Den: 1           Středa, 18. prosince 2013                  

Poslední mobilová rada, již do tranzitního prostoru pražského letiště, byla, ať je J. ke mně tolerantní a ať jsem já k ní velkorysý. Oběma se nám to líbilo. Zatím. Šest hodin přeletu ze zimy do tepla v narvaném boeingu proběhlo bez turbulencí. Jenom známý český herec Bob K. v první řadě seděl sám. Smartwings byly docela pohostinní. Dvakrát teplé jídlo a třikrát červená frankovka s kolou.

J. se vzorně připravila na nadcházející týden a tak na dubajském letišti věděla, že k našemu hotelu jede červená a ne zelená linie místního metra. Každý z velkých čistých, převážně narvaných vagonů má část vyhraženou v neděle-čtvrtek, 07:00-09:00, 18:00-20:00 pouze pro ženy a děti. Zbytek cesty k hotelu jsme se svezli taxíkem za 8,50 dirhamů, ale zaplatili 10 dirhamů, protože to je minimum. Náš hotel byl hned za rohem.

Winchester Hotel, který si J. našla před dvěma měsíci na internetu (www.winchest.com) se zdá být docela v pořádku.  I když není přímo na pláži. Mladý recepční dal J. 3+1 s balkonem pro ping-pong na 4. poschodí, mně dal stejných 74 m2 na 1. poschodí. Bez balkonu, ale vedle jídelny. Na stěně v ložnici i v obyváku je nalepená velká plazmová televize. V kuchyni je pračka, lednice, sporák, toastovač, atd. Před půlnocí jsme si ještě v nedalekém supermarketu nakoupili různé vody a na recepci wifi na celou dobu pohytu.     

Den: 2          Čtvrtek, 19. prosince 2013

Spojené Arabské Emiráty (113.) jsou svojí rozlohou o něco menší než Rakousko (112.) a o něco větší než Česká republika (114.). Místních lidiček je pětkrát méně než Čechů a Moraváků, ale mají hodně písku a ještě více ropy.

Většina hotelové klientely jsou mnohapočetné indické rodiny a tomu odpovídá i indická snídaně (sambar, idly, pooha, masala čaj, apod.). Vzdálenostní hendikep řeší hotel deseti autobusy denně do čtyř různých destinací.

V devět hodin jsme se svezli na veřejnou Jumeirah Open Beach. Velká žlutá prázdná pláž s desítkou krytých kamenných stolů, již okupovaných ruskou klientelou. A několik plechových válcových převlékáren, propagujících město Dubaj jako kandidáta pro Expo 2020. Nepříjemný vítr i mořská voda byly o poznání studenější, než bylo domluveno. J. si pouštěla něco do sluchátek a já jsem sbíral první záběry. Nakonec jsme se s vodou skamarádili. I když, až tak silný první zážitek to nebyl.

Odpoledním autobusem jsme dorazili do Dubai Mall, šestého největšího obchodního komplexu na světě. Prý si těch jeho tisíc dvě stě obchodů budeme dvě-tři hodinky prohlížet a vrátíme se na hotel. Nejprve nás fascinovalo třípatrové XXL akvárium (50x20x11 metrů), největší na světě, pak vynikající pozdní japonský oběd. Než jsem si udělal (padesátou) fotku akvária, protože je v něm 33000 mořských živočichů, už jsem J. neviděl. Jsem velkorysý, ona tolerantní a tak se mi zase objevila. Několikrát. Já jsem se díval spíše po lidech, J. se snažila vynecháním neurazit žádný obchod, zejména světových značek. Kávovou přestávku jsme si dali ve Starbucks. J. se moc nelíbilo, že jsem dělal opakovaný kukuč na prodavačku, která měla nejkrásnější oči v celém mallu.

Když už nám nezbývalo moc nenavštívených obchodů, vyšli jsme ven a před nejvyšší budovou světa – Burj Khalifa. A vychutnali si pětiminutovou vodní, hudební fontánu. Pod výmluvou na nutnost vyměnit si další šušníky (1 USD – 3,65 dirhamů, tj. 1 dirham – 5,50 Kč), jsme se vrátili do Dubai Mall a čtyři hodiny od oběda si dali filipínskou večeři. J. objevila dosud neobjevenou nákupní uličku a prohlásila, že tento obchoďák je „brutálně obrovský“. Já jsem objevil sběratelskou kšiltovku a kluziště ligových rozměrů se stovkou zahalených i nezahalených bruslařů. Dvě hodiny stojí osoby nad 100cm 50 dirhamů, pod 100 cm polovinu.  Po osmi hodinách prohlídky Dubai Mall jsme následovali šípku ke stanici metra. Že nadzemní zig-zag chodba („footbridge“) měří přes osm set metrů jsme zjistili až na jejím konci. Na svém balkoně J. nabídla láhev australského chirazu, při kterém jsme provedli vyhodnocení prvního dne.  

Den: 3          Pátek 20. prosince 2013

Po indické snídani jsme se autobusem přesunuli na včerejší pláž, odkud taxíkem deset kilometrů na jinou pláž. Rychlost větru 36 km/hod. byla znát. Do vody jsme vlezli jenom jednou. J., zabalená do dvou osušek, si začala číst „Rybí krev“,  já povídky od Ed McBaina.

Přesun taxíkem ze staré do nové Dubaje, Dubai Marina. Na luxusní promenádě podél pobřeží The Walk na zahrádce korejský oběd. Kousek opodál hrála skupina arabských dudáků. U informačního stánku příjemná holka s bujarými vlasy a stříbrnými rovnátky řekla, že rychlovýtahem se do restaurace na 124. poschodí (ze 163) dostaneme za necelou minutu po úhradě 140 dirhamů. Ovšem až za týden, protože dřívější termíny jsou již vyprodány. Po 2909 schodech prý to nejde. Hitem letošního roku je totiž 828 metrů vysoká Kalifova věž (Burj Khalifa). Dlouhou procházku ve svižném tempu při západě slunce kolem umělého vodního kanálu jsme zakončili u jachetního přístavu.

Na špičce ostrova ve tvaru palmy, Palm Jumeirah, jehož osou je dvoukilometrový „kmen“ a sedmnáct „palmových listů“, stojí růžový dvouvěžový hotel Atlantis odkoukaný od stejného hotelu v Nassau. A třetí kopie je v Jižní Africe, protože jejich majitelem je jihoafrický obchodník. V Nassau bydlel Michael Jackson, američtí prezidenti, britská královna, tady ti, co mají na některý ze 1 693 pokojů. V Nassau stojí jedna noc v Bridge suite 25.000USD, tady 38.600 USD. Ve tmě toho nebylo moc na koukání a tak jsme využili novinku – nadzemní monotrail – a odjeli z umělého ostrova. Na zbývajících dvacet kilometrů jsme si vzali drožku. Egyptský taxikář nás upozornil na hotelová dvojčata Marriott, svými 72 patry nejvyšším hotelem na světě. A vedle ukázal na písek, kde bude stát za pár let veliký obytný dům, otáčející se kolem vlastní osy. Jednou za den.

Před půlnocí J. uvařila vynikající indickou večeři (kuře tikka s basmati rýží).

 Den: 4          Sobota, 21. prosince 2013      

Podle předpovědních rosniček měl být dnešek posledním hezkým, slunečním dnem našeho pobytu. Takže – kamkoliv k vodě. Po dvanácti stanicích metrem jsme vystoupili někde u dálnice, kde nikdo jiný nevystupoval. J. udala bangladéšskému taxikáři cíl naší jízdy a – byli jsme před hotelem Atlantis. Jeho součástí je také soukromá de luxe pláž Nasimi Beach se stovkou opalovacích single lůžek a dvacítkou „manželských“ lůžek. Pronájem single lůžka za 200 dirhamů (1.100 Kč). J. zatnula zuby a zaplatila. Dobrá zpráva: jedná se o kredit na plážový bar a jídlo.

Protože je pláž na vnitřní straně „palmy“, voda byla jako prkno, chladná tak akorát a celý den svítilo sluníčko bez obláčků. Průběžně se o nás starala (hlavně o J.) asi dvacítka obsluhujícího personálu v bílých košilích a kalhotách. Slunečník jí pravidelně posouvali tak, aby jí stínil pouze tvář. Mě se nikdo na nic neptal. Na nápojovém lístku bylo přes padesát druhů alkoholu, včetně plzeňského piva. Vše „za babku“. Průběžně jsme se koupali, opalovali a popíjeli mojito a sundowner.  A do toho nám holohlavý DJ pouštěl příjemnou hudbu. Tenhle způsob života neměl chybu. Podle J.: „Hovno je nám tady zle.“.  K pozdnímu obědu jsme si dali vynikající beach-burger (cca 500 Kč). Většina lidí kolem nás potahovala ze šiši lulek. Příjemně utahaní jsme se vrátili do svých bytů a dali si horkou koupel.  Nebylo co vyhodnocovat. Pohádkový den.  

Den: 5          Neděle, 22. prosince 2013

Před hotelem stál opuštěný bílý Lamborghini z Kataru. Prošli jsme se ke své domovské stanici metra Al Karama a poté vystoupili na stanici Palm Deira, protože se mi ten název líbil. Venku šestiproudovka a obrovský panel na muzikál Chicago. Čtvrtý den, čtvrtá pláž. J. na mapě objevila pláž Al Mamzar Park. Ochotný policista zadržel odjezd místního autobusu ze zastávky, ale řidič se omlouval, že jede úplně jinam, než chceme my. Takže drožka. Pákistánský řidič připustil, že obyvatele SAE se dělí na místní „občany“ (cca 15 % ze dvou milionů) a zahraniční „rezidenty“ (převážně z Indie, Ruska, Pákistánu, Bangladéše a Filipín), kteří dostávají povolení na dva roky (pokud u státních firem), nebo na tři roky (pokud u soukromých firem). Ale nemohou pracovat u státních institucí a nemají bezplatnou zdravotní péči ani školné. SAE občanství nemohou v žádném případě získat. A musí sekat dobrotu, protože mohou být všichni do tří let vyhoštěni ze země. 

Al Mamzar Park byl kombinací parku a dlouhé pláže. Vydrželi jsme zde dvě hodiny. Většinou pod mrakem, silný vítr. Rozhodli jsme se přejít z pobytové do poznávací fáze programu. Taxíkem, s dalším pákistánským řidičem, jsme zajeli do Creek Park. Ten název se mi líbil. Další úlet. Byl to dětský park u vody, Children´s City, s přelézačkami, nadlézačkami n a podlézačkami.

Podle indického taxikáře je město Dubaj zhruba čtverec o rozměrech 65×65 kilometrů. Zastavil nám před Dubai Museum (Al Fahidi Fort), kde návštěvníci nad šest let platí tři, pod šest let jeden dirham. Historie města až do roku 1969 je o beduínech, pirátech, lovcích perel a rybářích. To jich bylo 59 000. Pak jim Britové objevili ropu a začali ji vyvážet v době největšího ropného boomu. Sedm šejků se dalo dohromady, vyhnali Brity a 2. prosince 1971 vyhlásili nezávislost. A začali prodávat ropu sami. V roce 1977 jich bylo již 207 000 a o deset let přes půl milionu. To nebylo natalitou. A moudří šejkové jenom rozhodovali, kdy a kde (ne za kolik) postaví něco „dechberoucího“.

Dřevěným vodním taxíkem (abra) jsme se dostali za jeden dirham na druhou stranu zálivu, na Zlatý súk a Súk s kořením a s hodně vlezlými prodavači. Začalo se  stmívat, ozval se hlad. Dali jsme si po dva shawarma, jak zde říkají gyrosům. Prošli jsme se čtvrtí Deira, plné obchodů a metrem se vrátili do hotelu. Lamborghini již odjelo.

J. zjistila, kde lze nakoupit za přijatelnou cenu jakýkoliv alkohol. Hlavně jsme chtěli víno na Štědrý večer. Onen magický obchod měl být půl hodinu chůze od hotelu. Našli jsme ho. Jmenoval se „African Eastern“, měl neprůhlednou barevnou výlohu (ani zmínka o alkoholu) a uvnitř byl výběr, co hrdlo ráčí. Jenomže – podmínkou bylo „povolení“ (licence). K němu vedly čtyři podmínky: nebýt muslimem, být starší než 21 let, mít pravidelný minimální příjem (zatím dobrý) a – být rezidentem této země.  A bylo vymalováno. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v japonské restauraci a při „sněz, kolik můžeš“ s ledovým čajem, jsme se přecpali různými maki sushi a grilovanými krevetami.

Den: 6          Pondělí, 23. prosince 2013

Podle příručky Marco Polo sluníčko v Emirátech „svítí téměř 360 dnů v roce“. Asi nastal jeden ze zbývajících pěti dnů. Od půlnoci klepaly za otevřeným oknem dešťové provazy. Dohodli jsme se prožít den „únavy materiálu“. Na koupání v moři to rozhodně nevypadalo. J. zůstala na hotelu a já jsem s dvěma nikony vyrazil mezi mrakodrapy.  Začal jsem u World Trade Centre a kolem  Emirates Towers došel k Financial Centre. Mladá Číňanka mi na ulici nabízela čínskou masáž v Avatar Spa Club. V nedalekém pětihvězdičkovém hotelu. Hodinu za stovku. Pomenší, snad Filipínka, těsně před porodem, měla na červeném tričku bíle napsáno: „Tis the season to be pregnant.“. Pochlubila se, že si to tričko vybrala sama. Potomek prý zde bude do týdne. Při zpáteční cestě jsem si v metru všiml tři „pokutové“ cedulky: jídlo a pití – 100 dirhamů, kouření – 200 dirhamů, zastavení vlakové soupravy – 2000 dirhamů. A v prvním vagonu jsem si všiml, že nemáme řidiče. Na každé stanici jsou dva až tři policisté v zelených uniformách. Namátkově prohlíží osobní doklady rezidentů.

 Někde v první světové dvacítce je i další dubajský magnet na utrácení peněz Mall of the Emirates se svými pěti sty obchody. Až po ty nej, nej značky, včetně diamantové De Beers. Místo akvária nebo kluziště je zde „gigantická lednice“ Ski Dubai, kde dospělí i děti platí za 45 minut 145 dirhamů. VIP vstupenka na 90 minut stojí 850 dirhamů. Včetně kompletní lyžařské výstroje. Lyže Rossignol. Za tyto šušníky si pak mohou nadšenci bílé stopy užívat na ploše tří fotbalových hřišť krytý lyžařský areál s pěti sjezdovkami (až 400 m), vleky i lanovku s gondolami. Děti také sáňkování, šplhání na sněhovou skálu nebo sjíždění v obrovské kouli.  Bylo docela natřískáno. Pro většinu místních nejspíš první kontakt se sněhem. Byl čas na večeři. Pochutnal jsem si na íránských jehněčích kotletách s jogurtem.  

Den: 7           Úterý, 24. prosince 2013

Ke snídani jsem si dal bhaji, zakusoval pavem a zapíjel masala čajem.  J. dala přednost posilovně, já návštěvě Jumeirah Mosque, největší a nejkrásnější mešitě ve městě, postavené před dvaceti lety z vápence barvy slonové kosti. Se stovkou dalších zájemců jsem naslouchal výkladu v černém hávu oděné ženy z New Yorku, která konvertovala na islámskou víru. Její presentace sice měla hollywoodský šmrnc, ale po půl hodině jsem se tiše vytratil. Kousek dál byla další mešita. Zul jsem se a vešel dovnitř. Docela hezká a úplně prázdná. Vedle vchodu bylo čtyřicet osm vypínačů. Tak jsem si interiér krásně rozsvítil. A oba nikony chrochtaly blahem.

Kvůli nestabilnímu počasí se J. chystala opalovat u hotelového střešního bazénu. Zvítězil můj protinávrh a tak jsme se oba ocitli podruhé na soukromé Nasimi Beach. Zatnul jsem zuby a zaplatil. Slunce se nad námi smilovalo, ale vítr ne. K různým pizzám jsme si dali chilský merlot. Při začínajícím západu slunce a pořád sílícím větru jsme se vrátili na hotel.

V gala oblečení jsme zavítali znovu do Dubai Mall, propojeného s Burj Khalifa. Naposled jsme si vychutnali hrající vodní fontánu z různých stran a neúspěšně hledali volné místo v narvaných restauracích kolem umělého jezera. Nakonec byl z toho Nordsee večeře s rybí polévkou, smaženou aljašskou treskou a novými brambory. J. se v Bruberry moc líbil růžový dětský kabátek z kvalitního materiálu, dokonale ušitý. Než se podívala na cenovku, téměř 12 000 Kč. Předposledním metrem jsme se vrátili na hotel. Cestou se ještě na chvíli zastavili v supermarketu, kde jsem nejspíš ztratil soudnost a zakoupil litrové balení karamelové zmrzliny a litr Sea Buckthorn. Sám nevím, jaký je to džus.

V jednu hodinu středečního rána začala na balkoně u J. vánoční party. V celém hotelu neměli jediný otvírák na víno. J. vyběhla do sousedního supermarketu, kde neprodávali víno, ale otvíráky ano. Tím se láhev červeného Australian Bush dost prodražila. Bylo také domácí vánoční pečivo, kešu oříšky, nakládané olivy. Přispěl jsem karamelovou zmrzlinou, na kterou neměl nikdo chuť. Hodinu jsme si jenom tak pohodově povídali.

Den: 8         Středa, 25. prosince 2013

V pořadí sedmou hotelovou indickou snídani, v rušném prostředí desítek rozlítaných indických dětí a na ně ječících indických maminek, jsme oba vynechali. J. zařídila na recepci opuštění bytů do tří hodin odpoledne a vyjela na střešní koupaliště. Zjistil jsem, že jsem někde zapomněl kšiltovku a měl důvod zajet ještě jednou do Dubai Mall. Koupil jsem si novou kšiltovku, která stála jako dvě večeře a růžového vycpaného velblouda v hodnotě jedné večeře. Spokojeně jsem se vrátil na hotel a začal balit. Vylil jsem do záchodu karamelovou zmrzlinu.

Dvě stě hodin v Dubaji uteklo jako voda. J. byla tolerantní a já jsem se snažil být velkorysým.

Pár minut před půlnocí nás taxík odvážel z Ruzyňského letiště. Vystoupil jsem jako první. Moje mladší dcera bydlí o dvě ulice dále.