Den: 1        Pátek, 13. září 2013

Letná – letiště Praha (taxi, 0:30 hod.). Letiště Praha – letiště Istanbul (Boeing 737, 2:25 hod.). Letiště Istanbul – letiště Addis Abeba (Boeing 737, 5:05 hod.).  Propad z 50. na 9. severní šířku. Ze střední Evropy na Africký roh. Ze 185 na 2 355 m n. m. Ze zimy do tepla.

Z jedné miliardy obyvatel Afriky žije osmdesát čtyři milionů v Etiopii, která by tak byla nejpočetnějším evropským státem od Černé pri Čope na západ. Pro vzájemnou komunikaci používají devadesát jeden jazyk a přes dvě stě dialektů. Etnicky nejpozoruhodnější a nejpůvodnější země černé Afriky. Rozlohou je Etiopie téměř dvakrát větší než Francie a třikrát než Německo. Vešlo by se do ní 14 ČR nebo 35 Belgií.         

Den: 2      Sobota, 14. září 2013       Addis Abeba-Awassa

V sobotní desáté minutě jsme přistáli na letišti Beli (Bílá půda) pětimilionového hlavního města Addis Abeba a trpělivě čekali půl hodinu na našeho průvodce. Pak jsem si půjčil mobil od prvního Habešana a zavolal padesátníkovi Romanovi z Hradce Králové. Prý ho do haly nepustí, tak čeká na parkovišti. Dobře vědět. Za další půl hodinu jsme byli v hotelu Green Valley a ve dvě jsem usnul jako mimino.

Budíček v sedm ráno (konečně jsem si doma nezapomněl cestovní budík), hotelová snídaně s první pravou etiopskou Arabica kávou a nasednutí do čtyř připravených 4×4 Land Cruiserů. V jednom z nich sedím s průvodcem a manželským párem ze Strakonic. Dnes je „přesouvací“ den. 275 kilometrů po slušných asfaltkách se zastávkami v: Debre Zeit u zatopeného sopečního kráteru (navenek vypadá jako Máchovo jezero),  někde na kafe, někde na oběd a zase někde na kafe (v uliční mini-kavárně o rozměrech 3×3 metrů se šesti mini-židlemi a s hrudníkem vyspělé mladé usměvavé Miron). Ve městě Modjo měníme východní směr (na Džibuti) a otáčíme na jih. Podle Romana bychom do soboty, 5. října, měli najet asi 5.500 kilometrů. Jižní okruh bude o něco delší než následující severní okruh.

Před půl šestou jsme dorazili do města Awassa (200 000). Od roku 1994 je hlavním městem státu „Stát jižních národů, národností a lidu“, jednoho z devíti etnicky vytvořených federálních států federativní Etiopie. Už se stmívalo, tak jenom společná večeře a instrukce na zítřejší den. Do toho bylo celé město na hodinu bez proudu, ale nikomu z místních to nevadilo. Hlavní ulice byla plná mladých lidí. Koupil jsem si balenou vodu a zelený prášek ze stromu moringy olejodárné s velkým množstvím proteinu, vitamínů, železa, bílkovin a minerálů. V e-mailové poště jsem objevil nabídku na místo zvláštního politického poradce šéfa UN mise na Kypru. Prý splňuji podmínky. Na Kypru je hezky. Vytopila se mi koupelna. Dvakrát. Nefunkční plovák.

Den: 3       Neděle, 15. září 2013         Awassa-Arba Minch

Země s prastarou civilizací, kterou Starořekové pojmenovali na „Aithiopia“ –  Vlast lidí „opálené tváře“. Po dlouhých sedm století ji vládli císaři z Šalamounské dynastie. V roce 1896 skončil fiaskem pokus Itálie o její porobení. Benito Mussolini byl o něco úspěšnější. Šest let okupoval Etiopii, než ho v roce 1941 vyhnali místní partyzáni a britští vojáci. Posledního císaře vyhnali v roce 1974 místní socialisté a sovětští vojenští poradci. Dvacet dalších let řídil státostranu plukovník Mengistu Haile Mariam (dědek žije dodnes v Zimbabwe) a jeho Strana pracujících Etiopie (SPE). Časy se změnily. Před dvaceti lety se ke kormidlu dostala (1994) jiná státostrana –  Etiopská lidová revoluční demokratická fronta (ELRDF), která přemalovala „Socialistickou Etiopii“ na „Etiopskou federální demokratickou republiku“. SPE prohrálo válku se Somálskem (1977-78) a o dvacet let později ELRDF prohrála válku s Eritrejí (1998-2001).

Sice nemuseli, ale přesto mě muezín z nedaleké mešity a švitořivé pouliční uklízečky probudili kolem páté hodiny, což jsem na etapy dospával při 245 kilometrovém přesunu. Přešel jsem na kraťasy. Nejspíš až do odletu. Ke snídani jsem si dal smaženici a „národní jídlo“, místní chléb – indžara. Nevaří se, nepeče se. Velká tenká kvašená placka nakyslé chuti z drobných semínek endemické obiloviny teff. V levnější variantě se dělá z kukuřiční mouky. Z placky se trhají kousky zásadně pravou rukou, protože v Etiopii je každé jídlo darem od Boha a použití levé ruky by znamenalo jeho zneuctění. Přikusuje se k hlavnímu chodu. S indžarou jsme si vůbec nepadli do oka.

Naše první zastávka byla u rybího trhu na okraji jezera Awassa, kde se to kromě rybářů, rybářských sítí a ryb hemžilo také spoustou oprsklých čápů marabu, pelikánů a několika kočkodanů. Místní kluci si vydělávali tím, že těsně vedle nás vyhazovali do vzduchu malé ryby a čápi i pelikáni se po nich bezhlavě  vrhali. Za tři birra.

V deset hodin jsme ve městě Shashemene navštívili komunitu rastofariánů z Jamajky. Po své zahradě s různými ovocnými stromy a léčivými rostlinami, kterou pěstuje již třicet osm let, nás doprovázel Maurice Lee z židovské sekty „Dvanáct kmenů Izraele“, která ho do Etiopie vyslala před čtyřiadvaceti lety. Má šest dětí a od června už nemá dva ledvinové kameny, protože mu je museli chirurgicky vyjmout. Prý to hodně bolelo.

V pravé poledne jsme zastavili v jedné z vesnic kmene Alaba, ale zatím nic spektakulárního, kromě desítek dětí s nataženými rukami. O kousek dál byla velká cedule, upozorňující na základní školu, postavenou s pomocí České vlády. Jenomže škola byla bez žáků, kteří mají novoroční prázdniny. K obědu ve městě Soddo jsem měl konečně pravé etiopské jídlo. Hovězí tibes – pálivé kostky naložené v berberi koření.

Do města Arba Minch (Čtyřicet pramenů) jsme dorazili kolem půl sedmé. Po ubytování v hotelu Čtyřicet pramenů jsem si dal v hotelové restauraci vynikající pikantní rybí kousky leb leb. Při svíčce, protože od sedmi do deseti hodin bylo celé město bez elektrického proudu. Při baru jsem si povídal se sympatickým postarším Irem a litoval, že majitel hotelu do tohoto nového hotelu ještě nekoupil generátor. Chybička se vloudila. Olivier se před léty přiženil do Etiopie a se švagrovou na zelené louce postavil a vlastní tento hotel. Tak jsem tématicky přešel na nedávné všeirské finále v hurlingu.

Den: 4     Pondělí, 16. září 2013    Arba Minch, NP Nech Sar

Příjezdem v pátek třináctého jsme o dva dny prošvihli oslavy etiopského Nového roku. Etiopie patří mezi země, které kromě gregoriánského kalendáře používají také svůj vlastní kalendář, podle kterého se rok dělí na dvanáct měsíců o třiceti dnech a „výškrabek“, třináctý měsíc, o pěti (šesti) dnech.  Etiopie – Země třinácti slunečních měsíců. V důsledku toho zaostává  země datově o sedm let a osm měsíců za křesťanským světem. A může si dovolit turistický slogan: „Přijeďte do Etiopie a stanete se o sedm let mladšími“. Dnes je tedy 6. 1. 2006. Má to ale svůj háček. To by jste už tady museli zůstat. Přesto lepší, než kdyby vás v Afghánistánu vítali v roce 1392. A co teprve slogan: „Navštivte Kosovo. Vaše auto už na vás tady bude čekat“.

První pobytový den nabitý vizuálními zážitky. Před desátou jsme zastavili ve vysokohorské vesnici Hajzu v „africkém Nepálu“, ve které žije 1.254 příslušníků kmene Dorso. Nepočetné etnikum, známé svými obřími bambusovými chýšemi („včelí úly“), tkalcovstvím a bojovníky oděnými do levhartích kůží. Byli jsme vlídně přijati a napojeni místní kukuřicovici–kořalkou hareke, vypálenou kukuřicí, anýzem a česnekem. Síla. O několik sto metrů dál byl „trhový den“. V bahně, protože přes noc pršelo, bylo přes pět set místních nakupujících a prodávajících všechno možné. Jako zatím témeř všude jinde, namíříte fotoaparát a už na vás natahují ruky se slovem „birr, birr“ (název místní měny), jinak se otočí zády. Přidala se ke mě asi desetiletá holka se slovy, že bude mým „guide“, průvodcem. A k ní se připojilo asi dvacet dalších dětí. Za levou ruku se mě pořád drželo některé z nich. Podařila se mi řada hezkých barvitých fotek, protože se všichni usmívali na mojí školní výpravu i do objektivu.

K obědu jsem si dal znovu rybí leb leb, ale tentokrát jsem nejprve vešel do kuchyně, abych se toto jídlo naučil dělat i doma. Po obědě jsme vyrazili do prvního ze dvanácti etiopských národních parků, NP Nech Sar (Bílá tráva). Nasedli jsme do dvou loděk a vypluli na jezero Chamo s hnědou vodou pozorovat cokoliv živého. Zadařilo se. Nejprve to bylo několik orlů bílých, pak desítky bílých pelikánů, v několika metrové vzálenosti tucet různě dlouhých krokodýlů. Dokonce i Roman se dvacetiletou zkušeností v Etiopii („adoptoval“ zde tři holky, které pravidelně finančně podporuje a jednou-dvakrát za rok je navštíví) viděl na jezeře poprvé početné hejno plameňáků. Po návratu na okraj města, s vyhlídkou na jezero Abaja,  jsme se ještě potkali s rodinou prasete bradavičného. K lehké večeři jsem si dal pět kusů pouličních samos, pečených pirohů s čočkou (na pokoji spím sám). Snědl jsem je při baterce, protože  proud se zase někde na čtyři hodiny zakecal. Před spaním jsem se  kochal stovkami dnešních záběrů.

 Den: 5           Úterý, 17. září 2013           Arba Minch – Jinka

Internet od včerejška nefunguje. Přes noc zase pršelo a notně se ochladilo. Poštípalo mě několik komárů. I přes (místy děravou) moskytieru. Od sedmi hodin byl hotel bez vody. Ale byl proud. Domněnka, že jsem si nezapoměl teploměr s výškoměrem se po vyházení a naházení věcí do kufru definitivně rozplynula.

Před deseti lety žilo podle odhadů v Etiopii přes sedm milionů pastevců, kteří se starali o největští stádo skotu na světě – 35 milionů hlav. A ještě také o 25 milionů ovcí a 18 milionů koz.

První dvě hodiny dnešního dvěstě kilometrového přesunu jsme si užívali silniční „hovězí a kozí safari“. Proplétali jsme se (nebo obráceně?) mezi desítkami různě početných stád zvířat, zabírajících celou silnici, které byly honěné odněkud někam na pastvu a k vodě. Několik stromů bylo poseto hnízdy ptáků stavěčů, na jiných stromech vysely metrové válce, včelíny. Občas se uprostřed kukuřičních a čirokových polí podél silnice tyčila řada štíhlých oranžových termitišť. Zastavili jsme na kukuřičním trhu černého jak uhel kmene Deraše. Stokilový oranžový pytel kukuřice stojí tisíc dvěstě birrů (jeden birr je asi jedna koruna), ale dá se kupovat i na kila. K obědu v široko-daleko jediné slušné restauraci jsem si objednal shiro bozena, ostrou fazolovou kaši s kousky hovězího masa a bílým chlebem a zapil dvěma třetinkami piva svatého Jiří.

Navečer jsme se na dvě noci ubytovali v hotelu Goh (Východ slunce), ve spádovém pro tři okolité kmeny městě Jinka (40 000), administrativním centru provincie Jižní Omo. Od Addis Abeby jsme vzdálení téměř osm set kilomentrů. K nejbližší keňské hranici to máme necelých sto kilometrů. V doprovodu místních dětských průvodců jsem se prošel středem města a v jednom ze tří miniaturních „supermarket“ si dokoupil zásoby vody. Večeře byla na zahradní restauraci, kde téměř nebylo nikoho a nic vidět. Jak originální. Objednal jsem si nejprve svíčku, abych viděl na ostré jehněčí kousky s rýží a dva „jiříky“. Před půlnocí se vytratila elektřina i voda.

Den: 6           Středa, 18. září 2013           Jinka

V sedm hodin ráno se do města vrátila elektřina a s půlhodinovým zpožděním také voda. Po snídani jsme vyjeli padesát kilometrů na západ, do národního parku Mago. Slibované slony a buvoly jsme neviděli. Ovšem hodinová zastávka v jedné z vesnic bizarního nepočetného kmene Mursi byla nesmírně zajímavá a poučná. Před vjezdem do vesnice nám Roman rozdal po balíčku fungl nových bankovek o hodnotě jednoho birru a poučil, že jednotlivcům se platí tři až pět birrů, za děti dva birry. Přes silnici nám přeběhlo několik rodin stydlivýh paviánů.

Na ploše fotbalového hřiště již čekala asi stovka  Mursiů: mladí kluci s kopiemi i kalašnikovy, jedna stará žena s brečícím klukem a dívky a ženy různého věku s destičkami různých velikostí uložených ve spodních rtech a dvěma vytlučenými prostředními zuby. Asi aby destičky lépe zapadly. Jiné destičky měly v uších. A nahoře byly většinou obnažené. Řada z nich měla na zádech své (nebo vypůjčené) mimina, za což byl příplatek. Všichni a všechny byli různobarevně pomalovány. A po nich všech i po nás všech létaly stovky protivných much. Za vyhražený čas jsem rozdal všech sto bankovek (asi sto korun) a nafotil třista hezkých záběrů.

Vrátili jsme se do města na oběd (jehněčí guláš) a já jsem se po něm (po třech dnech) oholil, aby si mě při návštěvě místního etnografického a archeologického muzea omylem nenechali. Teplota vzduchu je lehce nad třicítkou. Přes noc se ale značně ochlazuje. Po večeři jsem na hotelové terase sledování místní televize zapíjel „jiříkama“ a chvíli si povídal s místním pasákem, protože jeho tři nádherné „sestry“ neuměly anglicky. Před spaním jsem se pustil do knížky: „Poslední Maův tanečník“.  Začíná se mi tady líbit. Ještě máme navštívit desítky dalších zajímavý kmenů a podkmenů.

Den: 7           Čtvrtek, 19. září 2013             Jinka, Turmi

Probudil jsem se v sedm hodin ráno. Voda a elektřina o půl hodinu později. Po smaženicové snídani jsem se procházel po domácím „náměstí“. Děti o mě projevovali zájem pokřikem „ju-ju“ (you-you, ty) a „karmela“ (karamela, bonbon). Zatímco ti malí žadoní o jedno-dvě birra, starší kluci (14-17 let) si rovnou říkají o 100-200 birra. Prý na anglicko-ahmarské slovníky. A většina z nich studuje „první ročník právnické fakulty“.

Na okraji města Jinka jsme zastavili ve vesnici Negeso s pěti sty slaměnými domky kmene Ari. Arijci jsou malí, mají jakoby zploštěné hlavy a oči dost od sebe. Milá holka nám předvedla vyformování terakotové mísy pro indžaru, která se poté nízkoteplotně vypaluje. Následovala ukázka čtyřminutového ohřevu indžary a pohled na práci místního kováře. Upoutal také primitivní přístroj na pálení samohonky a její degustace.     

O pár desítek kilometrů dál nás čekalo městečko Kay Afar (Rudá země), kam se na místní trh schází lidé ze tří okolitých kmenů, převážně však z kmene Bana. A půda všude kolem je ostře rudo-hnědá. Dívky mají vlasy vepředu zastřižné do ofiny, jako podle hrnce. Přes polední přestávku jsem navštívil tři domy, stojící vedle sebe na hlavní třídě. V prvním z nich byl veřejný mlýn na kukuřici. Ve druhém byla příjemná rodina, která uměla dvacet slov anglicky a výbornou kávu. Ve třetím domě jsem vešel do dvora, který měl po obou stranách deset malých místností. Nebyl to hotel. Bordelmáma mi slibila slevu, když si vezmu dvě holky najednou. Když jsem se vrátil k naší skupině, zaslechl jsem Romana, říkajícího ostatním: „Náš tulák se vrátil“. Hm. V jedné tmavé místnosti zahradní restaurace, kde jsme měli oběd jsem rozeznal šest mladých lidí, sedících na zemi a žvýkajících khat, lehké narkotikum. Hned po kávě na druhém místě v celkovém výnosu etiopského exportu. Chvíli jsme klábosili. Žvýkal jsem a žvýkal a pořád čekal na pozitivní účinky zeleného listí. Podle Romana se ale musí sníst větší množství.

Další zastávka byla ve vesnici, která snad ani neměla jméno, ale narodil se zde současný poslanec v etiopském parlamentu. Oblast, ve které žije převážně kmen Hamarů. Někdo špatně zaplatil za focení a tak nám desítka rozlícených žen zatarasila východ z vesnice. Čím více jedeme na jih, tím je vyšší teplota. Po dnešních sto dvaceti najetých kilometrech jsme zastavili v městečku Turmi, centru kmene Hamarů, v Tourist hotelu. Na tři noci v těch nejprimitivnějších podmínkách. Na pokoji velikosti vězenské samotky je jedna postel, jeden překlížkový stolek a jeden rám kovové židle. „Turecký“ dvouzáchod pro celý hotel je padesát metrů od hotelu, v plechové boudě, kde se nedají dveře zavřít. Sprchy jsou ve čtyřech pokojích. Máme se v nich střídat. Užitkovou vodu zajišťuje vozka s oslem, který na vozítku, dvakrát denně, přiveze z nedaleké studny dvacet oranžových dvaceti litrovýcb kanystrů. Elektřina sem ještě nedorazila. Generátor je zapnutý od sedmi do deseti večer.

V místním krámku jsem si koupil zásoby vody a tři svíčky. Pastevec Ogaňů mi slíbil kozí mléko až se mu vrátí stádo koz. Na pokoji svítí tmavě červená žárovka. Uvnitř to vypadá jako ve fotokomoře. Po zeleninové rýži jsem pozval barmana Čuču na několik piv, protože mluvil slušně anglicky. Chtěl se mi zavděčit a tak mi nabízel jednu ze tří přísedicích holek. Na parapetu byla krabice plná kondomů, součást vládního programu. Vzal jsem si dobitý počítač a vrátil se do černého pokoje. Při první svíčce jsem zjistil, že na mne v jinském hotelu budou určitě v dobrém vzpomínat. V zástrčce jsem nechal nabíjet svojí „policejní“ baterku. Na dně báglu jsem objevil teploměr s výškoměrem.

Den: 8          Pátek, 20. září 2013            Turmi

V pět hodin ráno začali kokrhat místní kohouti. Před jediným venkovním kohoutkem s čůrající vodou se vytvořila „česká“ fronta, čekající ospale na ranní očistu. Čuču se jenom potutelně usmíval. Prý jsem o hodně přišel. Cestou k prvnímu dnešnímu cíli jsme nejprve na silnici objevili nočního lelka se zlomeným křídlem. Diléma, zda ho utratit nebo nechat vlastnímu osudu vyřešil Roman.  Kolem nás prolétavalo několik sobokožců. Pauzu na čůrání jsme si udělali při smradlavém sukulentu euforbie s nádhernými květy. Na široké rovině údolí Jižní Omo se střídaly akácie s falickými, štíhlými, vysokými termitišti.

Kolem desáté hodiny jsme jako první cizinci dorazili nad ohybem široké hnědé řeky Omo do vesnice Korčo, jedné ze tří vesnic nepočetného kmene Karo, „svérázný svět nahých pomalovaných těl“. Dívky, mladé matky s dětmi a kluci byli pomalování zejména bílou barvou. Dívky pak na hlavách různé ovoce a zeleninu. Odtoulal jsem se do vesnice a zjistil, že domorodci mimo „turistickou zónu“ nejsou vůbec pomalování.  Vrátili jsme se do hotelu na oběd.           

Původně naplánovanou návštěvu hamarského tržiště jsme jednohlasně vyměnili za tříhodinovou účast na tradiční slavnosti Hamarů a Hamarek, zvanou „bull jumping“ (přeskakování býků). Asi stovka krásných svobodných dívek a vdaných žen s vlasy potřenými rudou hlinkou, výrazným jizvením těl a velkými prsy schovanými do špinavých triček, v kožených sukýnkách a kovových ozdobách na lýtkách nás přivítala na ceremoniální louce tancem-dupákem, ke kterému si vytrubovaly na měděné rohy. Ze všech nich vyzařovala ženská živočíšnost (nebo živočíšná ženskost?).  Chvílemi si odskočily k sedícím mladým mužům, kteří je přede všemi švihli tenkými pruty. Dívkám se na zádech objevily krvavé jitrnice a zase se připojily k tancujícím kroužkům. Jiné posedávaly ve stínu stromů a postupně se připojovaly k tancujícím, nebo se nechávaly zmrskat. Ani jedna při tom necekla.

Po dvou hodinách tanečního programu se přiblížil hlavní bod programu a důvod, proč se všichni sešli. Nepočítám do toho stovku cizinců z celého světa, kteří se pořád jeden druhému pletli do snímků. Na scénu se navalila třicítka býků a krav. Dva kluci, aby se stali plnohodnotnými muži, museli čtyřikrát za sebou, úplně nahatí, přeskočit těsně vedle sebe stojících šest býků, které za rohy a ohony drželi další muži. Zejména druhému se to moc nedařilo, ale bral to sportovně. Stal se z něj muž, všechny hříchy mu byly odpuštěny (i případné obcování se zvířaty) a mohl se do měsíce ženit. Byla to hezká podívaná při které jsem zavařil fotoaparát a za těch čtyři sta birrů rozhodně stála.

Den: 9           Sobota, 21. září 2013            Turmi

Kromě svého „podivného“ kalendáře mají Etiopané také svůj „podivný“ čas. Naše „půlnoc“ jim začíná v šest hodin ráno. Teměř nikdo však nenosí hodinky. Staré lidi nejspíš nezajímá a mladí ho mají v mobilech.

Celou noc propršelo. Po (už zase) omeletové snídani jsem si nafotil hejno supů na zadním dvorku hotelu. K nejjižnějšímu a nejteplejšímu bodu našeho výletu jsme se rozjeli ve dvě hodiny ráno místního času. Protože jsme byli v pohraničním pásmu, dvaadvacet kilometrů od keňských hranic, museli jsme ve městě Omorate projít pasovou kontrolou. Pak jsme nasedli po třech do vydlabaných lodí, širokých čtyřicet centimetrů a přepluli širokou řeku Omo na její druhý břeh. Všude byla jenom rozehřátá rudá země a občas šedozelené keře. Po půlkilometrové chůzi jsme byli ve velice chudé vesničce kmene Desanečů. Jako u všech dříve navštívených kmenů nás čekali jenom ženy a děti, protože muži byli na pastvinách s dobytkem nebo pracovali na polích. Dívky zde při první menstruaci projdou tradiční obřízkou. Dvacet krav dostanou od novomanžela teprve po prvním porodu. Ani tahle vesnice nebyla výjimkou – bez elektrického proudu, bez generátoru, bez vody. Překvapila mě mladá maminka s dítětem, která místo peněz za focení chtěla mýdlo.

Řeku Omo na severním cípu jezera Turkana jsme přepluli zpátky a přijeli do města Dinka, kde byl právě trhový den. Na malé ploše ve středu města se těsnalo asi dvěstě jako uhel černých domorodců z okolitých kmenů. Dívky z kmene Hamarů byly nepřehlédnutelné. Koupil jsem si primitivní sošku Hamarky a „kávočaj“. Nějaké rostliny promíchané s kávovými slupkami. Specialita Hamarů. Cestou do hotelu jsme se zastavili při obrovských aloe s ještě většími žlutými a červenými květy. Při společné večeři plné zážitků z jiných částí světa se nejmladší členka výletu přiznala, že má s sebou žehličku na vlasy a postarší, že si přivezla dlouhou bílou noční košili.

Den: 10        Neděle, 22. září 2013         Turmi-Yabello

U Mengistu Haile Mariama se nikdy oficiálně nejzistilo, ke kterému kmeni patří. Zbývajících osmdesát čtyři milionů Etiopanů patří do nekterého z devadesáti tří kmenů a jejich podkmenů. Nejpočetnější, „elitní“ trojku tvoří kmeny Oromo (30 mil.), Amhara (28 mil.) a Cigraj (5 mil.). Na druhém konci v početnosti jsou kmeny Bača (200), Magudži (93) nebo Berhale (38). Naprostá většina velkých kmenů není nábožensky jednobarevná. Většinou je to, v různém poměru, mix etiopské pravoslavné církve a sunnitských muslimů.

Do sedmého dne bez internetu nás probudil a přes půldruhé hodiny do ranní tmy kvílil neznámo odkud vyvolávač celých pasáží ze Starého zákona, ovšem ve starodávném jazyce geeze, kterému se nedalo rozumět. Po třech horkých dnech jsme se rozloučili s chudým, ale sympatickým jihem země s širokou kulturní diverzitou a jeho pestrobarevnými kmeny. Také jednoduchý hotel s příjemným personálem nám přirostl ke srdci. Kromě dvou párů, kteří se raději nastěhovali za 75 USD/noc do nedalekého hotelu s teplou vodou a generátorem zapnutým po celý den.

Vjeli jsme do oblasti Konso, kde v jednačtyřiceti vesnicích žije přes třista tisíc příslušníků kmene Konso. Na jejich území se nachází také „New York“. První zastávka při dnešním 320 kilometrovém přesunu na sever. Přírodní útvar vytvořený staletou erozí. Údajně tady byl kdysi americký turista a hliněné tvary mu připomínaly Velké jablko. Není nad fantazii.

Tucet slaměných chýší, natěsnaných jedna vedle druhé, ohrazených třímetrovým proutěným plotem. Bez vody a bez elektřiny. „Královské sídlo“ krále Konsů, King Kala XX., který jako jediný má solární batérie pro svůj počítač. Za padesát birrů vstupného jsme s nim v jedné z chýší (zasedací místnost) poseděli na kamenech několik minut. Na sobě měl barevné sako, světle žluté saténové kalhoty a barevnou čepici. Před šesti lety zde seděl také monacký princ Albert. Jediná zahraniční celebrita. Král má 42 let, jednu ženu, dva syny a čtyři dcery. Vystudoval stavební fakultu v Addis Abebě. Mimo Etiopii se zatím nedostal. Kmen Konsů se dělí do devíti klanů (Kmen devíti králů). Zeptal jsem se ho, co by změnil v zemi, kdyby se stal etiopským premiérem. Příjemně, téměř ostýchavě se usmíval. Podsouval jsem mu elektrifikaci, infrastrukturu, školství, zdravotnictví, sociální zajištění. Okamžitě odpověděl, že by vymýtil korupci. O pár sto metrů dál jsme se byli podívat na pohřebiště, kde byli hroby devatenácti králových předchůdců.

Při další cestě jsme zahlédli jednoho a pak dva velbloudy, kteří se těšili  okamžitému fotografickému zájmu, ale Roman nás ujistil, že jich ještě uvidíme v celých stádech. Po 320 kilometrech jsme se ubytovali v „normálním“ hotelu Wabe Pension (s elektřinou a teplouv vodou) na pokraji města Yabello s převážně muslimským obyvatelstvem, vyhlášeným jako pašerácké město. V restauracích běžel na televizních obrazovkách fotbalový zápas dvou Manchestrů (4:1), ve kterých hraje i řada afrických fotbalistů. Místní jim nadšeně fandili a vůbec jim nevadilo, že nemají wi-fi.

Den: 11         Pondělí, 23. září 2013           Yabello-Awassa        

Opustili jsme etiopské a keňské pašeráky a vyjeli na východ. Cestou jsme skutečně narazili na několik stád velbloudů, okusujících akácie poblíž desítek termitišť. První rozdávání birrů za focení bylo v muslimské nomádské vesnici Budž kmene Oromo, podkmene Borana. Většina slaměných chýší byla pokryta černým igelitem a nejspíš většina malých dětí zde nikdy neviděla bílé tvory s fotoaparáty, takže se před námi rozutíkala. Ti nejmenší s brekem.

Za vesnici jsme otočili doleva na východ. Po jediné asfaltové silnici z Addis Abeby do Keni. Spustila se průtrž mračen a tak jsme jenom minuli unikátní velbloudí trh. Odměnou nám byla vesnice Gedo, kde nepršelo a právě probíhala velkolepá oslava dnešního celonárodního svátku Dne zástavy (Flag Day). Orámování stovkami vesničanů si středem silnice pochodovali  nejprve policajti, pak vojáci s AK-47 a na závěr „domobrana“.

Oběd jsme si dali ve vesnici Jirga Chefe uprostřed jedné z nejvýznamnějších oblastí produkce kávy. Při pochůdce vesnicí se na mě nabalilo přes padesát dětí a tři místní policajti. Neměl jsem nic lepšího na práci a tak jsem jim předvedl školní zkoušení angličtiny na silnici. Začali jsme názvy jednotlivých částí tváře a těla, přešli na ovoce a zeleninu a zakončili názvy jednotlivých afrických států. Byl jsem mile překvapen jejich znalostmi. Cestou na sever se kolem nás všechno měnilo. Více zeleně, stromů. Chladněji. Strakoničáci koupili do auta trs banánů (50 kusů za 10 birrů), které jsme v pěti s námahou snědli. O kousek dál jsem koupil koš čerstvého avokáda (20 kusů za 15 birrů), že je v hotelu rozdám ostatním.

Před šestou jsme se po devíti dnech nastěhovali do stejného hotelu ve městě Awassa. Nejprve jsem si dokoupil zásoby vody, mangového džusu a čokolád a ak přišla ona vytoužená chvíle. Zapnul jsem počítač a – naskočila wifina. Tenhle okamžik bych neměnil ani za knedlo-vepřo-zelo. Konečně se ohlásím do střední Evropy.

Zbylo mi devět avokád. Nemám olej ani česnek.

Den: 12                Úterý, 24. září 2013         Goba-NP Bale Montains

Na oběd jsme se zastavili v muslimském městečku Adaba, nijak bohatém na fotografické záběry. Pořád jsme jeli nahoru. Až jsme zastavili v nadmořské výšce 2 700 metrů, u vchodu do Bale Montains National  Park, plném endemických zvířat a endemických rostlin. Rozloha 2 200 km2 je rozdělená do tří sektorů. Při zamračené obloze a teplotě pod dvacet stupňů jsme si udělali hodinovou procházku po prvním sektoru, ve kterém se kromě nás nacházely zejména stáda antilop nyaly etiopské, lesoňů (bušbok) a prasat bradavičných (i když ty etiopské žádné bradavice nemají).  Přesouvali jsme se hromadně, jako oddíl skautů, takže si nás zvířata všimla již na dálku a rozprchávala na všechny strany.

Pro obveselení při přesunu nám řidič Miki líčil svůj zážitek, kdy ho před léty zastavil policajt-motocyklista v helmě, aby mu změřil obsah alkoholu v krvi. Policajt sundal svojí helmu, silně podroušený Miki mu do ní (naštěstí jenom) dýchnul. Pak si do helmy přičichl policajt. Stobirrová bankovka vyměnila majitele a Miki pokračoval.

V pět hodin jsme v dešti projeli městem Robe a přijeli do města Goba. V hotelu Wabe Shebelle přespíme dvě noci. S fungováním hotelových wifin je to jako s počasím: svítí-prší, funguje-nefunguje.  Podle hotelové manažerky silný déšť zlikvidoval internet na celém území „milionového“ města (podle vrchního číšníka 40 000 obyvatel), ale zítra bude určitě fungovat. Dal jsem si bologneské špagety (ke kterým nám poprvé v Etiopii přinesli na talířku i papírový ubrousek), a v recepční hale se díval na sestřihy fotbalových utkání anglické Premiere ligue.

 Den: 13               Středa, 25. září 2013       Goba-NP Bale Montains

S hromadní dopravou to v Etiopii není vůbec složité. Jediný železniční úsek, z Addisu do Džibuti, je už řadu let mimo provoz. Metro ani tramvaje zde nemají. Zbývá poměrně hustá síť různě širokých asfaltek v docela dobrém stavu. Oni po nich „jezdí“ hlavně ony miliony čtyřnohých stád a lidé na, a z trhů. Ve městech a vesnicích slouží silnice také jako místní korzo. Osobních automobilů kromě hlavního města je minimum, protože jsou drahá, stejně jako benzín a nafta. Takže zbývají městské i „dálkové“ zeleno-bílé autobusy. Ovšem dopravě kralují „tříkolkové“ modro-bílé ťuk-ťuky. Šikovná podnikatelka, manželka bývalého premiéra, jich za babku nakoupila statisíce v Číně a Indii. Pak si na nich doma vydělala na docela slušný důchod. Jenom do centra Addis Abeby nesmějí. Zde mají monopol  modro-bílé  žigulíky ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Třináctý den výletu patřil osmihodinové exkurzi ve druhém a třetím sektoru NP Bale Montains. Silniční stáda krav nahradila stáda koz. Místní muslimové se většinou přesouvali na oslech nebo na koních. Nejdéle jsme se zdrželi na Sanetti Plateau v téměř čtyřtisícové nadmořské výšce. Obrovská planina, kterou ještě v lednu pokrýval sníh (tedy: sněhový poprašek). Kosodřevinu vystřídaly lány stříbrozeleného mechu a lišejníků. Z různých vzdáleností jsme pozorovali téměř všechno endemické, co v Etiopii leze a skáče, létá a roste. Antilopy nyala, chřástalové, lesoni, zajíci, černobílé opice guerézy, různí orli, káňata, krkavci, husy modrokřídlé, lobélie, žluté růžové a rudé slaměnky, vřes. Ne všechno jsem si zapamatoval. Skutečným (i když neendemickým) sběratelským skalpem byla jediná dvojice jeřábů v celém NP a „pohled do očí“ několika, ze zbylé pětistovky, hnědých vlků etiopských. Přejeli jsme do třetího sektoru – tropického lesa, kde převažovala brčálově zelená barva listů i mechem porostlých stromů. V malé muslimské vesnici s vyhlášeným vysokohorským medem byla hospoda, ale nic v ní nevařili a tak se každý naobědval ze svých zásob. Já jsem měl čokoládové napolitanky, vysokohorský med a kolu.

Počasí se v průběhu dne docela vyřádilo. Od studeného větru přes slunce a zamračeno až po mlhu. Protože to byl výlet „navíc“, tak jsem pochopitelně neměl vhodné „zimní“ oblečení a proto použil ekvádorskou „cibulovou“ metodu. Po návratu na hotel jsem se z e-mailu dozvěděl, že naše vnučka Adélka bude mít od příštího února zatím bezejmennou mladší sestřičku.

Den: 14                Čtvrtek, 26. září 2013      Goba-Ziway

Západním směrem jsme se přiblížili o sto šedesát kilometrů blíž k Addis Abebě. Na jednom místě nám silnici zahradila početná rodina paviánů. Jinde jsme se kochali pohledem na oslí, notně rozloženou, mršinu, kterou okusoval středně velký černý „oříšek“ a kolem něj zmateně přešlapovala dvacítka supích srabů, která se bála přidat k hostině. Vynikající jehněčí se špenátem nás čekalo ve městě Šašemene (Shaashamannee). Diskuse při společném obědě se z etiopských zážitků zvrtla na střevní potíže několika spolucestovatelů. V poradním konzorciu se nejvíce projevoval plastický chirurg, gynekoložka a strakonický pár z mého auta, oba farmakologové. Řešil se problém, zda si vzít raději léky na průjem, antibiotika, místní gin, nebo strčit dva prsty do krku. Na přechodu pro chodce jsem si vyfotil boubelatou těhulku a dal tří birra. Ukázala na bříško a tak jsem jí se smíchem doplatil ještě dvě birra.

Dnešní teplou noc přespíme v hotelu Betelhem, ve městě Ziway. Protože jsme se propadli o několik tisíc metrů a místní teplota se zase blížila třicítce, vrátil jsem se od dlouhých ke krátkým kalhotám a sundal „cibulové“ oblečení. Vedle hotelu je jezero plné ptactva. Za sto birra jsem si pronajmul motorový člun, že uvidím pelikány, nilské husy a kormorány. Viděl jsem pouze stovky pelikánů a tucet nahých kluků, skákajících z mola do vody. Tak to bylo po vzájemné dohodě za polovic. Na okraji jezera jsem si ještě nafotil v zelené bažině tucty velkých tlustých bílých slepic s dlouhými černými zobáky (ibis posvátný) a malé hnědé slepice (kladivouš hnědý).

Po pondělním celonárodním „Dni zástavy“ bude zítra celonárodní „Den kříže“ („Masqalaarraa“), ale jeho hlavní oslavy jsou dnes večer. Svátek etiopské pravoslavné církve, která existuje v zemi již od 4. století, se slaví po celé zemi pálením kříže z květin, který je na „májce“.  Na veřejných místech i na zahradách domů. Kolem pěti set domorodců Ziway, včetně patriarchy a starostu města, bylo docela překvapeno naší přítomností. Přítomná byla i lokální televize. Její reportér mě požádal o interview po skončení ceremoniálu. Kvůli televizní kameře, nebo kvůli nám, držel patriarcha hodinový emotivní projev. Mezitím se setmělo, děti různého věku a v různobarevných církevních hávech se začaly lehce nudit a tak se dožadovaly, abych je fotil a ukazoval jim fotky. Konečně se starosta v obleku a s růžovou kravatou zvedl a slavnostně podpálil dvoumetrovou slámu, kterou byla obložena „májka“.  Silný žár plamene odehnal děti do bezpečné vzdálenosti. Po deseti minutách se stožár zhroutil a bylo po ceremoniálu. Do televizní kamery jsem řekl, že to bylo nesmírně zajímavé, úchvatné, vzrušující. Vyjádřil jsem politování, že jsem nerozuměl proslovu patriarchy a pozdravil celý etiopský národ s jeho zítřejším svátkem. Nasekal jsem desítky fotek a vrátil jsem se na hotel, kde už „májka“ dohořela. Za večeři se platilo, ale káva byla zdarma, protože je svátek.

Den: 15                Pátek, 27. září 2013         Ziway-Addis Abeba

Naposled jsme nasedli do svých landroverů. Bez silnějších zážitků jsme po 165 kilometrech přijeli kolem poledne podruhé do Addis Abeby. Po kuřecím obědě a baklavě v libanonské restauraci jsme se zastavili v pražírně kávy Tomoka a nakoupili v různém množství mletou i nemletou kávu. Přestože tento celosvětově populární mok pochází z etiopské oblasti Kaffa, ve všech místních jazycích se jí říká „buna“. Znovu jsme se ubytovali v hotelu Green Valley a dostali osobní volno.

Modrobílý taxík mě nejprve kolem budovy Memoriálního muzea obětem „rudého teroru“ dovezl k Memoriálnímu parku etiopsko-kubánského přátelství.  Cestou mi zhovorčivý taxikář řekl, že mezi statisíci obětmi bylo také šest členů jeho rodiny. A že silnice, které zde investují Číňané, staví čínští vězni. Má to ale ten Rath kliku. Když ve válce se Somálskem (1977-78) to měli Etiopci dost nahnuté, Sověti poslali své vojenské poradce a Fidel Castro poslal svému příteli Mengistu Haile Mariamovi tři tisíce vojáků. Domů se sto dvacet šest z nich nevrátilo. Monumentu uprostřed vévodí vysoký sloup. Po jeho obou stranách bronzové obelisky stalinisticko-castrovsko-kimirsenovského stylu: dělníci, zemědělci, ženy, děti, žebráci, vojáci. Nad nimi velký prapor s rudou hvězdou, srpem a kladivem. A nad tím vším velký Mariam. Napravo ve vojenské uniformě se zdviženou pěstí, nalevo jako důstojný vůdce země. Po obou stranách také bronzové fotografie padlých kubánských hrdinů.

Taxík mě vyhodil na Meskel Square (místní „Rudé náměstí“), kde se nejspíš od úprku Mariama do Zimbabwe žádné vojenské a jiné přehlídky nekonají. Nad náměstím bylo nefunkční obchodní centrum a funkční kino Sevastopol. Před řadou velkých filmových plakátů se ke mně připojila trojice mladých mladíků a začala mi vysvětlovat na plakátech, kdo je etiopský Mell Gibson, etiopský Brad Pitt a etiopská Angela Jolie. Mluvili dobře anglicky a tak se stali mými průvodci na další dvě hodiny. Kolem ulice Josipa Tita a dřívějšího královského paláce, dnes obsazeného etiopským premiérem, mě dovedli ke kostelu Svatého Štefana a pak ke kostelu Svaté Marie Batak. Místní ortodoxní církev, po staletí bez kontaktu se světem, je svéráznou kombinací pohanských i muslimských prvků. Do kostela se smí jenom bez obuvi, slunečních brýlí a bez žvýkačky. Správný kostel má tři vchody: pro ženy, pro muže a pro kněze. Ženy sedí odděleně od mužů. Ve venkovních prostorách kostela se nesmí čůrat. Dovnitř se smí jenom v době bohoslužeb, jinak se věřící modlí venku. Má doprovodní trojice je ze tří různých stran země. Přijela do hlavního města hledat práci a bydlí v jednom pokoji, za který platí měsíčně tisíc dvě stě birrů. Pokud jsem už prý byl někde ve slumech, ať se k nim jdu podívat. Síla. Tři na tři metry zatuchlý pokoj s jednou skomírající žárovkou, jednou matrací (předvedli mi, jak na ní spí), jedním plastickým kýblem a jedním plastickým lavorem. Nic víc jsem tam neviděl. Přispěl jsem jim na půlměsíční nájemné. Před hotelem mi jeden z nich předal černý plastikový sáček a stydlivě mi řekl, že je to dárek od nich. Na pokoji jsem v něm objevil pět banánů.

Den: 16                Sobota, 28. září 2013      Addis Abeba-Bahir Dar

Kdybych tady nebyl, také bych to nevěděl, protože neviděl. Nejpopulárnějším vesnickým sportem v Etiopii je – stolní tenis. V každé vesnici, městečku, kterým jsme projížděli nebo se zastavili, byly vedle silnice zelené nebo modré tenisové stoly obklopené nadšenými mladými hráči a emotivním publikem.

Dopravně nejnáročnější den. Téměř čtrnáctihodinový přesun o 565 kilometrů na severo-severozápad. Z Addis Abeby (2 350 m n.m.) skok do Nilského kaňonu (1 100 m n. m.) a skok nahoru do města Bahir Dar (1 830 m n. m.). Cestou, převážně obsazenou místními čtyřnožci, jsme si užívali změnu teploty i změnu projíždějícího okolí. Čiroková pole, uměle podle pravítka vysázené lesy, louky a svahy potažené kobercem žlutých květin, desítky malých vesniček. V pravé poledne jsme sestoupili do Nilského hlubokého kaňonu a prošli se zleva do prava po novém mostu, financovaném japonskou vládou. Modrý Nil není vůbec modrý. Je světle hnědý jako všechny etiopské řeky.

Pozdní oběd jsme měli ve městě Gebre Markos. Vedle nás seděl místní podnikatel, který nám ukázal na jednu ze tří rozestavěných budov. Staví nový hotel. Také další dvě budovy budou hotely. Obědvali jsme v hotelové restauraci. Zdá se, že většina rozestavěných budov po celé zemi budou brzo hotely. Turisté celého světa, těšte se. Několik minut jsem se ještě díval v barové televizi na zde hodně populární soutěž Etiopia Idle. Zatím širší kolo. Odvážní zpěváci, kterým asi nikdo neprozradil definici poslouchatelného zpěvu. Příjemná tříčlenná mužská porota se pořád usmívala. Již za tmy jsme přijeli do města Bahir Dar (Jezerní pobřeží), které leží na pobřeží nejvýše v Etiopii položeného jezera Tana, lůna Modrého Nilu. Docela slušný přístřešek na další dvě noci, Gasa Hotel (podle prvních písmen čtyř jmen majitele této nemovitosti).

Den: 17         Neděle, 29. září 2013        Bahir Dar, Tiss Issat

Druhá nejdelší řeka světa (6.671 km) nejprve u súdánského Chartúmu spojí dvě svoje zdrojnice: 3 700 km dlouhý Bílý Nil, vytékající z Viktoriina jezera a 1 600 km dlouhý Modrý Nil, vytékající z jezera Tana v tektonické kotlině Etiopské plošiny. Jako Nil se pak vlévá širokou deltou do Středozemního moře. Tanu máme pět set metrů od hotelu. Podle rozlohy hladiny vody je šest až sedmkrát větší než Praha. Je v ní plno ryb a přes třicet mystických ostrovů, na kterých je přes třicet klášterů. Řada z nich ze 13.-14. století. Většina klášterů je pořád aktivních. Některé jsou jenom pro mnichy, některé jenom pro mnišky. Pár ostrovů s kostely je pro turisty.

Po hodině plavby motorovým člunem jsme připluli k poloostrovu, na kterém se nachází velice zachovalý Ura Kidane Mehret, rotundový kostel svaté Marie ze začátku 14. století. Stavební materiál oné doby: kámen, dřevo, bahno. Na střeše kostela je „deštník“, který zdůrazňuje, že uvnitř se nachází archa úmluvy (nádoba, která se nesmí vidět). Nad ním je sedm pštrosích vajec, symbolizujících sedm svátostí. Vnitřní zdi  rotundy jsou zdobené krásnými malbami (obrazy malované na plátno a poté lepené na zeď) s výjevy z obou Zákonů. Mně se líbil obraz Jana Křtitele, sajícího s antilopina cecíku. A také hodně starý, poctivě obnošený velký stříbrný aksumský kříž na krk v jednom místním stánku. Budu si ho muset doma vyčistit sidolem. Při zpáteční cestě jezerem nám najednou Roman ukázal na hnědou hladinu a řekl, že právě zde vytéká Modrý Nil, nejvodnatější řeka Etiopie. Minuli jsme několik místních rybářů na papyrusových člunech.

Místo zdlouhavého oběda jak je většinou ve zdejších restauracích zvykem, protože se jídlo nevaří napřed, jsem se vydal do městských ulic hledat kšiltovku. Kdyby v tomto městě byla alespoň jedna, tak jí určitě najdu. Nenašel. Zato jsem viděl rozsáhlou tržnici, soustředěnou do několika ulic, další ortodoxní kostel a desítky čističů bot na ulicích, kteří  nechápali, že na mých plastických crocskách není co čistit.

V hotelu jsem se sešel s naobědvaným zbytkem naší výpravy a hned jsme pokračovali autobusem třicet kilometrů na jihovýchod ke Tiss Issat (Kouřící voda). První a největší vodopády na Modrém Nilu (43×400 metrů), ke kterým se šlo přes portugalský kamenný most. Nejprve jsme si je hezky nafotili všechny z větší dálky. Pak jsme prošli vysutým mostem o něco blíž a znovu nafotili. Čtyřem ze skupiny to nestačilo a pokračovali rozbahněnou dobytčí stezkou ještě o kousíček blíž. Místní nám totiž zatloukli, že o sto metrů vpravo je pohodlný suchý přístup. Byli jsme zablácení od hlavy k patě. Titíž místní nám potom za dvacet birrů hnědou nilskou vodou „myli“ zabahněné boty i nohy. Po návratu na hotel jsem se delší dobu drhnul a vypral kraťasy, košili i vestu. Díky svému zlepšováku byly za tři hodiny suché. Dal jsem je na židli proti zapnutému ventilátoru. Mezitím jsem, po pikantních rybích kuličkách, zašel na večerní hlavní třídu, kde se promenádovali místní mládežníci, pokud nebyli v restauracích, cukrárnách nebo v několika internetových kavárnách.

Den: 18        Pondělí, 30. září 2013         Bahir Dar-Gondar-Debark

Dopoledne jsme objeli z pravé strany jezero Tana a po sto osmdesáti kilometrech, ve městě Gondar, celí natěšení navštívili, Fasil Ghebbi, největší komplex hradů v Africe. V polovině 17. století domorodci za pomoci Portugalců porazili muslimského vládce Ahmeda Levorukého. Jenomže pak je začali Portugalci násilně konvertovat na katolicizmus. To se nelíbilo králi Fasilidovi a tak vyhnal ze své země přes pět tisíc portugalských misionářů. První, Fasilidův, hrad byl dokončen v roce 1632, šestý a poslední o sto dvacet let později, v roce 1750. Každý jiným vladařem. Hrady jsou postaveny jeden vedle druhého v sousedství cypřišů a všechny nesou rysy portugalské a indické architektury. Jsou také nejvyšším místem města Gondar (2 260 m n. m.), které bylo po Jeha, Askumu a Lalibele od roku 1636 dalším hlavním městem země. V roce 1894 ho vyměnila Addis Abeba.

Vrátili jsme se na oběd do středu města. Objednal jsem si jídlo a vyběhl do ulic. Dva světlé momenty. Konečně jsem si zakoupil sběratelskou kšiltovku a ve stejném krámu také známky na pohlednice. A také CD etiopské reggie s největší místní zpěváckou celebritou jménem Jah Lude. To už na mě čekala výtečná masovo-sýrová pizza s mirindou.

Kostel svaté Trojice byl původně rotundového tvaru. Jenomže pak shořel a místo něj byl postaven hranatý kostel. Jako jeden z mála se zachoval, protože většinu ostatních ortodoxních kostelů zničili súdánští dervišové. Ten jsme si prohlédli odpoledne a pokračovali přes sto kilometrů na severovýchod do šílené díry, městečka Debark (2 800 m n.m.).

V hotelu Emet Gogo (tigretsky: Matka chleba) nám řekli, že od rána nemají elektřinu, ale že zítra ráno nejspíš bude a vyfasovali jsme svíčky. O deset minut později „bylo světlo“. Před večeří jsem ještě prošmejdil místní trh, brodíc se zablácenými ulicemi. Jeden oprsklý kluk chtěl mojí zelenou havajskou mikinu (nejteplejší část mého oblečení), že mu je zima. To ale přehnal. Při společné večeři nás Roman naučil po dřívějších dvou amharských slovíčkách (ao – áno, aj – ne) třetí užitečné slovíčko. Pokud nás někdo napadne, máme řvát slovíčko „mrdat“, což znamená „pomoooooc“. Na pokoji bez ústředního topení bylo patnáct stupňů. Do půlnoci lilo v jednom kuse a do toho se ještě pletly blesky. Zlatá mikina.

Den: 19      Úterý, 01. října 2013      Debark-NP Simien-Gondar

V šest hodin ráno jsem se podíval z okna na hlavní ulici, po které spěchali v různých počtech bílí „duchové“. Tradičním oděvem pro chladné počasí jsou v Etiopii bílé vlněné deky, které se dělí na: gabi (L), kuta (M) a netala (S). Dají se různě upravovat. Největší z nich, gabi, má rozměr 300×150 cm.

Před osmou hodinou jsme se vydali do hor, do národního parku NP Simien Mountains. Všichni v autobusu se těšili na „dželady“, jenom já jsem tiše netušil, co nebo kdo to je. Asi jsem vynechal nějakou instruktáž. Na severních svazích, v nadmořské výšce 3 260 m, jsme viděli zbytky šedého sněhu. Vystoupili jsme z autobusu. Kolem nás byla pestrobarevná hornatá krajina a před námi okusovali trávu nebo si vzájemně vybíraly blechy desítky theropythecus gelada. Na čtyřech různých lokalitách Etiopie jich není více, než dva a půl tisíce. Společně s nyalou horskou a vlčkem etiopským nejspíš endemická „Velká trojka“ v Etiopii. Opice, podobná paviánu, se zbarvením od světle hnědé po černou, s „kožichem“ délky mezi afghánským chrtem a lvem, na zadku se čtyřmi sedacími mozoly. Hodinový kulturní zážitek, při kterém nám dželady předvedly svůj široký repertoár: rvačku dospělých i mladých, opakovanou soulož i onanii, laškování mláďat, lezení na a ze stromů a skal. Byli jsme od nich pár metrů a jenom občas se na nás podívaly. Nevěřím, že někdo nafotil méně než sto snímků. Zahlédli jsme také několik krkavců a orlosupů.

Přes město Debark jsme se před pátou hodinou vrátili do bývalého sídla habešských císařů Gondar (300 000 obyvatel). Na jeho předměstí, v osadě Wolleka, jsme se na chvíli zastavili u „posledního místa Felašů, černých etiopských Židů“, ze kterých zůstala jenom jedna stará Felaška. V pěti chýších prodávali Habešané drobnou felašskou terakotovou keramiku.

Ubytovali jsme se v hotelu Quara Hotel, poblíž včera navštíveného hradního komplexu. Neodolal jsem a vychutnal si dnešní fotky na počítači. Za tmy jsem se byl projít po středu města. Místní hospody, čajovny, kavárny i miniaturní „supermarkety“. Obchůdky s obuví, textilem a kosmetikou, téměř výlučně „Made in China“. A spousta mladých lidí. Zastavovali mně dvě skupiny domorodců: děti, dožadující se pera, propisky, fotbalového míče, trička nebo peněz a mladíci s dotazem: „Do you want to buy my sister?“. Konečně jsem hodil do poštovní schránky hlavní pošty pohledy s jednotným textem: „Srdečné pozdravy ze země, kde jeden silný zážitek střídá druhý“. Což je pravda.

Den: 20     Středa, 02. října 2013         Gondar-Lalibela

Etiopští ortodoxní křesťané mají půst dvakrát týdně: ve středu a v pátek. Kromě masa nesmí jíst ani čokoládu, protože vyrobená ze „živočišného“ mléka. Nic pro mne.

Přes neutichající hotelový boom (rozuměj: dvou-čtyřpatrové budovy, zatím převážně nedostavěné, většinou vložené mezi hliněno-plechové chýše), Etiopie ještě dlouho nebude patřit mezi turisticky atraktivní destinace východní Afriky. Spíše jako přívěšek návštěv do sousední Keni nebo Tanzanie. Odhadem necelá pětistovka Čechů tvoří jedno promile zahraničních návštěvníků, kteří ročně navštíví tuto zemi. Převažují Američané, Britové, Němci, Francouzi a Italové. A také hodně etiopských emigrantů s evropskými pasy. Kolem třiceti tisíc z nich navštíví dvacetitisícové městečko Lalibela se dvaceti osmi hotely. Čtyři sta kilometrů severně od Addis Abeby.

Při snídani se začaly ozývat první hlášky o návratu domů a o svíčkové se šesti knedlíky. Na ty si ale musíme počkat do neděle. Čekal nás poměrně nudný 380 kilometrový přesun s obědem ve městě Debre Tabor, kde měl vrchní napsaný ceník jídel na dlani pravé ruky. V rohu restaurace byla na zdi etiopská (amharská) abeceda, která má 324 znaků. Roman dal k dobru svéráznou soutěž jihoetiopského kmene Bodi, která se pořádá jednou ročně. Soutěžící se na ní připravují několik měsíců – pitím kvant mléka. Vítězem se stává ten, kdo má největší objem břicha. Po soutěži nejspíš znovu „splasknou“.

Při desetihodinové cestě jsme pozorovali měnící se okolí, ale už jsme nad ním tolik neochali. Zastavili jsme při dvojici mladých „zemědělců“, kteří s párem volů a dřevěným pluhem obdělávali svá políčka. Stejně jako tisíce jiných po celé zemi. Při pěti tisících kilometrech od jihu na sever jsme nikde nezahlédli žádnou jinou mechanizaci. Živo bylo také na rýžových polích a při sběru čočky.

Konečně jsme dorazili do horského města Lalibela (2  300 – 2 600 m n.m.) a na dvě noci se vybalili v hotelu Paradise. První hotel s vanou, která však není připojena na bojler. Voda z umyvadla vytéká spodem a samospádem protéká pokojem na balkon. K večeři jsem si dal suché jehněčí plátky se suchou rýží a otevřel si k nim plechovku ananasu a třetinku piva. V nedalekém krámu jsem si pošpásoval s korpulentnější prodavačkou a ta mi na oplátku dala ochutnat vlastní výrobek „tala“ – domorodé pivo z prosa. Na zítra slíbila ochutnávku pravé domácí medoviny.

Den: 21     Čtvrtek, 03. října 2013            Lalibela

V 11. století místní vladař z dynastie Zagwue přivedl do požehnaného stavu svojí služku. Ta, 7. ledna 1109, porodila ve městě Rohe syna a příštího krále Lalibela (Pojídač medu). Učenlivý Lalibela trávil desítky let v Jeruzalému, kde mu prý andělé našeptali, aby se vrátil domů a postavil kopii Jeruzaléma a ušetřil tak svým poddaným dlouhou pouť do izraelského města. Cestou to vzal Lalibela kolem jordánské Petry, kde se nejspíš také inspiroval. Údajně přes čtyřicet tisíc dělníků s kladivy a majzlíky vytesalo do červeného sopečného kamene za dvacet tři let jeruzalemskou zmenšeninu – třináct monolitických kostelů s horami Ararat a Sinaj, řekou Jordan, Noemovou archou a Golgotou. Všechny kostely jsou mezi sebou propojeny podzemními chodbami. A všechny z nich jsou dodnes funkční.  Za jeho nesporné zásluhy bylo město Rohe přejmenováno na město Lalibela (in memoriam).

„Osmý div světa“, památku na seznamu UNESCO, na řadě míst zprznili italští (pseudo) restaurátoři. Nejvíce, největší, kostel Svaté Marie (Bete Maryam) s aksumskou architekturou, nad který postavili šílenou ochrannou konstrukci na tlustých, šedých ocelových sloupech. Za vnitřní osvětlení neonovými zářivkami a mléčnými úspornými žárovkami nejspíš ale nenesou zodpovědnost.

Sice nemusel, ale přesto mě po páté hodině probudil začátkem své hodinové modlitby ortodoxní „muezzín“.  V osm hodin se na nedalekém svahu, před kostelem Sv. Jiřího sešli stovky věřících z celé Etiopie k ranní mši. Protože dnes je Den sv. Jiřího.

Dopolední prohlídku komplexu jsme začali zaplacením vstupného (50 USD) pro „800 věrně sloužících v chudé komunitě v Lalibela“. Nejprve jsme si prohlédli Muzeum se svatými knihami na pergamenu, královské kadila, meče, kříže, zvony, bubny, liturgické roucha a deštníky prošívané zlatem. Podle zdejší informační tabule vládl král Lalibela v létech 1164-1204 a dožil se požehnaného věku 95 let. Ve 12. století docela slušný věk.

Pak jsme procházeli z jednoho kostela do druhého. Okna, ornamenty, vnitřní malby, reliéfy  a dominující ikony – všechno má svojí symboliku. Sedm různých druhů křížů (latinské, řecké, maltézské, svastika, atd.) a sedm místností v kostele sv. Marie (33x23x11 metrů) představuje sedm nebes. Deset venkovních oblouků pak deset přikázání. V jiném kostele je uprostřed umístněný sloup, zabalený v látce, na které je zapsaná minulost i budoucnost lidstva. Kostel sv. Michala je rozdělen do dvou částí: horu Sinaj a Golgotu. Do Golgoty se dodnes ženy nesmí podívat. Ani ty z naší skupiny.

Po návštěvě nejimpozantnějšího kostela, kostela sv. Jiří, jsme si pod starým košatým stromem dali kávu, kterou nám uvařila ex-policistka Mulu („plný“) s mohutným poprsím (a o něco menším výstřihem), kterým málem tu kávu v hrníčcích míchala (viz: fotodokumentace).

Těsně před polednem kolem nás spěchali do školy na odpolední směnu děvčata ve slušivých bordových sakách a dlouhých sukních. Upoutala mě štíhlá, vysoká dívka s nahoře bílou, dole červenou holí. Pod sakem měla tmavomodré tričko DKNY. Řekla, že jí je třináct let a jmenuje se Melkitu. Řekl jsem jí, že je velice milá a velice hezká. A přestože mě neviděla, vyloudila ten nejkrásnější úsměv v Etiopii.

Odpoledne jsme pokračovali v prohlídce zbývajících šesti kostelů. Nebudu je „rozmazávat“: dvoukostel Gabriela a Rafaele, kostel sv. Immanuela (biblické Ježíšovo jméno), který si král Lalibela nejvíce oblíbil. A další a další. Cestou do hotelu jsem si koupil balenou vodu a štíhlou vyřezávanou sošku rodičů se třemi dětmi.

Den: 22      Pátek, 04. října 2013       Lalibela-Dessai

I když jinak na svojí domovskou cestovní kancelář nedám dopustit, závěrečné tři dny zájezdu jsou podivné: Dnes nás čeká celodenní přesun (9 hodin – 300 km), zítra bude detto  (9 hodin –  405 km) a po sedmi hodinové zastávce v Addisu odjezd na letiště, odkud odlet do Prahy (11 hodin). Přitom oněch závěrečných 705 km je možné zvládnout za necelé dvě hodiny letadlem (60 USD).

S chrámovým Lalibela jsme se rozloučili v osm hodin ráno. Po půlhodině jsme zastavili u kláštera sv. Neakutoleaba (bratranec krále Lalibela), zvláštního tím, že je „nalepený“ na skálu, ze které padá „svatá“ voda, pro kterou si chodí vesničané ze širokého okolí a někteří se v ní i koupou. Než mi ve městě Woldia připravili smaženou rybu, nakoukl jsem v jednom z postranních dvorů na pečení mašely, velké placky z prosné mouky. Po východním okraji Etiopské vysočiny jsme pokračovali na jih, do velkého města Dessai. Tady nás čekal hotel Facica, patnáctý a poslední na naší cestě. I zde se elektřina odporoučela, ale jenom na několik minut. Začal jsem z kufru vyhazovat přebytečné věci.

Den: 23                Sobota, 05. října 2013    Addis Abeba

Budíček v pět hodin ráno. V šest jsme vyrazili do etiopského hlavního města.  Potřetí a naposled. Kromě běžných rušičů silničního provozu (kozy, ovce, hovězí dobytek, koně, paviáni) jsme se dostali také do úseku důstojně kráčejících velbloudů, přepravujících zejména místní dřevo. Oběd ve městě Debere Berhan vynikal pouze tím, že před restaurací vyměňovaly dlažbu dvě hezké dlaždice.

Kde jsme svojí pouť začínali, tam i končíme. V addisabebském hotelu Green Valey jsme si ve tři hodiny odpoledne uložili zavazadla a rozprchli se do města. Nejprve jsem zajel do kostela, kde jsou vedle sebe pohřbeni ve velkých mramorových sarkofázích šlechtic Tafari Makonen, pozdější císař Haile Selasie I. s manželkou. Pětkrát levnější byla pak vstupenka do Etiopského národního muzea, kde byla 3,2 milionů let stará Lucy. Tedy těch její pár kostí bylo v originálu vystaveno pouze pět dní v letošním květnu a poté nahrazeno kopiemi. Zajímavé byly i další archeologické exponáty a desítky obrazů. Proč je vystavován dřevěný pluh, kterým se dodnes všude oře, jsem nepochopil. Stejně zmatený jsem byl i při jednom velkém pravoslavném kostele. Desítky věřících se modlilo před jeho branami. Další desítky uvnitř velkého prostranství kolem kostela. Zul jsem si boty, sundal kšiltovku a vešel do kostela. Kromě mě seděly v první řadě dvě ženy a dosti nahlas si povídaly. Asi o dětech. V sousední ulici jsem minul rušné schody, na kterých sedělo a četlo noviny asi dvacet mužů různého věku – bezplatná pouliční „půjčovna“ denního tisku.

Moc jsem si přál poklonit se u hrobu fenomenálního běžce Abebe Bikily, ale protože jsem na druhém konci města, tak jsem to z časových důvodů nestihl. Bikila nejenže vyhrál maraton na OH v Římě (1960), ale o rok později také košický MMM. Při doběhu do cíle na něj voják hodil tmavošedou vojenskou deku a při večerní recepci se mi Bikila podepsal do deníčku.

Zbyl mi ještě čas na opuštěný Anglikánský kostel sv. Matěje a na poslední kávu, poctivě připravenou nad ohněm. Po desáté hodině jsme odjížděli, se tříhodinovým předstihem, na letiště. Symbolickým rozloučením s Etiopií byl třikrát (i když jenom na několik vteřin) vypnutý proud v celé letištní hale.

Den: 24                Neděle, 06. října 2013    AA – Praha

Dnešní let přes Istanbul do Prahy jsem většinou prospal. Mojí nepřítomnost vydržely na balkoně téměř všechny kytky. Jenom jedna z nich se odporoučela a jedna je v kómatu. Dvakrát jsem naplnil pračku a téměř hodinu jsem se „odsmraďoval“ ve vaně. Pak jsem si v nedaleké Bille nakoupil kvanta mléčných výrobků, ovoce a zeleninu.

Byl to hodně zajímavý výlet do jedné z nejchudších zemí světa. „Jižní“ a „severní“ okruh o délce 5 500 kilometrů. V džípech (Jih) a v autobusu (Sever) při průměrné rychlosti 30 km/hod. Dvaadvacet nocí v patnácti hotelích. S i bez elektřiny, s i bez vody. Na jihu velice zajímavé kmeny, na severu endemická zvířata a rostliny, největší komplex hradů v Africe a „osmý div světa“ v Lalibelu. I přes všude přítomnou hotelománii potrvá ještě hodně (desítky?) let, než se tato země stane přitažlivou turistickou atrakcí. Když jsem se při sarkofágu Haile Selasie I. zeptal místního průvodce, zda Habešané nelitují, že Etiopie nebyla nikdy kolonizována, odpověděl upřímně: „půl na půl“.

Čeká na mě drastický řez šesti tisíců fotek, při kterých se konečně v klidu podívám, co všechno jsem to vlastně viděl.