Den: 1 Úterý, 26. července 2016
Minulé úterý jsem se procházel po Stromovce a u Šlechtovky mne napadlo, že bych se mohl po sedmi letech zajet znovu podívat do Istanbulu. Vrátil jsem se domů, zapnul počítač, objednal letenky (1 000 Kč sleva) a nocleh na čtyři noci (51% sleva). Mladší dcera i bankovní poradkyně se mne ještě včera ptaly, zda jsem si to nerozmyslel.
Je to už takový odjezdový rituál. Odvoz na letiště se speedcars. Řidič na mne kouká a říká, Vás jsem vezl minule. To jste letěl někam do Afriky. Tak jsme si zase celou cestu povídali. V letištní Bille jsem si ještě dokoupil tři velké čokolády a knížku sudoku. Pět minut před desátou dopolední hodinou boeing odfrčel. Za sto třicet minut jsme přistáli na letišti Kemala Ataturka. Posunul jsem si čas o hodinu a nevýhodným kurzem vyměnil první desítky euro, abych měl na přesun do hotelu. Podle průvodce stojí taxík 30 euro. V odpolední zácpě bude stejně pomalejší než metro, které má konečnou stanici přímo pod letištní halou. Chtěl jsem si koupit žetony, ale automat byl přelepený červenou páskou. Od turniketů na mne mávali dva mladíci, kteří měli na sobě červené vesty s nápisem Polis. Že prý je doprava „free“. Ale zkontrolovali mi oba bágly. Pak jsem zažil stejnou situaci při nástupu na tramvaj.
K hotelu jsem to měl asi dvě stě metrů. Čekal na mne nekuřácký čtyřhvězdičkový Bekdas Hotel Deluxe a „jednolůžkový pokoj typu deluxe“ s balkonem. Recepční se omlouval, že všechny pokoje s balkony jsou obsazené. Že ale z okna budu vidět záliv a že mohu kouřit na pokoji, pokud si otevřu okno. Ještě větší šok byl na pokoji. Ještě, že netrpím klaustrofobií. Obdélník 220×280 cm. Dvě strany postele u zdi, kolem dalších dvou stran půl metru prostoru. Na pozorování zálivu bych musel mít s sebou dalekohled. Ptám se pikolíka na televizi, kterou nikde nevidím. On mi ukáže na obrovské zrcadlo a dálkový ovládač. Aha. Klimatizace fungovala, bar byl plný alko i nealko, koupelna se sprchovým koutem byla skoro stejně velká jako pokoj, wifina fungovala. Hold, jsem v samotném centru města, ve kterém na rozloze 5 461 km2 žije 14 498 564 obyvatel, tedy – 2 655 lidí na každém čtverečním kilometru. No, nějak to tady vydržím.
Do báglu na záda jsem hodil nikona a vyrazil k první sondáži popučového okolí. Obchodní uličky se svažovaly k přístavu. Teplota přes třicet stupňů, začínající západ slunce. Po ulicích zrovna na vozících naváželi nové zboží za zítřejší den. Jiní posedávali před svými obchody a popíjeli čaj. Moc zákazníků, zejména těch zahraničních, tady nebylo. Většina obchodů měla venku nebo ve výlohách turecké vlajky. A také desítky hotelů kolem. Tím se nic nepokazí. Vytáhl jsem foťák a opatrně začal dělat první snímky. Místňáci se usmívali, někteří i zapózovali. A jiní si řekli, ať je vyfotím. Nakoupil jsem si několik petek vody a v jedné restauraci si dal první gyros.
Den: 2 Středa, 27. července 2016
Ayasofya (Hagia Sophia). Císař Justinián nechal srovnat se zemí největší kostel ve městě a na jeho místě nechal postavit, za sedm let, největší katedrálu na světě, slavnostně otevřenou 27. prosince 537. O devět set let později (1453) nechal otomanský sultán Mehmed II. „konvertovat“ katedrálu na mešitu. Vyšlo to levněji a rychleji než postavit novou. Další staletí se budova rozšiřovala a získávala turecko-islámský charakter. V XVI. století k ní byly nalepeny také minarety. Rozhodnutím prezidenta Mustafy Kemala Ataturka z 1. února 1935 byla katedrála/mešita zpřístupněná veřejnosti jako muzeum.
Sultan Ahmed (Modrá) Mešita. Každý otomanský sultán měl ve zvyku postavit svojí mešitu. Devatenáctiletý Sultán Ahmed už neměl žádnou katedrálu ve městě a tak nechal v roce 1609 postavit novou mešitu. Stavba trvala sedm a půl roku. Necelý rok poté sultán zemřel. Mešita, na ploše 2 646 m2, má 6 minaretů, 260 oken, 26 sloupů. Vejde se do ní až deset tisíc věřících.
Dnešek jsem se rozhodl zasvětit mešitám, které mám od hotela dvě zastávky bezplatnou tramvají. Pětihodinovou exkursi jsem začal u Konstantinova sloupu, nejstaršího stavebního díla ve městě.
Pak jsem postupně navštívil Sulejmanovou mešitu (zadarmo), Modrou mešitu (zadarmo), Mešitu/muzeum Hagia Sofia (40 TL, tj. 12,12 euro, před sedmi lety by to bylo 18,69 euro), Palác Topkapi (40 TL), po století srdce Otomanské říše, a Gulhane Park (zadarmo). No, Hagia Sofia byla z poloviny v rekonstrukci, tak to mohlo být i za polovic. Na druhé straně, nikde v těchto architektonických skvostech nebyli žádné davy zahraničních turistů.
Do Topkapi paláce přede mnou vcházela skupina mladých dívek, cizinek. Místní Turek se zeptal v angličtině, odkud jsou. Otočila se hezká blondýnka a řekla: Bosniaks, brothers. Turek se usmál a „poopravil“ ji: lovers. Gulhane park byl plný lidí, rodin s dětmi, kteří se procházeli nebo seděli na trávě a piknikovali. Na hotelu jsem se osprchoval a pokochal docela povedenými fotkami.
Na televizi večer čučet nebudu, okolí hotelu jsem prozkoumal již včera. Seběhl jsem k přístavu, odkud vyjížděl podmořský vlak Marmaray na asijskou stranu Istanbulu. A opakující se situace. Bezplatný vstup hlídali policejní „imitace“ (nejspíš vysokoškoláci, kteří mají prázdniny), kteří prohlíželi jakákoliv zavazadla. Jízda do obvodu Uskudar trvala pět minut. Jeden mísňák mi doporučil, ať se jdu podívat na pobřežní promenádu. Po promenádě korzovali tisíce lidí. Další stovky seděly na betonových schodech, kde jim roznášeli čaj, slunečnicová semínka, smažené ryby v bagetě (ani já jsem neodolal) a jiné lahůdky. Dva ze tří promenádníků měli v rukou mobilní telefony, kterými fotili sebe nebo své přátele. Byl jsem jeden z mála výjimek, který fotil i Bosporskou úžinu a Dívčí věž při nádherném západu slunce.
Také jsem se tady seznámil se sympatickým mladým mužem, spíše klukem. Beznohý, seděl na kraji chodníku a marně se snažil vydělat si osobní váhou, kterou měl před sebou. Vedle něj byla lavička, tak jsem si sedl (nikam jsem nespěchal), dal jsem mu pět šušníků a pak jsme si povídali. Já anglicky, on turecky. Když zjistil, že je půl osmé, vyšplhal se na vozík za lavičkou, podali jsme si ruce a on odjel. Dnes asi moc nevydělal.
Den: 3 Čtvrtek, 28. července 2016
Kdejaký shluk obchůdků a krámů v nějaké pasáží si říká: Bazaar. Ty „doopravdické“ bazary jsou ale, podle mne, jenom tři: Grand Bazaar, Egypt Bazaar a Spice Bazaar. Říká se, že pokud se dá něco za peníze zhotovit, najdete to na Velkém Bazaru, jednom z největších a nejstarších na světě. Přes čtyři tisíce krámů v tuctech zakrytých uliček. Na něj navazuje Bazar s kořením. Nejspíš zde naleznete úplně všechno koření světa. Dobře, kokové lístky jsem tady neviděl. Ale egyptské olejíčky, íránský šafrán nebo ruský kaviár – není problém. A hlavně – smlouvat a smlouvat.
Dnešní den jsem pojmul jako „bazarový“ den. Bazary jsem nemusel dlouho hledat. Potkal jsem mladého Azera (Ázerbájdžánce) z „arménského“ Nachičevanu a ten mne doprovodil k jedné ze vstupních bran do Velkého bazaru. Úzkou uličkou jsem se dostal na náměstíčko, plné knižních krámů. Překvapilo mne, že skoro každý z nich nabízel knihu s podobiznou Hitlera. A skoro každý z nich měl vedle této knihy vystavěn asi nejnovější bestseller, knihu s podobiznou Erdogana. Také jsem viděl kočku, která pila vodu z vodovodního kohoutku na kašně.
Nemám rád mapy, miluji intuici. Ta mne zavedla na náměstí před istanbulskou universitou. Před sedmi lety zde nevlála velká turecká zástava. A nebyl jsem uvnitř. Sekuriťáčka byla překvapená mým dotazem, jaká že je to demokracie, když se nemohu podívat dovnitř státní instituce. Objevila se starší paní, která uměla anglicky a byla profesorkou na této universitě. Řekl jsem ji svůj dětský sen a ona zařídila, abych dostal výjimku a mohl dál. Doprovodil jsem ji na katedru a poprvé (a naposled) zeptal na situaci v zemi. Národ konečně dosáhl demokracie (na můj dotaz definice „demokracie“, řekla, že je to na dlouhou diskusi), zabránil Americe i Evropě, aby „deformovali“ Turecko a dojde k respektování lidských práv (na můj dotaz definice „lidská práva“, řekla, že je to na dlouhou diskusi). Ve svém revolučním nadšení mně dala zajímavou informaci. Že na Taksim náměstí se každý večer schází až milion lidí na podporu vítězství nad státním převratem. Pak jsme se srdečně rozloučili. A paní profesorka nejspíš spěchala napsat „ZoR“ (záznam o rozhovoru). Po rozlehlém parku se nepohyboval žádný ze sto tisíců studentů dvanácti fakult university a tak jsem se vrátil na Velký bazar.
Už jsem si docela zvykl, že při každém vchodu do bazarové ulice jsem dal ke kontrole svůj prázdný bágl. Krámy byly skutečně nadité nejrůznějším zbožím, přestože ho neměl kdo kupovat. V jednom zlatnictví mne fascinoval dětský dudlík se 14 karátovým zlatým držátkem. Prý ho denně prodají 1-3 kusy. V jiném krámu mne zaujmul slepý prodavač se žlutým deštníkem na hlavě, prodávající také (Made in China) natahovací bubeníky. Adélo, Lindo, promiňte. Koupil jsem je pro vás. Spletí uliček jsem se dostal ke Zlatému rohu, kde byla další mešita a v ní další (čtyřnohá) kočka. A před mešitou černé obrněné vozidlo.
Bylo pravé poledne a teplota hodně přes třicet stupňů. Přes záliv se na kopci tyčil maják Galata Kulesi. Tramvají jsem přejel most a v tom vedru vyšlapal ke třicetimetrovému majáku. Nejblbější doba na focení. Ostré slunce, žádné stíny. Bylo by to vyhozených čtyřicet šušníků za výtah. Vrátil jsem se do obvodu Fatih, kde mám hotel. Poobědval v nedaleké kebabárně a dorazil se kopcem zmrzliny.
Milion lidí. To ta profesorka určitě blafovala. Ještě před setměním jsem vystoupil z metra na Taksim náměstí, označovaném za „srdce moderního Istanbulu“. Na náměstí již bylo několik set lidí. Většina z nich stála ve dvou nekonečně dlouhých frontách. Jedna z nich mne dovedla k minibusu pomalovanému obrázky hovězího masa, klobás, salámů a párků. A velké jméno majitele uzenářské firmy – Yenince Besler. Před ním na dvou velkých „vanách“ osm mladých lidí s modrými gumovými rukavicemi otáčelo na oleji desítky deseticentimetrových pikantních klobás. Pak přihodili nějakou zeleninu, strčili do bagety a podávali šťastlivcům, kteří si vystáli frontu. Při focení této události se ke mně přimluvil postarší pán. Yenince Besler. Je hrdý na to, že tímto způsobem může podpořit lidi, kteří přišli na náměstí podpořit prezidenta Erdogana a odsoudit pučisty. Denně vydá – zadarmo – až dvacet pět tisíc párků. Již čtrnáctý den. Pomyslel jsem si, že někdo mu ty náklady teď nebo v budoucnu „refunduje“. Osobně mi předal jednu bagetu, půllitrovku vody a jeden z jeho podřízených nás společně ikskrát vyfotil. Na jeho dotaz jsem ho ujistil, že také v Čechách se o nich ví. Spokojeně se usmál. Naopak, za peníze, zde nabízeli prodavači turecké vlajky různých rozměrů a turecké kšiltovky různých barev. Náměstí se začalo brzo zaplňovat, ale milion lidí tady určitě nebylo. Odhadoval bych to na deset tisíc. I se stovkami dětí. Před obrovským plátnem se tlačili stovky zájemců, které snímala kamera, takže se za chvíli mohli vidět na onom plátně. Měli z toho velkou radost. Pak museli uvolnit místo dalším zájemcům. Taková „databáze“ účastníků manifestace. Jinak nebyl žádný oficiální program. Jenom ze všech reproduktorů hučely národní písně. Lidé si je nahlas zpívali, mávali vlajkami a měli radost z toho, že teď už bude určitě lépe. Říkám si, to je fajn myšlenka. Lidé odkudkoliv z tohoto mega-města se bezplatně dostanou na toto náměstí, kde bezplatně dostanou klobásu a vodu a ještě si společně zazpívají. Chléb a hry. Za hluboké tmy jsem se vrátil na pokoj.
Den: 4 Pátek, 29. července 2016
Istanbulská MHD je pořád zadarmo. Převezl jsem se na druhou stranu zálivu podívat se na Dolmabahce Palác. Sultán Abdulmecid I. si ho nechal postavit a v roce 1856, společně se ženou, dětmi, křečky a šesti dalšími sultány se do něj přestěhoval. Míchanina baroka, rokoka i neoklasicizmu. Nepočítal jsem, ale prý 285 pokojů, 68 záchodů, 6 saun, tucty okázalých křišťálových lustrů a vlastní hodinovou věž. Internet tenkrát ještě nebyl. Nejspíš sultánovi někdo nakukal, ať si postaví tureckou Versaille. Já jsem za její prohlídku dal dalších čtyřicet šušníků.
Naproti paláci se novotou skvěl fotbalový stadion Besiktas BJK. Aby ne. V roce 2013 byl zbourán jeho předchůdce a před čtvrt rokem, 11. dubna, byl slavnostně otevřen nový stadion – Vodafone Arena. To už ale v klubu rok nehraje záložník Tomáš Sivok z Pelhřimova, který po čtyřech letech přeběhl k jinému tureckému klubu. Chtěl jsem se podívat i dovnitř, ale stadion hlídali výlučně sekuriťáci mužského rodu.
Pak jsem se přes tři hodiny vozil různými tramvajemi a různými autobusy odněkud někam, až na periferii města. Celkem nic moc a tak jsem se vrátil osprchovat do hotelu.
Poslední večer výletu a tak jsem se rozhodl navštívit hlavní historické památky za tmy, nasvícené. Byl to dobrý nápad. Povedla se mi řada hezkých fotek barevně nasvícených mešit, zejména Modré mešity a Hagia Sofia. Vrátil jsem se do hotelu, osprchoval a zalehl do čtvrté istanbulské noci.
Den: 5 Sobota, 30. července 2016
Večer budu spát zase ve své posteli. Mešity a bazary mám za sebou. Protože hotel je umístěn ve staré části města, rozhodl jsem se pro několik hodinovou procházku její ulicemi. Obyčejné tří až čtyřpatrové staré domy, několik dřevěných rozpadajících se domků, malý hřbitov. Zavřený pravoslavný kostel za ostnatým drátem a velkou železnou bránou. Zazvonil jsem a po několika bla-bla jsem byl vpuštěn. Ale směl jsem si udělat jenom jednu fotku. Několik chlapů posedávalo před svými krámky a popíjelo čaj. Na náměstíčku Kumpaki plném restaurací pikolíci připravovali venkovní stoly pro obědní návštěvníky. Nad tím vším vlály desítky barevných deštníků a jedna turecká zástava. Lidová idylka ničím nepřipomínající probíhající politický kvas. Napadlo mne, že jsem za celou dobu neviděl nikde nikoho hltat noviny, poslouchat rádio nebo koukat na televizi.
Moje poslední bezplatná jízda tramvají a metrem. Za čtyřicet minut jsem byl na letišti. Odlet poloprázdného boeingu měl několik minut zpoždění. Od letušky jsem si vyžádal anglickou verzi víkendového vydání Daily Sabah („Local Perspective, Global Vision“). Nad velkou fotografií, na které prezident Erdogan přijímá členy Nejvyšší vojenské rady, je titulek: „Rozzlobené Turecko na americké představitele, kteří litují pučisty“. A vedle upoutávka na článek profesora politické a umělecké filozofie, který tvrdí, že převrat bude mít velký vliv na současné turecké umění. Tak jo.
Před sedmou hodinou večerní jsem si z běžícího pásu Ruzyňského letiště vzal svůj bágl a za hodinu jsem byl na Letné. Kytky na obou balkonech povyrostly. Nejvíce z nich vinná réva Vitis Vinifera a senegalský baobab. Kávovníku se moc nechce.
