Den: 1. – 11. 10. – 20. července 2015 viz: PERU
Den: 12. Úterý, 21. července 2015 Puno-Copacabana
Bolívie, „Tibet Ameriky“. Nejvýše položená a nejizolovanější země na americkém kontinentu. Přes milion kilometrů čtverečních, přes deset milionů obyvatel. Z deseti obyvatel jsou čtyři Indiáni (především Kečuánci a Ajmarové), tři mestici a tři kreolové a běloši. I proto je oficiálním názvem země: Bolivijský mnohonárodnostní stát a oficiálními jazyky je španělština a třicet šest indiánských jazyků. Při svém založení (6. srpna 1825) měla země přes dva miliony km2. Jenomže pak přišla o polovinu území, včetně přístupu k moři, v několika zpackaných válkách proti Chile.
Slunečné ráno a na pokoji deset stupňů. Tříhodinová plavba jezerem Titicaca z ostrova Amantani zpět do města Puno. K obědu jsme si dali vynikajícího smaženého pstruha a prohlédli dvě hlavní náměstí ve městě. Místními ťuk-ťuky se pak dopravili na autobusové nádraží. Mezinárodním autobusem jsme se kolem jezera dostali k peruánsko-bolívijským hranicím. Dvě hodiny jsme zabili, než se všichni cizinci z autobusu odbavili na obou stranách hranice a vyměnili si dolary za bolívary při kurzu 1:6,18. Pak nás už čekalo osm kilometrů do města Copacabana (3 910 m), kde nás na příští dvě noci čekal hotel Paraiso. Sto metrů od jezera Titicaca.
Den: 13. Středa, 22. července 2015 Copacabana, Isla del Sol
Slovo „Copacabana“ neznamená nic ani v portugalštině (světoznámá pláž v Rio de Janeiro), ani ve španělštině. V indiánské kečuánštině znamená „Vidím jezero“ a již dávno bylo pojmenováním vesnice na bolívijském břehu jezera Titicaca. Pro Bolivijce i pro Peruánce je to nejposvátnější místo. Poutní místo zázraků. Především přes stoletá Katedrála svaté Panny Marie Copacabanské a nad městem se nacházející Křížová cesta – Calvaria. V 19. století sem přijela z Rio de Janeiro bohatá rodina se slepou dcerou. Panenka Marie vyslyšela jejich modlitby a dívka začala vidět. Přešťastný otec po návratu domů pojmenoval část Ria na Copacabana. Tak jsme se hned po snídani byli podívat na zázračnou katedrálu, které vévodí svatořečená černá soška.
Místem zrození Boha Slunce a počátkem incké civilizace podle legendy je ostrov Isla del Sol, Ostrov Slunce na jezeře Titicaca. První Inka, Manco Capac, zde přes skálu sestoupil na Zemi. První obyvatelé se zde objevili před 2 800 lety. Potvrdil to také Jacques Custeau, který se tady potápěl v sedmdesátých letech minulého století a objevil potopené město. Hornatý ostrov, kde funguje mobil a neexistuje jediný dopravní prostředek, kam jsme se pronajatou lodí dostali po dvou hodinách plavby.
Ráj pro pěší turistiku. Jako desítky zrovna přítomných Bolivijců, Peruánců, Američanů a Francouzů jsme si za nádherně modré oblohy udělali dvanácti kilometrový trekking.
Od rána krmení lístky koky jsme převážně kamenitou hřebenovku (šest „velbloudích hřbetů“) zvládli za tři hodiny. Viděli jsme několik ruin starých inckých chrámů a několik ochočených lam. Měli jsme špičkový výhled z výšky přes čtyři kilometry na téměř celý ostrov a v dáli se týčícími zasněženými vrcholky Bílých Kordillier. Na ostrově je také několik krásných, menších, žluto písčitých, liduprázdných pláží, i když – v neoprenu by se dalo i koupat. Téměř středomořská atmosféra. Po dvou hodinách plavby jsme se vrátili do Copacabany, abychom si ještě stihli nafotit západ slunce z Křížové cesty, sto sedmdesát metrů nad městem. A sníst něco k večeři.
Den: 14. Čtvrtek, 23. července 2015 Copacabana, La Paz
Na světě je nejméně patnáct měst s názvem La Paz (Mír). Téměř polovina z nich na Filipínách. Podle řady publikací je ten bolívijský La Paz nejvýše položeným hlavním městem na světě. Není to vůbec pravda. Milionové město La Paz, založené v roce 1548 Alfonzem de Mendoza, je sídlem vlády a prezidentského paláce. Čtvrtmilionové město Sucré, založené o deset let dříve Pedrem Anzurezem, nejkrásnější město v zemi, zvané „Bílé město“, je sídlem nejvyšších soudních institucí a – podle Ústavy i oficiálním hlavním městem Bolívie, ležícím v nadmořské výšce 2 790 metrů, tedy o jeden kilometr níže než La Paz.
Po ránu jsme se rozloučili s Copacabanou a já s pokojovým výhledem na jezero Titicaca, díky kterému má vnitrozemská Bolívie kromě pozemního vojska a letectví také námořní vojsko. I když jsme ho na jezeře nikde nezahlédli. Trajektem jsme se přebrodili přes úžinu Tiquina a další dvě hodiny pokračovali autobusem do La Paz. Abychom si město hned od začátku vychutnali, vystoupili jsme z autobusu a nasedli do místního „metra“ – lanovky.
Město se totiž nachází na svahu s převisem čtyř set metrů. V nejvyšší části, El Alta (4 160 m n.m.), žije převážně chudina, ve střední části ministerstva, státní instituce, banky a v nejnižší části největší boháči, včetně rezidence prezidenta. Takže drtivá většina dopravou a lidmi ucpaných ulic směřuje nahoru nebo dolu. Skutečné podzemní metro zde prostě postavit nelze. A tak jim rakouská firma postavila kabinovou lanovku, spojující vršek se spodkem, tři linie (červená, žlutá a zelená). Nádherný výhled na toto chaotické město. Konečně jsme se zabydleli ve střední části, v hotelu Sagarnaga (3 700 m n.m.).
Po hodinovém odpočinku, který jsem místo oběda trávil u internetu, jsme vyrazili na první pochůzku historickou částí města. Hlavní náměstí se výjimečně nejmenuje Plaza de Armes.
Nachází se na ní Katedrála, Prezidentský palác a uprostřed, v zelené části, socha Pedra Murijo, který bojoval proti Španělům. Ti ho chytli a oběsili na jednom z kandelábrů na tomto náměstí. Málem jsme se ale na náměstí nedostali, protože přístupová ulice byla zahrazená zátarasy z ostnatého drátu, za kterým stáli stovky policajtů v plné polní. Po chvíli vyjednávání nás pustili se slovy, že se jedná o možnost sociálních nepokojů. I na samotném náměstí byli další desítky ozbrojenců. Katedrála svatého Františka byla zavřena.
Pokračovali jsme ve svém okruhu. Prošli se místní „Zlatou uličkou“, kolem Domu důchodců, disko klubu Obrovský pomeranč a nové městské tržnice na čarodějnický trh Mercado de las Brujas, na kterém mne upoutal zejména prodej bílých těl lam těsně před jejich porodem, které měly sloužit štěstí a bohatství. Pak jsme dostali osobní volno na brouzdání po uličkách, plných obchodů s podobným zbožím jako v Peru. Pořídil jsem si bolívijskou kšiltovku a nejsilnější a nejdražší repelent, protože ho prý v džungli i na pampě budeme potřebovat. A povečeřel jsem v hongkongské restauraci. Ještě v deset hodin večer se ozývalo mohutné skandování, projevy, troubení, hvizdot a petardy. Nejspíš místní folklor. Na pokoji bylo příjemných sedmnáct stupňů.
Den: 15. Pátek, 24. července 2015 Amazonská džungle
V devět hodin odlet mrňavým letadlem z La Paz, který zase uvidíme za pět dní, do amazonské džungle. Po čtyřiceti minutách letu jsme přistáli ve městě Rurrenabaque (20 000 obyv.), na místním trhu snědli několik langošů a vyrazili ve dvou motorových kánoích na druhou největší řeku Bolívie, Rio Beni. V protiproudu, ve hnědé, místy přes sto metrů široké řece, lemované po obou stranách zelenými stromy, jsme po třech hodinách dorazili ke svému dvoudennímu bydlišti pod hrdým názvem Tucan Lodge v Národním parku Modidi (Mravenec). Na vysekaném palouku tři bambusové domky po dvou pokojích bez sociálního zařízení. Kolektivní bydlení na dřevěných palandách s moskytovým baldachýnem. Celá lodge bez elektrického proudu.
Po lehkém obědě jsme se vydali na první čtyři hodiny průzkumu primárního pralesa doprovázení René, místním Indiánem kmene Kečua, kterému se před dvěma lety zakousl v řece dvoumetrový kajman do levé ruky. Za další čtyři hodiny jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o desítkách stromů a rostlin, které jsou anebo lidovými léčiteli na všechny možné neduhy anebo zabijáky. Nejvíce se nám líbili stromy, kterých kůra silně voněla česnekem a jiné, které voněli křenem. Kolem nás lítali tisíce moskytů a po zemi se procházeli tisíce mravenců různých druhů a velikostí. Občas se z různých dálek ozývali různí ptáci, které jsme někdy viděli a někdy neviděli, ale průvodkyně Martina nám je pohotově ukazovala ve svém Atlasu ptáků. René se snažil vydáváním jaguářích zvuků přilákat samce a samičku, protože bylo právě období říje. Určitě bychom je neviděli, bylo šero, ale prý bychom je slyšeli, jak vydávají stejné zvuky jako náš domorodý průvodce. Pokus se nevydařil.
Po večeři, ke které jsme měli hromadu špaget po milánsku a ovocný sálat, jsme vyrazili na noční tříhodinový pochod za žábami a mravenci. Pět metrů od mého pokoje jsme na dvou stromech při baterkách zahlédli dvě velké tarantule. U řeky skutečně kvákala spousta žab. Po návratu na ubytovnu jsem objevil jednu tlustou žábu ve svém pokoji. Tak jsem ji vyhodil ven. Mám zaplacený jednolůžák. Tím skončil náš první amazonský den.
Den: 16. Sobota, 25. července 2015 Amazonská džungle
Další náučně-poznávací expedice bolívijským pralesem. Čtyři hodiny dopoledne, tři hodiny odpoledne. Dopoledne jsem, se souhlasem René, strčil prst do mraveniště a pak snědl desítky nalepených mravenců, kteří měli citronovou příchuť. Na zahnání hladu to ale nebylo. O kousek dál jsme se dva podělili o jednu houbu, která prý zasycuje. Byla spíše jako houbová žvýkačka. Liány, fíky, kaučukovníky, kakaovníky. Odpoledne jsme se přeplavili na kánoe na druhou stranu řeky a po hodině chůze sledovali vysokou žlutou zeď, ve které měli svá hnízda barevní papoušci. Téměř dvě hodiny jsme trávili pozorováním děr, do kterých měli průběžně přilétávat. Jeden pár přiletěl a hned zase odletěl. Ostatní z nás měli legraci. Kroužili vysoko nad námi a pak zmizeli. Tím skončil náš zálesácký život v džungli.
Den: 17. Neděle, 26. července 2015 Amazonská pampa
Brzo ráno jsme se rozloučili s džunglí a v kánoe jsme se přesunuli po několika hodinách, po dvou řekách a spoustě úzkých kanálů do pampy. Čejci, kondoři havranovití, kolibříci, malba běločelá, káně, kara-kara, různé druhy volavek a papoušků. Také několik želv.
Pár metrů od vody nás čekalo další přírodní bydlení, kterému se i tady říká lodge. Generátor se zapíná v podvečer na dvě hodiny. Pouze pro jídelnu (abychom viděli, co je k večeři), pět venkovních žárovek a zástrčky na dobíjení baterií. Pak už bylo vidět jenom naše chodící čelovky, které osvětlovaly tisíce lítajících moskytů, mušek a jiného sajrajtu.
Den: 18. Pondělí, 27. července 2015 Amazonská pampa
I když jsem chvíli váhal, zda si mám jít brzo ráno vyfotit další východ slunce v dalším koutě světa, nakonec zvědavost zvítězila. I proto, že jsem byl od pěti hodin vzhůru díky okolnímu skřeku všeho, co již bylo také vzhůru. Motorovou kánoe jsme se protáhli několika kanály, po kterých se ještě vloni dalo chodit. Jenomže sousední Brazílie spustila poblíž novou hydroelektrárnu a ta zvedla hladinu zdejší vody o dva metry. Myslím, že z té stovky „vycházející slunce nad bolívijskou pampou“ fotek se mi dvě-tři povedly.
Po snídani byl naplánovaný pochod v erárních bílých galoších po rozbahněném břehu řeky a hledání ve stromech těsně nad vodou se ohřívajících anakond. Kvůli zvýšené hladině vody ale šance byla minimální. Rozhodl jsem se pro individuální program, zůstal v prázdném táboře a vychutnával si pampovou atmosféru. Od rána pěkně pražilo a tak jsem si vypral spoustu věcí. Vedle pokoje se mi v močálu procházel manželský pár a jejich dvě děti – kapybary (Pán trávy). Velikostí a tmavými štětinami připomínají divoké prase. Nemají ocas. Na předních nohách čtyři na zadních nohách tři prsty. Čeleď: morčatovitá. Přes den se ukrývají. Největší žijící hlodavci na světě, vyskytující se pouze v Jižní Americe.
Z La Pazu mi zbylo zatuchlé pečivo, kterým jsem nakrmil desítky malých žluto-hnědých opic, kterým docela chutnalo. Pak jsem si chtěl nafotit barevné ptáky a málem jsem šlápl na vyhřívajícího se metrového kajmana. Po táboře jsem pobíhal v plavkách a každou půl hodinu jsem si dal sprchu. Místní kuchařce, připravující náš oběd, zbyly nějaké odřezky masa a tak přivolala ke břehu manželský pár, dva dvoumetrové kajmany, abych je nakrmil. Kajmanice se jmenovala Tomata, ale asi jsem její jméno špatně vyslovoval, tak jsem ji raději přejmenoval na Kečup. Venku jsem pozoroval ptáky a v kuchyni kuchařku. Doporučil jsem ji dát více cibule a česneku. V poledne se vrátila zablácená výprava bez anakondích úlovků.
Po krátké odpolední siestě jsme, dosti nevěřící v úspěch, vyrazili na hodinovou plavbu za říčními delfíny, se kterými jsme se měli koupat a mazlit. Zastavili jsme na kruhovém místě velikosti fotbalového hřiště. Pokud by se neobjevili delfíni, tak by tam určitě byli kajmani, kteří se delfínů bojí. Říční delfíni z vody nevyskakují, jenom se na mžik objeví nad vodou, nadechnou a zase zmizí, aby se objevili úplně jinde. Fungují v deseti-dvanácti členných skupinách. Na kajmany útočí společně a nekompromisně. Dospěláci mají světle růžovou barvu, děti šedou barvu. No, a skutečně tady byli. Obě barvy. Takže několik z nás naskákalo do vody a hodinu jsme si užívali plavání a koukání kolem, kdy se co objeví. Jednou jsem na nějakého delfína pod vodou šlápl, jednou mne jiný přátelsky plácl ocasem přes hlavu. Symbióza člověka s delfínem. Spokojeni a vyhladovění jsme se vrátili na večeři do tábora.
Den: 19. Úterý, 28. července 2015 Z Pampy do La Paz
Moskyti celého světa, nemám vás rád. To jsem si mohl za ty peníze místo nejdražšího repelentu koupit nejdražší láhev místního vína. Za ty čtyři amazonské dny mne pokousali úplně všude. I tam, kde jsem to vůbec, ale opravu vůbec nečekal.
Tečkou za amazonským dobrodružstvím byl pokus o výlov masožravých piraň z čeledi tetrovitých, které se „vyskytují pouze v Jižní Americe, v mohutných líně se valících říčních tocích, například v Amazonce. Živí se výhradně čerstvým masem“. Vyfasovali jsme nylonové vlasce a mini-kousky masa. Tisíce piraň, které jsme v hnědé vodě neviděli, měli jednoznačně navrch. Háčky jsme mnohokrát vytahovali z vody bez masa i bez jeho masožravce. Nakonec se některým z nás zadařilo. Neměly sice třicet centimetrů, nevážily tři kila, ale bylo to malé vítězství. Můj kousek měl asi deset centimetrů, asi deset deko a hodně ostrých zubů. Po vyfocení jsem ho vrátil do vody.
Následoval návrat do civilizace. Hodina jízdy na kánoe, dvě hodiny jízdy „sauna“ autem bez klimatizace do města Rurrenabaque a hodina letu „plivátkem“ pro devatenáct lidí zpět do města La Paz. Do stejného hotelu jako před pěti dny. Tohle nebyl zrovna sexy den. Před spaním jsem se ještě jednou prošel nedalekou čarodějnickou uličkou, koupil několik sušených dvouměsíčních lamích embryí, několik pytlíků přírodní viagry a několik pytlíků přírodních vitamínů a minerálů.
Den: 20. Středa, 29. července 2015 La Paz
Jako jediný z jedenácti jsem se záporně postavil ke stodolarové celodenní fakultativní jízdě kamenitou silnicí na kolech z nadmořské výšky 4 700 metrů do výšky 1 300 metrů. Celkem asi padesát pět kilometrů. Raději jezdím na kole po Stromovce nebo do Troje. Jednou jsem byl až v Kralupech n/V.
Měl jsem den jenom pro sebe. Od devíti ráno jsem procházel ulicemi nahoru-dolů, fotil si denní cvrkot, zašel do několika kostelů. A pak jsem si splnil svůj sen, zašel do katolické školy sv. Františka (letos slavící sto deset let), kde bylo čtyřicet učitelů a 1 250 studentů. Nejprve jsem všechno vysvětlil vrátnému, pak tajemníkovi ředitele školy a pak samotnému řediteli. Rád bych se aktivně zapojil do jejich vzdělávacího procesu. Alespoň na půl hodinu. Naposled jsem si to vyzkoušel v Keni a na Jávě. Ředitel mne zavedl do sedmé třídy, kde právě na hodině angličtiny probíralo čtyřicet uniformovaných žáků s učitelkou Sandrou ochranu životního prostředí. Tak jsem první čtvrt hodinu povídal o ničení životního prostředí v různých koncích světa (žlutý smog nad Tadž Mahálem, uhelné elektrárny v Číně, automobilové exhalace v Evropě a USA, a podobné ptákoviny) a druhou čtvrt hodinu odpovídal na dotazy. Pak mi žáci sborově zatleskali a já jsem šel na oběd. Zvolil jsem lidovou pouliční variantu „na stojáka“. Smažené taštičky s kuřecím masem. Ve čtyři hodiny odpoledne jsem se doplazil do hotelu (podcenil jsem povinné žvýkání kokových lístků) a pustil se do prohlížení stovek pořízených fotografií.
Den: 21. Čtvrtek, 30. července 2015 La Paz – Puno
Probudili jsme se do posledního bolívijského dne. Po sedmi dnech zase návrat do Peru. Z téměř pětikilometrové výšky jsme si naposled nafotili probouzející se hlavní město, objímané zasněženými šestitisícovkami. Nejvíce se mi líbila Huayna Potosí (6.088 m) a Illimeni (6.439 m).
Po dvou hodinách jízdy jsme přijeli si na tři hodiny prohlédnout předchůdce incké kultury, slavné město Tiwanaku (Tiahuanaco, „Suchý břeh“), 3.870 m, které existovalo v období 1580 BC – 1200 AC. Proč potom tato kultura zanikla, jsou pouze domněnky. Ve svém rozkvětu zde žilo až sto tisíc Tiwanaků. Zahraniční turisté platí 80 bolivanů, národní turisté 10 bolivanů a národní studenti 3 bolivany. A – všichni uvidí to samé. Kdysi sedmistupňová, osmnáct metrů vysoká pyramida Akapana, uměle navršený kopec, obložený kamennými kvádry s údajně pozlacenými vstupnými bránami. Moc z nich ale nezůstalo. Téměř všechno bylo rozkradeno Španěly a místními zlatosběrači. Viděli jsme i Místo tří světů: nad námi, náš a pod námi.
Když už jsme toho snědli, vypili a viděli v Bolívii až-až, nabrali jsme kolem jezera Titicaca směr k peruánským hranicím. Přechod hranic neměl chybu. Za půl hodinu jsme byli v sousedním Peru. Ještě hodinový kousek cesty a zase jsme se ubytovali ve stejném hotelu ve městě Puno. Jenom pokoj jsem dostal jiný.
Den: 22. – 29. 31. července – 7. srpna 2015 viz: PERU
