Den: 1                       Pondělí, 4. července 2016      

Minulý týden jsem se rozhodl vypadnout na pár dní z Prahy. Za tři tisíc korun na šedesát hodin. Nový oranžový neoplan za dvanáct milionů korun odjížděl od Hlavního nádraží půl hodinu před půlnocí. Mám sedadla č. 33 a 34.

Den: 2                      Úterý, 5. července 2016            Vadúz, Chur

Na mapách hledat „tečku“ zastrčenou mezi Rakousko na východě a Švýcarsko na západě. Po Vatikánu, Monaku a San Marinu čtvrtý nejmenší stát Evropy. Rozlohou 160 km2 (třetina Prahy) je na 189. místě, počtem obyvatel (38 000) je na 187. místě na světě. Podle hrubého domácího produktu na hlavu je na 1. místě na světě. Jedna z mála zemí bez státního dluhu. Úředním jazykem je němčina (alamanský dialekt), úřední měnou je švýcarský frank. Tisíc obyvatel vlastní 696 osobních automobilů. Stát bílých koní, poštovních známek a zubařských protéz. A spousty skutečných i „schránkových“ firem.

Po deseti hodinách jízdy jsme zaparkovali u místního fotbalového stadionu při řece Rýn

a společně prošli kolem kukuřičného pole do centra pětitisícového města Vadúz, podle místních Fatus. A dostali jsme tři hodiny osobního volna, které jsme trávili převážně na jediné hlavní ulici, kde se nachází veškerý kulturně-společenský a politicko-ekonomický život knížectví. Městská radnice, banky, muzea, obchody, restaurace. Největším magnetem je Muzeum umění Lichtenštejnsko. Obrazová galérie s tisícovkou pláten světoznámých malířů nevyčíslitelné hodnoty, kterou knížectví věnoval rod Lichtenštejnů. Jenomže později si otevřeli svojí soukromou galérii, největší soukromou galerii na světě, ve Vídni a tak tam dočasně přenesli řadu obrazů. Prolítnout tento skvost za hodinu nemělo smysl. Věnoval jsem ji návštěvě daleko skromnějšímu Zemskému muzeu. Konec ulice byl vydlážděný žlutým pískovcem a také radnice a další budovy byly ve žlutém a dokonale se doplňovaly. Prý se na ně chodí dívat i studenti architektury z New Yorku. Říkal náš průvodce. A také, že je zde jedna státní a tři soukromé university.

Sídlem všech státních institucí je tříposchoďová budova. Také na hlavní ulici. Není to žádná mega-budova, protože Knížectví má dvaceti pěti členný parlament a pětičlennou vládu. Stejně zde o všem zásadním rozhoduje knížepán a pospolitý lid. Podle ústavy je knížectví dědiční konstituční monarchií s přímou demokracií. Od roku 1989 vládne kníže-vizionář Hans Adam II. (71 let, napsal knihu „Stát 3. tisíciletí“). K jeho výměně je připraven jeho syn Alois Filip (48 let). A syna syn Josef Václav (21 let). Všichni bydlí na hradě, který se tyčí na skále, asi sto metrů nad hlavní ulicí, je veřejnosti nepřístupný a zrovna byl v rekonstrukci. Tedy, do roku 1938 bydleli knížata převážně ve Valticích a ve Vídni. Díky Benešovým dekretům přišli o osmdesát procent nemovitostí na Moravě a tak se přestěhovali do Vadúzu. Jediný stát na světě, koupený a pojmenovaný podle jména šlechtického rodu. Lichtenštejské obyvatelstvo je má rádo.

Po půlhodinovém přesunu jsme dostali další tříhodinové osobní volno. V nejstarším švýcarském městě Chur. Malebné staré město obklopené Alpami. Šest set metrů nad mořem. S téměř stejným počtem obyvatel jako Knížectví. Řeka Rýn se tady stáčí na sever a pokračuje do Bodamského jezera. Ve městě je stovka barů a restaurací a pět set obchodů. A také středověká románsko-gotická katedrála sv. Martina.

Filmoví fajnšmekři si jistě pamatují oskarový sci-fi/horor film „Vetřelec“ (1979) s mladičkou Sigourney Weaver a jeho tři pokračování. Tak duchovním otcem monstra je umělec Hans Ruedi Giger, rodák z Churu. Jedno stříbrné monstrum je na zahradě místního muzea, ve kterém mne překvapil panel s dvacítkou rovných a zakroucených „uměleckých“ hovínek. Asi tři kilometry dál je slavný Giger´s Bar stylizovaný podle filmu, ale časově to nešlo zvládnout a podle místního znalce prý je to „hollywood“.

O šestnáct kilometrů dál a o tisíc metrů výš jsme se zabydleli ve vesničce Barban. Na recepci rodinného hotelu Grishalodge Hotel Post jsem se zeptal v angličtině hotelového zřízence, mladého sympaťáka, kde je tady nějaký supermarket. Slovensky mi odpověděl, že na něj mohu mluvit i česky. Slováčisko z Bardějova, sezonní pracovník. Nakoupil jsem si kupu švýcarských hořkých čokolád a dvě velké petky minerálky. Cestou do hotelu jsem si všiml, pár metrů od silnice, dřevěnou „boudu“ s otevřenými dveřmi. Uvnitř většinu prostoru zabírala velká lednice s průhlednými dveřmi, naditá různými sýry, klobásami, vejci, marmeládami. Na každé položce vytištěná cena. A na levé straně byla připevněná plechová krabice a na ní napsáno „Kassa“. Otevři, vyber, zaplať.

Den: 3                      Středa, 6. července 2016         Bernina Expres, Tirano

Dle včerejší dohody mne Slováčisko skutečně silným bušením na dveře probudil v šest hodin ráno. Spal jsem jako mimino. Po společné snídani jsme se společně vrátili do města Chur, jehož vlakové nádraží se stalo odrazovým můstkem pro pětihodinovou dech beroucí jízdu vlakem Bernina Express s velkými panoramatickými okny. Zatímco Lichtenštejnsko nemá nic na Seznamu UNESCO, Švýcarsko jich má jedenáct. Rhétská železniční dráha v Albula/Bernina patří mezi ně. Po vysokohorských svazích geniálně, před sto lety, postavené železniční koleje. Sedmi procentní stoupání vlastní adhezí. To nemají ani v Nepálu. Z pragmatických důvodů nemají koleje rozchod jako v Rusku (1 526 mm), ani jako v Evropě (1 435 mm), ale lehce zapamatovatelných 1 000 milimetrů. Ročně se po nich prožene šest set tisíc turistů. Organizátorům se vloudila chybička a tak jsme kromě avízovaných 60 švýcarských franků museli ještě na poslední chvíli průvodci doplatit v místenkovém vlaku za místenky dalších 13 CHF. Několik lidí remcalo.

Jsou zážitky, které se prostě nedají popsat. Musí se, s otevřenou pusou, vidět. Na své téměř dvě stě kilometrů dlouhé cestě, za krásného slunečního počasí, jsme projeli 55 tunelů, 196 mostů a viaduktů a dostali se do výšky 2 253 metrů n.m. Pak jsme klesali dolů až do 440 metrů n.m. v italském Tiranu. A cestou jsme viděli zalesněné i zasněžené štíty, různě velká údolí, dva velké ledovce, několik tyrkysových jezer, řadu osamělých kostelíků, drobné vesnice, několik vodopádů, potoků i říček. Projeli jsme šesti kilometrovým tunelem. Vjíždění do a vyjíždění z tunelů nebylo zrovna příjemné, ale jinak to nešlo. A za jízdy jsme si mohli koupit drobné občerstvení, třetinku speciálního piva Monsteiner Krokodil za šest nebo kávu s preclíkem za devět švýcarských franků.

Těsně před koncem naší cesty jsme překročili švýcarsko-italské hranice a vjeli do italského města Tirano (10 000 obyvatel) na řece Adda v provincii Lombardie. Před osobním volnem o délce šesti hodin nám průvodce doporučil věnovat pozornost a případně i zakoupit tři místní speciality: sušené maso bresaola, fito speciální sýr a červené veltínské víno. A také těstoviny Pizzoccheri. Sýr jsem si nekoupil.

Při třiatřiceti stupních a téměř prázdných ulicích vidina šesti hodin pobytu v městečku, které je o hodně menší než Tokyo nebo New York, mne trochu strašila. No, zvládl jsem to. Začal jsem hezkým kostelem sv. Martina a toulkou po starých uličkách. V Paláci, jehož jméno jsem zapoměl, po mne chtěl mladý Rakušan deset euro. Popovídali jsme si o nedávné anulaci prezidentských voleb v Rakousku, o Brexitu a ME ve fotbalu. Pak jsme se dohodli, že mu zaplatím jedno euro za jednu minutu. Až tak velký ten palác nebyl. Vydělal jsem na tom. V centru města jsem ještě stihl závěr mezinárodního cyklistického závodu žen. Tedy – poslední dojíždějící cyklistku a vyhlašování vítězek. U sympatické pihaté zmrzlinářky jsem si dal kotel pistáciové zmrzliny s kousky pistácií, přestože mi nechtěla prozradit, proč se jmenuje Hillary.

Symbolem města Tirano, které se mi začalo líbit, je monumentální bazilika Madonna di Tirano, postavená jako vděk Panně Marii poté, co se tady zjevila 29. září 1504, vyslechla místňáky a ukončila mor. Měli jsme ji společně navštívit po sedmé hodině, ale po hlavní ulici byl kostel vzdálený asi osm set metrů a nic lepšího mne nenapadlo. Vešel jsem do kostela a otevřel pusu a foťák. Nádhera, jenom trochu šero. Kostelník mi poradil, ať hodím do nenápadné kasičky jedno euro a celý chrám se mi na pět minut rozsvítí. Měl pravdu. Před kostelem jsem si v kašně naplnil půllitrovku svatou vodou a vrátil se do centra. Zbytek času jsem trávil popíjením kávy a vyplňováním sudoku na kryté zahrádce jedné restaurace. A chlazením uchozených noh v místní fontáně. V sedm hodin se kostel Madonna di Tirano zavíral a zhasínal. Patnáct minut poté nešťastný průvodce uprosil kostelníka, aby naši skupinu pustil dovnitř alespoň na tři minuty.

Náš výlet „na otočku“ dospěl ke svému závěru. Čekalo nás sedm set kilometrů do Prahy.

Prý v ni budeme mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Jenomže všechno bylo úplně jinak. Po půlhodině jízdy horskými serpentýnami jsme se od místňáků dozvěděli, že se blížíme k tunelu, který je o pár centimetrů nižší než náš autobus. Z bezpečnostních důvodů jsme z něj všichni vystoupili a řidiči se ho povedlo v jedné zatáčce, bez poškození náprav, otočit. Po necelých dvou hodinách jsme byli zpět ve městě Torino a vydali se jinou cestou.

Den: 4                      Čtvrtek, 7. července 2016

Z páté hodiny ranní před pražským Hlavním nádražím byla dopolední desátá hodina. Byl to príma zájezd. Tři hodiny v lichtenštejnském Vadúzu, tři hodiny ve švýcarském Churu, pět hodin ve vlaku, šest hodin v italském Torinu a dvacet čtyři hodin v autobusu. Asi tisíc sedm set kilometrů.