Den: 1                       Pátek, 1. června 2012

Ve tři odpoledne jsme s Gabim nasedli do taxíku, před pátou jsme odletěli z Ruzyňského letiště a po dvou hodinách jsme rolovali na letišti v tuniském Monastiru. Hotel Rose Beach je snad tři kilometry od letištní haly. Z podivných důvodů nám nejprve dali na recepci pokoj s manželskou postelí. To ne. Tak nám ho vyměnili za pokoj 1111, na přízemí, s malým balkonem, bez lednice. Klimatizace začne podle tuniského zákona fugovat až od 1. července. Nebylo co vybalovat: Gabiho zavazadlo mělo 8,1 kg, moje bylo o kilo lehčí a tak jsme se šli navečeřet. Jako před třemi léty v jiném hotelu na jiném místě v Tunisku. Kvantita jídel převažovala nad kvalitou. Atraktivní jídla mizí již na začátku, nejdřív zmrzlina.

Den: 2                      Sobota, 2. června 2012

Tunisko: rozlohou dvakrát větší, počtem obyvatel o dva miliony větší než Česká republika. Společně s Alžírskem a Marokem vytváří tzv. Magreb (Západ). Má 1200 km pláží a sluneční záření mnohem intenzivnější než v Evropě. Má šesté největší zásoby fosfátu na světě a čtvrtina příjmu do státní kasy je z těžby ropy. Území, osídlenému před pěti tisíci léty kmeny Berberů, vládli postupně Féničané, Římané, Vandalové, Arabi, Mauři, Turci, Španělé a na necelých osmdesát let i Francouzi.

V devět ráno jsme měli první setkání s místním průvodcem, nejspíš studujícím v Česku. Pak už Gabi naběhl na opalovací a pitný (pivní) režim a přísně ho po celý den dodržoval. A také se průběžně mazal hustým opalovacím krémem „30“, takže vypadal jako albín. Bezplatný internet sice funguje kolem recepce, ale je pomalý a často vypadává. Tzv. pláž pro rodiny s malými dětmi znamená, že nejméně sto metrů do moře je voda po kotníky. I když je teplota vzduchu kolem 26 stupňů, voda je docela studená a plavců v ní je poskrovnu. Spíše se procházejí sem-tam v „kotníkové“ vodě. Většina osazenstva hotelu jsou Poláci a Rusové (převážně u barů), Češi a francouzští a němečtí důchodci. Zřídka je slyšet i angličtinu. Přečetl jsem si román Výhra od Davida Baldacci – o manipulaci s americkou loterii.

Den: 3                      Neděle, 3. června 2012

Běžná opalovací neděle. Hlavně Gabi si užívá sluníčka a pokračuje v pravidelném přísunu tekutého chleba, přestože mu až tak moc nechutná. A stává se miláčkem personálu v jídelně i ve třech barech. Jak ho zmerčí, usmějí se na něj a podávají mu dvě sklenice piva. Při opalování ve stínu palmy jsem přečetl román Černý baron od Jacka Higginse, příběh dvou bratrů – leteckých es, kteří za WWII bojovali každý na jiné straně.

Den: 4                      Pondělí, 4. června 2012

Po ránu bylo zamračeno. Ideální na výlet do okolí. Osm kilometrů na jih je historické město Monastir, dvacet kilometrů na sever je město Sousse. Na recepci jsem vyměnil nějaké dolary v poměru 1 USD:1,5 TND a za pět dinárů jsme se nechali s Gabim odvézt do Monastiru, rodiště právníka Habiba Bourguiby (1903-2000), prvního tuniského presidenta, vládnoucího diktátorskou rukou po třicet let. Než premiér Zín Abidín bin Alí zorganizoval pokojný převrat, 85-letého dědka nechal prohlásit za fyzicky i duševně neschopného vládnout a vyměnil ho na dalších dvacet čtyři let.

Ještě za života si nechal Habib postavit mauzoleum v centru Monastiru, obklopeného nespočetným hřbitovem. Kýčovitý interiér mauzolea tvoří mramorová hrobka, nad kterou se vznáší obrovský křišťálový lustr, zavěšený na kopuli s různobarevnými okny. Po stranách je Habibova foto galérie a řada osobních věcí: oblečení, legitimace, silné dioptrické brýle, propiska od Ronalda Reagana.

Kromě tohoto „must to see“ jsme se za tři hodiny prošli také místním trhem, pevností Ribat a Velkou mešitou. V Yasmina supermarketu jsme zakoupili několik kelímků různých chalv a několik různých pohledů. Gabi trval na vyfocení s krávou, naloženou na pikapu a před soklem, z něhož byla odstraněná nějaká socha. V jednu jsme byli zpátky na hotelu, naobědvali se a poté pohádali s Němci, kteří nám vyhodili osušky z lehátek před našim balkonem, protože prý jsme na nich už týden neleželi. Gabi ukončil mojí vysvětlovací „konverzaci“ slovem „shut up“ (to fakt nemusel) a šli jsme se vykoupat do moře. Večer jsem dočetl román Místo ženy od Barbary Delinsky. Soudní pře o dvě děti po rozvodu.

Den: 5                      Úterý, 5. června 2012

Zbývají nám ještě tři plné dny. V noci byla docela slušná bouřka, ale od rána zase svítí sluníčko. Němci si našli lehátka někde jinde a Gabi se uklidnil. Dopoledne i odpoledne jsme byli na lehátkách v palmovém háji a sbírali bronz. Docela jsme se oba připálili. Místní kulturní nadháněči nám za osm euro nabízeli dnes večer velké transvestitské show z Belgie: pro méně než 60 diváků dva, pro více než 60 diváků tři účinkující. Po nočním dešti byla voda v moři zanešená a tak jsme dali přednost koupání v bazénu. Prodalo se deset vstupenek a tak transvestitskou show nahradila bezplatná diskotéka. Zajímavě znějící román Pistolník a řeholnice od amerického Toma Eidsona byl silným sklamáním. Tolik nelogičností.

Den: 6                      Středa, 6. června 2012   

Gabi trvá na tom, že chce zmást tuniské pasové pracovníky a při odletu vypadat jako černoch. Takže zůstal na hotelové pláži. Já jsem hned po snídani vyrazil taxíkem dvaadvacet kilometrů na sever, do přístavního města Sousse, nazývaného Perlou Sahelu, založeného Féničany před 3200 lety. Po hlavním městě a Sfaxu třetí největší město Tuniska (400 000 obyvatel). Nejzajímavější částí je středověká arabská čtvrt – medina, obehnaná hradbami z 9. století, která je také na seznamu UNESCO.  Potloukal jsem se po ní přes dvě hodiny v šíleném vedru. Podle taxikáře bylo přes 36 stupňů.

Vylezl jsem na vyvýšenou část mediny zvanou kasba (citadela) s panoramatickým pohledem na město, prohlédl zrestaurovanou pevnost Ribat z 8. století, prokličkoval desítkami úzkých bílých uliček s modrými okny a mihl se kolem Velké mešity z 9. století. Exkurzi jsem zakončil v přístavní kavárničce a vychutnal si dvojité kapučíno. Před polednem jsem byl v hotelu.

Po pravidelné odpolední siestě jsme se z pokoje přesunuli do háje k rutinní opalovací činnosti. Při večeři nás obsluhovali číšníci-námořníci, protože bylo rybí menu. Nejvíce nám chutnali čtyři tuňákové steaky. Romány mi už došli, takže zbývá monografie Franka E. Manuela: Rekviem za Karla Marxe o „filozofu, jehož skvělý mozek byl hoden úcty, celý život však zůstal slabochem“.

Den: 7                      Čtvrtek, 7. června 2012

A zítra odpoledne jsme zpátky v Praze. Myslím, že už i Gabi má dost opalování, přestože se ani dnes neflákal. Roštoval se a roštoval. Na břiše, na zádech. Jenom v pivní disciplíně již trochu povolil. Odpoledne teploměr na slunci ukazoval 58,8 stupňů a ve stínu přes 34 stupňů. Pohrál jsem si na pokoji s fotkami a pomalým internetem odeslal přes picasu „Tunisia in Pictures“: z hotelu, Monastiru a ze Sousse. Od deseti do půlnoci hulákali na hotelové terase různě podnapilé národní skupiny hostí přes karaoke své pop písničky. Slováci pěli „Sestrička z Kramárov“, Češi několik odrhovaček od Michala Davida.

Den: 8                      Pátek, 8. června 2012

Včerejší plán jít si ještě ráno zaplavat jsme oba anulovali a jenom se byli projít po pláži. Balení trvalo mezi třemi a čtyřmi minutami. Z hotelu nás autobus za pět minut odvezl na nedaleké letiště. Vyfasovali jsme emergency seats.  Po dvou hodinách letu jsme byli ve čtyři hodiny na Ruzyňském letišti. Za silného deště jsme se taxíkem po osmi dnech vrátili na Letnou.