Den: 1                       Pátek, 2. září 2016          Nice

V polovině května jsem na internetu objevil nabídku do Nice ve francouzském regionu Provence-Alpes-Cote d´Azur (PACA). Klenot Středozemního pobřeží. Tak jsem kliknul. Po sedmi letech se znovu podívat na Azurové pobřeží a na místa, která jsem po dva týdny po odpoledních navštívil. Dopoledne jsem trávil ve škole. Francouzština pro cizince.

Autobusem 99 za šest euro a půl hodina z letiště ke hlavnímu vlakovému nádraží v centru města. Po šesti dotazech jsem dorazil různými oklikami do svého hotelu. Pokoj není sice jako tělocvična, ale má dobrou lokaci. Tři hodiny odpoledne, venku přes třicet stupňů.

Popadl jsem foťák a půllitrovku becherovky a vyrazil. Cestou jsem se zastavil v Katedrále Notre Dame. Pak jsem zazvonil u známých domovních dveří a čekal, že mi otevře lehce zestárlý André Chevallier. Můj hostitel, který mi každé ráno dělal snídaně, při které se do mne snažil natlouct francouzskou konverzaci, abych mu ve škole nedělal ostudu. Otevřela mi však jeho dcera Cecilie a řekla, že otec před třemi lety zemřel na infarkt. Na hotelu jsem nechal lahev a vzal to po širokém „Václaváku“, Avenue Jean Médecin, na pláž. Na náměstí Place Massena jsem potkal mladou blondýnku Karolínu z Ostravy, která zde studuje a přivydělává si vozením turistů na tříkolce.

Den: 2          Sobota, 3. září 2016                   Menton, Monaco

Výhodou/nevýhodou individuálního cestování oproti organizovanému je, že mám/ nemám žádný předem nalinkovaný program. Při ranní kávě jsem si řekl, že „citronový“ Menton, kousek od italských hranic, by nebyla špatná volba. Místní lokálkou (tzv. regionální expres) jsem po čtyřiceti minutách vystoupil na deváté zastávce. Pupek světových agrumů. Před nádražím byla desítka pomerančovníků a pod nimi opadané shnilé plody. Mentonský citronovník nese citrony celý rok. Prý mají zvláštní vůni i chuť a  nejsou kyselé.  V basilice Saint-Michel byla právě tryzna za nějakého zemřelého. V Palais de l´Europe se předváděly místní neziskové organizace, vybíraly příspěvky a rozdávaly bonbony. Místní pláž je dvakrát větší než v Cannes, spousta lidí a oblázky drobnější než v Nice. Na její konci je vojenská pevnost ze 17. století, ve které je pořád Muzeum herce a malíře Jeana Cocteau, životního partnera o dvacet čtyři let mladšího herce a malíře Jeana Marais. Vyšplhal jsem do kopce starého města. Na jeho vrcholu byl městský hřbitov, odkud byla vyhlídka na celé město, pláže a jachtové zátoky.

Dvanáct minut jízdy vlakem před Mentonem leží na dvou kilometrech čtverečních trpasličí knížectví Monaco (Principauté de Monaco). Nemá žádné hlavní město, ale území je rozdělené do pěti městských částí, z nichž Monte Carlo je nejznámější. Má třiatřicet tisíc residentů, ze kterých je pouze sedm tisíc původních Monačanů – Monegasque. Přístav je teď jedno velké staveniště a tak jsem to vzal to do kopce po silnici F-1 ke světoznámé budově Grand Casino ve stylu belle epoque. Do vstupní haly, kam se pouští i turisté, jsem vešel poté, co jsem sekuriťákovi ukázal obsah báglu a musel sundat sběratelskou kšiltovku, kterou jsem si chvíli předtím pořídil. Naproti kasinu, kde byl kdysi krásný park, stálo pět bílých přízemních stavebních zrůd (les Pavillons), ve kterých byly obchody jednadvaceti nejluxusnějších světových značek.  Chvíli jsem pozoroval projíždějící super vozy, v nichž převažovali postarší řidiči a jejich atraktivní partnerky.

Den: 3          Neděle, 4. září 2016                   Cannes

Probudil jsem se a bylo teprve šest hodin ráno. Druhé já mi řeklo, ať vyrazím do terénu, dokud nebudou tropické teploty. O půl osmé jsem vystoupil ve městě Cannes, které je od Nice čtyřicet dva minut na západ. Kromě těch několika květnových dnů slávy v průběhu filmového festivalu, toho až tak moc ve městě k vidění není. Město se teprve probouzelo. Kromě mne několik uličních metařů a několik ranních jogistů. Vyšplhal jsem na místní kopec s kostelem a místním hřbitovem a zase sešel dolů.

Došel jsem ke slavným festivalovým schodům. Bez červeného koberce to nebyl ono. Jo, před sedmi lety na nich vystupovaly ruské barabanštice, kousek vedle zrovna probíhala přehlídka válečných vozidel a na promenádě stovky fanynek obtěžovalo transvestitu diskžokeje FX. Nafotil jsem si otisky rukou filmových celebrit na chodníku a přemýšlel, proč má Sylvester Stallone tak malé ruce. Pak jsem prošel po promenádě La Croisette, lemované palmami, kavárnami, butiky a restauracemi, z jednoho konce na druhý. Soukromé pláže s vysokými matracemi na lehátkách a s luxusními restauracemi zely prázdnotou. Na konci bylo přes sto metrů veřejné pláže a tam byla hlava na hlavě. Bez lehátek. Nabral jsem zpátečku. Ve starém městě jsem zbytečně hledal Caffé Beatles. Prý ho už zrušili. Tak jsem znovu nasedl do vlaku.

 Den: 4          Pondělí, 5. září 2016                 Nice

Je čas sblížit se s místním jazykem. Od sedmi hodin ráno jsem měl zapnutou televizi, France 2 – Télé Matin. Začal jsem chytat první „cizí“ slovíčka, vyhledával v hlavě jejich význam a dával je do souvislostí. Dozvěděl jsem se, že také dnes bude na Azurovém pobřeží 34 stupňů.

Od rána bylo zamračeno. Po dvou cestovatelských dnech jsem se rozhodl zůstat v domovské Nice. Půjdu se podívat do Muzea Marca Chagalla. Nasedl jsem na autobus 17, zaplatil a řekl řidiči, kam chci. Vrátil mi peníze a otevřel dveře. On jezdí jinam. Vzal jsem to do kopce pěšky. Tuším, kde je muzeum. Bodrý penzista mi řekl: Pořád rovně a pak doprava, není to daleko. Přes dva kilometry chůze jsem na něj myslel. Muzeum ještě bylo zavřeno. O kilometr dále bylo Muzeum Henri Matisse, i když ho zrovna nemusím. Vstupenka stála deset euro, ale platí po tři dny také do dalších deseti muzeí ve městě, ve kterých se nesmí fotit. Neplatí ale do Muzea Marka Sagalla, kde se může fotit. Budova Henri Matisse je olivovým hájem spojená s kostelem, klášterem a muzeem Františkánů. V kostele, klášteře i v muzeu jsem byl jediným návštěvníkem. V olivovém háji byla bronzová busta papeže Jana Pavla II., celá pokaděná od holubů. Přesunul jsem se do sousedního Archeologického muzea s velkou venkovní plochou, na které ruiny římského města.

Čtvrtým muzeem bylo konečně Muzeum Marka Chagalla. Za dalších deset euro. Největší sbírka jeho obrazů na světě. Jednadvacet mega-pláten běloruského židovského kluka, aktivního účastníka VŘSR a obdivovatele VIL. Obrazy v obrazech, na kterých se prolíná několik dějů v tzv. chaosu. Především triptych Osvobození a quintych, věnovaný své milence, tajemnici a nakonec i své třetí manželce. Z devadesáti osmi let života prožil padesát sedm let ve Francii. Ke svým padesátinám dostal francouzské občanství.

Teplota už zase přeskočila třicet stupňů ve stínu. K obědu gnocchi s bazalkou a kuřetem, mrkvový salát a chlazená pomerančová šťáva. A dvě štamrle becherovky. Ve čtyři hodiny jsem se vybral do starého města, kde kousek od Anglické promenády, v jednom z mnoha městských parků, ve velkém altánu a kolem něj jsou tisíce plyšových hraček a vzkazy těm, kteří nepřežili večer 14. července. Desítky lidí, žádný z nich nepromluvil ani slovo.

Objevil jsem způsob, jak sedět večer venku, vedle sebe mít kafé a popelník a ještě být připojený na internet. Vedle našeho nekuřáckého hotelu je nekuřácká japonská restaurace, kam nikdo nechodí a ta má předzahrádku. S majitelem jsme se hned dohodli. Přinesl jsem si s sebou vlastní cestovatelský popelník a kávu jsem mu přeplácel.

 Den: 5          Úterý, 6. září 2016                      Nice

Konečně jsem si zavedl i ranní rituál. Do osmi hodin se dívám na France Matin. Sto metrů od hotelu si ve „své“ bulanžérii koupím dva čerstvé croissany s čokoládou, vrátím se k hotelu, který sdílí budovu s Café Lou Ficanas, který má předzahrádku do ulice. Objednám si velké kafé, zapnu počítač a pustím se do sláďury. A začnu přemýšlet, co s načatým dnem. Rozhodnutí padlo na pravoslavnou katedrálu svatého Nikolaje, vysvěcenou v roce 1912. Pak jsem si všiml nádherný rohový dům, tepané balkony, starodávné žaluzie. Jasně. Cestou ke kostelu si udělám dvouhodinový Foto maratón na téma: Rohové domy v Nice. Problém byl v tom, že tyto, převážně čtyřpatrové, domy jsou v úzkých uličkách starého města a těžko se mi dostávali do objektivu. Ještěže jsem soutěžil jenom já a já.

Svatého Nikolaje s padesát dva metrů vysokou kopulí jsem našel. U vchodu mne překvapil sekuriťák se silným ruským přízvukem upozorněním, že uvnitř katedrály se nesmí fotit. Čtyři roky staré rozhodnutí Moskevského patriarchátu. Dvě starší barišně se v rohu kostela věnovaly prodeji suvenýrů, takže až tak velký problém pro nikon to nebyl.

Další tři hodiny jsem jezdil autobusovými linkami číslo 52, 62 a 14. Zaplatil jsem jízdenku a průvodkyni řekl, že chci na „colline“ (kopec). Vrátila mi peníze a řekla, že musím na linku 62. Průvodce mi potvrdil, že jede na kopec. Po čtyřiceti minutách jízdy jsme byli na konečné, třicet kilometrů od Nice, a já jsem zůstal v autobusu jediný. Průvodce mi na mobilové mapě ukázal, že kolem Nice jsou desítky kopců. Upřesnil jsem, že chci ten kopec, ze kterého jsem před sedmi lety nafotil celou městskou pláž. Vrátil mne do města a posadil na linku 14, na Mont Boron. A – znovu se nezadařilo. To nebyl „můj“ kopec. Pláž sice, hodně daleko, byla vidět, ale slunce bylo v protisměru a vše pod ním černé. Vrátil jsem se na hotel a ve svých zápiscích z roku 2010 jsem si konečně přečetl, že jsem měl jít na Zámecký kopec (Colline du Chateau), který je hned na kraji pláže.

Den: 6          Středa, 7. září 2016        Saint Tropez, Saint Raphael

Nechápu, jak si mohli vybrat pro kultovní sérii Četníků městečko Saint Tropez, když tam ani nejezdí vlak. Takže jsem v Saint Rafael přestoupil na autobus a popojel čtyřicet kilometrů. Vedle autobusového nádraží je slavná budova četnické stanice, ale fotilo si ji už jenom pár zahraničních seniorů. V přízemí budovy je výstava černobílých fotografií filmových hvězd ze šedesátých let a na poschodí „četnické“ relikvie. Prodavačka vstupenek mi něco rychle řekla, já jsem něco zakoktal. Podívala se na mne, řekla: „deaf“ (hluchý) a dala mi poloviční slevu. Prohlédl jsem si výlohy v úzkých uličkách, koupil gyros a kolu, pak přidal kafé a zmrzlinu a autobusem jsem se vrátil do letoviska Saint Rafael.

Není kam spěchat. Dvouhodinová procházka po staré části města. Muzeum archeologie mělo třiceti metrovou věž, odkud byl krásný výhled na celé město. Také tady mají katedrálu Notre Dame. Neměl jsem s sebou plavky a tak jsem se jenom prošel po pláži. Nejvíc se mi líbil stánek, ve kterém nabízeli šedesát čtyři druhů zmrzlin.

 Den: 7           Čtvrtek, 8. září 2016      Marseille

Hlavně nezaspat. Nezaspal jsem. O půl osmé jsem seděl v rychlovlaku TGV na nejzápad-nější konec Azurového pobřeží, 225 km od Nice, dvě a půl hodiny jízdy, 25 euro. Milionové město Marseille, nejstarší město a druhé největší město ve Francii. Návštěva na pět hodin. Nejprve jsem se ocitl ve čtvrti s několika ulicemi, kde byly všechny domy pomalovány suprovými grafitti, Quartier des Createurs. Následoval františkánský kostel. Modlící se Františkáni nebyli zrovna nadšeni, že je fotím. Podle šípek jsem se přiblížil a poté vyšlapal 248 schodů ke Cathedral Notre Dame le la Garde, odkud byl krásný výhled na město i na nedaleký ostrov Ile d´If, kde byl vězněn Gróf Monte Christo. Tam jsem byl před sedmi lety. Interiér katedrály je pořád neskutečně nádherný. Seběhl jsem do přístavu, kde nově postavili Ruské kolo. Přes několik „farmářských“ trhů jsem se vrátil na nádraží. Vystoupil jsem na nádraží v Nice. Osprchoval se, zastyděl a po týdenním pobytu konečně vyrazil zaplavat si na pláž v Zálivu andělů, oproti Anglické promenádě. Voda tak akorát. Ani vařící jako v Brazílii, ani ledová jako na Galapágách. Až na ty šílené oblázky. Místňákům to nevadí, protože mají gumové boty.

 Den: 8          Pátek, 9. září 2016          Antibes, Vallauris

Po ránu druhý pokus najít kopec, ze kterého jsem si kdysi nafotil pláž Andělů. Nejprve mi do cesty vešla na pláži se právě fotící novomanželská dvojice. Na konci pláže jsem objevil tunel a nad ním nápis „Výtah“. Vyjel jsem nahoru a byl přesně tam, co před sedmi lety. V olivovém háji pod stromem seděla mladá Marokánka a připravovala se na pondělní zkoušky z potápění. Na chvíli jsem ji zdržel povídáním o Maroku. Na kopci bylo i několik ruin, připomínajících zdejší přítomnost Římského impéria. Místní chlápek si nad nimi pouštěl drona. Pod umělým vodopádem se zrovna nafocovala mladá modelka v červených šatech. Kývla, že si ji mohu také vyfotit. Netušila, že nezůstanu u jedné fotky. Cestou z kopce jsem narazil na Židovský hřbitov. Na náměstí Republiky jsem nasedl na tramvaj, abych stihl svůj vlak do města Antibes, kde jsem přesedl na místní autobus a po dvaceti kilometrech vystoupil v „hrnčířské“ vesničce Vallauris.

Na náměstí stál kostel sv. Anny a sv. Martina. A uprostřed náměstí slavná socha „Muž s ovcí“, podle které je náměstí pojmenováno. Jediné dílo na světě od Pabla Ruiz y Picasso na volném veřejném prostoru. Velké srdce španělského kubisty, klasicisty a surrealisty, který zde trávil osm let života, ocenili radní udělením čestného občanství města, přestože byl PP docela šetřílek a účty v místních restauracích jenom podepisoval.

Snad jediný zámek v renesančním slohu na Azurovém pobřeží. Dnes je v něm Muzeum keramiky, Muzeum malíře Magnelli a – Národní Picassovo Muzeum „Válka a mír“ („La Guerre et la Paix“). Absolutní pecka. Dvanáctimetrový „tunel“, jehož sto čtverečních metrů je pomalováno jediným „obrazem“: Válka a mír. Kam se na něj hrabe slavnější Guernica (349×777 cm).  Dvě muzeální pracovnice byly příliš zaujaté diskusí, než aby si všimly, kolik zakázaných fotek jsem si nasekal.

Při cestě po hlavní ulici Vallauris jsem se zastavil v galérii obrazů. Majitelka Dany Pradal, vypadající jako BB v padesáti letech, byla příjemně sdílná a nechala mi i nafotit její práce, ale pouze, když na těch fotkách bude i ona. A dám je na FB. Vallouris – keramický pupek světa – tak jsem si koupil tři různobarevné talíře. Přímo od asi sedmdesáti leté autorky, vdovy Eleny. Chtěl jsem čtyři, ale čtvrtý, ve hnědé barvě, ji upadl a rozbil se. Zpět autobusem do Antibes. Asi byla páteční dopravní špička, protože vlaky v obou směrech měly téměř hodinové zpoždění. Z koupání v moři sešlo. K večeři jsem si dal v čínském fast-food kuře v karamelové omáčce a čínské pivo. Rozbalil tři talíře. Jeden byl prasklý.

 Den: 9          Sobota, 10. září 2016                 Tende, Monaco

Dnes jsem chtěl vyrazit někam, kde jsem nebyl před sedmi lety. Rozhodnutí padlo na Alpské vnitrozemí. Dvouhodinová osmdesát kilometrová jízda panoramatickým vlakem, podobná červencové jízdě Bernina Express přes švýcarsko-italské Alpy. Šplhání pořád nahoru, přes sto mostů a viaduktů, přes padesát tunelů. I když jenom do nejvyšší výšky 850 m n.m. Nádherná příroda, spousta malebných vesniček. Poslední třetina cesty byla na území, které až do roku 1947 patřilo Itálii. V pravé poledne jsme vystoupili na konečné, horské městečko Tende. Kousek od dnešních hranic s Itálií. Neměl jsem ani pevnou obuv ani trekingové ambice. Prošel jsem se hlavní ulicí, zahleděl se na obrannou věž někde vysoko, kam měli ostatní cestující namířeno a nasedl znovu do vlaku.

Na nádraží v Nice jsem přesedl do jiného vlaku a vystoupil v Monaku. Vzal jsem jeho levou část. Staré město a po hodně schodech na náměstí s knížecím palácem. Spřátelil jsem se s jedním příslušníkem knížecí gardy, který mne upozornil, že si mám zapnout knoflíky na košili. Já si myslel, že nesmí mluvit. Ocenil jsem vnitřní nádheru Monacké katedrály, Cathédrale de Monaco, než mne hlídač upozornil, že jsem překročil červený provaz, za který mohou jenom kněží. Od budovy státního tajemníka jsem si nafotil kýčovité záběry na Monako a jeho záliv. Domy nalepené jeden na druhý, velká králikárna. Vůbec jsem to našim sportovcům a podnikavcům nezáviděl. I když – místní realitka nabízela byt 44 m2 za 2.080.000 euro a 550 m2 za 9.990.000 euro. Koupil jsem si za tři euro kopeček marakujové zmrzliny a vrátil se do Nice. Výjimečně bez nikona jsem si ještě stihl zajít na hodinu zaplavat na městskou oblázkovou pláž. Docela povedený den. Ještě nevím, co budu dělat zítra.

Den: 10        Neděle, 11. září 2016                 Eze, Juan-Les-Pins

Někde jsem se dočetl, že nedaleko Nice leží ve výšce 427 m n.m. nad pohádkovým pobřežím městečko Eze, na jehož skále je „středověká vesnice umění a gastronomie“,  s úzkými uličkami, kamennými domy a spoustou obchůdků. Místním autobusem jsem tam byl za půl hodinu. Pouze klienti mohli dovnitř pětihvězdičkového hotelu Chateau de la Chevre d´Or, kde pokoj stojí od pět set do čtyř tisíc euro, na jednu noc.

V jednom ateliéru mne upoutali vystavované obrazy vyrobené zvláštní technikou. Jejich autor, sympatický padesátník Dimitri (dědeček byl Řek) Paran mi vysvětlil, že se jedná o tzv. optické umění (optical – afterimage – art). A prý je určitě jediný ve Francii a nejspíš také jediný v Evropě i ve světě, který tuto techniku používá. V prodejně parfumérie Galimard jsem si rusky popovídal s prodavačkou Daigou, Estonkou s dlouhými hnědými kudrnatými vlasy.

Vrátil jsem se do přístavu Nice a naposled se prošel napříč městem ke vlakovému nádraží. Nejbližší vlak, za minutu, jel do Cannes, tak jsem do něj nasedl. Jméno spolucestující jsem zapomněl, ale měla hezký kukuč a docela dobrou angličtinu. Nervozní, protože jela do práce v Antibes a přijede o pět minut později. Pracuje v nočním baru. Dal jsem ji tři bonbony. Jednou by se chtěla podívat do Jižní Ameriky.

Vystoupil jsem stanici po ní, v Juan-Les-Pins, který je vlastně spojený s Antibes. Chtěl jsem se naposled vykoupat někde, kde mají písčité pláže. Když mne vyhnali ze třetí privátní pláže, tak jsem nasedl do žluté lodi s proskleným dnem a vydal se na hodinovou plavbu podél pobřeží. Prý se žraloci u Azurového pobřeží nevyskytují, protože je tu pro ně málo teplá voda. Fakt jsem je neviděl. A vlastně skoro žádné ryby ani rybičky. Tak jsem si povídal s kapitánkou lodi, která měla starofrancouzské jméno Noemie a naší bárku řídila nohama. Otočili jsme se na místě, kde vedle sebe stálo letní sídlo jordánského krále a celoroční sídlo šéfa BMW. Zatáhly se mraky. Vrátil jsem se do hotelu. Od devíti hodin večer jsme se s recepčním dívali na fotbalové utkání, ve kterém domácí Nice porazil Marseille 3:2 a dopili při tom zbytky becherovky.

Den: 11         Pondělí, 12. září 2016               Nice-Praha

Nic zvláštního se nestalo. Ke snídaní kafé a croissante. Zabalit svých pár švestek a zaplatit na recepci devět euro městské pobytové taxe. Autobusová půlhodina na letiště. Zpátečních osmdesát minut letu. Pak autobus 119 a tramvaj 26. Byl jsem znovu na Letné.

Byl to chybu nemající výlet. Tedy – kromě noční lampičky nad postelí, která byla po celý pobyt nefunkční, protože smluvní elektrikář je na dovolené. Hotelový manažer mi slíbil dát při mé příští návštěvě „discount“.