Den: 1        Středa, 10. listopadu 2010     JIŽNÍ OSTROV, Christchurch

Ráno jsme platili australskými a v noci již novozélandskými dolary. V devět jsme opustili baťůžkářský, přesto sympatický motel v Alice Springs. O půl dvanácté Boeingem 737-Spirit of Australia společnosti Quantas jsme se spustili 1858 km na jih, do Melbourne. Po tříhodinovém tranzitování, včetně jeden a půl hodinového časového posunu, jsme přeletěli quantaským airbusem na východ, 1200 km, do hlavního města jižního ostrova Nového Zélandu, Christchurch, 320.000 obyvatel, kde přistáli před půlnocí. Na základě královské listiny z roku 1856 je to nejstarší novozélandské město. A pošoupli další dvě hodiny napřed, takže 12 hodin proti Praze, kde je oběd, když my máme půlnoc. Včera, když my máme dnes. Země Pána prstenů je 28,8 krát menší a má 5,2 krát méně obyvatel než sousední Austrálie. Na sedm hodin jsme se ubytovali v motelu Cherry Tree, pokoj 18, protože v devět ráno odjíždíme.

Den: 2        Čtvrtek, 11. listopadu 2010           Oamaru   

Podle turistických příruček „Nový Zéland je zemí, která nabízí pestrou škálu přírodních zajímavostí: členité pobřeží s mnoha ostrovy, vysoké hory s nikdy netajícím sněhem, brčálově zelené kopce poseté tisíci ovcemi, termální gejzíry, sopky a jeskyně“. Pár hodin, věnovaných „městu květin“ Christchurch s protékající řekou Avon, začalo procházkou nedaleké botanické zahrady a současně městským parkem, kde nádherná zejména růžová zahrada, ale i vysoké stromy (sekvoje, korkové duby a jiné), které zde díky podnebí rostou 3-4 krát rychleji než například v Americe. Pak jsme dostali dvě hodiny volna na courání po historickém centru města Cathedral Square. Vyšel jsem těch 134 schodů na věž anglikánské katedrály, ale příliš nízko na nějaké „úchvatné“ záběry. Tak jsem si koupil novozélandskou kšiltovku a vyměnil na hlavě za propocenou australskou. Vypadalo to docela legračně, ale zdejší křižovatky se mohou přecházet také po diagonále. V mnoha obchodech zde prodávají místní specialitu – Monuka med, tak jsem ho v jednom z nich ochutnal. Je docela jako ten náš, ale je sedmkrát dražší.

Šprti si pamatovali, já ne, že tady bylo před dvěma měsíci silné zemětřesení. V jednu hodinu jsme nasedli a pak vysedli až za šest hodin, s menšími přestávkami. Sjeli jsme přes tři sta kilometrů na jih, podél východního pobřeží. Kolem zelené stromy a pastviny s milionem merino ovcí a černo-bílých stračen. Ubytovali jsme se v rodinném motelu Midway, v asi nejzajímavějším městě Jižního ostrova – Oamaru, známým díky místní kolonii tučňáků, ale zejména – prý je to světový unikát – díky celistvému souboru budov v centru města, vytesaných v 60. letech 18. století z bílého vápencového kamene, který se zde těží. Tučňáky jsme neviděli, vápencové budovy ano, ale až takový div světa to nebyl. A neviděli-nenavštívili jsme ani zdejší palírnu whisky, jedinou na NZ.

Den: 3       Pátek, 12. listopadu 2010          Tasman Valley       

„Kijaora“ je v maorštině „Ahoj“. Na rozdíl od jedovatými hady zamořené Austrálie, není na NZ jediný jedovatý had, pouze na severním ostrově je jedovatý pavouk „černá vdova“. Je to tím, že NZ byl po desítky milionů let oddělený od ostatního světa. Takže: 90% hmyzu, 80% stromů, kapradin a rostlin, 25% ptáků a 60 druhů plazů. Z importované „fauny“ je zde, na čtyři miliony obyvatel: 40 mil. ovcí, 12 mil. krav, 2 mil. vysoké zvěře a zejména největšího škůdce na obou ostrovech – liščího vačnatce kosuma, kdysi 100 milionů, dnes 35 milionů, kteří za jediný den sežerou 20.000 tun listí. Jeho jediným nepřítelem je člověk.

Ráno jsme přejeli podél řeky Waitaki, po McKenzie Planině, do NP Aoraki k ledovcovému jezeru Pukaki, kde jsme se zastavili na lososové farmě a k večeři nakoupili čerstvé lososy. Pokračovali do Hooker Valley, kde pětikilometrový treking k Hookerovu ledovci jsme zvládli za 2:15 hodiny a tak ještě stihli kratší trekking v Tasman Valley s Tasmánským ledovcem (ledovec má povrch 101 km2 a hloubku 200-700 metrů). Kolem všechno zelenalo, jezera byla barvy tyrkysu, několik lanových mostů nad rozbouřenou řekou a poblíž, v mracích, nejvyšší hora NZ – Mt. Cook (3.754 m), kterou lavina před dvaceti lety snížila o 10,5 metrů. Podařilo se mi vyfotit husici rajskou i mečovec – dlouhý žlutý pichlavý květ. Po návratu do motelu v osadě Twizel, jsme si grilovali lososy a shodli se v tom, že jsou nejlepší na světě. A zapíjeli místním nešpatným bílým vínem.

Den: 4     Sobota, 13. listopadu 2010     Jezera, vodopády, ledovce

NZ je rasově nejtolerantnější země světa. Prý proto, že sem nikdy nevozili trestance. Dnešní Novozelanďané (4,3 mil: 3,3 na Severním a 1 mil na Jižním ostrově) jsou z 68 % evropského původu, 15 % Maoři, 9% Asijci a 7% Polynézané. Smíšená manželství, především bílých žen s mohutnými Maory jsou přímo vyhledávaná.

Dnešek byl narvaný událostmi: vodopády, ledovce, pralesy. První zastávka byla u azurově modrých jezer Lake Wanaka a Lake Hawea, propojených podzemním kanálem a obklopených zasněženými vrcholky Jižních Alp. Ve wanakové ledové vodě se koupala mladá holandská blondýnka a vůbec neměla husí kůži. Je zde také jedno ze tří hlavních lyžařských středisek Jižního ostrova. Pak se nám podařilo vyfotit velké stádo jelenů a jelenic, i když za ohradou. O kousek dál byla vesnice Makarara, Zastavili jsme před místní kavárnou, hned za červeným porsche a černým lamborghini. Zakoupil jsem si jednu foto knihu o NZ, dvě pohlednice a pět pytlíků semínek místních květin, semínek palmy a semínek pohutukava-vánočního stromu s červenými květy. Do řeky Haast padal 40-metrový vodopád Thunder Creek Falls.

O sto kilometrů dál jsme se prošli dešťovým pralesem s desetimetrovými kapradinami a dvacetimetrovými pabuky. Haastovým průsmykem jsme se dostali na západní pobřeží k močálovému pralesu (v Austrálii byli mangrovníkové pralesy). Ship Creek Tauparikaka, nejstarší dešťový prales na Novém Zélandu, protože 600 mil. let. A vévodily mu stromy druhu Kahikatea, 40-60 let, 600-800 let stáří, tzv. dynosaurus tree, protože se vůbec nezměnil od druhohor.

Následovali výstupy na dva třicet kilometrů od sebe vzdálené ledovce: Fox Glacier a Franz-Josef Glacier, zasazené do vysokých lesů. Osm z nás bylo ochotno zaplatit 360 NZD za hodinový let helikoptérou nad těmito ledovci. Ani na třetí pokus se však obloha nevyčistila od těžké, souvislé vrstvy mračen a tak nám vrátili peníze a my jsme se vrátili do vesnice Ross, kdysi významného zlatokopeckého centra, kde jsme se ubytovali v místním motelu a navštívili místní hospodu. Místní se nám pochlubili, že dva z deseti nejkrásnějších treků na světě jsou na Jižním ostrově, včetně Milford Track, nejslavnější světové túry. My jsme se nechlubili a vypili po tři piva. Dnes jsme najeli přes 560 kilometrů. A to i přesto, že na našem Toyota Hiace se zavařily brzdové destičky, zrovna na kole pode mnou.

Den: 5        Ne děle, 14. listopadu 2010       Hokitika

Světovým centrem adrenalinových sportů je Queenstown (sto km jižněji od našeho motelu), který nabízí neuvěřitelných 255 adrenalinových aktivit. Novozélandský parlament je jednokomorový (v roce 1950 Senát sám sebe zrušil), má 120 členů, pět míst je garantováno Maorům. Novozélanďané vynalezli prodejní automaty-stamp vending machine (na žvýkačky, colu a pod.) v roce 1909. Národním symbolem je vzácný noční nelétavý pták kiwi, který údajně do dvaceti let na pevnině vyhyne. Novozélanďanem byl také Edmund Hillary (Mount Everest-1953) a otec atomu Ernest Rutheford (Nobelova cena za chémii-1908). Václav Havel zde byl v dubnu 1995, Charles Darwin v roce 1835.

Včera večer jsem si vypral několik košil a ponožek a pověsil na zahradě. Dnes jsem se probudil v pět hodin na zvuky bušícího deště a posbíral mokré prádlo. V sedm vylezl z pokoje průvodce Martin. Z trvalého deště měl velkou radost, protože jinak bychom prý „nebyli“ na Novém Zélandu. Z vesnice Ross jsme odjeli v devět a za půl hodinu byli ve spádovém městečku Hokitika, známého především desítkou malých brousíren místního nefertitu, zejména jadeitu.

Na NZ není železná ruda a proto si první Maoři pořizovali sečné nástroje z nefertitu a ze zbytku pak vyhotovovali amulety na krky svých žen.  Ze sedmi základních symbolů, každý s jiným vlivem, vyhotovených z jadeitu jsem si nechal koupit (musí se dostat od někoho jiného) na krk Hei Matau (determination, strenght, peace, prospertity and safe journey) a ještě umluvil prodavačku na 10 % slevu. A v místním mini-zoo konečně, za 18,50 NZD, viděl jediného ptáka kiwi, kterého tam měli. Taková hnědá tlustší slepice s tenkým dlouhým nosem. V šeru, protože je to noční pták.  K vidění bylo také 55 samiček novozélandských úhorů, kteří se dožívají 100-150 let, měří 100-150 cm a váží 20 kg. A také ješterice tuatara – živá fosilie se třemi očima, která se vůbec nehýbala. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem si v supermarketu k jídlu na dva dny přibalil také Southern Cross, bílý pinot gris, ročník 2008 z oblasti Hawkes Bay a dvě velké čokolády.

Bylo půl dvanácté a my jsme čekali na novou Toyotu z Christchurch (300 km), protože naše byla nepojízdná. Čekání se protáhlo do třech odpoledne, pořád pršelo, foukal studený vítr. Dnes jsme měli absolvovat nabitý program, a tak jsme byli všichni přiměřeně naštvaní. Zážitkem na usmíření byla procházka na Cape Foulwind kolem Lívancových skal Punakaiki, které vypadaly jako lívance poskládané na sobě. Vedle se válela kolona novozélandských lachtanů  kekeno a na parkovišti se motal chřástal weka, podobný kiwi. Přejeli jsme údolím řeky Buller a v osm si na jednom kopci vychutnali západ slunce nad okolitými hřebeny. Byl zde také tmavozelený pták bell bird (velikosti holuba) a desítky čajových stromů. Dalších sto kilometrů vedlo kolem čajových plantáží, chmelnic, jablečných sadů a zasněžených vrcholků hor. Zde se natáčelo několik sekvencí Pána prstenů. Po 450 kilometrech na sever jsme se ubytovali v motelu Motueka Garden. Nevím sice, kde jsme, ale moje bydlení, cca 60 m2, docela vyhovuje. Nejlepší hláška dne, pronesená všeználkem: „Mám jednu špatnou vlastnost – naštvu každého, kdo se na mne podívá“.

Den: 6     Pondělí, 15. listopadu 2010        Picton

Slovo „Maor“ znamená v maorštině „člověk“. Podle legend první Maoři připluli na NZ z Polynésie na 13 kánoích, v každém rodina jiného kmene. To bylo ve 12. století: zjištěno podle nalezených koster krys, které si Maoři přivezli sebou jako potravu. První Evropany nazvali „pakeha“ – bílý člověk a pro sebe začali používat výraz „Maor“. Uměli navigovat lodě podle hvězd a směru letu ptáků. První století po příchodu Evropanů, je  (Evropany) Maoři chytali a drželi jako živou zásobárnu masa. Pak od tohoto zlozvyku upustili. Oplátkou s nimi „bílí“ podepsali v roce 1840 smlouvu ve Waitangi, kterou jím dali stejná občanská práva.

Odjezd v osm ráno, do osmi večer najeto dalších 246 km. Náš výlet na Jižní ostrov jsme začali před šesti dny v Christchurch a právě jsme se ubytovali v motelu města Picton – „Brány na Jižní ostrov“, 20.000 obyvatel a veledůležitý přístav pro přepravu všeho možného z a na Severní ostrov.

Po ránu jsme opustili oblast Motueka, známou pěstováním jablek a chmele a zaparkovali v Kaiteriteri, na území národního parku Abela Tasmana. Bylo sice zamračeno, ale náš průvodce doporučoval vzít si sebou plavky. No, plavky nebo pláštěnky, obojí začíná na pé. Za 27 NZD jsme se nalodili na katamar, kterým vyjeli podél pobřeží patnáct kilometrů na sever. Zpátečnou cestu přes kapradinový les kolem žlutopísčitých pláží jsme měli jako lehký tříhodinový treking svižnějším tempem, od Torren Bay po Marahau.

Následoval již poslední na tomto ostrově přesun, se stejnými obrázky: pastviny, kopce, sady, a všechno brčálově zelené. Poslední zastavení bylo u řeky Pelorus, kde jsme se „protancovali“ na swinging bridge, tancujícím mostě. Ubytovali jsme se v motelu a já jsem si zašel naproti do indické restaurace na skopové Madras s bílým vínem. „Jižní“ Nový Zéland se mi moc líbil a jeho jedinou nevýhodou je, že je moc daleko od Čechové 11.

Den: 7     Úterý, 16. listopadu 2010  SEVERNÍ OSTROV, Wellington

V 08:52 jsme se z polního letiště Picton vznesli dvěma houpajícími se Cessna 208 Caravan (každá pro jedenáct nižších osob) ke scénickému přeletu přes Cookův průliv, který trval 27 minut ve výšce 5.000 stop. Přistáli jsme na jihu severního ostrova, ve hlavním městě NZ – Wellington („malý“ 170.000, „velký“ má 400.000 obyvatel). „San Francisco Jihu“ leží na strmých větrných svazích, svažujících se k moři. Na letišti jsme vyfasovali dva minibusy Toyota Hiace a vyrazili na kopec Victoria Hill. Hned jsme poznali, proč je Wellington největrnějším hlavním městem na světě. Jedna účastnice našeho zájezdu to komentovala slovy „alespoň jim tady rychle uschne prádlo.“ A dodala: „pokud jim neulítne na jižní ostrov“. Přesto bylo s podivem, že místním to vůbec nevadilo: chodili jenom v košilích, kraťasech a desítky z nich chodili naboso. Následovalo šest hodin individuálního volna. Začal jsem na pěší zóně Cuba Street s obchody a kavárnami. Schoval jsem se do jednoho obchodu, kde mi Korejka vnutila ponožky z místní krysy (possum) a ovce merino. Se zájmem jsem si prohlédl Mac´s Brewery, vyhlášenou pivárnu, kde se čepovalo osm různých piv a dvanáct různých lahváčů.

Zajímavá byla kamenná budova parlamentu i jeho administrativní budova ve tvaru úlu a centrum města s řadou zachovalých viktoriánských domů. Téměř dvě hodiny jsem se „ohříval“ v ultramoderním a hodně zajímavém Národním muzeu Te-Papa. V programu nebyla návštěva studia Weta, kde se pořizovali digitální efekty k filmům Pán prstenů a Kingkong. Padesát kilometrů na sever jsme se ubytovali v městečku s legračním názvem – Paraparaumu.    Vylezl jsem na nedaleký kopec, na kterém stála desetimetrová sádrová socha nějaké svaté. Podle majitele motelu, před padesáti lety místní nadšenec vyčetl, že v Itálii právě oslavují storočnici nějaké jejich svaté, což ho inspirovalo k tomuto stavebnímu počinu. A udělali jsme si společnou večeři s ochutnávkou osmi nejlepších místních vín, s mušlemi, skopovým masem a steaky, vše nakoupeno v supermarketu. „Znalci“ vín se shodli, že místní vína tramín, rizling, merlot a další, jsou „jiná“ než u nás, a že jim „něco“ chybí.  Já tomu tolik nerozumím a tak jsem jenom pil a jedl mušle, které jsou prý dobré na klouby.

Den: 8     Středa, 17. listopadu 2010    Taihape, Rotarua   

Bohatí Novozélanďané tráví svojí letní dovolenou, která zde kalendářně začíná 1. prosince, na některém z desítek nedalekých tropických ostrovů nebo na Golden Beach, jižně od Brisbane. Kromě „hard cases“ – samotářů, kteří žijí ve volné přírodě a stačí jim to.

Jako ranní rozcvičku jsme si dali 260 km přesun na sever, do městečka Taihape (12.000). Na zdejším místním úřadě jsem se dozvěděl, že nejlepší kafé vaří v kavárně Brown Sugar a že se nacházím v hlavním městě galoší na světě (gumboot capital of the world). V krámech jsem žádné neviděl. Asi je po nebo před jejich sezónou. Vešli jsme do národního parku Tongariro, prvního na NZ – 1887, čtvrtého nejstaršího na světě a první duální místo světového dedičství (World Heritage): přírodní a kulturní status – 1993. To všechno na 80.000 hektarech. Mezi sopkami Ruapehu a Ngaruhoe jsme si udělali kaňonem hezkou dvouhodinovou procházku k vodopádům a jezírkům.

Již v minibusu jsme minuli místa, kde se natáčel Poslední samuraj, a popojeli sto kilometrů k největšímu jezeru Nového Zélandu – Taupo  (600 km2 vyplňuje dno vulkánu), „továrna“ na pstruhy, ráj rybářů, surfařů, kajakářů, atd. Vedle je okruh pro Grand Prix NZ. Chtiví adrenalinu jsme v 16:35 nasedli za 99 NZD do rychlého člunu (jet-boat) a rychlostí 40-60 km sjížděli půl hodinu peřeje místní řeky. Následoval pohled na vodopád Huka Falls. Sice jenom devět metrů vysoký, ale za vteřinu jím proteče 200.000 litrů vody, tj. každou minutu naplní pět olympijských bazénů.

Tady někde jsme minuli Te Puke, „hlavní město na světě v produkci kiwi“, což je novozélandský pěstitelský vynález. Mám dojem, že si „Kiwáci“ léčí svůj komplex odtrženosti od ostatního světa vymýšlením různých „nej“. Pak už zbývalo 50 kilometrů do města Rotarua (thermal wonderland) a ubytovat se v motelu Cleveland. Město je proslulé a vyhledávané v zimě i v létě. Leží na podzemních geotermálních pramenech. Každý ze zdejších desítek hotelů má svůj bazén s horkou termální vodou. Stačí prý navrtat pár metrů do země a máte svůj vařící pramen. Po dnešních 550 najetých kilometrech byla půlhodina v bazénu zaslouženou odměnou.

Den: 9    Čtvrtek, 18. listopadu 2010     Sopky, gejzíry      

V šest ráno se mi povedl zajímavý objev: vykoupat se ve 35 stupňovém termálním bazénu je daleko příjemnější než ranní studená sprcha. Všechny dnešní programové pecky byly poblíž našeho hotelu.

Začali jsme návštěvou maorské vesnice Ohinemutu (na břehu jezera Rotorua s černými labutěmi), jejíž tři stovky osadníků ještě spalo. Kromě výběrčího dobrovolného vstupného a jedny holčičky, která společně se psem a školní brašnou odcházela. Pak jí dobíhal otec, nejspíš pes nesmí do školy. Kostel Te Papaiouru Marae (Panna Marie) byl ještě zavřený, takže nám zbyl pohled asi na třicítku hrobů Maorů padlých ve druhé světové válce. Živé i mrtvé Maory jsme nechali na pokoji a vybrali se obdivovat přírodní krásy otevřeného skanzenu Whaka Reva Reva (www.tepuia.com). Maorská uváděčka mi napsala slovo „Kia Ora“, které prý znamená: „Hello, Thank you, Good-bye“. No, podle toho asi budou mít Maoři dosti tenký slovník.

Z nabízených atrakcí jsme se podívali na gejzíry Puhut a Princ z Walesu a na bahennou sopku Ngaokakakoko. Oba gejzíry stříkali jenom asi do výšky deseti metrů a jenom když se jim chtělo. V místní řezbářské škole pár Maorů dělalo na desítky Japonců (kde ti se tady vzali?) s nikony a canony dojem, že něco dlabou do dřeva. Odsunuli jsme se o pár kilometrů dál, do vulkanického údolí Waimangu, propagovaného jako „the world´s newest geothermal system“ a vydali se na dvouhodinovou procházku.

Dominantou obzoru byla neklidně spící sopka Tarawera, která prudce vybouchla pětkrát za posledních 18.000 let. Dnes nejevila žádnou zjevnou hydrotermální aktivitu. Prošli jsme se po louce, kde se v létech 1900-1904 nacházel aktivní gejzír Waimangu (Černá voda), největší známý gejzír na světě, vybuchující až do výšky 400 metrů. Tím se stal prvním propagátorem NZ, který začal přitahovat zahraniční zvědavce-turisty. Proč přestal, to nikdo neví. Procházeli jsme kolem dalších jezírek, potoků, kráterů, horkých pramenů, teras a tůní. Objevili jsme také několik smrků kaori, novozélandský unikát. Všude to smrdělo sírou a vařící vodou, 60-85 stupňů. Večer jsem vypustil turistické divadlo – maorskou večeři a maorské bojové tance Haka, proslavené tím, že je tancují také NZ ragbisté – „the Blacks“, nejlepší na světě, před začátkem každého zápasu. Alespoň jsem si koupil černé tričko a na něm mám celý text písně, kterou si u tance zpívají a DVD „Heritage of Maori Song“. V motelu jsem se najedl, vyžehlil pět včera vypraných košil a zašel do nedalekého městského Kuirau parku, kde bylo několik bahenních sopek a hromad sirných par, zadarmo.

Den: 10    Pátek, 19. listopadu 2010      Auckland

Školáci v Austrálii a na NZ mají „dva roky“ prázdnin: vysvědčení dostávají 25. prosince a nový školní rok začínají koncem ledna dalšího roku. A navíc mají ještě dvakrát po dvou týdnech. Kdyby se provrtala díra přes zemský střed, směrem na Evropu, tak vyleze někde ve Španělsku.

„Malý“ Auckland má 400.000 obyvatel, rozmístěných na 48, „velký“ Auckland s milionem obyvatel, na 69 vulkanických kuželech. Auckland – město plachet, každý čtvrtý zde vlastní plachetnici. Do roku 1865 byl hlavním městem Nového Zélandu. Žije zde nejpočetnější polynéská populace na světě. Město se nachází v subtropickém pásmu, ale nás čekalo dvacet stupňů, déšť a mlha. Takže bylo zbytečné vyjet na jeden z kuželů, Mont Eden, protože jsme neviděli ani na sto metrů. Ale byla tam cedulka vzdáleností od světových měst, např. Berlín – 17.748 km.

Dnešek nebyl programově nabitý. Využili jsme dvě přírodní zajímavosti, které jsme měli po cestě z Rotorua do Aucklandu. Nejprve to byl, za „golden coin“ (1 NZD, dobrovolný příspěvek) Maungatautari Ecological Island. Území o téměř 100 km2, obehnané v roce 2002 (za 40 mil. NZD) po svém 47 km obvodu dvoumetrovým železným plotem s vysokým napětím. Zalesněnou půdu věnovalo dvaadvacet místních farmářů. Jak jsem pochopil, hlavním smyslem této „ekologické“ rezervace je udržení rovnováhy mezi zdejší florou a faunou. Někde tady mělo být i 34 spících kiwáků. Zjednodušeně: lesopark, o který se stará šest placených sil a desítky místních dobrovolníků. Popovídal jsem si s jedním z nich, 86-letým Markusem. Prý když si chce odpočinout od své 82-leté ženy tak sem příjde hrabat lístí. My jsme si zde dali dvouhodinovou procházku a já jsem obdivoval tabulky s názvy stromů: mamaku, hangehange, kotukutuku (stromová fuchsie), rewarewa, wineberry či kahakaha.

O kousek dál jsme zastavili u Waitomo Glowworm Caves. Jedinečné vápencové jeskyně (30 milionů let, 15 stupňů teplota).  Jediné na světě s „Mléčnou dráhou“ – klenbou tvořenou svítícími červy. Něco jako naše světlušky, ale 40 metrů pod zemí. Nasedali jsme do loďky, kterou náš průvodce posouval po laně, a projížděli v plné tmě podzemní říčkou. Nad námi, jakoby na dosah ruky, svítili miliony červů. Docela bomba. Ale fotit se nesmělo, to by asi vyplašení červi pozhasínali svá světla. S podivem jsem se na tuto atrakci přihlásil pouze já a všeználek, ostatní dali přednost k dalším vodopádům. Pak jsme projížděli zeleným regionem Cambridge, kde se chovají údajně nejlepší koně na světě. Jezdí sem i arabští šejkové, nakoupí si celé stádo a potom se sem občas na ně přijedou podívat.

O půl osmé večer jsme naposled vystoupili z našich dvou minibusů. Po ujetých 420 kilometrech jsme se na dvě noci ubytovali v hotelu All seasons na Queen street, hlavní obchodní tepně města Auckland, uprostřed Severního ostrova. Ve dvacátém (a posledním) ubytovacím zařízení na naší měsíční cestě k protinožcům mám pokoj číslo 1708 na 17. poschodí, s mini-balkonem pro kuřáky, bez skříně, s jedním věšákem na dveřích. K večeři jsem si dal haldu pálivých mušlí.

Den: 11      Sobota, 20. listopadu 2010      Auckland 

Probudil jsem se v šest a v osm křepčil před hotelem. Ale žádné minibusy tam nestáli. Včera jsme zakončili oficiální část programu. Dnešek bylo první a poslední celodenní volno. Vyrazil jsem do přístavů Ferry Terminal a Viaduct Harbour. Následně jsem narazil na Victoria Park Market, kde koupil poslední pohledy a pár hloupostí, protože letíme Emirates, 30 kg. Vedle byl supermarket New World, který mě fascinoval množstvím různých druhů piv a vín. Obchodní manažer mi hrdě sdělil, že se dívám na 560 druhů láhvových a plechovkových piv, z nichž devadesát procent ze zahraničí (včetně české plzně a budvaru) a 1200 druhů vín. Neuvěřitelné. Koupil jsem si půlkilovku domácí speciality s vysokým obsahem vitamínu B (nevím co to je), balíček čerstvých šparglí a dvě tuby citronové trávy.

V pravé poledne jsem byl před St. Mathew Cathedral, a zrovna tam byla čínská svatba. V Albert Park je Auckland Art Gallery, které vévodí obrazy dvou nejslavnějších malířů Maorů: domácího Charlese F. Goldie a Čecha Gottfrieda (Bohuslava) Lindauera (1839-1926). Nejslavnější Čech na Novém Zélandu, se narodil v Plzni, vystudoval malířství ve Vídni a v roce 1874, snad aby nemusel do armády, emigroval na NZ.

Trochu odbočím: první evropští přistěhovalci (konec 18. století) přivezli sebou také nemoci (spalničky, neštovice, apod.), které začali houfně zabíjet místní Maory. V roce 1800 jich bylo 400,000, o čtyřicet let později již jenom 40.000 a vypadalo to na jejich brzké vyhynutí. A tak je malíř B. Lindauer začal portrétovat, pro „příští generace“. V místní Galérii má 62 portrétů, další desítky jsou dodnes v držení náčelníků maorských kmenů.  Sice nepršelo, ale celý den bylo zamračeno a tak se mi ani nechtělo na nejvyšší budovu města – Skytower.

Den: 12   Neděle, 21. listopadu 2010    Auckland, Melbourne, Praha

Dnes, vyklidíme pokoje nejpozději do deseti ráno. Odjezd na letiště je ve tři odpoledne, letadlo odlétá v 18:55, s mezipřistáním v Melbourn a Dubai. S konečným přistáním v Ruzyni v pondělních dvě odpoledne.

Tak já to tedy zhrnu: kromě 3.802 fotek z Austrálie a 1.957 fotek z Nového Zélandu si odnáším spoustu zážitků a nových poznatků. Mimo jiné fakt, že obě země jsou odlišné jako jablka a hrušky. To jenom pro Evropany jsou jaksi „vedle sebe“. Do Austrálie připluli první obyvatelé – lovci Aboriginci, před 40.000 roky z oblasti Papua-Nová Guinea. Na Nový Zéland připluli první obyvatelé – zemědělci Maoři o 35.200 let později z oblasti Polynésie. Obě země až do konce 19. století na sebe neměly nijaký vliv. Aboriginci se nikdy nedokázali plně zařadit do „bílé“ společnosti a dnes tvoří živořících 3-5 procent populace. Maoři si našli své místo, tvoří desetinu obyvatelstva a nemají žádné rasové předsudky. Zatímco Austrálie se snaží prosazovat jako regionální lídr, Nový Zéland balancuje mezi USA a Čínou, odkud přijíždí stále více migrantů.

Austrálie má tisíce krásných pláží, monolit Uluru, Velký korálový útes, spoustu dešťových pralesů a ještě více pouští. Nový Zéland je jednou velkou unikátní zoologicko-botanickou zahradou s jedinečnými geotermálními poli a nádhernými vulkanickými horami. Obě země si zachovávají formální příslušnost k britské monarchii, ale kdoví co bude po smrti současné královny