Den: 1 Pondělí, 21. března 2016 KYJEV
Den: 2 Úterý, 22. března 2016 KYJEV-ODESSA
Při ranní cestě taxíkem (49 km, 300 grivnů) na letiště jsme přibrzdili u Kyjevsko-pečerské lávry a u sochy Matka Vlast. Padesáti minutový let do černomorské Oděsy. Taxikář na letišti mi řekl, že do mého hotelu to může být deset nebo padesát kilometrů. Líbila se mi jeho upřímnost. Čtyřhvězdičkový Arkadia Plaza Hotel, kdysi Moldova hotel, si v privatizaci koupilo několik místních biznismenů. Spal tady americký boxer Mick Tysson i sovětská zpěvačka Alla Pugačovová. Ještě není turistická sezona, takže ze dvaceti čtyř pokojů bylo dvacet pokojů prázdných. Kouřit na pokoji nesmím, ale mám velikánský balkon. Hotel je umístěn poblíž prázdné plážové promenády. Na její konci je asi padesáti metrová pláž, kam po ránu chodí důchodci krmit nenažrané racky. Před každým ze čtyř nočních klubů je na zemi napsáno: „Neplať za sex. Nauč se zamilovat.“. Naproti hotelu je Gagarinn Plaza Center. Na pátém poschodí je super market, kde stojí 0,75 l Staropramenu patnáct grivnů a 0,75 l minerálky Boržomi dvacet jedna grivnů.
Historická část města je vzdálená asi pět kilometrů. Tramvají nebo autobusy. Vybral jsem se na pětihodinovou seznamovací procházku. Kolem budovy Divadla opery (kopie budovy milánské La Scala) jsem došel na Primorský bulvar. Na jednom z domů byla velká cedule, že v jeho suterénu se nachází Výstava jedovatých hadů. Kromě mne a třiceti dvou hadů různých barev a velikostí nikdo v sále nebyl. Majitel sem přichází jednou týdně, nakrmí své miláčky (myši, krysy) a odebere jim jed, který pak prodává místním nemocnicím. Venku snad byla ještě větší zima než v Kyjevě. Vrátil jsem se do hotelu a nastavil termostat na dvacet sedm stupňů.
Den: 3 Středa, 23. března 2016
Po snídani jsem vyrazil na osmihodinovou procházku starou Oděsou, původně Chadžibej, kterou před dvěma sty lety postavili Francouzi a Židé. Proto se ji říkalo: „Malá Paříž“ nebo „Okno do Izraele“. Dnes už zde nežijí ani Francouzi ani Židé.
Do města jsem vyrazil českou stařičkou tramvají T3, která už u nás desítky let nejezdí. Průvodkyně na ní nenechala dopustit. Pak bylo cítit nějaký divný puch. Tramvaj zastavila, průvodkyně vyšla ven s metrovou kovovou tyčí, obešla tramvaj, vrátila se a řekla, že je všechno v pořádku. Vystoupil jsem na Francouzském bulváru, kde se to hemžilo, kdysi funkčními, sanatorií. Jedním z nich byl rozsáhlý komplex Sanatoria V. P. Čkalova, kde byly funkční dvě budovy. V jedné byl dům důchodců. Ve druhém, kdysi letním sídle francouzského zakladatele města, bylo sídlo bývalého fotbalisty a nyní předsedy regionální fotbalové asociace. Některé ze zbořených budov ve francouzském stylu jsou prý populární jako svatební místa.
Následovaly Potěmkinovy schody, proslavené zejména z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin. Celkem 192 schodů s výškovým rozdílem 27 metrů vytvářejících optickou iluzi. Na jejich horním konci je bronzová socha pra-pra-pra vnuka kardinála Richelieu, vévodu Armanda Emmannuela Richelieu, kterého ruský car Alexander I. jmenoval prvním guvernérem Oděsy (1803-1814). Dnešním guvernérem je Michail Saakašvili, bývalý prezident Gruzie, nyní občan Ukrajiny.
Podle majitele je v celé Evropě pouze jedno podobné muzeum, na ostrově Man. Muzeum kontrabandu v suterénních prostorách na desítkách panelů ukazovalo pohnutou historii kontrabandu (zlato, zbraně, narkotika). Úsměvný byl panel historie sovětského kontrabandu: tranzistorové rádio, barevné příze, žvýkačky, časopisy, džínsy, apod.
V největší místní tržnici Prevoz jsem si po padesáti grivnech koupil po dvě stě gramech červeného a černého kaviáru. Pak jsem se zastavil na rumunském generálním konzulátu, kde jsem navštívil rozvedeného generálního konzula Mihaila, který v roce 2000 pracoval na Kosovu při předvolební registraci. V letě se ožení s Nigerijkou, o 27 let mladší než je on, kterou si nabrnkal při svém tříletém působení v Nigerii. Moc jsme si neměli o čem povídat.
Počasí mi docela přálo a tak jsem se procházel po místním „Václaváku“ – Děribasivská ulice. Převážně pěší zóna, plná obchodů, kaváren a restaurací. A nikde neměli bejzbolovou kšiltovku do mé sbírky. Zbývá mi šest dní, tak jsem se raději vrátil na hotel.
Den: 4 Čtvrtek, 24. března 2016
Strategickými bankovkami jsou dvojrublovky a pětirublovky. Tak většina místních říká svým penězům. První jsou do tramvají a trolejbusů, druhé do autobusů. V tramvajích fungují průvodkyně v oranžových vestách. Pokud nevybírají jízdné, mají vyhrazené jedno sedadlo vpravo vzadu, na kterém je napsáno, že je jenom pro konduktory. V autobusech je devatenáct míst na sezení a dvacet jedno místo na stání. Přední a zadní vchod. Průvodce není a tak se pětirublovka platí řidiči. Pokud jste od něj daleko, pošlete mu bankovku po spolucestujících s názvem stanice, kde budete vystupovat. Proč to má řidiče v narvaném autobusu zajímat jsem nepochopil. On vám ale po nich žádnou jízdenku nepošle. Nikdo na tom ani netrvá. Jednou jsem o jízdenku požádal a překvapený řidič mi utrhl z bloku deset jízdenek.
V jednu hodinu odpoledne jsem se sešel s „důvodem“ mé cesty, sympatickým Neilem a jeho osmiletou dcerou, která mluví anglicky, francouzsky, rusky a mateřskou srbštinou.
Hraje na klavír. Hned jsme se skamarádili. Neil mi na Kosovu dělal po řadu let regionálního právního poradce. Založil si také hudební skupinu. Měl rád pivo a hezké Srbky. Nakonec si jednu z nich v bělehradském chrámu pojal za ženu. Byl jsem mezi svatebčany. Po dvou letech monitorování v Donbasu je nyní Neil přes rok v Oděse a píše pro OBSE denní a týdenní svodky. Snad je někdo čte. Protože oba měli nějakou virózu, tak jsem je po dvou hodinách povídání přestal dále mučit.
O několik ulic dál bylo další suterénní muzeum – Muzeum zvuku. Jeden vedle druhého narvané gramofony různých velikostí a různého stáří. Přenesl jsem se na Chrámové náměstí, kterému dominuje Preobraženská katedrála s pohnutou historií. Největší pravoslavný chrám v Oděse. Pojme několik tisíc věřících. 1837 – katedrála po čtyřiceti letech dostavěna. 1919 – katedrála vypleněna. 1932 – katedrála uzavřena. 1936 – katedrála na příkaz Stalina přes noc zničena. 2010 – katedrála obnovená a vysvěcená moskevským patriarchou Kirillem vysvěcena. Elektronicky ovládané zvony hrají 99 melodií. „Dvoupatrová“ katedrála má v sobě dva chrámy. Nad zemí byl zasvěcen jednomu a pod zemí druhému svatému. Docela dobrý nápad.
Den: 5 Pátek, 25. března 2016
Nejdelší katakomby na světě. Údajně tři až pět tisíc kilometrů. Třípatrový labyrint chodeb v bývalých vápencových dolech pod celým městem a jeho okolím. Před dvěma sty lety se tady vysekávali stavební kvádry, ze kterých je postavená historická část města. Štoly pak sloužily ke skladování vína nebo jako skrýš pašeráků. Za druhé světové války sloužily jako tajný úkryt odbojových skupin. Část katakomb je součástí Muzea partyzánské slávy.
Dnes měl být konečně, podle rosniček, slunečný den. Ve dvě hodiny odpoledne jsem si na tři hodiny nasadil na hlavu bílou přilbu a do ruky vzal malou baterku. S průvodcem, ex-policajtem Jaroslavem jsme se vydali na čtyřkilometrovou pouť oděským podzemím. V padesátých letech zde váleční vězni kopali protiatomový kryt, který jim současně sloužil i jako vězení. Jaroslav byl skutečným znalcem katakombové historie a tak mi vyprávěl spoustu zajímavých věcí, které jinak návštěvníkům nesděluje.
Ono to s těmi partyzány bylo trochu jinak. Jedna třicetičlenná skupina se zde ukryla, jenomže je její členka prozradila veliteli rumunských fašistů, kteří operovali na tomto území. Ten nechal hlídat vchody do katakomb. Jeden z partyzánů otěhotněl svojí kolegyni. Když porodila, velitel nechal všechny tři zastřelit. Postupně se všichni postříleli. Velitelův zástupce si tajně psal podrobný deníček. Když ho náhodou po válce objevili, bylo rozhodnuto, že nebude nikdy publikován. To by byl námět pro hollywoodský film. Podle Jaroslava to nebyli žádní hrdinové.
Na hotelové recepci mne upozornili, že jsem jim zničil bílý ručník, protože tu mini-tečku nešlo vyprat. Na hotelovém pokoji v koupelně jsem objevil desítky pobíhajících mravenců. Děžurnaja je přišla vystříkat. Prý mám něco v lednici. Kaviár? Tak proč jsou v koupelně?
Den: 6 Sobota, 26. března 2016 KIŠINĚV
Den: 7 Neděle, 27. března 2016
Další jarní slunečný den. Prostě jsem z tramvaje někde vystoupil, rozhlédl se kolem a vešel do nějaké ulice. V sobotu a v neděli jsou snad ve všech větších městech ex-SSSR na vyhrazených ulicích lidové hrabárny. Převážně postarší ženy vytáhnou z bytů a sklepů všechno možné harampádí. Něco visí na ramíncích, něco je na stole, něco na zemi.
Opět jsem se setkal s Neilem a jeho vegetariánskou dcerou. Tentokrát v restauraci Kompot na Derebasivce. My dva jsme si dali boršč, kyjevský řízek a nefiltrované pivo. Dopovídali jsme si čtvrteční nedokončená témata. Další tři hodiny jsem se pak loudal městem a sbíral hezké street photography.
Den: 8 Pondělí, 28. března 2016
Velikonoční pondělí. Barevná vajíčka, pomlázka. K hotelové snídani jsem si vyžádal velký talíř, toustovaný chléb a rozkrájený citron. Vysypal jsem na něj po dvě stě gramech červeného a černého kaviáru. Vejce jako vejce. Slepičí nebo rybí. Velké oči. Přes polovina kaviáru mi ještě zbyla.
Tramvají jsem odjel do středu města. Pobavilo mne hlášení jedné příští zastávky – prospekt Gagarina. Protože Ukrajinci nemají písmeno „g“, zaznělo: „Prospekt Haharina“. Vystoupil jsem na Preobražence a zahleděl se na kdysi jistě městský architektonický skvost. Nyní lešením obložená třípatrová zelená budova. Na lavičce sedící sedmdesáti letý stařík mi vysvětlil, že v devadesátých letech tuto budovu s obytnými domy prodal starosta města místnímu tajkunovi, který z ní vystěhoval všechny nájemníky, kromě čtyř rodin. Následovala řada „náhodných“ požárů. Budova chátrá. Nový majitel z ní chce udělat obchodní centrum, zatímco nové vedení města se ji snaží odkoupit zpět.
Na Děribasovské ulici jsem se zastavil v Muzeu čokolády. Sympatický mladík mi půl hodinu vykládal o přínosu Olmeků, Mayů a Inků k vynálezu tekuté čokolády. A o přelomových letech 1828, kdy Holanďan poprvé vylisoval kakaové máslo a vyrobil „tuhou“ čokoládu, 1875, kdy byla vyrobena první mléčná čokoláda a v roce 1931 ji následovala první „ bílá“ čokoláda, ve které není žádné kakao. Mezi zajímavými exponáty z čokolády mne upoutal gramofon, na kterém byla čokoládová gramodeska na jedno použití. Prý skutečně hrála. Při odchodu jsem dostal papírový hrníček s deci tekuté mléčné čokolády.
O sto metrů dál, na ulici Richelieu, bylo Muzeum voskových figurín. Jako všechna již navštívená muzea, byl umístěn ve sklepě. Prostor o několika místnostech. Bez průvodce. Vystaveno přes osmdesát voskových figurín. Identifikace řady z nich vyžadovala notnou dávku fantazie. Nebo si přečíst popisek na stěně. Platilo to především o hollywoodských filmových hvězdách.
Znovu jsem se prošel po Primorském bulváru. Kolem Potěmkinových schodů na jeho konec. Zastavil mne Viktor Pavlovič Belych s igelitkou. Právník a básník. V patnácti letech začal skládat první básně a první sbírku vydal o padesát let později. Jak se mi pochlubil, v devadesátých letech kandidoval na post prezidenta Ukrajiny. Tehdy ale zvítězil Kučma. Své básničky nabízí chodcům za cenu, kterou uznají za vhodnou. Prý mu vloni starosta města dal sto grivnů. Dal jsem mu je také a dostal několik básniček. Zeptal se mne na jméno a pak mi dlouze recitoval báseň, ve které se Marcel a jeho rodina mnohokrát opakovali. Popřál jsem mu pevné zdraví a hodně štěstí.
U budovy ve stylu římské kolonády jsem potkal nestandardní dívku, kouřící cigaretu na dlouhé špičce. Na uších velká bílá sluchátka. Temně rudě namalované rty byli ve stejné barvě jako její jarní kabát. Vlasy sčesané do míče. Pod nosem železná kulička. Jmenovala se Anič Čibis. Dvacet šest let. Vystudovala psychologii. Denně si ušoulá asi dvacet cigaret. Chtěla by přednášet v Americe. Zatím ji ale nikdo nepozval. Těch zážitků už bylo dost a tak jsem se rozhodl vrátit tramvají do hotelu. Místo pěti-sedmi minut intervalu se stařičká česká tramvaj objevila za půl hodiny a byla narvaná více než indické metro.
Na recepci mne čekala ředitelka hotelu a další z mých ručníků, který prý budu muset zaplatit, protože jsou na něm nějaké šmouhy, které nejdou vyprat. Prý jsou na to čtyři svědci, kteří se byli podívat v mém pokoji. Řekl jsem ji, ať mne příště o delegacích v mém pokoji předem upozorní. Po krátkém laškování jsem ji doporučil, ať to přenecháme naším advokátům. A zrušil jsem jenom pro mne nahřátou hotelovou saunu. Abych jim zase nezašpinil ručník. Raději jsem se hrabal na pokoji v dnešních fotkách, dojídal červený a černý kaviár a popíjel místní koňak Desna ze závodu Šustov, který skutečně dostal v roce 1863 povolení od francouzské provincie Koňak používat tento název. Asi si koupím pár lahví domů. Určitě si je koupím.
Den: 9 Úterý, 29. března 2016
Poslední den na Ukrajině. Zítra budu spát ve své posteli. Dopoledne jsem nasedl do autobusu a někde ve městě z něj vystoupil. Nahlížel jsem do různých dvorů, ve kterých byli vchody do dalších přistavěných bytů. Díval jsem se po zchátralých domech. Už mne nepřekvapovalo obrovské množství klimatizačních krabic nalepených vedle oken historických domů. Jeden z důvodů, proč UNESCO nechce dát Oděsu na svůj seznam. Po ulici, která se původně jmenovala ulice Richelieu, pak na desítky let ulice V. I. Lenina a teď se znovu vrátila ke svému původnímu názvu, jsem dorazil na „nejmladší“ ulici ve městě. Přejmenována po polském prezidentu Lechu Kačinském, který zahynul před šesti lety při leteckém neštěstí.
Potkal jsem vitální bábrlenku (82 let), okopávající předzahrádku před svým domem. Dali jsme se do řeči a ona mi navrhla společnou procházku k další zajímavosti města. Dům-zeď, plochý dům. Třípatrový obytný dům, který z určitého místa v úzké ulici vypadá jako pouhá kulisa, zeď. Procházeli jsme s a povídali o všem možném. Zeptal jsem se ji také, jak se těší do Evropské unie. „My nikam nechceme. To chtějí naši politici, kteří už tady nemají co rozkrást. A Němce tady také nechceme.“. A dívala se, co ji na to řeknu.
Pak jsem potkal sympatickou dvacítku Sašu, kterou zajímalo, zda jsem fotografem. Ona má Canon. Spolu jsme zašli do Muzea ohně, kde bylo na osmdesáti dvou panelech přes dva tisíce různých zapalovačů, tematicky řazených. Většina z nich vyrobená v Číně. Další Oděsit, který si vymyslel svoje muzeum a je zapsaný do Knihy rekordů Ukrajiny. Více sklepních muzeí snad už ve městě není. Cestou do hotelu jsem utratil zbytek grivnů za tři lahve koňaku a půl kilo kanadských cedrových oříšků.
Den: 10 Středa, 30. března 2016
V pět hodin ráno jsem se rozloučil s personálem hotelu, zaplatil hotel i dva ručníky a nasedl do taxíku. Řidiči jsem předal posledních sto grivnů. Podle sazebníku ale vymáhal o padesát grivnů více. Pozval jsem ho do Prahy, že mu je tam vrátím. V sedm hodin jsme seděli v natřískaném letadle a přes okna koukali na hustou bílou mlhu. Za hodinu jsme vystoupili z letadla. Vynesli nám také naše zavazadla, které jsme si museli převzít a v hale znovu odevzdat. Také letenky jsme dostali nové a tak každý seděl zase někde jinde. V jedenáct hodin jsme konečně opustili Oděsu. Pětihodinové čekání v Kyjevě na spoj do Prahy se tak smrsklo na jednu hodinu. Jako i při předchozích letech společností MAU (Mezinárodní Aerolinie Ukrajiny), jsme bezplatně dostali jenom vodu. V Ruzyni nás čekalo příjemné jarní počasí.
