Pátek, 24. 01. 2014

Po desáté hodině dopoledne jsem na internetu objevil zajímavou informaci. Nejlevnější zpáteční letenka na zítra z letiště Václava Havla na letiště Juana Guaberta Gomeze je o 3.133 Kč dražší než balíček (letenka, jednolůžkový pokoj na deset nocí, all inclusive a vstupné vízum), nabízený s brutální slevou (16.000 Kč) pár hodin před odletem cestovní kanceláří ESO Travel. Vzduch: 27 stupňů, voda: 25 stupňů, dvacet kilometrů bílých písčitých pláží. V Čechách má začít pořádná zima. O hodinu později jsem se stal řádným účastníkem zájezdu. Za jedenáct hodin se mám hlásit na Terminálu 2.   

O půl osmé večer jsem si objednal taxi a začal házet věci do kufru. Na největším ostrově souostroví Velké Antily jsem byl poprvé před devíti (Varadero), pak zrovinka v tuhle dobu před dvěma lety (Havana). Takže se už nemusím zdržovat poznávačkou třinácti set kilometrové nudle a rovnou přejít na plážové povalečství. Přibalil jsem si 1962 stran knižní četby a 364 stran švédských křížovek. V devět hodin večer jsem zamykal byt.

 Den: 1                  Sobota, 25. ledna 2014

V jednu hodinu ráno se Boeing 737 konečně zvedl a po pěti hodinách natankoval na Azorských ostrovech. Po dalších šesti hodinách letu nabral další čtyři tuny kerosinu v Dominikánské republice. Patnáct hodin od prvního vzletu jsme rolovali na letišti ve Varaderu. A protože jsme letěli proti hodinovým ručičkám, tak jsme si ubrali šest hodin. Najednou bylo zase dopoledne. A kolem nás slunečních 28 stupňů. Hezky jsem se usmál na recepční. Dostal jsem na pravé zápěstí růžový pásek číslo 13527 a k němu velký klimatizovaný pokoj a o něco menší balkon do zahrady s kohoutem a slepicemi a s vyhlídkou na kousek oceánu mezi palmami. Nějak to tady deset dní vydržím.

Na poloostrově Hicacos připadá asi šest kilometrů na vesnici Varadero (Kotviště), ve které tři dlouhé ulice (avenida) protíná šedesát čtyři krátkých ulic (calle). Za vesnicí začíná ono slavné turistické „Varadero“ napěchované luxusními hotely a dvěma golfovými hřišti. Jinak nic. Náš hotel Mar del Sur je mezi padesáti osmi hotely jedním z těch, které jsou umístněné ve vesnici.

Bez vlastnictví místních šušníků to nejde ani na Kubě. Vyměnil jsem si sto usd za 85,54 cuců a sto euro za 129,98 cuců. Prvním nákupem, již v kraťasech, tričku a plážových crocs, byla baseballová kšiltovka „Cuba“. A hned po ní několik láhví balené vody. Zjistil jsem si odjezdy autobusů do Havany a začal sekat při západu slunce první městské i plážové fotky. Koupání v Atlantiku odkládám na zítra.

Tři hotelové bary, velice slušně zásobené, jsou vyváženě k dispozici: plážový do pěti, bazénový do deseti hodin a lobby bar se nikdy nezavírá, 24/7. V žádném z nich alkoholem nešetří. Kvalita jídla v hotelové jídelně by nejspíš nezískala žádnou michelinku, ale výběr je docela slušný. K jídlu nám bílé, nebo červené španělské víno chodí dolévat tmavá, mladá Olga. Hned jsem jí řekl, že má hezký zadek. Nestačím dopíjet. Pozdě večer byl u jednoho ze dvou hotelových bazénů první animační program. Dva kouzelníci předváděli různé čáry a kolem nich v rytmu Madonny a Rihanny kroužilo v rytmu salsy šest spoře oděných dívek. Před půlnocí jsem se vrátil na pokoj, odehnal ještěrku z postele a sám jsem v ní usnul.

 Den: 2                Neděle, 26. ledna 2014

Již v Ruzyni se na mne zaháčkoval lehce upovídaný šedesátník s mroží fasádou na tváři. Zdeněk z Poličky. Poté, co se rozvedl s manželkou, si vyhledával družky na internetové seznamce a měnil je po osmi letech.  Zdeněk si vzal dobrovolně na starost odpovědnost za pitný režim. Náš dnešní program se dělil na pobyt v jídelně, pobyt u hotelových barů a pobyt u plážového baru. Mým úkolem bylo dostat nás sporadicky do modře průzračné, tak akorát vyhřáté vody. Postarší paní z naší výpravy si při plážové piňakoládě postěžovala, že v koupelně je malé umyvadlo, chybí šuplíky, televizní obrazovka byla zaprášená a na pokoji nemají kobereček. Zdeněk ji vysvětlil, že by na něm uklouzla a zlomila si kotník. Tím ji uklidnil.

Dopoledne jsme měli první informativní schůzku s místním průvodcem Davidem. Vystudoval Vysokou školu železničního stavitelství v Žilině. Kromě studia také závodně boxoval. Prý prohrál jenom jeden zápas. S cikánem z Komárna. Ale ten byl o deset kilo těžší. Pak David řekl, že nejpopulárnější osobou na Kubě je Fidel Castro, protože udělal hodně dobrého pro svůj národ. A že od letošního prvního ledna se na Kubě musí platit daně. Vidí v tom předzvěst konce socialismu. K nabídce výletů se z časových důvodů nedostal a tak se zase uvidíme zítra.  

Den: 3                Pondělí, 27. ledna 2014

Při dopolední schůzce David varoval před tropickým sluncem a prodal několik výletů. Při bazénovém baru jsem si povídal se sedmdesátníkem, Čechokanaďanem Vláďou, který bydlí v Ontáriu a v zahraničí používá jméno Felix. Když od něj v Čechách odešla žena, vypravil se v roce 1983 přes Rakousko do Kanady. Domů posílal peníze svému jedinému synovi, který se však upil k smrti. Felix jezdí v tomto období na Kubu přes deset let. Dva měsíce s plnou penzí ho přijde na tři tisíce kanadských dolarů. Tvrdí, že čtyři pětiny ze dvou milionů zahraničních návštěvníků Kuby jsou Kanaďané, z nichž jsou čtyři pětiny důchodci. Denně přilétá v sezoně pět až deset kanadských charterů. Především na Varadero. Proto je zde i Kanadský konzulát. Když jsem mu řekl, že jsem nezaměstnaný, ale už jsem byl několikrát v Chorvatsku, získal jsem si jeho sympatie. Prý mám šetřit a jednou ho určitě navštívit.

Večer byl u bazénu znovu animační program. Salsové tanečnice. Bez kouzelníků.

Den: 4                  Úterý, 28. ledna 2014             Havana

Tak tedy, do Havany. Já, „mrož“ Zdeněk z Poličky a přidali se k nám pohodoví čtyřicátníci Igor a Braňo, kteří začátkem devadesátých let otevřeli v Bratislavě první slovenský „bordel“.  Po necelých třech hodinách jízdy v čínském klimatizovaném autobusu jsme před jedenáctou hodinou vystoupili uprostřed sedmikilometrového nábřeží  Malecón.  Na parkovišti stál nádherný bleděmodrý dodge z roku 1954, s černými koženými sedadly, světle červenou palubní deskou a malým ventilátorem.  S řidičem Albertem jsem usmlouval cenu a začala naše spanilá jízda dvoumilionovým městem. 

První zastavení bylo u nejpopulárnějšího parku. Park Mahatmá Gandhí, kterému se říká fikusový. A pak v dalším parku, kterému se říká Park Johna Lennona, protože jeho hlavní atrakcí je bronzová socha Johna Lennona, sedícího na jedné z laviček.  Snem každého cizince bylo mít společnou fotku, nejlépe s rukou kolem Johnova krku. Kousek vedle byl nedefinovatelný útvar z rolovaného plechu (údajně autopostava) a dole cedulka: „Miluji Tě. Vrať se. Yoko Ono“. Obě „kulturní památky“ hlídal osmdesát šesti letý děda. Podle Alberta za osm cuc měsíčně. Pak jsme ještě zastavili na několika „must to see“ místech, které jsem viděl před dvěma i před devíti lety, a zastavili před budovou Kapitolu (obšlehnutá budova ve Washingtonu). Následující čtyři hodiny zbyly pro pěší poznávání středu města, zejména jeho koloniálních uliček. Nechtěně jsem se stal vůdcem i překladatelem naší čtyřčlenné smečky.

Věčně nadržení Slováci zírali na každou mladou dívku. Malá prsa, velká prsa, malý zadek, velký zadek. Říkali tomu: „očný kontakt ako hovado“. K našemu překvapení většina z nich skutečně začala komunikovat. Rozhovory byly velice krátké. Jak se jmenuje a za kolik. Nakonec se jeden ze Slováků odhodlal k činu. Ona byla hezká ve tváři, černovlasá, bez prsou, bez zadku. Ukecal jsem cenu ze čtyřiceti na dvacet cuců a už nám oba někde zmizeli. Sedli jsme si na chodník před jedním obchodem a čekali. Po dvaceti minutách se objevil. Spokojený, upocený. Prý nás nechtěl moc zdržovat. Dokončili jsme prohlídku starého města a v pět hodin jsme znovu nasedli do autobusu. Vyhodnocení dne jsme provedli v hotelovém lobby baru.

 Den: 5                  Středa, 29. ledna 2014

Jako zatím každý den, celodenní nádherné sluneční počasí těsně pod třicítkou a báječná blankytně modrá voda. Dopoledne jsem to s koupáním téměř přehnal. Odpoledne jsem proto popadl „krávu“ a prošel se po první avenidě 32 bloků, až k nulté ulici, kde stála La Casa de Al. Dům, nyní restaurace, odkud se ve třicátých letech pašoval do prohibičních Států alkohol. A také letní sídlo slavného Al Capone. Před domem byli tři živí pelikáni a z druhé strany maketa Alova auta. Vrátil jsem se 32 bloků na hotel. Čechokanaďana Felixe urazili na recepci a tak se odstěhoval do jiného hotelu. Servírka Olga (jak měla ten hezký zadek) také odešla sloužit do jiného hotelu. U recepce jsem zahlédl nějak povědomého dvoumetrového černého Kubánce. A bylo jasno. To on mi, bez štaflí, před devíti lety vyměňoval na pokoji vypálenou stropní žárovku.

 Den: 6                  Čtvrtek, 30. ledna 2014

Slováci odjeli ráno na dva dny do Trinidadu, kde jsou podle průvodce Davida hezké budovy a levná děvčata. S tou chválou na počasí jsem to přepískl. Dnes bylo téměř celý den pod mrakem, dopoledne padaly husté provazy. Na pláži vztyčený červený praporek. Po obědě vylezlo slunce. Za pět šušníků jsem si za dvě hodiny objel vyhlídkovým autobusem celý poloostrov. Ve vzdálené rezortní části se čtyř a pětihvězdičkovými hotely musí být strašná nuda. Kolem nikde nic. Na naší pláži byl vztyčený žlutý praporek a několik nadšenců se vrhalo do přívalových vln. A pak zase lilo. Bary dostávaly zabrat.

Po desáté hodině večerní jsem přešel 32 bloků, až k vyhlášené 60. a 62. ulici. Jediné místo na poloostrově s přirozenou (neanimační) kulturou. Necelých dvě stě metrů od sebe dvě restaurace. Tak jsem mezi nimi párkrát pendloval. První byl na 60. ulici „Barestaurant Beatles“. U vchodu vítaly hosty bronzové sochy čtyř Brouků. Na zahradě hrála místní kapela největší beatové pecky 70. a 80. let. Asi dvě stovky převážně zahraničních turistů sedělo, postávalo, dopíjelo jednu lahev piva za druhou, zpívalo a občas mávalo rukama. Několik mladých, přiopilých dívek se kolem podia kroutilo v transu a chrapotilo refrény Beatles, Rolling Stones, U2, AC/DC, Led Zeppelin, Metallica, Guns ´n´ Roses, Red Hot Chilli Pappers, atd. Sympatická rocková koncertní atmosféra.

Přešel jsem do druhého hudebního svatostánku. Polootevřená restaurace s dlouhým barem a jednoduchým názvem „Snak Bar Calle 62“. Uvnitř i venku sedělo, postávalo asi dvě stě převážně Kubánců a jiných Latinoameričanů. Sexem nabušený dívčí band hrál a zpíval elektrizující salsu. A všichni se vlnili v jejím rytmu. Na parketě, u stolů. I dívky, stojící ve frontě na toaletu. Seděl jsem u stolu v první řadě a sekal jeden snímek za druhým. Myslel jsem si, že mě chce vyzvat k tanci. S milým úsměvem mi však nabídla za deset cuců cédéčko se sto MP3 skladbami kubánské salsy.

Přesně o půlnoci salsa koncert skončil a tak jsem se vrátil k rockovému koncertu. A odsud 32 bloků zpět na hotel. V lobby baru jsem si dal jednu kávu, dvě porce mojita a letmo prohlížel 532 právě nafocených záběrů.

 Den: 7                  Pátek, 31. ledna 2014

Dopoledne na pláži nemělo chybu. Báječná voda. Při plavání jsem měl dojem, že slyším píšťalku sudího u plážového volejbalu. Prý to ale pískal na mě plážový hlídač, že jsem zaplul moc daleko a pak mávnul rukou. Bez cestovního pasu bych mu stejně na sousední Floridu neuplaval. Pak se objevil rybář s kbelíkem ryb a odněkud přilítlo tucet pelikánů. Plážové osazenstvo si je začalo fotit a odvážnější také hladit. Zdeňkův pelikán si to nenechal líbit, prudce otočil hlavou a svými roztaženými „klepety“ dokrvava upravil jeho „mroží“ fasádu. Jedna mladá holčina s pevnými dvojkami si sundala podprsenku a začala se slunit. Ad hoc obdivovatelů bylo dost, ale žádný odvážlivec ji nehladil.

Po večeři a hotelovém tanečně-stepovacím programu jsem vytáhl Zdeňka za pravou kulturou. Stejně dělná atmosféra jako včera. U Beatlesáků jsem se nejprve seznámil s Estonkou Rut, přítelkyní rockového frontmana kapely Hymera (prý jedné z nejlepších rockových kapel na Kubě), zpěváka Alexandra, která mi dala e-mailovou adresu (tiik1@hotmail.com), ať jí pošlu nějaké fotky.  Výborná byla také štíhlá zpěvačka Sandra, která zpívala hlavně z repertoáru Jenis Joplin. S tou jsem se ale neseznámil.

 Den: 8                  Sobota, 1. února 2014             Havana

Nepamatuji, kdy jsem naposled (pokud vůbec) fotil šest hodin kadencí sto dvaceti snímků za hodinu. Tolik času jsem opět trávil v Havaně. Dnes bez „doprovodu“. Jenom já, bágl se Sovákem, nikon a na šest hodin cesty autobusem také Levhart od Jo Nesbo. Nádherné třicítkové počasí.

Vystoupil jsem u budovy Ústředního výboru Komunistické mládeže Kuby. Vedle, na dětském hřišti, si hráli děti a v rohu na holičské židli jeden držel a druhý holil dohola asi sedmiletého pionýra.

V tomhle vedru Havanci všeho věku sedí, postávají před svými domy a sledují pouliční cvrkot. Jeden stařík mě zatáhl do dvora, do svého bytu. Síla. Dal jsem mu tři cucy. Základní škola, jenomže je sobota. Holčička s velkou panenkou a o něco starší dívka mě provodily po chodbách. Před dalším domem seděla květinová bábulenka. Ve vlasech měla asi kilo červených květů a kouřila cigáro. Další cuc. Náměstí, připomínající Montmartre. Antikvariátní literatura, staré obrazy, bankovky, mince, fotoaparáty, hodinky. Na jiném náměstí stál kostel sv. Františka z Asisi. Po starých dřevěných schodech jsem vylezl na zvonici a nafotil celou starou Havanu.

První přestávku jsem si udělal v parčíku poblíž havanské university. Přistoupil ke mně prodavač anglické verze stranického deníku Granma. Společně jsme si prohlédli dnešní zvláštní vydání. Včera skončil v Havaně II. Summit CELAC (Společenství států Latinské Ameriky a Karibiku). Příloha plná fotografií, na kterých vyhublý, sedící Fidel Castro s nataženou levou nohou, oblečený v modrých teplácích se dvěma bílými lampasy se postupně vítá se třiceti třemi prezidenty a premiéry. Další cuc.

Ve starém městě si spousta lidí otevřela prodejny kávy, zmrzliny, hamburgerů nebo mini-galérie. V jedné z nich jsem si vypil kávu s majitelem-malířem a jeho manželkou, profesorkou dějin kubánského filmu na havanské univerzitě. V prodejně suvenýrů jsem objevil nejfotogeničtější holku ve městě. Přes zamřížovaná okna jsem nakoukl do různých dílen a opravoven: krejčovství, oprava brýlí, oprava vyčvachtaných bot. Na ulici bílé kotě okousávalo vybělenou skopovou hlavu. Kolem profrčel bílý otevřený americký kabriolet s nevěstou v bílém. V prázdné kubánské hospodě mi ke kávě za pět cuců vyhrávala půl hodinu čtyřčlenná kapela.

Poblíž Kapitolu jsem zaslechl z jedné budovy dětský sborový zpěv. Baptistický komplex. Kostel spojený s křídlem, kde byla řada „učeben“. Za pět cuců se mě ujal místní nevímkdo a povodil po budově. V jedné třídě seděla v půlkruhu asi dvacítka různého věku. Bezdomovci, diskutující se dvěma psychology o svých problémech, zejména alkoholismu. Po ukončení meditace dostanou najíst. Ve vedlejší místnosti seděly v lavicích starší ženy a podle „karaoke“ na velkém plátně zpívaly náboženské písně. Děti již dozpívali a dívali se na filmové sekvence, které pak budou komentovat.

V parku s nejstarším stromem v Havaně jsem se zadržel se čtyřmi mladými hudebníky a jedním staříkem. Od jednoho ze dvou čumilů jsem si nechal vysvětlit základy domina, které hrála na ulici čtverice mužů a z mého focení neměla vůbec radost.

Před návratem do Varadera, v parčíku poblíž autobusové zastávky, právě začal kohoutí zápas. Dědkův kohout byl o hodně lepší než kohout mladého kluka, který to těžce snášel. Nepochopil jsem, proč kohouti v zápalu boje přilezli až ke mně. Jakoby se ten slabší chtěl za mne schovat. Přijel autobus.

V baru jsem si objednal jednu kávu a dvě cuba libre. A začal jsem si spokojeně prohlížet své nové fotografické bohatství.       

 Den: 9                  Neděle, 2. února 2014

Ve vesnici Varadero jsem neobjevil žádný funkční kostel. Tak jsem se zastavil v supermarketu na 44. ulici a nakoupil do Prahy několik vzorků místního alkoholu. Třeba zbyde i na fotosoutěž. A znovu na pláž. Slováci již z ruštiny hodně zapomněli a tak jim plážová konverzace s novou várkou děvčat z Moskvy poměrně vázla a nesměřovala očekávaným směrem. Děvčata si postěžovala, že v hotelu jsou jenom „bábuški i děduški“. Také dnes byla báječná voda. Odpoledne jsem se prošel na 11. ulici a v tržnici zakoupil na celém Varaderu jedinou ošoupanou botu, černou bagandži číslo 38 na pravou nohu, i s opravdovou tkaničkou. Tenká cizelérská práce z keramické hlíny. Mám z ní radost, i když nevím, co s ní budu dělat. Na zpáteční cestě jsem zahlédl v jedné zahradě opravdového husky. Ten chudák se potil víc než já. Do hotelu přijelo třicet malinkatých mužských Chilanů.

Večer mě barman naučil míchat Cuba niňo, což je obdoba Bloody Mary, jenom místo vodky se použije kubánský rum. Pak jsem se, společně se sto milionem amerických diváků, díval v televizi na 48. Super Bowl, kde půlminuta reklamy stojí čtyři miliony usd. Neuvěřitelný zápas. Seahawks ze Seattle natrhli zadek Broncos z Denveru. Ve třetí čtvrtině vedli 36:0. Nakonec zvítězili rozdílem 35 bodů, 43:8. Přál jsem jim to, protože v Seattle se mi líbilo. V Denveru jsem nikdy nebyl. Vrátil jsem se do baru pro dvojitou kubánskou whisky.  

 Den: 10                Pondělí, 3. února 2014

Ráno posledního dne výletu jsem začal na balkoně manikúrou a pedikúrou. Ostříhal jsem si nehty. A také jsem se oholil. Co jiného dělat, než jít na pláž. S dvěma Moskvankami jsem si vyměňoval vtipy o Čukčích. Včera mi pokojská udělala na posteli z ručníků a deky nápis Cuba, dnes jsem objevil nápis Love. Její měsíční plat je 30 euro (20 konvertibilních a 250 nekonvertibilních pesos). Po obědě jsem se naposled prošel po První avenidě a v podvečer po pláži při zapadajícím atlantickém slunci. Oběma Slovákům se dnes zadařilo. Večer vystupovali v hotelovém bazénu akvabeláci a akvabely.  Netušil jsem, že to může být tak odvážná podívaná. Po půlnoci jsem se rozloučil s lobby barem.

Den: 11                Úterý, 4. února 2014

Původní ranní odjezd od hotelu (07:45) se posunul o tři hodiny, čímž jsme získali bonus ještě jednou si zaplavat a ještě jednou zaskočit do lobby baru, zda je všechno v pořádku. Bylo. Čtyři hodiny čekání na opožděné letadlo. Prý ale budeme mít silný vítr do zad, a tak bude let o tři hodiny kratší. Boeing 737-800 zase připomínal spíše konzervu sardinek. Zdálo se mi, že jsem nezamhouřil oko, ale vedle sedící Zdeněk tvrdil opak. Prý jsem dokonce i hlasitě chrápal. Dá se mu věřit.

Den: 12                Středa, 5. února 2014

Z varaderských třiceti do ruzyňských dvou stupňů jsme přiletěli před ranní devátou hodinou. Na Letné tradiční rituál: vana, pračka, pošta. Jenom, aby mi to všechno do soboty uschlo.