Den: 1. Pátek, 10. července 2015 Praha-Lima
Čtyři roky od trekkingu v Nepálu jsem si včera znovu sbalil pětasedmdesáti litrový Deuter. V pět hodin ráno jsem se probudil a v osm hodin ráno jsem byl na letišti. Letadlo do Paříže odlétalo v deset hodin. Přelet z letiště Orly narvaným Boeing 777 nad Atlantickým oceánem trval 12 hodin 7 minut. Přes 6 400 mil. Do pobřežní Limy, hlavního města Peru. Jediné volné místo v letadle bylo vedle mne. Shlédl jsem pět filmů a mezitím pospával, jedl nebo pil. Přistáli jsme o půl třetí sobotního rána podle SEČ, vrátili čas o sedm hodin a zase jsme byli v evropském pátku. Půl hodinu mikrobusem do hotelu Imperial Inn, mini pokoj č. 201.
Den: 2. Sobota, 11. července 2015 Lima
Při snídani, u které nechyběly lístky koky, průvodkyně Martina z Vysočan otevřela místní oblíbený nápoj, 42%, a účastníci zájezdu se navzájem popředstavovali: Brňáci – manželé se dvěma dcerami (16 a 19 let), Hlučiňáci – dva bráchové (191 a 196 cm), majitelé tiskárny, Berounčané – Ladislav Sr. a Ladislav Jr. a českolípská padesátnice, doktorka chirurgie. A já. Pak jsme se s hodinovou pauzou na oběd courali deset hodin po téměř deseti milionové Limě a jejím pobřeží. Začali jsme u Parku lásky a pozorováním odvážných neoprenových surfařů. Po taxi přesunu do starého města jsme se procházeli z náměstí na náměstí, z kostela do kostela. Plaza de Armas, Katedrála, Arcibiskupský palác, klášter Svatého Františka, apod. A všude bylo plno malých Peruánců v pestrobarevných oděvech.
Den: 3. Neděle, 12. července 2015 Cusco
V jedenáct hodin jsme se během hodiny přesunuli z pobřeží do pohoří And. Z Limy v nula metrech n.m. do města Cusco ve 3.300 metrech n.m. a také na seznamu UNESCO. V předkolumbovské době tady bylo centrum incké říše. Nejdéle osídlené město v Peru, již od osmého století. Za pár let dosáhne půl milionů obyvatel. Plné zahraničních turistů. V indiánské kečuánštině „cusco“ znamená „pupek, břicho“. Prostě Pupek světa. Někteří z nás hned pocítili výškový rozdíl tlakem v hlavě nebo na prsou. Ubytovali jsme se v docela luxusním hotelu Arcángel. Povinně jsme vypili zelený čaj z koky a rozžvýkali několik suchých kokových lístků. To, abychom nechytli soroče, což je kečuánský výraz pro nemoc z nadmořské výšky. Na vyrovnání kyslíkového deficitu. Pak jsme vyrazili do večerních ulic. Kousek od nás byla Plaza de Armas (Hlavní náměstí), které je v každém větším peruánském městě.
Den: 4. Pondělí, 13. července 2015 Cusco
Den na dlouhou trať po všemožných inckých památkách ve městě a jeho blízkém okolí v okruhu padesáti kilometrů. Dvanáctirohý kámen Hatunrumiyoc. Katedrála vyzdobená malbami indiánských umělců. Umělecká čtvrť San Blas. Zlatý chrám a zahrada nejvyššího Inky Qoriqancha. Ceremoniální pevnost Sacsayhuamán. Kamenné bludiště Qenqo s obětními místy. Červená pevnost Puca Pucara. Tambo Machay – incký pramen vody věčného mládí. Památky ve Valle Sagrado – svatém údolí Inků. Pisaq – terasovitá políčka, sluneční chrám s astrologickou observatoří. Od začátku mám v těch Incích zmatek. Za to mohou dobyvační Španělé. Pro místní obyvatele (indiánský kmen Tahuantinsuyo, což znamená „Země čtyř světových stran“), byl v kečuánštině Inka nejvyšším představitelem jejich božství. Pacha Kutek byl Vládcem světa, Pacha Mama byla Matkou země. Kolem jezera Titicaca byl jaké Pacha Tata. Ale také místním králům se říkalo Inka. Monkokapak byl prvním inckým králem, (živý) Pacha Kutek byl devátým králem. Dohromady bylo téměř třicet králů-Inků. Španělé si to totálně zjednodušili a udělali ze všech místních obyvatel inky s malým „i“.
Den: 5. Úterý, 14. července 2015 První trekkingový den (16 km)
Netvrdím, že vysokohorský trekking je mým koníčkem, ale prostě byl zahrnut do programu zájezdu a tak s tím nešlo nic dělat. Rostlina koka je podobná čajové rostlině. Roste asi do metrové výšky a obsypaná je zelenými lístky. Pro Peruánce má tradiční, rituální hodnotu. Vyberou si tři nejhezčí lístky, fouknou do nich a vysloví modlitbu. Poté si je s deseti-dvaceti dalšími lístky dají do pusy. Nežvýkají, nekoušou, jenom obalí slinami. Udělají z nich kuličku, kterou potom dvě-tři hodiny povalují z jedné strany na druhou a vysávají z nich kokový alkaloid. Kulička má prý přes dvacet pozitivních vlastností. V obchodech se dá sušená koka pořídit ve formě bonbonů, čajových pytlíků, žvýkaček, tyčinek nebo volných lístků. Tohle nám prozradil místní průvodce Vlad (jméno dostal po Vladimíru Iljiči Leninovi) cestou k výchozímu bodu našeho třídenního trekkingu po staré incké stezce napříč Andami. A prozradil i domácí výrobu kokainu. Do vany se nasype dvanáct kilo kokových listů, které se nechají sedm dní luhovat. Poté se po nich šlape bosými nohami nebo holínkami, jako kdysi u nás zelí. Postupně se začnou objevovat bílé krystalky. Pokračovat, vydržet. Pak se dopraví bílý materiál do nejbližší rafinérie k rafinaci. U zdroje, tedy nejlevněji, se dá pořídit kilogram nerafinovaného kokainu za 200 USD a rafinovaný kokain za 700 dolarů. O půl sedmé ráno jsme vyrazili autobusem na 150 kilometrovou cestu, s přestávkou na další snídani ve vesnici Molletapa (2 850 m), do našeho výchozího bodu výletu – Soraypampa (4 000 m), kde už na nás čekalo devět koní, šest mulů a šestičlenný místní doprovod: kuchař, pomocník kuchaře, stanař, řidič a dva víceúčeloví pomocníci. Před námi se týčily různě vysoké tisícimetrovky a mezi nimi horské sedlo, kterým jsme se měli jednou ze stovek inckých stezek přehoupnout směrem k Machu Picchu. Pro dnešní trekking jsem vyfasoval mohutného koně Alasana, čtyřletého hnědáka. Naše vzájemné sbližování se při úvodním výšlapu strmými, úzkými, kamenitými chodníčky trochu protáhlo. Ten blbec chtěl pořád vidět, co je dole ve srázu. Já jsem o tuhle podívanou vůbec nestál. Po pravé straně jsme měli obrovský, modro-bílý ledový velikán Apu Salcantay. K polednímu jsme dorazili na vrchol hory Taso (4 630 m). Kromě silného větru zde na nás už čekal místní šaman v ušance, který se třásl zimou, pořád něco mumlal a pak naše kokové lístky věnoval jako obětinu pro Boha hor. Dvouhodinový strmý sestup o čtyři sta metrů byl bez koní, které si potřebovali odpočinout. Ve výšce 4 230 m jsme si dali k pozdnímu obědu kuřecí polévku s nudlemi. A pokračovali další hodinu pěšky přes údolí plné různobarevných obrovských kamenů, z nichž řada připomínala různá zvířata. Další čtyři hodiny, již zase v koňském sedle, jsme procházeli mlžným pralesem, kde nás místo mlhy čekal studený déšť, poháněný silným větrem. Všichni měli na sobě pláštěnky. Já jsem ji nechal na Letné. Totálně jsem vymrznul a promokl. K zaslouženému spánku v „pionýrských“ áčko stanech jsme se uložili na louce nedaleko potoka Quebrada Humantay, v tábořišti Rajampampa (3 280 m). O půlnoci v nich bylo osm stupňů. Zkrácená verze dnešního programu: ráno jsme vyjeli o půl sedmé ráno z Cusca (3 300 m), v poledne byli v Tasu (4 630 m) a večer jsme spali v kempu (3 280 m).
Den: 6. Středa, 15. července 2015 Druhý trekkingový den (18 km)
Stručný kečuánský slovníček: Áno –Ari, Ne – Manan. 1 – och, 2 – iskaj, 3 – kinsa, 4 – tawa, 5 – pisqa, Ahoj/Jak se máš – Alilanču, Děkuji pěkně – Urpiy sonkoj, Pojďme – Čaku. Po včerejší zkušenosti, kdy jsem s vyplazeným jazykem doháněl o jednu, dvě generace mladší spolucestující, jsem se rozhodl pro verzi „pomalíka“, známou z Nepálu. Nebylo se kde ztratit a tak jsem vynechal úvodní přednášku o místní květeně a nasadil vlastní tempo. Oproti včerejšku byl pochodový reliéf daleko vlídnější. Lehounké klesání, stoupání úzkými údolími. Asi těch přednášek bylo více, protože jsem se se skupinou sešel po třech hodinách ve vesničce Qayquay (2 889 m), odkud jsme dalších pět kilometrů „nahoru-dolu“ pokračovali na koních. U opuštěných termálních lázní s železitou vodou a miliony moskytů jsme si v jednom bazénu vymáchali nohy a poobědvali chřestovou polévku a studený kuřecí zeleninový salát. Za další tři hodiny jsme na hřbetech svých koní překonali vzdálenost patnácti kilometrů do vesničky Salnayaku (2 088 m) a počkali, než nám místní spolupracovníci postaví stany na spaní. Spíme o více než kilometr níž než včera a tak je půlnoční stanová teplota slušných čtrnáct stupňů. Před večeří jsme se srdečně rozloučili se všemi místními pomocníky. Do obálky jsme pro ně, každý podle svého nejlepšího svědomí, vložili částku oscilující kolem doporučených čtyřicet USD, jako bakšišovné. Mne navíc stálo dalších patnáct dolarů půjčení spacáku na dvě noci, který se mi nechtěl tahat z Prahy.
Den: 7. Čtvrtek, 16. července 2015 Třetí trekkingový den (0 km)
Čekal nás třetí dech beroucí trekkingový den. Za osm hodin absolvovat dvanácti kilometrovou trať přes jeden vrchol. Nejprve se spustit 200 metrů n. m. dolů. Pak 500 metrů n. m. po kamenných schodech nahoru. Grilované kuře k obědu. Po druhé straně 700 metrů n. m. po kamenných schodech dolů. Celkem šestnáct kilometrů zážitků. Nebude-li pršet a nebude-li zataženo, uvidíme v dálce Machu Picchu jako odměnu za odepsané klouby. Nemusím být u všeho. Zvolil jsem si přátelštější verzi a minibusem, který převážel naše bágly, jsem si udělal vlastní dvouhodinový program. Dostal jsem se na vlakové nádraží, kam o čtyři hodiny později dorazili ostatní. Za dvacet osm dolarů pro cizince a za necelé dva dolary pro Peruánce jsme vlakem po úzkokolejce dorazili za hodinu jízdy do Aguas Calientes, turistické vesnice (1 200 obyvatel), brány na homoli Machu Picchu, známé také pod názvem Machu Picchu Pueblo. Docela slušný hotel, kousek od hlavního náměstí, měl světlo, měkké postele a teplou vodu.
Den: 8. Pátek, 17. července 2015 Machu Picchu, Aguas Calientes
Na incké civilizaci (kultuře) je zajímavé, že za několik set let své existence dosáhla řadu prvenství v různých oborech poznání, ale – neměla své vlastní písmo. Španělští dobyvatelé zde zničili všechno, co se dalo a tak historie Incké říše je více postavená na domněnkách a legendách než na archeologických nálezech. Vstávat ve čtyři hodiny ráno není běžná doba, ale … O půl páté jsme již čekali v dlouhé frontě na jeden ze zelených ekologických autobusů značky Mercedes, které za dvacet pět minut a za dvacet čtyři dolarů vyváží denně přes dva tisíce pět set turistů o tři sta metrů výš, ke vchodu do komplexu horské citadely Machu Picchu. V kečuánštině: Stará hora („Babča“). Protože chráněná řekou Urubamba a zejména vysokými horskými štíty, španělští kolonisté ji nikdy neobjevili a tedy – nezničili. Důvod, proč se dostala na Seznam světových kulturních památek UNESCO i do slavné internetové „sedmičky“. Důvod, proč ze dvou milionů zahraničních návštěvníků Peru navštíví dva miliony zahraničních návštěvníků i Machu Picchu. Od získání peruánské nezávislosti (28. července 1821) trvalo dlouhých devadesát let, než svět objevil toto místo. Americký archeolog a dobrodruh, absolvent univerzity v Yale, manžel vnučky rodiny Tiffany, Hiram Bingham s pomocí místních Inků poprvé stanul dne 24. července 1911 u tohoto zapomenutého architektonického skvostu. V průběhu dalších let odsud vyvezl do Yale téměř všechno, co se dalo, a založil v Yale Incké muzeum. Po desítky let trvajících vyjednávání se několik artefaků vrátilo do Peru. Ale jenom jeden kousek zlata. Je však možné, že se jedná o bájný zlatý poklad, který Inkové ukryli někde v horách. Brzké vstávání se nám nesporně vyplatilo. O půl hodinu jsme předběhli východ slunce a tak jsme si ho mohli vychutnat. I postupně se zvedající ranní páru nad vesnicí, kterou kdysi pro krále Inků a asi šest set VIPů postavilo za třicet let (jiná verze mluví o devadesáti letech) přes deset tisíc dělníků. Dnes je k vidění 143 pozůstatků budov a obytných domů. Bonbónkem je Sluneční chrám, Chrám Kondora, Chrám Tří oken, Inkův most. A také desítky teras. Odpolední osobní volno jsem si užíval ve městě, kde vrcholily týdenní oslavy Na nebe vstoupení Panny Marie. Desítky kapel, lidí v maskách nebo v lidových krojích procházelo centrem města každé dvě hodiny. Večerní zábava vyvrcholila na náměstí vystoupením hudebních skupin. Svět je doopravdy malý. Na zahrádce jedné z desítek restaurací jsem popíjel kávu a pozoroval místní cvrkot, když mne někdo pozdravil v češtině. Hodinu jsem si pak povídal s Dušanem R., vedoucím brazilského vánočního zájezdu v roce 2013.
Den: 9. Sobota, 18. července 2015 Cusco
Po dvou dnech kolem sedmého divu světa jsme brzo ráno nasedli za 52 dolarů na místní vlak a po sto minutách se přesunuli malebným údolím řeky Urubamba do vesnice Ollantaytambo, vojenské pevnosti, ve které pobýval snad nejslavnější incký generál Ollantay. Podle legendy se zamiloval do dcery krále Pacha Kuteka, devátého Syna Slunce, kterému se to ale vůbec nelíbilo. Generála posadil do vězení a dceru poslal do kláštera. Teprve po jeho smrti jeho syn oba osvobodil, protože potřeboval generála v bojích proti Španělům. Nebo tak nějak. Poté jsme se hodinu přesouvali ve výškách nad tři tisíce metrů po vysokohorské planině, kde se překvapivě dařilo jak kukuřici, tak i pšenici a prosu. Další zastávkou byli Salinas de Maras. Konečně něco jiného než incké památky. Přes čtyři tisíce bazénů-jezírek o rozměrech asi třikrát pět metrů, které představovali pro jejich majitele, asi čtyři sta kečuánských rodin, „zlatou slepici“. Z horského pramene do nich vtékala silně slaná voda, která mimo období dešťů dávala měsíčně 180-200 kilogramů soli. Kolem lánů obilí ve výšce přes 3 800 metrů jsme se zastavili v Moray, kde se nacházela Incká laboratoř na výzkum úrody. Cestou jsme zahlédli ptáka kara-kara a pole s léčivou rostlinou kinoa, merlíkem chilským. Závěrečným bodem dnešního programu byla vesnice Chinchero, kde nám v rodinné tkalcovně předvedly dvě ženy výrobu příze z lamy, její barvení přírodními barvivy a jejich tkaní na stavu do různých výrobků. Již za tmy jsme se po pěti dnech vrátili do hlučného města Cusco a ubytovali na jednu noc do stejného hotelu. Na největším náměstí hluboko do noci probíhalo hlučné vyvrcholení týdenních náboženských oslav.
Den: 10. Neděle, 19. července 2015 Puno
Dvanácti hodinový, čtyři sta kilometrový přesun luxusním mercedesem z města Cusco do města Puno na břehu jezera Titicaca. Přes rozsáhlou náhorní plošinu Altiplano, oddělující horské masivy západních a východních And. Za ostrého slunečného počasí jsme se přesouvali ve výškách tří až čtyř tisíc metrů. Krásný pohled na zasněžené velikány byl ze zastávky ve výšce 4 335 metrů. Přejezd byl zpříjemněn zastávkami u tří „Barroco Andino“, kostelů postavených v andském baroku. Vesnice Canincunca, Huaro a – především nádherný kostel ve vesnici Andahuaylillas, asi nejkrásnější barokní kostel v Jižní Americe. Prostě – Sixtínská kaple, postavená v roce 1572. Místo hlavních varhan má dvě boční varhany, přivezené v letech 1630 a 1650 z Německa. Nikde se nesmělo fotit, ale ke společné vstupence bylo připojeno DVD. Předtím jsme se ještě zastavili ve vesnici Rakči u Chrámu Boha Stvořitele Vera Koča. Ale, moc toho nezbylo. K obědu u jedné peruánské rodiny jsme si dali pečené morče s brambory. Za tmy jsme dorazili do stotisícového města Puno na jihovýchodě Peru, ubytovali v hotelu Puno Terra a dali pořádnou lamí večeři v místní restauraci. První ze tří dekád zájezdu máme úspěšně za sebou.
Den: 11. Pondělí, 20. července 2015 Ostrov Isla Amantani
Jezero Titicaca, ležící v nadmořské výšce 3 812 metrů na rozloze 8 562 km2 je nejvyšším vysokohorským jezerem na světě s komerční lodní dopravou, neuvěřitelných 893 km3 vody, 1 125 kilometrů pobřeží. Stálá povrchová teplota 11-12 stupňů. Západní část jezera patří Peru, východní část ostrova patří Bolívii. Kromě mnoha přírodních ostrovů se na jezeře nachází také osmdesát sedm umělých ostrovů, Islas flotantes, indiánů kmene Uros, kteří prý mají černou krev. Plovoucí „rákosové“ ostrovy, zapuštěné asi dva metry pod vodou, obložené tunami rostliny totora, mají životnost asi patnáct let. Pak se vlivem slunce a vody organicky rozloží a jejich obyvatelé si postaví nový ostrov. Navštívili jsme ostrov Uros Manco Capac (půl hodinu plavby lodí z města Puno), velikosti asi 30×30 metrů, na kterém žilo dvacet pět členů pěti rodin. Každý rok se střídá „prezident komunity“. Do města jezdí jednou za týden, v sobotu, na nákup potravin a oleje. Proud na svícení si vyrábí ze solárních panelů, které jim věnoval bývalý prezident Fujimori poté, co několik ostrovů lehlo popelem. Místňáci žijí z rybolovu a z návštěv zahraničních turistů, kterým nabízí různé suvenýry, především z lamy a alpaky. Asi tam musí být šílená ponorková nemoc. Po dalších třech hodinách plavby jsme vpluli na přírodní lávový, hornatý ostrov Isla Amantani se čtyřmi tisíci Urosů, dvěma základními a jednou střední školou, ambulancí a hlavním náměstím s kostelem. Naše skupina se rozdělila do dvou hostitelských rodin, které se živí ubytováváním turistů v normálních zděných domech. Bydlel jsem v domě drobné, podsadité Dony Francesky, negramotné Kečuánky, jejíž dvě dcery a čtyři synové žijí v Limě a v Punu a občas ji navštíví i s vnoučaty. Čišela z ní naprostá spokojenost se životem. Po polévce a smaženém plátku sýra s třemi bramborami, což jsme mylně považovali za předkrm, jsme si dali hodinový trekking mezi políčky na vrch ostrova ke kamenným zbytkům chrámu nejuctívanější bohyně Pachamamy. Všude kolem byla modrá voda, nad ní jasná modrá obloha. Jinak nic úchvatného. K večeři jsme si připlatili dvacet šušníků a najednou bylo vynikající smažené kuře s oblohou a místní pivo. Přeplněné hvězdní obloze dominovala Mléčná dráha a Jižní kříž. Ke spaní byla spousta vlněných dek a deset stupňů. Už jsem si na noční kosu zvykl, jenom Sovák pořád remcá, že mu je zima.
Den: 12. Úterý, 21. července 2015 Puno-Copacabana
Bolívie, „Tibet Ameriky“. Nejvýše položená a nejizolovanější země na americkém kontinentu. Přes milion kilometrů čtverečních, přes deset milionů obyvatel. Z deseti obyvatel jsou čtyři Indiáni (především Kečuánci a Ajmarové), tři mestici a tři kreolové a běloši. I proto je oficiálním názvem země: Bolivijský mnohonárodnostní stát a oficiálními jazyky je španělština a třicet šest indiánských jazyků. Při svém založení (6. srpna 1825) měla země přes dva miliony km2. Jenomže pak přišla o polovinu území, včetně přístupu k moři, v několika zpackaných válkách proti Chile. Slunečné ráno a na pokoji deset stupňů. Tříhodinová plavba jezerem Titicaca z ostrova Amantani zpět do města Puno. K obědu jsme si dali vynikajícího smaženého pstruha a prohlédli dvě hlavní náměstí ve městě. Místními ťuk-ťuky se pak dopravili na autobusové nádraží. Mezinárodním autobusem jsme se kolem jezera dostali k peruánsko-bolívijským hranicím. Dvě hodiny jsme zabili, než se všichni cizinci z autobusu odbavili na obou stranách hranice a vyměnili si dolary za bolívary při kurzu 1:6,18. Pak nás už čekalo osm kilometrů do města Copacabana (3 910 m), kde nás na příští dvě noci čekal hotel Paraiso. Sto metrů od jezera Titicaca.
Den: 13. – 20. 22. – 29. července 2015 viz: BOLÍVIE
Den: 21. Čtvrtek, 30. července 2015 La Paz – Puno
Probudili jsme se do posledního bolívijského dne. Po sedmi dnech zase návrat do Peru. Z téměř pětikilometrové výšky jsme si naposled nafotili probouzející se hlavní město, objímané zasněženými šestitisícovkami. Nejvíce se mi líbila Huayna Potosí (6.088 m) a Illimeni (6.439 m). Po dvou hodinách jízdy jsme přijeli si na tři hodiny prohlédnout předchůdce incké kultury, slavné město Tiwanaku (Tiahuanaco, „Suchý břeh“), 3.870 m, které existovalo v období 1580 BC – 1200 AC. Proč potom tato kultura zanikla, jsou pouze domněnky. Ve svém rozkvětu zde žilo až sto tisíc Tiwanaků. Zahraniční turisté platí 80 bolivanů, národní turisté 10 bolivanů a národní studenti 3 bolivany. A – všichni uvidí to samé. Kdysi sedmistupňová, osmnáct metrů vysoká pyramida Akapana, uměle navršený kopec, obložený kamennými kvádry s údajně pozlacenými vstupnými bránami. Moc z nich ale nezůstalo. Téměř všechno bylo rozkradeno Španěly a místními zlatosběrači. Viděli jsme i Místo tří světů: nad námi, náš a pod námi. Když už jsme toho snědli, vypili a viděli v Bolívii až-až, nabrali jsme kolem jezera Titicaca směr k peruánským hranicím. Přechod hranic neměl chybu. Za půl hodinu jsme byli v Peru. Ještě hodinový kousek cesty a zase jsme se ubytovali ve stejném hotelu ve městě Puno. Jeno pokoj jsem dostal jiný.
Den: 22. Pátek, 31. července 2015 Puno-Chivay
Abychom do příští středy překonali přes tisíc osm set kilometrů, které nás dělí od Limy, čeká nás řada různě dlouhých přesunů přes Andy i kolem tichomořského pobřeží. Město Puno dělí od města Chivay třista dvacet kilometrů. Brzo ráno jsme si ale přidali devadesáti kilometrovou zajížďku do vesnice Sillustani pokochat se za krásného počasí rozsáhlým pohřebištěm dvou předinckých kultur při jezeře Umajo (3 850 m). Kamenné válce do výšky osmi metrů, naplněné hlínou a kamením, kromě asi metrové spodní části, do které se malým otvorem po desítky let soukaly mrtvoly. Po náhorní planině Altiplano ve Východních Kordillerách jsme si cestu zpříjemňovali zastávkami u různých přírodních krás. Ve výšce 4 250 m bylo rozsáhlé tmavomodré jezero se stovkami růžových chilských plameňáků. Pouze z autobusu jsme si fotili několik skupin plachých divokých lam – vikuň. Nevěřícně jsme minuli těsně vedle silnice ledové jazyky, roztávající v silném slunci. Ve dvě hodiny na vyhlídce ve výšce 4 886 m podle Gemini, přestože místní tabulka si přidala a ukazovala 4 910 m. Oběd jsme si dali vedle vápencové stěny s homolovitými útvary. Přilepšil jsem si kilem sladkých marakují. Z povzdáli už bylo vidět činnou sopku El Misti. Při sjezdu serpentýnami o kilometr níž, v malebném městečku Chivay (3 633 m), posazeném do úrodného údolí, kde se pěstují hlavně brambory a superpotravina kinoa, nás jedna ze sopek vítala dlouhým černým kouřem. V údolí žijí dva indiánské kmeny, které kdysi praktikovali, již miminám, deformaci hlavy dozadu, aby tak zvětšili prostor pro mozek, do tvaru, jaký měla hora, která byla jejich bohem. V parku na Hlavním náměstí mramorová tabule ve španělštině, polštině a angličtině hlásala, že z tohoto místa, 13. května 1981, polská expedice „Canoandes 79“ objevila pro Peru a svět Colca Kaňon, nejhlubší kaňon na Zemi. Pro větší objektivnost měla být vedle další tabule, na které by stálo, že kaňon při svém přeletu náhodně objevil jeden španělský pilot již v roce 1954. Ten si ale žádnou cedulku na náměstí nepřilepil. Deset kilometrů od Chivay jsou horké léčebné prameny pod otevřeným nebem. Třicet devět stupňů. Hodinové večerní koupání za těch patnáct šušníků rozhodně stálo.
Den: 23. Sobota, 1. srpna 2015 Kaňon Colca-Arequipa
Řidič našeho autobusu včera ve sprše uklouzl a natloukl si ošklivě loket na pravé ruce. Snad poslední den zájezdu, kdy se muselo vstávat ve čtyři hodiny ráno. Desítky kilometrů od našeho hotelu nás již jistě čekalo alespoň pár ze dvou stovek kondorů andských. Jediné místo na světě, kde se v tomto množství dají pozorovat ve volné přírodě. Vidí devět krát lépe než lidé, dožívají se 65-70 let, váží až dvanáct kilogramů a křídla roztáhnou téměř na čtyři metry. Nejlépe se na ně dívá z pozorovacího místa Cruz del Condor (3 700 m). Na něm se kolem osmé hodiny sešlo asi padesát autobusů a přes tisícovka zvědavců z celého světa. A čekalo a čekalo. A koukalo do kilometrové hloubky, kdy se konečně kondoři probudí a rozhodnou se předvést. Jenomže najednou se dvakrát zachvěla země (to ta včerejší čmoudící sopka si dvakrát uprdla) a pod námi se začal zvedat bílý kouř. Nakonec se ale asi desítka kondorů rozhodla individuálně si párkrát kolem nás zaplachtit. Jeden kondor na stovku turistů, rychlostí 80-130 kilometrů za hodinu. Poté jsme si dali podél kaňonu hodinový trekking po kamenité stoupající stezce, lemované spoustou kaktusů různých velikostí a druhů, na jehož konci nás už čekal autobus a padesát metrů nad ním mrtvá kráva, na které si debužírovalo sedm mladých kondorů. Také jsem nikdy o tomto kaňonu neslyšel. A přesto Canyon del Colca je hlubší než proslulý Velký kaňon v americké Arizoně. Přes stokilometrové úrodné údolí Colca, plné terasovitých políček, kterým protéká říčka Colca. Údolí se na třiceti kilometrech mění v kaňon, ve kterém největší hloubka dosahuje 3 182 metrů. Průměrně je vidět do hloubky devíti set metrů. Cestou do dalšího cíle našeho programu jsme se na chvíli zastavili v jedné indiánské vesnici, ve které jsme ochutnali kravský sýr a také sladké brambory namočené do jílu, protože je to prý zdravé pro zažívací trakt. A ještě jednou, na hodinu, ve městě Chivay. A minuli jsme asi dvaceti chatkový hotel, který peruánská vláda zabavila Keiko Fujimori, dceři předchozího peruánského prezidenta, který za korupci sedí na hodně let ve vězení. Keiko kandiduje do prezidentských voleb, které budou v příštím roce. Pokud by vyhrála, jistě dá svému tátovi prezidentskou milost. V podvečer jsme přijeli do milionového města Arequipa (2 540 m), druhého největšího v Peru, čtyři sta padesát kilometrů vzdáleného od pobřeží. „Bílé město“, protože budovy v centru města jsou postavené z bílého kamene. Páté ze dvanácti peruánských míst na seznamu UNESCO, které jsme navštívili. Z městského mostu jsme si nafotili tři městské sopky: (foneticky) El Misti, Čečani a Piču-Piču. Symbolem města je činná sopka El Misti (5 825 m), na kterou jsem se po zabydlení díval z pokojového okna.
Den: 24. Neděle, 2. srpna 2015 Arequipa
Po včerejších šesti stupních se dnes rozhodně lépe vstávalo do dvaceti stupňů a slunce svítícího přímo do pokoje. Dopolední návštěva se protáhla na dvě hodiny a rozhodně za to stála. Dominikánský Klášter svaté Kateřiny, Monasterio del Santa Catalina. Město ve městě. 20 426 m2. Šest ulic pojmenovaných po městech v domovském Španělsku (Malaga, Toledo, Sevilla, Burgos, Granada a Cordoba). V roce 1579 byl mohutný klášter do posledního puntíku postaven mužskou sílou, která pak už do něj nesměla vstoupit. Kromě biskupa. V 18. století zde žilo až sto sedmdesát mnišek, rekrutovaných z bohatých španělských rodin. Obvykle druhá dcera. Mnišky nesměly ven, ani nikoho z venku vidět, ale směly být „subvencovány“ svými rodinami a občas si s nimi popovídat přes okno ve tmavé místnosti. Mohly mít s sebou až čtyři služky, které směly ven na nákupy. Měly své pokoje, kuchyně, společenské místnosti, velké dvory, vymalované nádhernými freskami. Takže se neměly zase až tak špatně. V zahradě kromě květin rostla řada ovocných stromů. Kousek od nich byl hřbitov. V roce 1871 se to ale papeži Piovi IX. přestalo líbit a vykázal všechny služky. V listopadu 1978 navštívil klášter španělský král a královna. V roce 1982 povolil papež Pavel II. omezené vycházky mimo klášter. Dodnes v něm ještě žije patnáct jeptišek, ale ty jsme neviděli. Vycházejí do svých šesti ulic, až odejdou turisté. V rámci osobního odpoledního volna jsem nakoukl do malé restaurace Zig-Zag, kde se stoly obsazují týden předem. Výjimečná tím, že si v ní kovové točité schodiště nechal bohatý majitel vyhotovit přímo u francouzského stavitele Eiffela. Poté jsem postupně navštívil Katedrálu na Hlavním náměstí a kostely: sv. Augustína, sv. Dominika, Milosrdných Panen a Nejsvětější Trojice. Protože je neděle, všude v nich probíhaly mše. Na náměstí probíhal pestrobarevný průvod masek, doprovázený hudbou. V rohu postával hlouček deseti jeptišek, ale nejspíš nebyly z kláštera sv. Kateřiny.
Den: 25. Pondělí, 3. srpna 2015 Nasca
Davové šílenství v naší skupině. Místní dopravce včera odpoledne zavolal průvodkyni Martině, že má porouchaný autobus. Místo objednání u jiného dopravce Martina zvolila lokální autobus, který vyjel z Arequipy teprve v jedenáct hodin. Před vstupem do autobusu jsme nejprve museli nechat na kancelářském papíru s namalovaným zasedacím pořádkem otisk prstu. Poté, co již všichni cestující seděli, se objevila malá Peruánka s velkou kamerou a všechny si nás nafilmovala. Do cíle dnešní spanilé jízdy, vzdáleného 560 kilometrů, dorazil stařičký autobus po deseti hodinách s půlhodinovou přestávkou na oběd. Uvnitř přes šedesát cestujících. Nedýchatelno. Smrad. Na mini obrazovce za řidičem ve španělštině odpromítány filmy: Kingsman a Skin Effect. Programem slibované „nádherné panorama“ se nekonalo. Ze začátku padala v naší, jinak mírumilovné, skupině spousta nespisovných výrazů. Pak už jenom tichá rezignace. V deset hodin večer jsme se ubytovali v místním hotelu.
Den: 26. Úterý, 4. srpna 2015 Nasca-Paracas
12 magických obrazců: Velryba – 65 m, Tříbodová trapéza – 3 km, Člověk-pták 35 m, Opice – 90 m, Pes – 50 m, Kondor – 135 m, Pavouk – 46 m, Kolibřík – 97 m, Plameňák – 300 m, Papoušek- 230 m, Ruce – 50 m, Strom – 70 m. Pro koho byly linie namalované? Jaký měly smysl? Pomáhali také ufóni? Létali staří Nazkové? Na čem a kam létali? Buďto: Mají rituální náboženský význam a sloužily jako komunikace s nadzemskými bohy nebo jako obětina bohům. Nebo: Jde o gigantický astronomický kalendář. Nebo: Jedná se o označení míst s výskytem podzemní vody použitelné pro zavlažování. Nebo: Byly vytvořeny návštěvníky z kosmu pro přistání (Erich von Daniken). V departmentu Ica, 360 km jihovýchodně od Limy, leží pouštní náhorní planina Nasca. Na její pěti stech km2 je rozmístěno více než 300 obrazců, tzv. geoglyfů, vytvořených velice jednoduchým způsobem: odstranit deset-dvacet centimetrů povrchové tmavé horniny, pod kterou se objeví světlý vápencový nebo pískový podklad. Obrazce zvířat, hmyzu, ryb, ptáků, lidí. Geometrické obrazce, spirály, dlouhé rovné linie (i několik kilometrů). Je zřejmé, že tyto obrazce nebyly z povrchu země rozlišitelné. Balóny na teplý vzduch? Velcí draci? Na kdysi zelené planině žil po tisíc let (200 př. n. l. – 800 n. l.) indiánský kmen kultury Nasca. Pak byla poražen skupinou lidí z jihovýchodu, civilizací Wari. Společně se stovkou dalších cizojazyčných turistů jsme čekali přes tři hodiny na malém letišťátku, než se vyjasní obloha. Když se vyjasnila, zaplatili jsme sto dolarů za let a třicet šušníků za letovou taxi. Následoval půlhodinový vyhlídkový let nad tajemnými obrázky kanadskou Cessnou 207 pro dva piloty a šest cestujících, rozmístěných podle dříve zjištěné jejich osobní váhy. Seděl jsem za pilotem. Každý ze dvanácti obrazců se oblétal dvakrát. Pro tři cestující na levé straně a pak pro tři cestující na pravé straně. Moc se mi to líbilo. Dva z naší skupiny projevili zájem o hodinovou přednášku o těžbě zlata. Jak se kdysi a dodnes těží v okolitých horách zlato z různých nerostů, které zlato obsahují. Snad jsou kolem Hlučína nějaké utajené zlatonosné hory. Zbytek skupiny je doprovodil. Co jiného? Tisíce let staré mumie na pohřebišti Chauchilla. Dvanáct metr hlubokých hrobů, ve kterých dvě až tři dokonale usušené mumie, převážně sedící, oblečené do různých dek, řada z nich s dlouhými drody. Některé mumie byly vážné, některé se smály. Všechny jsou ve vynikajícím stavu, protože zde téměř nikdy neprší a suchý písek, bohatý na sůl a nitráty je dokonale zakonzervoval. Nafotil jsem přes stovku záběrů a chvíli si pohrával s myšlenkou vyhlásit fotosoutěž o Miss Mumie 2015. V okolí pouštního města Huacachina jsou nádherné vysoké písčité duny. A místní atrakce – jízda bugínami po nich, včetně možného sand-surfingu. Přes den to může být bomba. Jenomže my jsme přijeli o hodinu později, již za tmy. „Zlatá“ přednáška. Hodinová noční jízda po desítkách dun šílených uhlů, které jsme spíše tušili, držíc se oběma rukama kovové konstrukce (hlavně se nepřevrhnout a nevypadnout) připomínala horskou dráhu pro slepce. Další nová zkušenost. Po další dvouhodině jízdy autobusem jsme vystoupili v pobřežním městě Paracas, centru bývalé paracaské kultury (700 př. n. l. – 400 n. l.). Město bylo v roce 1974 silným zemětřesením téměř úplně vyhlazeno. Ubytování v Bamboo Lodge na promenádě. Dostal jsem pokoj s balkonem a výhledem na moře, vzdáleném dvacet metrů od okna, rušeným svazkem asi dvaceti tlustých elektrických kabelů dva metry od balkonu.
Den: 27. Středa, 5. srpna 2015 Paracas-Lima
Tři dny počasí neumožňovalo vyhlídkové plavby. Ani dnes ráno to nevypadalo nejlépe. Nakonec se stal malý zázrak a obloha se začala vyjasňovat. Výprava lodí na devadesát minut kolem poloostrova Paracas se záhadnou kresbou trojzubce, 180×80 m, a na tři Ostrovy Ballestas s koloniemi lachtanů i kormoránů, lachtanů, tučňáků a pelikánů. Ostrovy bíle pokaděné od guana, které se zde už osm let netěží. Neefektivní kvůli úbytku „výrobců“ ze dvaceti dvou na tři tisíce kusů. Plameňáci sežerou drobné rybky ančovičky a pak z nich vykadí guáno, dusíkaté přírodní hnojivo. Po dálnici podél pobřeží jsme se dále přibližovali k peruánskému hlavnímu městu s několika plážovými foto zastávkami. Tisíce racků, několik kondorů havranovitých. A delší zastávkou na oběd v luxusní restauraci, kde měli vyvěšenou i českou zástavu. Zde měl být poslední slibovaný bod programu: „Necháte se zlákat místním afrodisiakem, ceviche erótico?“. Nechali. Ceviche je jídlo připravené z pěti ingrediencí: jakýkoliv plod moře (dal jsem si dvacet krevet), cibule, sůl, citron a chilli pepř. Žádné pozitivní účinky se ale nedostavili. Také, co bych tady s nimi dělal. Na parkovišti jsem plašil asi dvacítku oprsklých pelikánů, abych je, vzlétající, dostal do objektivu. Sledovala mne peruánská dvacítka ve dvoudílných plavkách a pak mi naznačila, abych ji také vyfotil. Co jsem měl dělat? Za tmy jsme se zabydleli v hotelu hlavního města, kde jsme trávili i první noc.
Den: 28. – 29. 6. – 7. srpna 2015 Lima-Paříž-Praha
Kdybychom dnes byli v Bolívii, tak s deseti miliony Bolivijců oslavujeme jejich státní svátek. Kdybychom 28. července byli v Peru, tak jsme mohli s jednatřiceti miliony Peruánců oslavovat jejich státní svátek. Takhe jsme nikde nic neoslavovali. Pár posledních z 672 hodin na jihoamerickém kontinentu. Ráno se zataženou oblohou ještě polovina skupiny našla sílu jet se podívat na pozůstatky nějaké cihlové pyramidy a pak za tři sta korun do Muzea zlata. Druhá polovina se rozhodla pro individuální courání středem hlavního města Peru. Připojil jsem se ke druhé skupině poté, co mne v hotelu (polední check-out) odpojili od internetu. Kromě obchodů, nabízejících stejné zboží jako v náš první den, jsem nic zajímavého nezaznamenal. Tak jsem se raději coural po pobřežním parku. Pak jsem si všiml, že mi nad hlavou polétává snad desítka „ustřižených padáků“. O kousek dál měli svojí přistávací plochu. Za osmdesát dolarů jsem svůj život na dalších dvacet minut svěřil do rukou mladého sympatického Eduarda Reátegui V., který byl vloni v Praze. Moc se mu líbil Karlův most, pivo a české holky. Polovinu času jsme kroužili nad městem, polovinu času nad oceánem. Když jsme byli zase na pevné zemi, předal mi Eda mikro kartu s nahraným letem, abych jednou viděl, co jsem právě viděl. Cestovka se nakonec rozhoupala a její představitelka Martina nás pozvala na před-odletovou obědo-večeři do noblesní restaurace. Tečka za naším výletem. Naposled jsme popadli svá zavazadla a autobusem je přepravili na letiště. Na pařížském letiště jsme se trochu překvapili. Já a celník, který mi nechal vyložit všechno z pytle, ve kterém jsem věděl, že mám jenom několik nakoupených hadrů. Ale screen mu ukazoval na dně pytle něco velkého a černého. Bylo to pět pytlíků různě ochucené soli jako vzpomínka na solní políčka. Po konzultaci se svým supervizorem se shodli na tom, že se s největší pravděpodobností nejedná o kokain ani heroin a tak jsem to všechno pracně nastrkal zpět. V Ruzyni screen neukázal nic a tak jsem se drožkou vrátil na Letnou.
