1.-2. den: Sobota-neděle, 23. – 24. května Praha-Teherán-Qom
„Udělejte si vlastní obrázek o zemi, kterou nám media líčí pouze jako nebezpečí planety.“, stálo v nabídce jedné cestovní kanceláře. Tomu nešlo odolat.
Mladší dcera mne hodila na letiště. Průvodce Petr z Letné nechal doma přítelkyni z Venezuely a na šestnáct dní převzal odpovědnost za osm klientů: manželský pár z Kroměříže, matka s dcerou od Říčan, jeden Pardubičák a tři Pražáci. S půlhodinovým zpožděním tříhodinový let do Istanbulu. Boeing 737. Plus jedna hodina. Tři hodiny čekání v tranzitu. Dvě a půl hodiny let do Teheránu. Airbus320. Plus jeden a půl hodiny.
Ve čtyři hodiny nedělního rána místního času jsme vystoupili na teheránském mezinárodním letiště Imáma Chomejního a autobusem se přesunuli asi o čtyřicet kilometrů, do Khayyam hotelu. Cestou se nám řidič pochlubil, že íránští volejbalisté včera v Čechách porazili domácí výběr 3:0. Snad to nebude důvod pro parlamentní opozici, vyslovit nedůvěru vládě. Docela drahý hotel, protože jsme se na mini-pokoje dostali o půl šesté ráno a po třech hodinách byla snídaně a odjezd do terénu.
Dvoukilometrová procházka ke směnárníkům vyměnit peníze. Za jeden americký dolar jsme dostali 33.000 íránských riálů. Při doporučené výměně 300 USD se z nás stali mnohonásobní milionáři (9,9mil. riálů). Prvním nákupem byly černé hedžáby pro naše tři spolujezdkyně. Budou je nosit na hlavách (kromě svých hotelových pokojů) až do odletu z teheránského letiště, za dva týdny.
Nabalíkovaní jsme se místním metrem dostali k architektonickému symbolu města – Náměstí svobody, kde jsme utratili prvních 150.000 riálů za vstup, podívali se ze 45 metrové výšky monumentu Azádí na třináctimilionové hlavní město a v suterénu na muzeum drahých kamenů a šperků. Návrat metrem k hotelu a první společný oběd, půlmetrové sendviče s různým obsahem. Místní dopravní prostředky (metro, autobusy) jsou rozdělené na společnou mužsko-ženskou část a na ženskou část. Pohlavní diskriminace. Docela mne překvapilo několik zelených taxíků, na kterých byl velký nápis: Women Only.
Přesun místními taxíky na teheránské autobusové nádraží do „VIP“ autobusu, který čekal, dokud se zaplnil a pak se rozjel dvě stě kilometrů na jihozápad do milionového města Qom, posvátného místa šiitů a kolébky islámské revoluce 11. února 1979, která zvrhla šáha Mohammada Réza Pahláví, který dva roky předtím obdržel Řád Bílého lva a čestný doktorát Karlovy Univerzity. Po ubytování se ve slušných pokojích Roz hotelu jsme zajeli místním autobusem k Muzeu svatyně Fátimy Másumy (790-816), dcery šíitského Imáma Rézy, do které nás sice nepustili, ale přesto jsme se prošli svatým komplexem, korunovaným obrovskou pozlacenou kopulí. Místní průvodce nám řekl, že prý sem denně chodí přes sto padesát cizinců. Včera zde byla turistická skupina z Itálie. Asi proto jsme, zejména u dětí, budili neskrývaný zájem.
Při nedostatku spánku jsme se taxíky vrátili před osmou hodinou do hotelu a nikdo netoužil po společné večeři. Venku bylo třicet šest stupňů, na pokoji při zapnuté klimatizaci dvacet čtyři stupňů.
3. den: Pondělí, 25. května Qom-Kašan
Do růžova vyspalí jsme se ve třech taxících posunuli po tříproudové dálnici sto padesát kilometrů na jihovýchod do pouštní oázy a v ní tři sta tisícového města Kašan. Turistům toto město nabízí: jednu z devíti perských zahrad, společně zapsaných na seznamu UNESCO, pozůstatky údajně jednoho z nejstarších měst na světě, pánské domy, spoustu mešit a medres a místní tržiště, pod kterým bylo, o patro níž, objeveno další tržiště. Začali jsme u čtvercové zahrady, rozdělené do čtyř částí, věnovaných čtyřem živlům: země-voda-oheň-vzduch. O pár kilometrů dál jsme zastavili u několika kopců z hlíny a slámy, kde před pěti tisíci lety stávalo město. Všechno cenné, co zde bylo objeveno a vykopáno, je chloubou muzeí v New Yorku, Paříži a Teheránu. Na focení tak zbyla čtyři tisíce pět set let stará zkroucená kostra jednoho z našich předchůdců. Zajeli jsme se ubytovat do staré, kazbové části města, do Kamalalmolk Traditional Guest House, bývalého panského domu s vnitroblokem, patro pod zemí. Pokoje s pěti metrovými stropy a kovovými postelemi. Bez lednice a televize, což vůbec nevadilo.
Odpoledne jsme trávili procházením z jednoho panského domu do druhého, z jedné mešity do druhé, z hammamu do hammamu. Zajímavé bylo vidět technické vychytávky své doby: kanáty (rozsáhlý systém umělých podzemních kanálů, přivádějícím vodu z hor), badgiry (lapače větrů, prastarý systém ventilace) a jakchaly (ledové díry, sloužící jako primitivní chladničky). Večer jsme se individuálně motali po místní tržnici. Konečně jsem objevil pec, která pekla pravý afghánský chléb-non. Nejspíš proto, že v Íránu žije tři miliony afghánských uprchlíků. Byl vynikající.
4. den: Úterý, 26. května Kašan –Abyaneh-Esfahan
Íránská islámská republika. Džomhúrí-je Eslámí-je Írán. Na její území by se vešlo přes jednadvacet území České republiky. Na jednoho Čecha připadá osm Íránců. Není Íránec jako Íránec. Polovinu z nich tvoří Peršané, čtvrtinu íránští Ázerbajdžánci a Turkméni, desetinu Kurdové a jim příbuzní Lúrové. Jednu dvacetinu tvoří Arabové a jinou dvacetinu afghánští uprchlíci. Tato směsice lidí žije v některém z 586 okresů, vedených okresními hejtmany, které jsou začleněné do 28 provincií, vedených guvernéry.
Řidič někde sháněl led, abychom měli za jízdy k dispozici studenou vodu a tak jsme pokračující sešup na jih zahájili s hodinovým zpožděním. Za městskými hradbami města Kašan, uprostřed obilních lánů, jsme obešli středověkou ledárnu. Ze slámy a hlíny uplácaný dutý kužel o průměru dvaceti metrů s horním otvorem pro vzduch, do kterého se nalila spousta vody. Toto fyzikálně důmyslné zařízení z ní vytvořilo led, který vydržel přes celou zimu, až do června. Pak už začaly tropická vedra a led roztál. K čemu ale potřebovali led v zimě?
Důvodem dalšího programového odbočení z dálnice byla návštěva „překrásné pouštní horské vesničky Abyaneh – jedné z nejstarších vesnic v Iránu“. Myslím, že těch nejstarších vesnic, nejstarších mešit a nejstarších vykopávek mají Íránci nějak moc. Místní zvláštností bylo spíše to, že hliněné domy byly postavené z červeného jílu, místní ženy nosily na hlavách pestrobarevné květované šátky a muži „turecké“ kalhoty („nasrávačky“). Údajně íránské Toskánsko. V odumírající vesnici žila asi stovka starých lidí, kteří zřejmě žili ze vstupného od turistů. Všechno mladé z této rozpálené pouště uteklo do měst.
V 11:40 hodin jsme minuli pouštní místo Natanz, hlídané několika zastaralými děly a vojenskými pozorovacími věžemi, které se nesmělo fotit. Pod zemí se nacházel urychlovač neutronů, silně znepokojující vídeňskou MAAE (Mezinárodní Agentura pro Atomovou Energii), americký Washington a české mainstreamové média. Další zastávka byla u další nejstarší mešity a u opuštěné vojenské pevnosti. Pak už byl kuřecí špíz s rýží a slaným jogurtem. Po dvou hodinách prospalých na dálnici jsme konečně zastavili v centru nejkrásnějšího íránského města a ubytovali se na dvě noci v Iran Hotel.
Dvoumilionový Isfahan (Esfahán), „Polovina světa“. Zapadající slunce zrovna vrhalo ty správné fotografické stíny. Našeho průvodce se již od Prahy drží nějaká viróza a tak nás doprovodil na druhé největší náměstí (512×163 m) v Asii (hned po pekingském Náměstí Nebeského klidu) a vrátil se kurýrovat do hotelu. Nádherné Imámovo náměstí, kdysi Šáhovo náměstí, kdysi Abbásovo náměstí, protože právě on ho dal postavit. Klenot islámské architektury, nádherné fasády. Po celém obvodu stovky malých krámů (dukanů), ke kterým byl přístup z náměstí i z vnitřního „tunelu“. Také několik dukanů s dámským spodním prádlem. Snad mne navedl přímo Alláh, ale konečně jsem objevil asi jediný krám v celé zemi, kde jsem si pořídil sběratelskou kšiltovku. Předraženou, vizuálně nic moc, ale místní muslimové zřejmě neholdují nošení kšiltovek a těch pár cizinců prodavače nezachrání. Alespoň jsem přestal nosit kšiltovku z Aljašky.
Uprostřed Šáhova náměstí jsou vodní nádrže s fontánami, kolem nich trávnatá plocha, na které si piknikovali stovky skupinek domorodců. Nejvíce bylo mezi nimi mladých dívek. Nadšeně se mi dívaly do foťáku, dělaly různé opičky a vyplazovaly jazyky. Nepochybně díky mému „osobnímu šarmu“, ale zejména kvůli mé kábulské perštině, která sice není úplně stejná jako íránská, ale dá se rozumět. Takže jsem na ně spustil: Čutorasti-chubasti-bachajrasti-džondžorasti,….. , což znamená: Jak se máte?. A veselé fotky byly na světě.
5. den: Středa, 27. května Esfahán
Takovým íránským „Otcem vlasti“ byl nepochybně Šáh Abbás I. (1587-1629), který obnovil moc jednotného Perského státu, vystavěl Esfahán a prosadil řadu pokrokových věcí. Měl prý dva tisíce milenek, se kterými zplodil spoustu dětí. Ze synů dělal vezíry a přiděloval jim veziráty. Jenomže, měl hrůzu, že se ho jednoho dne pokusí zvrhnout (protože tak učinil i on se svým otcem) a tak je přesouval z jednoho do druhého vezirátu. Posléze jim nechával vypichovat oči. Neměl rád Židy a proto je nechal označit červenou páskou na prsa.
Celý dnešní den byl zasvěcený pozoruhodnostem Esfahánu. Po miniaturní snídaní jsme prošli největším městským parkem a znovu byli na Imámovém náměstí. Za standardní vstupné 150.000 riálů (pro cizince) jsme prolezli Ali Qapu Palác, který si nechal postavit šáh Abbás I. na „zelené louce“, tedy na ploše, kde se hrálo pólo na koních, a tím dal základ budoucímu náměstí. Dalším palácem byl Palác čtyřiceti sloupů (Chehelsotoon Palace) z 11. století. Dvacet dřevěných sloupů držících přední část budovy, které se odráží v umělé vodní nádrži. Pak jsme paláce vyměnili za mešity. Nemohli jsme vynechat Páteční mešitu, největší a nejstarší v Íránu. Začala se stavět v 10. století a dalších osm set let do ní každý panovník něco dalšího přistavěl. Ve městě je hodně mešit, kam se mohou muslimové chodit denně modlit. Ale ty všechny se v pátek zavřou a k dispozici je věřícím pouze jedna mešita – páteční. V Dome Chamber of Taj Al-Molk byla 20,6 m vysoká cihlová kopule, jejíž vnitřek zdobila jedna z nejznámějších a nejkrásnějších geometrických dekorací. Někde jinde a s jiným názvem byla 36 metrů vysoká kopule s dokonalým echo efektem. Každé vyslovené slovo zde mělo 44 ozvěn, presto, že lidské ucho je schopno zaregistrovat pouze dvanáct z nich.
Namlsaní (unavení?) paláci, mešitami a dukany jsme se místním autobusem přesunuli k řece Zajande, která – naštěstí – byla plná vody. Procházka sem-tam po třech historických mostech. Nejstarší most nechal postavit šáh Abbás I. Pol-e Čúbí. 298 m, 33 oblouků (1599-1602), kilometr od našeho hotelu. Jeho syn Abbás II. nechal postavit hned dva mosty, ale kratší. Jeden v roce 1650 (110 metrů) a o rok později další (150 m, 21 oblouků), ale ten byl výhradně pro dvořany.
Po půlkilovém hamburgeru k večeři jsem se zašel již za tmy podívat znovu na jeden z mostů AbbáseII., nádherně osvětlený oranžovými světly. Pastva pro fotoaparát.
6. den: Čtvrtek, 28. května Esfahán-Jazd
Tak hodně jsme se po snídani všichni těšili na arménskou čtvrt Džolfá v jižní části Esfahánu, kde nám byla slíbená návštěva nejkrásnějšího ze třinácti kostelů – katedrála Vank. Včera byla katedrála otevřená, zítra bude katedrála otevřená. Jenom dnes není, protože v ní něco opravují. Tak jsme vyrazili na 320 kilometrovou pouť íránskou pouští do města Jazd.
Téměř na půlcesty jsme zastavili v oázním městě Naeim, kdysi důležité zastávce na Hedvábné cestě (patnáct set let spolehlivě spojovala Benátky se Šanghají), kde jsme si v pravé poledne prohlédli – další – nejstarší mešitu v zemi, Páteční mešitu. Při teplotě 40 stupňů ve stínu a sedmi procentní vlhkosti vzduchu jsme si hodinu prohlíželi hliněné zbytky města, protože místní si o pár kilometrů dál postavili nové město. V něm jsme si dali k obědu místní specialitu choréš: špenát, cizrna, bílá fazole a hodně různého koření. Nikomu se neudělaly boule za ušima. Pokračovali jsme dále na jihovýchod. Před městem Jazd jsme zastavili v další z devíti íránských zahrad na seznamu UNESCO. Uprostřed byla budova s krásnými barevnými okny. V zahradě rostla vinná réva, granátové jablka a citronovníky.
Před šestou hodinou jsme se zabydleli v hezkém Kohan hotelu v centru města Jazd (Yazd), kde jsem měl na pokoji manželskou postel vedle nemanželské, a koupelnu, kde byl šlapkový záchod vedle prkýnkového. A několik prudících komárů. A poprvé byl na pokojích také internet. Ze zákona jsou všechny sociální sítě blokovány. A to jsme všude na ulicích viděli mladé lidi vesele surfující po Facebooku. Stačí aktivovat 2 MB rušící prográmek UltraSurf 14.05 a je to. Ověřil jsem si to odesláním prvních sedmi íránských fotek na svůj FB.
7. den: Pátek, 29. května Jazd
Tak já to trochu shrnu. Každý pátý obyvatel této zeměkoule je muslim. Ve 39 státech je nadpoloviční většina obyvatel muslimská. Ve 26 státech je islám státním náboženstvím. Ve 13 státech je islám základem zákonodárství. Čtyři pětiny muslimů jsou sunnitského věrovyznání a modlí se pětkrát denně. Jednu pětinu tvoří šíitští muslimové a stačí jim tři modlení k Alláhu za den: východ slunce, pravé poledne a západ slunce. Šiitský Írán má na východě za souseda přátelský šiitský Afghánistán a na západě nepřátelský sunnitský Irák. Podle nějakých průzkumů je Írán nejbezbožnějším islámským státem. Alespoň jednou týdně (v pátek) prý chodí do mešity 1,5% věřících. Někteří Íránci se ale domnívají, že i toto číslo je nadnesené.
Íránským „Leninem“ je ajatolláh Sajjid Rúholláh Músaví Chomejní. Po patnácti letech se vrátil z exilu ve Francii, využil uspěchanou „Bílou revoluci“ (sociální a společenské změny, směřující k sekularizaci země) šáha Muhammada Réza Páhlaví, 27. dubna 1979 vyhecoval národ ke zvržení šáha a stal se nejvyšším náboženským vůdcem v zemi. Chomejního vláda měla všechny znaky osobní diktatury, prosazované náboženskou kontrolou všech státních funkcí a podřízením všech politických stran ideovému dozoru náboženské rady, která mu byla podřízená. Dožil se osmdesáti let a zemřel na rakovinu 3. června 1989. Za svého nástupce si vybral brýlatého ajatolláha Seyeda Ali Chamenejího. V každém městě je Chomejního ulice nebo avenue, na každé státní budově jsou na společném obrazu/fotografii nebo na dvou samostatných Chomejní a Chamenejí. V Íránu je populární kreslená dvojice Pat a Mat. Je to sice ošklivé, ale zejména mladí mezi sebou mluví o jiné dvojici – Patulláh a Matulláh.
Téměř půlmilionové město Jazd, nacházející se na rozhraní solné a písečné pouště, v těžko přístupné oblasti centrálního Íránu, je označováno za srdce zoroastriánců – vyznavačů proroka Zarathuštry. Narodil se snad v Íránu, snad v Afghanistánu. V pátém, šestém nebo sedmém století před narozením Krista. A založil monoteistické náboženství, založené na dobru a zlu. Starší než křesťanství, starší než islám. Jeho zásady se přenášeli ústně po téměř tisíc let, než konečně ve 4. století byla sepsána kniha Avesta. Symbolem tohoto náboženství je Fravaši, stařec s prstenem a třemi perutěmi: říkat dobro, myslet dobro, dělat dobro. Jeho podobu i dnes nosí jako přívěšek na krku zejména mladí Íránci jako tichou revoltu proti islámu. Tak jsem si jeden také koupil.
Hned po ránu jsme se byli podívat do zoroastriánského Chrámu ohně (Atash Behram), přízemní budovy s jednou velkou místnosti, ve které za sklem, ve velké bronzové váze hořel posvátný oheň. Nepřetržitě od roku 470. Přes jeden a půl tisíciletí. Sice to z venku nebylo poznat, ale zoroastriánci měli tři druhy ohně: oheň pastevců, oheň kněží a oheň bojovníků. My jsme se dívali plameny kněžského ohně.
Dnes je džuma-pátek, den nicnedělání. Takže ulice města Jazd byly nejenom rozpálené, ale také liduprázdné. Podívali jsme se na Páteční mešitu se dvěma štíhlými vysokými minarety, na které kdysi směly pouze ženy a pouze v pátek. V největší prodejně koberců nám hrdý majitel nabídl čaj, slevu při případné koupi a podrobnou přednášku o rozdílech mezi městskými a nomádskými koberci. Návštěva Muzea vody byla spíše o fotografiích, ilustrujících kopání umělých podzemních vodních kanálů -kanátů.
Několik kilometrů za městem jsme si dali mini-trek na dva písečné kopce zakončené ohrazenými kamennými plošinami – pohřební Věže mlčení. Zde se po dva tisíce let, až do sedmdesátých let minulého století, pochovávali zoroastriánci. Nahé mrtvoly se vynesly na plošinu. Vedle mrtvoly zůstal jenom kněží a čekal, až přiletí sup a vyklove nebožtíkovi oči. Pokud první bylo pravé oko, nebožtík půjde do nebe, pokud ale levé oko, pak ho čeká peklo. K čemu byla tato informace důležitá, se neví. Mrtví králi se však nenechávali klovat a raději si nechávali stavět mramorové hrobky.
8. den: Sobota, 30. května Jazd-Šíráz
Po dvou dnech se loučíme z městem Jazd. Viděli jsme, co se dalo. Zbyla nám zoroastijská svatyně Čak Čak v pouštních skalnatých kopcích 75 kilometrů prašných cest od Jazdu. Polovina naší skupiny usoudila, že se v téměř poledním pouštním vedru vyšplhá nahoru, aby si prohlédlo pár rozpadlých hliněných domků. Já jsem se zařadil do pragmatické části a ty domky si nafotil zdola.
O několik kilometrů dále jsme zastavili v městečku Meybod u (dalšího) nejstaršího hliněného hradu v Íránu. Zvětralé hliněné zbytky hradu prý byly z 2. století. Na nádvoří klečel místní cihlář a zrovna vyráběl z čerstvé slaměné hlíny nové hradební cihly. Vrátili jsme se do města Jazd, podívali se na ještě jednu saraj, ještě jednu chladírnu a zajímavý třípodlažní holubník. Vedle něj jsem si dal, poprvé v životě, tři kopečky šafránové zmrzliny. O půl čtvrté jsme vyrazili pohodlným dálkovým autobusem pouštní dálnicí na 460 kilometrovou šestihodinovou pouť do města Šíráz, jednoho z osmi bývalých hlavních měst Perské říše. Dvě noci budeme spát v bývalém panském domě, přestavěném na Hotel Niayesh. Můj pokoj je dvě patra pod zemí, takže nemá okna, ale – hned vedle je rozlehlá restaurace, která tvoří dno vnitrobloku.
9. den: Neděle, 31. května Šíráz
Iránská básnická modla Háfez Šírází (1320-1390) znal Korán zpaměti. Každá íránská domácnost má prý dvě knihy: svatý Korán a Háfezův Díván, sbírku básní. Řada Íránců nedokáže citovat z Koránu, ale jeden-dva verše od Háfeze prý dokáže zarecitovat každý. Například: Hold vínu, který mi trochu připomíná francouzského rebela Francoise Villona:
Vstaň, sákí, nalévej, den začíná.
A pospěš, čas řítí se jak lavina.
Dřív než se proradný svět smění v trosky,
Ať je – dík růžovému vínu – i ze mne ruina!
Třpytí se východ slunce v plné číši.
Ne, neužije slasti, kdo k ránu usíná.
Jen s plným pohárem přijď ke mně na návštěvu.
Ctnost neznám, moje duše nechce být nevinná.
A z mého prachu kéž by udělali džbán,
Abych už nikdy nebyl bez vína.
Celý den jsme věnovali tomu nejzajímavějšímu, co nabízí město Šíráz, „město básníků, růží a slavíků“. A dříve i město vína. Než ajatolláh Chomejní po vítězné revoluci nechal všechny keře vinné révy vykácet. Město, kde je nej-sexy íránština a nej-sexy holky v zemi. Určitě i městská pevnost Arg z 18. století je v něčem nej, ale Petr si na to nemohl vzpomenout. Když se blížilo liduprázdné poledne a teplota dosahovala na čtyřicítku, doprovázená nepříjemným horkým větrem, při návštěvě Narandžestánského antického musea jsem si koupil na další cestu plastikový hrnek falode, místní šírázské speciality. Zmrazené rýžové vlásenkové nudle, zalité studeným limetkovým a růžovým sirupem. Na půlcestě do restaurace jsem si koupil ještě jeden hrnek. K obědu jsem měl buloňské špagety.
Třemi taxíky jsme se přesunuli na sever města k Mauzoleu básníka Haféze (mramorová hrobka), odkud dvěma taxíky k hrobkám dalších básníků (mramorové desky) a poté na jihozápad města do botanické zahrady Edem (Rajská zahrada). Ve fakultní zahradě Šírázské univerzity bylo několik vzácných stromů, hodně různých květin a lavičky a trávníky obsazené mladými dvojicemi. Další návštěvy bazarů, mešit a hammámů už nepočítám. V pět hodin jsme se vrátili zpátky na hotelu, kde jsem si vyměnil mini-pokoj za „ředitelský“ pokoj, i s arkádovými okny.
Dnešek připomínal Deset malých černoušků od A. Ch. Již před odchodem zůstal na hotelu Jirka, poslední zpravodaj Mladé fronty v Moskvě, po nedávné operaci rakoviny hrtanu. Před obědem se na hotel vrátil Tomáš, pardubický exekutor, kterého „rodiče nutili hodně jíst, dokud byl malý“. Po obědě Karolína, nejmladší členka naší výpravy, která prodává automobily a doma má několik koní. Všem bylo nějak nevolno. Z botanické zahrady předčasně odjela další trojice. Takže zůstal Jarda, bývalý řezník, v padesáti letech vystudovaný magistr, pak deset let psychoterapeut, který tvrdí, že revma vzniká z potlačování negativních vlivů v sobě a rakovina z nadbytečné, nevyužité energie potlačované v sobě, průvodce a já. Místo tří taxíků nám stačil jeden.
10. den: Pondělí, 1. června Pasargad-Persepolis
Dvě stě padesáti kilometrový dopolední „oblouček“ na sever od města Šíráz, do měst Pasargad a Persepolis. Říkal to průvodce, tak to asi bude pravda. Prý město Pasargad, později zkomolené Řeky, dalo ještě později základ slova „paradise“. Město existovalo 300 let, ze kterých bylo po 40 let hlavním městem Persie. Než sem vtáhl bi-sexuál Alexander Macedonský, porazil místního vládce Dariuse III., vyplenil Pasargad i Persepolis (to ještě nebyly na seznamu UNESCO) a pak si vzal (na několik týdnů) vládcovou dceru za ženu. Do sbírky shlédnutého jsme si připsali Údolí králů (skalní reliéfy a hrobky achajmenovských panovníků), Hrobku Kýra Velikého.
O půl jedenácté jsme zahájili z Šírázu generálku na středeční tisíc kilometrů dlouhý přejezd. Již bez moravského manželského páru, který nás opustil, protože měli na pátek vstupenky na operu do milánské Scaly. Čekalo nás sedm set nočních kilometrů na jih, k Perskému zálivu. Autobus měl parametry business class v letadle. Široké kožené sedadla se daly sklopit do polopůžkové úpravy, včetně široké opěrky na nohy. Nad řidičem se průběžně ukazovala display venkovní i vnitřní teplota vzduchu. Při výjezdu: 32/14, o půlnoci: 34/18, v pět hodin ráno: 36/16.
11. den: Úterý, 2. června Ahváz-Súsy-Čoga Zambil
Konečně Perský záliv. Před příjezdem do města Ahwaz v „arabské“ provincii Chuzestán nás po obou stranách vítaly hořící naftové věže a východ slunce. Litr benzínu v Íránu stojí osm korun. Na malém autobusovém terminálu čekaly našeho průvodce dva šoky. Někdo mu v autobusu z báglu ukradl mobil. Zítra je íránský „velký“ den: výročí úmrtí ajatolláha Chomejního a tak všichni místní odjedou autobusy na oslavy do Teheránu. Pro nás nezbylo v žádném autobusu žádné místo.
Nasedli jsme do dvou taxíků a vydali se na dvouhodinovou cestu do města Súsy (Shush), založeného před 4 000 lety, jedné z metropolí Elamské a Perské říše, snad tři sta kilometrů východně od města Babylon. Cestou jsme se zastavili při nejzachovalejším pětistupňovém zikkuratu (poschodovitá věž) Čoga Zambil, který si právem zasloužil visačku UNESCO. Jsme v době 3000 let před Kristem. Stavba byla náhodně objevená v roce 1835 hledači nafty íránsko-britské naftové společnosti. Na docela zachovalé cihlové stavbě, sloužící jako posvátné místo, jsme zazřeli i několik původních cihel popsaných klínovým písmem, které nebyly odvlečeny do muzeí či depozitářů. A kousek dál i tři vodní buvoly, ze kterých nebylo moc vidět, protože teplota vzduchu už dávno překročila čtyřicet stupňů. Ve městě Súsy jsme se si prohlídli palác Ápádána, Mauzoleum proroka Daniela a rádi se šli podívat do místního muzea. Také proto, že v něm byla dokonalá klimatizace.
Ani v hodně podrobných průvodcích není zmínka o sedmdesát tisícovém městě Dezfool. Tady jsme se krátce po poledni ubytovali s vyplazenými jazyky v hotelu Ronash na břehu široké řeky Dez. Na balkoně do stínu jsem postavil teploměr. Po chvíli ukazoval číslici 48, pak zkolaboval a přestal ukazovat cokoliv. Vypral jsem si pár věcí a měřil jejich délku sušení: bambusové slipy – 7 minut, košile s krátkými rukávy – 11 minut, strečové džínsy – 24 minut. Na pokoji, kde byla klimatizace zapnutá na max, bylo 31 stupňů. Společnou procházku kolem řeky ve čtyři hodiny odpoledne jsme posunuli na šestou a pak na osmou hodinu večerní. To ještě pořád bylo 39 stupňů. Zítra má být 50 stupňů. Na trávnatém břehu se začali objevovat první desítky místních obyvatel, aby zahájili své večerně-noční pikniky. Nafotil jsem si krásně nasvětlený most, který prý je „nejstarší používaný most na světě“ a po půlnoci se snažil při klimatizaci, kterou nešlo vypnout, usnout.
12. den: Středa, 3. června Dezfool-Takab
Tak váhám, jestli to byl Den blbec nebo Den zabiják. A to nás měl čekat: „Dlouhý, ale nádherný celodenní přejezd horami íránského Kurdistánu“. Od Perského zálivu ke Kaspickému moři. Už ráno před odjezdem našich dvou taxíků na tisíc kilometrovou pouť se k nám vnutil místní Iránec, v ošoupaných džínsech, s báglem, že je policista v civilu a bude nás celou cestou doprovázet. Rozuměj: zabere místo vedle řidiče a my se budeme mačkat ve trojici na zadním sedadle. Evidentně podvod, aby se chlápek dostal zadarmo na druhý konec země. Trochu jsem veřejně zvedl hlas (rozuměj: ječel), že íránská policie má určitě své doprovodní vozidla a že bychom měli zavolat na místní ministerstvo zahraničí. Chlápek vylezl z auta a odkráčel. Nejspíš stopovat jiné auto.
Konečně jsme mohli zahájit „dlouhý přesun podél hor západního Íránu panoramatickou krajinou Kurdistánu“. Rozšifruji: třináct hodin se dvojím přesedáním. Na prvním úseku byl řidičem nevrlý Arab. Po přesednutí do druhého auta si nás převzal sympatický Kurd. Třetí auto řídil tichý Turek. Zejména Arab byl hodně oprsklý. Arabská hudba (reproduktor jsem měl hned za hlavou) na plné pecky, otevřené okna, kterými proudil horký vzduch, aby se nemusela zapnout klimatizace. Chvíli to trvalo, než jsem ho zpacifikoval. Další epizodka mezi námi dvěma se odehrála při překládání našich zavazadel do dalšího auta, kdy Arab téměř provokativně začal bušit do mého kufru na místo, kam ho evidentně nemohl narvat. Dvakrát jsem ho mírně okřikl, potřetí jsem mu dal herdu do ledvin. Od případné další fyzické konfrontace nás oddělili ostatní řidiči.
Jedinou „dech beroucí“ událostí byla polední zastávka u jedné nomádské rodiny se spoustou ovcí a odpolední překročení pomyslné hranice z Radžestánu do Balučistánu. V jeho hlavním městě Sanandžaj jsme potřetí a naposled překládali svá zavazadla z jednoho taxíku do druhého. A také postupné ochlazování vzduchu z pouštního na horský. Hodinu před půlnocí jsme se ubytovali ve městě Takab, v provincii Západní Azerbajdžán.
13. den: Čtvrtek, 4. června Takab-Massoulleh
Dnešek měl být ve znamení návštěvy dvou historických míst ze seznamu UNESCO a dalšího přiblížení se k vytouženému koupání v Kaspickém moři.
Šalamounova (Sulejmanova) Věznice byla zřícenina pevnosti z 3. století BC, kam se mělo vyštverat po kamenitém stometrovém kopci. Tomáš, Jarda a já jsme se rozhodli pozorovat zříceninu i naše vyšlapující kolegy z parkoviště, protože „zdraví na hnoji nenajdeš“. Tím jsme přišli o pohled do velké díry, osmdesát metrů hluboké. A to i přesto, že včera, dnes a zítra budou všechny historické památky v Íránské džumhuriji zdarma, protože si íránský národ připomíná výročí smrti svého společného taťky ajatolláha Chomejního.
Další památku, Šalamounův (Sulejmanův) Trůn, jsme již navštívili všichni. Nejenom proto, že byla na seznamu UNESCO. Magické místo s chrámem, chráněné vysokými hradbami se 36 věžemi, v nadmořské výšce 2.200 metrů, který si ve 3. století BC postavili Azoastriánci u jezera Tacht-e Sulejman se siřičitou jedovatou vodou a nádherným výhledem do hornatého okolí. Tady jsem potkal zatím snad nejkrásnější íránskou dívku. O chvíli ke mně hlásila hezká obrýlená holka s výbornou angličtinou a vyptávala se na všechno možné. A také věděla, kde je Česká džumhurije, což byl zcela neobvyklý jev, protože z deseti Íránců devět a půl tuhle znalost nemá. A tak jsem se rozhodl. Po návratu domů vyhlásím fotosoutěž o Miss Írán.
Přejeli jsme z pohoří Zagros do pohoří Alborz. Z provincie Západní Azerbajdžán do provincie Zandžan. Ve stejnojmenném hlavním městě jsme si dali v krásné restauraci k obědu grilovanou kaspickou rybu, kterou za všechny zaplatil exekutor Tomáš, protože má dnes narozeniny. I když, jeho snem byla restaurace s „hlavně, ať se tam točí prase a pivo“.
Dlouho očekávaný pohodový den s pár hodinami v taxících se průvodci Petrovi vymknul z kontroly a tak jsme místo tři sta kilometrů projeli dalších šest set kilometrů, protože to místní řidiči „vzali oklikou“. Přiznávám, že přejezd posledním úsekem byl skutečně nádherný. Čajové a rýžové plantáže, olivovníková a pomerančová pole. Pestrobarevné kopce a hory. Vodní nádrž s tyrkysovou vodou pro hlavní město.
Před devátou hodinou večerní jsme zastavili v „malebné horské vesničce“ Massoulleh, 1.080 m n.m., která má v zimě 400 obyvatel a v létě 4.000, protože se sem stahuje na piknikování půlka hlavního města. Ubytovali jsme se v nejšpinavějším hotelu celého zájezdu a na chvíli se prošli sousedními uličkami, narvanými íránskými turisty.
14. den: Pátek, 5. června Massoulleh-Noušahr
Zatímco pár tisíc Teheránců ještě spalo, prošli jsme se vesnicí, která se skutečně ukázala jako velice malebná a pestrobarevná. Trochu připomínala „mnohopatrové“ horské vesnice v Nepálu nebo na Sicílii. Střechy domů tvořily nad sebou další různoklikaté uličky se spoustou malých obchůdků, ve kterých převažovala nabídka tretek s čínským rukopisem.
Na čtyřhodinové cestě, která nás dělila od Kaspického moře, jsme si udělali čůrací přestávku u čajových plantáží, které představují 90% celoíránské čajové produkce. Íránci milují zejména černý čaj. Kdysi ho za drahé peníze dováželi z Indie. Pak, asi před sto lety, íránský konzul v Dillí nepozorovaně v diplomatickém zavazadle převezl domů čtyři tisíc čajových keříků.
Odpoledne, bez oběda, se nám splnil jeden z našich posledních íránských snů – pobřeží Kaspického moře a dvě hodiny koupání na městské pláži ve městě Ramsar, provincie Mandazarán. Koupaliště bylo rozděleno do tří částí, oddělených mezi sebou asi padesát metrů dlouhým neprůhledným plastickým plotem. Vlevo byla „mužská“ část, uprostřed „smíšená“ část, kde byli všichni oblečeni, a vpravo „ženská“ část. Dodnes přetrvávají spory, zda se jedná o 377.000 km2 velké jezero nebo o moře. Podle toho by se dělilo i vodní bohatství (nafta, ryby, vodní živočichové) mezi pět států. Voda byla příjemně teplá, mírně slaná s podivnou hořkou příchutí. Plavat se dalo až asi po sto metrech, ale to už pískal z pláže stoletý stařík-plavčík, protože se smělo plavat jenom ve vodě po prsa.
Po dvouhodinovém přesunu podél pobřeží jsme vystoupili ve městě Noušahr, ubytovali se v docela slušném hotelu a v šest hodin večer naivně předpokládali, že místní rybí trh bude ještě pořád, kvůli nám, otevřený. Nebyl. Tak jsme si s psychoterapeutem alespoň koupili kilo černých česnekových hlaviček, čtyři roky naložených v pikantní marinádě. Na parkovišti stál nádherný stříbrný Mercedes CLS 55, osmiválec, který se nesmí dovážet do zemí EU.
15. den: Sobota, 6. června Noušahr-Teherán
Ráno jsme se ještě byli rozloučit s Kaspickým mořem a před námi bylo dvě stě závěrečných taxi kilometrů do hlavního města země. Odhadovali jsme to na tři hodiny. Nakonec z toho bylo pět hodin jízdy nádherným, úzkým horským kaňonem pohoří Alborz. Aut jako na D-1 ve špičce a všude plná čára a ještě více dopravních policajtů. Odskákal to náš druhý vůz. Předjíždění ho stálo půl milionů riálů (cca 500 Kč). Při jedné zastávce jsem udělal docela dobrý obchod. S prodavačem velkých pomerančů jsem vyměnil jednu cigaretu za jeden pomeranč. A to ještě netušil, že je mentolová. Na okraji Teheránu jsme museli přesednout do místních taxíků, protože naši taxikáři z Takabu neměli povolení. V hotelu, kde jsme se, na dvě hodiny, ubytovali před dvěma týdny jako íránští „holubi“, jsme se nyní ubytovali jako íránští „mazáci“. Náš jedenáctý a poslední hotel.
Do úspěšného absolvování naší dvoutýdenní čtyř tisíc kilometrů dlouhé okružní jízdy nádherným Íránem (bez kousku vepřového a kapky alkoholu) nám zbyly tři zastavení v Teheránu. Zcela jedinečné, unikátní Národní muzeum klenotů se spoustou různě našitých a osazených drahokamů, kterým vévodil se svými 182 karáty největší nebroušený diamant světa – Moře světla. Dovnitř jsme si nesměli vzít ani brýle, propisky či cigarety. O foťácích ani nemluvě. Tlustému německému turistovi u vchodu vyměnili jeho hůlku za erární. V pološeré místnosti velikosti basketbalového hřiště nás hlídalo nejméně dvacet hlídačů. Spoustu nádhery jsme viděli také v královském paláci (Golestan Palace), kde se ženil i šáh Muhammad Réza Páhláví. A za skly dary z celého světa, které šáh a jeho otec, také šáh, obdrželi. I z prvorepublikového Československa. Poslední kapkou v programu byla návštěva největšího íránského bazaaru (a kdysi i v celé Asii). V prostoru bazaru je také několik bank, požární služba, pohotovost, apod. Hodně prestižní místo, žijící svým životem. Prý na loňské akci se vydražil prodejní prostor o rozměru 4×5 metrů za jeden milion dolarů. K vidění byly tepané vázy, nádherné hedvábné koberce, vodní dýmky, dámské spodní prádlo a spousta čínských tretek. Jardu upozornil místní stařík, ať si upraví dlouhé kalhoty, které měl nedopatřením vykasané asi o pět centimetrů. Prý je to k jeho dobru. Není jich hodně, ale na ulicích jsme zahlédli i řadu žen-řidiček a docela to uměly. Zakoupil jsem si dvě CD se 146 MP3 skladbami současné populární íránské hudby.
Protože taxíky na letiště odjížděly v (nedělních) ranních 01:15 hodin, neodvážil jsem se usnout a po více než týdnu jsem se napíchl na internet. Na e-mailu toho bylo požehnaně. Zpáteční let Teherán-Istanbul-Praha se prodloužil kvůli sedmihodinovému čekání v tureckém transitu. Na ruzyňském letišti jsem si ani nestihl vychutnat první „domácí“ cigaretu a už jsem zahlédl na pásu svůj kufr. O hodinu později jsem dával špinavé prádlo do pračky a prohlížel si došlou poštu. A pak už si zašel dolů, do Ztraceného ráje. Na první tři piva po dvou týdnech.
Co se mi nikam nevešlo a stojí za zmínku:
Módní operace lámání (tedy – nosních přepážek) velkých, zakřivených perských nosů na rovné nosíky, populární především mezi mladými dívkami z větších měst. Řadu z nich jsme viděli na ulicích s přelepenými nosy. Této legraci se, za 500-3000 USD podrobilo jenom vloni 92 000 pacientů. Kteří nechtějí utrácet, tak si alespoň přelepí nos.
Zakat – prostředky na charitu. Jsou všude. Ale úplně všude. Na ulicích, v hotelích, v obchodech. Osmiúhelníkové, plechové, žlutomodré krabice různých velikostí, do kterých se vhazuje libovolný obnos ve prospěch islámu.
Sluneční brýle – nosí je ráno, přes den i večer naprostá většina mladých dívek. Ne na očích, na čele. Tím si mohou posunout povinný šátek více dozadu. A pořád surfují na svých mobilech.
Úplně na závěr:
Írán je nesmírně zajímavá země, bohatá na historické památky, nádhernou přírodu a přátelské lidičky všech věkových kategorií, kteří svým úsměvem jakoby dávali radost z toho, že jste jejich zemi navštívili. Někdy jsem se již ztrácel v čase: památky z plus šestého století za pár hodin vyměnily památky z mínus třetího tisíciletí. Dvacet stupňů v horách bylo příjemnějších než padesát stupňů v Perském zálivu. Dlouhé taxi přesuny nebyly sice procházkou růžovým sadem, ale byl to přece poznávací zájezd. Nakonec, i bez toho alkoholu se dva týdny dali vydržet.
