turistům doporučeno navštívit především hrad ze 12. století, Prešernovo náměstí, katedrálu sv. Mikuláše, několik dalších kostelů, Trojmostí a Dračí most.
Po několika prvních minutách mi bylo jasné, že tady na jednoho chodce připadají dva cyklisté. Určitě největší počet cyklistů na čtvereční kilometr na světě. Automobilová doprava je z centra města vyloučená. Je lepší se nechat srazit cyklistou. Katedrála sv. Mikuláše skutečně stojí za návštěvu. Tzv. Trojmostí, tři mramorové mosty, vycházející na jedné straně asi dvacet metrů široké řeky z jednoho místa a na druhé straně se rozcházející asi s pětimetrovým odstupem, je jistě zajímavým architektonickým počinem. Za tři euro jsem se nechal vyvézt pozemní lanovkou o sto metrů výš, na lublaňský hrad, odkud byl výhled na město a vyšlapal i sto schodů na vyhlídku z jeho věže.
K večeři jsem si dal v restauraci Sarajevo 84 vynikající burek, půltucet kebabů a místní pivo. Asi se sem tak brzo nevrátím a tak jsem se znovu prošel středem večerního města.
Den: 2 Úterý, 20. září 2016 Lublaň-Priština-Gnjilane
V sedm hodin ráno mne probudily šílené rány pneumatickým kladivem. Před domem staví novou budovu. Venku bylo zamračeno a mrholilo. Zašel jsem si na Kongresové náměstí a za osm euro vešel do Muzea iluzí. A pak ještě jednou po nábřeží, kolem řeky Lublanice, ke Třímostí, tržnici,… Devítievrovým šatlem jsem byl akorát včas do odletu bombardieru. Kapitán letadla předal řízení svému zástupci a sedl si do business části. Přisedl jsem si k němu, povídali jsme si a hodinový let nám proplul jako voda.
Přistáli jsme na novém prištinském letišti, které ještě za mých „mladých“ časů nebylo. Je pojmenováno po novodobém kosovsko-albánském hrdinovi Ademu Jasharim. Svojí předimenzovaností určitě očekává lepší zítřky. Letadlo přiletělo dříve, než mělo, Bob Symons přijel z Gnjilane včas. První dojem z cesty byl, že všude, kde dříve byla pole, byly nyní budovy různé velikosti. Převážně hotely, motely, skladištní haly a supermarkety. Objeli jsme Prištinu a zastavili v srbském městečku Gračanica, kde jsem asi tři roky bydlel. Na seznamu kulturního dědictví UNESCO díky svému pravoslavnému klášteru (1315) se zachovalými freskami z 16. století. Symbol přítomnosti Srbů na Kosovu. Kastelánka trochu prudila, že se uvnitř nesmí fotit. Odmítla i čokoládu jako odškodné.
Za půl hodinu jsme vjeli do „mého“ města – Gjilan/Gnjilane. I tady jsme nejprve zastavili u srbského kostela, před kterým stála skupinka Srbů a Albánců. Jeden Albánec se na mne hned vrhl. A začal mne objímat. Prý si pamatuje, jak jsem kdysi zachránil jeho kavárnu, když ji chtěli zbourat. Také pár Srbů mne rádo vidělo. Kostelník mi otevřel kostel, rozsvítil všechny žárovky a nechal fotit. Kousek dál byl dům („kuča“), kde jsem u Dobrivoje a jeho ženy Džiny bydlel prvních pět let v regionu. Oba byli v Srbsku, ale otevřeli mi jejich dva synové. Tři domácí rakije na uvítanou a spousta vzpomínek. Bob začal být nervózní a tak jsme se přesunuli do jeho domu, kde mi na dvě noci zapůjčí pokoj s balkonem pro hosty.
Bob je prostě Bob. Absolvent jedné z nejprestižnějších škol v Anglii. Když se v mé kanceláři v září 1999 objevil Ivo Šanc, ex-starosta (a dnes znovu starosta) Kutné Hory, jmenoval jsem ho UNMIK administrátorem gnjilanského okresu (municipality). Jenomže jeho prvním jazykem byla španělština. O tři dny později se objevil Bob a bylo jasno. Stal se Ivošovým zástupcem a psavcem denních a týdenních reportů. V Anglii rozvedený právník Bob, před dvěma měsíci oslavující sedmdesátiny, se před dvanácti lety seznámil s kosovskou Albánkou Frídou, která se narodila dvacet jedna let po něm. O čtyři roky později se vzali, koupili si dům na periferii Gnjilane a v listopadu bude mít jejich syn Leo (Leonard) šest let.
Tříčlenná rodina Symonsů mne pozvala na luxusní večeři do luxusní restaurace mimo město, která měla i vlastní hřebčinec. Vedle právě končilo pravidelné jednání místního Rotary klubu. Pronesl jsem k jeho členům pár teplých slov a trochu se chytl s místním profesorem ekonomiky, který si zapomněl sundat růžové brýle a podle kterého Kosovo již téměř dohnalo Evropu. No, v pašování drog a narkotik ji už určitě i předběhlo.
Den: 3 Středa, 21. září 2016 Vitina-Štrpce-Brezovica-Prizren
Již po svém příletu jsem varoval Boba, že bude rád, až mne bude v pátek odvážet na letiště. V deset hodin jsme zahájili první osmihodinovou projížďku Kosovem. Nové Suzuki bylo fajn, ale Bob si s ním ještě moc nerozuměl. Vzali jsme to přes srbská města Parteš, Klokot a Vitinu do okresu Štrpce. Po okresu Mitrovica dodnes největší koncentrace kosovských Srbů. Kolem jedenácti tisíc, z nichž tři tisíce ve městě Štrpce. Po Mitrovici druhé malé „Srbsko“ na Kosovu. V jedné z mladými lidmi přeplněných kaváren jsme si dali kafé a popovídali s dvěma místňáky ze zdejší kanceláře OSCE. Moc práce není, ale pořád je to dobře placené a jejich šéfová z Tuzly to s prací nepřehání.
Přes kdysi populární nyní zdevastované lyžařské centrum Brezovica jsme před vjezdem do města Prizren zastavili s otevřenými pusami na okraji vesnice Sredska, kde na nás zírala zmenšená kopie Bílého Domu. Nějaký místní Albánec si poctivě vydělal a splnil svůj dětský sen. Veliká budova s americkou a albánskou zástavou, na čelném štítu oficiální znak státního departmentu USA. Restaurace Shtepia e Bardhe (Bílý Dům) s otvírací dobou 08:00-23:00 zela prázdnotou. Nejspíš byli všichni v práci nebo na poli.
Město Prizren (dnes: Theranda), kousek od albánských hranic. Dvě stě tisícové město se zachovalým historickým centrem, kde se v roce 1878 rozhodla Prizrenská liga založit Velkou Albánii. V roce 1918 se toto území stalo součástí Jugoslávie. Prošli jsme se starými uličkami, nakoukli do mešity Sinana Pašy (1615) i do pravoslavného chrámu sv. Jiří Rumoviče a na náměstí vypili kafé. Bob ani necekl, že by mohl mít, bez oběda, hlad.
Dnes v deset hodin jsem se měl v Gnjilane sejít s Lutfim Haziri. Jenomže ho do Prištiny urgentně odvolal kosovský prezident Hašim Tači. Najednou se ozval, že nás čeká ve své kanceláři. My jsme ale ještě byli v Prizrenu. Docela trapas. Bobovi trvala zpáteční cesta do Gnjilane přes přecpanou Prištinu další dvě hodiny.
Lutfi Haziri, zvaný Ľuta, byl jedním z prvních kosovských Albánců, kterého jsem poznal. Uměl srbsky, několik slov anglicky a byl ochoten se zapojit do nově ustavujících municipálních administrativních struktur společně se Srby. Podporovatel prvního kosovského prezidenta Ibrahima Rugovy a jeho strany LDK byl Ľuta zvolen v prvních volbách (2000) starostou municipality. O dva roky později byl zvolen do prvního kosovského parlamentu. Stal se místopředsedou vlády a ministrem pro místní administrativu, kde jsem mu rok dělal UNMIK poradce. Poslední dva roky je znovu starostou. Velké objímání a spousta věcí na srdci i na jazyku. Zdvořilostní setkání se protáhlo na téměř dvě hodiny. Pak už jsme s Bobem hnali do restaurace Bujana, kde jsem se naposled viděl s Ibrahimem Rugovou. Teď nás v ní čekalo několik místních ex-kolegů z UNMIK regionální kanceláře. Bobův nápad. Vzpomínky a červené orahovacké víno.
Den:4 Čtvrtek, 22. září 2016 Kosovo Polje-Mitrovica-Priština
V šest hodin ráno byl budíček. V sedm hodin jsme naložili ospalého Lea do auta a vezli čerstvého prvňáčka do jeho školy na okraji Prištiny, padesát kilometrů. International School of Prishtina se nachází za dvometrovou zdí Marigona Residence, kosovské Beverly Hills. Luxusní jednopatrové vilky, supermarket, kino, galérie, butiky, restaurace, kavárny, ambulance, pošta, škola, dětská hřiště. Všechny nápisy v angličtině. Ulice s názvy Kolorado, Pennsylvania, Kalifornia, Havaii, apod. Soukromý pozemek, zákaz fotografování. Nepovolaným vstup zakázán. Roční školné pro 1. třídu je 2 600 euro.
Můj dnešní plán byl jasný. Navštívit na severu země město Mitrovica. Mezi ním a Prištinou leží Kosovo pole. Kdysi jsme se o něm učili v dějepisu. Dne 28. června 1389 se tady odehrála bitva mezi nejmocnějším srbským knížetem Lazarem a osmanským sultánem Muradem I. Na obou stranách asi po třiceti tisících lidech. V nerozhodné bitvě padli oba vrchní velitelé. Dodnes srdeční záležitost pro Srby. Vyšplhal jsem sto dvacet schodů na vrch srbské věže, odkud mělo kníže výhled na bojiště. O několik sto metrů dále je z donací turecké vlády domek, ve kterém je Muradova hrobka.
Přes albánský díl Mitrovice jsme se v deset hodin dostali k mostu přes řeku Ibar, rozdělujícímu město na jeho albánskou a srbskou stranu. Most je v rekonstrukci, hlídaný italskými karabiniéry. U Srbů jsme si dali grilované kuře, u Albánců kávu. Obě strany si žijí svým životem. Jedni jezdí do Bělehradu, druzí do Prištiny.
Po jedné hodině jsme byli konečně v Prištině. Rozloučil jsem se s Bobem na dvě hodiny, aby se mi nepletl do fotoaparátu a do vzpomínek. V budově, kde se v červenci 1999 umístil UNMIK je dnes EULEX, který vypadá jak opevněná tvrz. Přibylo několik soch albánských novodobých hrdinů v nadživotní velikosti i Matky Terezy a spousta restaurací, marketů, supermarketů a heren. Před budovou kosovské policie jsem najednou viděl známou hlavu s bílými na ježka ostříhanými vlasy. Bývalý šéf regionální policie v Gnjilane Redžad Maliči, později převeden na Ministerstvo vnitra. Oba jsme měli upřímnou radost. Také z toho, že jsme se po osmi letech ještě poznali. Nyní pracuje na ministerstvu jako ředitel strategického plánování. Do roku 2011 zastával nejvyšší nevolenou funkci, generální tajemník ministerstva. Jenomže, pak vypukli nepokoje v severní, srbské Mitrovici. On dostal od tehdejšího premiéra Hašima Tačiho příkaz zasáhnout sílou, což on odmítl a tak ho premiér okamžitě odvolal z funkce. Hašim po šesti letech opustil vládu a 7. dubna 2016 se stal pátým prezidentem ne/závislého Kosova. Podle jednoho z deseti účastníků předvolební porady, šéfů politických stran, u amerického velvyslance, byl zvolen „obálkovou“ metodou. Hostitel jim rozdal obálky. Když je otevřeli, bylo u všech napsáno stejné jméno: Hašim Tači. Redžad si vzal s sebou také ředitele pro hranice a migranty. Oba se chtěli vypovídat. O půl hodinu další náhoda. Při čekání na semaforech někdo zaklepal na okno našeho auta. Drita P., deset let bezpečnostní poradkyně amerických generálů na Kosovu. Dosud pořád někomu na Kosovu radí. Dvanácti hodinový maraton jsme s Bobem a Leom ukončili večeří v nějakém gnjilanském fast-food. Pak Bob políbil Frídu a Lea a šel spát.
Den: 5 Pátek, 23. září 2016 Ferizaj-Priština-letiště-Praha
Kolem kdysi největší americké vojenské základny mimo USA od dob vietnamské války – Camp Bond Steel – jsme poslední den mého kosovského pobytu zastavili čtyřicet kilometrů jižně od Prištiny, ve třetím největším kosovským městě Ferizaj/Uroševac. Nikdy zde nežilo moc Srbů, teď už snad žádný.
Na pozemku zdejší mešity byl v roce 1933 postaven pravoslavný chrám sv. Štěpána Uroše V. a – dodnes stojí. V přítomnosti Javiera Solany, šéfa NATO (i mojí) zde v roce 1999 pojmenovali místní sportovní halu po Billu Clintonovi. Po americkém diplomatu Williamu Walkerovi, šéfovi Verifikační mise, který „objevil“ 15. ledna 1999 „masakr“ kosovských Albánců v Račaku, jeden z posledních důvodů pro zahájení „humanitárního bombardování“, je pojmenována ulice v centru města, nedaleko od ulice UČK.
V Beverly Hills jsme vyzvedli Lea. Jeho učitelka, Američanka, si postěžovala, že při práci na počítači používá neslušné slova. Bob z něj měl radost. Před mým odletem nám ještě zbyly dvě hodiny na Prištinu. Dům, ve kterém jsem měl byt před a po bombardování, jsem nemohl najít. Po čtyři dny jsem v něm hostil Jiřího Dienstbiera, zvláštního zpravodaje OSN pro lidská práva na Balkánu, protože přiletěl hned po bombardování a na Kosovu ještě nic nefungovalo. Výborný společník a dobrý kuchař. Když jsem před „válkou“ navštívil Hašima Tačiho jako velitele UČK, mluvili jsme spolu srbsky. Když jsem k němu přinesl J. Dienstbiera, požádala mne jeho sekretářka, abych s ním nemluvil srbsky, ale anglicky. Doba se změnila.
V jedné z kaváren v centru města jsem se sešel s Němkou a Srbkou, pracovnicemi UNHCHR. Byl jsem vlastně jejich před, před, předchůdce, protože jsem na Kosovo přijel v lednu 1999 jako Kosovo team leader pro lidská práva. Tenkrát mi z Ženevy šéfovala irská ex-prezidentka Mary Robinson, dnes jim šéfuje jordánský král. Doba se změnila.
Na celém Kosovu jsem neobjevil hezké pohledy. Teprve na letišti. Ale tam zase neměli poštovní známky. Bob mi je koupí a pošle v obálce do Prahy.
