Den: 1-2   Sob-ned, 15.-16. března 2014      Praha-Dubai-Colombo-Negombo

Po pěti týdnech znovu standardní situace. Sovák, toshiba, nikon, já a osm kilo naházených věcí do čtyřkilového kufru, odlétající z ruzyňského letiště. Následoval pětihodinový let, sedm hodin v dubajském tranzitu, čtyřhodinový let a vyzvednutí kufru na letišti v Colombu. Za 200 USD jsem obdržel 25.550 místních šušníků (LKR –srílanská rupie), tzn. asi 6,50 šušníků za jednu korunu.

V letištní hale nás ve dvě hodiny odpoledne místního času čekala průvodkyně Růžena. Pomenší, zrzavá čtyřicítka. Na ostrově bydlí šestý rok. Trochu ve tváři podobná Báře Basikové. A zamračená obloha, 34 stupňů. Vlhko jak v prádelně. Božena nám hned oznámila, že dnes se na ostrově nepracuje. Nejenom proto, že je neděle, ale také proto, že je dnes měsíc v úplňku. A to se nepracuje, ať vyjde na úplněk jakýkoliv den v týdnu. Nábožensky je nejdůležitější červnový úplněk.

Krátkým přesunem jsme se dostali do bývalé rybářské vesnice, dnes malebného městečka Negombo na pobřeží Indického oceánu se dvěma stovkami hotelů. V jednom z nich, Paradise Holiday Village, jsme měli zamluvené pokoje. Šest párů a já. Shodil jsem ze sebe dlouhé kalhoty, které si zase obléknu nejspíš v den odletu na Letnou, a vyrazil ke slané vodě. Na pláži asi dvacítka místních rybářů připravovala sítě na noční výlov. Za nimi rybářská vesnice. Asi sedmdesát domků z betonových kvádrů, které nahradily ty, které v 08:30 hodin ráno, za dvaadvacet minut smetla vlna, odražená od východního afrického pobřeží a zastavena asi kilometr ve vnitrozemí. Psal se 26. prosinec 2004. Vlna následovala po silném odlivu, který místní využili k tomu, aby šli honem posbírat ryby. Zahynulo nebo se pohřešovalo přes padesát tisíc Srílančanů. Následující den, 27. prosince 2004, jsem měl do Colomba přiletět s oběma dcerami na povánoční dovolenou.  Cestovka nám vrátila peníze. Dnes, o deset let později, jsem si konečně nafotil první srílanské fotky. Západ slunce na pláži a západ slunce na místním hřbitově.

Den: 3      Pondělí, 17. března 2014    Kurunegala, Dambulla, Kimbissa

Ostrov slonů a koření, Ráj bez andělů, Perla Indického oceánu. 435×242 km. Pouhých třicet pět kilometrů od jižních břehů „starší sestry“ Indie. Rozlohou o málo menší než ČR. Dvakrát více obyvatel. Oni jsou to vlastně všichni „Indové“.  Jenomže ti první – Sinhálci (ze západní Indie), dorazili na ostrov pět set let před Kristem a ti druzí – Tamilci (z jižní Indie), sedmnáct set let po Kristu, protože je tady Britové potřebovali na těžkou práci na plantážích. Dnes na čtyři světlejší buddhistické Sinhálce připadá jeden hubený, tmavší hinduistický Tamilec. Především na severu ostrova. Ozbrojení Tamilští tygři se přes třicet pět let snažili o odtržení svého území. V květnu 2009  přešla sinhálského prezidenta trpělivost a nařídil letecký bombardovací koberec  nad jejich územím. Euroatlantické civilizaci se to sice nelíbilo, ale válečný konflikt byl vyřešen.

Bez propisky na Srí Lanku neleťte. Jinak si nestrčíte nic do místní zásuvky s vypínačem, která má tři kryté zdířky.  Zdířky zblbnete tím, že do horní zdířky zasunete propisku, kterou jste si z domova přivezli a do dvou zbývajících zdířek zasunete přivezený žrout proudu. Propisku vytáhnete.

O půl deváté ráno jsme vyrazili pohodlným, klimatizovaným autobusem na sever země. Kolem závodu na výrobu kožených tašek ve vesničce Dakotuva, který vybudovali české ručičky a kolem porcelánky, kterou uvedli do provozu daleko dříve Britové.

Téměř domorodkyně a pořád se usmívající Růžena nám za jízdy dala první lekci sinhálštiny. Zdvořile se „dobrý den“ řekne „ajubovan“ („dlouhý život pro Tebe“). A „děkuji“ se řekne „istuutii“. Silný zápor projevíte slovíčkem „neee“ a ještě silnější je „beee“. Zatímco tamilské písmo vypadá jako rozsypaný čaj, sinhálské má „prdelky“. Děti se učí číst a psát už ve školce, takže se tím v první třídě vůbec nezdržují. Zejména ve věku puberty mladí rádi v párech navštěvují místní kina, kde se promítá 70% filmů Bolywoodu a 30% filmů Holywoodu. Hlavním důvodem návštěvy je však možnost beztrestného muchlování.

Mezitím jsme dorazili do téměř milionového města Kurunegala a zastavili v buddhistickém chrámu, kde se zrovna konala tamilská svatba. Tolik zahraničních gratulantů mladomanželé ani neočekávali. Následovala čajová zastávka u jezera, kde místní fakír předváděl dvě krajty skvrnité. Chtěl jsem si je nafotit zblízka a fakír si chtěl vydělat. Tak mi dal jednu z nich, dvoumetrovou čtyřletou Suzan, na krk. Jenomže mě začala oblizovat a já jsem nemohl v klidu fotit tu druhou. Ale sto šušníků jsem mu dal. Asi to byly kobry. Oběd jsme si dali v rušném městě Dambulla. A přiblížili se k vrcholu dnešního 182 km výletu. Těsně před jeho dosažením nás zastavili policajti, měřící radarem rychlost. Za 75 km/hod. mimo vesnici zaplatil náš řidič tři tisíce šušníků. Levně, protože bez dokladu pro odpis DPH. Na celém ostrově je maximální povolená rychlost 50 km/hod.

Jenom asi dvě procenta zahraničních turistů nenavštíví kulturní památku UNESCO za nejdražší vstupenku (3.900 LKR). Proto jí u vchodu prohlížejí hned tři kontroloři. První se na ní podívá, druhý z ní kousek utrhne a třetí ji parafuje.  Dvě stě metrů vysoký žulový monolit Sigirija (Lví skála), na jehož vrcholu si nechal král Kassaba v 5. století postavit skalní pevnost se dvěma bazény a dole s nádhernými zahradami.  A tady byl schovaný, protože uvěznil svého otce Thatutenu a prohlásil se králem, i když byl mladším synem. Jeho starší bratr Molagana přitáhl s vojskem pod skálu a zabil mladšího bratra, kterému se splašil slon. Propíchl ho, nebo mu usekl hlavu, nebo si Kassaba usekl hlavu sám. Historické zdroje se v tom rozchází. Na vrchol skály vede tisíc dvacet schodů. Kolem skalného průlezu, ve kterém se zachovalo devět skalních fresek sigirijských krásek s velkými prsy.

Tím jsme dnes vyčerpali sebe i program a odjeli do džungle, kde srílanský čajový magnát poblíž vesnice Kimbissa nechal před třemi lety pořádný kus vykácet, zřídil velkou botanickou zahradu a postavil v ní suprový hotel Camellia s patnácti jednopatrovými domky po čtyřech velikánských pokojích. A přidal i velký bazén.  Zde přespíme následující tři noci a hvězdicově budeme vyrážet do okolí.

Den: 4          Úterý, 18. března 2014     Mihintale, Anuradhapura

Po ranním plavání jsem téměř královsky posnídal. Na švédském stole nechyběly ryby, kuřata ani steaky (jako podrážka). Za jízdy jsem se od místního průvodce Jude dozvěděl, že Srí Lanka je členem NATO (Not Action, Talk Only). A že Srí Lanka má nejpočetnější vládu na světě: 87 ministrů a 124 náměstků ministrů! A všichni jsou také členy 228-členného  jednokomorového parlamentu! Západoindický bratr se oženil se sestrou-dvojčetem (jména jsem zapomněl). Těm se narodilo šestnáct dvojčat. A jedno z nich přijelo na ostrov a vytvořilo národ Sinha, v sanskrtu: lev. Na ostrově nikdy žádný lev nežil, stejně jako žádný tygr. Žili zde však Védové, původní obyvatele ostrova (viz Austrálie – Aboriginci, Nový Zéland – Maoři, Nová Kaledonie – Kanakové, apod.). Dnes jich zbyla necelá tisícovka a žijí na jednom odlehlém místě. Jako jediní mají právo nosit luk přes rameno a sekeru za opaskem. Stejně jako všech dvacet milionů Srílančanů jí všechno jídlo rukama. Příbory se nabízí jenom cizincům v mezinárodních restauracích a hotelích.

Pracovní program jsme začali ve městě Mihintale, kde v roce 247 BC přijal král Tissa buddhismus. Jednu stúpu opravovali místní vojáci. S krásnými tmavomodrými basebalovými kšiltovkami. Vzadu se zlatým nápisem „Civil Defence Force“. Součást výstroje. Vsadil jsem se s Judem o deset dolarů, že jednu z nich získám. Vytipoval jsem si sympatického vojáka, několik minut s ním vyjednával a poté mi ji věnoval za tři marlbora. Judovi jsem jeho prohru odpustil. Mluvil něco o vojenské cti a o korupci.

O třináct kilometrů dál se nachází další buddhistický bonbónek, „tisícileté“  královské město Anuradhapura, vybudované v šestém století před Kristem a srovnaného se zemí v desátém století po Kristu žoldáky z jižní Indie. Ve třetím století zde žilo na deset tisíc mnichů. Za vstupné 3.250 šušníků jsme postupně navštívili tři různé kláštery v různém pozůstalém stavu. Obešli jsme bosky zleva doprava několik stúp (dagoba) po rozpálených žulových platech, takže jsme si raději natáhli alespoň ponožky.

K večeři jsem měl kuře s rýží. A raději jsem si kšiltovku vypral.

Den: 5           Středa, 19. března 2014      Polonnaruva

V rámci ranního autobusového brífinku nám Růžena nám vysvětlila výběr toho správného potenciálního ženicha, který spadá do kompetence potenciální nevěsty. Pokud se nenajde nikdo vhodný v okolí, matka dá inzerát do novin. Zájemce musí poslat svojí fotografii a svůj horoskop, který pak eventuální tchýně srovná s horoskopem své dcery. Tedy, dělá to profesionální horoskopař, který v kladném případě určí na minutu přesně, kdy se má konat svatba. Nevěsta musí být pannou. Po svatebním obřadu se mladomanželé odeberou do hotelu, kde spolu poprvé bez svědků tráví jeden nebo dva dny. Podle horoskopu. Pouze výjimečně nevěsta při této příležitosti neotěhotní.

Po hodině jízdy jsme přijeli mezi ruiny středověkého města Polonnaruva, kam utekl král poté, co mu indičtí žoldáci zničili Anurádhapuru. Začali jsme ve velice hezky udělaném muzeu. Pak následovaly ruiny královského paláce, ruiny královské knihovny, ruiny stúp. Při našem autobusu jsem se seznámil s „vozíčkářem“, 36-letým bývalým pastevcem, kterému se jednou jeho kráva odmítla hnout z kolejí. Nakonec jí zachránil, ale jemu přejel vlak obě nohy pod koleny. Od té doby se mu narodilo pět dětí, protože jinak byl v pořádku. A pořád se smál.

Po třech dnech klášterů a stúp bylo na odpoledne připravené safari v Národním parku  Minneria, kde měla být spousta slonů a „vzácní savci“.  Po půlhodině drkotavé jízdy v džípech jsme zastavili vedle dalších padesáti džípů a pozorovali asi padesát slonů, jak pijí vodu z jezera. Asi jsme namíchli vůdce stáda, protože vykročil proti jednomu džípu a za ním celé stádo.  Byl to náš nejsilnější zážitek, protože jsme už žádný jiný neměli. Za tmy jsme se vrátili do hotelu Camellia.

Zatímco zbytek světa sleduje pozorně vývoj situace na Krymu, Srí Lanka sleduje pozorně vývoj XX. Mistrovství světa v kriketu, které hostí nedaleký Bangladéš. Kriket a jízda vlevo je to, co místním zbylo po Britech. V dnešním utkání podlehla Srí Lanka úřadujícímu mistru světa z West Indies.

Den: 6           Čtvrtek, 20. března 2014       Dambulla, Matale, Kandy

Po třech nocích v idylickém prostředí s nadstandardním ubytováním a ranním buzení od ječících divokých pávů nás dnes čekal jediný Buddhův zub, stolička, který se na světě zachoval.

První zastávkou bylo město Dambulla, známé svými kláštery a jeskynními chrámy ve stylu sinhálského buddhismu. Vchod do Zlatého chrámu, Golden Temple, chránila třicet metrů vysoká zlatá socha sedícího Buddhy, ke kterému z pravé strany kráčelo v zástupu asi třicet soch mnichů v životní velikosti. Dvěma stovkami schodů jsme vylezli do skalního kláštera, v jehož pěti místnostech bylo umístěno sto padesát soch Buddhy a jedna socha člověka – krále Srí Nerandra Singha.

Další dvě hodiny jsme trávili v Zahradě koření v městečku Matale. První hodinu jsme se dívali, jak roste skořicový a hřebíčkový strom, jak kardamon, kurkuma, kakaovník, pepřovník a jiné koření. Následovala ukázka olejů a krémů, které se z nich vyrábí a praktická ukázka vaření rybí polévky na vesnickém ohništi, do které se přihodilo snad všechno koření, které jsme zhlédli. Vrcholem návštěvy byl oběd přímo v Zahradě s širokým výběrem ostrovních jídel a místního piva Lion.

Ve čtyři hodiny jsme dosáhli kulturní a duchovní centrum ostrova, město Kandy  ze seznamu UNESCO. Druhé největší město země (založeno ve 13. století) má desetkrát méně obyvatel než Kolombo, které jich má jako Praha. Dostali jsme dvě hodiny osobního volna k courání po rušných obchodních ulicích a tržnicích ve středu města, protože relikvie, v níž je schovaný Zub, se ukáže lidu až o půl sedmé. Navštívil jsem katolický kostel sv. Antonína, ve kterém zrovna pěl dívčí sbor. Stejně jako ostatní chodci jsem se vyhnul na jednom chodníku pěti mega bobkům slona a přemýšlel, co tady slon pohledával. Při jezeře ve starobylém centru jsem si nafotil jednu japonskou turistku, která měla celou hlavu zahalenou kytičkovanou čepicí, přes celou tvář roušku a v ruce držela profesionální Nikon D800. Nevím, jak se do něj dívala. Právě si nafotila ostrov velikosti basketbalového hřiště uprostřed jezera. Snad ani nevěděla, že na něm měli králové dům neřestí, než jim to Britové zatrhli a udělali na ostrově skladiště munice. Dnes je na něm botanická zahrada.

Zahraniční turisté jsou na Srí Lance upřímně vítaní a místní se jim snaží ve všem vyhovět. I proto, že zahraniční turisté si ve všech buddhistických chrámech musí koupit vstupenky poměrně vysoké hodnoty. Místní to mají zadarmo. A také Indové a další státy SAARCS mají reciproční slevu. V šest hodin jsme konečně vstoupili do rozlehlého Chrámu Buddhova zubu.  Samotný zub jsme přesto neviděli. Kdysi ho ukazovali alespoň vrcholným státním návštěvám, ale před patnácti lety jim to také zatrhli. Takže fronta zvědavců proběhne a nakoukne do místnosti, kde v dálce uvidí zlatou relikvii. Sedm obalů, poskládaných na sobě jako matrjošky a pod tím nejmenším obalem je zub Buddhy.  A kvůli tomuto zubu je tento Chrám nejvýznamnějším svatostánkem v zemi. Tradiční symbol sinhálské samostatnosti. Právě proto z hlavní věže kláštera zaznívaly první veřejná vystoupení všech králů a nyní i všech prezidentů.

Kromě Buddhova zubu se na území Srí Lanky nachází ještě jeho klíční kost a jeho popel. Obojí ve městě Anuradhapura. Buddhovy vlasy se sem občas vozí z Nepálu jako putovní výstava.

Po půlhodině jízdy jsme se dostali do pralesa, na jehož svahu si postavil srílanský hoteliér s irsko-holandskými kořeny svůj spartánský eko-hotel Oruthota Chalets.  A to bez příspěvku od vlády nebo z Bruselu. Hned jsem si propral dvě košile. Bylo mi divné, že z nich teče hnědá voda, než jsem si všiml, že taková teče již z kohoutku. Spalo se mi dobře, až na několik kousanců od komárů.

Den: 7           Pátek, 21. března 2014               Kandy, Pinnewala

Existuje asi čtrnáct rozdílů mezi slonem africkým (Loxodanta Africana) a slonem asijským (Elephas Maximus). Nejjednodušší je si pamatovat počet prstů na zadních nohách. Větší slon africký má jenom tři prsty, zatímco menší slon asijský řeší svůj komplex čtyřmi prsty. Jenom pět procent asijských slonů má kly. Jeden mohutný slon, zvaný Radža, po čtyřicet let nosil při slavnostech na svých zádech relikvii Buddhova zubu. Když zemřel věkem, byl na Srí Lance vyhlášen státní smutek.

Dnes jsme měli na pořadu „Sloní“ den. Po dvou hodinách jízdy jsme přijeli do Sloního sirotčince ve vesnici Pinnewala , otevřeného v roce 1974 pro první čtyři sirotky. Dnes jich tam žije osmdesát šest. Všichni přivázaní řetězy ke kůlům, pokud je zrovna mahouti nevedou na jídlo nebo k řece Ma Oya na koupání a pití. Žádný z nich se už do přírody nevrátí. Téměř to přeji tomu, co mě málem přizabil a pak jsem ho chtěl přizabít já. Stál bokem od ostatních slonů. Přistoupil jsem k němu blíž, že si ho nafotím a povídal jsem mu přitom různé hlouposti, ať se mě nebojí. Najednou vidím v hledáčku, že mrsknul chobotem a hned nato bolest na pravé holenní kosti. On po mně hodil šutrem. Po noze mi začala téct krev. Obojí mám nafoceno. Ustoupil jsem od záměru revanše a šel se projít vesnicí. Zastavil mě starý věštec čar na ruce. Správně určil, že mám dvě děti. A pak ještě přidal několik prognóz.

Na slonech je sympatický kromě jejich sloní paměti také fakt, že si na sebe umí vydělat prací. Ti v sirotčinci tím, že svých 350 kg denní rostlinné potravy umí přetavit v kvalitní bobky, ze kterých se vyrábí spousta sloního (ekologického) papíru, a z něj různé sešity, kalendáře, knihy, apod.

Po obědě jsme se znovu vrátili do města Kandy a znovu dostali dvě hodiny volna. Dopravní policajt na rušné křižovatce, se kterým jsem se včera seznámil (zeptal jsem se ho, kde si mohu vyměnit peníze), měl ze mne radost (na rozdíl od dopoledního slona) a zastavil provoz v protisměru, abych mohl přejít na druhou stranu. Od pěti hodin jsme byli na půl hodinu v místním kulturním středisku svědky „Ohnivé show tradiční kandijské kultury. Smyslné tanečnice rozvlní své vnady za doprovodu bubnů.“. Jednalo se o dvanácti členný amatérský soubor místních středoškoláků. Jeden z kluků si své číslo vylepšil opakovaným skákáním salt dozadu. Poté jsme se vrátili do svého eko-hotelu.

Den: 8           Sobota, 22. března 2014      Peradeniya, Dolhousia

Při dopoledním přesunu mi Jude vyprávěl zajímavý rodokmen srílanské rodiny Rajapahsha. Otec byl ministrem zemědělství a měl čtyři syny a dvě dcery.  Nejstarší syn, Chamal R. (68 let) je dnes Spíkrem srílanského parlamentu. Jeho syn, Shasendra, je chief minister. Nejdál to dotáhl druhý syn, Mahinda R. (60), bývalý ministr obrany, který je již deset let prezidentem a podle ústavy řídí vládu. Postaral se i o své syny. Namal (21) se stal v devatenácti letech nejmladším členem parlamentu.  Mladší syn je velitelem námořních sil a nejmladší syn je srílanským „Schumacherem“. Třetí syn, Gotabaya R. je ministrem obrany. I na nejmladšího syna zbylo lukrativní místo. Čtvrtý syn, Basil R. je ministrem turistiky. Ministryní byla i jedna dcera. Nyní se věnuje rodině. Jeden stát kontrolovaný jednou rodinou.

O půl jedenácté jsme dostali ve městě Peradeniya  tři hodiny volna na prohlídku největší (59 hektarů) a nejkrásnější botanické zahrady v zemi, Royal Botanic Garden, jejíž původ sahá do roku 1371. Ročně jí navštíví přes dva miliony lidí. Po úvodní spoustě různých druhů bambusových stromů a aloí různých velikostí jsem se objevil na místě, kde to strašně ječelo a smrdělo. Hned jsem si vzpomněl na botanickou zahradu v Sydney a podíval se nahoru.  V korunách vysokých stromů vysely tisíce netopýrů-kaloňů. Nádhera. Hezký byl také pavilon endemických rostlin a lahůdkou byl pavilon nádherných orchidejí. V zahradě je přes čtyři tisíce rostlin a stromů, z nichž několik desítek zasadili světové politické celebrity: králové, prezidenti, premiéři, ministři, atd. Každý z nich vysadil jiný strom. Ruští turisti se rádi nechávají fotit před stromem, který vysadil ruský princ Nikolaj a jiný vysadil sovětský kosmonaut Jurij Gagarin. Hezky roste také strom, který 20. dubna 1954 zasadila britská královna. A o tři roky později čínský premiér Čou-en-laj. Václav Havel tady nebyl.

Odpoledne byl další přesun. V pět hodin jsem dočetl odpočinkovou knihu Louise Bagshawe: Kariéristky. O hodinu později jsme dorazili do vesnice Dolhousia na úpatí Adamovy hory (Adam´s Peak) a ubytovali se v Punsisi Rest. Kdo bude chtít, vstane zítra v jednu hodinu ráno a o půl hodinu později vyrazí na špičku hory. V hotelové recepci jsem si pro jistotu koupil ajurvédský balzám s obsahem eukalyptu a skořicového oleje. Na klouby. A udělal jsem před spaním několik dřepů.

Den: 9           Neděle, 23. března 2014       Dolhousia, Nuwara Eliya

„Pro zájemce časný výstup za úplňku na posvátnou Adamovu horu (2 243 m), kde Adam nechal své první šlépěje po vyhnání z ráje.“. Při své první ze tří návštěv na ostrově prý na horu vyšplhal také Buddha. A nechal tady otisk své nohy. Podle Hindů, ale tato stopa patří jejich bohu Šivovi a podle muslimů jejich Adamovi a podle křesťanů sv. Tomášovi. Před dvěma lety sem doletěl helikoptérou srílanský prezident. A beze stopy zase odletěl.

Po dvou hodinách spánku jsem, o půl druhé ráno plný nadšení a energie, vyrazil na druhou nejvyšší horu ostrova i já. „Procházka růžovým sadem“ trvala osm hodin. K překonání výškového rozdílu mezi hotelem a špičkou hory (1.075 metrů) je potřebné projít sedm kilometrů nahoru a sedm kilometrů dolů. Toho lze dosáhnout překonáním 5 385 schodů nahoru a 5 385 schodů dolů. Kromě nás mělo podobný úmysl také několik tisíc domorodců od jednoročních mimin (ty nesli rodiče), přes těhotné ženy až po staré lidi, kterým dělal problém každý krok. Ale nejméně jednou za život se musí.

Po šesté hodině začalo vycházet slunce. Na vrcholku se mačkaly stovky poutníků. Východ slunce byl stejný, jako kdekoliv jinde. Zato pohled na obrovské mraky, zalévající se slunečním světlem byl hezký. Na patnáct minut se v nich objevil tmavomodrý trojúhelník zdánlivé hory, která tam ale nebyla. Jinak příjemnou procházku (kterou už v žádném případě nemíním opakovat) ztěžovala skutečnost, že čtyři metry široké schody, nahoře se zužující do dvou metrů, na mnoha místech blokovali vyčerpaní lidi, kteří na jejich okrajích seděli a spali. Ne každého vyveze helikoptéra.

Po rychlé sprše jsme pokračovali v jízdě na jih. Zastavili jsme v jedné tamilské vesnici, kde silnici blokoval právě probíhající festival pera-hera. Nejvíce se nám líbila čtveřice mladých mužů, kteří se nechali osmi ocelovými háky (čtyři na zádech, po dvou na stehnech a lýtkách) pověsit na bambusové tyče, upevněné na traktorech. Prý je k tomu vyzval bůh Šiva. Ani kapička krve, ale do smíchu jim nebylo. Místní dav je povzbuzoval opakovanými výkřiky „haro-hara“ („díky, Bože“).

Krásnou krajinou, plnou vyhlášených čajových plantáží a několika vodopádů, jsme se po několika hodinách připloužili po rozbité silnici, plné nákladních vozidel, autobusů a ťuk-ťuků do horského městečka Nuwera Eliya  („Město světel“, 1.800 m). Má osm tisíc obyvatel, dostihovou dráhu a Derby Club, golfové hřiště o osmnácti jamkách a Golf Club, velký park, jezero a velice příjemné podnebí, kdy v době největších veder zde fouká breezový vítr. Takový srílanský Chamonix. Pro tyto výhody má zde svůj letní dům srílanský prezident, členové vlády, obchodníci a každý, kdo v tomto státě něco znamená. Nebo si to o sobě myslí a má na to. Na svém pokoji v hotelu Oak Ray jsem zjistil, že zde není klimatizace ani ventilátor, ale elektrický ohřívač, sada dek a sedmnáct stupňů.

Den: 10         Pondělí, 24. března 2014        NP Horton Plains, Kirinda

Před pátou hodinou ranní jsem narychlo vypil hrníček kávy. Spěchali jsme předběhnout východ slunce v Národním parku Horton Plains, který je čtvrtým rokem na seznamu UNESCO. Asi třicet kilometrů od hotelu a o tři sta metrů výš. Rozlehlá náhorní plošina nás v sedm hodin vítala svými čtrnácti stupni. U vstupu jsme potkali skupinku francouzských turistů: zimní bundy, pohory, nordické hole. Asi jsem zase něco zvoral. Měl jsem na sobě kraťasy, tričko a crocsky. Před námi dvanáctikilometrová pouť, začínající po dvou kilometrech na vyhlídce Malý konec světa (Mini World´s End) a o dva kilometry dále na vyhlídce Konec světa (World´s End). Z obou míst bylo vidět dolů do 870 metrů hluboké propasti. Podíval jsem se do velkého betonového barelu na odpadky. Na banánových slupkách a pet lahvích leželo něco hnědého s ocasem. Šťouchl jsem do toho holí a ona to byla srílanská endemická kočka palmová. Radost ze mne neměla, přes den většinou spí. Kolem svahů se stovkami roztroušených rododendronů (bohužel nekvetly) jsem se dostal k Bakerovým vodopádům, přes které se táhla polední duha. Na závěr dnešního příjemného trekingu jsem se zastavil v Muzeu Národního parku, kde bylo dvacet fotografií, lebka slona a vycpaný levhart. Venku se procházel jelen šesterák, který žral turistům z ruky nabízené banány.

Poledne nás zastihlo v čajové továrně Mackwoods, která patří mezi pět největších na ostrově. Zaměstnává přes tisíc čajových česačů. Za splnění denní normy 28 kilo horních tří čajových lístků dostanou 580 rupií (90 Kč). Snad nejhůře placená práce v zemi. A to mají štěstí, že se čajovníkové keře stříhají každých pět let, protože jinak by dorostly až do výšky deseti metrů.

Po pozdním obědě v Nuwera Eliya nás čekal nejdelší přesun na jih.  Sto sedmdesát kilometrů za šest hodin, které jsem využil ke zhlédnutí několika dílů amerického seriálu „Homeland“ a několika mini spánkům. V devět hodin autobus konečně zastavil u pobřežní vesnice Kirinda, v pobřežním dřevěném resortu Kirinda. Majitelkou dvaceti dřevěných domků různých zvířecích názvů je Angličanka Patricia, která zde pracovala pro NGO v době 2004 tsunami. Nyní žije s manželem v Kolombu a všechen hotelový zisk dává do komunitních a ekologických projektů na ostrově.

Teplota vzduchu se vrátila na třicet dva stupňů. Vyfasoval jsem pokoj Velryba, dvacet metrů od hučících vln oceánu, s velkou moskytiérou a třemi ventilátory, které fungovaly, pokud byl proud. Postarší číšník se mi přiznal, že je členem Komunistické strany Srí Lanky. Poté, co zanikla NDR a Čína se dala kapitalistickou cestou, už jim ale nikdo (finančně) nepomáhá a tak nemají v zemi žádný vliv.

Den: 11      Úterý, 25. března 2014    Kirinda, Umatara, Unawatuna

Z Kirindy vyjížděl na šnorchlování i Sir Arthur C. Clarke, jeden z „Velké trojky sci-fi“ a objevitel stacionární družice, který žil na ostrově padesát dva let a v devadesáti letech zde zemřel.

Kdo chtěl z džípů spatřit další slony a jednoho medvěda pyskatého, musel si zase přivstat a v pět hodin ráno vyrazit do nedalekého Národního parku Yala. Já jsem mezi zájemce nepatřil a raději jsem si přispal. Jako protihodnotu dostanu pozítří ájurvédskou masáž.

V pravé poledne jsme vyrazili z kempu. Na oběd jsme se zastavili někde, kde moc hostů nečekali a tak začali vařit od píky. Naproti restauraci se na bílé zdi skvěl veliký modrý nápis „Sam Lanka Ice (pure high quality filtered ice“). Fabrika na výrobu ledu. Venku bylo 34 stupňů. Objednal jsem si oběd, vzal nikona a přešel přes silnici. I když k nim prý žádné zahraniční delegace nechodí, ujmul se mě mladý manažer a vzal rovnou do skladu hotových výrobků. Tisíce 25 kilových ledových kvádrů při teplotě mínus dvanáct stupňů. Polárium to sice nebylo, ale přesto nádherný chládek. Jenom objektiv nikonu se mi pořád zamlžoval. Vyšli jsme ven a hostitel mi vysvětlil technologickou výrobu ledu. Nic moc složitého. Nalít vodu do forem a nechat na dvacet minut zmrazit. Na dvůr přijelo nákladní vozidlo s chladicím boxem plným čerstvě nalovených ryb. Dvojice dělníků vynášela ze skladu ledové kvádry, nechala je projít drtičkou a vysypala na ryby. Vrátil jsem se do restaurace a snědl oběd.

Po dvou hodinách jízdy kolem pobřeží jsme přijeli na nejjižnější cíp ostrova, kterému vévodil čerstvě vymalovaný maják Dondra. Čtyřicet pět metrů na výšku, sto padesát sedm schodů, čtyři sta šušníků hlídači majáku, že nás pustil. Na druhém poschodí dvojice vojáků pozorně sledovala na barevné obrazovce pohyb lodí, proplouvajících v monitorované oblasti. Ze špičky majáku byl nádherný pohled. Projeli jsme městem Umatara (800.000), největším na srílanském jihu, odkud pochází nejlepší obchodníci. Zastavili jsme ještě u nějakého buddhistického chrámu na nedalekém ostrově a u tří rybářů, sedících na tyčích asi dva metry nad vodou a simulujících chytání ryb. Jejich nafocení nás stálo dvě stě šušníků. Jejich kamarád už čekal u našeho autobusu a vybíral vstupné. To nebylo lovení ryb, ale turistů.

Konečně jsme zastavili před hotelem Flamingo na nejrušnější ulici turistické vesnice Unawatuna, která se táhla podél zátoky Unawatuna. Klimatizace, plazmová televize, velká lednice, wifi, telefon, ohřívač vody, uvítací dvě lahve vody, káva, čaj. To všechno jsme našli před několika dny v hotelu Camellia. V prázdném rodinném hotelu Flamingo z toho nic, ale nic, nebylo.  Tady máme trávit čtyři dny zaslouženého plážového povalečství. V pětimetrové výšce na stropu zavěšený velký ventilátor, který rozháněl „tam nahoře“ vzduch. Pokud nebyl výpadek proudu. Do tmy jsem se brouzdal kolem hotelů, obchodů (dva ze tří byla klenotnictví) a plážových restaurací. Můj pokoj (největší a nejdražší) je na druhém poschodí s velkým balkonem do hlavní ulice, kde to žilo hlučným nočním životem až do východu slunce. Objevil jsem, že na posteli je wifi signál.

Den: 12         Středa, 26. března 2014         Anuwatuna, Galle

Až do roku 2000 si mohli půdu na Srí Lance kupovat i cizinci. S 20% daní. Do roku 2010 s 100% daní. Pak už si ji nemohli kupovat. Asi v obavě, že by si zejména Číňané a Indové brzo koupili celý ostrov.

Po ránu jsem si vypral téměř všechny již zatuchající věci a pověsil na balkon. Do šuplíků velké almary jsem  poukládal  zbytek. Při snídani v plážové restauraci celá naše skupina dramaticky líčila noc plnou hrůzy kvůli hlučné hudbě a světelným efektům. Všichni mají pokoje na druhou stranu než já. Slunce vylezlo na třicet šest stupňů a tak nebylo co řešit. Báječné koupání ve vodě, kterou se dala zalít káva. Před polednem jsem se v hotelu nestačil divit. Všichni našinci se s kufry přesouvali do vedlejšího hotelu, kde je klimatizace. Suší se mi prádlo a konečně jsem vybalil kufr. Mám celý  dvanáctipokojový rodinný hotel jenom pro sebe. Při jeho pronajmutí bych platil 600 usd za noc mimo sezonu, nebo 900 usd v sezoně (prosinec-únor). Potěšená majitelka hotelu mi nechala přinést na pokoj ledničku.

Vesnice Anuwatuna leží na periférii čtvrtého největšího města ostrova, koloniálního města Galle (720 000). Po dopoledním a odpoledním koupání jsme si udělali tříhodinovou procházku po devadesáti akrech starobylé UNESCO vojenské pevnosti, obehnané mohutnými hradbami a baštami. Pevnost začali stavět Portugalci poté, co je sem v roce 1505 zavál vítr na cestě na Maledivy. Ve stavbě pokračovali Nizozemci poté, co odsud vyhnali Portugalce. Dílo dokončili Britové poté, co Nizozemci museli ostrov bez boje opustit na základě mírových smluv jako parťáci poraženého Napoleona. Na jednom místě trénovalo asi dvacet boxerů srílanské armády, o kousek dál hráli kluci kriket. Na nejzazším výběžku pevnosti skákal místní sebevrah pro radost a peníze zahraničních turistů do moře asi ze dvaceti metrové skály.  Na mojí prosbu se schovali všichni vojáci z kasáren, abych si jejich budovu nafotil jako „zajímavou koloniální stavbu“.

Při grilovaných jumbo krevetách s rýží mě Růžena zasvětila do tajů srílanských pláží. Asi padesát kilometrů jižně od Kolomba je oblast Bentota. Kilometry pláží a špičkové hotely s bazény. To proto, že jsou zde pořád velké vlny a koupou se jenom odvážlivci. Jako na Miami nebo na Kapverdských ostrovech. Asi sto dvacet kilometrů jižně od Kolomba jsou tři nádherné zátoky a méně honosné hotely bez bazénů, protože přímo pod nosem jsou žluto-písčité pláže s docela modrou vodou a bez divokých vln. Zejména dopoledne. Welligama Bay a Mirissa Bay jsou spíše pro baťůžkáře. Naše Anuwatuna Bay je pro střední třídu.

Otočil jsem list a od naší Báry Básikové se ještě dozvěděl výrobu polsambolu, populární přílohy k místním jídlům, hlavně k rotty.  Nastrouhá se bílá dřeň kokosových ořechů a do ní se namíchají rozdrcené zelené nebo červené chilli papričky, citron a cibulka. Dá se to jíst.

Den: 13         Čtvrtek, 27. března 2014        Anuwatuna

Po ránu jsem vyšel ze „svého“ hotelu, přešel přes silnici, posnídal ve „své“ restauraci a šel si zaplavat na „svou“ pláž.  V pravé poledne jsem byl objednán na jednohodinovou full body ájurvédskou masáž. Tradiční indická terapie je považována za nejstarší a nejholističtější systém péče o zdraví. Ujmula se mě nádherná Sinhálka, jenom v kalhotkách, a začala mě masírovat prsními bradavkami. Kecám. Byl to mladý kluk, vylil na mně speciální ájurvédský olej, který smrděl jako motorový olej a hodinu mě vůbec nešetřil. Pak jsem dostal jeden kokosový ořech a vrátil se do hotelu. Po další hodině jsem ze sebe šamponem a tekutým mýdlem smyl ájurvedsko-motorový olej a odešel na pláž. Strhla se průtrž mračen. Koupání pod masírujícími kapkami deště nemělo chybu.

Den: 14   Pátek, 28. března 2014   Anuwatuna, Meetiyagoda, Galle

V pravé poledne jsem byl opět na masáži. Subtilní matka od dvou dětí mi srolovala slipy na ultra-slim tanga, aby se všude dostala. Zase jsem musel čekat hodinu, než přestanou blahodárné účinky hnědého oleje. Pak jsem ho ze sebe pod sprchou vydrhnul.

Poslední exkurse zájezdu.  Hodina jízdy na sever kolem pobřeží. Projeli jsme kolem turistické vesnice Hikkaduwa, známé jako „korálové zahrady“. Tsunami však zničilo všechny korály a tak zůstaly jenom ideální podmínky na surfování. Zastavili jsme ve „zlatokopecké“ vesnici Meetiyagoda a vjeli do dvora „Moonstone Mines No. 1“, rodinného dolu na těžbu měsíčního kamene. V zadní části byly dvě šachty (spíše studny). V hloubce dvaceti metrů bylo ložisko bahna, promíchaného s různými polodrahokamy a do něj vykopané dvě štoly. Dole dva dělníci lopatami nakládali bahno do velkých kýblů, které nahoře jiní dva dělníci vytahovali klikou. Další dělníci bahno vylili na ošatku a obsah promyli ve vodní kádi. Na ošatce zůstaly různé kameny, zejména bílé, žluté a modré odrůdy měsíčního kamene, topas, hodně akvamarínu a několik rubínů. A tak to bylo s každou ošatkou. Když naše skupina, vedená majitelkou dolu poodešla, strčil do mne jeden dělník a v ruce mi ukazoval topas, akvamarín a tři měsíční kameny. Šeptem mi sdělil pětinu jejich ceny. Dal jsem mu pětinu požadované ceny. Něco sinhálsky zabručel.

Vrátili jsme se na hodinu do stmívající se gallské pevnosti. V místní kavárně měli vynikající zmrzlinu a zvláštní zázvorovou kávu (arabica, zázvor, bílý pepř). Ve městě Galle byla poslední šance nakoupit si v autorizované prodejně „Wine shop“ pivo, víno nebo tvrdý alkohol. Zboží a prodavači jsou od zákazníků odděleni kovovou mříží.  Co je pro Moraváky slivovice, to je pro Srílančany kokosový arak. Květy kokosové palmy se nenechají rozkvést, svážou se, konec lusku se nařízne a šťáva kape do nádobek, které na stromě vypadají jako lampiony. Šťáva se naleje do sudů a nechá vykvasit. Vznikne toddy, obdoba burčáku, který se vypálí na 37 stupňový arak. Pořídil jsem si jeden vzorek.

Poslední večer na srílanské Ibize. Prošel jsem se kolem desítky téměř prázdných restaurací a došel k restauraci Banana, kde to vřelo. Vypil jsem několik místních piv a pozoroval asi dvě stovky mladých cizinců, postávajících u dvou barů, potahujících z vodních dýmek nebo trsajících při stroboskopické disko hudbě o dvou stech decibelech. Techno kravál se táhl zálivem do čtyř hodin ráno.

Den: 15         Sobota, 29. března 2014

Poslední den na ostrově, kterému starořečtí zeměpisci říkali Taprobané, Arabové Serendib, Portugalci Ceilao a Angličané Ceylon. Společný název pro ostrov i stát vydržel téměř pět set let, do roku 1972. Pak místní zákonodárci přejmenovali stát na „ Svobodná, suverénní a nezávislá republika Srí Lanka“. Po šesti letech si to rozmysleli a dali státu ještě více zideologizovaný název: Demokratická socialistická republika Srí Lanka. Kromě Vietnamu jediná republika na světě s názvem „socialistická“.

Docela rutinní den. Snídaně, koupání,  ájurvédská masáž, oběd, koupání, večeře, koupání.

V devět hodin večer jsme naposled nasedli do autobusu a po prázdné dálnici profrčeli na letiště v Colombu. V nedělních 02:55 odlet do Dubaje. Tříhodinový tranzit. V 13:25 přistání na ruzyňském letišti.