Den: 12. Neděle, 6. března 2016
Budík na pokoji číslo 502 Arya Inn hotelu v thajské hříšní Pattayi u Jihočínského moře mne probudil v šest hodin (to byla v Praze právě půlnoc), hotelový telefon v sedm hodin ráno. O půl deváté jsem odevzdal recepční lady boy Moi klíč a jídlo z lednice. Usmál/a se na mne s pusou plnou barevného rovnátka.
Po dvou hodinách jízdy po dálnici jsme byli na letišti v Bangkoku. Následovaly dvě hodiny čekání a tři hodiny letu na severovýchod. Do autonomní oblasti Čínské lidové republiky – ostrovního Hong Kongu, kterému přes sto let vládli Britové. Na rozloze dvakrát větší než Praha žije téměř osm milionů lidí. Šest hodin večer a já jsem měl čtrnáct hodin volna na seznámení se s hostitelskou zemí. Nejprve si ale vyměnit americké za hongkongské dolary, abych měl na autobusovou dopravu do města. Z letiště, které má svůj (bezejmenný) ostrov, mostem přes ostrov Lantau a ostrov Tsing Yi, odkud jiným mostem na poloostrov Kawloon. A ještě tunelem na Hong Kong Island. Třicet devět kilometrů. Město je rozlezlé od přístavu do různých stran kopce. A samý mrakodrap. Ulice nebyly vůbec přelidněné. Podle dvou místňáků proto, že zítra se musí brzo ráno do práce.
Nejblíž jsem to měl do přístavu. Chvíli mne lákala možnost zajet si lodí za sto dolarů na hodinu plavby vzdálený půlmilionový ostrov Macao, který má Čínou garantovaný autonomní status do roku 2049. Historické jádro města má sice dvacet osm památek a osm náměstí (na seznamu UNESCO), ale těch bych si asi ve tmě moc neužil. Takže by mi zbyl Macao coby asijský Las Vegas. Herny a kasina. Skutečnou perlou pro gamblery je jistě kasino Venetian s největší hrací plochou na světě – 51 000 m2, kde se nachází 3 400 hracích automatů a 800 hracích stolů. Nemusím vidět všechno.
Rozhodl jsem se zůstat v HK. Vedle bylo ruské kolo, šedesát metrů vysoké. Tak jsem si na čtvrt hodinu do jedné z klimatizovaných kabin vlezl a udělal tři pomalé kruhy. Téměř nic jsem neviděl, protože okolité budovy byly daleko vyšší. Za další tři hodiny jsem se přesvědčil, že město sice nemá výškový sklon jako bolívijský La Paz, ale přesto to byla samá ulice nahoru-dolu. Aby lidé odsud neutekli někam pryč, tak téměř každá nakloněná ulice má eskalátory nahoru. Aby se lidé přes den nepletli do cesty automobilové dopravě, jsou na řadě míst nadzemní pěší koridory. V řadě z nich posedávali na zemi různopočetné skupinky žen různého věku. Jedly, pily, hrály karty a jiné stolní hry. Prý jsou to členky různých dobrovolných spolků, které koncem týdne relaxují.
V jiném koridoru stál za mikrofonem osamělý, na krátko ostříhaný mladý muž. U nohou měl dva reproduktory a před sebou velkou plechovku na příspěvky. Neměl ruce. Když mu bylo osm let, zasáhl ho elektrický proud. Občas hrává na benefičních koncertech. Rád také maluje. Usměvavý pohodář. Vedle mikrofonu měl mobil. Jazykem mi vyklepal, že mu je pětadvacet let. Anglicky ale neuměl a tak jsem zastavil jednu kolemjdoucí holku na překlad.
Líbili se mi patrové autobusy i úzkokolejní patrové tramvaje, připomínající místním starou, dobrou Anglii. Po desáté hodině byly i hlavní obchodní ulice téměř vyprázdněné. Kromě několika barů naditých mladými Angličany a Američany. Nakoukl jsem také do několika zapadlých uliček, kde asi ani přes den není moc světla. Popovídal jsem si s mladou černoškou, která venčila bílého kudrnatého psa a jedním starším pánem, sedícím na lavičce, který se divil, proč nejsem někde jinde.
O půlnoci jsem se autobusem vrátil na letiště. V různých polohách jsem v polosedě/pololeže vydržel spát/nespat do ranního odletu letadla do Dubaje.
