Sobota, 11. dubna 2015                                                                 Praha-Antalya

Tulipány nepocházejí z Holandska, nýbrž z Turecka. Rajská zahrada se měla nacházet v jihovýchodní Anatolii. Pozůstatky jedné z nejstarších známých lidských osad byly nalezeny ve střední Anatolii. V západním Turecku žila i Panna Marie. Turecko je zřejmě největším skanzenem na světě.

Do Anatolie je to z Prahy letadlem necelé tři hodiny. Dostal jsem pokoj číslo 401 v hotelu Lara Word. Patnáct kilometrů východně od centra milionového města Antalya na pobřeží Středozemního moře. Na recepci jsem si vyměnil prvních dvacet dolarů za padesát tureckých lir a nakoupil pitnou vodu.

Neděle, 12. dubna 2015                                                                Antalya-Konya-Urgup

Do Kappadokie, „Země krásných koní“, krajiny plné kopců fantastických tvarů z tufového kamene, je nezbytný přesun pět set osmdesát pět kilometrů na sever. Místo letadla zvolila naše cestovka autobus. Abychom si dnešní den náležitě vychutnali. Po dvou hodinách jízdy jsme vjeli do vápencového pohoří Taurus s prý neuvěřitelnými zásobami mramoru a onyxu. Na čůrací zastávce ve výšce přes tisíc šest set metrů jsem si koupil tureckou kávu, prošel se zasněženou zahradou a postavil středně velikého sněhuláka. Za restaurací byl o zeď opřen nádherně rezavý motocykl Jawa 250. Podle hrdého majitele je ještě po dědečkovi. Rok výroby: 1960. A prý je funkční. Asi ne posledních dvacet let.

První, skutečně poznávací zastávka byla v milionovém městě Konya, správním městě stejnojmenné provincie. Nejrozsáhlejší z 81 tureckých provincií. Centrum anatolského islámu a nejortodoxnější část Turecka. Ve středověku (1097-1243) bylo město Konya hlavním městem Seldžucké říše, která po dobu své sto padesáti leté existence kontrolovala téměř čtyři miliony km2. Než se Seldžukové stali vazaly mongolské rozpínavé politiky. O dvě stě let později se stali součástí Osmanské říše.

Dnes je město Konya turisticky přitažlivé jako Město tančících dervišů. Dne 17. prosince 1273 zde zemřel perský mystik Mevlan (vlastním jménem Džalál ad-Dína Rúmí), považován za největšího islámského filosofa a zakladatele tančících dervišů. Ti, jak mají dlouhé brady a typické vysoké hnědé klobouky hrncového tvaru. Myšlenky řádu jsou dodnes vyznávány mnoha věřícími, přestože tuto sektu Otec vlasti v roce 1927 oficiálně zakázal.  Za derviše byli považováni stoupenci súfijského řádu (tarika). Žili v chudobě.  Mystickou  cestou se snažili přiblížit se Bohu, používajíc při tom zvláštní techniky, zahrnující také tančení v kruzích. Tohle všechno jsme se dozvěděli při návštěvě Mevlanova mauzolea, kde odpočívá v mramorové hrobce sám Mevlan a vedle něho i desítka jeho nejbližších dervišů. Podle průvodkyně Petry se sem jezdí na výlety asi jako u nás do Babiččina údolí.

Následoval oběd a po něm ještě několik desítek kilometrů do oblasti centrální Kappadokie.

Na příští tři noci jsme se zabydleli v hotelu Mustafa (pokoj číslo 472) na okraji městečka Urgup. Ideální výchozí bod pro poznávání pěti set kilometrů čtverečních. Z balkonu je vidět Kopec dobrých přání.

Pondělí, 13. dubna 2015                                            Kappadokie – západní strana

Dva zážitkové dny. Dnes navštívíme západní stranu Kappadokie a zítra její jižní stranu.

Počasí nám docela přálo, protože nepršelo a nepadal sníh. Počasí bylo na prd, protože většinou foukal studený vítr a slunce bylo v jiné části Turecka.

Nejpodivuhodnější krajina Anatolie. Skalní útvary mají na svědomí především erupce tří okolitých sopek a vychrlený tuf – vulkanický popel podobný tmelu.  Poté, po další miliony let, si větry a deště uplácaly z popela tisíce válcových a kuželových útvarů. A pak si do nich lidé, po stovky let, dloubali různé dlouhé a různě velké otvory. Proti nesnesitelnému slunci i proti dotěrným nepřátelům.

Poznávací dobrodružství jsme zahájili na okraji města Goreme, „Heart of Cappadocia“.

Ve stejnojmenném dlouhém údolí, děleném do dalších menších údolí, jsme zastavili u svého prvního údolí – Holubí údolí. Chvíli jsme obdivovali Tři grácie, tři mohutné homole, a chvíli desítky nenažraných holubů, kteří se nám pletly pod nohy.  Ve městečku Ozdahistar jsme se zuli, navštívili místní mešitu a dozvěděli se o ní spoustu novinek. Například, že mešita

(jako každá jiná) plní tři základní funkce: náboženskou, vzdělávací a společenskou. K obědu byla spousta zeleniny, rýže nebo bramborová kaše a kuře nebo kuře.

Odpoledne jsme se dočkali zlatého hřebu programu. Slavný Goremský skanzen. Goreme Open Air Museum. Třináct skalních kostelů ze 6. – 8. století. Na seznamu UNESCO. Každý kostel má svoje jméno: Jablečný kostel, Hadí kostel, Sandálový kostel, kostel sv. Barbary, apod. Ve většině z nich se zachovaly barevné fresky. Žádný z nich není větší než můj obývák na Letné. Takže byly před vchody docela dlouhé fronty. A uvnitř každého kostela hlídal místní Turek, aby si nikdo neudělal ani jednu fotku. Ve čtyřech kostelech jsem nad nimi zvítězil.

Úterý, 14. dubna 2015                                           Kappadokie – jižní strana           

Kolem sedmé hodiny ranní, ještě před snídani, jsem si nafotil asi třicet různobarevných horkovzdušných balonů, ze kterých si tři stovky šťastlivců téměř hodinu prohlíželi z ptačí perspektivy, za sto šedesát euro, okolitou krajinu. Po absolvování letu obdrží certifikát a skleničku šampaňského.

Aby byl náš týdenní výlet tak neuvěřitelně levný se postarala z pragmatických důvodů turecká strana. Prostě, chtěla mít zahraniční turistickou klientelu a její euro a dolary i mimo hlavní sezonu. A tak ministerstvo turistiky, hotely i výrobci všeho možného přispěli svými dotacemi.

Pokoj na Turecké riviéře, který stojí v letní sezóně 120 euro, jsme dostali po 40 euro. Malé ryby, také ryby. Připouštím, koupat se ještě v moři nedá.

Dnešní den byl proto ve znamení řemesel a různých údolí. Prvním z nich bylo Údolí lásky. Naskytl se nám pohled na desítky různě vysokých štíhlých homol, zakončených tmavou „čepicí“ a do nich navrtaná obydlí. V průzkumech mezi zahraničními turisty se prý jenom necelá třetina domnívá, že se jedná o houby. Nám ostatním byla tato náhodná podoba hned jasná.

V jízdě západním okruhem pohádkové Kappadokie jsme pokračovali návštěvou místní tkalcovny koberců. Nejprve nám ukázali ve velké kovové kádi kobercové „embryo“ – stovky ve vodě ponořených kokonů bource morušového velikosti křepelčích vajíček. V každém z nich bylo ukryto 800-1000 metrů hedvábného vlákna. Vedle, na dvou tkalcovských stavech pracovala matka a její dcera Nukhet.

Máti tkala vlněný koberec. Je to jednodušší, rychlejší a nebolí tolik ani oči ani prsty. V průměru šestnáct dvojitých gordických uzlíků (4×4) na cm2.  Čtyřicet pět minut pracuje a patnáct minut odpočívá.  Jeden metr čtvereční utká za – 15 dní. Nejlepší vlna je z krku ovce. Té se vejde až 6×6 uzlíků/cm2.

Dcera Nukhet to měla těžší. I když se mi do foťáku pořád usmívala a dělala různé grimasy. Tkala hedvábný koberec. Sto uzlíků (10×10) na cm2. Patnáct minut váže a čtyřicet pět minut odpočívá. Jeden metr čtvereční má hotový za – jeden rok. Na rozdíl od hořlavého vlněného koberce je hedvábný koberec (téměř) nehořlavý. Vysoký bod zápalnosti. Tedy, kdyby vám vyhořel dům, tak koberec shoří jako poslední.

Nechcete-li investovat do akcií nebo do zlata, investujte do tzv. investičních koberců.

Je to to nej, nej, co se dá vůbec utkat. Cena roste s počtem uzlíků: 12×12, 18×18, 22×22, až po nemyslitelných 40×40 uzlíků na jeden cm2. Ty už se tkají pinzetami přes lupu. U šéfa tkalcovské dílny mi ukázali ve skle zarámovaný „koberec-obraz“ se zlatou cedulkou (22×22 uzlíků, 10×25 cm). Se slevou za čtyřicet tisíc euro.

Při následující půlhodinové prezentaci nám místní píárka Hanka z Moravy, za pomoci šesti tureckých kolegů, předvedla desítky různých koberců různých velikostí, vzorů, materiálů i cen. K pohoštění nám nabídla (bezplatně) čaj nebo domácí červené víno. Jeden ze skupiny si řekl o čaj.  Nevšiml jsem si, že by někdo tahal do autobusu nějaký koberec či kobereček.

Odpoledne jsme zastavili v podzemním městě Ozkonak, jednom ze čtyřiceti podzemních měst (Underground City), na seznamu UNESCO, stavěných ve 4. – 9. století. V těchto městech žilo 3-15 tisíc lidí. Města měla osm až třináct pater do hloubky až sto dvaceti metrů. Čtyři muži za týden vyhloubili dvacet kubíků zeminy. Města sloužila především jako úkryt před útoky nepřátel různého druhu. Někdy i na desítky let, takže ženy a děti nevyšli na světlo za celý svůj život. Jenom chlapi, kteří obdělávali pole a zajišťovali potravu. Proto měli často oční problémy. Dospěláci byli v průměru vysocí 150 centimetrů a dožívali se 50-55 let. Pod zemí bylo všechno: byty, sklady, školy, kostely, kláštery, hřbitovy, pekárny. I domácí zvířata. A všude stabilní příjemná teplota, 14-16 stupňů. Za deset euro jsme se prošli a proplazili několika sto metry prázdného města.

Přejeli jsme přes most nejdelší turecké řeky. Rudá řeka (Red River) se vlévá do Černého moře a svůj název má podle červeného bahna. Hodinu jsme trávili v keramické dílně, kde se vyrábí kdeco z kameniny, červené hlíny a bílé hlíny (kaolín). Nic jsme nedostali.

Počasí nám celý den přálo. Vynechali jsme Údolí želvy i Velbloudí údolí a prošli se po Pašaba údolí, kterému místní říkají Údolí bláznů. Jako v každém údolí se jednalo o stovky obydlí vytesaných do sopečných skal. Nenápadné otvory vedly často do rozlehlých bytových jednotek. Některé prý až o rozměrech 200-300 m2. Těmi by už snad nepohrdl ani Kellner nebo Bakala. V několika z nich bydlí pár tureckých rodin dodnes. A všude kolem se zase tyčily již známé penisové homole. Pak už nás čekala poslední noc v Kappadokii.

Středa, 15. dubna 2015                                                                Urgup-Antalya

Poslední snídaně v Kappadokii. Po starověké Hedvábní stezce, malební krajinou, přes pohoří Taurus se zase – celodenním přesunem – vracíme na Tureckou riviéru. Znovu 585 kilometrů.

Cestou nám Petra vyprávěla celoživotní příběh velkého ctitele starožitných hodin – Mustafa Kemal Ataturk (19/05/1881-10/11/1938). V armádě to dotáhl na hodnost maršála. A 29. října 1923 založil Tureckou demokratickou republiku, čímž ukončil skomírání Osmanské říše.

Byl vizionářem, který své vize dokázal uskutečňovat. Jako silně nevěřící oddělil korán od ústavy, zakázal mužům nosit plnovous a fézy, zakázal se modlit v pracovní době, zrušil náboženské soudnictví. Převedl svátek z pátku na neděli, zvedl povinnou školní docházku z pěti na osm let. Zrušil arabské písmo a ze dne na den nahradil latinkou. Muslimský kalendář nahradil gregoriánským kalendářem. Zakázal ženám zahalování na veřejných místech, zrušil mnohoženství. Ženám dal volební právo i právo se rozvést. Okopíroval švýcarské trestní právo a německé obchodní právo.

V roce 1925 se M. K. Ataturk oženil s Latife, svojí krásnou, moderní, emancipovanou, vzdělanou sekretářkou (osm jazyků) a adoptoval dvě dcery.  Když jí sláva stoupla moc do hlavy, rozešel se s ní. Později spáchala sebevraždu. Dodnes je Ataturk pro všechny Turky nedostižným idolem, fenoménem, Otcem vlasti. V 09:03 hodin, v den jeho smrti, se na minutu zastaví všechen život v Turecku.

Před obědem jsme se zastavili na Seldžucké karavanseráji, kde se ve středověku zastavovaly karavany velbloudů. Takový „zájezdní hostinec“. Nic spektakulárního, ale měli jsme ho po cestě. Po šesté hodině odpolední a po čtyřech dnech jsem v hotelu Lara World dostal znovu pokoj číslo 410 a šel se podívat na západ slunce na nedaleké pláži s hnědým drsným pískem.

Čtvrtek, 16. dubna 2015                                                              Antalya, Camyuva

Na standardní zvídavou otázku na ulici či v obchodě „Odkud jsi?“, jsem první dny odpovídal, že „Z Prahy“. Ani jeden Turek se nechytl, tak jsem přešel na vlídnější odpověď „Ze země, odkud je Milan Baroš.“. A všem Turkům mužského pohlaví bylo jasno. „Aaaa, Čeko/Čekoslovak Džumhurija“. V Turecku se na základní ani střední škole nedá propadnout. Prostě, učitelka tluče látku o prázdninách do žáka tak dlouho, až ji (snad) pochopí.

Při dnešní zpáteční cestě na pobřeží jsme vzdali „díkůvzdání“ dvěma výrobním sponzorům.

Nejprve ve výrobně kožených výrobků. V úvodním brífinku jsme se dozvěděli, že se zde vyrábí nejmódnější zboží z jehněčí, telecí a velbloudí kůže, dělené na sametovou, broušenou a hedvábní. Následovala desetiminutová módní přehlídka. A po ní se na každého z nás vrhl jeden píár a nabízel nám na dvou patrech plochy jakýkoliv výrobek s našitou světovou značkou. Passiani, Rossini, Vogue, Hadrian, E. Ferretti, Arpel, Fergucci, Elize, Mamrossa. A dostaneme třiceti procentní slevu, protože manželka majitele fabriky je Češka.

O kousek dál, nás čekala fabrika na zlato, diamanty a jiné drahokamy. Za prosklenými vitrínami, pod kontrolou desítek bezpečnostních kamer, byly tisíce náušnic, náhrdelníků, náramků. A všude kolem nás dobrosrdeční místní pracovníci. Ale fotit se nesmělo. Z krátké přednášky jsem si zapamatoval, že do bílého zlata se přidává paládium a do červeného zlata měď. Jinak mi tato prohlídka moc neříkala.

Konečně jsme se zase ocitli na pobřeží, v rušném městě Antalya a dostali dvě hodiny volna na prohlídku přístavu, staré části města a místního rozlehlého bazaaru. Vedle lahví s pepsi a fantou byly litrovky se zajímavou etiketou i tmavočervenou tekutinou. Tak jsem si dvě litrovky koupil. Jak jsem se pak od Petry dozvěděl, nešlo o granátovou šťávu, ale o pálivý dressing. Prý to ale nemám vyhazovat a vzít s sebou domů.

Po následné hodině jízdy na jihozápad jsme zaparkovali za městečkem Kemer, ve vesnici Camyuva (snad pět set obyvatel) a ubytovali se na poslední dvě noci v Zena Resort hotelu, dvě stě metrů od neupravené oblázkové pláže. Prvním silným zážitkem bylo poznání, že všechny nápisy v hotelu jsou v azbuce a všichni hosté, kromě nás, mluví také v azbuce. Do půlnoci jsem na terase hotelového baru pocucával pět (nebo šest?) dvoudecovek místního červeného vína a upravoval tisícovku tureckých foto úlovků.

Pátek, 17. dubna 2015                                                                              Camyuva

Podle programu cestovky nás dnes nečeká průvodkyně Petra, ale „Den plný relaxu s možností čerpání programu All Inclusive.“. Dopoledne jsem na pláži nasbíral několik barevných oblázků pro Ádu. Koupat v moři by se dalo snad jenom v neoprenu.  A šel se podívat do vesnice. Kromě podbízivých prodavačů byly všechny tři ulice liduprázdné. Odpoledne jsem pokračoval ve čtení tlusté knihy Prorokova milenka od Mattiase Gerwalda. Pofukoval sice vítr, ale slunce docela slušně hřálo. Kolem velkého venkovního hotelového bazénu se studenou vodou byly všechna lehátka obsazená. Zašel jsem do podzemního hotelového bazénu, kde byla voda jako pro mimina a téměř prázdno. Tak jsem si přece jenom v Turecku zaplaval.

Sobota, 18. dubna 2015                                                           Antalya-Praha

Nic dramatického se nestalo. V hotelové jídelně jsem pozoroval různý přístup k obsahu snídaně podle národnosti. Turci si naložili talíře vrchovatě zeleninou a různými čerstvými „bylinkami“: kopr, máta, libeček, petržel, atd. Talíře hostů ze dvou českých autobusů protékaly párky, šunkou, salámy, vajíčky a sýry. To nejspíš na posílení před hodinovou jízdou na antalyjské letiště Havalimani. Jinak nudný zážitek z letu do Prahy mi zpestřila Turkyně, sedící přede mnou, která si udělala z křesla lůžkovou úpravu a nejtlustší chlap v letadle, který seděl vedle mne. V kuřárně Ruzyňského letiště jsou ještě pořád dvě upozornění na nebezpečí eboly.