Den: 0 Pátek, 7. listopadu 2014 odjezd
Kdysi to byl slavný den. Dnes mi jenom připomněl, že hodinu před půlnocí odjíždí autobus do Vídně. Pokud chci na měsíc do Střední Ameriky, měl bych v něm sedět.
Den: 1 Sobota, 8. listopadu 2014 Vídeň-Amsterdam-Panama City
Ve dvě hodiny ráno jsme v Brně nabrali posledního, dvanáctého, spolucestujícího. V sedm hodin jsme vyletěli na Amsterdam. Pět minut před polednem odletěl Boeing 747 z letiště Schipol a po jedenácti hodinách zaroloval na letišti Tocumon v Panama City.
Venku dvacet osm stupňů, všude mokrý vzduch a před halou čekající na podvozku Volvo autobus – hotelbus, 12×3,90×2,5 metrů. Naše pojízdná ubytovna „2C4 8318“ na dalších třicet dní. A její dvoučlenná posádka: ex-tiráci Pavel a Pavel. Můj „pokojíček“, „kója“, „kapsle“, „psí bouda“, „rakev“, „kutloch“ o rozměrech 190x75x70 cm, je na přízemí. Vedlejší „pokojíček“ v autobusu bude prázdný. Bude „Příručním skladem“ pro bagáž. Od dalšího odletu nás dělí sedm set dvacet hodin a přes šest tisíc kilometrů na letiště do Mexico City.
Příjemný začátek výletu. První panamskou noc přespíme v opravdickém hotelu, uprostřed řady kasin a nočních barů. V nedalekém supermarketu jsem si zakoupil dvě pětilitrové láhve vody. V Panamě lze platit cokoliv do hodnoty jednoho amerického dolaru místními mincemi až po nejvyšší z nich – jedné balboa, rovné jednomu americkému dolaru. Všechno dražší se platí v amerických dolarech. Místní papírové peníze neexistují. Ve tři hodiny středoevropského nedělního rána jsem si vrátil čas o šest hodin zpět. Ve večerních devět hodin sobotního místního času jsem se vykoupal v bazénu na střeše hotelu, vypnul klimatizaci na pokoji a usnul.
Den: 2 Neděle, 9. listopadu 2014 Ciudad de Panamá
Centrální Amerika (do češtiny překládaná jako Střední Amerika) označuje území sedmi nezávislých států (Guatemala, Belize, Honduras, Salvador, Nikaragua, Kostarika a Panama) a považuje se za součást Severní Ameriky. Asi 525 000 km2 pevninská nudle odděluje Tichý a Atlantický oceán v šířce mezi padesáti a pěti sty šedesáti kilometry.
Republice Panama se třemi miliony obyvatel, začínající devět stupňů severně od rovníku, patří území o velikosti České republiky bez území Prahy. Ovšem, patří ji 2.880 kilometrů pobřeží, 1.518 ostrovů, 480 řek, 940 druhů ptáků a 124 druhů endemických zvířat. A také Panamský průplav.
Na tomto výletě mám dva hlavní úkoly. První úkol: co nejvíce vidět, co nejvíce nafotit, co nejvíce si poznamenat. Druhý, daleko těžší úkol: zajistit, aby se nadcházející důchodce, zedník Zdeněk někde od Chrudimi (byli jsme spolu v lednu na Kubě), nikde neztratil a 8. prosince seděl v letadle z Mexico City do Paříže.
Po první autobusové snídani jsme se taxíky dostali do centra koloniální čtvrti Casco Viejo a dostali dvě hodiny volna. Po deseti minutách se mi Zdeněk poprvé ztratil. O pět minut později jsem viděl nejšťastnějšího, i když s hrůzou v očích, člověka. Vždyť Zdeněk ani nevěděl, jak se jmenuje náš hotel. Prý si byl „na vteřinku“ vyfotit vnitřek nějakého kostela. Dostal první lekci: pokud se, nedejbůh, ztratíš, vrať se na místo, kde jsme se naposled viděli, a čekej.
Nějaký místní nám řekl, ať dál nejdeme, že to není pro cizince. Připomnělo mi to San José v Portoriku. Tam i zde byli usměvaví domorodci s živým zájmem o focení. Kolem pobřeží, plném vysokých moderních mrakodrapů, jsme se vrátili do hotelbusu a vyfasovali kuřecí kostky a rýži. Zdeněk, sedící venku s plechovkou piva se seznámil s policajtem, který k němu přistoupil a řekl zvukomalebné: čiki-čiki, znamenající, že když to pivo na veřejném prostranství okamžitě neschová, tak mu nasadí „klepeta“.
Závěr dešťového období se předvedl odpoledním hodinovým slejvákem zrovna, když jsme si prohlíželi ruiny města, Panamá Viejo, na které 28. února 1672 mohutně zaútočil anglický korzár Henry Morgan (viz jeho vynikající rum). Výsledkem byl rozsáhlý požár, který totálně zničil město.
Dnes mohla být Nicaragua bohatá jako Panama a Panama chudá jako Nikaragua. I přes její lepší přírodní a technické podmínky však (z politických důvodů) konečné rozhodnutí, kde přestřihnout pupeční šňůru výstavbou vodního kanálu mezi severní a jižní Amerikou padlo na Panamu. Francouzi se s její výstavbou v malarické oblasti trápili deset let (1880-1889). Zkrachovalý projekt je stál obrovské peníze z královské pokladny a dvacet tisíc životů místních dělníků. O dvanáct let později se lukrativní příležitosti chopili Američané. Slíbili panamské vládě dokončit projekt, vzít si ho pod svojí trvalou kontrolu, včetně šestimílového pásma na obou stranách průplavu a platit ročně nájemné ve výši čtvrt milionů dolarů.
Osmý div světa, který si ještě vyžádal dalších 640 milionů dolarů a dalších 5.600 lidských životů, byl slavnostně otevřen 15. srpna 1914. Americká „trvalá“ kontrola byla ukončena 31. prosince 1999. Zůstala jim však vymíněná „trvalá“ ochrana neutrality průplavu. Dnes 81,4 kilometrů dlouhým průplavem proplouvá ročně oběma směry přes čtrnáct tisíc lodí a tím přispívá do panamské pokladny jednou miliardou dolarů.
Za patnáct dolarů jsme s několika dalšími stovkami zvědavců různých národností sledovali přes dvě hodiny přesun zaoceánské vyhlídkové lodi přes zdymadla Miraflores. Ani průvodce zdymadlem nevěděl (než jsem mu to řekl), že spoluautorem projektu Panamského průplavu byl košický rodák Béla Gerstner. K dietní večeři jsme dostali všichni česnekovou pomazánku, po které jsme se přesunuli po tichomořském pobřeží do motelu XS, který se zrovna majitelka, čerstvá vdova z Kalifornie, snaží prodat. Objekt řídí postarší Londýňan, kterému pomáhá jeho irská přítelkyně. V tropické zahradě kromě několika uřvaných papoušků v klecích byl také bazén s příjemně chladnou vodou. Prý už takové štěstí dlouho nebudeme mít. Na pokoji spím tradičně se Zdenkem.
Den: 3 Pondělí, 10. listopadu 2014 přesun
Přesunový den na jihozápad od hlavního města s odpoledními dvěma hodinami na koupání v překvapivě teplých vlnách Tichého oceánu. Široká, dlouhá pláž s několika lidičkami. Po koupání jsem si v místní hospodě zakoupil za půl dolaru polévací sprchu: dvacet litrů sladké vody a půllitrový kelímek. Z tichomořského pobřeží jsme přejeli přes střední Kordillery na atlantické pobřeží. Čtyři párkové nožičky Při vodní nádrži Fortuna jsme pak do sebe nasoukali čtyři večeřové párkové nožičky. O několik desítek kilometrů dále jsme zalehli k prvnímu noclehu u benzínové pumpy a šíleně smradlavých záchodů.
Den: 4 Úterý, 11. listopadu 2014 přesun, Cahuita
Poklidnou dusnou noc narušilo několik tiráků, kteří přijeli natankovat a dlouho nechali zapnuté motory. Nad ránem se k nim přidalo několik desítek místních obyvatel, kteří čekali na autobusové linky v sousední restauraci. V sedm hodin jsme vyrazili na západ, ke hranicím s Kostarikou. V deset hodin panamského času jsme si vystáli frontu na panamské výstupní vízum a přešli přes dřevěný most pro pěší, který se nejpozději do pěti let rozsype. V polovině hraničního mostu jsme se pomyslně vzdálili od Prahy o další hodinu. V Panamě jsme za 66 hodin najeli 712 kilometrů. V deset hodin kostarického času jsme dostali po pasů kostarické vstupní vízum a vyměnili si u stánkaře s ovocem americké dolary na kostarické colony (1:500).
Přes vlnitou zelenou krajinu plnou banánových plantáží a plantáží s cukrovou třtinou jsme kolem poledne vystoupili v zahradním hotelu Surf Side ve městečku Cahuita na karibském pobřeží. Na pokoji číslo 13 má Zdeněk větší postel, ale ta moje je u okna. Při odpolední teplotě 34,8 stupňů ve stínu to má své nesporné výhody. Před námi byly odpolední tři hodiny volna, nedaleký národní park a dlouhá bílá pláž. V parku jsme, se Zdeňkem, zahlédli hravou veverku, zkrouceného jedovatého hnědého hada o průměru sedmi centimetrů, po stromech skákající černé opice s bílými hlavami a na pláži dvě hezké Kostaričanky s jazykovou bariérou. Po večeři jsme se loudali po jediné ulici s desítkou poloprázdných barů a restaurací.
Barevný horkovzdušný balon se z technických důvodů nedokázal vznést do nebes a přihlížející poslední model nablýskaného Hummeru neměl chybu.
Den: 5 Středa, 12. listopadu 2014 San José, Cartago
República de Costa Rica (Bohaté Pobřeží) s necelými pěti miliony obyvatel a 51.100 km2 území nepatří mezi světové kolosy. Přesto patří mezi politicky i hospodářsky nejstabilnější země nejenom středoamerického regionu. V téměř dvě stě let nezávislým státu proběhla jediná občanská válka. Trvala dva měsíce. Její důsledkem bylo rozpuštění armády a následná změna ústavy (1949), která zakázala státu právo vytvořit novou armádu. Ze zákona je účast každého Kostaričana staršího osmnácti let povinná. Národní heslo Kostariky zní: “Pura Vida“, Čistý život. Ve veřejných prostorách je zákaz kouření.
První středoamerická země, která začala do světa vyvážet banány a kávu. Obojí tvoří dodnes páteř kostarické ekonomiky. Do státního rozpočtu přispívá i těžba zlata a stříbra. Světlou budoucnost země by mohly zajistit velké zásoby bauxitu, síry a železné rudy.
Z městečka Cahuita do hlavního města země – San José ve výšce 1.170metrů je to necelých dvě stě kilometrů, jejichž překonání vyplnilo dopolední program. Po příjezdu do centra San José jsme dostali oběd a tři hodiny volna. Překvapením na každém rohu byla nejméně dvojice turistických policajtů a pár policajtek. Upřímně, půl milionové město neoplývá ničím zvláštním. Budova Národního divadla, Muzeum zlata, Muzeum jadeitů a – kostely. V tržnici jsme si nakoupili první vitamíny: ananas, papáji, guave a mango.
Již za pološera jsme se dostali do stotisícového města Cartago pod sopkou Irazú, kde hlavním lákadlem je basilika Nuestra Seňora de los Angeles se soškou Černé Madony, patronky Kostariky. Podle pověsti, asi třiceti centimetrovou černou kamennou sošku našlo, 2. srpna 1635, v lese při sbírání dříví indiánské děvče Juana Pereira. V basilice byla právě večerní mše a všichni zpívali. Nádherně (ve španělštině) zpívali píseň Rudá řeka, se kterou Helena Vondráčková začínala svojí pěveckou kariéru. A la krabí salát v autobusu předcházel krátkému přejezdu k benzínové pumpě, na které nás čekala spousta komárů a další středoamerická noc.
Den: 6 Čtvrtek, 13. listopadu 2014 Vulkán Irazú
Věkový průměr naší cestovatelské výpravy je poměrně konsistentní. Většina pěti žen a sedmi mužů se narodila před Únorem 1948. Jsem jediným zástupcem Prahy, i když – jak říká Zdeněk – jsem spíše pražská „naplavenina“.
Mezi snídaní v sedem hodin ráno a ubytováním v sedm hodin večer jsme měli dvě půlhodinové zastávky na čůrání a jednu tříhodinovou zastávku na vulkán Irazú. Čas mezi tím jsme trávili v sedící nebo horizontální poloze jedoucího autobusu.
Za necelé dvě hodiny jsme vyšplhali z 1.540 metrů na 3.432 metrů, kde se za patnáct dolarů měl nacházet vulkán Irazú o průměru jednoho kilometru a v jeho kráteru mělo být smaragdové jezírko. Posledních dvě stě metrů na vrchol sopky jsme vyklusali a těšili se na slibovaný nádherný pohled dolů. Vloudila se chybička. Smaragdové jezírko se již před dvěma roky vcuclo do země a od té doby ho nikdo neviděl. Občas je v konické díře po silných deštích vidět různě velká loužička. Podle některých rozčarovaných sousedů to byla ztráta času. Ještě, že patnácti dolarové vstupné zaplatila cestovní kancelář.
Odpoledních pár set kilometrů jsme se přibližovali k pobřeží Pacifiku. Půl hodinu zabrala technická závada na hotelbusu. Ubytování v motelu Cabines Ana v přímořském městečku Quipas, kde nebylo vůbec co dělat. S Kostaričanem na vedlejším pokoji jsem se díval v televizi na druhou polovinu přátelského fotbalového utkání Uruguay-Kostarika, které skončilo smírem 3:3 poté, co Kostarika vedla 2:1 a prohrávala 3:2.
Den: 7 Pátek, 14. listopadu 2014 NP Manuel Antonio
Sedm kilometrů od městečka Quipas jsme byli o půl osmé ráno mezi prvními návštěvníky dalšího ze dvaceti osmi kostarických národních parků, Národního parku Manuel Antonio. Pohrdli jsme místními průvodci za padesát dolarů, ale vstupenku za šestnáct dolarů jsme si museli koupit. Tu jsem recykloval následovně: pět babek za dvojici „propojených“ leguánů, pět babek za drzého nosála, který mi z tašky vytáhl pomeranč, opalovací krém a snažil se vytáhnout foťák, pět babek za skupinu amerických roztleskávaček, které si nejspíš nacvičovaly novou sestavu a zbytek za tříhodinové koupání v teplé vodě, přestože nebyla ani zelená, ani tyrkysově modrá, bylo poslední na našem zájezdu.
Vyšisovaní dopoledním sluníčkem, většina cestujících odpolední přejezdové hodiny za vytrvalého deště prospala ve svých „ložnicích“. V podvečer jsme minuli hlavní město a k večeři měli pomazánku z rybí konzervy s bílým toastem. V deset hodin večer jsme konečně dorazili na úpatí aktivní sopky Arenal a zaparkovali v „divočině“. Slibovaná šance 50:50 na noční pozorování úchvatné erupce při trvalém tropickém lijáku nedopadla v náš prospěch. Zatažená obloha, ani jediná hvězdička. Návrh na rozdělení hodinových nočních pozorovacích hlídek v těžkém dešti neprošel. Kdyby náhodou v noci šel někdo čůrat a všiml si dech beroucí erupce, má okamžitě vzbudit všechny ostatní. Zdeněk vytáhl další láhev domácí slivovice. Za chvíli se autobusem ve vlhkém, vydýchaném vzduchu neslo kolektivní chrápání.
Den: 8 Sobota, 15. listopadu 2014 přesun
Zatažená obloha propršela celou noc i celé sobotní dopoledne. Cestou-necestou jsme objížděli jezero Arenal. Pak jeden ze dvou Pavlů zastavil a nad rámec programu navrhl za patnáct dolarů hodinový trek k sedmi vodopádům. Kromě mne a Zdenka se přihlásila jenom kustodka z Českého Krumlova. Demokraticky tak bylo rozhodnuto, že se pojede dál.
Třicetikilometrovou stoupající silnici jsme ujeli za tři hodiny. V pozdní odpoledne jsme konečně dorazili, v 1 540 m n.m., do města Monteverde, které si před čtyřiceti lety založili severoameričtí farmáři. Zabydleli jsme se v malém hotýlku El Amanecer a zbytek dne se loudali po malém centru třítisícového města. Ne zrovna akční den doplnilo žvýkací hovězí k obědu a nedefinovatelná pomazánka k večeři. Vrátil jsem se do centra a dal si za osm dolarů půlku grilovaného kuřete.
Den: 9 Neděle, 16. listopadu 2014 Monteverde
V sedm hodin ráno „kosa“, osmnáct stupňů, vítr, zatažená obloha. Jediným, ale přítažlivým bodem programu byla cesta do biologické rezervace mlžného lesa Monteverde. A v ní třicet čtyři X-treme sportovních atraktivit a desítky, převážně severoamerických turistů. Vynechal jsem extremo bungee jumping, extremo canopy tour, Tarzanův skok, apod. Vsadil jsem na dvouhodinový trek po devíti různě dlouhých vysutých mostech nad tropickým lesem, na focení kolibříků v kolibřikáriu a různobarevné motýly v motyliáriu. To vše za čtyřicet pět dolarů.
Dva kolibříky jsem viděl naposled před deseti lety na odpočívadle the Half-Moon Bay poblíž San Francisca. Velmi nápadně zbarvení mrňaví ptáci. Američtí endemičtí živočichové alias „létající drahokamy“. Za vteřinu mohou mávnout křídly 12-90 krát, takže se mohou ve vzduchu doslova zastavit. Jediní ptáci, kteří dokážou létat pozpátku. Při jejich rychlosti patnáct metrů za vteřinu to bylo docela adrenalinové focení. S motýly už nebyla taková velká legrace.
Od tří hodin odpoledne nemám Zdeňka rád. Na hotelovém pokoji prošel kolem mne a vypustil údajně „čistý“ minutový prd, který byl cítit další půl hodinu po polovině hotelu. Raději jsem se šel projít na čerstvý vzduch. Během dalších čtyř hodin jsme se přiblížili o něco blíže k Nikaragui a noc trávili na benzínové pumpě s jedním záchodem bez světla i bez prkýnka.
Den: 10 Pondělí, 17. listopadu 2014 Granada
V šest hodin ráno se podávala jogurtová pomazánka. O půl deváté jsme na kostarické hranici zaplatili osm dolarů za výstupní vízum a dostali potvrzenku znějící na sedm dolarů. Potkali jsme zde čtveřici mladých Čechů, kteří studují v Hradci Králové cestovní ruch a nyní jsou na praxi v nikaragujském městě Leon.
O hodinu později na nikaragujském hraničním přechodu Peňas Blanca vešel nikaragujský celník s rouškou na tváři a zkontroloval naše pasy. Pak jsme si všichni vystoupili a pod otevřeným stanem nám zdravotní pracovník s rouškou na tváři změřil bezdotykovým teploměrem teplotu. Povolený limit byl 39 stupňů. U většiny z nás mu přístroj ukazoval mezi 35,4 a 36,4 stupňů. Pak jsme zaplatili třináct dolarů za vstupní vízum a dostali potvrzenku znějící na dvanáct dolarů. V pravé poledne jsme konečně vjeli legálně do Republiky Nikaragua.
Po dálnici Panamericana jsme se vydali podél Tichého oceánu na severozápad země. První tříhodinovou zastávkou bylo město Granada, nejstarší španělské město na březích jezera Nikaragua. Několik hezkých koloniálních kostelů, návštěva s trochou rozruchu v místní základní škole, italská čokoláda-chilli zmrzlina na místním korze. Na závěr jsme navštívili rodinný podnik Doňa Elba Cigars Granada, který měsíčně ušoulá 80.000 kusů delikatesních cigár, namíchaných z nikaragujských, amerických a kubánských tabákových listů, z nichž polovina na export do USA. Podle sympatické vnučky majitelky lze jejich cigárovou firmu srovnat s mercedesem mezi auty.
První noc v Nikaragui jsme trávili ve svých kobkách na benzínce poblíž města Cordoba.
Den: 11 Úterý, 18. listopadu 2014 Masaya, Mombacho
Rozlohou největší, jinak nejchudší a turisticky nejméně navštěvovaná země centrální Ameriky. Litr (venezuelského) benzínu zde stojí dvacet šest nikaragujských cordob, tedy jeden americký dolar. Úspěšně probíhající jednání s Čínou o vybudování Panamskému průplavu konkurenčního průplavu přes území Nikaragui by mohly podstatně zlepšit ekonomickou situaci v zemi. A asi zamotat regionální politickou situací.
Po ránu jsme se na hodinu zastavili ve městě Masaya a poté vystoupili na úpatí sopky Masaya. Siřičitý opar úplně ucpal tři sta metrů hluboký kráter. Jeho focení by bylo focením
A-4 nepopsaného papíru. Žádnou velkou radost jsme z toho neměli. Druhou šanci jsme měli odpoledne při návštěvě sopky Mombacho u jezera Nikaragua. Za dvacet dolarů nás místní náklaďák se sedačkovou korbou vyvezl na vrchol sopky. V půlcestě začalo pršet a značně se ochladilo. Na vrcholu jsme byli poučení, kde jsou při dvoukilometrové obcházce horským mlžným lesem kolem sopky nejlepší vyhlídkové body na pozorování. Vůbec, ale vůbec to nemělo smysl. U prvního bodu bylo mlhovno, u druhého bodu bylo mlhovno. U všech dalších bodů bylo vidět …. Byli jsme, zcela zbytečně, ve špatnou dobu na špatném místě.
Za tmy jsme přijeli do nikaragujského hlavního města, milionové Managui, snědli čtyři nožky párků k večeři a ubytovali se v rodinném penzionu, obehnaným, jako i ostatní okolní domy, ostnatým drátem. Čtyři osoby na jednom pokoji, v jehož rohu byla přibudována sprcha, záchod i umyvadlo.
Den: 12 Středa, 19. listopadu 2014 Managua, Leon
José Daniel Ortega, 11/11/45. Ve svých dvaadvaceti letech byl dopaden při neúspěšném přepadení banky s cílem získat finanční prostředky pro guerillovou válku proti diktatuře rodu Somozovců. Odseděl si sedm let ve vězení a pak byl vyhoštěn na Kubu. V roce 1979, s kubánsko-sovětskou podporou, zvítězil v tzv. Sandinistické revoluci a o pět let později se stal nikaragujským prezidentem. V dalších třech prezidentských volbách prohrál. Z těchto porážek se oklepal a v letech 2007 a 2012 znovu zvítězil. Dnes vládne v zemi jeho státo-strana FSLN.
Na dopolední návštěvu docela nezáživného hlavního města Managua jsme dostali dvě hodiny, ale prý budeme zpátky u autobusu za půl hodinu. Jedinou architektonickou památkou byla Bazilika z roku 1929, poškozená dvěma zemětřeseními. Zvenku vypadala jako po bombardování. Hlídalo ji několik sekuriťáků. Když jsem si chtěl vyfotit interiér kostela, jeden sekuriťák mi vyhrožoval policii. Řekl jsem mu, ať ji zavolá. Do pěti minut mne ze dvaceti metrů sledovalo policejní auto se sympatickou dvojicí. Vedle byla budova Národního muzea a kousek dál budova Národního divadla. A také několik budovatelských soch. Nemohl jsem se ztratit, protože bílo-modré vozidlo bylo pořád za mnou.
Odpolední dvouhodinovku při teplotě přes třicet pět stupňů jsme trávili v bývalém hlavním městě Leon. Podíval jsem do několika kostelů a do Muzea tortury. Ani tady nebylo nic víc ke koukání.
Po hodině vyřizování nikaragujských výstupných víz a přejetí hraničního mostu v pět hodin mezi desítkami kamionů jsme čekali čekání hodinu na vyřízení honduraských vstupných víz. Teploměr ukazoval přes čtyřicet stupňů. Venkovní sauna. Místním šušníkům se říká lempira (HNL). Do jednoho dolaru se jich vejde dvacet. Náš tandem Pavel a Pavel si vymyslel soutěž o počtu najetých kilometrů jednotlivou zemí. Občas mám i já štěstí. Zvítězil jsem v kostarickém i v nikaragujském typování. V Nikaragui najeto 450 km. Za 55 hodin.
Pár desítek kilometrů na honduraské straně jsme se zabydleli u benzínové pumpy, přímo vedle velké skládky. Na záchodě plném švábů nesvítilo světlo a netkla voda.
