• Pohoří Kavkaz se dělí na Velký Kavkaz a Malý Kavkaz. 
  • Velký Kavkaz se dělí na Severní Kavkaz, patřící Rusku a Jižní Kavkaz, patřící Gruzii. Malý Kavkaz je malý a dál se nedělí.
  •  V pohnutém roce 1991 se od Sovětského svazu odpojovala:  9.  dubna – Gruzie, 30. srpna – Ázerbájdžán a 21. září – Arménie.
  •  Tři kavkazské republiky zabírají dohromady rozlohu, která je menší než polovina Japonska a větší než polovina Německa.
  •  Gruzie má přístup k Černému moři, Ázerbájdžán ke Kaspickému moři, Arménie je suchozemským státem.
  •  Na Seznamu světového dědictví UNESCO je Gruzie a Arménie zapsaná třikrát, Ázerbájdžán dvakrát. 
  • Arménie je první zemí na světě, která v roce 301 přijala křesťanství jako své státní náboženství. Gruzínci tak učinili v roce 326.
  •  V Gruzii je 84% pravoslavných věřících, v Arménii se 99% hlásí k arménské apoštolské církvi, v Ázerbájdžánu je 96% muslimů.
  •  Arménština je ze skupiny indoevropských jazyků. Gruzínština je zakavkazským jazykem. Azerština v Ázerbájdžánu patří do skupiny turkických jazyků.
  •  Gruzie má teritoriální problém s Abcházií a Jižní Osetií, Arménie rezignovala na Náhorní Karabach a Nachičevan.
  •  Arménie má s Gruzií bezvízový styk, s Ázerbájdžánem a s Tureckem má uzavřené hranice. Gruzie a Ázerbájdžán mají mezi sebou vízový styk.
  •  Boržomi – 10% gruzínského exportu. Koňak – 10% arménského exportu.

Den: 1.          Středa, 1. června 2016

Dvě hodiny před odletem z pražského letiště jsme se vzájemně seznámili. Dvě pražské „naplaveniny“: průvodce Marek a já, stavař z Ústí nad Labem a tři „holky“: Jana, Jana a Marie (Zlín, Pardubice, Brno). Marek má ještě daleko do důchodu. Za osmnáct dní se na pražském letišti rozloučíme.

Po dvou hodinách a dvaceti minutách letu jsme se na dvě hodiny zdrželi v istanbulském tranzitu a poté pokračovali hodinu a padesát minut do Tbilisi, kde bylo o dvě hodiny více než v Praze. Pět hodin čtvrtečního rána. Seznámili jsme se s řidičem Soso a nasedli do jeho Mitsubishi, které bude týden naším posouvátkem po dvou tisících kilometrech cest Gruzií, které se gruzínsky říká: Sakartelo.

Den: 2.         Čtvrtek, 2. června 2016           

„Země, která má co nabídnout a která od revoluce růží v  roce 2003 otevírá svoji pohostinnou náruč okolnímu světu. Přijeďte do země, kde je každý host dle dávné tradice považován za dar od Boha. Malá země s  velkým srdcem. Gruzie!“, stálo v pokynech cestovky.

Do probouzejícího se dne jsme po ulici G. W. Bushe ml. přijeli do rodinného hotelu Gomis 19 v historickém centru Tbilisi. Mým spolubydlícím bude stavař Tonda, který neslyší na jedno ucho, nikdy nebyl v SSM a nikdy ho nevyhodili od zkoušky. Nemělo cenu jít spát na dvě hodiny a tak jsem z hotelového balkonu pozoroval a fotil východ slunce nad městem, rozděleným na staré a nové město hnědou řekou Kura a šesti mosty. Naproti se tyčila budova prezidentského paláce, který si nechal postavit třetí gruzínský president Michail „Miška“ Saakašvili po vzoru budovy Bílého domu. Prý mu to poradila jeho švýcarská manželka. Za deset let presidentování toho nakradli tolik, že museli v roce 2013 utéct do nedaleké Ukrajiny. Tady dostali ukrajinské státní občanství a spokojený Miška je dodnes hlavou oděsské gubernie. Nejvyšší budovou ve starém městě je hotel Kempinski, oko na pěst ze zeleného skla. Jedním ze šesti mostů je supermoderní Most svobody se zelenou skleněnou střechou, kterému se kvůli jeho tvaru říká: Always.

V devět hodin ráno jsme vyrazili na osmihodinovou pěší seznamovačku s milionovým městem. Marek nás vybavil prvními gruzínskými slovíčky: Gamardžobat – Dobrý den. Madlobat – Děkuji. Kousek od hotelu ční pevnost Narikala, kterou si ve 4. století postavili Peršané. Kousek od pevnosti je konečná stanice místní lanovky a dvacetimetrová hliníková socha Matky Gruzie (Kartlis Deda). V levé ruce miska s jídlem, v pravé ruce meč. Seběhli jsme na rozlehlé Náměstí svobody.  Stojí zde  vysoký sloup, na jehož špičce pozlacený Jiří zabíjí draka, velká budova radnice a o hodně větší budova hotelu Marrionett, prvního „porevolučního“ zahraničního hotelu v městě.  Ve směnárně nám za jeden americký dolar dali 2 lery a 135 tetrů. Takže jeden gruzínský šušník je necelých jedenáct českých šušníků.

V přízemí Gruzínského národního muzea bylo hodně exponátů a na prvním poschodí je stálá expozice pod názvem „Muzeum sovětské okupace“. Na několika uličních sloupech zbyli ještě neuklízené slovenské vlaky a praporky, vítající před třemi dny slovenského prezidenta. Projeli jsme se metrem ve starých sovětských vagonech. Nakoukli do Metechi, kostela gruzínských králů, dominantní památky města.

Den: 3.         Pátek, 3. června 2016   

Od rána bylo nádherné teplé sluneční počasí. Nasáčkovali jsme se do auta a vyrazili na tři sta kilometrový okruh jihovýchodem země, ke gruzínsko-ázerbájdžánské hranici.

Na polopouštním svahu hory Garedža (70 km od Tbilisi) je vybudovaný klášterní komplex Davida Garedži, patřící gruzínské pravoslavné církvi. Žilo zde také „třináct asyrských otců“, mnichů, které v roce 1265 vyvraždili Mongolové. Po hřbetu vrchoviny Udabno vystupující z východogruzínské stepi jsme se prošli po hraniční cestičce, představující gruzínsko-ázerbájdžánskou hranici. Na gruzínské straně byly desítky do pískovce vytesaných místností s barevnými freskami v různém stavu novodobého vandalského poškození. V osmdesátých letech zde byli sovětští vojáci, kteří o několik kilometrů dál měli svůj tankodrom. Po vycvičení byli odsud přímo stěhování do sousedního Afganistánu k internacionální pomoci, později přeformulované na okupaci.

Další zastávku jsme měli ve městečku Signagi (azersky: bunkr). Kousek za ním, na vrcholu pohoří Gombori, s výhledem na zelené údolí Alazani, je poutní místo, klášter Bodbe. A v něm hrob dcery římského důstojníka, narozené v Palestině, která sem přijela přes tureckou Kappadokii.  A podle legendy s sebou přivezla do Gruzie i křesťanství. To se psal rok 326. Svatá Kristýna, gruzínsky: Svatá Nino. Patronka Gruzie. Ke klášteru Bodbe patřila i květinovo-zeleninová zahrada a stáj, ve které zrovna jedna mniška dojila krávu. Nesměl jsem si vyfotit ani jí, ani krávu. Než jsem použil neprůstřelný argument, že my v Evropě nemáme krávy.  Tak jsem si alespoň krávu mohl vyfotit.

V místní restauraci jsme si dali k pozdnímu obědu deset chinkali, masových a sýrových taštiček, které jsme zapíjeli místním pivem Zedazeni. Než je připravili, pořídil jsem si v sousední tržnici několik půllitrovek místní samohonky – čača, pět kusů čurchely a pět kusů tchlapi. Gruzie je vyhlášenou oříškovou velmocí, čurčhela je vyhlášené gruzínská sláďura. Lískové či vlašské ořechy navlečené na provázek, poté namočené do karamelizované vinné šťávy a výsledný produkt pozvolna vysušený. Tchlapi je další ovocná dobrůtka, strašně tenká, o průměru asi půl metrů.

Den: 4.         Sobota, 4. června 2016            

Do Tbilisi se vrátíme za deset dní. Po jediné gruzínské dálnici (jednou bude spojovat Tbilisi s přímořským Batumi) jsme poprvé zastavili u sto padesáti vzájemně propojených jeskyní. Jeskynní město Uplisciche má své začátky v době bronzové. V době boomu tady na dvaceti hektarech žilo až dvacet tisíc lidí. Město na hedvábné cestě sloužilo jako hlavní náboženské, politické a obchodní centrum východogruzínského království Iberia (pravlast Gruzínů) v helénské době (300-100 BC) i v románské době (100-300 AC). Před sedmi sty lety město dobyl, zplundařil a rozbořil mongolský chán Ogedej, třetí syn Čingistána. Zastihla nás tady silná průtrž mračen a několik školních výprav. Všechny jeskyně na desítkách  skalních plošin jsme neviděli.

Měl dobrý hlas, a proto zpíval ve sboru. Měl dva starší bratry, kteří zemřeli ještě před jeho narozením. Měl devět vnuků. Čtyři z nich žijí dodnes. Měl levou ruku kratší jako následek fyzického trestání při jeho sedmi útěcích z vězení. Trpěl nespavostí. Pro některé pořád národní hrdina, pro jiné diktátor a vrah milionů lidí. Prostě – Joska z „ocele“.

O dvacet kilometrů dál jsme přijeli do města Gori (55 000 obyvatel), rodiště Josifa Vissarionoviče Džugašviliho „Stalina“. Na konci Stalinovy třídy (nejspíš jediné na světě) je jedna ze tří nejvyhledávanějších turistických atrakcí země (Mestia, Varzia, JVS) – Muzeum J. V. Stalina. Nejdražší muzeum v celé Gruzii, podle vstupného. Prezident Saakašvili chtěl toto muzeum dvakrát zrušit (1991 a 2008). Už dávno není prezidentem a muzeum stojí. Pod ochranou proti slunci a dešti je přízemní dřevěný rodný dům JVS. Tedy – ony jsou to dvě oddělené „bytové jednotky“ (obyvák-ložnice a mini-kuchyně) se samostatným vchodem. V levém bytě žil JVS se svými rodiči (táta švec, máma švadlena), v pravém bytě majitel domu s rodinou. Ale pouze první rok svého života. Pak se trojice odstěhovala do Tiflisu (Tbilisi).

Kdo si připlatil k deseti lerům dalších pět, mohl se projít na nádvoří muzea po osmdesáti tunovém brčálově zeleném obrněném vagonu typu Pullman, který byl vyroben koncem 19. století v Putilovských závodech pro cara Mikuláše II. JVS si ho přisvojil, protože se bál létat. Jak jinak by se dostal na Jaltu nebo do Teheránu?

Další přesun nás přivedl do města Kutaisi, druhého největšího v Gruzii. Kdysi metropole Kolchidského království, pak sjednoceného Království Gruzie a poté tři sta let i hlavní město království Imeretie. Aby zvýšil autoritu kdysi průmyslového, dnes zkrachovalého města a aby si poslanci vydělali více šušníků na cestovných nákladech, přesunul president Miška Saakašvili sídlo parlamentu z Tbilisi právě sem, dvě stě kilometrů na západ.

Protože jsme měli dobrý mezičas, při zapadajícím slunci jsme se podívali ve městě na první ze tří gruzínských položek na Seznamu světového dědictví UNESCO, katedrálu Bagrati z jedenáctého století, od poloviny padesátých let minulého století trvale v rekonstrukci. Více na mne zapůsobilo osm velkých kovových torz hrdinů osetinské války u nedalekého hřbitova. Ve městě Kutaisi nebylo večer na co koukat a tak jsem si dal v místní restauraci něco k jídlu a zapil místním pivem.

Den: 5.         Neděle, 5. června 2016            

Upřesnění. Včera navštívená katedrála Bagrati je na Seznamu UNESCO v „balíku“ s klášterem Gelati, který je kousek za městem Kutaisi. Klášter založil v roce 1106 snad nejvýznamnější gruzínský král David IV. Stavitel a tak je tady, ve Chrámu Panny Marie, také pohřben. I s královnou Tamarou. Jo, to byly zlaté časy, kdy jim patřila rozsáhlá území dnešního Ázerbájdžánu, Arménie, Ruska a Turecka. Tady jsme začali nedělní program.

Osetie jsou dvě: Severní Osetie je součástí Ruské fedrace, Jižní Osetie patří oficiálně pod Gruzii, avšak de facto je, spolu s Abcházií, ruským protektorátem zcela závislým na jeho vojenské, hospodářské a finanční pomoci. Sedmého srpna 2008, v den zahájení olympijských her v Pekingu, dal ruský president Medveděv pokyn k zahájení bleskové vojenské operace v gruzínské Äbcházii. Nezávislost „Republiky Jižní Osetie“ uznalo Rusko, Nikaragua, Venezuela, Tuvalu a Nauru. Nepustili nás do ní, protože jsme neměli ani ruské vízum ani pozvání. Zastávku na kávu jsme si dali ve městě Zugdidi, pár kilometrů od hranic. Podle místňáků je v Jižní Osetii jenom „srab a neštovice“, takže Osetinci jsou denními nákupními návštěvníky jejich města. Poznají se podle přízvuku a podle igelitových tašek plných brambor, rajčat a jiných potravin. Pro Gruzii jsou pořád gruzínskými občany. Cestou dál na severozápad jsme poobědvali údajně nejlepší chačapuri v celé Gruzii. To je placka plněná sýrem. Na rozdíl od kuchdari plněné masem.

Chvíli před zavírací dobou, jsme stihli dorazit do města Mestia ve vysokohorské provincii Svanetia a proběhnout Svaneti Historické a etnografické muzeum. Na náklady cestovní kanceláře jsme si večer v hotelové jídelně zahráli na „supru“.  Tradiční gruzínské hodování, které se může táhnout hodiny a hodiny, plné jídla a hlavně pití. Řídí ho „tamada“ (manažer), který přednáší přípitky na každého a na všechno (vlast, přátelství, zdraví, rodiče, děti, apod.). Všichni hosté musí po každém přípitku vypít svojí sklenici do dna. Naším tolerantním tamadou byl náš řidič Soso. Pouze jeden z nás se ocitl pod stolem. Já jsem to nebyl.

Den: 6.         Pondělí, 6. června 2016                      

Šestý den výletu v šestý den šestého měsíce roku 2016. Po šesté hodině mne probudila hučící řeka. Díval jsem se na ní, na zalesněný masiv před sebou a vlevo na zasněženou horu, na které jenom místy prorážely černé skály. Přes šedomodrou oblohu začínaly prorážet první sluneční louče. Pak byla vynikající domácí snídaně, i když bez kousku masa.

Jediným cílem dnešního programu byla zapadlá vysokohorská vesnička Ušguli, symbol svobodné Svanetije, obývané národem Svanů. Překonání vzdálenosti čtyřiceti sedmi kilometrů trvalo téměř tři hodiny. Přístup k vesnici po úzké neupravené zablácené krkolomné stezce vyžadoval zkušeného řidiče a cestující, kteří se nebudou příliš dívat z oken. Před polednem nás vítaly první ze dvacítky ochranných věží a tři hodiny osobního volna. Těch ochranných věží je v okolí téměř dvě stě. I díky nim je v Seznamu UNESCO uvedeno: „Horní Svanetie. Odloučená horská oblast ukrývá unikátní středověké vesnice a věžové domy“. Ve vesnici Ušguli žije asi čtyřicet rodin. Postupně jsem se asi s desítkou rodin seznámil a několika dětem jsem předal české bonbony. Počasí bylo nádherné a pohled na okolité tří-čtyř tisícovky, čnící nad temně zelenými jehličnatými lesy byl úžasný. A ten klid.

Na informační tabuli stálo, že „Ušguli na úpatí hory Schara (5 268 metrů) ve výšce 2060-2200 metrů je nejvýše trvale obydlené místo v Evropě“. Tak jo. Vesnička samotná představovala potemkinovou vesnici. Vedle rozházených věží byli opuštěné, chátrající, rozpadající se stoleté dřevěné domy. A vedle nich si majitelé postavili, stále stavěli a přistavovali z pórobetonových kvádrů a vlnitých plechů stavební zrůdy, kterým říkali „hotely“ a čekali trpělivě na tisíce návštěvníků z celého světa. V zimě prý tady napadne až pět metrů sněhu. Turistická sezona trvá letní tři měsíce.

Popovídal jsem si s dědkem, který motykou vykopával brambory. Skamarádil se s potulným kavkazským psem, který má velkou hlavu a malé uši. A žádný ocas. Aby mu ho nenažraní vlci neukousli. Zašel jsem do kláštera, kde zrovna jeden mnich doprovázel anglicky mluvící skupinku. Míjel jsem kohouta a několik slepic. Ten blbec najednou vyskočil a vrhl se mi na kalhoty. To nemám rád. Tak jsem ho pořádně nakopl, ať to už neopakuje. Po horské cestě jsem vyšel z vesnice a přede mnou z plovoucích mraků postupně vylézala třetí nejvyšší hora Kavkazu – Schara. Na louce, pokryté zbytky sněhu se páslo pět koní. Postavil jsem si sněhuláka. Hodinovou oklikou jsem se vrátil do vesnice a v jediné funkční restauraci si dal za „vysokohorskou“ cenu šálek horkou vodou zalité instantní kávy. Zrovna nebyl proud.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili u jedné ochranné věže, před kterou seděl postarší mužík. Ty věže se dědí z generace na generaci. Majitel vybíral jeden šušník jako vstupné a prodával po dvou šušnících nějaké drobné krystalové kamínky. Uvnitř dvaceti metrové věže bylo úplné nic a po dřevěných schodech se dalo vylézt nahoru. Za hezký pokec s mužíkem jsem od něj dostal na památku dva kamínky.

Kolem šesté hodiny jsme se vrátili do Mestie a na terase hotelu jsme přes hodinu ládovali bohatou večeři, včetně smaženého pstruha. Alkohol se nepodával, nikdo se neopil.

Den: 7.         Úterý, 7. června 2016               

Zrovna moc jsme si Velkého Kavkazu neužili a už spěcháme k moři. Poslední pohled na zasněžené velikány a celodenní přesun do naftonosné Adžarie. Cestou zastavujeme u dvaceti turbín Ingušské hydroelektrárny, která se stavěla čtvrtstoletí (1961-1987) a svojí 271,5 metrů vysokou hrází je druhou nejvyšší na světě. Pokrývá 46 % gruzínské spotřeby elektřiny. O třicet kilometrů dál jsme se, po dvou dnech, znovu zastavili na kávu ve městě Zugdidi.

Podél černomořského pobřeží jsme překonali dalších sto třicet kilometrů a přijeli do Batumi, hlavního města Autonomní oblasti Adžárie. (2 900 km2). Téměř čtyři sta tisíc Adžarů se od Gruzínců liší tím, že v minulosti přijali od Turků islám. Asi jako bosenští muslimové nebo kosovští Albánci. Gruzínská Dubai. Město hazardu a neřestí. Významný černomořský přístav. Pouhých sedmnáct kilometrů od tureckých hranic. V Adžáriji se kdysi pěstoval slavný gruzínský čaj. Pak byly plantáže zprivatizované a už se na nich čaj nepěstuje.

Silný déšť vyřešil náš problém, zda navštívit botanickou zahradu i problém, zda se jít vykoupat do moře. Mezi dešťovými přestávkami jsme si udělali dvouhodinovou exkursi městem. Součástí sedmikilometrové pobřežní promenády je také Miracle Park (a la lunapark) a Alphabet Tower, který byl „už zase“ zavřený. Moc se nám líbilo dvoučlenné aluminiové sousoší: muslimský Ali a pravoslavná Nino, kteří se kolem sebe otáčeli a vytvářeli představu přibližování se k sobě. Kousek od nich již byla připravena otevřená scéna a několik desítek policistů. Za pár hodin zde vystoupí kalifornská pop-rocková kapela Miroon 5, na kterou se přijede podívat většina obyvatel města. V Čechách ještě nikdy nehráli. My mezi diváky nebudeme. Zajeli jsme se ubytovat do hotelu Antika a dostali osobní volno až do zítřejší snídani. Asi dvě hodiny jsem si prohlížel chloubu Gruzie, ale měl jsem o ní jiné představy. Také tady, kromě několika turisticky nejfrekventovanějších ulic, byly ošuntělé domy, padající omítka, rozkopané ulice, na kterých místní bábušky prodávaly všechno možné. A k vidění bylo i nejvíce směnáren v zemi.

Vrátil jsem se do hotelu a při otvírání pokoje zlomil čínský klíč. Technik se dostavil téměř okamžitě, otevřel dveře, ale přinesl si s sebou špatný zámek, tak se zase vzdálil. Sloužil dva roky jako bývalý sovětský voják v bývalé NDR. Když se všechno povedlo a já jsem si usedl k počítači, v celém hotelu vypadl na půl hodinu proud. A venku pořád lilo.

Den: 8.         Středa, 8. června 2016 

Při snídani jsme pogratulovali našemu řidiči Sosovi ke včerejšímu překvapivému vítězství Gruzie nad Německem v přípravném utkání na ME ve fotbalu. Přijal to komentářem: „Zázraky se dějí“. Pak už nás vozil celý den. Dalších dvě stě kilometrů.

V poledne jsme na hodinu zastavili v nadmořské výšce 2 025 metrů, kde se nacházela vesnička Goderdzi a kde lišky dávají dobrou noc. Nádherné panoráma okolitých ještě zasněžených velehor a pár místních lidiček. Čtyři mladí muži posedávali před dřevěnou boudou, na které byl nápis „Fast Food“ a popíjelo pivo. V jediném, prázdném, hotelu jsme si dali gruzínskou specialitu kajmari. Hustý jogurt, na který je potřeba desetkrát více kravského mléka.

Další dvě hodiny drcavé jízdy a zaparkování u pevnosti Achalciche z 9. století na kopci stejnojmenného města. Do roku 2011 zde stály pouze ruiny. Pak se zde postavilo za patnáct měsíců něco šíleného za šílené peníze. Něco připomínající Disneyland. Podle našeho průvodce – předchůdce vytunelovaného tunelu Blanka. Ministr vnitra, rodák z tohoto města, který měl projekt ve vládě na starost, dostal osm let natvrdo.  Součástí hradního komplexu je i luxusní hotel Rabath s wellnessem, svatební síň, prodejna suvenýrů a gruzínských vín i kopie budovy Chrámu Sofie v Istanbulu. Jako stavební materiál použitý tu pórobeton, tu cihly, tu kočičí hlavy. Jediným kloudným místem bylo muzeum.

Cestou dál jsme se zastavili na louce, nádherně zbarvené divým mákem, ostrožkou a hadincem. Pastva pro oči. A v pozadí zasněžené hory. Posledním bodem dnešního programu byl klášter Sapara. Také ze zlaté éry budování klášterů, 13. – 14. století. Unikátní kostel sv. Sáby s hezkými barevnými freskami. Nejvíce poškozen za nadvlády carského Ruska. Byl zrestaurován a ne „přestavěn“. Tak jsem v něm zapálil jednu svíčku a prohodil pár vět s popem. Docela znavení jsme se zabydleli v hotelu Fiesta na pokraji města a brzo vytuhli.

 Den: 9.         Čtvrtek, 9. června 2016

Na celou Gruzií padá déšť. Dnes byl budíček v šest hodin ráno. Čekal nás nejdelší přesunový den, čtyři sta kilometrů. Nejprve jsme zastavili u hradební zříceniny Chertvisi z 10. století. Nejspíš, abychom se po ránu trochu protáhli a zakamzičili si. O hodiny později jsme vtrhli do středověkého jeskynního města Vardzia, vytesaného do skal. Sympatická průvodkyně se pochlubila, že před deseti dny tady doprovázela slovenského prezidenta „Andreje“ s jeho suitou. Andrej prý umí dobře rusky i anglicky, ale žádný dárek ji nedal. V pěti stech jeskyních zde kdysi žilo přes padesát tisíc lidí. Co nezničilo velké zemětřesení v roce 1283, zdemolovali turecké vojska v roce 1552. Lozili jsme od jednoho skalního bytu ke druhému a pak se podívali do skalního kostela se zachovalými freskami, ale byla v něm tma, takže jsme je ani moc neviděli. A mnich prudil, že jsem v kraťasech. Pak to vzdal.

Třetí zastávkou bylo slavné Boržomi. Ve třech stáčírnách se denně z devíti pramenů, z hloubky 900-1200 metrů, vytáhne voda o teplotě 38-41 stupňů a naplní milion lahví. Vodu s vysokým obsahem vápníku, sodíku, chloridu a také jódu, bromu, zinku a hořčíku miloval také J. V. Stalin. Čtyři z pěti láhví jsou určeny na export do čtyřiceti zemí, včetně ČR. Tvoří 10 % gruzínského exportu, který je čtyřikrát nižší než import. S rozpadem Sovětského svazu se rozpadla také městská lázeňská část. Pro veřejnost je otevřen pramen Jekatěrina. Místní babky plní pozvolna vytékající vodu do pětilitrových PET lahví a pak je rozprodávají.

Stejně celý den propršelo. Tak jsme uzavřeli náš cestovatelský okruh Gruzií a vrátili se sto padesát kilometrů zpět do Tbilisi. Ve 20:20 hodin jsme odjeli „sovětským“ lůžkovým vlakem do Jerevanu v sousední Arménie. Sedm zastávek, 375 kilometrů. Jízdenka s lůžkem za 85,99 lerů (cca tisíc korun). Moldavská Margarita, postarší, obtloustlá děžurnaja našeho vagonu, na podlaze malou sekerkou naštípala dříví a zapálila oheň nad kotlem s vodou. Kdyby chtěl někdo čaj nebo kávu. Dvě předpůlnoční hodiny jsme rovným dílem trávili deset kilometrů od sebe vzdálenou gruzínskou a arménskou celní a pasovou kontrolou. Vlak registroval každý pražec. Spalo se báječně.