1. den             27. prosince 2014, Sobota

Slíbil jsem Sovákovi, že to bude už doopravdy letošní poslední výlet a že už nebude muset spát v pojízdné rakvi. S půlhodinovým zpožděním jsme odletěli do Paříže, odkud jsme s půlhodinovým zpožděním přeletěli Indii a přistáli po deseti hodinách v nedělním Bangkoku.

2. den            28. prosince 2014, Neděle                  Hanoj

Po čtyřech hodinách tranzitního nicnedělání jsme opustili zemi, která dala světu thajské masáže, a odletěli dál na východ. Popoledne  jsme přistáli na mezinárodním letišti Noi Bai v Nuoc Cong hoa xa hoi chu nghia Vietnam.  Naši šestnáct člennou skupinu tvoří, až na jednu tínejdžerskou výjimku, různorodá skupina z Čech, Moravy a Slovenska, již dávno odrostlá školním povinnostem. Na hanojském letišti jsem si vysloužil malé plus, protože jsem jako jediný čekal na zavazadlo u správného pásu. Ostatní sice čekali u pásu z Bangkoku, ale u jiného letadla. Pak se z nás všech stali několikanásobní milionáři, protože jsme za každou českou korunu dostali tisíc místních šušníků-dongů. Výměnou za stodolarovou bankovku jsme obdrželi čtyři místní půlmilionové bankovky. Bankovky jsou různobarevné a na každé z nich se usmívá Ho Chi Minh s bradkou. Údajně existují i mince v hodnotě 200 (0,2 Kč) a 500 (0,5 Kč), ale ty už dlouho nikdo neviděl.

Cestou do hotelu jsme se zastavili u prvního kulturního zážitku na okraji Západního jezera – nejstaršího budhistického chrámu s jedenácti podlažní pagodou z poloviny šestého století. To zde ještě nestálo žádné město. Podle vystavených fotek svatyni navštívil také Ho Chi Min a později i ruský president Medveděv. Po ubytování se v hotelu Icon 36 ve starém městě se nejspíš každý z nás vrhnul pod sprchu.

Pár ulic od hotelu nás průvodce Lukáš, bydlící v Prostějově již patnáct let bez televize, zavedl do místní vývařovny na první večeři.  A hned jsme dostali i první důležitou radu. Ve Vietnamu je jedna politická strana pro všechny a jedna motorka pro dva Vietnamce. Takže – při přechodu na druhou stranu ulice (není důležité kde), vítězí účastník provozu s pevnějšími nervy. Hlavně nepanikařit, nezavírat oči a nevracet se. Motorkáři se chodcům mstí tím, že parkují své krámy na chodníku, takže je občas musí chodec obejít po vozovce.  Společným večeřovým testem docela úspěšně prošel bun bo nam bo. Kopec rýžových nudlí posypaný kousky vařeného vepřového masa, zeleninou, sekanými buráky, kousky zeleného manga a  lístky čerstvé máty a koriandru. Zapíjeli jsme podchlazenou třetinkou bia ha noi, hanojským pivem. Pak jsme si šli každý po svých.

3. den            29. prosince 2014, Pondělí                      Ha Long

 Zeptá-li se vás Vietnamec, kterého jediným jazykovým bohatstvím je mateřský jazyk, odkud jste, nesnažte se kombinovat „Čekoslovakija“, „Ček repablik“ nebo pouze „Čeko“. Bude se jenom usmívat. Rozzáří se ale jako sluníčko, když mu řeknete, že jste z „Kom Hoa Sek“.

Teplá sprcha, studená snídaně a už jsme vyrazili na čtyřhodinovou cestu do severovýchodně umístněného města Ha Long v Tonkinském zálivu, které není vůbec ničím zajímavé. Ale téměř stovka místních agencií se dvě stě padesáti loděmi se zde stará ročně o pět milionů turistů, kteří chtějí vidět „musíte vidět“ číslo 1 v celé Vietnamské socialistické republice. Jeden z osmi vietnamských příspěvků do dlouhého Seznamu světového dědictví UNESCO.  Druhý rok na seznamu nových sedmi přírodních divů světa. Prostě – zátoka Ha Long, Dračí Zátoka. Známá z publikací i internetu svými desítkami skal, převážně v oparu. Podle Lukáše máme na počasí velké štěstí. Slunečno, čistá obloha, lehoučký opar. Před dvěma dny byly prý všechny plavby zrušeny. Nebylo na co koukat, co vidět.

Přes tři tisíce převážně nízkými stromy pokrytých osamělých monumentů, vápencových ostrovů, ostrůvků a skal, rostoucích přímo z mořské hladiny, rozsypaných na ploše třikrát větší než Praha. Stáří – dvacet milionů let. Pár desítek z nich, těch větších, má svá jména, převážně po zvířatech nebo rostlinách. Až na jednu výjimku. Titov Island je pojmenován po druhém sovětském kosmonautovi, který měl velice přátelské vztahy s plynně rusky mluvícím Ho Chi Minhem, který mu místo vyznamenání „věnoval“ ostrov, na jehož pláži měli Francouzi svůj hřbitov.

Od dnešního do zítřejšího poledne budeme tyto skály postupně obeplouvávat (ne všechny) na luxusní třípodlažní lodi Garden Bay s plnou penzí a s jedenácti kajutami, zařízenými přiměřeně pro dolarové turisty. Mám kajutu číslo 101. Tři velké okna.

První nemilé překvapení na nás čekalo po hodině plavby, kdy jsme měli narazit na čtyři plovoucí rybářské vesnice s šestnácti stovkami obyvatel. Vesnice nikde. Ani jejich obyvatele. Podle rozhodnutí UNESCO vietnamská vláda před třemi měsíci zrušila všechny plovoucí domky a rybáře přestěhovala na pevninu. Znečišťovali okolí, zejména igelitovými pytlíky. Přesedli jsme do malých člunů a hodinu se vozili mezi skálami. Poté jsem se přidal mezi čtyři dobrovolníky a poprvé v životě pádloval ve dvoumístném kajaku. S osobou ženského pohlaví, která prý deset krát sjela Vltavu. Po úspěšném sportovním výkonu jsem si s chutí zaplaval v chladivé slané vodě.

Lodní kuchař nám názorně předvedl výrobu jarních rolek, na které navazovala večeře o sedmi chodech, včetně humra, kraba a krevet. Na přespání jsme zakotvili v jedné zátoce.

 Opravuji informaci o nezajímavém tři sta tisícovém městě Ha Long. Po celém Vietnamu je známé tím, že zde žije šedesáti letý (dolarový) miliardář Tuyen, nejbohatší Vietnamec, ještě do nedávna starosta tohoto města. Nyní je důchodce-podnikatel. Největší pračka v zemi, nepochybně s tichým (podílnickým) souhlasem strany a vlády. Pouze dva ostrovy v Dračí zátoce jsou obydlené. Ten největší –  Cat Ba Island (285 km2), s desítkami luxusních hotelů a o něco menší ostrov Tuan Chau Island s tisícovkou místních obyvatel, spojený dlouhým mostem s pevninou. Tento ostrov si koupil Tuyen od vlády, postavil na něm pětihvězdičkový rezort a svojí honosnou kancelář, do které jezdí pracovat jedním ze svých dvou kadilaků. A dokončuje zde i výstavbu obrovského kasina. Nejspíš inspirace z nedalekého ostrova Macau. Protože příliv peněz neutíchá, důchodce Tuyen si koupil také ostrov Quan Lan Island na východě zátoky. Tady chce vybudovat kromě luxusních hotelů také letiště. Aby hosté, zejména z Číny a Koreje nemuseli létat přes Hanoj.

 4. den            30. prosince 2014, Úterý                   Ha Long

Ráno jsem si přivstal, abych o půl sedmé ráno nezmeškal na horní palubě lodi svojí světovou premiéru – první lekci Tai Chi (pro začátečníky). Oproti pomalým asánám tyhle cviky byly na mne, po ránu, až příliš rychlé. Asi zůstanu u hot jógy a polária.

Nemovitosti Dračí zátoky jsou protkané stovkami vápencových jeskyní. Jednu z nich, nejpopulárnější a snad i nejdelší je jeskyně Surprise Cave, V roce 1902 ji objevili Francouzi, ale veřejnosti je přístupná teprve od roku 1999. Nejprve se muselo postavit 138 schodů ke vchodu prvního ze tří Dómů. Pro fotografy barevně velice vstřícná kilometr dlouhá záležitost. Moc se mi v ní líbilo. Před dvěma léty byla někde ve středním Vietnamu objevená, zatím nepřístupná, vápencová jeskyně, dlouhá přes sedm kilometrů, nejdelší na světě.

Po návratu na svojí mateřskou loď jsme si sbalili fidlátka a absolvovali rychlokurz výroby zeleninových ozdob. Předvádějící kuchtík nám vyčaroval za pár vteřin z rajčete růži a lotosový květ. Z okurky a bílé ředkve tulipány. Nic složitého na tom není. Až se vrátím domů, koupím si v Kauflandu po pět kilo uvedené zeleniny a budu to také zkoušet. Chutný polední oběd byl závěrečnou tečkou našeho lodního pobytu v Dračí zátoce.

 Čtyři hodiny jízdy a byli jsme znovu v Hanoji. Z autobusu jsme rovnou přesedli na již v zákrytu čekajících šestnáct bicyklo-rikš. Hodinové kličkování středem města mezi tisíci motorek a desítkami taxíků mělo adrenalinovou příchuť. Jenom jsem si nestihl vyfotit motorku s pětičlennou posádkou: dítě-otec řidič-dítě-dítě-matka. Více cestujících určitě nelze posadit. Možná, těhotnou ženu.

Na chvíli jsme se zastavili v již známém hotelu Icon 36 (mám pokoj číslo 101) a vynesli na dvě noci zavazadla do svých pokojů. Čekaly nás ještě dva bonbonky.

První z nich se pokusím popsat šetrně. Měli jsme štěstí, protože se tato delikatesa může koupit jenom v druhé polovině měsíce. Je známo, že ve Vietnamu je populární pojídání psů. Jsou pro tento účel speciálně chovány na psích farmách, dokud nedosáhnou optimální váhy osmi kilo. Kilo klobás stojí pět dolarů, kilo syrového masa osm dolarů a kilo tepelně zpracovaného masa patnáct dolarů. Maso ze stehna je dražší. Na ulici jsme se zastavili u jednoho „psího“ stánku a Lukeš nás pohostil dvěma testovacími špejlemi po jednom americkém dolaru. Zejména psíčkaři se raději odvrátili. Měkké maso bylo naložené v modrém zázvoru (není tak výrazný jako obyčejný) a v šafránu, které přebíjí skutečnou chuť masa.

Druhým bonbonkem programem nabitého dne byla návštěva tradičního vodního loutkového divadla Thang Long  Puppet Theatre. Před námi, sedícími v druhé řadě, byl bazén asi tak sedm krát pět metrů napuštěný metr hlubokou vodou. Po levé straně devíti členný živý orchestr. V průběhu necelé hodiny devět neviditelných loutkoherců za neprůhlednou oponou ovládalo pomocí tyčí a lanek asi půlmetrové loutky, které na vodní hladině zahrály čtrnáct výjevů z denního života. Originální provedení, i když by asi větší radost než mně udělalo Adélce nebo Lindě. Na večeři jsme si zašli, na vlastní žádost, do další z místních vývařoven a dali si polévku bun chai, ve které bylo kromě zeleniny několik kousků smažených karbanátků. Do ní se přihazovaly studené rýžové nudle. Nic moc. Jako první večer, znovu jsme se prošli obchodními ulicemi. Měl jsem kliku a zakoupil sběratelskou kšiltovku. Je zelená s velkou červenou hvězdou a nápisem Vietnam. Před spaním jsem si dal dva panáky fernetu a omylem vymazal fotky z prvního dne. Nehledat souvislost.

5. den             31. prosince 2014, Středa                   Hanoj

Vlastním jménem Nguyễn Sinh Cung. Své příjmení měnil z konspirativních důvodů skoro jako ponožky. Nakonec se rozhodl pro příjmení Hồ Chí Minh („Ten, kdo osvětluje cestu“), založil Vietminh a stal se vůdcem boje za národní osvobození. Ve věku 79 let zemřel silný kuřák na tuberkulózu a cukrovku 2. září 1969. Na den a měsíc stejně, jako se, o patnáct let dříve než se od Francouzů osvobozený Vietnam přejmenoval na Vietnamskou demokratickou republiku. Než se stal jeho prvním prezidentem (na dvacet čtyři let), trávil třicet let v zahraničí. Dva roky také v Americe (New York, Boston), kde pracoval jako pekař, zahradník, odklízeč sněhu, asistent fotografa. Deset let (1929-39) prožil v čínském vězení, kde mu spoluvězeň vykládal o Sovětském svazu. Po odpykání si trestu proto odjel na dva roky do Moskvy, kde se naučil rusky, nadchl marxismem-leninismem a stal se členem Kominterny. Po návratu do Vietnamu bydlel ve stejné domácnosti s Číňankou (a la Lenin-Krupská) a ve volných chvílích psal básně.

Sympatická recepční mi odblokovala přístup k facebooku, abych mohl odeslat domů první vietnamské fotky. A tak jsem si ji přidal mezi přátele. Po dvou dnech v kraťasech jsem si oblékl dlouhé kalhoty a poprvé ve Vietnamu se oholil. A vzal jsem si jedinou červenou košili. Náš program začal návštěvou mramorového Mauzolea strýčka Ho. Jako přes kopírák podle místa odpočinku Vladimíra Iljiče. V pološeru ležící na katafalku za skleněnou ochranou, kolem které byla čtyřčlenná čestná stráž. Spodní část těla zahalená. Na rozdíl od VIL byl bez kravaty. Měli jsme štěstí. Každý rok, od září do listopadu, putuje strýček Ho do Moskvy na obnovu své tělesné schránky.

Podívali jsme se na honosnou žlutou budovu, údajně místo zahradníka posledního francouzského guvernéra pro Kočinčínu, ve které – ze skromnosti – žil Ho Chi Minh čtyři roky. V prvním patře měl skromně zařízenou pracovnu. Ratanovou židli dostal jako dárek od přítele Fidela Castra. Nad stolem měl zarámovaného Karla Marxe a V. I. Lenina. Po pravé straně byl sovětské rádio VEF. V přízemí měl garáž a v něm tři věnována vozidla: ZIS (1954) a Pobedu (1955) od N. S. Chruščova a Peugeuot 404 od generála Charlese de Gaulla. O sto metrů dál byla mrňavá dřevěná „dača“ (v přízemí zasedačka, na poschodí ložnička a pracovnička), ve které žil od 17. května 1958 až do své smrti.

Po tomto silném zážitku jsme se přesunuli do první univerzity v zemi, Chrámu literatury, funkční v létech 1070-1802. Ve troj až sedmiletém studijním období univerzita připravovala mandaríny pro výkon státní služby. Královskou závěrečnou zkoušku vykonalo ročně ze tří tisíc žáků pět až patnáct nejlepších. Jejich jména jsou vytesána na 82 stélách.

Při slavnostním obědě, posledním v letošním roce, jsme se plácli přes kapsu a za dvě stě tisíc dongů si dali oběd o pěti chodech. Kvalita výtečná, kvantita mizivá. A pivo.

Zbylo nám ještě nejznámější jezero v Hanoji, Jezero Navráceného meče, a na jeho ostrově Chrám Ngoc Son. Ne nepodobný již dříve zhlédnutým chrámům. Proto jsme místo návštěvy další pagody dali přednost mladými Vietnamci přecpané kavárně (silné slovo), vypadající jako doupě, ve které jsme si dali přesládlé vaječné kafé – místní specialita. Žloutek se rozšlehá s kondenzovaným mlékem a pěna se naleje na vlažnou kávu, aby se nezdrcla. Tím jsme skutečně vyčerpali letošní program, vrátili se do hotelu a dostali osobní volno na prožití nadcházejícího silvestrovského večera. Sejdeme se zase v novém roce, tj. zítra v 05:30 hodin ráno, protože nám v 08:00 odlétá letadlo do Hue.

Docela jsem si uměl představit čekání Nového roku na hotelovém pokoji s půllitrem fernetu. Ale – proč se nepodívat do ulic, jak buddhistický Vietnam slaví příchod nového křesťanského roku. Kousek od hotelu jsem zastavil mladého Vietnamce a zeptal se ho, kde bude o půlnoci hlavní zábava. Řekl, že davy lidí budou u jezera, ale pokud chci vidět, jak se bude bavit hanojská „zlatá“ mládež, ať jdu s ním. Po půl hodině chůze jsme dorazili do úzké ulice, kde se to hemžilo restauracemi, kavárnami, bary a nočními kluby. Uprostřed uličky byl metrový pruh pro chodce. Nalevo, napravo seděli na PVC mini-židlích u mini-stolů tisíce mladých, popíjeli láhvové pivo, nějaké jednohubky a řada z nich měla před sebou vodní dýmky. Podobný byl i obrázek v desítce barů a klubů, které jsem z poznávacích důvodů prošel. Někde byla živá hudba, někde hráli DJ-ové, někde se prostě jenom pilo. Při focení jsem dostal několik nabídek na pivo a místní alkohol. Na obou koncích ulice postávali vojáci a policajti se dřevěnými holemi, ale nemuseli zasahovat. Mladí se výborně bavili a pořád mezi sebou něco žbrblali. O půlnoci se zvedli od stolků, zvedli i své láhve a nejspíš vykřikovali „Šťastný nový rok.“. Vynikající atmosféra. Jenom škoda, že zde není tradice novoročního líbání. Ze slušnosti jsem vypil čtyři třetinkové piva a vrátil se na hotel.

6. den             1. ledna 2015, Čtvrtek                               Hué

Jedinou novoroční skvrnou byl ranní odjezd na letiště. Let trval necelou hodinu. Pomyslně jsme přeletěli osmnáctou severní zeměpisní šířku, která oddělovala severní od jižního Vietnamu. Byli jsme prvními cestujícími, kteří v roce 2015 přistáli v bývalém císařském městě Hue (od roku 1993 na seznamu UNESCO) a tak nás na letišti čekala kapela, mladé dívky nám každému daly po jedné růži. Venku už čekal i náš autobus a dva místní televizní štáby.

Příjemným překvapením pro příští dvě noci byl nedávno rekonstruovaný Duy Tan Hotel z padesátých let v centru čtyř set tisícového města. Můj pokoj s velkým balkonem do rušné ulice připomíná menší tělocvičnu, nebo královské apartmá, přecpané vyřezávaným nábytkem. Po společném obědě o pěti chodech (spíše různé „jednohubky“) jsme se hodinu plavili po široké Voňavé řece k symbolu města, klášteru se sedmistupňovou pagodou Thien Mu, Vládkyně nebes. Následovala hodina v největší místní tržnici. Zakoupil jsem si kilo čerstvého manga a kilo sušeného kiwi. Pak už byl návrat do hotelových postelí dohnat spací hendikep.

7. den             2. ledna 2015, Pátek                                  Hué               

Vzdělaný, inteligentní, bohatý Vietnamec se na ulici pozná podle toho, že má bílou pleť tváře. Tudíž nepracuje jako polovina národa v zemědělství, ale v nějaké kanceláři.

Bohatá snídaně v obrovské hotelové jídelně, kde nechyběl místní tmavý chléb, smažená slanina, šunkové koleno, různé polévky, nudle, ovoce a melounový džus.

Od rána bylo zataženo a od včerejšího večera padal déšť různé intenzity. Dnešní program byl „hrobkový“. Od začátku 19. století až do roku 1945 se v tomto sídelním městě na vladařské židli vystřídalo čtrnáct císařů z dynastie Nguyen. Postupně jsme navštívili hrobky tří z nich. První z nich si v pořadí druhý císař Minh Mang za života nestihl dostavět a tak hrobku dokončil jeho syn. Tedy – přes deset tisíc dělníků, vojáků a umělců (1840-1843). Ming měl averzi ke Francouzům i ke katolíkům. Měl jednu hlavní manželku, jednu vedlejší manželku (milenku) a 104 konkubín (prostitutek). Údajně měl pět žen na každou noc, z nichž čtyři odcházely oplodněné. Při odchodě k autobusu jsem se podíval na zem. Ležel tam rozmočený srdcový král a vedle něj piková dáma. Další hrobka patřila císaři Khai Dinh, který měl dvě hlavní manželky a čtyři vedlejší manželky. Byl závislý na drogách a zemřel na tuberkulózu. Do třetice jsme zastavili u hrobky kvůli rakovinovému nádoru na krku sterilizovaného císaře Tubuka. Před obědem jsme se ještě zastavili v malé manufaktuře na výrobu vonných tyčinek.

Odpoledním programem při střídajícím se dešti byla prohlídka Zakázaného města a jeho centra, Citadely, která se od roku 1804 stavěla dalších dvacet čtyři let. Obehnaná šest metrů vysokou a deset kilometrů dlouhou obrannou zdí. Vzhledem k počasí i k dojmu, že vidíme pořád téměř stejné budovy, jsme se po půldruhé hodině vrátili do hotelu.

Protože budou banky otevřené až v pondělí a ze mne se stal zase chudák, vyměnil jsem si v restauraci stodolarovku za další dva miliony dongů.

8. den            3. ledna 2015, Sobota                               Hoi An

Návrhy jmen pro své děti musí rodiče konzultovat s dědečkem. Jsou dvě možnosti. Dědeček je pořád naživu a jméno vnoučete (ne)odsouhlasí. Nebo je již dědeček na hřbitově. Podejde se k jeho hrobu a hodí mincí. Jedna strana znamená souhlas, druhá – nesouhlas. Pokud dědeček s vysloveným jménem nesouhlasí, rodiče mu navrhnou jiné jméno. Než se konečně dědeček uvolí.

Každá vietnamská rodina má svého Ducha, který se o ně stará. Jednou za rok Duch odchází k Nefritovému Bohu, aby mu poreferoval o chování rodiny. Rodina to ví, a tak se snaží Duch „ovlivnit“ dárky, ovocem, oříšky, penězi.

Celou noc propršelo a také my jsme ráno vyjížděli za deště. Proto jsme překonání průsmyku Hai Van vzali raději nejdelším tunelem v jihovýchodní Asii (2005, 6,3 km). Kolem poledne jsme jenom projeli městem Danang, čtvrtým největším městem země, metropolí středního Vietnamu, protože v něm podle Lukáše není nic zajímavého k vidění. V době americké války ve Vietnamu Spojené státy americké poblíž města zřídily svou největší vojenskou základnu na světě.  Tak jsme se alespoň zastavili u Mramorové hory (Marble Mountains). Vyjeli výtahem nahoru, podívali se na zamračenou oblohu nad dlouhými plážemi Jihočínského moře a vešli do tří vápencových jeskyní.

Městečko se středověkou architekturou ve vietnamském, čínském, japonském a francouzském stylu – město Hoi An („stříška“ nad „o“, tečka pod „o“) si to u mne na začátku trochu pokazilo. Na ulicích velké bannery: „Hoi An Says „NO“ to smoking!“. Ale tak žhavé to zase nebylo. Nejprve jsme si zašli do místní tržnice na nudlovou specialitu Cao Lau. Nudle vařené ve vodě ze speciální studny a promíchané popelem z listí (kořene, nebo kmene) zvláštního stromu. Prostě – nudle s kuřetem. A Festival pivo. Kromě řady zachovalých kupeckých domů ze 16. a 17. století pozornost upoutalo velké množství mladých „bílých“ turistů. Řada z nich na kolech nebo mopedech. A celková pohoda všude kolem. Líbil se i oblíbený symbol města, dřevěný Japonský krytý most (17. století). Konečně jsme se ubytovali. Hotel Bach Dang Hoi An. Do zítřejšího rána máme volno.

Na začátku plánované průzkumné cesty městem mne ještě před hotelem zastavila místní sympatická mladá dvojice, dala mi do ruky barevnou čestnou vstupenku a tím pozvala na Charitativní koncert, který začíná za hodinu v Národním divadle, naproti našemu hotelu. To nešlo odmítnout. U vchodu divadla čekal po obou stranách špalír uctivě zdravících mladých lidí v uniformách. Dostal jsem jedno z nejlepších míst. Dvě hodiny jsem si koncert užíval a pak jsem se vrátil na hotel.

9. den            4. ledna 2015, Neděle                       Hoi An

Po již navštívených čtyřech UNESCO památkách (Citadela v Hanoji, zátoka Ha Long, památky v Hué, staré město Hoi An) jsme po ránu vyrazili hodinou jízdy (55 km na západ) k páté z osmi vietnamských UNESCO památek. My Son je bývalé náboženské centrum Čampy (4. – 13. století), kde žili téměř jedno tisíciletí Čámové. Přišli sem z jižní Indie nebo z Indonésie. Byl zde nejdéle fungující chrámový komplex v jihovýchodní Asii. Podle jedné z verzí byly domy a chrámy stavěné z mokrých cihel a pak se celý objekt zapálil (podpálil) a mokré cihly se vypálily.  Do roku 1969 se zachovalo přes osmdesát objektů. Pak se objevili americké vojenské letadla a šedesát z nich pumami srovnalo se zemí. Tak jsem si pomyslel, že američtí turisté by zde měli platit nejméně dvojnásobné vstupné.

Cestovka se konečně plácla po kapse a Lukáš nás pozval na oběd na mořské pláži. Nadívaná sépie. Po prvním zaváhání jsem přece jenom souhlasil a přidal se (Walking and cycling town) ke tříhodinové cyklistické jízdě městem a po čámském ostrově, na který jsme se dostali převozem přes řeku. V rybářské vesnici Kim Bong z 15. století jsme měli postupně čtyři zastavení: výroba lodí, řezbářská dílna, výroba rýžového papíru a výroba bambusových rohoží. Na dvou místech jsme „jménem českého lidu“ dali chudým majitelům charitativní příspěvek. Já jsem ho předal 84-leté vráštité babce, která mi nejprve tvrdila, že jí je pouhých 72 let. Poopravila ji její vnučka, která dodala, že babi po II. světové válce patřila k nejkrásnějším ženám Vietnamu. Babi se nádherně bezzubě usmívala a pevně držela v ruce svinutou bankovku. Jak málo někdy chybí k radosti.

Na „pevnině“ jsem opustil svůj cyklistický tým u společné večeře, vrátil se na hotel, vrátil půjčené kolo a vyrazil za roh do restaurace mořských a říčních plodů. Po jednadvaceti letech, které uplynuly, jsem si znovu chtěl ochutnat „žabí stehýnka“. Z žabího hejna ve velké kádi jsem si ukázal na dvě nejhezčí a nejtlustější. Místo jejich ugrilování na uhlí jsem si řekl o jejich usmažení na pánvi. Kuchtíkovi to nevadilo a tak jsem si celý výrobní proces, krok po kroku, nafotil. Upřímně, když ty dvě žáby stáhl z kůže, moc toho na pánev nezbylo. Pak je posekal na drobné kousky, posypal spoustou posekaného česneku, cibule a různého pálivého koření a asi pět minut smažil. Nebudu tvrdit, že jsem v životě nic lepšího nejedl. Dalších dvacet let žáby na libovolný způsob mít nemusím.

Poslední třešničkou dnešního programu byla procházka městem. Máme štěstí. Dnes je podle vietnamského kalendáře 14. den lunárního měsíce a to se ve starém městě šetří elektrickým proudem a všude svítí (s úspornými žárovkami) jenom různobarevné lampiony. Na jednom místě, v pološeru, postával hlouček cizinců s fotoaparáty. V těsném půlkruhu koukali a fotili dvojici stoicky klidných stařečků, sedících na nízkých plastických židlích a sledujících dřevěné kameny na hrací desce. Čínské šachy. Ignorujíc diváky občas jeden nebo druhý z nich posunul hrací kámen. Neuvěřitelné.

10. den          5. ledna 2015, Pondělí                              vlakový přesun

Město Hoi An nemá vlakové nádraží, a tak jsme se dopoledne přesunuli autobusem o třicet kilometrů dál, před vlakové nádraží v Danangu. Vlak měl necelých šest set kilometrů na jih ujet za osm hodin. Přidal si další dvě hodiny. Zabydleli jsme se ve čtyřlehátkových kupé.

Žádný luxus, ale čisto a umělá kytička na stole. Prvním vagonem byl jídelní vůz se slušnou kávou. Specialitou, nejspíš všech vietnamských vlaků je, že připomínají spíše pojízdné ledničky. Centrální klimatizace nešla nikde regulovat. Místní cestující byli oblečeni do zimních bund. Čepice na hlavách, pár jich mělo i rukavice. V chodbách na kraji vagonů je povoleno kouření. Cesta procházela, nalevo-napravo, rýžovými poli. Rýžová pole za slunce, rýžová pole za soumraku, rýžová pole za tmy. Výtěžnost je sedmdesát tun na hektar, třikrát ročně sběr úrody. Konečně mi přišlo vhod devět set stran Kathleen Winsorové: Věčná Ambra. Ve vodorovné poloze jsem se přenesl do Anglie 17. století. Před desátou hodinou jsme vystoupili z vlaku a po krátké jízdě autobusem se ubytovali v nhatrangském hotelu Golden Beach v jedné z nejživějších (nejhlučnějších) ulic města. Otevřel jsem si okno na druhém poschodí a „byl“ jsem uprostřed hlučícího davu. Tak jsem ho raději zase zavřel.

            Před usnutím jsem ještě chvíli rozjímal. Objevil jsem zajímavou skutečnost. Ze šesti měst, kde jsme ubytování, jich pět (Hanoj, Ha Long, Hué, Hoi An, Ho Chi Minh) začíná písmenem „H“. Jedinou výjimkou je dnešní město Nha Trang. Pak už jsem neobjevil nic zajímavého, hluk na ulici se začal uklidňovat a tak jsem usnul.

11. den           6. ledna 2015, Úterý                                  Nha Trang

Nha Trang, dnes čtyř set tisícové přímořské město na pobřeží Jihočínského moře, kam se jezdili relaxovat, doléčovat, koupat a šnorchlovat američtí vojáci. Největší a mezi cizinci nejpopulárnější vietnamské letovisko. Kilometrové pláže se žlutým, drsným pískem. Přes den poklidné, večer a v noci hlučné město, plné hotelů, kaváren a restaurací trochu připomíná egyptskou Hurghadu. Neoplývá kulturními památkami ani výraznější architekturou. Dolarové Američany nahradili dolaroví Rusové. Do konce února je zde hlavní turistická sezóna a tak tady přistává jeden charter za druhým. Z různých míst Ruska. Letovisko Nha Trang prý ročně navštíví až pět milionů Rusů. Co se nedávno propadl rubl, tak jich je o něco méně. Jsou všude a jsou hluční.

Lukáš přece jenom vymyslel něco na dopoledne. Vyvezl nás do čámského kláštera Po Nagar, kde zrovna probíhala hlavní modlitba místních mnichů. Nad klášterem byl sedmnáct metrů dlouhý ležící mramorový Buddha a o kousek výš dvacet čtyři metrů vysoký mramorový Buddha, sedící na lotosovém květu. Pod květem byly vyobrazeny tváře sedmi mnichů, kteří se v roce 1963 na různých místech Vietnamu upálili. Na protest proti politice tehdejšího proamerického prezidenta, který prý „nadržoval katolíkům a cizákům.“. Dne 2. listopadu stejného roku byl (za pomocí CIA) sám zastřelen. Sedm týdnů před zavražděním JFK. Další zastávka byla u Hong Čong, kde bylo „milion“ různě velkých pískovcových kamenů a kde vařili výbornou vietnamskou překapávanou kávu. A ještě jsme se zastavili v místní tržnici, kde jsem si koupil půllitrovku místního rumu na zítřejší noční přesun vlakem.

Při odpolední procházce městem jsem se přesvědčil, že zde skutečně není nic spektakulárního k vidění, natáhl si plavky a vyrazil na nedalekou pláž. Teplota vzduchu i vody se pohybovala kolem pětadvacítky.

Večer jsem prozkoumal (vymetl) několik barů a zdržel se v tanečním „filmovém“ baru Tarantino, odkud jsem se po páté nabídnuté vodce raději vrátil na hotel.

 12. den           7. ledna 2015, Středa                           Nha Trang

Ráno jsem při dlouhém sprchování vyplavil koupelnu. Ale moje chyba to nebyla. Napůl ucpaný odtok vody. Ke snídani jsem si dal v hotelové restauraci kopec smažených kuřecích kousků s bramborami. Dopoledne. Slunce se jenom stěží prodíralo přes mraky.

Nevím, kdy zase budu u moře a tak jsem si šel do něj zaplavat. Voda byla mírně studenější než včera, ale i přesto příjemná. K obědu jsem si dal makarony s krevetí omáčkou. Pak jsem si vzpomněl, že každých padesát metrů jsou poutače na masáže. Dva bloky od hotelu jsem navštívil Dům slepých masérů. Hodinovou vietnamskou masáž na mně prováděla asi dvacetiletá hezká slepá dívenka s velkými rty, zlatými náušnicemi a drdolem, zavázaným růžovou mašlí. Nenašel jsem kloudné vysvětlení, ale hodinová masáž u slepců stojí sto tisíc dongů, zatímco u neslepců nejméně dvakrát tolik. Docela drasticky jsem stáhl cenu a rozdíl věnoval dívence. Na hotelu jsme už byli odhlášení a tak jsem si vzal znovu hotelovou osušku a znovu zašel na hodinu zaplavat. Pořád ještě zbyly téměř dvě hodiny do odjezdu z hotelu na nádraží. Když už jsem byl dnes dvakrát u moře, zajdu si také dvakrát na masáž. Asi třiceti letý slepý masér byl výborný. A když jsem mu řekl, že jsem ze „Sek“ (Česko), hned na mne spustil: Sparta Praha, Tomáš Rosický, Petr Čech. Prý sleduje Evropskou ligu.

Přesně v sedm hodin večer vyjížděl z místního nádraží lehátkový rychlík necelých pět set kilometrů, jedinou úzkokolejkou v zemi, na jih. A jízdenka stála přesně tolik, jako jízdenka z Danangu do Nha Trangu (581.000 dongů). Po dnešním fyzickém povyražení a jednom panáku jsem brzo usnul.

13. den           8. ledna 2015, Čtvrtek                   Ho Chi Minh (Saigon)

Město Prey Nokor, založené v roce 1690, přinesla věnem kambodžská princezna, když se vdávala za vietnamského prince. Francouzi ho přejmenovali na Sai Gon (v khmérštině: Bavlníkové město). Nguyen Sinh Cung, známý jako revolucionář Ho Chi Minh, bezdětný strýček Ho, zemřel ve svých nedožitých 79 letech. Devět let po jeho smrti, 8. května 1978, přejmenovali vietnamští komunisté Saigon, bývalé hlavní město jižního Vietnamu na Ho Či Minovo Město (HCMC). Stejně mu tak dodnes nikdo neříká. Dnes jsem do tohoto města přijel podruhé. Poprvé to bylo v pátek, 27. října 1991, na cestě do sousední Kambodže, kam v té době ještě nelétalo žádné letadlo. Když jsem se po 562 dnech vracel domů, už měl Phnompenh svoje mezinárodní letiště.

Nic s tím nešlo udělat. Prostě jsme na saigonské nádraží přijeli v šílených 04:45 hodin ráno. Zabydlet se na hotelu bylo ještě brzo a tak jsme rovnou odjeli autobusem o dvě a půl hodiny dál, k deltě řeky Mekong, kde pozvolna začalo svítat. Řeka-živitelka, dlouhá přes čtyři tisíce dvě stě kilometrů, protékající pěti státy, se po závěrečných tři sta vietnamských kilometrech konečně vlévá do Jihočínského moře. Asi sedmdesát pět kilometrů od místa, jsme se u města Cai Be nalodili na motorový člun a pak na nemotorový člun. Nebyl to až tak silný zážitek. Ale krevetí oběd uprostřed džungle to vynahradil.

Vrátili jsme se do Saigonu alias Ho Či Minového města a ještě hodinu před uzavřením stihli navštívit třípodlažní Muzeum válečných pozůstatků (War Remnants Museum). To byl docela silný zážitek. Na jednom z panelů byla v číslech srovnána americká účast v:

II. světová válka – Válka v Koreji – Válka ve Vietnamu: 

Délka přítomnosti: 3 roky, 8 měsíců – 3 roky, 1 měsíc – 17 let, 2 měsíce.

Počet US vojáků:    16.112.566 – 5.720.000 – 8.744.000 vojáků

Tonáž US svržených bomb:  5,0 mil. – 2,6 mil. – 14,3 mil. tun

US náklady na válku:  341 – 54 – 676 miliard USD

Padlí US vojáci:      400.399 – 36.407 – 58.159 amerických vojáků

Ranění US vojáci:  671.000 – 102.000 – 304.000 amerických vojáků.

Na sousedním panelu bylo napsáno, že ve „Vietnamské válce“ (uvozovky použity na panelu, samotní Vietnamci ji říkají „Americká válka“) bylo zabito 3 miliony Vietnamců (z toho 2 miliony civilistů), 2 miliony zraněných a 300.000 nezvěstných Vietnamců.

Konečně jsme se zabydleli. Hotel Thien Thao je téměř v centru sedmi milionového města. Kousek od něj jsem si dal dvě kuřecí bagety, dvě piva a zíral na kolem se mihotajícího dlouhého tlustého hada statisíců motorek. Síla. Ještě, že místo nich tady nejezdí stejný počet aut.  Opatrně začínají první stavební práce s výstavbou převážně nadzemního metra. Obchody s čínským zbožím, prokládané místními restauracemi a vývařovnami mne už tolik nevzrušovaly.

 14. den          9. ledna 2015, Pátek                      Ho Chi Minh (Saigon)

V pátek, 21. března 2014, dosáhl počet obyvatel VSR devadesáti milionů. To je dost na třináctou příčku na světě.  A tohle množství lidí si klidně žije bez písmen „f“, „j“ a „w“ ve své abecedě. Podle statistiky OSN z jednoho sta vietnamských těhulek, jde čtyřicet pět na potrat.

Dnes nás čekal dvě stě padesáti kilometrový trojúhelník Saigon-Cu Chi-Tay Ninh.

Cu Chi (čti: Ku Či) je síť přes dvou set padesáti kilometrů podzemních propojovacích chodeb a desítek různě velkých podzemních místností na území přes šest set hektarů džunglového porostu. Lokace byla vybrána kvůli blízkosti ke strategickému městu Saigon, poblíž řeky Mekong a nedaleko od důležité zásobovací Ho Či Minové stezky. Vietnamci si je začali budovat někdy v roce 1948 v boji proti Francouzům a dobudovali je v roce 1967 v boji proti Američanům. Přes dvacet let tohle „podzemní město“ v hloubce dvou až deseti metrů nikdo z cizáků neobjevil. Až, snad náhodou, dvanáct hrdinských australských vojáků, kteří po americkém boku bojovali proti Vietnamcům. Tyto tunely byly 40 centimetrů „široké“ a 60 centimetrů „vysoké“, stavěné do konspirativních sektorů se spoustou falešných ramen. Chabá ventilace vzduchu byla zajišťována otvory přes falešná termitiště. Za války s Američany sloužil Cu Chi pro vojáky Vietkongu, kteří se zde – vzhledem k těžkým „krtek“ podmínkám – střídali ve zhruba dvoutýdenních intervalech. Nejenom o těchto tunelech vypráví například filmy Četa, Údolí stínů, Good Morning Vietnam nebo Hamburger Hill.

Jedná se o dnes velice populární turistickou destinaci, zejména pro americké turisty. I když je zpřístupněno jenom pár desítek metrů tunelů. Jak by se nimi (40×60 cm) protahovali? Pro větší interaktivnost bylo proto asi dvacet metrů tunelu rozšířeno na „turistických“ 40×80 cm. Tím jsem se už i já v podřepu protáhl. Na okraji areálu byla také funkční střelnice, na které (30-40 Kč za jeden náboj) si mohli zájemci vystřelit do vzduchu nebo na terč z některé z amerických, čínských nebo ruských zbraní.

O několik desítek kilometrů dál, v provincii Tay Ninh, začínala v pravé poledne bohoslužba v pestrobarevném nejsvětějším chrámu kaodaistů. Duch Cao Dai představuje universální božskou podstatu. Synkretické monotematické náboženství si vymyslel a do života uvedl Ngo Van Chieu, jihovietnamský úředník francouzské koloniální správy, 7. října 1926. Propojil nepropojitelné. Převzal kdeco z různých světových náboženství. Dnes má tato náboženská sekta, téměř výhradně ve Vietnamu, desítky svých chrámů a asi dva-tři miliony stoupenců. Kaodaisté mají vlastní církev s papežem a knězi, kteří mohou žít i pohlavním životem. Modlí se čtyřikrát denně, každých šest hodin.

Ve vstupní hale chrámu Svaté Stolice v Tay Ninh je malba znázorňující Tři Světce podepisující smlouvu mezi Bohem a lidstvem: čínský filosof Sunjatsen, francouzský spisovatel Victor Hugo a vietnamský matematik Nguyen Binh Khiem. Dalšími světci jsou Buddha, Ježíš, Shakespeare, Johanka z Arku a Napoleon. Vedle světců existuje kolem 70 svatých duchů, kteří zahrnují amerického otce zakladatele Thomase Jeffersona, britského premiéra Winstona Churchilla, ruského revolucionáře Lenina. Jsou mezi nimi iDescartes, Louis Pasteur, Lev Tolstoj, čínský básník Li Po a další. Prostě – galimatiáš. Dostali jsme dvacet minut na nafocení polední bohoslužby, na které bylo přítomno několik desítek věřících a vzadu stejné množství turistů s fotoaparáty. Dole se nic moc nedělo, na balkoně zpíval dětský sbor.

Vrátili jsme se do Saigonu a dostali osobní volno do zítřejší snídaně.

15. den           10. ledna 2015, Sobota                             Saigon, Bangkok

Ráno jsme se naposledy probudili na vietnamském území. Před odpoledním odletem jsme ještě zvládli poslední výlet po Saigonu. Před posledním navštíveným buddhistickým chrámem, zasvěceným Sien Han, bohyni moře, prodávala starší žena v kleci „ptáky pro štěstí“. Za deset tisíc dongů (deset korun). Jednoho jsem si koupil a vypustil z ruky na svobodu, ale zapomněl jsem si něco přát.

Přes hodinu jsme se motali po Paláci nezávislosti. Téměř sto let (1868-1962) zde stál na dvanácti hektarech, ve francouzském stylu, Norodom Palace. Do roku 1954 jako sídlo Generálního guvernéra pro Indočínu. Nový palác, který nahradil leteckými nálety Vietcongu zlikvidován původní palác, byl dokončen 1. července 1962. Čtyři hlavní podlaží, dvě mezi podlaží a rozsáhlý podzemní bunkr. Posledním podnájemníkem byl president, vládnoucí devět dní, Duong Van Minh. Při bombardování Paláce dvěma tanky Osvobozenecké armády mu bunkr zachránil život, ale ne funkci.

Následovala prohlídka krásné pořád funkční budovy Pošty, který byla v letech 1886-1891 postavena podle projektu francouzského inženýra Gustava Eiffela. Po pravé straně, spíše v ústraní, byla velká bronzová socha, připomínající let prvního vietnamského kosmonauta do vesmíru. Naproti Poště stojí katedrála Notre Dame, hodně vzdálená své jmenovkyni v Paříži. Při teplotě 30 stupňů jsme dostali ještě tři hodiny volna na místní tržnici, které začaly ochutnávkou ovoce, zakázaného nosit do hotelů i do letadel – durian. Má výrazně cibulovou chuť s příchutí manga a oříšků.

A pak už zbývala jenom podvečerní cesta na letiště. Přelet Saigon-Bangkok trval něco málo přes hodinu. Následovala noční technická zastávka ve Městě andělů. O půl deváté večer jsme se ubytovali na pár hodin v hotelu Lamphu Tree, vedle kanálu. Nekuřácký pokoj č. 314 s balkonem. O pár sto metrů dál, do pravé uličky od Památníku nezávislosti a pak doleva je turistická atrakce pro zahraniční turisty – ulička Kohsam. Láká na všechno možné: různé druhy smažených „co se hýbe“, thajské nudle, gyrosy, přecpané pivní hospody, do kterých lákají dívenky v krátkých sukýnkách. Stoly uvnitř i venku poskytují minimální prostor pro chodce. Spousta potištěných triček. A Brick Bar, tmavé prostory, doupě, nabité zlatou mládeží. Na poslední thajské fotky jsem pořídil spokojeně ležící černou kočku.

16. den          11. ledna 2015, Neděle                 Bangkok-Paříž-Praha       

Dnešní den bude nezáživný a potrvá třicet hodin. Odlet boeingu na trase Bangkok- Paříž se opozdil o půl hodiny. Na začátku letu nás jeho kapitán upozornil, že kvůli špatnému počasí v Evropě poletíme asi o dvě hodiny déle.  Přípoj do Prahy byl šedesát minut po původně plánovaném příletu. Nakonec se podařilo časovou ztrátu zmenšit a letadlo do Prahy na pařížském letišti Orly pozdržet.

Na ruzyňském letišti nemělo smysl čekat u pásu na kufry. Už se o nás vědělo a tak jsme místo nich dostali „Protokol o nedoručeném zavazadle“. V Čechovce bylo 13,5 stupňů. Po desítkách předchozích výletů jsem nezačínal ponávratovým rituálem – naházením špinavého prádla do pračky. Nebylo co. A znovu nefungoval internet. Zaspal jsem pod dvěma peřinami.

Jsem rád, že jsem si tento zájezd „na přelomu dvou let“ vybral. Přískoková poznávací pouť ze 21°2′2″ s. š. na 10°46′ s. š. Z Hanoje („Paříž Východu“) do Ho Chi Minhu/Saigonu („Perla Dalekého Východu“). Program byl nabitý na zajímavé zážitky, viz 6013 slov zápisků. I tak zbylo dost času i na osobní volno. Počasí nám téměř pořád přálo. Přivezl jsem si pár suvenýrů a přes šestnáct gigabytů fotek. Ne, skutečně nevím, kdy a kam poletím „příště“.